Články&Eseje

Růže a santal Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

České království trpí koncem 14. století pod vládou neschopného krále neustálými válkami a rozbroji a východisko je v nedohlednu. Václav IV. už není schopen věci uvést do pořádku tím spíš, že nemá spory jenom se šlechtou a arcibiskupem, ale i se svými bratranci, moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Ti spolu již více jak deset let válčí o nadvládu nad Moravou a jen těžko se někdy shodnou.

***

Letmo se podívala na špičku své nohy a o píď ji opatrně posunula. Přimhouřila oči. Zdálo se, že se zaleskly krví v předtuše brzkého útoku. Tiše, bez jediného zašustění, pozvedla ruku. Musí ho zabít. Musí. Naposledy se rozhlédla. Žádný její stín nemohl vidět, byl tak klidný. Zkušený válečník, prověřený tolika střety, a nechá se zabít ženskou ve vlastní komnatě? Ušklíbla se a máchla rukou.

Temná krev postříkala bílý přehoz postele, prudká rána ji srazila na zem. Bolest ji oslepila natolik, že se nezmohla na žádný odpor. Vyděšeně zírala do jeho divokých, šedých očí, plály zlobou a pomstou. Kolenem jí klečel na hrudníku, stěží se mohla nadechnout. Téměř pobaveně natočil hlavu.

„Čekal jsem, že někdo přijde. Ale ty? Copak máš tak málo peněz, že sloužíš mému bratříčkovi? Měla jsi mi říct. Nějaké zlaté bych ti dal. Nezapomněl jsem, jak hebká je tvoje kůže,“ stáhl rty v oplzlém úšklebku.

Napnula všechny svaly, ale pohnula se sotva o palec. Paže jí stále krvácela. Naštěstí měla zraněnou jen levou ruku, to vem čert.

„Jak, jak jsi o mě, do prdele, věděl?“ vydechla, rozbitý ret jí začal natékat.

„Růže a santal,“ zašeptal a sotva znatelně se dotkl špičkou nosu její šíje.

Odfrkla si. „Vlk. Šedivý samotář s očima i zvyky vlka. Táhne z tebe víno, Prokope.“

Krátce se zasmál.

Hnusil se jí. „A pusť mě,“ dodala.

„Víš, skoro se mi zdá, že já bych tu měl rozkazovat. Už jenom proto, že jsi na mém dvorci. A málem bych zapomněl, že jsi mě před chvílí chtěla zabít,“ sledoval dál její tvář.

„Musela jsem! Copak to nechápeš? Tvůj bratr ovládá celé království, Václav je jen opilá loutka!“ snažila se mu vysmeknout.

„A co já? I bez tebe vím, že Václavovi zvoní hrana, ale na mě Jošt zapomínat neměl. Kolik ti dal? Pověz,“ vyptával se.

„Sto kop. Za tvou hlavu,“ uhýbala mu pohledem.

Prokop se pomalu postavil, přešel ke stolu a upil z poháru.

„Chceš zemřít?“ upřel na ni své zvláštní oči.

Neodvážila se ani pohnout. „Prosím, ne…ne…“ začala náhle úpěnlivě vzlykat.

Markrabě po ní hodil kus látky. Netušila, kde ho vzal, ale vděčně kus plátna sebrala a ránu si jednou rukou obvázala.

„Zklamalas mě, Kateřino,“ řekl posmutněle a zase si přihnul.

„Copak jsi mi někdy věřil? Někdy jsi věřil, že tě miluju? Že mohu milovat? Neznám lásku, jen krev a ostří, umím roztahovat nohy a podřezávat krky, ale nic necítím,“ řekla nezvykle pohnutým hlasem.

Prokop by přísahal, že se jí na dlouhých řasách zachytily slzy.

