Články&Eseje

Vrah Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15

Jo, doba je zlá. Sakra zlá. Válka je zlá, já jsem zlej a satan bude pravděpodobně asi taky, ale ten byl zlej snad odjakživa, takže se to nepočítá. Ale kdo je dneska vůbec hodnej? Bůh? Ne, ta kurva není ani jedno z toho, soudci jsou naneštěstí vždycky nestranný. Nebo naštěstí? Sakra, já fakt nevim.

Potřeboval bych si utřídit myšlenky. Udělat v hlavě pořádek. Ne vypnout, sednout si k sudu s vínem a zmizet myslí na den z povrchu zemskýho, to dovede každej vůl, chci si někam sednout na bobek a přemejšlet o svým životě bez toho, aby mě něco rušilo. Ale copak to de? Už pěknou dobu se motám jako tělo bez duše. Bez přestávky. Kdo ví, jak dlouho to ještě vydržim.

Vrazil jsem do stromu. No, to je přesný. Smrk. Co tu vůbec dělaj smrky? V nížině? Nemělo by tu šumět listí dubů a habrů? Dřevo. Masová výroba dřeva. Šípy. Katapulty. Dřevce kopí. Smrt vzešlá ze života. Kdo z nás to před lety mohl tušit, takovou zvrácenost? Ale houby… tenhle les už stejně neni pořádnym lesem.

Zato za horama, kde jsem vyrůstal… tam byly lesy. Lesy s velkým L. Moh‘ jsem jít celý dny jednim směrem a žádnej konec. Zvířata byly krotký, že šly krmit chlebem. A jejich krása a duše byla tak nevýslovná, že byl Bůh najednou mnohem, mnohem blíž… blíž než teď. Ale pryč se sentimentem. Mám žízeň.

Les mi snad čte myšlenky. Přímo přede mnou je v kapradí pramen. Jak pěkně se odráží zeleň matky přírody v jeho zrcadle… skláním se ke studánce a nabírám do dlaní.

Voda… je čirá a studená, jako pravda. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak je lesní voda suchá. V dlaních se třpytí stejně jako nějaká obyčejná studniční, ale když sklouzne všechna hrdlem, zbude v něm jakýsi sucho, který je jiný, než to předchozí. Je tíživý. Ukazuje, jak malej je člověk a jak velká jeho touha. Že je to ta pověstná žízeň po životě.

Ochutnávám. Je hořká. Pravda. Trpká, jak jen skutečnost může bejt. Zdejší studánky jako kdyby byly šutrovej výluh. Zato voda v lidskejch obydlích, to je hnus. Kdyby tam pili přeždímaný zdechliny, moc velkej rozdíl by to nebyl. Fuj.

Prohlížím si svý vlhký ruce. Pach krve už z nich jen tak nesmyju. Stejně mi se špínou její hnědnoucí červeň denně zůstává za nehty. Jednou by ta sladká vůně přestala, už bych měl další den ruce znovu špinavé. Nebo si je tou krví čistim? Nevim, jak říkám, budu se muset na nějakou dobu zastavit a utnout ten myšlenkovej blázinec.

Za mnou to zašustilo. Mý pocuchaný nervy mě donutily tasit. Ale klid, vždyť je to jen srna. Kulhá.

Jo, taky bych kulhal, kdyby mi z boku trčel šíp. Počkej, srnečko, kdo ti to udělal? Ještěže jsou takový užitečný věci jako je barva opeření.

Modrý. Já jim ukážu, volům modrejm. Nejspíš chtěli péct zvěřinu pro pány důstojníky, ale když ji neskolili první ranou, byli líný se za ní honit. Hovada. Taky bych jim zarazil šíp do zadku a řek‘ „běž si, hajzle, schválně, kam dojdeš“, ty by čuměli!

Kdysi byli Modrý ty hodný. Červený začli válku. Ale málokdy záleží na tom, kdo si začne, a každej štít vydrží bílej jen tak dlouho, dokud kolem neproletí hejno holubů. Pak ho jeho majitel pozdvihne, aby to svinstvo nespadlo na něj.

Bůh ví, že ten masakr, co jsem viděl před měsícem, si mohli odpustit. Kolik nevinnejch ještě budu muset pohřbít a kolik vinnejch zabít? Kolik?

Chvíli mi trvá, než srnu dohonim, skolim na zem a tu věc z ní vyrvu. Řve, jak kdyby ji na nože brali, což je ironií osudu právě to, co se jí nestalo. Běž, holka! To už dohojíš sama. Tvoje břímě vrátim s poklonama původním majitelům. Jen kopat si mě nemusela.

Vstávám a jdu dál. Voda mi ještě odkapává ze rtů. Pár kroků a seznamuju se s dalším smrkem. Hovado, říkám si. Dívej se na cestu.

* * *

Byla noc. Hvězd na nebi nebylo příliš, protože bylo oblačno, tma jako na dně pytle, jen měsíc střídavě vykukoval a opět halil svou tvář do letících mraků, jako by váhal, jestli má cenu se na to celé dívat.

Tichou vesnicí se plazil smrad spáleného a slabý šedý dým. Před první chalupou plál oheň, který si tam rozdělala skupinka slavících vojáků v modrých stejnokrojích.

Mraky se opět rozestoupily a měsíc posvítil na osamělou postavu, která sbíhala svah na opačném konci vsi. U vatry na zápraží první usedlosti nikdo nic netušil.

Osoba doběhla k prvním barákům. Kápě na ní líně povlávala v nestálém nočním větru. Ruce se zvedly a shodily špičatou kapucu, která sklouzla teď už jasně poznatelnému muži na ramena.

Nebylo mu ani třicet, kdekdo by o něm možná i řekl, že je mlíčňák, zelenáč, kuře. To by ovšem bylo hodnocení ne prvního, ale snad dokonce nultého pohledu. V hezké tváři ohraničené nepěstěným plnovousem a dlouhými vlasy byly vidět oči tak temné a tak sveřepé, že onen mladý pán vzbuzoval mnohem větší respekt, než by mu dle věku mezi lidmi náležel.

Libovolný obyvatel Modrého nebo Červeného království by mladíka poznal z všude visících plakátů s číslem odměny za dopadení, které stoupalo každým dnem. „Černý vrah“, jak hlásala návěští , „černý“ snad kvůli barvě svých šípů. V zasvěcenějších kruzích, které nemusely ze své pozice toho člověka hned odsuzovat, se mu ovšem říkalo „Vrah vrahů“, s čímž on sám souhlasil mnohem víc, neboť podle svého názoru nikdy nezabil nikoho, kdo by si to nezasloužil.

Mladík pohlédl na smrt a zkázu prostupující vesnicí. Mezi jednotlivými čadícími zbytky prostých vesnických domečků leželo několik desítek mrtvol.

Na zápraží jednoho domu leželo tváří v blátě malé děvčátko a ze zad mu trčely dva šípy. Napřažené ruce se konečky prstů už dotýkaly prahu vyvrácených dveří, ale holčička jich nikdy nedosáhla. Změnilo by se něco, kdyby ano?

Vrahem vrahů projel zvláštní chlad, který určitě neměl nic společného s tím, že bylo předjaří a padala rosa. Oblečený byl dobře. Vytáhnul meč, přejel zrakem jeho ostří v bytostném soustředění následujícího, ruce se mu ale chvěly takovým způsobem, že jej neudržel a pustil do kaluže před sebou.

Padnul na kolena a rozplakal se. Už nemohl dál.

Tiché vzlyky se vplétaly do svištění větru mezi vypálenými domy.

Věděl, že se říká, že „chlapi nebrečí“, uměl slzy potlačit tak, že by nikdo nic nepoznal, ale nechtěl s tím nic dělat, ba naopak, ve skrytu duše si útrpně liboval ve svém neštěstí. Bylo to pro něj jediné možné citové zpestření jinak velice šedivého života potulného zabijáka.

Bylo zvláštní, že vrah vrahů neplakal kvůli osudům jiných, ale kvůli svému vlastnímu. Byl sobec. Nemiloval. Necítil k nikomu zášť. Jen se neustále cítil lehce naštvaně, většinou i bez příčiny. Jinak by se ani nestal tím, co byl. A nesnesl pohled na mrtvé děti.

