Články&Eseje

Malazská kniha mrtvých Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 7

O sáze

“Teď, když už popel vychladl, otevíráme starou knihu. Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh Padlých, příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí. Oheň uhasl, jeho záře i jiskry života jsou jen vzpomínkami v chřadnoucích očích – co se mi honí hlavou, jakou barvu mají mé myšlenky, když otevírám Knihu padlých a vdechuji prastarou historii?
Naslouchej jejím slovům, jež k tobě putují. Příběhy tyto jsou i příběhy našimi, co vracejí se stále. V nás jenom historie znovu ožívá, znovu a znovu, bez konce; nic víc.“

(Měsíční zahrady)

Tak jako sci-fi operuje s termínem „new space opera“, je možná načase zavést „new epic fantasy“. To, co představuje Steven Erikson ve svém cyklu Malazské knihy padlých, si takový pojem již zaslouží. Ve svém díle se vyhýbá zavedeným fantasy klišé, jeho svět paří k nejpropracovanějším, jaké v žánru můžete nalézt.

Malazská říše – původně ostrovní stát si pod vedením bezskrupulózního císaře Kelanveda podmaňuje jedno území za druhým. Příběh začíná při dobyvačném tažení kontinentem Genabakis, při obléhání města Dřevnov V této chvíli je starý císař mrtev, na trůně sedí nová císařovna Laseen s jeho krví na rukou. V celé říši probíhají čistky a každý, kdo se chce udržet na svém postu, musí prokázat říši loajalitu. Vrchní velitel, pěst Dujek Jednoruký, se po dobytí Dřevnova připravuje na získání posledního svobodného města, Darúdžhistánu.

Takto jsme vhozeni do děje v prvním díle ságy Měsíční zahrady (viz také recenze v ČaE z 1. března). Seznamujeme se v nich s mnoha postavami, které nás budou provázet minimálně po několik dalších dílů, každá z nich sehraje tu větší, tu menší roli ve spleti skvěle se prolínajících a doplňujících se osudů.

V druhém díle nazvaném Dům mrtvých sledujeme zrod Sedmiměstského povstání proti Malazské říši, Apokalypsu předpovězenou věštkyní ša‘ik, apokalypsu, která má dobyvatele smést z povrchu země. Jenže Malažané jsou tuhým oříškem. V příběhové linii sledující pochod uprchlých občanů Malazského císařství pod vedením nepočetného vojska velitele Coltaina jsme svědky nevídaného hrdinství a nejpůsobivějších scén v dosud vydaných dílech ságy.

Vzpomínky ledu, třetí díl ságy, se odehrává ve stejné časové linii jako předchozí díl, jen vše probíhá na jiném kontinentě. Na Genabakis se začíná rozpínat nová říše. Z Pannionského dominia přícházejí do okolních zemí jen ty nehrůznější zprávy, a tak byvalým nepřátelům nezbývá než se spojit a vytáhnout proti neobvyklé hrozbě. Dujek Jednoruký, Paliči mostů, Anomander Dlouhý vlas a další najdou nečekané spojence, ale zároveň je oslabí i nečekaná zrada.

Předposlední vydaný díl, Dóm řetězů, přímo navazuje na Dům mrtvých. Děj přivádí císařovninu pobočnici Tavore do Sedmiměstí, kde má zastavit povstání a potrestat vzbouřence. Svůj osud nám zblízka ukáže také Karsa Orlong, jeden z nejbližších strážců vůdkyně povstání ša’ik.

Jak můžete již tušit, celý cyklus je neuvěřitelně rozsáhlý. Sága bude mít deset dílů, přičemž v češtině před pár dny vyšel díl pátý – Půlnoční vlny. Anotace nakladatelství Talpress slibuje toto:
„Po desetiletích válčení je pět kmenů Tiste Edur konečně sjednoceno pod vládou nesmiřitelného hirotského krále-zaklínače. Ale mír byl vynucen za strašlivou cenu. Na jihu zatím rozpínavé království Leder, nenasytné a chladnokrevné, spolklo všechny méně civilizované sousedy. Jeho lid upírá lačné pohledy k severu na bohaté a vydatné země a pobřeží Tiste Edur. Zdá se, že pod dusivou tíhou zlata či ostřím meče Edurové musí padnout. Alespoň tak to předpověděl osud. Válka a zrada, magie a mýty, to vše se střetává v páté kapitole úžasné Malazské knihy Padlých, v eposu plném imaginace a fantasy.“

