Mé jméno je Nirdeg, býval jsem paladinem řádu Svaté ruky. Už nejsem.

***

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný, není divu, když musím spát na tvrdé a kamenité zemi. Už měsíc cestuji nehostinnou kamenitou pouští, abych se dostal zpět k sídlu těch, jejichž bůh mě zradil. Oblékl jsem si svou kdysi pozlacenou, nyní oprýskanou, a bůhví od čeho zčernalou zbroj. Místo palice, odznaku paladinů, nosím daleko účinnější řemdih. Začouzená kniha visící na skoro zrezlém řetězu se pohupuje v rytmu mého kroku.

Dlouhým a namáhavým cestováním se nezměnil jen vzhled zbroje, ale i můj. Dostal jsem, řekněme, poněkud nový rozměr. Ze zhojených zranění na obličeji mi zbyly ošklivé jizvy. Nemyté, mastnotou slepené, vlasy jsou připláclé k obličeji a můj pohled pozbyl to, čemu se říká lidství.

***

Představený mého řádu, bratr Gernas, ke mně přišel s úkolem, abych jel do zapovězené země vymýtit zlo představované temným mágem, který sídlí ve své baště.

Byl jsem nadšen, i když už tehdy jsem někde v hloubi duše cítil, že ten úkol je nad mé síly.

Jsem paladin, neměl bych takhle myslet, a nejspíše proto jsem tu myšlenku zavrhl, a s požehnáním Gernase, se vydal na cestu.

Jsem rád paladinem, ve jménu božím můžu likvidovat nepřátele Jeho.

„A nepřátelé Jeho zhynou v žáru plamene pekelného. Ve věčných mukách budou zatraceny duše nevěřících, neboť Pán pro ně nemá odpuštění.“ Potichu jsem si recitoval úryvky z mé knihy. Tenhle je můj oblíbený.

Polovina cesty byla rychlá a příjemná – cestoval jsem v zemích, kde náš řád nastolil pořádek už dávno. Na druhou stranu zbytek už za moc nestál.

Obdělávanou půdu vystřídala divočina a tu vyprahlá kamenitá poušť.

„Proč si přisluhovači zla vybírají k pobytu takováhle místa?“ Říkal jsem si, když jsem dával poslední sbohem svému koni. Nejspíše nevydržel mé tempo. Díval jsem se, jak mu z nozder teče stroužka zpěněné krve a kolem tlamy se mu dělá pěna. Ležící zvíře sebou na zemi zmítá.

Už ne. Zemřel.

V duchu jsem se pomodlil za jeho duši a následně ho proklel, za to, že chcípl!

Dál jsem pokračoval sám. Po týdnu plahočení jsem konečně dorazil k mohutné věži, kde by měl žít ten mág.

Poklekl jsem na jedno koleno, pravou rukou se opřel o palici a držíc svou knihu v levé ruce jsem začal číst.

„Pán ochrání své bojovníky, kteří ve jménu Jeho mýtí zlo.“ Zaklapl jsem knihu a palice na chvilku lehce zmodrala.

Vyrazil jsem.

S modlitbou na rtech jsem se vydal vstříc osudu otevřené brány věže.

Hlídal jí jeden muž, než si stačil všimnout, že se něco děje, kousky jeho mozku, krve, vlasů a úlomku kostí mi ozdobily palici. Na druhou stranu bránu ozdobila poměrně novátorská kresba v červené barvě.

Vběhl jsem dovnitř a vydal se rovnou vzhůru. Vzhůru na vrcholek věže.

Kupodivu zde nikdo nebyl, až na pár těch lidí, kteří vypadali jen jako služebníci.

Než jsem došel nahoru, byla má zbroj přebarvená do ruda a palice mazlavá od kousků těch, které jsem potkal cestou.

Nahoře jsem narazil na dubové dveře. Otevřel jsem.

Uvnitř byly celkem tři osoby. Ani ne tak osoby, jako spíš bytosti.

Nalevo stál někdo, kdo nejvíce připomínal ještěra zkříženého s člověkem. V ruce se mu pohupoval řemdih.

Uprostřed stál zdejší pán, vysoký, bledý, holohlavý muž v černém kompletu s mečem, který měl oboustranné ostří.