Pomalu se vzpamatovával. Studený vítr ho pálil na vlhkých tvářích a dával mu nové síly.

Vzal do ruky zablácený meč, vstal, nasadil si kapuci a začal se opatrně přibližovat směrem k ohništi na druhém konci vesnice. Hluk sílil.

„…a až přídu do města, jó, to se vožeru, skončí ta má cesta, podniknu nevěru! Tarárá…“ hulákali vojáci okolo plamenů ohniště. Byli sice Modří, nicméně v té chvíli by popis „červení“ seděl spíše, protože se jim do kabátců vsákla velká spousta krve. Lidské, ale ne jejich...

„Co je to do háe?“ zeptal se jeden, když se zpoza rohu domu ozvalo něco jako tiché cvakání.

„‘K se tam pojívej, ne?“ rozesmál se jiný, podle drobných výložek asi velitel skupinky. „To bu‘e ňáká rodící bachyně ti pove‘ám…“ Slova se mu vinou levné kořaly z úst valila bez ladu a skladu. „Tě nabere na kuy… škyt…“ zavolal ještě za odchozím.

Krk. Oblíbené místo Vraha vrahů. Voják ani nestačil zachroptět, tak rychlý byl tah stříbrnou dýkou. První dnes večer… z kolika asi?

Když se zvědavec notnou chvíli nevracel, začalo to být zbylým devíti opilcům divné. Druhý voják se šel podívat, skončil ale stejně neslavně.

To už se celá věc v mysli Vraha vrahů začínala zvrhávat ve frašku. Sundal si tedy kápi, vrátil zkrvavenou dýku zpátky za pas a se vší drzostí vyšel zpoza stínů.

Zpěv utichnul. Vojáci si příchozího se zájmem prohlíželi.

„Černej vrah! Chcípneš, svině!“ prolomil trapné ticho voják, kterému celá věc došla jako prvnímu. O vteřinu později už byly všechny meče z pochev venku. Boj začal. Osm lidských řezníků se vrhlo na osamělého šermíře.

Záhy se ale ukázalo, že vojáci přecenili své síly. Byli opilí až hrůza a měli před sebou mistra svého oboru. Dřív než se stačili vzpamatovat, už se tři hlavy jejich kamarádů válely po zemi a jeden ozbrojenec se svíjel v bolestivé křeči, když svíral useknutý pahýl své pravačky. Zaschlá krev na jeho uniformě byla oživována novými salvami, tentokrát pro změnu z jeho vlastních zásob.

Vrah vrahů se zasmál ďábelským chechotem, ze kterého šel mráz po zádech. Ve stejnou chvíli, co se zbytek vojáků dal na útěk, odhodil meč do bláta a napjal tětivu luku sňatého ze zad k prvnímu výstřelu. Nejpomalejší prchající se poroučel k zemi. Druhý a třetí šíp také neminuly své cíle; posledního vojáka střelec ztratil ve tmě.

„Ostatně někdo o tom celym musí taky vyprávět,“ pousmál se Vrah vrahů mávaje pomyslně nad uprchlíkem rukou.

Poklidné praskání hořícího dřeva v ohništi už narušovalo jen sténání raněného.

Vytáhl svůj dlouhý zahnutý nůž. Voják na zemi se pokusil tasit zbylou rukou. Vrah vrahů se drsně zasmál a vší silou mu na ni dupnul.

Zvláštní, pomyslel si, to už mám vedle ohně rád další praskání. Plivnul své oběti do obličeje. Pak dokončil, co začal.

* * *

Kdysi jsem si myslel, že moudrost světa je zlatý vejce. Že je kulatá, dá se uchopit a čím víc ji uvidíte a poznáte, tím víc do ní vkročíte. Blbost. Jako s touhle pitomou válkou. Věřim, že když ji tehdá rádci Červenýho krále předložili jako nejpřímější a nejlepší možnost řešení problému, upsali svou duši i podstatu ďáblu. Nebo to bylo už dřív?

Ale fuj, na co to zas myslim? Vždyť jsem byl na chlup stejnej jako voni. Možná (to už by bylo opravdu terno) pořád jsem. Jenže jak to mám v tomhle šílenym tempu stíhat?

Zkrátka křivá cesta je přímá a naopak. Nejjednodušší řešení nikdy nevedou k vytouženýmu cíli, čímž se oklikou dostávám zpátky k podivnosti smrků v nížinách.

V tom mě potom dost poučila příroda. Nebejt sobec, nepovyšovat části nad celek, a tak. Musel jsem si osvojit neuvěřitelnou pokoru. Protože se vztyčenou hlavou do ráje nevstoupíte.

A co je les? Jenom další ráj, kterej Bůh umístil sem, aby nás provokoval. Správně by měl každej strávit v lese aspoň rok úplně sám odkázanej jen na svý schopnosti, aby pochopil vlastní omezenost a překonal v sobě tu pýchu, který v pohodlí doma příliš nepozbude.

A tak když jsem vyšel z lesa a po letech zase spatřil město, chvíli jsem zůstal ohromeně stát. Když jsem po dlouhý době zase pohlídnul do tváře starýmu nepříteli. Chuchvalec smradu, strachu a spoutanosti šikovně převázenej škrtící šňůrou hradeb. Nic nevystihuje pouta toho všeho jako ta kamenná zeď okolo domů lidí, kteří hledali štěstí špatnou cestou.

I když už byla dávno tma a ve městě už mělo bejt všechno zhasnutý kvůli možnejm požárům, svítila odtamtud spousta zlatejch teček z pochodní. Nejspíš způsobeno tím armádním ležením před hradbama. Dobejvání. Krev, slzy a praskání. To zní skoro jako další koncert pro moje uši.

* * *

Voják stál na cimbuří „hrdého, privilegovaného a slavného města“ a třásl se zimou. Byl to ještě zelenáč a o boji věděl málo, o to pevněji svíral svou halapartnu. Sychravá podzimní noc se vkradla do ulic, bylo pod mrakem a mrholilo. Nechápal, proč má držet hlídku na téhle straně města – tábor obléhatelů byl přesně opačným směrem. Směrem od místa, kde stál, nebylo vůbec nic, jen na obzoru okraj rozlehlých hvozdů, táhnoucích se některými směry i celé dny cesty.

Zívnul a protáhnul se. Copak asi teď dělá jeho milá, se kterou si před rokem, kdy opouštěl rodnou ves, slíbili věrnost? Nenamluvil si ji ten bohatý statkář, co už dvakrát ovdověl? Zdalipak drží slib? Prostinký branec se jím pravda moc nevázal. Ale zkuste nepodlehnout svodům těch nestoudných hampejznic, když už jste vypili nějaký ten korbel piva a ony se o vás pořád tak otírají…

Opřel halapartnu o okraj cimbuří a zahleděl se na nebe. Pořád nic, ani hvězdička. „To bude ještě moc prokletá šichta,“ pomyslel si.

Noční ticho znenadání prořízl vzdálený řev. Po chvíli se k němu přidaly další výkřiky, chrastění, hluk, dupot. Všechno z jednoho směru. Strážný zpozorněl. To znělo jako z ležení nepřátelského vojska!

„Už jdou, už jdou!“ ozývaly se z druhé strany města zmatené výkřiky. Mladík zpanikařil. Běžet tam, či hájit svůj post? K čertu! To je situace! Co má teď…

„Břink!“ Za zády se mu ozval podezřelý kovový zvuk. Blízko, příliš blízko... Odlepil se od cimbuří a opatrně našlapoval tmou. Šlápnul na nějaký malý, neznámý předmět, a když se k němu shýbnul, s údivem spatřil starou kovovou lopatku s obroušenou špičkou. V tom to za ním zasvištělo a na jeho hlavu dopadnul nějaký těžký předmět. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí.

Vrah vrahů se ušklíbnul a odtáhnul bezvládné tělo pod blízkou stříšku, jakýsi náznak věže. Tam mu začal svlékat stejnokroj. O pár minut později odtamtud vyšel téměř stejný voják jako ten, který se tu sehnul pro svůj osud. Jen na zádech měl poněkud objemnější ranec a v podpaždí černý soudek. A na dně vodního příkopu ležela nahá mrtvola s kamenem přivázaným ke krku.

