Články&Eseje

První případ pana Horkého Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15

Podsaditý hobit v žlutozelené vestě stál uprostřed vozovky a s rukama v bok a se zakloněnou hlavou zíral na nedokončený žlutozelený vývěsní štít s nápisem „Detektivní kancelář Horký a Hever“. Po chvíli písmomalíř Šlejška dokončil poslední oblouček, slezl ze štaflí a postavil se vedle hobita. Kritickým okem zhodnotil výsledek a spokojeně se usmál: „Tak to bude i s tim malovánim za celej stříbrňák, vašnosto.“ Vašnosta beze slov sáhl do kapsičky hedvábné vesty a aniž by se na minci podíval, podal ji Šlejškovi. Ten se uklonil, sbalil si svá fidlátka a rychle odkráčel dřív, než si pan Horký uvědomí, čím to vlastně zaplatil.

Ale myšlenky pana Horkého se v té chvíli toulaly úplně jinde než u přízemních starostí s výplatou. V duchu jásal nad svým splněným snem.

Když se dost vynadíval, spokojeně si povzdechl a otevřel dveře do své ještě vlhkými zdmi vonící přijímací kanceláře. V duchu si plánoval, že si sem posadí nějakou pěknou a šikovnou hobitku a sám bude obývat kutloch vzadu (pokud samozřejmě nebude řešit nějaké zapeklité případy), ale zatím bude všechnu agendu vyřizovat sám. Posadil se do křesla po dědečkovi, opřel se lokty o stůl po strýci z matčiny strany a čekal.

Když uběhl čas oběda (který strávil nad kuřátkem s pečenými brambory, švestkovým kompotem a vdolky s malinovým džemem) a stále nikdo nepřicházel, opět si povzdechl. Tentokrát trochu zklamaně. Když se ani po první svačině, ke které si nezapomněl vzít borůvkové koláče a hrnek podmáslí, neotevřely dveře a v nich nestál jeho PRVNÍ ZÁKAZNÍK (pardon, KLIENT – musí si teď zvykat na nové názvosloví), lehce se zachmuřil. A když nepřišel nikdo ani k druhé svačině, ztratil pan Horký chuť na své chleby obložené na tenko nakrájeným pečeným bůčkem a okurčičkami nakládanými podle receptu tety Běluhy úplně.

Začalo se šeřit a smutný hobit sklesle přemýšlel, jestli zajde na večeři domů nebo do hostince U zeleného draka. Z úvah ho vytrhlo decentní zakašlání. K jeho úžasu před ním stál vysoký, hubený muž v dlouhém kabátě s kloboukem naraženým do čela a obličejem omotaným šálou. Asi jsem ty dveře moc namazal, že jsem nic neslyšel, proběhlo panu Horkému hlavou, když čiperně obíhal stůl, aby podal svému prvnímu zák... klientovi ruku.

„Horký, k vašim službám,“ představil se a čekal, co se ze zakukleného muže vyklube. Že by to byl okradený zlatník, který čistil korunovační klenoty a ty se mu záhadným způsobem ztratily z trezoru? spřádal zatím v duchu.

„K vašim službám,“ zahuhňal neznámý odmotávaje si z obličeje šál. Sundal si také klobouk a po chvíli bezradného váhání ho položil na stůl. (Já věděl, že jsem na něco zapomněl, vynadal si pan Horký v duchu, věšák!). Pan Horký s velkým očekáváním hleděl na toho vcelku pohledného, ale evidentně nervózního a rozpačitého hubeňoura, který teď, když už v nich nic nedržel, nevěděl co s rukama. Hobit se po chvilce rozpačitého ticha vzpamatoval a nabídl svému hostu židli. Sám se vrátil do křesla.

Muž si odkašlal a překvapivě melodickým hlasem začal:

„Ehm, ehm... šel jsem takhle náhodou kolem a všimnul jsem si vašeho vývěsního štítu... Jste tu nový, že?“

„No, víte, já jsem dříve pracoval ve firmě Šálek a syn, ale nyní jsem se zcela osamostatnil, to víte, co si člověk neudělá sám...“ zablekotal pan Horký, protože jeho mysl se připravovala na informace o PRVNÍM PŘÍPADU, a tak nebyl připraven na osobní otázky. Pak mírně zčervenal, protože to vůbec nebylo to, co chtěl svému návštěvníkovi sdělit. (Pan Šálek vlastnil několik hrnčířských dílen a pan Horký pro něj dělal něco zoufale obyčejného - písaře a účetního.)

