Do místnosti pomalu vešel mladý muž v doprovodu druhého o poznání staršího. Byl to jeden z těch prostých hostinských pokojů, kterých najdete po městě mnoho. Nijak zvlášť zařízený, vždyť tahle hospoda stála někde v zapadlé ulici u hradeb. Hlavně ta místnost vyhlížela velice uboze. Pouze skříň v rohu, psací stůl, noční stolek s prázdnou sklenicí, postel a na ní…

„Takže po mně chcete, abych našel vraha?“ zeptal se mladík, jenž si před nosem přidržoval dlaň.

Ten vedle něj přikývl: „Přesně tak, pane Anstere.“

Tělo patřilo muži ve středních letech, který dosud zíral mrtvolnýma očima do stropu. Jeho ruce svíraly místo na boku, okolo nějž se halena obarvila do ruda. Nejspíše šlo o jednu bodnou ránu, oblečení se nezdálo být nikde okolo roztržené sekem.

„Kolik?“ otázal se Anster.

„Heh?“

„Ptám se na cenu. Nemyslete si, že jsem nějaký dobrodinec.“

„Ach tak. Lord Eranos nabízí tisíc zlatek. Avšak…“

„Avšak?“

„Polovic z toho náleží mně.“

Mladík na něj vyjeveně pohlédl.

„Jistě,“ ujistil svého společníka. „Kdybych vás nenašel, tak se k tomu přeci ani nedostanete.“

Anster neříkal nic, jen se obrátil zpět k mrtvému a rezignovaně si povzdechl. Ani pět set zlatých dnes není k zahození.

„Průběžně mě informujte. Najdete mě U Divokého býka,“ řekl postarší muž obracející se k odchodu. „Ptejte se na pana Keitna,“ dodal ještě.

Ani nečekal na nějaké vyjádření souhlasu.

„Tak co tu máme?“ zašeptal si Anster pro sebe.

Přešel místnost k posteli a začal mrtvého přejíždět pohledem od shora dolů. Nikde v pokoji nejsou žádné následky boje. Ani krev není nikde na podlaze. Musel v tu dobu ležet tak, jak ho teď vidím. Jak takhle mohl umřít? Snad by se probudil, kdyby mu někdo bodnul čepel do boku. Za normálních okolností… Mladík se zamyslel. Jistě, za normálních okolností by se vzbudil a mohl by vyhledat pomoc. To by však znamenalo, že by vrah musel znovu zasáhnout. Takže tady se nedá mluvit o normálních okolnostech. Pozvedl pohled od muže. Zaměřil se na noční stolek na druhé straně postele. Obešel ji, aby se k němu dostal. Těsně pod tím stolem ležela prázdná láhev od whisky. Se zájmem se pro ni sehnul a vyzvedl do úrovně obličeje.

„Na první pohled obyčejná láhev od whisky,“ přemýšlel nahlas a přitom ji obracel kolem dokola.

Pak si k ní opatrně přičichl. Přes obličej mu přejel škleb, jako by si lokl šťávy z citronu. Tohle v žádném případě nebyla čistá whisky. Nejspíš nějaký jed. Avšak asi ne smrtelný. Pak by vrah nemusel vůbec zasahovat. Ne… Tohle ho možná jenom ochromilo. No jistě! To by to vysvětlovalo.

Anster odložil láhev zpět na stůl a přešel ke dveřím.

„Pachatel musel pití otrávit ještě než ho dostal do rukou tenhle muž,“ šeptal si pro sebe a hladil se při tom na bradě, „pak už mu jen stačilo si chvíli počkat za dveřmi.“

Znovu si prohlížel celý pokoj. Pokoušel se něco najít… Nějaký důkaz, stopu, vodítko či něco podobného. Ničeho si však nevšiml. Budu si muset vystačit s tou láhví.

Povzdechl si, sebral ji z nočního stolku a zmizel v potemnělé chodbě.

„Stínoví vlci říkáš?“ zpozorněl Anster.

„Přesně,“ odpověděl jeho společník, když polkl lok piva.