Vrah vrahů, nyní coby voják, seběhnul schody z hradebního ochozu a zamířil do temných uliček. Křik z nepřátelského ležení se pomalu utišoval.

Snad ještě je za vhodno připomenout, že omítka na vnějších hradbách měst a hradů by měla být tak kvalitní, aby se do spár mezi jednotlivými kameny zdiva nedalo něco vpáčit. Měla by. Není.

Ale co vůbec způsobilo ten výbuch? Na začátku stál, nebo spíš seděl, jeden důstojník. Válel se na židli v zásobovacím stanu červeného armádního ležení a jímala se ho mírná dřímota. Na cestách spal špatně, takže doufal, že se obléhání trochu protáhne, nebo že bude krátké, a on bude nechán ve městě jako dozor nad pokořeným obyvatelstvem. Náhle byl ze svých úvah vyrušen kovovým zábleskem přímo před očima.

„Všechno v pořádku, ty podělánku,“ ozval se pobavený hlas. Zásobovací důstojník si uvědomil, že má na krku dlouhý stříbřitý tesák.

„Dělej, co ti řeknu, a nic se ti nestane,“ řekla tajemná osoba a zmatený oficír pořád ještě nevěděl, kdo ho to vlastně drží v šachu.

„Co-co… co chcete?“ vykoktal ze sebe konečně.

„Najdi mi ve svejch regálech dvě lopatky a sud střelnýho prachu,“ přednesl své přání neznámý. „A žádný podrazy, jasný? Postřeh takový prašivý krysy, jako jsi ty, je mnohem horší než můj. Stačí hláska a jseš nadosmrti mrtvej…“ Tiše se uchechtnul vlastnímu vtipu, ordonanci však do smíchu nebylo. Co to je za chlapa, přemýšlel důstojník, jsou tu přece mnohem cennější věci než lopatky a střelný prach… A jak se, u všech rohatých, dostal dovnitř?“

„Dělej!“ syknul muž s nožem. „Dvě lopatky a soudek střelňáku. Cekneš a máš tu kudlu v hrtanu až po rukojeť!“

Podivně na sebe nalepená dvojice popošla k regálům. Bedna s lopatkami. Zásobovač si najednou nemohl vzpomenout, kde byla truhla s náhradním náčiním. Ach ano, tady dole… otevřel ji a vytáhl dvě.

„Polož to na zem,“ ozvalo se za ním stručně. „Kde jsou ty soudky?“

„Támhle nalevo…“ vydrmolil ze sebe přepadený skladník. Taková dobrodružství skutečně nebyla pro něj. Už aby to skončilo, už aby mohl sedět v hlavním stanu, otírat si šátkem z čela studený pot a hlásit to všechno vyšším instancím…

Kápě zašustila.

„Výborně. Díky.“ utrousil zahalenec a podřízl svému rukojmí hrdlo. Krev stékala dolů po nevyžehlené uniformě, zatímco se bezvládné tělo sesulo na zem.

Vrah vrahů vzdychnul, schoval zakrvavený nůž za pas, lopatky našly své místo v torně a bečka s výbušninou v podpaždí. Pohlédnul na mrtvolu, která teď ležela směšně zkroucená na prašné zemi, s očima otevřenýma němým úžasem, který dokáže vytvořit jedině smrt.

Vzdychnul, jako kdyby na něco zapomněl, položil soudek a znovu vytáhnul svůj nůž. Ano, tohle ještě musí udělat. A koneckonců i chce. Když byl hotov, proklouznul dírou ve stanovém plátně a byl ten tam.

Obléhání města začalo ještě tu noc. Vojska Modré, obléhající armády se rozestavěla okolo hradeb tak, aby nic neproklouzlo ven ani dovnitř, a aniž by podnikla jakýkoliv výpad, zůstala tak po celý následující den. Vraha vrahů už sice dost svrběly prsty, nicméně se přinutil ve vojenském přestrojení prozkoumat celé město. Věci schoval v chudém ševcovském domečku na půdě, kam se zřejmě už léta nikdo nepodíval, a večer, když nemotorně nabíral lžící vojenskou polívku (za léta strávená na cestě divočinou už poněkud odvyknul jídelní kultuře civilizace), věděl o městu a možnostech útoku na něj první poslední.

Horký vývar ho přiváděl na zvláštní myšlenky, které jedna za druhou nevinně vyplouvaly na povrch, aby se nevyhnutelně vykrystalizovaly v plán, který musel uznat jako největší šílenství, rovnající se leda tak zbytečně namáhavé sebevraždě. To ovšem neznamenalo, že by měl nějaké zdráhání. Právě naopak.

* * *

Těžko říct, proč si tak málo vážim života. Vůbec stejně těžký říct, jestli si ho vážim. Jestli ten přístup, kterej k němu mám, je uctivej nebo ne. Spousta lidí vám řekne, že váha života spočívá v jeho dýlce. Zachovat, zachovat, přežít co nejdelší dobu, i třeba živořit, ale přežít.

Ale jak kdysi řekl nějakej filozof, jehož jméno už si nepamatuju, hodnota života nespočívá v počtu dní, ale v jejich naplnění. To by spíš ukazovalo na to, že si ho fakt vážim. I když mám zejtra se svítánim nebo ještě dřív dny sečtený, něco jsem tu snad dokázal. Víc, než by některý “přežívající” udělali za tisíc let.

Vtip v tom, že kromě možnosti krátkýho intenzivního a dlouhýho živořícího života je tu ještě kombinace, která je nejtěžší, ale kdyby se povedla každýmu, tak to tady v tý špinavý díře zvaný svět vypadá trochu jinak. Jo, dlouhej intenzivní život. Jenže snažit se ho vést je jako běžet po hřebeni střechy. Stačí jeden slizkej došek a už válíte sudy na jednu nebo druhou stranu střechy. A že jich je kluzkejch dost.

Jak už jsem řek, s největší pravděpodobností jsem do svítání tuhej. Nevadí, na tomhle světě netrvá nic věčně.

Vlastně by to byla úleva. Jsem zahnanej do kouta příliš intenzivní činností? Není celej ten můj tyjátr vlastně jen touha alibisticky zemřít? To bych byl ale pěknej srábek.

* * *

Mohlo být už po půlnoci, když se obléhající rozhodli pro útok. Obrovská masa světel se nasunula k slabě kryté severní bráně, kde i Vrah vrahů očekával nejsilnější útok.

Už také ležel ve své skrýši na střeše blízkého domu, opět zahalen ve svůj černý šat. Za komínem byl připravený sud se střelným prachem.

Ozývalo se již bušení beranidla na blízkou bránu. K ochozům vylétávaly první žebříky. Vrah vrahů zavřel oči a ještě chvíli čekal. Zkoušel alespoň trochu zklidnit svou rozbouřenou mysl.

Zprvu se obránci zvládali bránit poměrně obstojně. Přibíhaly posily a drtivou většinu útoků se jim podařilo odvrátit. Když se ale štěstí pomalu začalo obracet na stranu dobyvatelů a první muži začali pronikat na hradby, uvědomil si záškodník na střeše, že když ne teď, tak nikdy. Svíraje soudek mezi stehny, spustil se pomalu se po připraveném laně do postraní uličky.

Když hledal po kapsách pouzdro se žhavými uhlíky, všiml si, že se mu klepou ruce. Zvláštní, pomyslel si, tohle se mu už dlouho nestalo, snad jako by si podvědomě uvědomoval vážnost celé situace, protože kdyby tak činil při plném vědomí, jistě by k takovému činu nenašel odvahu. Dokutálel soudek až k okraji uličky. Mohl být teď nějakých dvacet, třicet kroků od svého cíle, levého kraje brány.

Povytáhnul krátkou zápalnou šňůru z té poněkud netradiční zbraně a vstrčil ji mezi uhlíky. Ozvalo se syčení. Vrahovi vrahů bušilo srdce jako nikdy. Rozběhnul se se soudkem směrem k bráně a po pár metrech ho s nesmírnou úlevou hodil vpřed. Sláva. Mířil přesně tam, kam chtěl. Vojáci si postupně začali všímat podivného zjevení. „Kuželníkový“ útok zakuklence byl ale tak nečekaný a nepochopitelný, že nikdo nic nepodniknul.