Vstala a utřela si hřbetem ruky krev z úst. „Nevěř lidem, Vlku. Nevěř králi a jeho slibům. Předhodí tě Joštovi jako oběť, jen aby na chvíli oddálil svůj konec. Uteč do lesů,“ dotkla se rukou jeho tváře.

„Nebudu se skrývat jako štvaná zvěř.“

Ve dveřích se otočila. „Zemřeš mou rukou.“

„Vím.“

***

Několikrát naprázdno otevřela pusu a pak prudce vydechla. Srdce jí bilo jako splašené, s náhlým uvolněním se svalila do přikrývek vedle krále. Václav ležel vedle ní, hrudník se mu udýchaně zdvíhal a po spánku mu stékalo několik kapek potu. Mlčela, dívala se, jak zaklonil hlavu a olízl si rty, jak přivřel oči, snad aby ještě na chvíli zadržel předchozí prchavý okamžik.

Otočil se k ní. „Proč nejsi u mého dvora? Žofiiny panenky nestojí za nic, abych je pomalu učil i jak si mají svlíknout sukni,“ pousmál se a přejel jí bříšky svých jemných prstů přes rty.

Mlčela, jen se lehce pousmála. Na bílém krku jí jako krev svítil náhrdelník z rubínů.

„Odjedeš se mnou zítra na Točník, tam nás nikdo nenajde. A královna se konečně vrátí do Mělníka, tam, kam patří,“ dodal panovačně.

Naklonila se ke králi a letmo ho políbila. „Přinesu víno,“ zašeptala.

Václav přikývl. Co může být lepší než krásná žena a konvice vína?

Podložil si záda několika objemnými polštáři a nechal Kateřinu, aby mu nalila plnou, vysokou číši. Rudé víno temně zajiskřilo, světlo z krbu tančilo po malovaných stěnách. Prohlédla si krále. Kolik mu je? Je mladší než Prokop, musí mu být okolo čtyřiceti. Tváře měl kulaté a jeho oči…byly velké, a zvláštní, podivně smutné. Odložila konvici na stůl a vlezla zpátky pod přikrývky. Václav se jí nelíbil. Byl pěkně oplácaný a pod hedvábnou košilí se mu kulatilo břicho. Znovu si vzpomněla na svalnatého Prokopa. To byl chlap. Ne tahle zženštilá troska. Přitulila se k němu, objal ji volnou rukou a znovu se napil.

„Zhasni louče, jsem unavený a chci spát,“ zívl a několika loky pohár dopil.

***

Zařval a zkroutil se v šílené křeči. Panoš, dřímající přede dveřmi, sebou polekaně trhl a rychle otevřel dveře do ztemnělé komnaty. Král ležel schoulený uprostřed lůžka, přikrývku odkopanou, a přerývavě dýchal.

„Proboha…hned…hned zavolej…pro Albíka!“ vypravil ze sebe s námahou a znovu zaúpěl.

Chlapec vyděšeně vycouval z místnosti a rozeběhl se po schodech dolů pro lékaře.

***

Neodvážila se mu podívat do očí. Dlouho ho neviděla tolik rozčileného, dlouho se ho tak nebála.

„Slyšíš? Přežil to, už podruhé přežil! Nedokážeš zabít mého bratra ani Václava! Proč si tě vlastně držím?“ odplivl si.

„Udělala jsem vše, jak jsem měla. Toho vína vypil dost…“ zašeptala poníženě. Jošt ji nenechal dokončit větu, tvrdý políček jí přistál na tváři. Síla rány přinutila Kateřinu o krok ustoupit, tmavé oči se jí zalily slzami.

„Jak ses k němu dostala? Mluv! Třeba si vzal špatný pohár,“ uvažoval nahlas a přecházel po místnosti.

„Byla jsem v jeho komnatě, vypil celou číši,“ popotáhla.

„Cože?“ otočil se k ní prudce. „Vyspala ses s ním? S tím opilcem, s tím břichatým hejskem?!“ křičel.