Oba dva seděli za barem v pajzlu U Staré ježibaby, který v tuhle dobu zel prázdnotou. Jen pár štamgastů popíjelo u stolu na druhé straně místnosti.

„Víš o nich něco víc, Arte?“

Chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Art upřeně hleděl na onu láhev od whisky a otáčel ji v rukou. Anster jen napjatě čekal na svého informátora.

„Na první pohled se zdaj jako obyčejný pouliční lapkové,“ začal nepřestávaje zírat na jediný Ansterův důkaz, „ale je to snad nejorganizovanější banda z celýho města.“

„Co tím myslíš?“

„Slyšel si o zmizení ředitele toho velkého bordelu na hlavním tahu?“

„Jistěže ano. Nakonec se však ukázalo, že musel jen narychlo odcestovat.“

Art prudce položil prázdnou láhev na výčepní stůl a rozzářeně pohlédl na vyšetřovatele.

„A tak to právě neni,“ pronesl vítězoslavným tónem.

Anster zkrabatil čelo a tázavě se na něj zahleděl. „A jak tedy?“

Informátorovi přeběhl po rtech úsměv. Měl nejspíš radost, že ví něco víc.

„Náhodou jsem šel kolem toho bordelu…“

„Určitě jen náhodou, Arte?“ skočil mu Anster do řeči a nasadil potutelný výraz.

Společníkovi zrudly líce a chvíli se jen v rozpacích rozmýšlel, co říct. Nakonec si odkašlal a přece jenom ze sebe vypravil souvislou větu: „Ehm…na okolnostech přeci nezáleží, ne? Prostě sem tam byl.“

„Když na tom trváš.“

„Jasně, že na tom trvám.“ Art se chvíli odmlčel a vrhl zlostný pohled po Ansterovi, který měl co dělat, aby se nesmál. Pak pokračoval: „Vracel sem se tu noc domů později než obvykle, tak sem to chtěl vzít zkratkou přes tu uličku vedle Willenova ráje. A jak si tak du, slyšim nějakej mužskej hlas, jak řiká: ‚Určitě to splatím. Počkejte ještě pár dní, potřebuju jen trochu víc času. Prosím.‘ Pak se nějakou dobu nic neozejvalo. Řikal sem si, jestli mám zdrhnout nebo poslouchat dál. Nakonec jasně zvítězilo druhý. Jednou dělám to, co dělám, ne? Potom se ozval další chlap: ‚No tak, Willene, tos přeci říkal už před týdnem. Vůdce chce svoje peníze a to hned!‘ V tu chvíli mi bylo všechno jasný. Willen měl zaplatit výpalný Stínovejm vlkům a neměl na něj.“

„Počkej chvilku,“ zastavil ho Anster ve vyprávění. „Jak víš, že to byli oni?“

„Dyť sem to řikal,“ pronesl Art a naklonil se blíže k vyšetřovateli a ztišil hlas, „jednou dělám to, co dělám. Oni oslovujou svýho nejvyššího Vůdče smečky. A pokud si k tomu dosadíš, že Vlci sou nejmocnější organizací ve městě, tak ti vyjde, že to museli bejt oni. On žádný prachy neměl, tak ho hezky zametli pod koberec.“

„To dává smysl.“

„Víc než to,“ pravil informátor s přesvědčením. „Je to pravda. Ještě včera bych si ale myslel, že to byli chlapy z Neviděnejch stínů.“

„Tak proč si teď přesvědčený o Vlcích?“

„Ty o tom nevíš?“ vyhrkl Art nevěřícně.

Anster se na něj zmateně zadíval. Neměl ani nejmenší tušení, co by měl vědět. Jen zakroutil hlavou.

„Včera v poledne je všechny pověsili,“ řekl informátor klidně a dopil zbytek zlatavého moku.