„Aha, hmm, co jsem to... víte, mám takový delikátní problém,“ pokračoval návštěvník, zřejmě ani nechtěl slyšet, co mu pan Horký řekne, jen se nemohl odhodlat svěřit se.

Delikátní? Tak to asi bude chtít znát, jestli se jeho krásná manželka neschází s jistým významným šlechticem, známým obdivovatelem ženských půvabů, rozeběhla se kolečka detektivovy fantazie.

„Ona totiž, ehm, ztratila se mi...“ soukal ze sebe muž. ...dcera! Unesli ji göringští agenti a chtějí ji vyměnit za velký pytel peněz, aby mohli pořádat své rejdy tady u nás, v Rejku! spřádal teorie pan Horký.

„... kočka.“

„Kočka?“ probral se zcela konsternovaný hobit, jehož mysl musela chtě nechtě zařadit zpátečku.

„Kočka,“ smutně přikývl neznámý a sklopil hlavu. „Víte, já jsem jaksi to... kouzelník.“

„Aha,“ pronesl duchaplně pan Horký. Jeho znalosti koček se skládaly z faktů, že jsou chlupaté, čtyřnohé, mňoukají a pijí mléko.

„No, a tohle je kouzelnická kočka. Tedy ne zcela obyčejná. Ona to... jaksi umí mizet. A přemisťovat se. A ještě se umí nestandardně bránit, vlastně útočit.“

„Nestandardně?“

„Tedy po kouzelnickém způsobu – blesky.“

Panu Horkému se prohnala hlavou představa obrovského naježeného zvířete s očima jako talíře metajícího blesky všech barev, mizejícího a znovu se objevujícího stále blíže a blíže jeho ustupující postavě. Otřásl se.

„Kdyby se vám ji podařilo najít a přivést mi ji, dal bych vám sto zlaťáků.“

Malý detektiv jen otevřel ústa a zase je zavřel. Zrovna přemýšlel nad tím, že asi svůj PRVNÍ PŘÍPAD odmítne, a tak ho tak vysoká suma zaskočila.

„Samozřejmě, můžete se spolehnout. Kočičku vám najdeme,“ vysoukal ze sebe nakonec.

Kouzelník si viditelně oddechl. Vzal svůj klobouk ze stolu, zvedl se a při odchodu si odkašlal: „Ehm... a kdyby to zůstalo jen mezi námi, aby se o tom nedozvěděli kolegové,“ s rozpaky ještě požádal a podal panu Horkému svou navštívenku.

Hobit vyskočil z křesla, mírně se poklonil na znamení naprostého souhlasu, vzal si kartičku a otevřel váhajícímu klientovi dveře.

Jakmile byl sám, ztěžka dosedl na své oblíbené místo, podepřel si hlavu dlaněmi a zamyslel se, jak nejlépe začít řešit tuto zapeklitou situaci. Kouzelnická kočka, kouzlí a mizí. Hmm, nejdřív se ale budu muset něco dozvědět o kočkách obyčejných. Sestřenice Hortenzie! Ta by mi mohla poradit, má jich nejméně pět, prý výstavní carnivorské šampióny. Když s sebou na návštěvu vezmu džbánek máslového ležáku, poví mi i to, co nebudu chtít vědět.

---

Následující podvečery bylo možné spatřit pomenší zakulacenou postavičku s malým vakem přes rameno, kterak prohlíží zapadlé uličky a dvorky. Dlouho neměl štěstí, dokud nenarazil na Zelný plácek. Spíš než po zelí bylo místo cítit štiplavým pachem vládců zdejších večerů a nocí. Tohle by mohlo být další takové místo, jak mi poradila Hortenzie, přemítal pan Horký, po mnohých nepříjemných zkušenostech obutý do dobrých kožených bot. Nechtěl šlápnout parádním střevícem nebo, nedej Svarožici, bosou nohou do nějaké z hromádek zbytků, odpadků a dalších nevábných věcí nastražených na zemi na nepozorné a nepřipravené chodce.

