Lady Jay - Drtička lebek  31. 8. 2007 v 11:52:41

Díky všem za kritiky, pochvaly i příležitostné výkřiky do temnoty. Vždycky mě strašně potěší, když vidím, že si to alespoň někdo přečetl :-)

Moc se omlouvám za tam dlouhou prodlevu v reakcích - měla jsem poměrně nabité prázdniny.

Snad jedinou věc, která mi byla zkritizována a kterou nikomu nikdo více méně nevyvracel, byla chybějící insterpunkce. Upřímně řečeno, osobně se mi nelíbí, když je za každým veršem básně čárka, a kdybych jí tak neudělala, nepřijdu na to, kam jí mám dát a kam ne. Kdysi tu někdo u jistého příspěvku z řad poezie prohlašoval, že interpunkce do básní nepatří, já se toho chytila a od té doby se tím více méně řídím. Toť moje odpověď a snad i přijatelné zdůvodnění, proč interpunkci většinou nepoužívám.
Vzhledem k tomu, že dál se většina názorů rozcházela, pokusím se teď reagovat na všechny.

Darian: Mockrát děkuji za pochvalu rýmů, a taktéž jsem vděčná za absenci kritiky rytmu. Musím říct, že když jsem četla o vodní hladině a vynořující se sakrální tématice, byla jsem na sebe vážně pyšná (ale bez zchlazení potom to nešlo), a za to děkuji asi nejvíc :-)

Nathaka Warrior: Tak nevím, jak by to dokázalo lépe předávat atmosféru, když i takhle je to teatrální. Můžeš to trošku rozvést, abych to lépe pochopila?

grimsladea, Skorpion: Básně o smrti v sobě mají všechny pořádnou porci klišé, a já se zrovna tuhle snažila udělat jinak, než eposy typu Statečný-rek-co-kraj-zbavil-utrpení-umírá-v-boji, protože o obyčejné smrti stářím se toho píše dost málo. Škoda, že vám to tak nepřijde.

found: Díky, ale vážně si myslíš, že "modbitba" je správnější? :-)

Kikira: Jsem ráda, že někdo má na klišéovitost tématu stáří podobný názor jako já. Délku veršů mi vyčítá hodně lidí, jenomže já, řízená pouze svojí intuicí, neboť na básně jsem většinou až na rýmy celkem dřevo, si vždycky tvrdohlavě smolím svoje nestejně dlouhé veršíky a tvrdošíjně se výhýbám většině oprav, co mi kdo nabízí :-) Taky je tu problém, že moje vycpávkové vsuvky mají dle mého názoru silný podíl na významu celého veřše. Třeba v V oblaku snů vznáší se duše, jak na křídlech andělů vzlétla tiše jsem chtěla zdůraznit tu minulost, ve které duše vzlétla - něco jako "vzlétla a už nepoletí". Nepřijde mi, že by mi tam chyběly čárky a háčky… spíš jsou mi vytýkány čárky za jednotlivými rýmy, pokud jsem to správně pochopila. Pokud ne, pak prosím opravte mojí milnou představu.

anarion: Ne, že bych první sloku myslela jako smrtelný chrapot, to ne :-) Spíš tak trošku jako sípot v nemoci… Taky jsem celou báseň myslela spíš jako umírajícího stařečka. Ale každý to zdá se cítí jinak :-) Třetí sloka neukazuje ani tak zlo a černé jezdce, ale spíš zlé vzpomínky i určitou lítost nad tím, že už je nebude moct prožít. Ani poslední sloka neukazuje touhu vykřičet světu zprávu o smrti, ale něco jako odevzdání do rukou Boha. Ať už je, a nebo není…
Je to zvláštní, že se můj a tvůj pohled na básničku tak liší. Každopádně díky za umožnění komplexního pohledu z druhé strany.

Tinwen: Ve mně taky básnička zanechává pocit krbu ve ztemnělé místnosti, I když oproti tomu, co popisuješ ty, asi trošku víc do oranžova. Jedna už prach, ta druhá je plamen vyjadřuje dvě můry, které létaly okolo svíčky. Jedna už shořela úplně, ta druhá už téměř taky. Snad je to dostačující vysvětlení…

