Články&Eseje

Červená výtržnice Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 6


Jednoho krásného dopoledne se Viktor Vlk probudil ve své měkké posteli a hlasitě zívl. Po snídani se podíval do kalendáře.

„Ajéje. Dneska má bábi osmdesát!“


***


A tak se ve spěchu převlékl do svátečních šatů, nacpal košík jídlem, dobrotami a lihovinami domácí produkce, a vydal se na cestu. Šel pěšky přes les k babiččině chaloupce. Pomalou chůzí mu cesta trvala přes patnáct minut a proto nikam nespěchal. Vychutnával si vůni lesa a kvítí z nedaleké louky.

Když tu najednou šum listí přehlušil nějaký vzdálený zvuk, či spíš rachot. Byl stále zřetelnější. Přicházel z cestičky za ním. Než stihl uskočit stranou, objevil se menší motocykl jasně červené barvy a na něm seděla postava v rudém koženém oděvu, který zářil už z daleka. Byla to žena. Dlouhé světlé vlasy jí vlály ve větru. Obličej měla zakrytý červeným šátkem. Viktor stuhl hrůzou a čekal co se stane. Zůstal stát jako opařený. Už se viděl pod koly jejího vřeštícího dopravního prostředku. Ztěžka oddechoval. Po osrstěném čele mu stékal pot. V ruce svíral košík s jídlem. To vše se odehrálo během krátké chvíle. Osoba prosvištěla těsně vedle něj. Vzápětí se mu ulehčilo. Nejen na duši, ale i na váze. Až když se konečně vzpamatoval, pochopil proč. Mladá výtržnice ujela i s jeho košíkem plným dobrot. Zanechala po sobě jenom hustá oblaka prachu, ze kterého se mu rozdráždila sliznice a chytil z toho ukrutný kašel.

„To je něco! Ta malá potvora. Co teď budu dělat? Copak takhle, s prázdnýma rukama, můžu přijít na oslavu?“

Chvíli přemýšlel, pak pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

„Babička to určitě pochopí a ještě mě, chudáčka, polituje,“ pomyslel si.


***


Z dálky uviděl babiččinu malou chaloupku, krčit se pod stoletými duby. Sluníčko vesele svítilo do jejích oken. V zahradě plné květin poletovaly včelky a motýli. Nedaleko se na malém palouku krmila malá srnka trávou. Vzápětí k ní přiběhl srneček, zatahal ji za šatičky a pomohl jí vstát. Společně doběhli k rodičům, kteří seděli na dece. Slyšel, jak matka srnce nadává, že nemá jíst kdejakou špinavou trávu.

„Opravdu krásný den na piknik,“ usmál se a pokračoval v cestě. Na předchozí strašnou událost téměř zapomněl.


***


A jak přišel k chaloupce, udeřily mu do očí pootevřené dveře. Což bylo dost neobvyklé, neboť babička nesnášela průvan, a když někdo za sebou nezavřel dveře, okamžitě a bez varování ho atakovala plácečkou na mouchy.

Viktor opatrně proklouzl dveřmi a nakoukl dovnitř. V kuchyni bylo prostřeno na velikou hostinu, která měla začít v čase oběda. Stůl se až prohýbal pod tolika dobrotami. Bylo tam vše od pečených kuřat po bábovku s rozinkami, kterou měl tak rád. Jenže babičky nikde.

„Babi, už jsem tu!“ zavolal mocně, neboť babičce už uši nesloužily jako kdysi.

Nic. Žádná odpověď. Jenom ve spižírně něco zašramotilo.

„Asi pro něco odběhla,“ napadlo ho.

A tak že jí půjde pomoct. Jenomže když vešel, neviděl babičku, ale tu bláznivou holku v červeném.

„Co ta tu dělá?“ zeptal se sám pro sebe.

Vzápětí si také nahlas odpověděl: „Krade!“

Přistihl ji totiž při tom, jak si do tašek a kapes láduje různé potraviny. Dívka se vylekaně zastavila uprostřed pohybu. V ruce právě držela šunku. Oba na sebe chvíli zírali. Potom se k ní Viktor pomalu přiblížil.

„Tak tohle už přestává všecko!“ došla mu trpělivost, „jako by nestačilo, že jsi mě okradla a málem zajela. Ty si ještě troufneš na ubohou stařenku? Kde je? Cos jí udělala?“ vykřikl.

