www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Dávný slib

Příprava pro tisk (tisknuto 1429x)
Autor:Lyrie
Přidáno: 22:16:05 23.02.2007
Hlasovalo: 26
Průměrné hodnocení: 4.73

Anotace: Anotace je obsažena v textu díla.

Hrad byl vybudován na strmé skále obklopené divokými lesy a více než lidský příbytek připomínal sídlo přízraků. Tyčil se nad vysokými stromy a jeho zčernalé hradby a věže jako by splývaly s rychle tmavnoucí oblohou. Malá hluboká okna plála zlověstným žlutým světlem a do podhradí se snášel hluk způsobený hudebníky a řevem opilců.

Hliněné domky v podhradí přilepené k sobě jako vlašťovčí hnízda tonuly ve tmě a v modlitbách. Bůh se volal na pomoc jen zřídka, mnohem častěji se prosili duchové předků sídlící ve starých stropních trámech. Jejich stíny sedávaly u stolů stejně samozřejmě jako za života a těšily se plné úctě, která jim po smrti náležela. Nadále se i přes veškeré snahy církve vzývali dávní bohové, jejichž jména nebylo radno vyslovovat příliš hlasitě.

V jednom z těch ubohých příbytků se v odřeném svícnu chvěl plamen bílé svíčky. Stařena sedící poblíž pánve s žhavým popelem odložila přinesený hřeben a začala splétat z lidských vlasů dvoubarevný amulet. Zkroucenými prsty je pomaličku překládala přes sebe; vlas vedle vlasu, světlo vedle tmy, osud vedle osudu, a své počínání doprovázela tichým zaklínáním.

„… při veliké Matce… při všem, co trvá krátce… při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni…když ne, tak ať zkamení… zaklínám tě, celý světe… zaklínám tě, amulete…“ Další její chraptivá slova zanikla v syčení ohně, kterým vzplály žhavé uhlíky.

„Tu máš,“ podala amulet křehké dívce zahalené v tmavém plášti. Ta ho přijala s ustrašeným poděkováním a pak opustila chatrč staré čarodějnice tak rychle, jako by měla v zádech všechny běsy světa.

***

Vesničkou zaduněl dusot štvaných koní a zlostné pobízení jezdců. Domky jako na povel zmlkly, dokonce se zdálo, že splynuly s tmou, byly tiché, rázem neviditelné. Jen ať je nikdo neobjeví, jen ať nevtrhnout zuřiví jezdci dovnitř a nezničí poslední zbytky vybavení.

Tentokrát však byla vesnička ušetřena. Koně se jen prohnali kolem a nyní se zpěnění vrhali do strmých kopců, kudy vedla úzká cesta k pevnosti.

Jezdci je zarazili před zavřenou bránou a začali okamžitě řvát na stráž, aby je vpustila dovnitř. Nezdálo se, že by je někdo slyšel. Koně začaly nervózně přešlapovat, několik z nich neklidně zaržálo. Po době, která se všem zdála jako věčnost, jim ale bylo vyhověno; jezdci se dostali na první nádvoří, kde předali unavená zvířata potácejícím se podkoním a teprve pak se na sebe navzájem zamračili. Došlo jim příliš pozdě, že se špatnými zprávami se nespěchá? Jejich hrubý příjezd vzbudil pozornost a vylákal z hradu opilé hodovníky.

„Ksakru,“zamručel Hostiř. „Kdo mu to řekne?“

Muži z družiny se na sebe potměšile usmáli a pohlédli na něj. Hostiř se zakabonil ještě víc, v žilách se mu začal rozlézat chlad. Až mu to řekne...

„Tak mi, sakra, někdo řekněte, co máte?“ zaduněl Kašparův hlas do řevu opilců. Sám byl také opilý, opíral se oběmi pažemi o dvě kuchtičky, přičemž nezapomněl širokými dlaněmi sevřít jejich měkká ňadra.