„Ach tak.“

Takže za tím stojí Stínoví vlci. Alespoň tedy podle všech dostupných důkazů. Ale jak se k nim dostanu? Zamyšleně se zahleděl kamsi za Arta, na druhou stranu lokálu a přejížděl při tom prsty po bradě. Visela tam jediná výzdoba toho pajzlu: dvě přes sebe zkřížené dýky přibité na tvrdém podkladě. Anster přimhouřil oči a přes tvář mu přejel ďábelský výraz. Jistěže. Proč mě to nenapadlo? Znova pohlédl na svého společníka: „Musíš mi zjistit, kde bych mohl nějaké najít.“

„Cože?“ otázal se informátor vyjeveně.

„Potřebuji si trochu popovídat.“

„O čem se s nima chceš proboha bavit?“

„Musím se dostat k nim a vyzvědět, kde mají skrýš. Pak už tam jen naběhnou ozbrojenci a bude po problémech.“

Artovo překvapení se rychle změnilo v pobavení. On si snad myslí, že ho k sobě přijmou?! Když však ve tváři svého přítele nepozoroval žádný smích, ale pouze vážný obličej, uklidnil se.

„Jak to chceš sakra dokázat?!“

„Myslíš, že jsem odjakživa dělal jen detektiva?“ zeptal se Anster a tiše se pousmál.

„Ale je ti jasný, že když odhalí, kdo opravdu si, tak se s tebou mazlit nebudou?“

„Jsem si toho až moc dobře vědom. Ale jinou možnost nemám.“

Art se chvíli odmlčel. Nevěděl, co má říci. Neměl žádné další varování, nic dalšího, co by Anstera odradilo…

„Tak dobře,“ vydechl nakonec, „seženu ti ty informace. Ale musíš mi za to něco slíbit.“

„A to je co?“

„Dávej na sebe velkýho majzla, starej brachu.“

Bylo krátce po západu slunce, když Anster postával u zdi jednoho z domů ve špinavé uličce.

Jak mu tohle chybělo, jak moc to postrádal. Tiše postávat ve stínu a sledovat okolí. Číhat na svou oběť a pak znenadání vyrazit. Tohle vše se mu u Měsíčních přízraků dostávalo. Škoda, že se mě pokusili odstranit. Anstera to bavilo mnohem víc než práce detektiva. Zato však tím měl ve své branži jistou výhodu. Každý z jeho kolegů se nemohl chlubit členstvím v jedné z nejsilnějších organizací ve městě.

Na tohle místo dostal tip od Arta. Přímo zde, kde zmizel Willen. Prý se chystají obhlédnout nového majitele. Snad měl pravdu, protože tu už mrznul nějakou tu dobu. I navzdory tomu však zůstal nehybně stát a páru od úst zakrýval kapesníkem. Druhou rukou přejížděl rukojeť jedné z dýk, jež mu visela za opaskem.

Nikdo se pořád neukazoval. Ansterovi se v hlavě začaly pomalu vynořovat vzpomínky na minulé povolání a s nimi přicházela i notná dávka nostalgie. Kam zmizeli ty časy, kdy on sám dostával za úkol vymáhat výpalné? Ovšem, že pouze v začátcích. I v téhle práci existovaly různé vrstvy, od vymahačů po úkladné zabijáky. On se dopracoval až k těm nejlepším vrahům.

Co tedy vlastně zavinilo jeho dlouhý pád? Jako obvykle v tom samozřejmě byla žena.

Při vzpomínce na Lucianu si Anster krátce povzdechl a zadíval se do země.

Oplývala krásou, ale jakou… Nádhernější ženu ještě nepotkal. Jeden z jeho nadřízených se však o jejich lásce dozvěděl a nařídil eliminaci obou. Dodnes detektiv nevěděl, proč to udělal. Ženu svého srdce už zachránit nedokázal. Proto se se schopnostmi, které má, vydal po stopách těch, mezi něž sám patřil. Co by jen dal za jediný letmý polibek od Luciany?

Z proudu myšlenek ho vytrhl uhlazený mužský hlas: „Jsem zvědavej na toho novýho.“

Anster zpozorněl, přicházel zpoza rohu…tedy vlastně dva.

