Články&Eseje

Pán vzpomínek Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 16

Chodí za mnou lidé, elfové i trpaslíci. Chodí za mnou muži i ženy, staří i mladí. Do mé pevnosti uprostřed hvozdu Zatracených. Někteří říkají, že jsem démon, samotný satanův bratr, někteří mě nenávidí a jiní se ke mně modlí. Všichni však přicházejí s tou samou prosbou. Už dávno neumím nic jiného a tak jim jejich přání plním. Kradu jim vzpomínky.

Budu vám vyprávět příběh, ve kterém za mnou přišla Miriam, lidská bojovnice. Když jsem ji viděl poprvé, byla zabalená do těžké kožešiny a přes záda jí visel obouruční meč. Myslel jsem si, že budu opět prožívat vzpomínku na smrt, na utrpení a válku. Že chce jako všichni ostatní bojovníci osvobodit od krutostí, které spáchala, že chce prominutí a osvobození. Rozkvetlou louku namísto bitevního pole. Takových požehnání jsem rozdal na tisíce. Tenkrát jsem se poprvé mýlil. Chtěla se osvobodit od vzpomínky na život.

***

Miriam bylo přibližně sedmnáct let a stávala se z ní krásná, dospělá žena. Kaštanové vlasy za ní vlály, když běžela z travnatého kopce. Milovala vůni květin a zpěv ptáků. Žila jako dcera šlechtice na rozpadající se pevnosti v pohraničí, ale žádnou radost z toho neměla. Mezi chladnými kameny se cítila stísněná a osamocená. Na nádvoří stěží dopadalo pár paprsků slunečního svitu a váleční oři obrněných rytířů rozrývali hlínu až z ní zbylo jenom všudypřítomné bláto. Občasné plesy její matky byly jediným zpříjemněním života v pevnosti, ale i ty byly spíše formální, než zábavné. Mnohem raději se toulala ve svém lese za hradem.

Proběhla kolem desítek druhů květin a stébla vysoké trávy se jí snažila omotat kolem kotníků. Miriam se smála z plných plic. Tohle je život, nic jiného. Blížila se k lesu.

„Přenádherný příteli ticha,
otevři vrata z větvoví,
tvá princezna již přichází.“

Když vstoupila, celý svět se změnil. Prostor kolem ní potemněl, vzduch se prosytil vlhkostí a příběhy začaly ožívat. Její hájemství ji přivítalo zpěvem ptáků a šumem větru v korunách stromů.

„Dnes Vám to výjimečně sluší, pane Buku. A vy vypadáte mnohem mladší s tou novou hřívou listů, paní Lípo,“ prohazovala pozdravy se širokým úsměvem na tváři. Dívka stoupala vyšlapanou cestičkou vzhůru proti slunci.

„Ale, ale,“ zakroutila pobaveně hlavou s upřeným pohledem na šneka u svých nohou. „Snad se nebudete hněvat, když Vás překročím, pane,“ Miriam po něm hodila očkem. Běžela vzhůru a plně vdechovala vůni lesa. Cítila se být v bezpečí.

Po chvilce se vydrápala do středu svého království. Na vrcholku kopce rostlo jenom pár dubů a uprostřed bojoval o sluneční paprsky malý palouček. Znala tu každou větev v nebesích a každý kořen pod sebou. Dobře váženými kroky přitančila na travnatý koberec a usadila se tam. „Tak, jaké představení mi dnes ukážete?“

Její fantasie se rozjela naplno. Dnes, ve východním větru, se odehrávalo její nejoblíbenější divadlo „Srdce a růže“.

Okolí zešedlo a pohádková atmosféra se změnila v dusnou předtuchu pekla. Listy stromů ztratily veškerou barvu a na jejich kůrách se prohloubily vrásky. Odněkud připlul první melancholický tón houslí. Starý dub začal vytrhávat kořeny ze země jako tisíce let svázaný trestanec. Ke zrychlujícímu tempu houslí se přidalo praskání dřeva, jak se osvobozovaly i ostatní stromy. Prudce napřímily své větve do nebes a do skrytých plic začaly nasávat všechen těžký vzduch. První úder bubnu.

Pochodový rytmus se rozléhal po celém lese a svolával všechny jeho obyvatele na jedno místo. Stromy se začaly praskavými vzlyky děsivě smát. Tancovaly svůj podivný pochod. Housle se už dávno ztratily v hlubokých úderech.

Jenom jeden strom se nehýbal. Větve měl propletené do sebe a jeho koruna nevyrostla tak blízko nebesům. Každým zaduněním se kolem něho ostatní stahovali ve zmenšujícím se kruhu.