Kousla se do rtu a přikývla. Kopl ji kolenem do břicha, ohnula se v pase, příšerná bolest ji donutila klesnout na zem.

„Děvko! Krvavá zmije, válíš se s každým jako harapanna, jako…je mi z tebe zle!“ rozčílil se ještě víc a znovu ji kopl. Chránila si břicho rukama, tvrdá podrážka jí sedřela kůži z kloubů. Plakala.

„Ještě…ještě jednou,“ zajíkal se vztekem. „se s někým vyspíš, a dám Elišku zabít, slyšíš? Dám zabít ji, protože ona je jediné, co tě zajímá!“

„Prosím…proboha, nemůžeš…nesmíš zabít naše dítě!“ vzlykala, přes slzy nic neviděla.

„Můžu. Můžu všechno, milá Kateřino, ty jsi jen nástroj mé moci, jen bezvýznamný pěšák,“ zasyčel a zabouchl za sebou dveře.

***

„Pane,“ uklonila se stará bylinářka poníženě.

„Tak co? Co jí je?“ odsekl Jošt a ani nezvedl hlavu od listiny.

„Milosti,“ polkla a sbírala odvahu. „Paní Kateřina…nedalo se nic dělat…přišla o dítě, kvůli…“

Markrabě překvapeně otevřel pusu. „Byla těhotná? Proboha…jak…jak dlouho?“ nechápal.

„Asi tři měsíce, milosti,“ řekla bezbarvě.

„Běž,“ mávl rukou a rychle se vydal do Kateřininy komnaty.

Ležela vyčerpaná uprostřed širokého lože, náhle mu připadala tak malá a slabá.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se tvrdě.

Uhnula mu pohledem. „Nevím. Chtěla jsem, abys měl radost. Byl to chlapec,“ odpověděla vyčerpaně, po bledých skráních jí stékaly stříbřité slzy. Odřenou ruku měla zavázanou, jak se snažila ochránit své dítě.

„Jen Bůh ví, čí byl, s kým dalším kromě krále ses vyspala?“

„S nikým,“ zalhala unaveně.

„Nevěřím ti ani slovo, děvko,“ odfrkl si pohrdavě.

„Prosím…prosím, nemluv tak před Eliškou,“ řekla úpěnlivě.

Podíval se na sotva čtyřleté děvčátko, sedící na stoličce vedle lůžka. Eliška se na něj usmála a doběhla k němu.

„Tati, vezmi mě zase svézt na koníčkovi, na tom bílém, prosím!“ žadonila a chytila Jošta za ruku.

„Samozřejmě,“ kývl a pohladil ji po vlasech.

Kateřina bezmocně stiskla rty a zavřela oči. Před hodinou ztratila Joštova syna, a teď má přijít i o lásku svého dítěte?

***

Další rok nastal Joštův triumf. Václav byl zajat svým bratrem Zikmundem a odvezen pryč z Čech. Zakrátko se Jošt zradou zmocnil Prokopa a také jej uvěznil. Král byl propuštěn po dvaceti měsících a vrátil se zpět, ale Prokop, odvezený až daleko do Prešburku, se dostal ze zajetí až po třech letech. Těžké strádání mu jen zhoršilo dnu a zesláblý a nemocný se uchýlil do kartuziánského kláštera v Brně.

***

Dveře do chladné cely táhle zaskřípaly, Prokop unaveně zvedl hlavu. Překvapeně vstal, díval se na ni jako na zjevení. Kateřině se oči zalily slzami.

„Proboha…proboha proč?“ poklekla před ním, dívala se do jeho šedých, tvrdých očí, přejela rukou po jeho bílém hábitu. Markrabího tvář byla pokrytá hlubokými vráskami, o kolik jen zestárl za těch pár let! Prošedivělé vlasy mu lemovaly pohublou tvář, skrz otevřené okno se prohnal studený zářijový vítr a shodil Kateřině černý pramínek do tváře.