„To já taky,“ přitakal druhý muž s hlubším tónem.

V tu chvíli už stanuli zády před detektivem a pokračovali v cestě. Ten si krátce odkašlal a klidně se zeptal: „Neberete nové členy?“

Vlci se s trhnutím zastavili a otočili. Rukama pevně svírali rukojeti svých dýk. Teď už dobře viděli temnou siluetu ve stínu. První promluvil ten s hlubším hlasem: „Zdvořilostí bývá se představit.“

„Danny,“ pravil detektiv krátce plně si vědom toho, že své pravé jméno nesmí prozradit.

Při tom udělal dva kroky vpřed, takže se vynořil z temného sukna noci. Banditi se pousmáli nad jeho vzezřením. Takový ulízanec!

„Proč bysme to měli dělat?“ otázal se zas ten uhlazený.

Anster mu pouze opětoval úsměv a řekl: „Zdvořilostí bývá se představit.“

Dočkal se od muže jednoho zlostného pohledu a chvilky ticha než konečně promluvil: „Christian. A tohle je Zachary.“

„Těší mě.“

„Ještě si neodpověděl na otázku,“ připomněl podrážděně Chris.

Anster po něm hodil významný pohled a jen se otázal: „Slyšeli jste vy o Měsíčních přízracích?“

„Kdo by je neznal? Chceš tim říct…“

„Přesně tak, Zachary,“ přerušil ho detektiv a povyhrnul si rukáv pravé ruky. Kousek pod loktem měl vytetovaný malý kruh se žlutavým nádechem.

Christian se na něj podezřívavě podíval. Zkoumal jeho obličej coul po coulu, zda nenajde ba jen náznak falše.

„Patřil?“ vyšlo z něj nakonec.

„Ano. Jedna prácička se nevyvedla, jak měla.“

Po té větě se Anster potutelně usmál. Zachary se k němu po chvilce přidal, jako by to sám dobře znal.

„O co šlo?“ zeptal se Chris.

„Měl sem odklidit jednoho člověka a jaksi se z toho stala menší jatka. Poněkud to upozornilo na šéfa.“

„Tak si ho běž odprosit! My nikoho nepotřebujem!“ vybuchl Christian znenadání.

„Co tě žere? Nějaký schopný člověk by se hodil,“ ozval se Zachary.

Jeho druh se na něj nasupeně podíval.

„To máš možná pravdu, Zaku, ale ne někdo, po kom dou Přízraky!“

„O tom ale nerozhodujeme my.“

„Tak ty ho chceš vzít k Vůdci?!“

„Samozřejmě. Ať rozhodne on, co s tady Dannym,“ promluvil Zachary klidně a pohlédl na Anstera.

Christian pouze s povzdechem pokýval hlavou ze strany na stranu. Nemohl rozhodovat za Vůdce, byl si toho moc dobře vědom.

Ano! První část plánu vyšla přímo dokonale.

Detektiv se ve skrytu duše radoval, i když to navenek nedal ani v nejmenším znát. Pouze uctivě kývl hlavou směrem k Zakovi a věnoval mu letmý úsměv.

Ještě dnes musím k Divokému býkovi… Snad pana Keitna zastihnu.

„Můžeme tedy vyrazit,“ pravil Anster a chvíli se odmlčel, „kolegové?“

„Nezdržuje se tu jistý pan Keitn?“ zeptal se detektiv hospodského, když konečně někdy po půlnoci dorazil k Divokému býkovi.

Lokál už touhle noční dobou utichl, nikdo se nebavil, nikdo nepil.

Podsaditý muž si ho přejel zkoumavým pohledem. Po chvíli konečně promluvil: „Pan Anster?“

„To jsem já.“

„Nahoru po schodech a poslední dveře napravo.“

Detektiv poděkoval kývnutím hlavy a zamířil ke schodišti. Zvláštní, ten obraz jsem už určitě někde viděl. Jednalo se o krajinu zalitou měsíčním svitem. To však Ansterovi moc nepomohlo, za boha si nemohl vzpomenout, proč mu připadá povědomý. Tak jen zakroutil hlavou a vydal se nahoru. Obraz mu už zmizel z očí. Opravdu divné.

