Zvrátil hlavu a propadl se do tmy pod sebou. Chvíli nechal své chlupaté tělíčko volně klesat k zemi, pak roztáhl křídla a hned, jak ucítil pohlazení vlahých vzdušných proudů, prudce zabral a vylétl okrouhlým otvorem ven z jeskyně.

Třepotal se mezi větvemi, až prokličkoval k volné obloze. Těsně nad korunami stromů se vydal směrem k úzkému srpku měsíce na svou pravidelnou cestu. Létal dál, než kdokoli, koho znal. Řítil se nad rozlehlým lesem, nechal za sebou dvě úzké říčky, minul hraniční čáru, nekonečnou řadu vysokých kamenů, až se napojil na zpevněnou širokou cestu.

Silně máchl křídly, aby se dostal do lepší pozice pro překonání nebezpečně otevřené oblasti, a po krátkém zaváhání vyrazil vpřed. Přes louku porostlou jen nízkou travou, nad mírným stoupáním, vznést se přes hradbu a rychle do bezpečí pod střechu jednoho z dřevníků.

Pozorně obhlédl vysokou kamennou věž, nádvoří a několik nízkých staveb, připlácnutých k vnitřní hradební zdi, jestli se mezi nimi neskrývá žádný ze zákeřných dravců. Pečlivě si upravil kožíšek s radostí z hladkého průběhu dnešní noci. Konečně se odlepil od zdi a přelétl nádvoří směrem k dvoupatrové kamenné budově s vývěsním štítem a dvěma lucernami nad vchodem. Pohotovým útokem v letu chytil do drobné tlamičky nepozornou můru a stiskem čelistí ji rázem zbavil života. Byl spokojený tak, jak jen netopýr může být.

Ve stejný okamžik se o dveře, pod dvěma lucernami a dřevěným štítem s vyobrazením meče, opřela vrásčitá ruka. Panty zaskřípěly a na moment dokonce dokázaly přehlušit směs hluku, zpěvu a nadávek vycházející z hostince. Pak už otvorem prorazily paprsky mihotavého světla pochodní, vrhly se na volné prostranství a přilákaly pohledy stráží z okolních hradeb. Muži ve zbrani poznali shrbenou postavu, kterou před chvílí pustili jejich kolegové u brány, tak se opět vrátili k obvyklému hlídkování.

Ti zákazníci zájezdního hostince U bastarda, kteří zhodnotili otevření dveří jako natolik významnou událost, aby věnovali příchozímu alespoň letmý pohled, si mohli návštěvníka prohlédnout mnohem podrobněji. Viděli nahrbeného starce s vysokým čelem zbrázděným vráskami a s malým úzkým nosem. Velké hnědé oči kontrastovaly s téměř bílými vlasy, spadajícími na ramena, a krátce zastřiženým plnovousem. Pod cestovním pláštěm ti pozornější zahlédli černý, stroze střižený, ale kvalitní oděv přepásaný černým opaskem.

Stařec se zatím s nespokojeným výrazem ve tváři snažil narovnat a vytáhnout na špičky, protože z jeho pozice u dveří se mu nedařilo zahlédnout ve změti těl jediné volné místo. Hostinec totiž praskal ve švech, prostor mezi deskou baru napravo a velkého krbu nalevo byl vyplněn velkými kruhovými stoly. Přinejmenším tucet z nich okupovali místní vojáci mimo službu, šťastnější z nich své místo sdíleli s některým z místních děvčat. Mezi nimi se daly sem tam rozeznat skupinky kupců, cestovatelé, potulní lovci, dobrodruzi, věštci, pěvci a čarodějové. Jedinou výjimkou byl malý kousek podlahy naproti krbu, kde u osamělého stolu sedělo několik starších důstojníků. Popíjeli víno, bedlivě prohlíželi mapy, mudrovali nad vším možným a příležitostně se bavili pozorováním svých mužů.

Náhle se dav rozevřel a před starcovým pátravým pohledem odhalil opuštěnou dubovou židli uprostřed lokálu. Na nic nečekal a pohnul se vpřed, nejistě a opatrně skrz plnou krčmu.

Hned po prvním kroku dostal ránu do ramene od gestikulujícího kupce, opilec u dalšího stolu mu polil plášť pivem a nakonec, těsně před cílem, ho procházející hromotluk srazil na zem.

„Uhni dědku!“ zašklebil se a uštědřil ležícímu starci kopanec. Ten se pomalu, těžce zvedal, tvář zrudlou hněvem, vlasy špinavé od bahna, piva a dalších tekutin, které tvořily charakteristický povrch krčmy.