Hostiř si jen povzdechl.Vysvětlovat cokoli opilci bylo už tak dost marné, ale vysvětlovat cokoli opilému Kašparovi? Ale možná je přece jen lepší, když je v takovém stavu, aspoň se vyřádí hned a ráno bude přístupnější..

„Tak dozvím se to, k čertu?“ zamumlal Kašpar a sevřel dívčino ňadro tak silně, až nebohá kuchtička vyjekla bolestí. Okamžitě ji pustil a znechuceně od sebe odstrčil. Jeho krhavý pohled přejel po skupince splavených rytířů a nakonec se zastavil na Hostiřovi. „Dozvím se to?“

„Můj pane,“ poklonil se posel tiše. „Snad bychom to mohli probrat v soukromí.“

Kašpar napřed zbrunátněl vzteky nad tak neomalenou žádostí, ale pak se zázračně uklidnil. Přece jen bude lepší soukromí. I přes opilost tak nějak pochopil, že Hostiřovy zprávy nebudou příznivé.Vždyť jen pohled na splavené koně, pohled na zamlklé rytíře...

„Do sálu!“ zavelel Kašpar a rozostřeným pohledem přejel všechny své hosty. „Co všichni civíte! Vraťte se dovnitř a pijte mé víno! No tak! Veselte se!“ Když ho poněkud překvapeně poslechli, zachmuřil se a pro sebe zašeptal: „Možná je to naposledy…“

Pak se obrátil na mladšího bratra a jediným posunkem ho vyzval, aby hovořil. Nějak tušil, že to, co uslyší, se mu nebude líbit, ale poslové přece nepřináší jen dobré zprávy. Cítil, jak z něj nemilosrdně opadává veselá nálada.

„Je mi líto, Kašpare,“ nadechl se Hostiř. „Ale on ti ji nedá.“

„Cože?“ přivřel oči Kašpar. „Co si to dovoluje?“

„Jak říkám, řekl ne.“

„Ne,“ procedil Kašpar s pohledem upřeným přes hradby. „Ne?! Pak ale ví, co ho čeká!“

„Je s tím srozuměn, bratře.“

„Výborně.“ Kašparovy oči získaly krvelačný výraz. „A co… ona?“

Hostiř měl co dělat, aby neucukl pohledem. Jenomže musel předat vzkaz se všemi jeho trpkými součástmi. „Prý raději skočí do studny, než by… než by…“

„Tak do studny,“ pronesl ledově Kašpar. Najednou vypadal úplně střízlivý. „Tak se tedy připravíme.“

Hostiř zaváhal, ale pak si to rozmyslel. Nemělo cenu Kašpara dráždit víc než bylo nezbytně nutné. Nakonec sám musí vědět nejlíp, že k napadení svého souseda bude potřebovat mocnější záminku než fakt, že se jeho dcera za něj nechce provdat. Jenomže tady nikdy nešlo o Radmilu, třebaže Kašpar o nikom jiném nemluvil. Šlo tu o rozsáhlý majetek, o obchodní cestu, která jako na potvoru vedla přes sousední území pána z Jestřábí a řeky plné ryb a lesy hemžící se zvěří. Radmila byla pozvánkou do tohoto ráje a Kašpar neměl rád, když ho někam nepozvali.

Kašpar se podíval přivřenýma očima na svého bratra a Hostiř po chvilce váhání pomalu přikývl. Pak natáhl ruku s malým koženým váčkem a podal ho Kašparovi.

„Co to je?“ zamračil se bratr nedůvěřivě.

„Něco, co se nám může hodit,“ usmál se Hostiř. Usmál se i Kašpar, hned potom, co se mu v dlani zatřpytil pečetní prsten pána z Jestřábí.