Zastavil se u otlučené zdi, u které byly naskládány poloshnilé bedýnky na zeleninu. Chvíli se rozmýšlel, ale pak pokrčil rameny. Tohle místo bude stejně dobré jako jakékoliv jiné tady. Opatrně si sedl na nejzachovalejší přepravku a čekal.

Na Zelný plácek se snášela tma. Šerem se začaly míhat hebké stíny a jen citlivé hobití uši zaznamenaly měkké našlapování sametových tlapek. První vrrňau se ozvalo s východem měsíce. Odpovědělo mu sborové mňaaau nabývající na intenzitě. Jen někde v pozadí pan Horký slyšel rušivé mň.. mňua.. ňau, jako když ve sboru nemůže jeden ze zpěváků chytit tu správnou notu. Detektiv zpozorněl. Že bych měl narazil na správné místo? Uvidíme.

Hromadné mňoukání se rozpadlo na jednotlivé kočičí hlasy, které pomalu utichaly. Ozvalo se zaškrábání drápků na tvrdém podkladu a dvojí zasyčení. Hobit vykoukl ze svého úkrytu a spatřil dva kapitální mourovaté kocoury, jak stojí proti sobě s naježenými a vyhrbenými hřbety a prskají na sebe ostošest. Opodál si zdánlivě nevšímavě s hlavičkou na straně lízala packu krátkosrstá zrzka. Náhle větší a naježenější kocour bleskově sekl po svém soupeři packou. Ten jen taktak stihl odskočit a evidentně znejistěl. Začal váhat, zda má útok oplatit, nebo raději utéct.

V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Skoro vítězný bitkař z ničeho nic odletěl jako kdyby do něj narazil míč. Na místě se objevila prskající a mňoukající šedivá chlupatá koule, která jen stěží zabrzdila kousek před konsternovanou zrzavou kočkou. Druhý ze soupeřů se přitiskl k zemi a couvaje se odplížil do bezpečí. Napůl omráčený napadený mourek se těžce zvedl a kňouravě mňoukaje nad nefér soubojem také odkulhal pryč.

Šedivák se rozhlédl po prázdném bojišti a vítězoslavně zamířil k zrzce. Cestou vydával trochu neobvyklé zvuky, takové to mň... mňua, které pan Horký slyšel už předtím. Jenže chyba lávky. Podivné mňoukání se zdálo příliš podivné i kočce, o kterou se vedl souboj, a tak jen na šedivého kocoura pohrdavě prskla, otočila se a s ocasem zvednutým ladně odkráčela pryč. Kocourek se jen překvapeně posadil a nevěřícně zíral za odcházející trofejí.

Hobit pochopil, že přišel vhodný okamžik. Potichu sáhl do vaku, vyndal balíček z voskovaného plátna a rozbalil ho. Vzduchem se rozlinul puch staré a odleželé ryby. Odér byl tak intenzívní, že v mžiku doputoval i k zaraženému šedivákovi. Ten se postavil, nasál čumákem vzduch a opatrně se vydal za původem vůně. Pan Horký se postavil a potichounku řekl: „Čičí!“, aby dal najevo, že tam je a že tu dobrotu má pro něj. Kocourek se obezřetně zastavil a blýsknul zelenýma očima po malém hobitovi. Naštěstí to bylo jen odražené světlo ve zřítelnicích, co pan Horký uviděl, a tak mohl natáhnout ruku a kousek té dobroty šedivákovi podat. Zatímco se kocourek krmil, detektiv čekal. Když dojedl, pan Horký ho pomalu pohladil a když se zvířátko slastně protáhlo, začal ho drbat naučeným způsobem. Nakonec se mu dostalo odměny v podobě tiše předoucí najezené kočky, která se bez odporu nechala vzít do náruče.

---

Už bylo k půlnoci, když se v prvním patře výstavního měšťanského domu na Obchodním náměstí ozvalo zaklepání.