Konečně s úlevou dosedl na vyhlédnutou židli a udiven shledal, jak ho krátká cesta od dveří vyčerpala. Rozhlédl se po svých spolustolovnících. Celá skupina byla tvořena vojáky různých hodností a rozličného stupně opilosti. Jeden z nich, malý, vousatý a růžolící, se ke starci naklonil, ve tváři vstřícný, ale rozhodný výraz: „Dědo, tady nemůžete zůstat. Sedí tu můj přítel. Hned se vrátí.“

Nešťastník na něj vrhl zoufalý pohled a opatrně se zvedl na nohy. Akorát včas, aby ho mohl přenechat původnímu majiteli, vysokému, obtloustlému seržantovi. Stařec váhavě postával u stolu, jednou rukou se lehce přidržoval desky a pátral po jiné šanci k usazení.

„Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se zatím jeden z šestice vojáků příchozího seržanta. Všichni se naklonili nad stůl.

„V pořádku,“ začal šeptat odpověď, „zaslechl jsem jenom málo, nechtělo se mi tam moc otevřeně předvádět. Plukovník říkal, že asi nikdo nepřežil, protože žádná stížnost z druhé strany nepřišla. Asi si myslí, že to byli zase nějací banditi.“

Jeden z vojáků se zasmál: „Nahání bandity a přitom si z jejich daní namastila kapsy celá posádka.“

Ostatní výhružně zasyčeli: „Hlupáku. Kdo ví, kdo tady může poslouchat.“

Tou dobou už stařec vyrazil opatrně podél stěny ke své další příležitosti, jak v klidu spočinout na nepohodlné dubové stoličce. Proklouzl za zády dvěma namol opilým mladíkům a skončil na volném místě u stolu společně se čtyřmi hráči kostek. Okamžitě se na něj tázavě zadívali s nadějí na zisk v očích. Když však zavrtěl hlavou, vrátili se ke hře.

Jen co si vyklepal z vlasů zbytky polévky, stál vedle něho hubený, sotva patnáctiletý, chlapec a hned se ptal, co si dá k pití. Vrátil se obratem s korbelem medoviny a stařec se konečně mohl oddat spokojenému a klidnému usrkávání oblíbeného nápoje v takové míře, v jaké to bylo v hlučné, páchnoucí putyce možné.

Zpod přivřených víček pozoroval mumraj kolem sebe. Tlustého obchodníčka zpívajícího oplzlou píseň na celý lokál, smějící se vojáky připíjející korbely piva, kupce handrkující se o cenu a opilého seržanta zvracejícího v rohu. Malého kluka utírajícího podlahu, hostinského čepujícího jedno pivo za druhým, zamračené velitele nad svou mapou, šťastného vojína s rozpustilou dívkou usazenou na jeho klíně a zachmuřeného svalnatého vyhazovače vedle dveří. Můry kroužící kolem pochodní, pavouka číhajícího v koutě na své oběti, myš přibodnutou nožem k zemi a psa ohlodávajícího kosti. Skvrny od alkoholu a krve na dubové podlaze, kouř z loučí a dýmek vznášející se u stropu. Život pulzující všude kolem, nádherný ve své pestrosti, odporný a odpuzující ve většině jednotlivých případů.

Nepatřil sem, nebyl to jeho svět. Sledoval okolí a pomalu se v něm vzdouval odpor vůči té pokleslosti zábavy, nemorálnosti, nezodpovědnosti, rozjívenosti a opilosti. Otřásl se, ale přesto se nezvedl, chtěl tu ještě zůstat a ujasnit si věci, kvůli kterým přišel přemýšlet právě sem.

Pak jeho myšlenky v sebeobraně zvolna odpluly k lokálům, které znal z mládí. Upraveným, příjemným místnostem s komorní atmosférou a z větší části stálou klientelou. Na místa, kam nechodil pro korbel silné pálenky, ale kvůli přátelům. Salónky, kde se poslouchala hudba, vyprávěly příběhy, kde se žertovalo, povídalo, diskutovalo a snilo. Urazil od té doby dlouhou cestu a většinu jeho oblíbených míst semlel čas na padrť.

Zařvání ho vyrušilo z poklidného rozjímání: „Podvádíš! Chcípni, pse!“

Jeden z hráčů se vymrštil od stolu, zpod opasku vytrhl dýku a zarazil ji až po střenku do břicha svého souseda. Zbylí dva na něj skočili a snažili se mu zabránit čin zopakovat. Bodnutý sténal na zemi s pěstí zaraženou v ráně. Ostatní tři se váleli po stole, sem tam se zableskla čepel nože. Stařec se postavil a pokusil uhnout, než se však stačil dostat dost daleko, smetlo ho zmítající se klubko k zemi.