Bubny přestaly hrát. Všechny větvě se jako na povel prudce sklonily a křivými prsty si ukazovaly na mladíka mezi sebou. Strach. Lesní strážci jeden přes druhého vyřvávaly své výčitky o podivínství, zradě a nenávisti. Postupovaly stále blíže.

Na pár úderů srdce zavládlo ticho, stromy se zastavily. Vzduch prořízl až vysoký tón flétny a v tu chvíli se poprvé pohnul mladý dub. Elegantně vytáhl kořeny ze země, ale větve nechal propletené. Jeho hlas dolehl až do samotných srdcí jeho předků. Zpíval o svobodě a o svazujících pravidlech, vysvětloval jim, co je to život a kázal o lásce.

Vítr odvál poslední tóny flétny. Barvy se vrátily do listů a stromy líně zapustily kořeny. Představení bylo u konce.

Ani si nevšimla, že se setmělo. Neměla ráda návraty, byly plné smutku a zoufalých představ. První kapky deště se proměnily v souvislé cáry vody a zmáčely ji šaty a vlasy přilepily k čelu. Mraky se zatáhly velice rychle a odehrávaly své vlastní představení. Miriam si lehla na palouček a sledovala je ze svého lesního království. Bouřka je uklidňující, přináší svobodu a ukončuje nejistotu.

Letní kapky vody padaly na Miriam a bubnovaly jí po těle, tříštily se na malé, křišťálové jiskřičky, uspaly ji a pohrávaly si s jejími sny.

Když dívka otevřela oči, všude kolem panovala hluboká noc, osvětlená hvězdami a měsícem. Bouřkové mraky již dávno odpluly mimo její říši a ona teď vdechovala svěží vzduch.

Posadila se na promočenou zem a zděšeně vykřikla. Před ní stál chlapec ve stříbrných šatech ušitých z jasné noci. Nahnul trochu hlavu na stranu, usmál se a posadil se proti ní. „Jsi tak krásná...“

Bylo to jako ve snu. Oči mu zářily dvěma malými měsíčky a stříbrné vlasy mu spadaly na ramena v dlouhém vodopádu snů. Nikdy neviděla něžnější tvář, tak neposkvrněnou a čistou.

„Slova nejsou zapotřebí, překrásná Miriam, stačí snít. Já budu s tebou.“

Jejich pohledy se vpíjely do sebe a oni vymýšleli zapomenuté říše a odvážné hrdiny. Společně poznali rozlehlá horská jezera i písečné duny. Pod hvězdami létali na pegasech a mezi květinami pozorovali úplněk. V tu noc nebyl nikdo jiný, jenom Miriam, stříbrný chlapec a sny. Jejich říše se začaly hroutit pod prvními paprsky. Poprvé v tu chvíli přelétl chlapci přes tvář stín smutku.

„Přijdou zlé časy, má Miriam, ale ty máš velké srdce. Ochraňuj slabé a pomáhej bezbranným. A nikdy nezapomeň na svůj les, ať se stane cokoli,“ chlapec začal průhlednět a pomalu mizet. Z krku si rychle sundal malý krystal a podal ho dívce. „Na důkaz, že srdce patří růži, má malá princezno...“ a nechal schoulenou Miriam uprostřed travnatého paloučku.

Když se vracela na hrad, mladý dub na vrcholku kopce se pohupoval ve větru. Nezpívala si a nezdravila stromy, mysl měla zatoulanou kdesi daleko. V upocených rukou svírala malý krystal a hlavou jí zněla slova stříbrného chlapce.

***

Ještě než jsem vdechl poslední střípky vzpomínky, zeptal jsem se, proč se jí vzdává. „Chci si to prožít znovu, Pane vzpomínek,“ odpověděla. Cestou domů nechala na nádvoří mé zříceniny meč a kousek užmoulaného krystalu.

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

Všem mockrát děkuji za komentáře. Ačkoli by se to na první pohled nemuselo zdát, celou diskusi jsem v jejím průběhu svědomitě sledoval a vyčkával. Nemám moc rád zasahování autora do diskuse od samého začátku s obhajobou a zde až na jednu jedinou věc nebylo potřeba nic korigovat, připomínat, vysvětlovat...

Pán Vzpomínek má mouchy. Za největší považuji příliš hrubě tkanou obrisovost – tzn. v lyricko-epickém zpracování příliš málo od obojího. Popravdě řečeno je toto dílko spíše hračkou než vážně míněným literárním kouskem, to ale neznamená, že by pro mě málo znamenalo, nebo že bych ho odflákl. Naopak, význam je silný, podobně jako víra v něj.