S námahou si klekl.

„Růže a santal,“ zašeptal, a najednou se mu vybavily všechny vzpomínky. Stejně jako Kateřině.

Ostýchavě, pomalu se k němu přiblížila. Jejich rty se setkaly, dlouhý polibek jim utekl jako pár vteřin.

„Miluji tě, Vlku,“ řekla pomalu. Bylo to poprvé, co tu větu vyslovila.

„Věřil jsem v to celou dobu.“

Pomohla mu vstát, posadil se na tvrdé lůžko a ruce složil do klína.

„Vrať se,“ pronesla s nadějí.

Prokop se ušklíbl. „Nejsem nic. Václav mě nechal trčet v Uhrách, nepomohl mi. Jsem slabý, a nechci už moc. Za čím se mám hnát? Tenhle svět za to nestojí. Všichni na mě zapomněli. Kromě Jošta. Proto jsi konec konců tady ty,“ povzdechl si.

Kateřina chvíli nedokázala promluvit, naskočila jí husí kůže. Váček s jedem ji tlačil zastrčený v rukávu.

„Mám s ním dceru, Elišku. To kvůli ní nemohu odejít,“ odpověděla sevřeně a dívala se do zdi.

Položil jí ruku na rameno a letmo ji políbil na krk.

„Vím to. Lásko, nechci od tebe slitování. Pojď ke mně.“

Přitáhl ji k sobě, třásla se v jeho objetí jako malé, vyděšené ptáče.

„Kde to máš?“ zeptal se těžko.

Pomalu mu vtiskla do ruky kožený váček. Markrabě vstal a vysypal prášek do hliněného pohárku s vodou a dřevěnou lžící vše zamíchal.

„Stačí to?“

Kývl a setřela si slzy zdobenými rukávy. Prokop zamkl dveře do cely a posadil se doprostřed lůžka. Váhavě upil z poháru. Zvláštní chuť mu sevřela ústa a rozpálila útroby.

„Ne, panebože, ne…“ vzlykala a bezmocně ho sledovala.

„Pšt,“ dal si ukazovák před pusu. Rozepnul jí sponu pláště a nechal ho spadnout na zem. Pak jí rozvázal šněrování na zádech a stáhl Kateřině šaty do pasu. Znovu se napil a opět číšku odložil.

„Neplakej…tiše…neboj se,“ chlácholil ji. Povolila si tkaničku živůtku a rozpustila vlasy, vypadala jako svatá, tolik v ní bylo smutku a utrpení. Pomohla mu se svlékáním kutny, markrabímu zbýval sotva lok.

Nevěřila by, že má pořád tolik síly, měla pocit, že svými polibky omyl celé její tělo, topila se v rozkoši a zoufalství, Prokop dýchal zhluboka, užíval si posledních doušků vzduchu. Položila mu hlavu na hrudník, znavená láskou, a poslouchala slabý tlukot jeho srdce.

„Jak…jak dlouho ještě?“ vypravil ze sebe s obtížemi.

„Několik minut…možná deset. Pak…pak omdlíš, a…“ znovu se rozplakala.

„Nikdy mi na někom nezáleželo, nemilovala jsem…tebe budu v srdci nosit navždycky.“

Přitiskla k němu své rty, zavřel oči a naposledy jí, sotva znatelně, stiskl ruku.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Hm, trošku neskoro, ale predsa. Bolo to dobre gradované, tragické, aj keď námet mal podľa mňa ešte väčší potenciál. Priskoro som si totiž uvedomil, že hlavná hrdinka len máločo vymyslí, keďže je na vážkach osud jej dieťatka. To sa dalo nejako "zakamuflovať", postaviť sujet s iným (aspoň zdanlivo) hlavným motívom. Autorka mohla pracovať s nejakým tragickým nedostatkom v charaktere alebo osude hrdinky, napríklad viac upriamiť pozornosť čitateľa na jej lásku k mužovi, ktorého má aj tak zabiť. Dieťa mohlo zostať silnou pointou - ako v Lyriinej úžasnej Materskej láske.