Co se týče konkrétní délky, Měsíční zahrady mají přes pět set stran, Dům mrtvých a Dóm řetězů přes sedm set (stejně jako připravované Půlnoční vlny) a Vzpomínky ledu dokonce přes devět set. Naprosto skvělé je, že nakladatelství Talpress nepodlehlo pokušení a knihy nerozdělilo, jak se u našich vydavatelů v případě rozsáhlejších prací nezřídka děje. Rozhodně však nemusíte mít strach, že vás Erikson bude nudit sáhodlouhými popisy proto, aby ty stránky zaplnil. Zejména u prvních dílů budete mít spíše pocit, že říká méně, než by mohl, že vám do skládačky ještě nějaké ty dílky scházejí.

A v tom vidím velké kouzlo Eriksonova příběhu – velice pomalu a po dávkách odkrývá vzdálené pozadí událostí a životní úděly postav. Každý motiv, každý osud má své místo a ukáže se být svázaný s jiným. Množství výborně prokreslených postav je ohromující. Stane se, že v jednom dílu je postava jen malým přihrávačem (Karsa Orlong) či je o ní jen drobná zmínka (Felisín z rodu Paranů) a v dalším je jednou z hlavních postav (Karsa Orlong je v Domu mrtvých je strážcem vůdkyně povstání ša’ik, hrající jen podružnou úlohu, v Dómu řetězů pak na dvou stech stranách sledujeme jeho osobní příběh, Felisín z rodu Paranů – v Měsíčních zahradách je o ní zmínka jako o sestře jednoho z hlavních hrdinů, v Domu mrtvých má samostatnou dějovou linii pokračující v Dómu řetězů).

Stejně jako osudy postav se prolínají i osudy jednotlivých kontinentů, zemí a ras. Ve vzpomínkách či ve flešbecích se dostáváme do minulosti, která osvětluje probíhající děje. Samozřejmě, že není vše popsáno takto jednoduše – důsledky událostí popisovaných při návratech se ukáží často až po několika stech stranách či po několika dílech. Je celkem škoda, že díly u nás vycházejí s dosti velkým odstupem, ale na druhou stranu, pokud si knihy přečtete znovu, vždy objevíte nové souvislosti, které předtím nebyly zřetelné.

Postavy a události jsou velmi věrohodné, protože nejsou černobílé. V Malazské knize padlých není absolutní zlo a každé dobro má na sobě nejednu špinavou šmouhu. Prostě jako v reálném životě. Zdálo by se, že v Eriksonově světě vítězí pragmatismus, ať už je jeho význam brán jakkoliv. Jenže stejně tak je zde i místo na bezpříkladné hrdinství, které právě v kontrastu s pragmatickým jednáním postav zabrnká na ty nejvnitřnější struny i otrlému cynikovi.


Kulp proklínal své hranice. Kdyby byl vyznavačem Serk, Denul či D’riss nebo v podstatě jakékoliv jiné chodby přístupné lidem, našel by, co potřebovali. Ale ne s Meanas. Žádné moře, žádné řeky, dokonce ani mistrem Kápě prokletá louže. Ze své chodby se Kulp snažil získat přístup ke světu smrtelníků... a to nebylo zrovna snadné.
Museli se řídit prapodivnými pravidly, zákony přírody, které si zřejmě hrály s principy příčiny a následku. kdyby byli jeli na voze, cesta chodbami by je bezpečně dovedla na suchou stezku. Základní prvky se přes všechny chodby nerozlučně spojovaly. Země se zemí, vzduch s vzduchem, voda s vodou.