Dívka sebou trhla, ale její drzý a nebojácný výraz se nezměnil.

Viktor už byl téměř při dívce, zmítán hněvem. Ale zlodějka byla rychlá a pohotová. Hodila mu do náruče vší silou tašku plnou jídla a zatímco se snažil udržet na nohách, využila chvíle k útěku.

Položil tašku na zem a rozběhl se za ní. Ale pozdě. Žena už seděla na svém motocyklu a právě startovala, kdežto on sotva seběhl ze schodů. Než doběhl k bráně, byla už pryč. Zkusil za ní utíkat, ale nebylo to nic platné. Cestou zpět aspoň posbíral ze země věci, které jí v tom spěchu popadaly. Odnesl je do spižírny a v té chvíli si opět vzpomněl na babičku a jal se ji hledat.

Nesmírně si vydechl, když ji našel v pokoji na podlaze vedle postele, živou, zdravou a svázanou punčochami. Pomohl jí z těsných pout a ujistil se, že je v pořádku. Babička byla trochu v šoku, ale jinak nedotčená. Viktor ji posadil ke stolu a uvařil jí heřmánkový čaj na nervy. Mezitím poslal na policejní stanici SMS (Super Mechanickou Sojku – mechanického ptáčka, který dokáže letět rychle a na dlouhé vzdálenosti. A navíc se snadno udržuje. Nepotřebuje krmení, jenom ho občas musíte promazat, aby se nezaseknul. Před užitím stačí napsat na kus papírku vzkaz, umístit ho do brašničky na krku sojky, naťukat požadovanou adresu a natočit klíčkem.)


***


Jen co sojka odletěla, vrátil se k babičce. Ještě než dosedl na židli, už někdo klepal na dveře.

„Kdo to jen může být? Tak rychle přece letět nemůže,“ pomyslel si a odšoural se ke dveřím.

Za dveřmi stál policejní kapitán Méďa Kostečka a vedle něj jeho medvědí choť, Máša Kostečková, s velkým košíkem v ruce a obrovským kloboukem na hlavě. Oba ve svátečním, s úsměvem na „rtech“. Jakmile ale spatřili Vlkův výraz, úsměv se jim vytratil.

„U všech medvědů, co se ti stalo? Vypadáš úplně mimo!“ zhrozil se Méďa, objal ho kolem ramen a vedl dovnitř. Pak spatřili babičku.

„Jémine, co se tu stalo?“ zalomila tlapami paní Máša.

„Ani se neptejte,“ vydechl Viktor, usadil se vedle babičky a okamžitě začal líčit, co se stalo. Když skončil, vyprávěla babička.

Méďa naštvaně bouchl pěstí do stolu až to zadunělo a mísa s kuřetem poskočila. Paní Máša vstala a udělala všem heřmánkový čaj – na nervy.


***


Mezitím, na policejní stanici Pod velkým dubem 3, seržant Daněk Dvanácterník seděl za svým stolem, zavalen prací. Ani si nevšiml, když dovnitř vešel Bubla Bobřík, zapisovatel, sekretářka a ústředna v jednom, a jinak bobr v nejlepších letech.

„Daňku?“ otázal se nesměle.

„Co je?“ vyhrkl seržant a neochotně zvedl hlavu od papírů.

Bubla podešel ke stolu a naklonil se nad půl metru vysokou kopu papírů a lejster, aby se ujistil, že tam Daněk opravdu je.

„Přiletěla další SMS. Tentokrát okradli babičku Vlkovou a jejího vnuka přepadli a rovněž okradli. Mám tam někoho poslat?“

„Ne. Zajdu tam sám. Stejně musím na vzduch.“

„Dobře,“ řekl Bubla a neslyšně za sebou zavřel dveře.

Ta ženská si nedá pokoj. Už týden, TÝDEN, samé stížnosti z různých koutů Kapradinového lesa. A jeho nadřízený mu už dýchá na krk, proč že tu ženštinu ještě nechytil. Ať si ji chytí sám, když je takovej chytrej.

„Ach jo,“ povzdechl si a vzal na sebe kabát od uniformy.

Právě si zapínal poslední knoflík, když tu opět někdo zaklepal. Ze dveří vykukla Bublova objemná hlava, opatrně, jako by se bál, že mu něco tvrdého na ní přistane. Kdyby se netvářil tak mučednicky, možná by se tak i stalo.