Vrah vrahů opsal s ptačí ladností oblouk a utíkal zpátky do kryté uličky. Nebyl ale dost rychlý na to, aby uniknul tlakové vlně, která s ním mrštila o lepenicovou zeď.

Výbuch byl ohlušující. Ještě léta potom žil ústy přeživších ho i těch, kteří ho znali z vyprávění.

Rychle se zvedl a když se obrátil, naskytl se mu příšerný pohled na spoušť, kterou způsobil. Poklesla mu brada. Na místě, kde stála pevná kamenná zeď, zela prázdná díra, jejíž okraje byly zborceny krví. Po zasypané ploše vodního příkopu, kterou vytvořily kameny spadlé zdi, začali běhat první vojáci. Odevšad byl do nyní zvláštního a nezvyklého ticha slyšet řev raněných. Vrah vrahů čekal hodně, ale tohle přece jenom ne.

Krev. Vřískot. Lámání trámů v dřevěných domech, kterým mocný výbuch narušil statiku. Uvědomil si, že se mu scenérie líbí a že by se na ní dokázal dívat celé hodiny. Na to ale nebyl čas.

Vběhnul do prvního průjezdu a tam se schoval do malé, ale hustě zarostlé zahrady, kterou si předtím vyhlédnul. Už slyšel šum chaosu, který se rozléhal po celém městě. Do soubojů vojáků obou stran se přidal ještě soubor požárů, které dobrou půlhodinu před útokem zákeřný terorista zakládal všude, kde se jen dalo.

V následujících chvílích začalo být v malém, ale přesto hrdém, privilegovaném a slavném městě horko. A to nejenom obrazně. Požár, který nikdo neměl čas hasit, se v úzkých uličkách a v na sebe natěsnaných domečcích začal šířit opravdu rychle.

Vrah vrahů se rozhodnul, že je nejvyšší čas zmizet. Proběhnul průjezdem, sundávaje luk z ramen. U díry v hradbách stáli dva vojáci, ale dva šípy je dokázaly zneškodnit, takže neměl s průchodem větší problémy.

Zastavil se tři desítky metrů od opevnění a rozbalil z tlumoku šest toulců po dvaceti šípech, které zapíchal do země před sebou.

„Hostina může začít,“ pomyslel si. Smích, který se mu podvědomě vydral z hrdla, nevěstil nic dobrého.

Oheň se brzy rozšířil po celém městě, které teď žhnulo do temné noci jasným plamenem. Jedna obrovská pánev, na které se zrovna flambovalo. A oheň se neohlíží na to, zda máte či nemáte uniformu, popřípadě jakou barvu ta vaše má.

Okolo hradeb zvenčí se nezdržoval vůbec nikdo, protože se všichni útočníci, kteří přežili záhadné rozboření opevnění zevnitř, protlačili osudnou dírou a teď řádili ve městě.

Postupně se jich velká spousta vracela k mezeře ve hradbách, kterou znali jako jediný východ z města. První jejich kroky ze smrtelné výhně, pokud se vůbec dokázali vymotat ze žhnoucího labyrintu uliček, vedly do vodního příkopu. Zchlazení ve strouze bylo ale většinou osudné, protože ve vodě je člověk dosti nepohyblivý a pro zkušeného střelce tudíž laciná kořist.

A lovec lidí stál nehybně jako smrtka, která vyměnila kosu za luk, a vychutnával si atmosféru krve, slz, ohně, popela, vřískotu a svistu střel jako nikdy předtím a nikdy potom. Cítil se na vrcholu blaha, dokud jeho euforii nepřerušil jakýsi lučištník, který se nejenže jeho okřídlenému pozdravu vyhnul, ale také na něj odpověděl. A šťastnou náhodou trefil zrovna bok svého kata, který ho sprovodil ze světa až dalším šípem.

Vrah vrahů se podíval na ránu a pak na počet šípů ve zbývajících toulcích. Zbývala slabá čtvrtina původních zásob. Rozhodnul se, že pro dnešek je konec. Čistou práci stejně neodvedl, několik šťastlivců se nějak dostalo z hradeb dolů do vody na jiných místech a snad se někomu povedlo i otevřít si některou bránu.

Vykročil směrem k lesu, kde měl uvázaného koně zcizeného z červeného ležení. Už první kroky naznačovaly, že to nebude nic lehkého.

Když se za nekonečně mu připadající půlhodinu na kraji lesa otočil k městu, bylo už v jednom plameni. Odvázal koně od stromu, s velkými bolestmi se vyšvihnul do sedla a pobídnul zvíře do chodu.

* * *

Že jsem to ale kus vola. Ale taky génius. A mám sakra štěstí, to hlavně. Asi se to nevylučuje. Jen jsem možná neměl bejt takovej velikáš. Je to sice hezký, vyvraždit sám celý město s posádkou a obléhateli, ale vypadá to, že jsem to přece jen asi přehnal.

Vtip je v tom, že po mně dou. Ne tak, jak po mně šli dřív, že kontrolovali podezřelý osoby na rušnejch cestách (kudy jsem stejně nikdy nechodil), ale opravdu pořádně. Vypadá to snad, že se dokonce oba králové spojili a vytvořili zvláštní jednotku s jedinym cílem – zabít mě. To už musí bejt fakt vážný.

Dozvěděl jsem se to všechno, když jsem se vplížil do jedný vesnice pro obrok, protože kůň, nakolik je užitečnej, za obrok jede líp než pasenej na zelenym.

Na zápraží seděli starý sedláci a povídali si o tom, že vojna asi už brzo skončí, že je uzavřený příměří, dokud prej nechytěj „Černýho vraha“ (to mám bejt já). Což mi sice polichotilo, ale zároveň jsem docela v průšvihu, protože spojenejm silám obou armád se asi postavit nemůžu.

Asi zmizim na sever. Do Lesů. Kdoví, třeba se zas vrátim na starý místa. Jak dlouho jsem tam nebyl? Deset, patnáct roků? Fakt nevim, už to dlouho nepočítám.

Rána nebyla naštěstí moc hluboká, protože střelu částečně zastavilo mý kožený brnění, stará škola, jaký už se dneska nedělaj. Sice toho moc nevydrží, ale na rozdíl od nějakýho kovovýho bazmeku ani nevnímám, že ho mám na sobě.

Lesní bylinky udělaly ovšem svou práci a už ani tolik nekulhám. Nejhorší bylo, když jsem to ráno vytahoval. Myslel jsem, že ten šíp vytáhnu i s celym zadkem. Ale mám štěstí, že neskončil třeba ve střevech nebo v plicích, to už bych se moc daleko nedoplazil.

Kůň je sice na cestě výhodnej v tom, že je člověk rychlejší, ale taky za sebou zanecháváte mnohem víc stop. Z hlediska lesa je to v podstatě největší prasárna, jakou můžete udělat, brutalita. Já jsem přece člověk jemný a přesný práce. Ale doba je zlá a je třeba spousty nouzovek. Třeba pálit města.

Taky kůň neprojde úplně všude a když z něj večer sesednete, musíte mu dát něčeho nažrat, vytřít ho do sucha a další věci. Strašnej vopruz, ale nutnej, pokud na něm chcete jet další den.

Útěk je zvláštní věc. Je to jakoby cesta za cílem naruby, protože se potřebujete dostat ne co nejblíž, ale co nejdál, a je úplně jedno, kterym směrem se vydáte. Na útěku můžete zpytovat svědomí, meditovat, uklidnit se, pohružovat se do myšlenek tak, jak to jindy nejde, protože ta ubíhající krajina okolo cesty od nikam do nikam je jakoby mámivá. Utíkáte vy, nebo krajina? Neni to tak, že vlastně když utíkáme, tak stojíme? Úlek z tohohle je jakoby prostředkem k osvobození, úhel pohledu na svět se mění. Ale i kdyby se měnil sebevíc, pořád vidíme jen z několika stanovisek, zatímco Bůh vidí všechny. A najednou.