Tinwen  9. 7. 2007 v 14:03:11

hmm, co k tomu dodat - nečetla jsem celou diskuzi, ale podle délky příspěvků jste snad obsáhli už všechno :)

tudíš přidám pouze několik subjektivních postřehů...
básnička samotná ve mě zanechává jakousi hnědožlutou barvu :) to bude pravděpodobně způsobeno tím, že se tam píše o svíškách a chatrči...mno, a ta barva (to mi všichni určitě dáte za pravdu) působí teple, mírumilovně, prostě si představíte hořící krb - něco jako v oněch kýčovitých vánočních amerických filmech :) Vzhledem k tomu, že celá básnička pojednává víceméně o smrti, je to příjemné - žádná černá a tak dále :)

teď bych sem napsala několik veršů, co mě z nějakého důvodu zaujaly:
1. Vosk pomalu kane ve ztuhlých záhybech - zajímavé přirovnání, originální...nevím jak vy, ale já si pod tím představím závěs pokrytý voskem :)

2. z duše mráz vypudí sípavý vzdech - mráz versus ta teploučká hnědožlutá...tady se mi vybavuje mozkomor v Medovém ráji...pokud znáte Harryho Pottera

3. srdce se probouzí a samo vzpomíná - v kontextu opravdu pěkné

4. jde s nimi temnota, s temnotou strach - hnědožlutá je teď taková ušpiněná a ohavná, líbí se mi tady ta návaznost (temnota, s temnotou...)

5. Jedna už prach, ta druhá je plamen - chápu správně, že onen "prach" má souviset s umíráním toho človíčka? Předpokládám tedy, že "plamen" toho má být protikladem, každopádně nechápu, v jakém slova smyslu...jestli si to mám spojovat s Bohem, jako určitý posmrtný život, ráj? nevím, tady bych poprosila autorku, aby mi to objasnila. Děkuji pěkně :)

Závěr je bombastický, ačkoli jsem si celou dobu myslela, že ta osoba je už v poslední strofě mrtvá...Ale to neřešme.

Verše se rýmují pěkně. Jen k předposlední strofě bych měla malou výtku - první a poslední verš rytmicky nesedí, mě osobně se to špatně čte.

Toť by bylo doufám vše, děkuji autorce za hnědožlutou :)

Tinwen

anarion  7. 7. 2007 v 23:46:37

Chválím autorku za krásnou básničku, snad se neurazí, když se jí pokusí popsat *jednou za uherský rok*, takový laik jako já :o)

1 sloka:
Vosk pomalu kane ve ztuhlých záhybech
z duše mráz vypudí sípavý vzdech
na blízku štěká pes, vlci v dáli vyjí
vrásčité ruce se do klína skryjí
slza skane, kapka vláhy života
a na oči staré přichází dřímota

K těm ztuhlým záhybům... napadl mě takový kontrast. ale k tomu se vrátím.
V druhém verši jsem si představil ten smrtelný poslední chrapot a jelikož hned v další následuje atmosféra divokého venkova *tak to na mě působí*, vlci a vytí je také předzvěst smrti. Né nadarmo, početná smečka vlků už připravila o život nejednu udatnou družinku dobrodruhů a v Dračím doupěti jakbysmet, proto jsem uvítal hned v dalším verši zmínku o stáří a skrytých rukách. Teď k tomu vosku, ony vrásky by vlastně mohly tvořit také záhyby. Zprohýbaná zpuchřelá kůže se může ve slohovém popisu jevit stejně, jako onen ztuhlý záhyb vosku na svíčkách. Společně s přezvěstí smrti *ty vlci* a schovanýma rukama v klíně, což mi tady značí obranu, bezmoc, smířlivost s osudem, už v těchto prvních verších na mě dolehla krásná atmosféra... následuje už opokaovaný pocit zoufalstvý. Beznaděj, bolest, to vše ukrývají slzy, které postupně zaplavý uklidňující spánek :o)

2. sloka:
V oblaku snů vznáší se duše
jak na křídlech andělů vzlétla tiše
a tak, zatímco zkřehlé tělo usíná
srdce se probouzí a samo vzpomíná

Prostě nádhera. Bezmocná stařena, která usla v zoufalstvý *nevím proč, ale z básně mi vyplouvá ženské plémě :o)*, najde podporu ve snu. Její mysl se jakoby odpoutá od těla, zanechávajíc daleko za sebou ono zoufalstvý a bezmoc, tak krásně popisované v první sloce. Tato sloka opravdu jakoby nadlehčí tu beznaděj, která se na nás vrhla z první sloky a uvrhne nás, v podobě stařeny do krásného snění, kde si bude moci připomenout, že dobro ještě existuje...