***

Hostiř předal další zachycený vzkaz Kašparovi a pak se zahleděl z okna. Věděl, co v něm je, narozdíl od svého bratra uměl číst i psát, přesto na půl ucha poslouchal Kašparova učeného psa, jak trhaně čte zprávu určenou králi:

„Vaše Veličenstvo…Bude mi velikou ctí přijet na každoroční turnaj, který u příležitosti narozenin královny pořádán jest. A to i přesto, že cesty nejsou bezpečné. Jak Jeho Veličenstvo jistě ví z mých předešlých vzkazů, rytíři Kašpara, pána z Horce, z nepochopitelných důvodů střeží všechny cesty a mordů ohavných na mých poslech se dopouštějí. Taktéž kupce a obchodníky všelijaké z léček všemožných přepadávají a brání jim přes území mé projíždět. Dosti již trpěl jsem toto bezpráví, nyní nastal čas odvety. Se svolením Vaší Milosti, kteréž si u příležitosti turnaje vyprosit hodlám, sám ztrestám pána z Horce, pokud k rozumu sám přijít nehodlá. S poklonami nejhlubšími, Prokop, pán z Jestřábí.“

„Vida ho, Prokopa,“ odfrkl si Kašpar pobaveně. „Takže on chce proti mně pozvednout zbraň! Neměl bych snad já být naštvaný na něho?“ Prudce se postavil, až se obtloustlý mnich držící pergamen zachvěl. „Dej to sem,“ zavrčel na něj Kašpar. „A kliď se mi z očí!“

Mnich se opravdu klidil, ale nikam daleko, jen do sklepení, které bylo pro jeho potřeby neustále otevřené. Stejně jako obrovské sudy plné mizerných vín.

Hostiř pokrčil rameny, tohle už znal nazpaměť, přesto si znovu musel vyslechnout Kašparovu litanii.

„Slíbil mi ji, rozumíš, Hostiři? Když se narodila, slíbil našemu otci, že ji dá mně. Mně! Pánu z Horce! Že se naše rody spojí, naše území, naše čest a odvaha! Pchá! A najednou si to rozmyslel! Proč? Nejsem mu dost dobrý? Nejsem dost dobrý pro urozenou Radmilu, tu ledovou pyšnou sochu, čert aby ji vzal…?“

Hostiř se při vyslovení jejího jména nepatrně zachvěl, ale toho si Kašpar nemohl všimnout. Dál blekotal cosi o hradu a cti a Hostiřovi z něj bylo zle. Jak je možné, že tenhle na první pohled silný a rozhodný chlap se změní v ukňouranou trosku pokaždé, když přijde řeč na Radmilu? Ne že by ta panenská kráska za to nestála, byla opravdu úchvatná, jemná, tichá a když se usmála, padali jí k nohám mnohem mocnější páni než nějaký Kašpar z Horce, ale pořád to byla ženská dobrá leda k tomu, aby porodila dědice panství.

„Co kdybych tě zase vyslal jako posla, Hostiři? Mohl bys s Prokopem promluvit,“ Kašpar se na bratra podíval téměř prosebně.

„Bratře, copak již nebylo dost ponížení?“ zamračil se Hostiř, ale když viděl, jak krutě dopadla jeho slova, maličko se usmál: „Ale pokud je to tvé přání, samozřejmě, že ihned odcestuji.“

„Ne! Napiš vzkaz,“ zavrčel Kašpar, který se opět uklidnil a nyní nenávistně civěl z okna. Hostiř vzal brk a čistý pergamen a aniž čekal, co Kašpar vymyslí, sám začal psát. Den před začátkem turnaje dostal král zprávu tohoto znění:

Vaše Veličenstvo, velice se omlouváme, ale rodina naše nebude moci přijeti na velký turnaj, který každý rok bývá ku příležitosti narozenin královny pořádán. Toho času totiž naše dcera Radmila zasnoubena Kašparu, pánu z Horce, dle dávného slibu bude. S nejhlubšími poklonami Prokop, pán z Jestřábí.

Takovou urážku si král nemohl nechat líbit a tak, když na turnaji spatřil Kašpara z Horce, byl opravdu překvapený. Ještě víc se však podivil, když mu Kašpar pohnutým hlasem vylíčil, jak Prokop zásnuby zrušil.