Takto pohrouženej v myšlenky jsem projížděl polozemědělskou krajinou, kde se střídaly ostrůvky původního pralesa s větrnejma lánama, kde už bylo dávno sklizeno. Mělo to tu výhodu, že všude bylo kde nakrást potřebný a přitom se člověk z dohledu vsí mohl schovat za kdejakej zbylej remízek.

A pak jsem vjel na tu osudnou mýtinu. Mělo mi bejt jasný, že dřív nebo pozdějš na tohle dojde. Loučka s divokou trávou asi tak pět desítek kroků v průměru byla obklopená hradbou původních buků, šedých šlechticů lesa. Slunce už se pomalu chýlilo k západu a já k němu šťastně zdvihnul hlavu.

V tom, zčistajasna, se ozval tichý povel a svist a klisna Amálka, jak jsem jí nazval, se sesula na zem. Syknul jsem, když jsem dopadl na zraněný pravý bok a zrovna před očima se mi ocitla příčina. Svazek šípů zabodnutých v šíji oře byl víc než výmluvný.

Zvedl jsem zrak a projel jím po okraji lesa. Zpoza každého buku vyšel lučištník.

Všichni mají modročervené kabátce a tětivy napjaté mým směrem. Zvláštní. Tak končí Vrah vrahů, člověk, který požádal Boha o příliš velké štěstí a zaplatil za ně do poslední zlatavé mince.

* * *

„Tak kde je ta vesnice?“ zeptal se už zoufale velitel malé skupinky modrých vojáků a pohlédl na nešťastníka, kterého táhli s sebou. Včerejšího dne přiběhl do ležení, v očích smrt, v dechu alkohol. Blekotal cosi o Černém vrahovi. Nemělo to hlavu a patu, ale měl na sobě stejnou uniformu jako oni, tak nebyl důvod mu nevěřit.

„Do háje, já nevim…“ zakroutil hlavou mladík, který se evidentně z hrozivé události doposud nevzpamatoval a neměl všech pět úplně pohromadě. „Tady, nebo snad tam…“

„To nemá cenu, pane,“ navrhoval jeden z vojáků, „co když si to ten blázen celý jen vymyslel nebo představoval… Já bych se vrátil zpátky do ležení.“

Vedoucí desátník bezradně vzdychnul. Co teď, riskovat střet s důstojníky za pochybné splnění rozkazu, nebo to, že budou hledat tak dlouho, až je vyhlásí za zběhy?

Náhle se zmatený vojín zadíval na nápadný smrkový lesík na protějším kopci a vzpomněl si. „Tam! Tam!“ a ukázal k obzoru. „Tam je to!“ Teď už měl jasno.

Skupince trvalo nějakou dobu, než se dostala ke stromům, od těch už byl ale jen kousek k hloučku vypálených domů, co byly snad ještě před nedávnem vsí.

„No do háje, fuj!“ ulevil si jeden z vojáků, když přišli blíž. Jiný se otočil a začal zvracet.

Okolo vyhaslého ohniště to vypadalo jako na oltáři nějakého obzvlášť temného náboženství. Končetiny, orgány a tělní tekutiny byly rovnoměrně rozprostřeny na neveliké ploše okolo místa, kde ještě včerejšího večera slavila skupinka vojáků.

Velitel sám se taky obrátil, protože i jeho žaludek začal mírně protestovat. Opodál uviděl čerstvě navršenou mohylu. Byl do ní zabodnut klacek a na něm vlál list pergamenu.

Přišel blíž a četl. „Krutí vrazi nevinných nezaslouží uložit do země. Tím spíš, jestli neměli ani tu slušnost své oběti pohřbít sami. Nechť je to varováním pro jiné. Pokoj nevinným mrtvým, zde ležícím. V.“

Velitele zamrazilo. Co si ten šílenec myslí?

„Zaházejte ty zbytky hlínou.“

* * *

Vězení je fajn. Vězení má svou poezii. A stejně jako útěk přináší mysli zvláštní rozpoložení. Přesnej opak.

Máte svý čtyři stěny. Máte okoralej chleba, máte džbán vody, máte tvrdou pryčnu. Život okrouhanej na samotnou kost, pecku. Víc už fakt nepotřebujete. Mniši takhle žijou dobrovolně. Já jsem si to po letech zase jednou vyzkoušel.

Jó, starý časy. Žádný koně, žádný městský vyhlazovačky, žádný příměří. Když jsem se tehdá poprvé objevil mezi vojákama, byl jsem jim k smíchu. Teda do tý doby, než jsem během pár vteřin povraždil první polovinu z nich. Pak by se dalo říct, že je ten smích přešel. Z blbečka šílencem, z šílence zbojníkem, ze zbojníka postrachem, z postrachu legendou. A satanem samotnym po tý historce s městem. Jak by ty vojáci tehdá reagovali, kdyby věděli, co se ze mě jednou stane?

Jó, starý časy. Doby, kdy jsem si ještě dopřával pauzy. Ještě to bylo možný. Teď už opravdu nestíhám. Možná že je dobře, že tu sedim. Může se to brát jako dovolená. Nebo poslední štace. Třeba se mi fakt nepodaří zdrhnout. Třeba mě fakt se vší slávou popravěj. No teda, to by byla sranda.

Oba králové vedle sebe, dívaje se na společného nepřítele, kterej jim celý léta způsoboval pomalu větší škody, než si dokázali udělat navzájem. Možná že bych dostal i vlastní vatru. Teď je mi sice zima, ale na hranici je přece jen až trochu moc horko.

V zámku chrastí klíč. Co po mně ty volové zase chtěj? Dyk je jim to na nic.

* * *

Do potemnělé kobky, ve které seděl Vrah vrahů, vešel muž v uniformě. Kombinovala obě královské barvy a na hrudi byly vedle sebe dokonce modrá a červená stužka.

Obličej už měl zbrázděn nejednou vráskou a jizvou, přesto nemohl být velitel o mnoho starší než jeho vězeň. Z jeho celkového výrazu ovšem vyzařovala otrlost profesionála, což potvrdil ihned po svém příchodu, když zvednul Vraha vrahů z kavalce a dal mu pořádnou ránu pěstí.

Ten se kysele ušklíbl, utřel si krev s natrhlého koutku a drze se zeptal: „Tak co?“

„Omluvte, prosím, moje ukvapené jednání,“ rozmluvil se příchozí jízlivě. „Musel jsem odložit jisté napětí, které bych jinak držel po celou dobu našeho setkání. Takto to bude mnohem méně trhané a těžkopádné. Nebudete považovat za neuctivé, když se nepředstavím? Ostatně předpokládám, že vy to taky neuděláte.“

„Neudělám. Jména nejsou důležitý. Jsou to masky.“

„Jsem rád, že se alespoň v něčem hned shodneme. Ano, jedná se asi opravdu o jakousi přetvářku, vždyť přeci víme, kdo jsme... Nicméně, nejsem tu kvůli tomu, abychom spolu harmonicky souhlasili.“ Důstojník výhrůžně klesl hlasem. „Doufám, že budete spolupracovat, že si spolu pěkně pohovoříme. Nemám rád zbytečné násilí, ve své podstatě jsem dobrý člověk. Ale přinutíte-li mne, buďte si jistý, že poznáte, jak nepříjemný dovedu být.“

„To já taky,“ odpověděl Vrah vrahů.

„Nejste v situaci, kdy byste mohl být. Já si ale ostatně chci jen promluvit. Máte…ehm… velice zajímavý přístup k věci a ten mne zajímá. Nejsem nevděčný člověk a za vaši spolupráci se vám odměním slušným zacházením. Klaďte odpor a jste do hodiny předhozen lynčujícímu davu, který vás zaživa roztrhá na kousky.“ Zvednuté obočí se ještě snad nikdy v historii lidské mimiky nestalo tak cynickým výrazem.