Tohle asi nebyl hostinec určený pro delší pobyt. Přes jedny otevřené dveře zahlédl malý kamrlík bez jakéhokoliv vybavení, bez skříní, bez stolků, beze všeho, pouze postel. Malá a špinavá k tomu. Sem složí hlavu jen chudák. Anebo je to vlastně vhodné místo pro schůzky. Pravda. Nikdo sem dobrovolně nevkročí, pokud po vás nepátrá.

Anster se zastavil před dveřmi na konci chodby a pozvedl ruku, aby zaklepal…ale pak se zarazil. Ohlédl se kolem sebe. Co to má znamenat!? Popadl ho neuvěřitelný kousavý pocit, pocit, že tu už někdy byl a přesně tady klepal. Nedokázal si však nic vybavit.

Prudce potřásl hlavou a zhluboka se nadechl. Musí tyhle pocity teď vytísnit.

Konečně zaťukal. Jako odpověď se zevnitř ozvalo tlumené: „Dále!“

Detektiv tedy zabral za kliku a vešel do úplně stejného pokoje jako viděl předtím. Jemu známá postava pana Keitna postávala nehnutě u okna na protější straně.

„Inu, pane Anstere?“ vybídl detektiva nedočkavě a otočil se k němu čelem.

„Vypadá to dobře, pane Keitne,“ začal s drobným nadšením v hlase a zavřel za sebou dveře, „moc dobře. Na prázdné láhvi od whisky, co ležela v pokoji se zavražděným, jsem nalezl stopy jedu, který s oblibou používají Stínoví vlci, jedna z nejmocnějších zločineckých organizací ve městě. Nejlepší plán tedy byl se k nim dostat. Tou dobrou zprávou je, že se právě díváte na čerstvě zasvěceného Stínového vlka.“

Po celou dobu Ansterova hlášení přecházel pan Keitn od jedné stěny ke druhé a sem tam pohlédl na povídajícího detektiva. V jeho tváři šla vyčíst radost mísící se spokojeností.

„Velice dobrá práce, hochu. Lord Eranos bude nadšen,“ pronesl pochvalně. „Takže už víš, kde se skrývají? Můžeme tam poslat ozbrojence?“

Detektiv jen odmítavě zakroutil hlavou. „Ještě ne. Jsou ještě rozlezlí všude po městě. Lepší bude počkat do zítřejšího večera, to se prakticky všichni sejdou v Doupěti.“

„Dobrá, pane Anstere, dám na vaše slova. Uvidíme se tedy zítra u našeho triumfu,“ řekl pan Keitn vítězoslavně a zamířil ke dveřím.

Když otevřel, ještě se otočil k Ansterovi. „Až budete vědět, že je ten správný čas, tak zase přijďte sem. Všechno už bude připravené. Brzy nashledanou.“

„Nashledanou.“

Za panem Keitnem se s vrzáním uzavřel pokoj. Náš mladý detektiv tam však stále zůstal stát. Znova ho popadla ta sžíravá myšlenka. Tahle postel, tenhle výhled z okna… To všechno se mu zdálo povědomé. Proč? To neměl ani potuchy.

Musím se jít vyspat. Už mi to leze všechno na mozek.

Na pár chvil se odtrhneme od našeho mladého detektiva, i on přeci někdy musí spát. Pokud ujdeme pár mil od hostince U Líného medvěda, kde polehává, těmi špinavými, ale někdy i honosnými uličkami a ulicemi, tak nalezneme další hospodu. Na jejích chodbách se stále převaloval nechutný hnilobný pach. Právě zde, U Tančící krysy, potkáváme Arta. S kapesníkem přes ústa a nos scházel po schodech dolů.

Anster ho ještě jednou poslal na místo činu. Jen tak pro jistotu, jak mu říkal.

„Opravdu si nic jinýho nepamatuješ?“ ptal se Art už skoro zoufale hospodského.