3. sloka:
Na těla skrytá, pomalu hynoucí
na časy dávné i na časy budoucí
kopyta jezdců víří usedlý prach
jde s nimi temnota, s temnotou strach

Tak tady nevím co napsat... vše je důmyslně skryto nejspíše v hlubší myšlence. Nevím proč my tato sloka zvěstuje ony černé jezdce z Pána Prstenů: kopyta jezdců, vířící prach, temnota... nejspíše to byly nejčastějíší záběry z filmu, co se jedničky a jezdců týče, proto mi to ihned káplo na mysl. Ale co, já u toho zůstanu, pokud se mi sem vytratila Tolkienovská myšlenka, pokusím se jí zakomponovat do smyslu básně. Možná to značí opět fyzickou podobu. Návrat ke kořenům beznaděje a zoufalstvý. Alespoň takto to vidím já. Autorka jakoby v první sloce upozornila na skrytou hrozbu smrti, ve druhé odpoutala fyzické tělo od útrap našeho světa, ale další sloka nám připomíná, že zlo tu pořád je. Ukazuje čtenáři, aby se moc dlouho nedržel v oblacích, ukazuje mu, že ta bezmoc a temnota je tady pořád a v podobě nedopstižných jezdů uhánějí za naší...*babičkou :o)*

4. sloka. Sny jsou pryč, hrůza zůstala
lepkavá krví v náruč mě objala
Můry hlídají křehkou zář svíce
ruce mé už se nepohnou více

Tak tady už je to hodně temné. Autorka už probudila naší stařenku a postavila jí tváří v tvář urputné realitě. Smrt nečekala dlouho a ihned usedla, jako kletba. Proč se bránit? Můžeme vůbec a je na to vlastně čas? To nevíme, ihned po probuzení tady smrt byla a obejmula nás, do své krvavé náruče... škoda a nádhera zároveň:o)

5. sloka: I ty vzpomínky vítr vane do dáli
smrtka je tu, můry hru svou dohrály
Jedna už prach, ta druhá je plamen
Tak slyš, Bože, mé poslední amen

Že by poslední věta? Konečné dovolání boha a spravedlnosti? Poslední slovo za oponou smrti? Asi ano, naše babička musela vykřičet světu, co se jí stalo, musela dokázat svou víru v boha, chtěla to udělat, naposledy, protože už nebude možnost...a povedlo se jí to. Ačkoliv jí smrt už ztahuje do nicoty, její slova se odráží od stěn jako ozvěna v nekonečném zvěstování, této churné události.

Tak takhle jsem nějak viděl báseň. Krátký výstižný příběh o jedné stařeně, pro kterou si přijde temnota a ona umírá, s vírou v boha, s její jedinou nadějí a oporou. Báseň se mi líbila a hodnotím jí vysoko :o)

Ps. Snad to Lady Jay přežiješ :o)

s úctou anarion

Skorpion  7. 7. 2007 v 21:08:16

Neoriginální, teoreticky použitelné, ne zrovna brilatně zpracované. Chybí mi svižnost, je to kostrbaté, ale jinak... dobré. Dobré je za tři.

Kikira  7. 7. 2007 v 17:53:12

Tohle je opravdu zase jednou Dílo s velkým D...opravdu se mi líbilo a po několika básních nic moc jsem si zase jednou přečetla něco, co na mě opravdu zapůsobilo. Nejdřív budu tedy chválit...

Lidé se tu zmiňují o klišovitosti námětu...je pravda, že smrt už tady, na doupěti, není moc překvapivá, ale při čtení této básně mě slovo klišé ani nenapadlo. Postavení smrti do spojitosti se stářím z ní učinilo najednou něco, co se mě jakoby osobně dotýká...co je mi známé (metaforicky:-)) a s čím se dokážu sžít. Osoba v básni umírá, ale umírá přirozenou smrtí, umírá stářím a bez žádných hrdinských či pološílených řečí...to tu podle mých skromných zkušeností není až tak obvyklé.

Rýmy jsou moc pěkné...nejsou podle mě obehrané a opravdu do jednotlivých veršů sedí. Na jednotlivých slovech není znatelné, že byly do básně vybírány kvůli rýmům....jako kdyby autorce básnictví sedělo natolik, že je pro ní přirozené mluvit vázanou řečí. Občas v básních rýmy až ruší samotný obsah...tady ne, tady rýmy slouží básni a ne naopak.