(Dům mrtvých)

Důležitou součástí celého světa je magie. Funguje na originálním principu – kouzla či magická síla jsou čerpány z tzv. chodeb zasvěcených některému aspektu (např. Serc – stezka nebe, D‘riss - stezka kamene, Meanas stezka stínu a iluzí). Tyto chodby neslouží jen jako „přivaděče“ magické síly, ale jsou i skutečnými stezkami, po kterých se dá cestovat. A vytvářejí svůj svět samy o sobě. S chodbami je mimo jiné propojen také svět ascendentů – bohů, polobohů, magických entit. Svět smrtelníků a ascendentů se úzce ovlivňuje, ovšem nemusíte mít strach ze zásahů typu „deus ex machina“. Ač jsou ascendenty velmi mocné bytosti zdánlivě nesmrtelné, i ten nejobyčejnější človíček má možnost boha ovlivnit, podfouknout a dokonce i zabít. Stačí k tomu prostý rozum a vůle. Vůbec, nejmocnější jsou ti, kteří používají své vlastní rozhodování, svobodnou vůli, ale zároveň jsou schopni za svá rozhodnutí nést následky. Takové postavy jsou pak těmi hrdiny, se kterými se nejlépe ztotožníte.

S magií všeobecně se pojí další z velmi zajímavých (a stále dosti záhadných) prvků světa – balíček draků. Asi nejbližším ekvivalentem jsou naše tarotové karty – balíček se také nejvíce používá k věšteckým praktikám. Mimo jiné ale také ukazuje rozložení sil mimo svět smrtelníků, aliance, rozpory a nové hráče v jiném z plánů světa.

Mimo lidi a ascendenty tvoří obyvatele světa i další rasy, v základním plánu především humanoidní. Nenajdete tu klasické elfy, trpaslíky a podobně, ale podobnosti můžete vysledovat – Tiste Andii se velmi podobají elfům, svou dlouhověkostí, vzhledem, schopnostmi i myšlením, u Jaguthů zas najdete shodné znaky s orky či ogry a podobně. Humanoidní rasy se mohou mezi sebou křížit, tak vznikají zajímavé postavy míšenců. V průběhu děje se pomalu přibližujete tajemstvím jednotlivých ras – najdete překvapivé příbuzenské vztahy (lidé a nemrtví T’lan Imass), potkáte ty, co považujete za vyhynulé (Jaguthy, K’Chain Che’Malle), objevíte, že hmyzoidní K’Chain Che’Malle považovaní za nemyslící zvířata objevili a používali vyspělou technologii, které nyní žádná civilizace nedosahuje a další. Čemu se Erikson zatím nevyhnul, je klišé o rozpínavosti lidí, jejich krátkověkosti a z ní vyplývající velké exaltovanosti jejich činů. Ostatní rasy jsou dle zatím u nás vyšlých dílů buď vymřelé, téměř vymřelé nebo na ústupu. Zajímavou rasou jsou tvaroměniči a d’iversové (nejpodobnější jsou lykantropům), potkáme také draky a démony.


“Rekrute, věřím, že si nenamlouváte, že pohled na zkázu dalších K’Chain Che’malle umlčí pláč ve vašem nitru. Vojáci dostávají zbroj na tělo, pro svou duši si však musejí obstarat vlastní. Kus po kuse.“
Podívala se na krev na svém stejnokroji. „Už to začalo.“
Itkovian si ji chvíli mlčky prohlížel. „Capanové jsou hlupáci, když svým ženám odpírají svobodu. Důkaz mám přímo před sebou.“
Pokrčila rameny: „Nejsem výjimečná.“

(Vzpomínky ledu)

Mimo všechny skupiny objevující se v Eriksonově světě, rasy, klany, rody si jedinečnou pozornost zaslouží vojsko Malazské říše. Skvělí, učenliví, takticky i strategicky nedostižní bojovníci s neobyčejnou disciplínou. Svou přizpůsobivostí a tím, že je jim (na rozdíl od mnohých jiných armád) dovoleno myslet a jednat představují tu nejmocnější zbraň Malazské říše. Erikson se přiznal, že inspirací mu byla Černá legie Glena Cooka (nakladatelství Brokilon vydalo v roce 2000 první trilogii této military fantasy, loni vyšla první část dvoudílného pokračování). Já jsem zmiňované knihy nečetla, takže mi malažané do jisté míry připomínají Římany. Z malazské armády vyčnívají Paliči mostů, elitní jednotka starého císaře, stale vysílaná na beznadějné mise. Zamilujete si ty cynické, zatrpklé, ale nepokořené veterány, kteří tvoří důležité postavy na šachovnici celého světa (a všech jeho plánů).