Vrah vrahů odevzdaně rozhodil ruce. „Jsem váš.“

„Tak začneme. Proč jste tím, čím jste?“

„Dobrá otázka. Tu bych ale sakra moh položit i já vám. Vám všem. Páč si myslim, že já jako takovej nejsem dílem svý vlastní vůle. Já jsem dílem vaším. Kdyby nebylo války, neni ani ten „Černej vrah“, jak mi řikáte.“

„Aha, takže my na sebe bereme odpovědnost, ale vy tu svou nenesete?“

„Nepřekrucujete moje slova v něco úplně jinýho! Děláte si z toho z nich, co vy potřebujete. To vy jste vyvolali válku, ne já. Nezajímaj mě konkrétní osoby. Jestli to byl ten nebo onen, nehraje roli, ale vy jste ji vyvolali. To popřít nemůžete. Lidi stvořili zlo a Ten nahoře se je za to rozhodnul potrestat. Já jsem mor, já jsem bič Boží, já jsem odpověď na vaši zvůli. Cokoliv jsem udělal, mělo jedině ukázat, jak je válka strašná. Samozřejmě, že i já se ze svejch hříchů budu zpovídat. Ponesu svou odpovědnost… a přijmu i svůj trest jako oprávněnej. I když poprava není rozsudkem nebo trestem, ale pouze odvoláním k nejvyššímu soudu.“

„A to nemáte z trestu strach?“

„Strach?“ zamyslel se Vrah vrahů. „Strach mám, to nemůžu popřít. Ale odvaha není nebát se, ale mít strach a přesto to udělat.“

„Co si myslíte o své poslední akci? Pokud vím, spousta lidí, co vás tiše schvalovala, se od vás odvrátila. Prý jste se zpronevěřil svým zásadám.“

„Jo, je pravda, že jsem to možná trochu přehnal, ale města mám bytostně nerad. Tam jsem vedle prvotní myšlenky nastínil ještě jinou… Řekněte mi, nenáviděj mě moc?“

„Tak, že se to snad ani slovy vyjádřit nedá,“ pokrčil rameny důstojník. „Já ostatně také. Přichystal jsem vám malý dárek, doufám, že se vám bude líbit. Našli jsme ho v troskách města, které jste si dovolil vypálit.“ Domluvil a s úšklebkem šílence vyšel z cely na chodbu. „Dejte ji dovnitř,“ poručil pak stroze strážným.

* * *

Pane Bože, za co mne trestáš? Vždyť víš, že musím být silný ve svém konání, že trestu pro mne se ti bohatě dostane, ale až po mé smrti… to je to co chceš? Oddaný služebník zničený v polovině své práce?

Nebo to je jen varování? Přehnal jsem to? Byl bych ti, Bože, vděčný za odpověď, které se mi stejně dostane, neboť je mým úkolem napnout svou mysl a přijít na to sám. Ale ni výtky, ni stížnosti na tebe, Pane, vždyť tys vše vědoucí a mohoucí, tak jak bys mohl činit zlo?

Když jsem poprvé uviděl to seškvařené dítě, co mi sem přinesli, zmocnil se mě zvláštní pocit jedovatého uspokojení. Bolelo to, ale já jásal zmítaje se v bídolibé euforii, jaké jsem doposud neokusil. Ale štěstí se vytrácelo až příliš rychle, nakonec zbyl už jen hořký žal a bolest prostupující celým tělem.

Neměj, prosím, pochyb o tom, že chci činit tvou vůli, neboť jsem jen nástrojem v tvých rukou.

Ano, pochopil jsem, co jsi tím chtěl říct, Pane. Šel jsem příliš dlouho stejnou cestou. Co je strnulé, je mrtvé a musí pryč.

Změním, se, Bože, tak před tebou slibuji. Tvůj ponížený služebník žádá o odpuštění svých hříchů. Hanba mne jímá, když pomyslím na to nebohé děvčátko, které zahynulo mou rukou. Nebo snad by zemřelo meči dobyvatelů, kdyby nebylo mne? Jsem opravdu očištěn tvým záměrem? Nebo pošpiněn? Co říkáš, Bože? Tak rád bych slyšel tvůj hlas…

Proč jsi mne nenechal zemřít rovnou na místě? K čemu je můj pobyt v této kobce? Mám snad být připraven k poslednímu soudu nad svou osobou? Či snad máš se mnou jiné plány? Mám uniknout? Dobře víš, Pane, že s tvou pomocí bych to zvládnul… Ne, to není náhoda…

Tak tu sedím, člověk, který byl donucen svým soudcem vraždit, člověk, který věděl a stále ví, že na sebe vzal špínu od Boha, za kterou bude potrestán do posledního drobtu. A člověk, který to udělal rád.

Ach Bože…

* * *

Uplynulo několik dní, kdy byl Vrah vrahů ponechán jen s mrtvou holčičkou o samotě. Tiché modlitby stoupaly z kobky vzhůru, ale otec děvčátka neznal slitování nad mučeným kajícníkem. Občas, v noci, když vězeň spal, chodíval před jeho celu sledovat jeho spánek a plnil se olověnými emocemi zlého zadostiučinění, když slyšel jeho nářky a viděl jeho neklid.

Následně už to nevydržel, jako by ani největší jedlík nedokázal jíst několik dní po sobě samá těžká jídla. Začínal mít noční můry, neměl trpělivost vyčkávat a nesnesl napětí, které ho mlelo jak mlýnské kameny. Proto svého vězně osvobodil od trápení mnohem dřív, než původně plánoval.

Konečně, pět dní po své první návštěvě, nechal truchlící otec svou milovanou holčičku pohřbít a vstoupil do cely.

Pohled Vraha vrahů jako by se najednou změnil. Už to nebyl ten vzpurný vlk, co veliteli zvláštní jednotky div neplivl do očí, ale pokořený člověk, který přijal svou vinu a dlouhou dobu se bolestivě kál.

„Jak se vám tu bydlelo ve společnosti mé dcery?“ zeptal se velitel teatrálně, až hystericky.

Vrah vrahů vstal z pryčny a vrátil svému vězniteli ránu, kterou dostal před necelým týdnem. To už nebyl akt nějaké vzpoury, nechtěl na nic upozorňovat, něco tím říct, nehledal v tom žádný prospěch, bylo to poprvé a naposledy v jeho životě, co použil násilí bezmyšlenkovitě a bezcílně, jednaje čistě pudově jako zvíře zahnané do kouta.

„Copak, copak…“ ušklíbnul se vítězoslavně velitel. Ránu pěstí jako by ani nezaznamenal. Jen namířil odmítavé gesto směrem ke dveřím cely, aby vojáci nezasahovali a vůbec odešli.

„Co po mně chcete?“ zeptal se tiše Vrah vrahů.

„Teď už nic. Ale vy byste se možná chtěl s něčím svěřit, co?“

„Odkud víte, že nesnášim pohled na mrtvý děti?“ zachroptěl Vrah vrahů.

Smích. Velitel se smál. Smál se plným, zvonivým smíchem.

„Vy hňupe!“ rozeřval se velitel na celou celu. „Už dva roky jsem vás sledoval, byl jsem vám neustále v patách! Nevěděl jste celé měsíce, že vám dýchám na záda! Všechno jsem viděl! Mohl jsem vás každou chvíli zajmout nebo zabít! A víte, proč jsem to neudělal?!“

Vrah vrahů ohromeně vytřeštil oči.

„Nezabil jsem vás proto, že jsem vás obdivoval! Byl jste můj vzor! Nechybělo málo a připojil bych se k vám!“ Řevem se prudce zadýchal. Ticho bylo tíživé. „Proč jste ji musel zabít?! Co vám udělala?!“

Chvíli si hleděli do očí.

„Dnes jsem za vámi nepřišel jako voják, co plní rozkazy, ale jako člověk a otec,“ splynulo muži v uniformě z úst. „Jak jste se k tomu celému vlastně dostal?“ porkačoval až soucitně. „Vám také někoho zabili?“

„Nikdy jsem nikoho neměl. Jsem jen padlej hraničář ze severu, co neusnesl tu tíhu, co… co…“ Kdo ví, co se mu v tu chvíli prohnalo hlavou. Jisté je, že se vrhnul na zem a plakal, ani větu nedokončil.

„Vstávejte…“ řekl velitel a podal mu ruku. Už v něm nebylo ani kapky zloby, jen lítost. Otázka je, jestli by to tak nemělo být vždy a od začátku.

