Vílení
| Autor: | Tinwen |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
vlní se v oblacích přízraci bledí.
Kde v tichém lese
nožičky bosé
tancují do krve, prokletí.
Kde mezi rosou, jíž stříbrný třpyt,
poutá a šálí i hvězdiček svit,
kde v hudbě noci
šperk cinkající
nenechá malinkou panenku snít.
Na bílých pažích co labutě šíj,
řetízek tenký co oblačná nit.
V přízračném jasu
spoutává krásu,
ukrádá života, ubírá sil.
Na bílém rouchu jak z měsíčních sítí,
kapičky krve jak broučkové hbití.
Kde na zem spadlé,
jak růže zvadlé,
po lístcích rozkvétá zářivé kvítí.
Kde v chladném objetí modravých hvězd
nožky už nemohou trávou se nést,
tam k zemi klesne
díťátko krásné
a ruka s řetězem zatne se v pěst.
Diskuze
Ve mně báseň zanechala rozporuplný dojem, ale nikoli takový, o který by se přetahovala negativa s klady. Přesněji: nejsem si zcela jistý, zda jsem správně porozuměl symbolice. Pointa nás, myslím, vítá s otevřenou náručí - což ostatně dokazuje anotace příspěvku. Zato symbolika (tj. náznaky, které nemusí být hned jasné, poukazující na něco obecnějšího) je náročnější.
Nepodám názor, jako Mgr. Holger, ale abych se amatérky nevymlouval ne neznalost - báseň si prozatím nechám projít hlavou, snad si ji i vytisknu, a později snad přijdu celé věci na kloub. (Budu mít příležitost pohovořit si s autorkou básně osobně, tak možná dojde na konverzaci).
Každopádně chválím zdařilý výběr slov. Rytmus mi nijak nevadil, což je možná způsobené skutečností, že se stavbou (konstrukcí) básně nemám velké zkušenosti. Vlastně teprve začínám, a to titulem Moderní básnické směry od Vítězslava Nezvala. Tím pádem nemohu říct nic objektivního, avšak nic nebije do očí.
Pouze mými slovy (jelikož tak naivě a dětinsky mohu mluvit jen já): mám rád neurčitá, abstraktní díla. Několik jsem jich přečetl ve zmiňované knize, která je plná takových básní; básníků s ohromnou obrazotvorností. A totéž mohu prohlásit o Vílení.
Hodnocení bude dost kladné, ale popřemýšlím (ale ne nijak moc, neboť nad básněmi by se nemělo příliš dumat), zda dílo splňuje ideál špičkové básně.
Básnička se objevila pod názvem O stromech, tanci a hvězdách i v Dílně. Tehdy jsem se k tomu vyjadřoval, protože mě to zaujalo svou "vílí" atmosférou.
Ta se odrazila mimo jiné i na změněném názvu (hned mě napadá Kvílení od Ginsberga...?)
To, co se mi na básničce nezdálo, bylo povedeně opraveno, takže v této podobě budu moci hodnotit vysoce, jak moc, to ještě nevím. Poslední dobou mám všude problém určit hodnocení napoprvé. Asi si seženu minci, která bude sporné hodnocení jednoduše řešit za mě...
Člověk nemusí odborníkem býti,
když chce toto dílko hodnotiti.
Pravdou jest, že líbí se mi,
ač jindy poezie moc neřekne mi.
Tinwen, jejíž duše křehká,
slovíčka skládá hravá, lehká.
Však jedno zadrhlo se zraku nakrátko,
již Holgerem tu spomenuté díťátko.
P.S: Nuda v práci je nejlepší múzou :-)
S pozdravem
Sanife
Emotivní příspěvek psaný citlivou rukou, který staví především na atmosféře a budování tajemného, mihotavého, neuchopitelného.
Bohužel ne vždy jsou slova správně volena a cílena, a tak místy zbytečně tříští pozornost od obsahu k chatrnější formě. Uširvoucí díťátko či nesprávně zvolené zájmeno 2.1, případně neznělé rýmy 1. a 3. sloky zbytečně upoutávají a vedou k překvapivému vyznění závěru. Pro mne osobně byly tyto natolik rušivé, že jsem napoprvé neudržel tenké předivo symboliky „vílení“ a u posledního verše jsem se zhrozil, že toto je ta pravá známka punku. Tento násilný konec (vzhledem k tomu, že symbolická linka je velmi tenká) mě zarazil a donutil hledat ten správný význam. (Jakkoli je možné, že nepozorný čtenář se spokojí s vysvětlením, že toto je opravdu punkové dílko.) A konečně mohl sledovat linku vílení od vábničky cinkajícího šperku, přes nitku/řetízek k v pěsti pevně svíranému řetězu. Nepozornému také unikne, kdože je to lapen. Zde nesledujeme příběh nešťastného mládence svedeného omamným rejem k poslednímu tanci (nebo co za tím eufemismem vlastně nězí), zde sledujeme dráhu víly ne zcela nepodobnou osudu dryádek, resp. jejich svěřenek.
V této souvislosti nezbývá než doufat, že maličká tančí svému pánu – měsíci. V opačném případě by totiž toto kouzlo vyprchalo i společně s mým nadšením pro tuto hru.
Snad právě pro to a pro snovou atmosféru, se přikloním k poměrně vysokému hodnocení.
Na druhou stranu bych rád autor-ku (zde je ženská ruka cítit) na práci se symbolikou. Je to mrška kluzká a ošidná, kterou je nutno velmi pečlivě vybírat a studovat. Má-li být totiž správně pochopena na ose autor-publikum, pak musí být (jak mi prozradil Darian) pečlivě volena vzhledem k tradičnímu chápání daných symbolů a jejich reálnému a soudobému chápání. Toť slova klasika (Dariana) a nejen ona jsou nyní u konce.
Hodně špásu
H.