Nemohu se nezmínit o ženských postavách románů. Jsou důležitou součástí děje, stojí na různých stranách a různých postech, i když mají jeden společný rys – prošly osobní tragédií, která je nedokázala zlomit a z níž naopak čerpají sílu ke svým činům. A postrádají smysl pro humor. Zajímavé je, že ačkoliv v Eriksonově světě se nacházejí etnika, která ženám přisuzují podřadnou úlohu, ve velké většině jsou ženy rovnoprávné s muži (resp. jejich postavení, úloha, díl povinností...). Např. ve vojsku pobočnice Tavore je žen zhruba polovina. Nepodezírám Eriksona ze snahy o politickou korektnost, prostě takový svět se mu líbí a považuje za přirozený.


“No, plán je zamířit a vystřelit a pak sebou praštit do hlíny.“
„To je určitě moudrý, Šume. A oznámíš nám, až budeš střílet, viď?“
„Hezky nahlas, nebojte.“
„A na který slovo že si máme dávat pozor?“
Šumař si všiml, že zbytek oddílu přestal pracovat a pozorně čeká na jeho odpověď. Pokrčil rameny. „K zemi. Nebo něco, co dělával Křovák.“
„A to bylo co?“
„Ječel hrůzou.“

(Dóm řetězů)

V jedné recenzi jsem četla, že se v cyklu příliš nedostává humoru. To je pravda, že si nepočtete o žádných veselých taškařicích a nebudete si zapisovat vtipné hlášky. Zato ironie a sarkasmu si užijete vrchovatě a nezřídka se budete smát nahlas, i když vás zároveň možná bude mrazit.

Vlastní výrazové prostředky, které Erikson používá, jsou velmi pestré. Bravurně dokáže stylem řeči (nejen použitými výrazy) odlišit jednotlivá etnika i společenské vrstvy. Zajímavé jsou i úryvky uvozující jednotlivé kapitoly – představují pestrost písemných i ústních pramenů celého světa, často v nich lze také nalézt informace k pochopení vzájemných souvislostí. I když je pravda, že stvořená poezie se mi moc nelíbila, chvílemi totiž působila dosti uměle. Ale to bychom už asi chtěli po autorovi moc, aby byl brilantní spisovatel a zároveň velmi dobrý básník.


O autorovi (autorech)

Steven Erikson (vlastním jménem Steve Rune Lundin) se narodil 7. 10. 1959 v Torontu. Vystudoval antropologii a archeologii, ale vědě se příliš nevěnoval. Mimo jiné absolvoval kurz tvůrčího psaní Iowa Writers’ Workshop. S manželkou a synem žil několik let ve Velké Británi, již opět žije v Kanadě.

Pro první část Malazské knihy padlých, Měsíční zahrady, nemohl zpočátku najít vydavatele (říká, že knihu napsal za pět měsíců, ale vydat ji trvalo osm let), protože se nakladatelům zdála příliš složitá, s velkým množstvím postav a nejednoznačností dobra a zla. Vzhledem k tomu, jak ale byla kniha dobře přijata, s vydáním dalších dílů už neměl žádné potíže.

Celá sága bude mít deset dílů:
Gardens of the Moon (1999, česky Měsíční zahrady, 2002)
Deadhouse Gates (2000, česky Dům mrtvých, 2003)
Memories of Ice (2001, česky Vzpomínky ledu, 2004)
House of Chains (2002, česky Dóm řetězů, 2005)
Midnight Tides (2004, česky Půlnoční vlny, 2007)
The Bonehunters (2006)
Reaper's Gale (vyjde v USA v květnu 2007)
Toll the Hounds (2008)
Dust of Dreams (2009)
The Crippled God (2010)

K cyklu dále patří dvě novely, z nichž Blood Follows (Potoky krve, 2002) vyšly loni v červnovém čísle časopisu Pevnost a The Healthy Dead (Zdraví mrtví, 2004) vyšly také loni v antologii Legie nesmrtelných (vydalo nakladatelství FANTOM Print, 2006).