„Tak vám ho tady nesu,“ oznámil pan Horký překvapenému kouzelníkovi, který mu otevřel dveře.

„Koho?“ zeptal se rozespalý a rozcuchaný muž.

„No toho vašeho... kočku,“ upřesnil detektiv. „Nepustíte mne dál?“

„Ale moje kočka byla bílá!“

„To nic, jen ji vykoupete a bude jako dřív,“ uklidňoval hobit znepokojeného kouzelníka vcházeje do útulné předsíně. Položil spící zvířátko na podušku v rohu místnosti stojícího křesla.

Kouzelník si kocourka chvíli prohlížel, dokud ten nepootevřel oko. Pak se muž usmál. „Je to ona, už cítím tu naši spřízněnost, to pouto, co mají kouzelníci a jejich přátelé,“ vysvětlil panu Horkému. Pak sáhl do kapsy županu. „Tady máte svou odměnu, děkuji vám a doufám, že to zůstane mezi námi.“

„Spolehněte se, diskrétnost je druhé jméno našeho podniku,“ pokýval pan Horký hlavou a vzal si váček s penězi. Pak se ještě zamyslel a nakonec se zeptal: „A jak se to vlastně stalo, že váš přítel takhle odešel, aniž byste věděl kam?“

„To máte tak, potřeboval jsem se soustředit na jednu práci a kočka se mi pořád ochomýtala kolem nohou a do hlavy se mi vtíraly její myšlenky. Tak jsem se rozzlobil a řekl jí, ať už mi dá pokoj a jde pryč a ať se věnuje svým kočičím věcem. A ona evidentně poslechla.“

Inu, byla to poslušná kočka. Vlastně kocour.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Líbí se mi navozená atmosféra, to se ti opravdu povedlo; také "malost" zápletky je velmi příjemná, člověk si konečně odpočine od toho "zkáza hrozí celému světu" nebo "vrah si na tebe počíhá a pak zabije tebe a celou tvojí rodinu". Krásná banalita.
Ovšem co bych ti vytknul je absence napětí. Celou dobu vlastně popisuješ, ikdyž hezky. Chtělo by to víc toho strhujícího.
A poenta mě také zklamala. Kouzelník našel svoji kočku a pohádky je konec. Máš tam sice náznak vtipu, ale nic moc :-)
Byl by to zkvělý úvod např. pro novelu nebo delší povídku; nastínění charakterů před hlavním dějstvím, ale na samostatnou povídku e-e.


 Uživatel úrovně 0

Inu, já nemám rád jak hobity tak kočky, přesto jsem si hezky početl.


 Uživatel úrovně 0

Hobity rád nemám (i když jejich neutuchající chuť k dobrému jídlu a pití je sympatická), zatímco kočky naopak ano. Tím si mě povídka získala.

Navíc, v kontextu serveru dracidoupe.cz se jedná o ojedinělou povídku ve smyslu stylu a duchu napsaného. Hodnotím vysoko.


 Uživatel úrovně 0

Opravdu skvělá oddechová četba pro zaryté fantasáky znuděné neustálým duelem dobra a zla...

mám sice droboulinké výhrady k drobné kolísavosti díla ale jinak OK...

už teď se nemůžu dočkat dalšího pokračování :o)

zkrátka 5*


 Uživatel úrovně 5

Děkuji všem za velmi milé hodnocení.

Ano, U Zeleného draka je správnější, nějak jsem byla popletená z těch velkých písmen v názvech.

Tobsa: Máš u mne bod za všímavost :-). Proč se kancelář jmenuje Horký a Hever nebylo schválně uvedeno - to bych ráda osvětlila v další příhodě.


 Uživatel úrovně 0

Vtipné. Čtivé. Bezchybné. Nápadité. Prostě humorná, napínavá pohádka...

O kočkách toho příliš nevím, ale Lyrii věřím a tudíž souhlasím s pěkným vykreslením jejich chování. I zakomponování do příběhu je příjemné.

Líbí se mi, že celou dobu je "detektiv" tak naivní. Celá pointa je příjemně vtipná, hodně čtivá a konec mne vskutku rozesmál. Nevím, co mám říkat, protože se mi ten příběh opravdu hrozně líbí...