„Arte, fakt sorry,“ zakroutil jen hlavou.

Informátor si jen těžce povzdechl. Prej pro jistotu. Sem sem vůbec nemusel chodit.

„Co nějaká obsluha, Peete?“ zkoušel to dál.

„No vidiš,“ zkrabatil hostinský čelo, „nad tim sem nepřemejšlel.“

To si snad dělá srandu?! Já tu tvrdnu takovou dobu a… Navenek na sobě samozřejmě Art nenechal nic znát. Byl rád alespoň za tohle a nerad by to pokazil.

„Steve, poď sem!“ zavolal Peete někam dozadu.

Po chvilce přiběhl sotva patnáctiletý mladík a poslušně se postavil do pozoru, zástěru přivázanou pasu.

„Hele, pamatuješ si, že by se někdo ochomejtal kolem tý whisky pro toho jednoho důležitého hosta?“ zeptal se ho rovnou hostinský, jako by to prostě jiný host být nemohl.

Steve se chvíli zamyšleně zadíval do země.

„Ale ano,“ začal najednou s rozzářenýma očima, „pamatuji celkem přesně. Takový chlap se jen tak nevidí. Určitě nebyl ani ze zdejšího kraje.“

Art se jenom zaradoval.

Tak a teď už jen stihnout tu schůzku s Ansterem a mám konečně padla.

Anster se právě blížil k místu poslední schůzky se svým informátorem. Tedy pro tento případ poslední.

Znali se už vlastně od dětství, kdy spolu páchali všelijaké nezbednosti. Kde jsou ty časy? Tak bezstarostné, tak nevinné. I když už tehdy se chtěl stát členem některé z takových organizacích, o kterých slýchával od otce. Stát mimo zákon a dělat si, co se mu zamane.

A proč se vlastně na nějakého pana Keitna a jeho lorda nevykašlu? Problesklo mu najednou hlavou. Mohu se přeci vypracovat jako tehdy. Mohu mít mnohem víc než nějakých ubohých pět set zlatek. Stále víc u něj převládala ta touha vrátit se ke starému životu. Sílila a mohutněla. Ano! Musím to hned říct Artovi…

Anster se zarazil na místě. Zdrceně hleděl před sebe. Tam, kde se o zeď domu opíralo bezvládné tělo s dýkou zabodnutou v srdci. Dýkou, na jejíž rukojeti se vyjímal vyjící vlk.

V slzách se rozeběhl k mrtvému Artovi.

První sluneční paprsky se začaly dotýkat chladné dlažby na náměstí. Zavadily dokonce i o šibenici. Bylo na ní připraveno deset oprátek, ale stejně si další Vlci budou muset počkat.

Jaké štěstí. Nebo snad smůla? Anstera stojícího na opačné straně náměstí to nezajímalo.

Smrt jako smrt. Hlavně, že je zkosí všechny!

Museli s ním Arta vidět. Co vidět? Nejspíš ho sledovali po celou tu dobu. Nějak přišli na jeho úlohu, když ho viděli u Tančící krysy. A mohu za to já! Vlastně ne. Jen oni sami! Pouze oni, ta spodina!

V detektivovi se mísil smutek za mrtvého přítele a zlost s neuvěřitelnou radostí. Nejraději by popravu vykonal osobně. Ale ne oběšením. Museli by trpět! Držel se však zpět. Ani jistě nevěděl proč. Snad jen ze zvyku. Vždycky postával někde v pozadí a pozoroval. Peníze už dostal. Předal mu je osobně pan Keitn po pochytání všech těch bastardů.

„Brine, Wille, Gregu, Milltone, Whisbi, Richarde, Natsi, Billy, Karme, Ale,“ vyvolal popravčí jména odsouzených, „byli jste souzeni a odsouzeni k trestu smrti podle zákona za okrádání, vraždění a podvádění. Rozsudek bude nyní vykonán.“

Po celou dobu, co mluvil se odsouzenci stavili na stoličky a na krk jim navlékali oprátky. Tohle byl pouze zlomek všech odsouzených, první z mnoha.