„No co je zase?“ zeptal se podrážděně seržant.

„Je tu pan Jezevcius se synem a nějakou podivnou ženštinou, o které tvrdí, že ji přistihl, jak ho chce okrást.“

„Dobře. Hned jsem tam,“ zabručel Daněk. „Prosím, ať to je ona,“ doufal v zázrak.

Pozdravil se s panem Jezevciusem, zámožným obchodníkem i s jeho rozmazleným synkem a poté spočinul zrakem na oné osobě, která seděla zkroucená na židli. Když ji viděl, téměř se mu chtělo smát. Nebylo pochyb o tom, že to byla hledaná zlodějka, které nikdo neřekl jinak, než Červená výtržnice. Jenže její pověstný červený oděv byl vydatně pokryt souvislou vrstvou tmavého medu a navíc byla celá olepená žaludy a bukvicemi.

„Bublo, odveď podezřelou do cely a pořádně ji zamkni.“

„Rozkaz!“ zasalutoval Bubla, aby se trochu předvedl, a pomalu odvedl ženu do cely, neboť se jí všechno lepilo a sotva pohnula nohama.

Seržant Dvanácterník poté zavedl svědky do své kanceláře, aby sepsali hlášení.

„Tak, pane Jezevciusi, teď mi prosím řekněte, co se stalo.“

„No, jak jistě víte, dnes má babička Vlková narozeniny a jelikož jsme se ženou byli pozváni na oslavu, poslala mne pro nějaké dobroty do sklepa. Máme totiž výbornou bezinkovou marmeládu a tu má babička moc ráda. A jak jsem vám tak stál na schodech a rozhlížel se po ní, co vám nevidím. Úplně vzadu se krčila nějaká postava. Tak jsem na ni zavolal. Neodpověděla. Hned nato se rozeběhla k okénku, kterým se nejspíš dostala předtím dovnitř. Jediné, co jsem měl v dosahu byla police s hrníčky. Popadl jsem první, který mi přišel pod ruku a hodil ho po ní. Netrefil jsem. Hrnek se rozbil kousek pod oknem. Asi by utekla, nebýt toho, že v tom hrnku byl hrách. A ten se rozkutálel po podlaze a zlodějka měla hodně práce s tím, aby neupadla.

„A co ten med?“ otázal se zvědavě seržant.

„No. K tomu se právě dostanu. Jak tak balancovala, uklouzla jí noha a narazila do jedné police, kde byly džbánky s medem a žaludy s bukvicemi. Džbánky se samozřejmě převrhly a med jí stekl na hlavu. A aby toho nebylo dost, ještě i ty žaludy se na ni vysypaly. Když jsem viděl, že má problémy se vůbec hnout a navíc se jí pár těch džbánků potlouklo o hlavu, křikl jsem na syna, aby mi s ní pomohl. No a hned jsme šli rovnou sem.“

„Tak to se povedlo. Děkuji vám, pane Jezevciusi. Nebýt vás, asi bychom ji tak brzy nechytili.“

„Rádo se stalo,“ usmál se širokým úsměvem.

„Jen škoda toho medu.“

„Ále. To nevadí. Hlavně, že byla dopadena.“

Seržant ještě jednou poděkoval a rozloučil se, protože měl namířeno do Dubové 14, k babičce Vlkové.


***


Babička dopila třetí hrníček čaje a rázně se zvedla ze židle.

„Tak!“ pravila, „nebudeme tu jen tak sedět, jak pět pařezů. Za půl hodiny začíná oslava a nikdo a nic mi ji nezkazí. Jinak mu ukážu, že i osmdesátiletá stará bába umí nejen štěkat, ale i kousat. Zaplaťpánbů, že vymysleli trvalou protézu.“

„Svatá pravda, babi,“ přitakala paní Máša, jen aby se bábi ještě víc nerozlítila.

„Tak já se jdu převléct do svátečního a vy si zatím dejte roládu.“ A odešla.

„To jsem rád, že už se uklidnila. Bál jsem se, že z toho bude v šoku,“ vydechl si Viktor Vlk.

„A to zase ne. Tvá babička měla odjakživa pro strach uděláno. Ještě když nebyly obchody a pastevci pásli ovce, neznala strach a vždycky se vrátila nejen se zdravou kůží, ale i s ovcí.“

„Jo, to byly časy. Dnes už si žádné dobrodružství člověk neužije. Všechno se dá koupit v obchodě...“ posteskla si Máša.