Doufám, že pro vás tato krátká povídka byla příjemným rozptýlením a dobře stráveným (krátkým časem). To byl záměr jejího odeslání do rubriky. Více snad dodávat nemusím.

(pokud by někoho mrzelo, že neodpovídám přímo na jeho kritiku, ať se nebojí mi napsat do pošty, rád odpověď sepíšu a vložím buď sem nebo do pošty;)


 Uživatel úrovně 0

Na požádání Salmara vysvětlím svoje hodnocení:-)
Předně mi přišlo, že dílo jaksi nenaplňuje žánr povídky. Zdlouhavý (na druhou stranu ale i vyčerpávající a velmi kvalitně napsaný) popis, který jsi použil, by se spíš hodil do nějakého líčení nebo románu, ale ne do povídky, jejíž děj by měl odsýpat (tohle slovo mi promiňte, ale netuším, jak to napsat jinak). Celý obsah by šel vyjídřit jednou větou. Ano, je zde naznačen dlouhý a jistě zajímavý příběh, který si ale čtenář může opravdu jen domýšlet. Spíš mi dílo připadá jako úvod ke knize, ve které budeme sledovat, co se s dívkou dělo mezitím. Ano, člověk tu najde pointu a domyslí si chybějící události, ale mám stále pocit, že z tvé povídky někdo vysekl podstatný kus a na nás je, aby jsme si podle vlastní fantazie doplnili zbytek. Tak, jak se nám to líbí. Velmi jednoduché, ale ne moc působivé-koneckonců vymýšlet osud mladé dívky se ne každému chce-většina lidí si ho chce především přečíst.
Toť ode mě vše - snad je to dostačující :-)
S úctou, Kolif


 Uživatel úrovně 0

Povídka je příjemným překvapením, které jsem si milerád vychutnal po dni plném přemýšlení. Vyzařují z ní paprsky klidu, u kterých se pohodově sedívá u plápolajících krbů při vyprávění prorodičů. Člověk konečně nemusí usilovně dumat nad podstatou složitého příběhu nebo jen číst o násilí, extrémech a akci. Náplň si čtenáře najde sama a na okamžik jej ověnčí letmou rouškou emocí.

Začetl jsem se do prvních vět a říkal jsem si, že příběh zajisté povypráví o tajemném Pánu vzpomínek. Vzápětí jsem zjistil, že se k němu možná ke konci vrátíme, leč nyní se dostaneme ke kratičkému příběhu mladičké slečny. Žádné akční a strhující příhody, nic takového. V podstatě ani nic, co by mne dohánělo k přemýšlení. A tak jsem se přeci jen povznesl nad tyto okolnosti a četl dál. Zpočátku jsem nepochopil začínající pointu. Poté jsem došel k závěru, že veskrze žádný úsek není důležitý a rozhodující, i když zrovna ne banální. Na první pohled mně tedy připadala náplň triviální, ovšem jen ze začátku...

Dostávám se k dílu, jež vede k zamyšlení pouze vnitřní nepokoje a snad srdce, ale ne mozek. To se mi na tom líbí, neboť jak jsem již řekl: ono si Vás to najde samo. Četl jsem dál, rozhodl jsem se porozumět určitým prvkům díla, aniž bych se zamyslel. Začala se mi líbit, tato jednoduchá myšlenka, neobvyklá pointa. Dostal jsem se až ke konci a řekl jsem si: rozhodně přede mnou stojí zajímavé, vskutku nevšední řádky.

Zavalily mne otázky: proč Pán vzpomínek, když je to vlastně jen jedna vzpomínka nedospělé dívky? Proč tak málo, proč ne víc? Proč je vše tak neurčité? A další a další vnitřní dotazy zvídavého čtenáře, který hlavní, takřka skrytou pointu pochytil, ačkoli se snaží dostat tam, kam se nedostane jen tak obyčejný kritik, čtenář bez špetky pochopení. Rozhodl jsem se tyto otázky nechat ukryté, pod magickým zámkem, abych nedostal na povrch touhu kritizovat a hodnotit... objektivně. Možná jednou vyjdou na povrch, snad až přijde další podobný příběh, leč prozatím je ponechám v šeru.

Pán vzpomínek jest zajímavé dílo, které přinejmenším okoření soubor zdejších děl. Krátké dílo obsahuje mnoho, i když, jak jsem řekl a jak si stále myslím, vše není tak jednoduché odhalit a už vůbec ne na první pohled spatřit.