Ano, i Zachary s Christianem tam někde stojí v té dlouhé frontě na smrt.

Anster přemýšlel, zda si má počkat do konce. Přeci jenom to je pořád jedno a to samé. Přijdou, popraví je, sundají, nastoupí noví a zase od znovu. Něco ho však stále drželo na místě.Ta bezvládnost Vlků, když jim podkopávali stoličky. Jejich vyděšené pohledy a zrychlený dech. Pak bezmocné škubání se těl ve vzduchu. Jako ryby vytažené na souš, bezbranní. Ano, přesně tohle detektiva naplňovalo pocitem uspokojení.

Zůstanu až do konce…dokud nezbude ani jeden!

Vracíme se do hostince U Líného medvěda do Ansterova pokoje. Poprava už dávno skončila a všechny mrtvoly už byly naházeny do díry s odpadky za městem. Mohla to být běžná rutina, normální pracovní úspěch. Artova smrt tomu však dala úplně jiný nádech. Ani vlastně teď nevěděl, co dál. Jestli si má sehnat něco dalšího na vyšetření nebo se jen tak poflakovat. Mohl si otevřít nějakou malou živnost s těmi zlaťáky.

Přecházel po pokoji sem a tam. Měšec pohozený na nočním stolku spolu s dvěma dýkami. Na druhé straně postele se o stěnu opíral meč zasunutý v pochvě. V jedné ruce třímal sklenku a v druhé si nesl plnou láhev s nejdražší whisky, kterou měli. Nikdy ještě nepil a ani nechtěl. Avšak pro tuto chvíli změnil názor. Nalil si a trochu usrkl.

Není to tak špatné. Najednou do sebe sklopil zbytek obsahu.

Možná by nebylo nejhorší koupit nějakou kovárnu. Anebo spíš zbrojírnu. Vždycky mi imponovaly zbraně. Od těch velkých těžkopádných až po ty lehké elegantní ale neméně smrtící. A něco bych na tom i vydělal. Akorát kdo mi jen tak prodá svoji živnost.

Přešel k posteli a sedl si. Už v sobě měl snad tři čtvrtiny láhve.

Ale to se určitě nějak vyřeší. Každý se dá něčím koupit. Třeba i výměnou za něco cennějšího než peníze. Takové dítě má pro rodiče určitě větší cenu.

Zbytek whisky už dopil z láhve.

Ale co se to… Svaly se mu vypověděly službu. Zatím jen u nohou, nedokázal se postavit ani s nimi pohnout. A pomalu se to začalo šířit i vzhůru až spadl nazad do peřiny. Ani mluvit nedokázal.

Otevřely se dveře. Anstera zamrazilo v zádech, do očí se mu vkradl strach. Leží tu neschopen pohybu, naprosto bezbranný.

„Ale, pane Anstere, našli jsme zalíbení v pití?“

Ten hlas! Ten hlas znám! Vždyť to je ten bídák!

„A jémine, my nemůžeme mluvit. To je mi ale smůla,“ známý mužský hlas změnil tón, teď se detektivovi vysmíval.

Ale proč!? Proč Keitne?!

„Určitě se ptáte proč, že?“ zeptal se, jako by uměl číst myšlenky. Dveře se už zavřely a on přešel nad Anstera.

Ten jen vyděšeně a zároveň zmateně zíral.

„Jak je to jednoduché,“ povzdechl si Keitn, „škoda, že to už nikomu neřekneš. Abych to vzal od začátku. Míval jsem dceru. Byla krásná, překrásná...“

Proč tu mluví o dceři?!

Keitn zmizel z detektivova zorného pole.