Méďův monolog přerušilo zaťukání na dveře.

„Jéje, kdopak to k nám jde?“ zeptala se paní Máša.

„Půjdu otevřít,“ zvedl se Viktor.

„Dobrý den,“ pravil nově příchozí, „jsem seržant Dvanácterník.“

„Já jsem Viktor Vlk,“ stiskl mu ruku.

Seržant si odložil kabát a rozhlédl se okolo.

„Á, dobrý den pane kapitáne. Paní Kostečková,“ usmál se a udělal menší poklonu.

Paní Máša se koketně usmála. Není se čemu divit, vždyť mladík to byl vskutku statný, pohledný a inteligentní.

„Jdete kvůli té loupeži, předpokládám. To jste si dal načas, seržante Dvanácter-níku,“ zabručel kapitán.

„Omlouvám se. Musel jsem ještě sepsat hlášení pana Jezevciuse. Zajisté mi mé zdržení prominete, když vám vše vysvětlím,“ řekl a tvářil se, že kapitánův tón přeslechl.

„Propána, co se mu stalo? Doufám že na oslavu přijde,“ zalekla se babička, která se zjevila ve dveřích pokoje, na sobě krásné modré šaty, které jí ladily k hnědé srsti.

„Dobrý den babičko,“ pozdravil ji Daněk. (Ve skutečnosti nebyla jeho babička, ale v lese jí nikdo neřekl jinak, než babičko).

„Nemějte strach. Pan Jezevcius je už určitě na cestě sem. Ale stala se mu taková nepříjemnost.“

„Nepříjemnost?“ babička zvedla zvědavě obočí.

„Naštěstí to dopadlo dobře. Chtěli ho okrást. Ale přistihl zloděje při činu a v současné době je u nás, bezpečně pod zámkem.“

„Jo jo, starý Jezevcius. Na něj jsou i zloději krátcí,“ přisvědčila babička a dobrá nálada se jí vzápětí vrátila.

„Tak, když dovolíte, sepíšeme hlášení o přepadení a krádeži, ať máme všechen průkazný materiál proti té výtržnici pěkně na hromádce. Brzy je budeme potřebovat.“

„Výtržnici? Chcete tím říct, že je to ta samá, která byla u nás a kterou chytil Jezevcius?“ odtušil překvapeně Viktor.

„Ano. Už se občané Kapradinového lesa nemusejí obávat o svůj majetek.“

„To je báječné, seržante!“ řekl kapitán Kostečka.

„To je, kapitáne,“ přitakal vesele Daněk.

„Tak v tom případě to hlášení ještě odložte, ať je neumažete, a nabídněte si rolády. A já vám zatím uvařím čaj. Dá si ještě někdo?“ otázala se Máša.

Všichni zvedli ruce (tlapy, resp. kopyta).

„No jen se neupejpejte, seržante,“ řekla babička Vlková když viděla, jak se ostýchá a sama mu tedy ukrojila dva kousky jahodové rolády. „Zajímalo by mně, proč to vlastně všechno dělala,“ zamyslela se babička.

Kapitán Kostečka si odkašlal: „To je na tom to nejstřelenější. Prý viděla v nějaké obrázkové skřínce příběh o dvou lupičích. Jmenovali se myslím Connie a Blyde... Přišlo jí to strašně romantické a odvážné,“ dodal kapitán a kroutil při tom nechápavě hlavou.

„Takže kvůli tomu ukradla všechny ty věci? Ach, ta dnešní mládež, kam na to pořád chodí?“ prohodila Máša.

Všichni souhlasně přikyvovali.


***


Během krátké chvíle se Viktor naběhal ke dveřím a zpět, jak musel chodit pokaždé otvírat návštěvě. Tu si pomyslel, že snad bude lepší dveře vůbec nezavírat, ale v paměti mu ihned vytanula myšlenka na plácečku a tak to rychle pustil z hlavy.