Vzápětí dorazili tři ramenatí, podsadití vyhazovači a roztrhli chlapy od sebe. Všechny čtyři pořezané a pobodané zvedli a vynesli až ke vchodu, kde je vyhodili ven. Jeden ze svalovců zavolal na hostinského, že odchází pro ranhojiče. Stařec zatím ležel tváří ke stropu a zhluboka oddechoval.

Rozčileně sledoval, jak se dění v krčmě vrátilo k normálu rychleji, než byli hráči vyneseni z lokálu. Viděl před sebou stejné obrazy jako před chvílí, žádný zájem, starost ani soucit. Nikomu nestálo za tu námahu podívat se na starce, který po potyčce zůstal ležet na zemi.

Viděl dost a rozhodl se odejít. Když se však pokusil zvednout a ruka mu vypověděla poslušnost, všiml si dlouhé řezné rány na levém předloktí. Uchopil pravačkou cíp pláště, zatlačil s ním na ránu, aby alespoň dočasně zastavil krvácení, a jal se opatrně a namáhavě stavět na nohy, tvář staženou soustředěním.

Zorné pole mu vyplnila dlouhá tmavá sukně, dvě ruce mu poskytly oporu a pak ho rázně usadily na židli. Pozorně si začal ženu prohlížet. Tmavé vlasy měla sepnuté sponou, ovšem několik osamělých pramenů splývalo volně a tvořilo rám jejího obličeje. Vypadal jako dívčí, drobný nos a ústa, koutky ohnuté do milého úsměvu a roztomilé dolíčky ve tvářích. Tento dojem však narušovalo několik vrásek a černé oči, ve kterých bylo všechno možné, jen ne naivita. Neodvážil se hádat, kolik je jí let.

„Počkejte, ošetřím vás. Seďte klidně,“ hlas o člověku prozradí hodně. Měla jej hlubší, než by čekal, rozhodnější, byla v něm cítit ozvěna trvalého smutku. Musela být starší, než vypadala, takhle mluví jen dlouholeté trpké zkušenosti se světem. O tom on něco věděl.

Oblečená byla do jednoduchých šatů, nevyzývavých, ovšem slušivých. Nevypadala na vesničanku ani na lehkou holku.

„Vy tady pracujete?“ zeptal se, zatímco mu ovazovala ránu, a do hlasu se mu vkradlo zachraptění. Teprve teď si uvědomil, že za celý dnešní den nepromluvil.

Zakroutila hlavou a lhostejně odpověděla: „Patří mi to tady.“

„Máte to tu pěkné,“ stařec na okamžik zaváhal, než se zmohl na tuhle průhlednou lež.

Podívala se na něj nejprve udiveně a pak se rozesmála: „Ale jděte! Je to tu hrozné, zvlášť takhle večer. Ale s tím se nedá nic dělat. Dokud budou moji nejlepší zákazníci vojáci, bude to tu vypadat pořád stejně.“ Řeč zakončila pokrčením ramen.

Hnědé oči vděčně pozorovaly ženiny ruce, jak opatrně a jemně nakládaly se zraněním. Ostrůvek něhy v moři nepochopení, hrubosti a lhostejnosti.

„Proč to děláte?“ zeptal se a nepřítomně upravoval volnou rukou bílé vlasy tak, aby mu nezakrývaly obličej.

Když se zamyslela nad odpovědí, na čele se jí zavlnily jemné vrásky: „Proč ne?“ řekla pak prostě.

Stařec přikývl. Občas člověk zapomíná na to, být jednoduše hodný. A přitom na tom není nic těžkého.

„Děkuji,“ pokusil se o úsměv právě ve chvíli, kdy mu zatáhla obvaz, takže nakonec rty vytvořily jen podivný úšklebek.

„Jak říkám, nemáte za co. Tak a je hotovo. Mělo by to pár hodin vydržet, ale zítra byste to měl převázat. Dojděte si radši k nějakému felčarovi,“ usmála se a pohladila starce po zraněné ruce.

Chvíli si ji prohlížel, pak se naklonil k jejímu uchu a naléhavě zašeptal: „Pojďte se mnou. Doprovoďte mě alespoň kousek na mé cestě. Nenechte mne samotného odejít po tom všem. Každý potřebujeme někdy oporu. Vy snad ne?“

Upřela oči do vrásčité tváře a našpulila drobné rty, připomněla mu ze všeho nejvíc malou dívenku. Absurdita a neočekávanost žádosti ji zmátla, ovšem zároveň nepřehlédla upřímnost a až zoufalou naléhavost, s jakou byla vyslovena. Proto setrvala strnulá jen okamžik a pak odvětila: „Ano, já také.“ A i kdyby ne, přece takhle nenechá odejít člověka z její krčmy.