„Vaše Výsosti,“ oslovil krále Kašpar. „Zprvu jsem myslel, že je to kvůli narozeninám královny, a s tím bych bezpodmínečně souhlasil, ale mýlil jsem se. Pán z Jestřábí zrušil zásnuby úplně.“

„Odmítá splnit dávný slib?“

Když Kašpar zkormouceně přikývl, král se zachmuřil a pak mu dal neoficiální milostivé svolení napadnout Prokopa, pyšného pána z Jestřábí. Kašpar tak mohl pomstít nejen neskutečnou urážku krále, ale i tu vlastní, kterou mu uštědřila vzpurná dcera Prokopova. Král mu dokonce na podporu útoku poskytl oddíl vojáků, kteří samozřejmě v rámci královy neúčasti na tomto pochybném podniku přijali Kašparovy válečné barvy.

V ubohém hliněném domku vzplály uhlíky téměř bílým světlem a syčením se domáhaly něčí pozornosti.. Stará čarodějka pomalu otevřela oči a její zkřivené prsty na okamžik přestaly přebírat oblé kamínky. … při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni… zaklínám tě, celý světě…zaklínám tě… Za tichého mumlání vhodila do ohně hrst bylinek a když domek naplnil štiplavý šedý dým, spokojeně zavřela oči a vrátila se k přebírání kamínků. Světlý vedle tmavého, osud vedle osudu…

***

Kašpar se na zpáteční cestě domů zastavil v lesích, kde hlídal Hostiř obchodní cestu, aby neproklouzla ani myš natož posel, karavana či nedej veliká Matka nějaká návštěva mířící na Jestřábí. Zářil spokojeností, kterou nepatrně kalila skutečnost, že si ruku Radmily bude muset vzít násilím. Naproti tomu Hostiř vypadal jako obvykle, tichý, přemýšlivý bratr, vždy ochotný stát po jeho boku.

„Nějaké zprávy z Jestřábí?“ zeptal se Kašpar a letmo pohlédl směrem k hradu.

Hostiř si vyměnil pohled s velitelem stráže a oba zavrtěli hlavou. „Nic, Kašpare. Raději tam pojdou hlady, než by… Vždyť víš.“ Varoval se použít slov, která by bratra přivedla do stavu zuřivosti. Ale Kašpar se jen usmál.

„Zastav se dnes na Horci, připravíme plán útoku. Ještě máš uvnitř Jestřábí své lidi?“

„Samozřejmě,“ odvětil Hostiř poněkud uraženě. Měl své špehy prakticky na všech strategických pozicích, kuchyní počínaje a strážnicí konče. Vždyť přece věděl, že k útoku tak jako tak dojde. A bylo jedině dobře, když si Prokopovi služebníci včas uvědomili, kdo bude jejich příštím pánem. Nejenom díky nim získal Prokopův pečetní prsten…

Ještě tu noc probrali plán útoku a brzy ráno už i spojenci uvnitř Jestřábí měli své instrukce. Stačil k tomu uvolněný kámen v hradební zdi a loajalita velitele stráže. Jak s tím souvisel měšec plný zlaťáků, byla otázka velitelova svědomí. Když se pak před polednem ocitla Kašparova menší armáda posílená královskými vojáky na nádvoří, vypadalo to, jako by přijela vítaná návštěva. Jenomže která vítaná návštěva začne řevem a zbraněmi ohrožovat vyděšené služebnictvo?

Kašpar cestou do Prokopových komnat srazil několik strážců, mezi nim i velitele, který nestačil včas uhnout. Hostiř, který v těsném závěsu běžel za bratrem, veliteli pomohl na nohy a pak s trochou netrpělivosti odrazil útok jakéhosi popleteného mladíčka.
„Kde je?“ zeptal se Hostiř netrpělivě.

„Nahoře,“ kývnul hlavou velitel a pak se pomalu usmál : „Mám jít s tebou, pane?“

„Ne, u tohohle chci být se svým bratrem sám. Dej pozor, ať nás nikdo neruší.“

„Jak si přeješ, pane.“ Přivolal několik zbrojnošů a pak vlastními těly zahradili cestu do Prokopových komnat.