Steven Erikson je velký fanda RPG, schází se skoro každý týden se přáteli a hrají dobrodružství. Tak vlastně vznikl svět Malazské říše. V jednom z rozhovorů na otázku, jak mu hraní RPG pomohlo při psaní odpověděl, že roleplaying je dobré cvičení pro spisovatele, zvláště pokud jste game master. Hraní učí spontánnosti, podporuje kreativitu zejména v tvorbě charakterů a jejich konání, když máte skupinu zkušených hráčů, je pak výzvou zaujmout a pobavit je. Samozřejmě, že to, co funguje při hraní a co funguje při vymýšlení příběhu pro román, není totožné, ale je to blízce příbuzné.

Svět Malazské říše nevymýšlel sám. Jeho spolutvůrcem je Ian Cameron Esslemont. Je také archeologem a v roce 2004 vydal ve Spojeném království novelu Night of Knives, patřící do cyklu Malazské knihy padlých. Novela je situována do 24 hodin okolo vraždy císaře Kelanveda, časově je tedy vřazena mezi prolog Měsíčních zahrad a hlavní děj knihy. Letos by Esslemontovi mělo vyjít pokračování Return of the Crimson Guard a po něm tři další pokračování. Určitě by stálo za to, aby naši vydavatelé začali přemýšlet i o vydání těchto prací, a to nejen proto, že některé z postav Night of Knives se objevují v šestém díle Eriksonovy linie ságy nazvaném The Bonehunters.


O překladu

V recenzi na Měsíční zahrady jsem měla k práci paní Krejčové výhrady a abych byla upřímná, nebylo to po právu. Komplikované věty nejsou chybou překladatele, Erikson tak prostě píše. A zdá se, že se paní překladatelka s jeho stylem sžívá, protože další překlady mají dle mého stoupající úroveň.

Jen ty „vykulené oči“, ty jsou pořád všude a u každého. Psala jsem: „A v každé kapitole nejméně jedna postava vykulí oči. Když se s tímto výrazem setkáte poprvé, podruhé, u naivní dívky z rybářské vesnice, příliš vás to nezarazí. Ale když dál „vykulí oči“ nejvyšší velitel armády, pak drsný asasín, případně mocný mág, už vám to přijde směšné.“ Kdo v Malazské knize padlých oči nevykulil, jako by nebyl. Ale to asi také není záležitostí překladu.

Už jen poslední větu na závěr:
Přečtěte si to a váš pohled na epickou fantasy už nikdy nebude stejný.




Prameny:

Steven Erikson:
Měsíční zahrady.
Z anglického originálu Gardens of the Moon přeložila Dana Krejčová, vydalo nakladatelství Talpress, 2002, 573 stran, 289 Kč.
Dům mrtvých. Z anglického originálu Deadhouse Gates přeložila Dana Krejčová, vydalo nakladatelství Talpress, 2003, 720 stran, 359 Kč.
Vzpomínky ledu. Z anglického originálu Memories of Ice přeložila Dana Krejčová, vydalo nakladatelství Talpress, 2004, 942 stran, 448 Kč.
Dóm řetězů. Z anglického originálu House of Chains přeložila Dana Krejčová, vydalo nakladatelství Talpress, 2005, 784 stran, 389 Kč.

http://www.talpress.cz
http://www.geocities.com/stevenerikson2002/author.html
http://www.tor.com/erikson/meet.html
http://www.fantasticfiction.co.uk/e/steven-erikson/
http://en.wikipedia.org
https://starvalddemelain.pbwiki.com

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Velice dobrá recenze. Co jiného se ovšem dá od Shelagh čekat, že?


 Uživatel úrovně 5

Shadoemage: Ani mě to počešťování nesedí, ale v tomhle slově mi přišlo divné na základě pádu najednou vynechat ono anglické "k". Příště to raději opíšu nějakým českým ekvivalentem nebo jinou vazbou.


 Uživatel úrovně 4

Povedená recenze. Poté, co jsem kdysi četl recenzi v Pevnosti na některou z knih z cyklu, jsem se nyní dozvěděl další informace. Proč je tolik kvalitního čtení a den má jen 24 hodin?

Jen bych vytknul používání slov jako flešbek, opravdu nemám tyto foneticky přepisované anglismy rád. Nevím, angličtina jako jazyk se mi velmi líbí, ale v českém jazyce dávám přednost přesným přepisům, tedy v tomto případě flashbackům.


 Uživatel úrovně 4

Jedna maličkost kyž tak teď srovnávám knihu s ecenzí která mě trkla do očí.