 Uživatel úrovně 0

Salmar mi pomocí pošty vysvětlil jak co má být, a krapet mi hnul se svědomím, tutíž se omlouvám za předchozí zprávu avšak jí zde nechávám, aby jste věděly že stačí jen lehké nastínění či dokopání k úvaze a vidíte ty rozdíly.

NTeď po přemýšlení nad dílem, usuzuji že je to velmi pěkné a obsah je tam opravdu nastíněn. Ale zprvu jsem jej neviděl.

Salmarovy hlubokou omluvu za špatné hodnocení. Tudíž i za pokažení průměru.


 Uživatel úrovně 0

Tento příspěvek mohu s těžkým srdcem oznámit za NUDNÝ bezobsahový a zbytečně zdlouhavý. A vejde se tam ještě slovíčko strohé? Bohužel sem si s tímto dílem nepotykal. Je to (promiňte mi ten výraz) hloupá dětincká povídka.
Od salmara sem očekával něco mnohem mnohem víc.


 Uživatel úrovně 0

Taktéž jsem byl požádán o slovní ohodnocení,

5* (Změněno z původních 4*)
Úvod o Pánu myšlenek mě donutil přemýšlet o některých mích postavách, ihned se mi vybavila "Vědma" z posledního příběhu, úvod mě donutil tento příspěvek přečíst, i přesto, že běžně v této rubrice nepůsobím.
Na začátku sem si také myslel, že se dívce z povídky v lese stane něco špatného na co by chtěla zapomenout, avšak sem byl příjemně překvapen koncem. Konec je velmi zajímavý, právě tím, proč se mladá dívka vzdává svých vzpomínek. Chce si znova zažít to krásné v životě.

Povídka se mi líbila, zaujala mě její originalita a doufám, že takových povídek budeš mít Salmare více.

Sephitan

PS: I tentokrát jsem si povídku rád přečetl a změnil hodnocení.


 Uživatel úrovně 0

Byl jsem požádán, abych k hodnocení něco napsal, tudíš tak činím.

3*
Úvod povídky je, alespoň pro mě, velice zajímavý. Úvodní odstavec o Pánu vzpomínek mě příjemně navnadil a s chutí jsem se pustil do dalších odstavců. Zde se dostavilo první lehké zklamání, dlouhé lyrické (nevím jestli jsem tohle slovo použil dobře:-)) mě osobně nijak neuchvacují a neoslovují. Myslel jsem ale, že konec povídky a závěr to vynahradí, nicméně (alespoň pro mě) se tak bohužel nestalo.

To ale není chyba autora, prostě mám rád povídky a příběhy kde jde o něco akčnějšího. Proto jsem také při rozhodování mezi 2* a 3* zvolil tu lepší variantu.

PinHead


 Uživatel úrovně 4

Pěkné, nejvíc se mi líbí, jak Miriam nechává pracovat svou fantasii, ty obrazy jsou vážně povedeně vylíčené. Co mě napadlo: v úvodu přichází k Pánu vzpomínek bojovnice, situace od dob, kdy se vzpomínka odehrála, se asi dost změnila - ony těžké časy, válka? jinak by asi Miriam byla spíše druidkou :-) "lidská žena" je takový PJovský výraz, ale u bytosti jako je Pán vzpomínek, to rozlišení chápu... nemuseli za ním chodit jen lidé. Každopádně ale Miriam změnila svůj život (snění na palouku nahradil meč), a to zřejmě k horšímu. Proč se tedy chce zbavit té krásné vzpomínky? Proč si ji naopak neuchová? Nebo se právě vrací z války, domů, chce zapomenout, aby mohla znovu prožít to, co pro ni znamenalo klid dětství, lesní divadlo a setkání se Stříbrným? Vzdává se meče, válkám tedy buď bude konec, nebo již o ně nestojí, vzdává se krystalu, vzpomínky na toho chlapce, co s evlastně za tu dobu stalo? Text je kvalitně napsaný a nabízí dost otázek, které zaměstnávají fantasii čtenáře, proto hodnotím dílo jako kvalitní.


 Uživatel úrovně 0

Moc se mi líbí scéna v lese, je pěkně popsaná, živá, taková... kouzelná. Také se mi líbí představa Pána vzpomínek, jakéhosi čističe myslí, nějaké mytické bytosti... není tu nijak popsán, vlastně jen zlehka nastíněn, což je ale dobře, dává to prostor představivosti. Kvalitní věc, ale zdá se mi trošku krátká. Na druhou stranu, všechny myšlenky jsou už zřejmě obsaženy, takže proč to protahovat...


 Uživatel úrovně 0

Ani jsem to nečetl, ale řekl bych, že je to sračka.