Napravo byla sukuba. Nahá nádherná žena, které k dokonalosti scházelo jen to, že měla místo nehtů dlouhé ostré drápy, ocas a křídla. V ruce se jí vlnil bič.

Asi jsem je vyrušil, netvářili se zrovna přívětivě.

Sukuba mě švihla bičem do obličeje, strašně to pálí.

Skočil jsem, s mohutným řevem se pustil do křížku s těmihle nečistými tvory. První jsem přiskočil k sukubě, rozmáchl se palicí a udeřil. Rána to byla opravdu silná. Hrudník jsem jí rozdrtil tak, že se jí udělal na zádech hrb. Zachroptěla, vyplivla trochu krve a padla na zem s nepěknou dírou uprostřed hrudi. Než jsem stihl znovu napřáhnout, dostal jsem do plátu na rameni ránu řemdihem. Díky bohu. Kdyby mě byl nepraštil, přišel bych o hlavu, protože zbraň holohlavého by mi jí usekla. Takhle to odnesla jen tvář.

„Plameny boží nechť očistí vaše těla!“ zařval jsem z plných plic, ale očekávaný účinek se nedostavil. Měl je přeci sežehnout plamen boží. Proč se to nestalo?

V té chvíli jsem zjistil, že ani požehnání mé zbraně nepůsobí. Co se stalo? Bůh mě nevyslyšel? Zavrhl mě?

To vše mi projelo hlavou, během té doby, kdy jsem se rozmáchl palicí a udeřil holohlavého do kolena. To se mu s ošklivým zavrzáním prohnulo na druhou stranu a šel k zemi. Ještě než dopadl, vyhnul jsem se ráně ještěra a udeřil toho pána do jeho lebky. Už nebyl tak bledý, krev udělala svoje a rána palicí byla tak silná, že mu z hlavy mnoho nezbylo.

Konečně jsem se mohl věnovat jen ještěrovi.

„Zhyň nečistá stvůra, Pán je se mnou, nemůžeš zvítězit“ s tímhle pokřikem jsem na něj zaútočil. Něco nevyšlo, s těmi slovy jsem se měl na okamžik zrychlit. Nic. Ladně uhnul mé ráně a obtočil mi řemdih kolem palice. Trhl a já přišel o svou zbraň.

„Sss. Pán? Jaký pán?. Dvakrát tě zklamal, myslíš, že nad tebou ssstále bdí?“ Pronesl ještěr syčivým a tichým hlasem.

Na chvilku jsem se zarazil. Nejspíše má pravdu. Pán by mě neměl nechávat takhle trpět, měl by mi pomoci, ne mě zrazovat.

Tohle mi vrtalo hlavou a řemdih mě zasáhl do boku, odletěl jsem až ke zdi a rozplácl se o zem. Klekl jsem si na kolena a vyplil krev. Ještěr ke mně přecházel s úsměvem.

„Kdokoli, kdo je ochoten nade mnou stát pomoz mi a já se stanu tvým služebníkem“ říkal jsem si v duchu a má prosba byla vyslyšena. Nevím kdo, ale někdo mi pomohl. Neviditelná síla odrazila ještěra kus stranou, do ruky mi vlétla moje palice. Černě zářila. Pocítil jsem ohromnou sílu, větší než jsem dostával kdysi. Předloktím jsem odrazil řemdih a jednou rukou odpálil hlavu ještěra, až se rozmázla o zeď. Rychlost úderu byla tak velká, že ještě značnou dobu stál, než padl.

Jisté je, že tuhle moc mi nedal starý Pán. Ten, kdo mě teď zachránil, ke mně sice nepromluvil. Ovšem poznal jsem, že chce, abych se zřekl svého bratrstva, a všeho čemu jsem doteď sloužil.

Udělal jsem to. Stejně mě zradili tím, že mi Pán nepomohl.

Kniha se najednou rozzářila, už nebyla zlatá, ale zčernala. Palici jsem zahodil. Místo ní si vzal ještěrův řemdih. Lépe mi sedí do ruky.

V hlavě se mi hnala jediná myšlenka. Musím je potrestat, za to, že mě zradili.

***

Takhle to začalo a nyní to nejspíše bude končit.