„Je to zvláštní,“ vydechnul vrah vrahů, když se vytáhnul nahoru a opět dosednul na tvrdou pryčnu, otíraje si oči. „Nikdy jsme se neviděli a přesto si nejsme lhostejní. Cítím z vás velkou spoustu emocí. Jak sympatií, tak té nejhlubší nenávisti. A zvláštní je, že cítím přesně to samé. Nemám snad pravdu?“

„Máte.“

Z rozhovoru se začínaly vytrácet veškeré zábrany, začaly padat masky a svět jakoby se stáčel okolo těch dvou mužů kdesi v temné kobce…

„Škoda, že jsme se my dva potkali zrovna tady.“

„To jo.“

Chvíli bylo ticho.

„Vy si musíte hlavně pamatovat, Vrahu vrahů, že už jím nejste. Sám jste viděl, kam vás vaše touha po zničení zla dovedla. Vy sám ztělesňujete to, co pronásledujete. Teď bych vás za to měl zabít. A stát se Vrahem vraha vrahů, jakkoliv směšně to může znít. Já vás ale pustím. Jestlipak víte proč?“

„Protože Bůh…“

„Bůh! Bůh! Táhněte s ním ke všem čertům! Nezajímají mne vaše odůvodnění s Bohem!“ vyštěknul věznitel. „Já nejsem žádná boží loutka! Chci od vás slyšet důvod svého rozhodnutí! A nedělejte, že nevíte…“

„Protože víte, že popravit mne by nic neřešilo a venku se ještě můžu podrobit mnohem horšímu trestu, než je smrt…“ vylezlo z vězně a pravda byla tak čistá a nezakrytá, že už nebylo třeba říct vůbec nic.“

Oba muži přistoupili k sobě a objali se.

„Hodně štěstí…“ rozloučil se Vrahův prozatímní soudce. „Budete ho potřebovat,“ dodal.

Na podlaze kobky ležel svazek klíčů.

* * *

Těžko říct, jak jsem se dostal ven. Neptejte se mě nikdo, kde jsem sebral toho koně. Těžko říct, kolik má v sobě zavrtanejch šípů. Těžko říct, kolik jich mám v sobě zavrtanejch já. Neptejte se mne vůbec na nic, protože vám to mohu jen těžko říct.

Poslední vypětí sil. Mizím v dálce. Nejenom těm, kteří stojí, ale i těm běžícím. Dokonalý útěk. Cítím, že se blíží můj konec. Padám. Padám? Ne. Vznáším se. Moje duše už je jen velice chatrně poutána na tělo.

Ach proč? Proč mi nebude dopřáno pokání? Už mne opět, Pane, voláš uprostřed nedokončené práce?

Bože, již brzy budu tvůj… sil mám málo, život utíká příliš rychle… Cítím, že je čas. Už jdu, Pane. Mířím vstříc poslednímu soudu… již brzy…

* * *

Věznitel, původně vrah a nakonec soudce Vraha vrahů, ještě celé týdny dokázal tutlat, že mu onen cenný vězeň „proklouzl mezi prsty“. Jednoho dne se ovšem odvážil postavit se tváří v tvář skutečnosti a řekl modrému a červenému králi pravdu, za kterou byl samozřejmě zbaven života.

Zajímavé je, že obzvlášť poslední dny před svým upálením se čím dál tím víc s Vrahem vrahů ztotožňoval. Pochopil roli, kterou duchovně zdědil a mohl posléze odejít na popraviště opravdu s klidnou myslí, neboť uvěřil, že on je novým Vrahem vrahů, když ten starý selhal. Tudíž pokud bude popravou odvolán k Bohu, znamená to, že už je poslání té role naplněno a válka během chvilky skončí.

Mohla to být náhoda, mohl to být účel, jisté je ale, že se trefil do černého.

Několik následujících měsíců byl „Černý vrah“ dál hledán vojsky spojených armád, ale mrtvolu, rozkládající se mezitím v tom nejhlubším lese, nikdo nenašel.

Nakonec příměří skončilo a vojska se opět začala šikovat proti sobě.

To už si ale lid, obzvláště ten prostý, venkovský, zvyknul na klid po letech války natolik, že nastaly v obou královstvích protiválečné bouře.

Protesty byly tak silné, že hrdým králům a proradným rádcům nezbylo nic jiného, než proměnit příměří v trvalý mír.

Zpečetěn byl oběma panovníky na zakládajícím kameni obnoveného vypáleného města, které se v budoucích letech stalo hlavním mostem mezi bývalými nepřáteli. Stejně byla celá válka bezdůvodná a kromě nekonečného oplácení nebylo mezi oběma královstvími žádných sporů.

Za pár let už si ani skoro nikdo nevzpomněl na strašidelnou postavu s mečem a lukem, která vlastně spácháním strašlivého zločinu a sebeobětováním smířila obě znepřátelené strany. Lidé žili dál své životy a svět se ztrácel v nekonečnu, kam žádné oko nedohlédne…

Autor by rád poděkoval Shadowmagovi za užitečné připomínky a hlavně Adsovi a Lyrii, kteří text v dlouhých hodinách práce udělali čitelným.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Sethem Tartir:
Ach tak, díky za osvětlení....už párkrát jsem si nechala svůj názor rozmluvit, ale byla to blbost, takže si nyní za svými názory stojím tvrdě. Jen doufám, že nebudeš mít tendenci při hodnocení děl, která možná v budoucnosti vytvořím, hodnotit přehnaně jako pomstu za toto.
Znovu zdůrazňuji, že si vážím toho času, který jsi do toho investoval, mrhání to nebylo. Sám vidíš, že spoustě ostatních uživatelů se tvůj příběh líbil, jen tak dál.
S úklonou Fee


 Uživatel úrovně 0

Fee: Beru, já ti to nechtěl za každou cenu rozmluvit. Stojíš-li si za svými třemi hvězdami doopravdy, nech je. "Dyk" není překlep, ale zkomolenina "vždyť". Sem tam jí použiju:-).

Adsovi: Díky.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím Sethem Tartire,
mám vždycky trochu problém číst, hodnotit, natožpak kritizovat díla, ktrá jsem komentoval v Dílně. Vzhledem k tomu, že si docela dobře pamatuji všechny předchozí verze, nedokážu se od nich oprostit. K tomu se ještě přidá pocit, že pouze opakuji, co už jsem jednou napsal.
Proto bych si dovolil jen krátkou poznámku.
Na povídce jsi udělal mnoho změn. Lépe se čte, je celkově upravenější, nerušili mě chyby a nepříjemné obraty. O to víc vystoupily do popředí myšlenka a děj a spolu s ní se dostaly na oči i níže kritizované skutečnosti.
Ovšem já jsem velice rád, že se tu strhla debata na téma "věrohodnost psychologie postavy" a ne "gramatické chyby, které jsem v díle našel". To je znamení toho, že se Ti úprava alespoň v tomto směru podařila.
Věrohodnost je obtížnější část pro svou subjektivitu. Nelze se vždycky trefit.

Přeji spoustu času a chuti do další tvorby.

S úctou Adso


 Uživatel úrovně 0

Sethem Tartir:
Oceňuji tvou snahu, beru v úvahu tvou snahu o napsání co nejlepšího díla i to, že jsi s tím trávil dost času a zlepšit jsi nic nedokázal. Jako již u jiného příspěvku zdůrazňuji- Kritiku díla vyvyšuji nad klady proto, aby se z nich autor poučil a snažil se jim případně příště vyhýbat. - Jistě, klady se v povídce dají nalézt a jistě jich nebude málo, ale příliš mnoho chvály škodí (neber si to osobně). Já svými třemi* oceňuji tvou snahu...vždyť je to nadprůměrné(připomínám, že mohlo být hodnocení i nižší), ale na mne nezapůsobilo tolik, abych dala více.
Konec opravdu přinesl rozuzlení, ale v mém myšlení způsobil ještě větší chaos. Nešťastný...nemyslela jsem citově, jako když někoho polapí smutek, ale ve smyslu, že právě konec mi značně usměrnil hodnocení.
Takže končím asi takto- mé hodnocení se nemění, díky za osvětlení některých nejasností, ale můj názor je, zatím, skálopevný. Pokud obdržím zápornou reputaci, můj názor to nezmění a budu si za ním nadále stát.