Když Hostiř o chvíli později vešel pomalým krokem dovnitř, spatřil Kašpara, jak míří mečem na Prokopovo srdce. Starý pán byl bledý, ale nevypadal vyděšeně, snad jako by takovou návštěvu očekával a nyní, když se konečně objevila, se mu nesmírně ulevilo. Hostiř se tiše postavil vedle staršího bratra a pohlédl na pána z Jestřábí.

„Nemusíš na mě mířit, synu…“

„Zmlkni, Prokope!“ zavrčel Kašpar. „Mohu tě zabít a možná to udělám!“ Na důkaz, že si nedělá legraci, přitlačil na meč tak, až se na jeho košili objevila rudá skvrnka.

„Ale já…“ snažil se promluvit, ale Kašpar jen výhrůžně zavrtěl hlavou.

„Ne, poslouchej ty mě! Porušil‘s dávný slib! Ty i tvoje dcera! A já mám svolení samotného krále si splnění toho slibu vynutit!“

Prokop se zmateně podíval na Hostiře, ale ten jen pokrčil rameny. Kašpar se chvěl jako ohař, který cítí blízkost oběti a nemůže se dočkat, až bude puštěn ze řetězu. Stačilo jediné chybné slovo, jediný Prokopův neopatrný pohyb, a byl by ho okamžitě proklál.

„Kašpare, proboha, o čem to mluvíš? Nikdy jsem ne…“

To bylo to chybné slovo. To byl ten signál, při kterém cizí síla sevřela Kašparovu paži a proti jeho vůli zarazila meč hluboko do Prokopova srdce.

„Sakra…“ zajíkl se Kašpar a zmateně pohlédl na mladšího bratra. „Proč jsi to, sakra, udělal? Chtěl mi něco říct!“

„Já bych ti chtěl taky něco říct, Kašpare.“ Hostiř vzal bratra kolem ramen, jako by to byl on, kdo je tu ten starší a rozumnější. „Podívej se na to takhle. Radmila, chudinka, zůstala úplně sama, bez otce… Rázem na ni padla odpovědnost za Jestřábí. Je to jen ženská. Kdo teď bude brát ohledy na to, co chce? Podle dávného slibu se má vdát za pána z Horce.“

„Hostiři, to je… dokonalý plán!“ zvolal Kašpar a s novým obdivem pohlédl bratrovi do očí. Pak pobaveně vykročil vpřed a srdečně ho objal.

„Jo, myslím, že je,“ zašeptal Hostiř do jeho vlasů a v jediném okamžiku mu vrazil do žaludku dlouhou ostrou dýku. Když se pak Kašpar sesul k zemi – příliš vyděšený bratrovým činem než by cítil opravdovou bolest – Hostiř k němu poklekl a konejšivě na něj promlouval.

„Postarám se, aby se provdala za pána z Horce, Kašpare, opravdu. A slibuji ti, že se obě panství spojí. Přesně tak, jak bylo kdysi domluveno. Neboj, tohle já vysvětlím… Když si vzpomenu, jak tě Prokop napadl, jak ti vrazil dýku do břicha, ach, veliká Matko! A jak jsi z posledních sil odrazil jeho další útok a jedinou přesnou ranou mu probodl věrolomné srdce! Pššš… už nemluv, bratříčku… Já všechno zařídím… o všechno se postarám… Jako vždy…“

***

V odřeném svícnu se třepotal namodralý plamínek bílé svíce a vrhal mihotavé stíny na pohublou stařenu a dívku v tmavém vlněném plášti. Čarodějka si ji dlouze prohlížela, její šedé pronikavé oči pátraly pod kápí, jako by snad už dávno nevěděly, kdo to je.

„Proč jsi tady?“ zeptala se tichým skřehotavým hlasem.

„Odměna.“ Zpod pláště se vynořila štíhlá ruka a položila na stůl váček s několika stříbrňáky.