V jednoduchosti je krása, což toto dílo jen potvrzuje. Nějak nemám slov- gramatika, stylistika- všechno se mi zdá v pořádku. Vysoké hodnocení pro člověka, který umí zrealizovat nápady.


 Uživatel úrovně 0

Milá povídka. Líbí se mi krásně a věrohodně popsané kočičí chování. Mám doma dvě kočky a tak mám jejich chování odpozorované, a tohle přesně odpovídá. Když si kočky usmyslí, prostě se seberou a nejsou doma třeba 14 dní.

To, co nazýváte slabou pointou, je náhodou perfektní. Protože kočka není pes, kočka neposlouchá nikoho jiného než své instinty. Je věrná domu a ne člověku, proto se o ní často říká, že je falešná.

Hodnotím vysoko, povídka se mi líbí, Shelagh umí psát.

Lyrie


 Uživatel úrovně 1

Zdravím,

je to opravdu U Zeleného draka :-)

Takže tu vidím pokus o sepsání krátké vtipné povídky s krimi zápletkou a fantasy prostředím. To je teda gól :-) Ono se to totiž povedlo.

Akorát to bylo trochu rozkouskováno - ze začátku bylo poznat, že jde hlavně o vtip, poté že jde hlavně o napětí, poté opět o pointu. To není na škodu, ale chce to trochu mírnější přechody. Otázka vkusu.

Co dál se mi líbí a je tedy důvodem pro pět hvězd:
- Napodobování kočičího mňoukání - roztomilé
- Názvy a prostředí, důvěryhodné postavy
- Žádné rušivé elementy, plynulé čtení
- Atmoška
- Gramatika

Na závěr už to ale klopýtalo. Možná se mi to jen zdálo, ale chyběl tomu šmrnc, pointa je příliš slabá a ne-vtipná pro takto laděný příběh.
I tak se mi to moc líbilo.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autorku,

dílko je povedené a potěšilo mě svou přímočarostí, jednoduchostí a pěkně propracovanou zápletkou. Autorka nezapomněla na fyzické ani psychologické prokleslení postav.

Logika:
Trošku mi utekla myšlenka proč se Horkého kancelář jmenuje 'Horký a Hever'. Naopak se mi líbila hobitova zmatenost, když se ani nezeptal, jak vypadá hledaná kočka.

Z gramatického hlediska se domnívám, že se píše 'U Zeleného draka '.

Celkový dojem je více než pěkný a dílo jsem ohodnotil jako špičkové, tedy 5*,

s úctou

Tobša


 Uživatel úrovně 8

Krátka poviedočka z hobitieho prostredia s idylickým nádychom s takmer detektívnou zápletkou.

Pre dielko by sme ako najpríznačnejší mohli určiť kontrast na pomyselnej osi všeobecnosť – konkrétnosť (v zmysle: jedinečnosť, zvláštnosť). Tento kontrast sa ukazuje ako v rovine dejovej (Tak veľmi prozaické riešenie spočiatku zamotaného prípadu.) a v rovine jednania hlavnej postavy (Vníma to, čo robí, ako vážne, a pritom si čitateľ uvedomuje, aké jednoduché až sedliacke problémy vlastne rieši; hobit vníma sám seba dôležitejšieho, ako objektívne je.), tak aj v rovine štylizácie autorskej reči (Početné retardácie opisom a analytické komentáre, miestami približujúce dielko viac ku publicistickej črte, v protiklade k obsahu.). Tento kontrast je v dielku zdrojom humoru – humoru láskavého, nie výsmešného, ktorý potom ukazuje na svojím spôsobom idylický autorský postoj. Skutočne to miestami pripomína Tolkienovo literárne pojatie tematiky hobitov.

Idylickosť sa ukazuje i v nekonfliktnom, pomalom plynutí deja, ktorého kadencia má od úvodu skôr klesavú tendenciu. Veľmi dobre sú pri tomto využité už spomenuté retardácie, ktoré dej spomaľujú, aktualizujú, dávajúc mu – pretože z jeho potenciálu nevyplýva hĺbka dynamická – statickú hĺbku. Naozaj, rôzne konotácie (v podobe čiastočne voľných, ale aj úplne voľných motívov) dávajú svetu pána Horkého rôzne farby, približujú nám ho.