Vyklouzli ven z hostince, přešli nádvoří, pozdravili stráže u brány a vydali se pomalým krokem, zavěšeni jeden do druhého, po cestě směrem z pevnosti. Celou dobu mluvila, vyprávěla, stěžovala si, vzpomínala, chvíli brečela, pak se smála, vylévala si srdce a ulevovala svému svědomí. Stařec jen naslouchal, občas povzbudil tam, kde bylo třeba, politoval či poradil.

Usadili se v trávě nedaleko hradeb, pod rozložitým dubem, a pak začal vypravovat stařec. Mluvil nejasně, na rozdíl od své společnice nekonkrétně, o odpovědnosti a spravedlnosti, o nutnosti a výčitkách, o bolesti, nepřátelství a zradě.

Každý po svém poskytovali tomu druhému útěchu, radu a porozumění.

Pak se zvedla a pohlédla na nebe.

„Budu se muset vrátit, do svítání zbývá už jen pár hodin a můj hostinec čeká,“ smutně pronesla ševelícího listí. Stařec povstal a přikývl.

„Děkuji vám za příjemnou společnost. Ujasnil jsem si spoustu věcí. Přesně tohle jsem potřeboval.“

Rozloučili se a každý se vydal svou cestou. Ona na hrad, připravit svou krčmu na další noc, on po cestě směrem k hranici.

U jednoho z hraničních kamenů stařec odbočil z cesty a mezi stromy vklouzl na malou mýtinu. Když měsíční svit odhalil rysy jeho tváře, ze stínů okolních stromů se odlepilo několik postav. Černě odění muži se lehce poklonili, nejstarší z nich, téměř plešatý a kulhající, přistoupil ke starci.

Zkoumavě si prohlížel jeho obličej: „Tak jak ses rozhodl? Začneme?“

Stařec odpověděl kulhavci pomalu, až zasněně: „Co myslíš, mohu spálit pole bodláků, kdyby mezi nimi byla jedna jediná růže?“

Plešatý tuhle náladu znal. Věděl, že je už dávno rozhodnuto, přesto na hru přistoupil: „Já na tyhle řeči nikdy nebyl. Ale myslím, že ano. Vždycky jsou nějaké oběti.“

Ve starcových očích zaplály ohníčky a jeho rysy ztvrdly: „Odpověď je ne. Ale to na naší věci nic nemění. Máš pravdu, musíme splnit povinnost. Dlužíme to všem těm mrtvým. Na soucit je pozdě.“

Rozhlédl se po shromážděních mužích a zvedl hlas: „Velitelé! K oddílům! Zničte tu prokletou pevnost, vypalte do základů to hadí hnízdo. Válčete, jak nejlépe umíte. Pomstěte své zrazené přátele. Pošlete ty vrahy tam, kam patří. Za úsvitu zaútočíme!“

„Rozkaz, Výsosti!“ zaznělo sborem. Z davu jako by spadlo napětí. Teď už věděli, co mají dělat.

Starý král počkal, až důstojníci odejdou, a pak prohodil ke svému, jen o pár let mladšímu, kulhavému pobočníkovi: „Zpátky k té růži. Musíš pro mě ještě něco zařídit.“

S povzdechem zdvihla ulomenou nohu od židle a hodila ji ke krbu. Dnešní noc byla pro hostinskou opravdu zlá. Čtyři zničené židle, jeden rozlomený stůl, spálený obraz a dvanáct rozbitých korbelů. Protáhla si záda a vyrazila do kuchyně pro nějaký hadr na podlahu. Po cestě si s úsměvem vzpomněla na podivného starce a na břímě, které ze sebe shodila. Alespoň k něčemu byla tahle zatracená noc dobrá.

Čekali na ni v kuchyni, hned za dveřmi. Kolem pasu ji uchopily silné paže a něčí ruka jí zakryla ústa. Kopala, mlátila kolem sebe, ale neměla žádnou šanci. Za chvíli už ji omráčenou spouštěli z hradeb, aniž by o tom místní posádka měla sebemenší tušení.

Bylo to jen pár minut předtím, než velitele pevnosti probodli ve spánku.

Bylo to jen pár hodin předtím, než k hradbám přitáhlo ohromné vojsko sousední země.

Bylo to jen pár dní předtím, než se posádka vzdala a pevnost byla zničena do základů.

Po hospodě U bastarda zůstaly pouze dva ohořelé trámy a jedna hostinská.