„Takže štěstí navštívilo tvůj dům?“

„Ano,“ rozechvělý úsměv, něha v hlase. „Takhle to mělo být. Už od začátku. Děkuji, žes tomu pomohla.“

Stařena váhavě přikývla a pak otevřela dveře. Postava v černém plášti proklouzla kolem ní a už se chystala vyskočit na koně, když jí na rameno dopadla vyzáblá ruka.

„Co je?“

„Nic. Snad budeš šťastná, Radmilo.“

„Budu,“ přikývla. „Vždycky jsem chtěla jeho. A nyní ho mám.“



Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 28
Ikonka uživatele Marokrates    [pošta] NEW     22:57:43 24.04.2007
jak sem slíbil..tahle se mi líbí nejvíc...jen tak dala lyri..

Ikonka uživatele Astrální oko    [pošta] NEW     14:13:07 03.03.2007
Shelagh

Zaklínání bývá obvykle zapsáno ve formě básnické, ale je pravda, že je to vlastně fuk. Jde jen o to, že by to vypadalo mnohem líp. Vizuálně.

"Jezdci je zarazili před zavřenou bránou" nebo "Jezdci se zarazili před zavřenou bránou" - jde tam obojí, má chyba, že jsem si nevšiml předmětu.

Ne, "zpěnění" se mi prostě nelíbí. Asi mi není sympatická pěna. :-) Ne, vážně, nesedí mi to k celkovému jazyku povídky.

Tagování po příjezdu rytířů mi přišlo zmatené, já si to musel přečíst dvakrát, abych to pochopil tak, jak to (snad) bylo myšleno.

Autorko

Drobné rýpnutí, drahá Lyrie, abys nás i nadále obdařovala svým umem. :-)

Vidím vás.






Ikonka uživatele Skorpion    [pošta] NEW     14:35:53 02.03.2007
K zaříkávadlu: Ano, je tam špatný počet slabit, ale opravdu to zkus nahlas říct a použít důrazu na některé slabiky... pořád tam je špatný rytmus? Není to dílo slavného básníka, jenž své výtvory píše do sborníků, tak by to asi malilinko vadilo, ale tady mi to hezky sedí :-)

Ikonka uživatele Lyrie    [pošta] NEW     21:43:51 01.03.2007
Astrální oko:

Zaklínadlo není psané jako básnička přesně z toho důvodu, co napsala Shelagh, jen přidám, že kdybych byla to zaklínadlo napsala jako básničku, tak si každý představí čarodějku v pozoru před tabulí, chyběla by jen úklona, potlesk a jednička od paní učitelky.
Co se týče nestejného počtu slabik, ale no tak, když si ji přečteš nahlas, rytmus vychází, navíc čarodějka je čarodějka a její zaklínání je prostě její věc, i kdyby se vůbec nerýmovalo ;-)

Napsala jsem zaklínadlo na řádek proto, aby to trochu vyjádřilo děj... ona čaruje, hází bylinky, zaklíná, při tom obřadu se pohybuje. Takže tak.

Všechny mé výtvory jsou stejné? Mno, tohle bych potřebovala maličko víc objasnit, nicméně od toho tu funguje pošta. Navíc, když se Ti má díla zdají stejná, hodnotit přece nemusíš, protože "klasických" pět pro mě není žádná klasika, ale výraz ocenění a jako takových si těch pěti vážím.

Zpěnění a schvácení koně... už objasnila Shelagh, za což ji touto cestou děkuji.

Lyrie

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     20:44:33 01.03.2007
Astrální oko:
Vůbec není třeba, aby zaklínání bylo napsáno jako básnička, právě proto, že to básnička není.

"Jezdci je" - ty koně zarazili.

Zpěněný kůň je naprosto běžný výraz pro uhnaného koně.

Tagování je přesně takové, jaké má být - přesně ty odstavce, které jsou v původním textu, jsou i tady.

Co Ti připadá divné na tom, že Kašpar viděl splavené koně - celá scéna se odehrává v krátkém okamžiku na jednom místě?