Celá sága se jmenuje "Příběhy z Malazské knihy padlých" nikoliv "mrtvých".

A ještě jedna informace. Když jsem si ji byl před několika dny kouit doslechlo se mi něco o tom že náklad je pouhých 800 kusů ale pokud se tento náklad neprodá tak už se dalšího dílu v češtině nedočkáme. Vím o otm že první díly se nakonec prodávaly i ve zlevněných knihách takže prodejnost není úplně nejvyšší..


 Uživatel úrovně 0

Skvělá recenze, velmi čtivá a nemyslím že bych se u toho nudil =)


 Uživatel úrovně 0

Další podařená recenze od Shelagh. Název mne poněkud zaskočil, ale po přečtení se můj pocit zlepšil. I když jsem knihy nečetl, chápu, že jsou dobré. Nemám co říct, je to opět za 5*.


 Uživatel úrovně 0

no... abch pravdu řekl..tak na sapkovskeho nebo tolkiena je to zatím málo...ale´musim říct že je to velicé poutavé a čtenář se po celou dobu čtení nenudí...Není totiž možné předpovědět, co se bude dít..


 Uživatel úrovně 1

"Genabakis, při obléhání města Dřevnov V této chvíli je starý císař mrtev, na trůně..." Kupříkladu tady chybí dokonce tečka. Dál jsem to nepročítal. Dále jsem si jistý i malým K na začátku věty, na které jsem narazil, ale další chybky už hledat nebudu, nestíhal bych to.


 Uživatel úrovně 5

Nathaka Warior: Pravda, dílko je zařazeno do recenzí, nicméně je to skutečně (jak jsem uvedla v anotaci) myšleno spíše jako přiblížení této skvělé ságy. Na objektivní rozbor jsem z ní zatím příliš nadšená. Původně jsem dílko chtěla dokonce zařadit jako Ostatní, ale Holger doporučil Recenze.

Zajímaly by mě ty čárky, co jsi našel, protože jestli ti nějaké chybí nebo přebývají, bude to zřejmě v případech, kde je možné psát (či nepsat) obojí a já bych to ráda vyjasnila.


 Uživatel úrovně 1

Dobrá recenze, se vším jak má být. Nechybělo vůbec nic. Byly uvedeny veškeré potřebné informace, zdroje i poznatky o díle. Celá recenze má jasně vymezenou kostru a drží se jí a to ve velmi přehledném a příjemném stylu.

Hlavní účel u mne splnila dokonale. Zaujala mne a i když jsem o těchto knihách zatím neslyšel, začal jsem přemýšlet, že se po nich poohlédnu. Doufám, že kniha nebude o moc horší než recenze, tj. snad Shelagh nepřeháněla. Recenze útočila na slabá místa čtenářů a jasně zdůrazňovala, co si máme přečíst a co nás zaujme. Fakt, že jem narazil na pár gramatických chyb, tu je, ale byly to veskrze drobnosti. Malé počáteční písmeno a několik čárek v souvětích a přívlastcích. Nejsem z těch, co dílo prochází znovu a znovu a chyby hledají a vypisují, ale asi tak: sem tam tam byly. Dojem ze čtení ale nerušily.

Ale chyběla mi kritika. Třeba je účelem recenze spíše knihu doporučit, ale nějaké výtky by neuškodily. Zmínka o vykulených očích mi nestačí. A pokud kniha žádné nedostatky nemá, bylo by alespoň vhodno to zmínit :)

Celkově hodnotím recenzi jako kvalitní a přidávám slovo dobrá, ale špičková pro mě bohužel není. Něco už jsem rozepsal a ten zbytek, který mě přesvědčil strhnout pátou hvězdičku dolů, byl hlavně v tempu a spádu, či spíše svleku recenze. Byla stručná a jasná, snadno pochopitelná a obsahovala zajímavé informace, ale celkově byla trochu pomalá a chvílemi nudná. Oceňuji, když má recenze rychlý, strhující spád a navíc mám v recenzích rád vtip a humor. Trochu nadsázky, cynismu. Přesto se tady není za co stydět a recenze svůj účel splnila. Knihu zkusím sehnat (c:

---<NathaKa WarrioR>---