„A tys ji dobře znal. Moc dobře, ty namyšlený floutku,“ pokračoval dál klidným hlasem. „Nezasloužil sis ji! Zkoušel jsem jí to vysvětlit, ale tys jí zatemnil mysl! Ale ano, nekoukej tak vyjeveně. Luciana byla vždycky tvrdohlavá.“

Luciana?! Takže tohle… Volná místa v Ansterově paměti se začala vyplňovat jako kousky skládačky. Tak proto ho sžíral ten hrozný pocit v tom hostinci. Scházel se tam se svou milovanou…

„A pak zčistajasna přišli tví přítelíčci a vzali mi ji. Vzali mi všechno, co jsem měl,“ navázal zas na svůj šílený monolog. „V tu chvíli jsem ale něco pochopil. Pochopil jsem svůj úděl, svoje vyšší poslání.“

V posledních větách se do Keitnova hlasu vkradlo něco nezměrně fanatického. Něco, co se jinak nedá nazvat.

Je to blázen! Vyšší poslání?! Naprosto se zbláznil. Na detektivově čele se pomalu začaly tvořit velké krůpěje potu.

„Ano, můj úděl byl jasnější než kdy dřív. Tehdy jsem konečně prozřel. Došlo mi, že ta lůza musí naprosto vymizet. Ať už za použití jakýchkoliv prostředků.“

Ansterovi naplněného hrůzou do sebe začaly zapadat další strašné souvislosti.

Může to být možné!?

„Určitě jsi slyšel o popravě Neviděných stínů,“ nadhodil jakoby mimochodem. „A jsi si jistý, že neznáš toho detektiva, co je dopadl?“

Zavalila ho úzkost. Tušil, kam tím Keitn míří. Kdyby mohl, tak by se Anster rozplakal.

„Ale znáš a moc dobře. Dokonce osobně,“ odpověděl místo detektiva a zasmál se. „Když jsi ho viděl naposledy, tak byl…řekněme poněkud nedostupný a s dírou v břiše. Ale to jen tak na okraj. Kdo myslíš, že ho najal? Jistěže já. A máš ty vůbec nějaké další důkazy, že toho chudáka zavraždili Vlci? Samozřejmě, že nemáš. Ani mít nemůžeš…“

Je to tak. Panebože ne!

„Jak jsem se již zmiňoval, je třeba využít jakýchkoliv prostředků. Najal jsem ho stejně jako tebe a stejně jako mnoho před ním. A to k jednou prostému vyššímu účelu.“

Na chvíli se odmlčel a někam poodešel, Anster slyšel kroky na dřevěné podlaze. A pak… Detektivovi vnitřnosti se začaly převalovat jako klubko hadů. Pak totiž pokojem zazněl zvuk tření kovu o kov, čepele o čepel.

„Ach, ještě jsem si vzpomněl,“ vypravil ze sebe Keitn, „musím se ti omluvit za tvého přítele. Nemohl jsem si dovolit prozrazení.“

Cože?! Takže Art… Arta tedy… Zabil ho on! Tenhle slizký had! Hnusný fanatický šmejd!

Co mu ale byl platný jeho hněv, když se nemohl ani pohnout, ani mluvit. Pomalu se všechno měnilo v úzkost a děs.

Tohle ne. Takhle ne! Prosím!

„Ale už bylo dost slov, nemám pravdu?“ zeptal se Keitn spokojeně. „Hádejte, jakou organizaci napomůžete rozprášit vy? No přeci vaše přátele, Měsíční přízraky.“

Ne!

Moc dobře znal jejich praktiky. Pomalu se však už začal oddávat tomu, co bude následovat. Měl jeho život vůbec předtím smysl? Možná. Ale když on zabil Arta…

„Inu, asi jste dobře obeznámen s jejich praktikami, že Anstere,“ pravil pomalu a chvilku se odmlčel. „Ale já si je trochu poupravím. Mučení bych nechal na svém místě, nějak se mi však nelíbí, že srdce se vyrve až po smrti. Kdo to vymýšlel?“

Pot stékal po Ansterově tváři v potůčcích. Oči zavřel. Snažil se polknout, ale ústa a krk měl naprosto vyschlé. Pak slyšel jen kroky. Jeden…druhý…třetí…

A pak šílený vítězoslavný šepot: „Sbohem.“