-Fee

Malá poznámka- po několikátém přečtení zde nacházím pár chybek, ale jen bych se chtěla zeptat- Dyk- je slovo překlep?


 Uživatel úrovně 0

Fee:

1. Nevím, co ti na dvojím vypravěčovi vadí. Právě dvojí pohled je jedna z věcí, bez kterých by to nebylo napsatelné. Uber Vrahovy zpovědi, ztratíš moment, kdy vlastně chápeme, proč to celé dělá. Uber odosobněné části, a zkreslíš celý příběh a svět, kde se odehrává, do patvaru, kterým ve skutečnosti není.

2. Vzdych... už si na to stěžovala Kikira a už jsem jí na to odpověděl, že spisovná a nespisovná mluva nejsou spleteny, ale účelově na těch místech, kde jsem je chtěl mít.

3. Pracoval jsem na té povídce dost dlouho, mám ohledně toho dojem, že víc už jsem bez ztráty subjektivity (smrti) slohově zlepšit nedokázal. Na druhou stranu, to není omluva.

4. Nešťastný konec? Co je na něm nešťastného? Vrah je mrtev, ten vůl, co ho po chycení pustil na svobodu, také, válka skončila. Co chceš víc?

Vrah je celou dobu považován za drsného chlápka, který beze strachu vraždí, ničí a pustoší. Na konci vyjde najevo, že vrah ve skutečnosti má hodně slabin, o kterých se ví, ale nejsou naznačeny.

Celou dobu ne, vzpomeň si na vesnický incident při měsíčku. A slabina už se vyjevuje při chladnokrevné masové vraždě nevinných. Na druhou stranu uznávám, že spoustu psychologických momentů bylo zmíněno jen velice letmo nebo vůbec, proto může dílo někdy působit nevěrohodně.


Lyrii:

Díky, dostala jsi se ke kořenu věci... skutečně je to o tom, že jsem některé věci nevyjádřil.


 Uživatel úrovně 0

S touto povídkou jsem měla co do činění v MS několi týdnů. Společně s Adsem, kterému tímto děkuji za skvělou spolupráci, jsme se snažili zbavit ji zbytečných nelogičností, rozvleklostí a všelijakých dalších nešvarů, které ji ubírali na přitažlivosti. Je nepochybné, že se jedná o ambiciózní dílko plné životních postřehů a hloubání, ale bohužel je nevěrohodné. Tím chci říct, že ačkoli autor na opravě velice zapracoval, nemyslím, že se mu to až tak povedlo.

Upozorňovala jsem autora, že je celkem nesmyslné, aby otec zavražděné holčičky, nechal její ohořelé, znetvořené tělo poslat do vězení, aby tím zlomil jejího vraha. Vždyť je to neobyčejná zrůdnost, které by se milující otec nikdy nedopustil. Spíš by se snažil co nejdříve své dítě důstojně pohřbít a vraha nechal doslova umučit. Ale v této povídce ne. Zde ji nejenže otec nechá poslat do vězení k muži, který byl za její smrt odpovědný, ale nechá ji tam pět dní! To je příšerné. Pět dní v kobce, kde jistě lezou krysy, švábi, lítají mouchy, je tam vedro... Ve společnosti muže, který není nic jiného než zrůda. Ten otec musel být pěkně cynický a své dítě tedy nemiloval, protože tohle by mu nemohl udělat. Ani po smrti ne.

Závěr s objímaním se tu dost probíral, autor byl upozorněn na nevěrohodnost takového skutku. Možná, možná, že by to třeba nakonec mohlo takhle dopadnout, ale autor nám to nedokázal dostatečně věrohodně zprostředkovat. Neboť v jedné chvíli otec dítěte hovoří s vězněm dost příkře, spatra, krutě se vysmívá jeho utrpení a pak zjihne. Cítí soucit. Možná by to šlo více rozepsat, oddálit ten moment, kdy se otec slituje nad vrahem své dcery, ale tady se to nepovedlo. Ne, neměli se objímat. Mohl mu umožnit útěk i s tou moralitou, že už není Vrahem vrahů a že mu přeje místo smrti život.

Válka opravdu deformuje osobnosti, křiví charaktery a nutí dělat věci, na které bychom v normálním životě nepomysleli, zároveň však věřím, že kus něčeho lidského v člověku přece jen zůstává, jinak bychom se všichni museli vyvraždit.

Vzhledem k osobní zainteresovanosti jsem se rozhodla dílko nehodnotit.

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Stejně jako několik lidí přede mnou i já se moc povídkou nepokochala. Přečíst se mi jí chtělo, ale odrazovala mne délka a později i děj. Po přečtení v mém mozku kolují dojmy jako - chabé, nezáživné, jen místy zajímavé.

Dalo by se říct,že mi Kikira mluví z duše, ale raději své připomínky vypíši.

1. Vrah se jakoby vzpovídá, ale částečně příběh nazančuje, že to vypráví někdo jiný nebo z jiného úhlu pohledu. z toho plny moje první mínus.

2. Pletení nespisovných výrazů čili řeči obyčejného člověka a spisovné mluvy. Dojem? Absolutní zmatek pro mne.

3. Vleklý děj, nezáživný, někdy moc rozepisovaný, někdy právě naopak. V textu se vyskytuje spousta jednoduchých vět, které si přímo říkají o spojení do souvětí. Autor se možná snažil o větší napětí nebo zajímavější děj, na mne to dojem neudělalo, naopak.

4.Ten nešťastný konec. Vrah je celou dobu považován za drsného chlápka, který beze strachu vraždí, ničí a pustoší. Na konci vyjde najevo, že vrah ve skutečnosti má hodně slabin, o kterých se ví, ale nejsou naznačeny.
Celkově mi konec celé hodnocení zvrátil. Vrah je polapen, dává se do pláče, voják je ve skutečnosti také vrah => ukončení mi přišlo hodně složité na to, že mělo přinést spíše rozuzlení.

Takže, příběh měl pěkný nápad, dobrou hlavní postavu, ale místy byl zpracován trošku nevhodně. Chtěla bych je říct, že jsem zde nazančovala chyby příběhu, avšak kladů bych v povídce našla taky dost. Dělám to jen proto, aby se autor nedal ukolébat chválou a spíše si vzal ponaučení z této kritiky. Proto doufám, že to nebudeš brát jako kritiku na svou osobnost a nebudeš mne za to nenávidět. Hodnocení - tři* - příběh nebyl silná tak moc, abych dala vyšší hodnocení. Někteří dávají pět*, ale já našla poměrně dost důvodů v textu, proč pět* neudělit, doufám, že odůvodnění budou stačit.


 Uživatel úrovně 0

Je to teda pekelně dlouhý.Ale fakt dobrý.Hodně dobrý.A taky vyčerpávající.Ovšem to dílo je skvělý,takže 5*


 Uživatel úrovně 5


Nekroskop:
Ty jsi nenapsal povídku (abychom nepletli uživatele), ale úvodní textík k pravidlovému dílku v úplně jiné rubrice.

Není žádný důvod, abychom se v redakci museli naprosto sjednotit na každé jednotlivosti, protože každá rubrika vyžaduje jiný přístup. Literární rubrika je něco jiného než pravidlová (kde vulgarismy, navíc v takovém množství na tak krátký text působí zcela samoúčelně). Osobně bych spíš volila domluvu s autorem než přímý cenzorský zásah, nicméně redaktor má na to právo, protože je zodpovědný za rubriku.

Případné další připomínky k tomuto tématu prosím ke stolům v putyce či do pošty, již se netýkají díla.


 Uživatel úrovně 0

Já bych řekl, že uprostřed těch necelých šesti tisících slov se ta jedna prostitutka ztratí... je schovaná v textu, není na očích. Pokud jí někdo nevytáhne na pranýř diskuse:-).
Jestliže by tu nějakého rodiče pohoršilo tohle slovo, tak se mu omlouvám za zkažení jeho dětí. Já kdybych měl dítě a nechtěl, aby mluvilo sprostě, distancoval bych ho vůbec od veškerých vrstevníků, hlavně ze školy a hřiště, kde se mluví sprostěji než mezi dlaždiči.