Autorka nonšalantne zvládla dialógy, ale pri opisoch mala zrejme menej invecie. Detail sa zameriava na oči. O nich sa síce vraví, že sú zrkadlom duše, ale na to, že sa motív pohľadu do očí neustále opakoval i varioval, sa mi zdal málo sémanticky závažný a pôsobil na mňa ako "povinná" jazda, schéma pri opise. Radil by som teda autorke, aby pri opisovaní - hoc len jednou vetou - viac popustila uzdu fantázii, neopisovala stále to isté. Oplatí sa zamerať sa na nevšedné veci, začať nekonvečným spôsobom, zviazať opis s hodnotením atď. Možností a príkladom je neúrekom, mne teraz schádza na um Alexandra Pavelková a jej opisy v mierne sentimentálne ladených poviedkach o Vimke, zo známejších autorov detailista J. D. Salinger alebo pokojne aj nejaký klasik, taký, čo podáva opisom nepriamu charakteristiku postavy, napr. Gogoľ. A hoci by ste ma kameňovali, že je schématický a opakuje, myslím si, že aj opisy Dana Browna majú "šťavu" pre triller.

Ak by som ale ešte mohol hodnotiť, dal by som plný počet. Je to pekne vypracované dielko.


 Uživatel úrovně 0

krasne dielo, naozaj dobre prepracovane hlavne to ze to ma taky ten historicky nadych, ale nijak to neriadi dej.
Na moj vkus boli tie odseky priliz caste, ale inak super...


 Uživatel úrovně 3

Výborné, opravdu výborné. Žádná složitá zápletka ani souboje, ale přesto mne tento příběh zaujal. Ráda bych doporučila všem začínajícím spisovatelům, aby si ho přečetli. Zejména proto, že je napsán lehce. Slova vám plynou před očima a jediné co snad kazí dojem je místy nevhodně zvolená interpunkce. Pomohlo by více používat tečky než čárky, ale to je snad jediná gramatická chyba tohoto dílka. Jiné chyby jsem nenašla, ikdyž jsem se snažila sebevíc :-)Trošku jsem sice váhala, jestli je Prešburk správně napsaný, ale zřejmě ano (ruku bych na to ovšem nevsadila). Dalším kladem je to, že ikdyž nebylo věnováno postavám mnoho prostoru, nejeví se vůbec ploše. I z těch náznaků je čtenáři jasné, jaké základní rysy ta která postava má.

Vyprávění vyznělo velmi věrohodně, jako by ho napsal nějaký zkušený kronikář žijící v té době. Ovšem je jedna pasáž, která mě trošku zmátla. Nejspíš jsem pochopila správně, že „růže a santal“ byla Kateřinina vůně, ale nebyla mi zcela zřejmá scéna po letech, kdy Kateřina navštíví Prokopa. Ptá se ho „proč“ a on jí odpoví právě těmi slovy. Ptá se ho proč je tam kde je? Proč se neujal moci? A pokud ano, proč zrovna ta odpověď? Nejspíš jsem to nepochopila pouze já (a fandím si tím, že příčina tkví v tom, že mám noční :-) ), ale ráda bych poprosila autorku, jestli by mi to mohla laskavě vysvětlit.

A když jsem zmínila toho kronikáře - celou dobu jsem byla v tom, že toto dílo napsal muž. Inu, bylo to milé překvapení zjistit, že opak jest pravdou. Takže tu máme další ženský talent píšící podobným stylem jako Lyrie a Shelagh.

P.s. Také ve volbě názvu celého příběhu tkví mnohdy dílčí úspěch textu.