Konečně. Po měsíci plahočení jsem se dostal na okraj civilizace, jak jsem jí znával. Musel jsem vypadat hrozně, když v prvním městě kam jsem dorazil, se děti zděšeně krčily a muži mě obcházeli obloukem. Stráž poznala na mém brnění znak řádu Svaté ruky a snažila se mi pomoci. Odbyl jsem je mávnutím ruky a zbroj nepěkně zaskřípala.

Takhle to pokračovalo, než jsem dorazil do města, kde měl řád sídlo. Vystoupal jsem po schodech chrámu. Udělalo si mi při pohled na něj zle. Šel jsem pomalu a s klidem. Věděl jsem, že mě můj nový pán dá sílu je porazit. Dá mi sílu se pomstít.

„Nirdegu! Nirdegu, ty žiješ? Už jsme tě oplakali, měli jsme tě za mrtvého“ Moje jméno mi z jeho úst znělo odporně. Mělo příchuť žluči. Byl to Gernas, muž, který mě tam poslal, ten kterého jsem za to nenáviděl.

„Aš-Nare můj pane, dej mi sílu prolít krev v tvém jménu. Dej mi moc se mstít.“ Zašeptal jsem a řemdih se černě rozzářil, stejně tak mé oči.

Rozběhlý Gernas zabrzdil. „Ty…Ty jsi zradil svou víru. Tys opustil našeho dobrotivého Pána.“ Při řeči se trochu zakuckával, jak potlačoval brek.

„Tvé srdce propadlo temnotě. Pane dej mi sílu, zbavit služebníka tvého jeho trápení. Ten, jenž Ti sloužil, se tě zřekl. Tvá moc již není jeho mocí. Tvá síla již jím neprochází. Dej, v zájmu dobra, mi sílu na to, abych ho očistil.“ Pronesl slova, která mu měla dodat dost sil na boj s temným rytířem. Alespoň nepadne ihned.

Ušklíbl jsem se a pomalu vykročil. Je divné, že jsme ve vstupní hale sami. Tím lépe, účty mám jen s Gernasem.

Rozběhl se na mě. Protočil palici a udeřil drtivou ranou. Skrčil jsem se ráně, a jak mu setrvačnost nedovolila ihned zareagovat. Pěstí jsem ho udeřil do velice citlivých partií mužova těla. Rána to byla silná. Jeho jediné štěstí je, že je navlečený ve zbroji. Lehce jsem mu promáčkl pancíř, který ho chrání.

Nyní jsem byl na řadě s útokem já. Na očích mu jde vidět, jak je otřesen mým nečestným způsobem boje. Jeho chyba, má tak bojovat také. Znovu se napřahuje na ránu palicí, je s ní až směšně pomalý. Švih řemdihem do hrudi a udělala se příjemná promáčklina v plátu.

Zakuckal se, nejspíš jsem mu vyrazil dech.

Využil jsem jeho pobírání dechu a zaútočil znovu. Trošičku jsem ho oklamal. Čekal, že bojuji jen řemdihem, ale nevšiml si, že už při ráně do hrudi jsem vytahoval dýku. Naznačil jsem ránu řemdihem na hlavu a on se chtěl bránit palicí. Ovšem, když pozvedl palici k obraně, nechal jsem řemdih volně dopadnout, a tudíž ho nezranil. Zároveň s tím, jsem prudce bodl dýku do volného prostoru mezi pláty.

Dýka zajela uspokojivě hluboko. Až na doraz. Tenký hrot mu projel bokem a pocuchal vnitřní orgány. Nejspíše jsem mu pocuchal játra.

Tvář se mu zkřivila bolestivou grimasou. Upustil zbraň. Bláhově si myslel, že neozbrojeného nezabiju. Klekl si a v očích jsem mu viděl prosbu, abych ho nechal žít.

Ten odevzdaně prosebný pohled mi byl více jak příjemný. Byl jsem na něj hodný. Jednou ranou mu prorazil hlavu. Lebka sympaticky zapraskala a mozek se rozprskl do stran.

Nechal jsem jeho mrtvolu ležet u vchodu a po schodech scházel dolů. Bylo mi více než dobře. Pomstil jsem se a zároveň zničil vrchního představitele řádu, který je nepřítelem mým i mého Pána…