Dál se mi líbí postupná, ale nenásilná změna ve snu umírajícího člověka...nejdřív vzpomíná na lidi, které zńal a které už dávno pokryla zem, pak na celou minulost a pak do snu rázně vstupují jezdci, jako jakási předzvěst něčeho zlého. A pak sny odejdou, ale ne úplně, protože zůstala smrt. Krásné a poetické. Plné atmosféry mi také přijde spojení můr a smrti...a zase mi to kupodivu nepřišlo při čtení klišovité.

Musím říct, že při čtení jako kdybych před svým vnitřním zrakem viděla malou chaloupku, v oknech matné, nervózně plápolající světlo svíčky, které ozařuje postavu sedící u stolu. Stará tvář, kapka slzy, uroněná jako jakýsi smutek nad posledním dnem, který měl člověk dáno prožít. A po chvilce snění se zastaví dech. Světlo svíčky dál plápolá a dva stíny nakonec shoří v jeho žáru jako shořel lidksý život. Atmosféra jako vyšitá.

Za tímto chvalozpěvem bude nevyhnutelně následovat kritika...už podle hodnocení čtyřmi hvězdami bude mnohem kratší než chvála. Výtku mám v podstatě jedinou a ta se týká délky veršů...trochu mi vadilo, že verše se nedrží jedné délky...v některých případech mi přišlo, že jsou do jednotlivých řádků zbytečně vložena slova, která verš neúměrně prodlužují a nemají v podstatě žádný význam. Možná si až příliš věřím a možná že budu až příliš zasahovat do autorčiny tvůrčí jediněčnosti, ale přesto se pokusím tu ukázat na vzoru, co myslím tou chybnou délkou veršů. Druhá sloka by se mi líbila více takto:
V oblaku snů vznáší se duše
jak na křídlech andělů letí tiše
a zatímco zkřehlé tělo usíná
srdce se probouzí, vzpomíná
Takhle mi to zní lépe, ale uznávám, že je to hodně, hodně subjektivní.

Absenci interpunkce také nechápu a také považuji za chybu. V textu by se bylo snažší vyznat, kdyby tam byly čárky a háčky.

found  7. 7. 2007 v 14:31:59

Tak líbí se mi to.

K rýmům asi není co říct. Smysl je taky souvislý. Možná mám pocit, že se píše "Motbitba," místo "Modlitba," ale možná jsem se taky sekl...

Prostě pěkné, víc k tomu asi nic nedodám, protože se mi to líbí a určitě to je využitelné, což je na tom asi nejdůležitější!

Found

grimsladea  7. 7. 2007 v 14:15:59

Zase další klišé, tentokráte se mi zpracování ale moc nepozdávalo. Sice tomu nerozumím, ale zdá se mi to jaksi zubaté, kostrbaté a celkově špatně čitelné.

Nathaka Warrior  7. 7. 2007 v 13:26:00

Já musím dílo pochválit. Moc krásně se mi četlo, plynule, slovo od slova, nikde jsem se nezasekl, jak se mi jindy bohužel stává u jiných děl.

Zároveň svou určitou atmosféru má, přestože ji nepředává tak silně, jak by mohlo. Ve zbytku souhlasím s Darianem, není už moc co rozebrat. (Což po něm není téměř nikdy :))

Darian  7. 7. 2007 v 12:42:09

(Atmos)férovka na obľúbenú serverovú tému pôsobí i napriek faktickej i obecnej pamäti motívu veľmi sviežo, prinajmenšom vo väčšine aspektov.

V prvom rade chválim pomerne väčšie využitie profánnych motívov (konkrétne predmetov zo scénografie), ich detail so skratkou dávajú dielku síce statickosť monumentu a teatrálnosť, no rozhodne nie na škodu. Hlavne nie vtedy, ak z tejto harmónie vychádzajú a opäť sa pokojne vracajú prvky sakrálne. Prirovnal by som to k hladine vody.
Z formálnej stránke sa musím kladne vysloviť k rýmom – sú podarené: kladie sa dôraz na rýmovku (jadro rýmu) a k eufonickému dobru sa vo väčšine prípadov využíva súlad mužského rýmu s mužským a ženského so ženským.

Samozrejme, nič nie je dokonalé. I tie, i oné prvky z dvojlínie sú niekde prepiate, literácke (jazdci, pričasto mory, svieca <–> posledné amen, vlaha života).
Takisto chýbajú čiarky, interpunkcia. Priznám sa, že v tomto prípade som vôbec nepochopil jej absenciu na konci veršov, a mám pocit, že by nemusela absentovať.

Báseň považujem za nadpriemernú.