Místnost byla zanedlouho plná a oslavenkyně nevěděla, kam dřív skočit a koho dřív přivítat. Dohromady jich bylo téměř dvacet. Babička, Viktor, Méďa a Máša Kostečkovi, Daněk, pán a paní Jezevciusovi, pán a paní Sovákovi, sestra babičky Vlkové Lída a pár sousedů. Všichni se usadili ke stolu a pustili se do jídla. Povětšinou se jedla kuřata, někteří snědli zeleninový salát a manželé Sovákovi dali přednost myším ocáskům, sójové obdobě hlodavčího masa. Potom přišel na řadu dezert a tím nepohrdl nikdo.

Všichni si pochvalovali babiččiny kuchařské znalosti, a tak se nacpali až k prasknutí. Jen co ze stolu sklidili zbytky jídla, a že jich nezbylo moc, každý vytáhl z košíku dárečky a stůl se opět prohýbal.


***


Kdoví co se ten den vařilo na policejní stanici a jak to asi chutnalo Červené výtržnici...

Diskuze

 Uživatel úrovně 4

Dýchla na mě atmosféra prosluněného lesa, ve kterém zvířátka prožívají lidské příběhy. To je poměrně oblíbený znak mnoha pohádek či bajek. Obliba těchto příběhů se nezmenšuje s vývojem civilizací nebo rozvojem technologií, zůstává, zdá se, stále nadčasovou záležitostí. Zřejmě je nejen pro děti lákavé a roztomilé číst či poslouchat o drobných komplikacích jinak idylického života pohádkových zvířecích světů. Obliba Ezopových či LaFontainových nebo Krylovových bajek, stejně jako neustálá tvorba nových a nových příběhů ze zvířecí říše (desítky seriálů v TV, teď třeba Kouzelná školka nabízí Sovu Jůlu, Pana Dubínka a další:-) ) se v tomto příběhu od sanife propojuje s další populární tematikou: výkladem o pohádkových postavách coby hrdinech na té "druhé" straně. Mnohdy jde o to, ukázat dnešním dravějším dětem jejich oblíbence v novém světle, tak, aby se s nimi mohli snáze identifikovat (Karkoolka). Ne vždy se to povede vkusně. V tomto milém příběhu podle mého autorka uspěla: netradiční pohled na klasickou postavu v idylickém prostředí působí vcelku svěže a zmíněná letní sluná atmosféra tak nějak omlouvá i menší spád díla.
Kdybych chtěl zabředávat do filosofie nebo dokonce gender studies, pochválil bych sanife za obsazení akční hlavní hrdinky, která již není tou ohroženou holčičkou v krutém animalistickém (mužském?) světě, ale bere si, co ji (ne)náleží... Jung a jemu podobní by najednou museli hledat nové vzorce:-) Ale dost řečí, dávám 3 hvězdy za oddychovou povídku v odpovídající kvalitě.


 Uživatel úrovně 5

Tak tu máme opět jednu milou, pohodovou pohádku naruby. Jak už u autorky bývá zvykem, představila nám některé známé postavy v netradičních rolích a příběh zasadila do svého „univerza“ Kapradinového lesa. Tentokrát se podívala na zoubek Červené výtržnici Karkulce.

Celé dílko vyniká pohádkovou atmosférou, není problém si vše představit kreslené, barevné, s hlasy známých dabérů. Poklid dílka a nekonfliktnost je ale dvousečná zbraň, protože velmi lehce může sklouznout k unylosti až nudě. Tomu se zatím sanife vcelku daří vyvarovat, když v okamžicích, kdy už začíná jednání postav a plynutí příběhu být méně zajímavé, přivádí na scénu nové postavičky.

Trošku mi chybí razantnější závěr, i když celkové vyznění příběhu působí dostatečně uzavřeně.

Zastavím se u jazykové stránky:
Stále je znát, že pro autorku není čeština rodným jazykem – zejména je to patrné v některých vazbách („Viktor už byl téměř při dívce“, „babičky nikde“), psaní s/z v předponách (stuhl/ztuhl) a i v jednotlivých výrazech (plácečka, vykukla).
Také slovo „tlapy“ bych možná spíše skloňovala v daném kontextu spíše jako „ruce“, tedy „zalomila tlapama“. Ale tohle je otázka spíše na jazykové odborníky.
Pak tu máme chybky v psaní čárek, které občas přebývají, výjimečně chybí.
Doporučuji omezit výskyt vět začínajících spojkou „a“, těmito větami by se mělo šetřit, používat je jen ve vzácných případech.

Suma sumárum: Celkově tento příjemný pisatelský počin oceňuji pěknými třemi hvězdičkami.