 Uživatel úrovně 4

Pěkná povídka, dokonce i poučná! Některé zmíněné souvislosti, je-li to historicky přesné, jsem ani nevěděl. Je to uvěřitelné a tragické, zkrátka boj o moc mezi vlivnými muži si žádal své oběti, bohužel. Kolif odvedla dobrou práci, jazyk postav není rušivý pro dané prostředí, jak tomu často u povídek ze skutečné minulosti často bývá. I pointa "zemřu tvou rukou" je povedená, četlo se mi to příjemně a nevidím důvod, proč bych měl strhávat hvězdičky.

Jinak bych se rád autorky zeptal, jestli se historii nebo aspoň danému období nějak hlouběji věnuje či detaily, které používá, nastudovala extra kvůli tomuto textu... Protože to vypadá docela zasvěceně.


 Uživatel úrovně 0

Na menší chybky se tentokrát neohlížím, koneckonců jich nebylo příliš a nekazí mi celkový dojem z díla.

Pointa povídky se mi zdá dokonalá. Něco takového jsem hledal: příběh inspirován historií, přesto emotivní. Většina publikací věnujících se dějinám je psána odborně, mnohdy bez přímé řeči a charakteru postav. Autorovi jde o to, sdělit nám fakta, data a vývoj událostí, tak, abychom mohli informace využít. Takové knihy uvítají zejména historici a vědci.
Historických románů je ale poskrovnu. Napsat příběh, na jehož pozadí se rýsuje atraktivní zápletka, v němž vystupují uvěřitelní hrdinové se srdcem a duší, není vůbec snadné. A takové příběhy jsou nesmírně zajímavé, alespoň pro mne.

Text mě po celou dobu nechával v napětí a očekávání a bavil mne (ne tím způsobem, že bych se smál, nýbrž svým dobrým zpracováním). Napětí přirozeně vrcholí, takže ani závěr příběh nezkazil. Poslední řádky mě dojaly, což považuji za důkaz pěkně vystihnutých a vylíčených emocí.

Oceňuji také čtivost příběhu, majíc tím na mysli hlavně jednoduchost písma. Příliš hojně použivaná archaická čeština je zajímavá a tajemná, to beze sporu, avšak stejně tak složitá. Zvlášť pro čtenáře fantasy žánru dnešní doby, které hýří prostoduchým textem a primitivní zápletkou. Náročné zpracování jim následně dává pořádně zabrat...
... A tak jsem spokojen se zpracováním díla. Slovní zásoba je dostačující a optimální, obraty však docela očekávané a jednoduché - což je dobře. Nikdo by si neměl stěžovat na obtížnost textu nebo skrytou pointu. Povídka nápad má - má silný potenciál, zvlášť na tomto serveru, vůbec celkově v literárním světě -, a přesto je očividný a všem jasný. To stojí za pochvalu.

A hlavní postava, průbojná a samostatná, leč nešťastná žena, mne velice uchvátila a rád jsem sledoval její osud. Zalíbila se mi, a dost možná proto jsem s ní ke konci sdílel její pocity. Dovedl jsem si představit její situaci.

Brilantní práce. Zaslouží čistých a neposkvrněných pět hvězd.


 Uživatel úrovně 5

Zajímavá, dobře vystavěná povídka.

Historický rámec dává dílku punc neotřelosti, chválím i to, že zároveň se jím děj nenechá spoutat.

Dialogy jsou přirozené, což u povídky, která je v podstatě na nich vystavěna, je velmi podstatné. Motivace postav jsou uvěřitelné, vykreslení charakterů je dostatečně plastické, odpovídá délce dílka a důležitosti jednotlivých aktérů.

Malinké drobnosti v typografii – po trojtečce se píše před dalším slovem mezera, v gramatice jen pár nadbytečných čárek. Možná bych v textu ubrala na přivlastňovacích zájmenech, občas to zbytečně tříští věty.

Ještě jeden malý dotaz – není správně Prešpurk místo Prešburku?

Jinak bez větších cirátů uděluji za pět.