Konflikt dielka má potenciál (magická mačka) byť nesmierne zaujímavo rozuzleným, no je vyriešený veľmi prosto, čo je nepochybne humorné, teda v súlade s autorským postojom. Ide o zvláštne uchopenie tematiky. Je tu však vidím aj akýsi nesúlad. Ako sme už povedali, dynamika je klesavá, riešenie prosté. No vo mne zanechalo skôr otázku: O čo šlo?
Keďže dej sprevádza, dokresľuje množstvo iných motívov, človek by čakal, že ich odôvodnenie a obsah - v súlade s očakávaním, spojeným s ustáleným logickým postupom detektívnej prózy – mu dajú (aspoň z kontextu) konkrétnejšiu odpoveď na to, čo sa vlastne s mačkou stalo. Áno, našla sa, prípad vyriešený, ale ako čitateľ som mal dojem, že sa mi to akosi zjednodušilo. Už z povahy zápletky (hoci je v kontraste s autorským pojatím) som akési deduktívne (a lá Sherlock Holmes) zodpovedanie očakával. Jeho miernu absenciu (predsa len je priestor na interpretácie) teda vnímam síce ako autorský zámer, ale predsa ako mierny nedostatok.

Mňa, čoby fanatika analýzy rozprávacích postojov v epike, trochu sklamal drobný nesúlad. Konkrétne ho vidno pri implementácii zátvoriek s komentármi do textu. Zátvorka štylistky patrí do makroparadigmy silne príznakových a štylisticky zafarbených, hoc aj nocionálnych, prvkov. Genealogicky najpríznačnejšia je pre odborný štýl. Purizmus, samozrejme, sa k štylistike veľmi nemá, no predsa len, odvážim sa povedať, je aspoň pre orientáciu v probléme vhodný. Kým väčšina príbehu je rozprávaná personálnym rozprávačom (zameraný na jednu postavu v celej šírke jej vonkajšieho i vnútorného prežívania, pričom táto vidí postavy ostatné len zo svojho uhla pohľadu), časti v zátvorkách (pretože sama povaha zátvorky to nepopierateľne evokuje) sú viac komentármi autorskými, teda komentármi rozprávača vševedúceho, V týchto zátvorkách sú potom aj vtipy vlastne podané akoby „z nadhľadu“, keďže evokujú širšie súvislosti - čosi sa skôr dokumentuje, ako rozvláčnejšie rozpráva. Je nutné dodať, že tento kontrast je takisto svojím spôsobom funkčný – spomaľuje dej, približuje ho a je vlastne sám o sebe tiež zdrojom humoru -, neviem sa s ním úplne stotožniť, pretože akosi „vytrháva“ čitateľa z personálnej jedinečnosti hobitovho vnímania.
Ešte väčší fanatici by (určite minimálne o storočie dozadu) by povedali, že v umeleckom texte dokonca nemá prvok náučného, odborného štýlu čo robiť. Dnes je ale potrebné sa prikloniť k pragmatizmu – záleží od okolností. V tomto ohľade je nesúlad dosť funkčný, naproti alternatíve navrhovanej Saladinom v komentári k Lyriinej poviedke Mateřská láska, s ktorým – hoci už dosť neskoro, ale aspoň dostatočne ilustračne (Jupí!) – musím rezolútne nesúhlasiť, pretože tam šlo o veľmi klasický záznamový opis personálneho rozprávača.

Až na pár chybičiek (jedna chýbajúca čiarka a zopár čiarok, ktoré by som ja asi nedal alebo dal inak) je gramatika dielka výborná.

Nakoniec hodnotenie. Ide o veľmi kvalitnú oddychovú poviedku, milé čítanie. Ja ale aj napriek tomu, že na mňa urobilo dojem pojatie a jedinečná štylizácia, nemôžem nevidieť určitú nezaplnenosť v záverečnej pasáži. Preto nehodnotím plným počtom, ale len 4 plus.