(Omlouvám se Lyrii, že reaguji i na poznámky vůči ní, ale cítím potřebu se ozvat každému, kdo čte nepozorně a málo a kritizuje chyby, které v dílku nejsou...)

Ikonka uživatele Astrální oko    [pošta] NEW     20:06:18 01.03.2007
Nuže autorko...

Zaklínání má nesprávný počet slabik, čili nezní úplně nejlépe, navíc by mělo být napsáno jako normální básnička, už jen z estetického dojmu z textu.

"Domky jako na povel zmlkly, dokonce se zdálo, že splynuly s tmou, byly tiché, rázem neviditelné. Jen ať je nikdo neobjeví, jen ať nevtrhnout zuřiví jezdci dovnitř a nezničí poslední zbytky vybavení." Mně se tahle věta nelíbí, je moc dlouhá a složitá a to i přes fakt, že v ní jde v podstatě o to samé nic.

"Jezdci se" ne "Jezdci je".

"Zpěnění koně"? Probůh, co je to za šílený výraz?! Nebylo by mnohem lepší napsat třeba "Zchvácení koně"?

"Pohled na schvácené koně"? Kvůli drobným zmatkům v ději a nepříliš dokonalému odtagování (styď se, redakce!) si nejsem jistý, zda-li je logicky možné, aby se Kašpar na koně mohl podívat (nepočítám fakt, že byl opilý a těžko by rozeznal bratra od kobyly).

Dále jsem už na nic nenarazil, protože mě děj doslova "vcucl" do sebe.

Shrnuto a podtrženo, sympatická povídka, po chvilce se do ní člověk skutečně dokáže začíst, přitažlivě působí i použití českých jmen a názvů panství. Škoda jen, že přestože Tvůj jazyk je bohatý a Tvá ruka píše krásně, všechny Tvé výtvory jsou stejné. (Pokud si smím dovolit drobné přirovnání, tak píšeš jako Žamboch, kdyby byl žena. Kompliment? Urážka? Přeber, jak chceš, ale mě to prostě přijde přesně takové.) Ohledně hodnocení je to již klasických 5*. U Tebe snad nic jiného ani nejde.

Vidím vás.

Ikonka uživatele Folcwine    [pošta] NEW     13:20:52 28.02.2007

Zajímavé dílko, dvojité intriky vraždy a vše tak podobně. Nabízí hodně otázek, kdo byl morálně zkažený?
- Kašpar, který jen chtěl to co bylo podle dávného slibu jeho
- Hostiř, který pro to co chtěl byl ochoten zabít 2 lidi
- Radmila, která si defakto objednala všeto co se stalo
Také trochu poukazuje na poměry ve středověké společnosti, kdy kupčení s nenarozenými dětmi je takřka na denním pořádku.
Povídka jako taková moc valného využití by asi neměla, protože dané téma je celkem omílané a nijak zvlášť originální. Co hodnotím velmi kladně je použitelnost pro hru jako úvod do dobrodružství nebo to může být dávná či nedávná minulost nějaké oblasti a jejich pánů a dobrodružství mlže stavět na základech této povídky - prokletý rod, s krvavoukletbou nebo cokoli podobného by šlo hezky napasovat.
Z tohoto hlediska je to určitě přínos, který jednu tu hvězdičku navíc přidá. Samotné dílo, pokud by mě hnedle nenapadli možnosti využití je na 4, takže po součtu tu máme plný počet.

Ikonka uživatele Azucuache    [pošta] NEW     15:38:32 27.02.2007
Naprosto úžasné. Děj měl zajímavý spád a hlavně poněkud nečekané vyvrcholení :)
Co se týče gramatiky, je téměř bezchybná, což dílku dodává ještě víc na kvalitě.
Už tady spoustu věcí padlo, a proto je opakovat už nebudu.
Dávám bez váhání 5* :)

Azucuache

Ikonka uživatele Šáša    [pošta] NEW     10:26:40 27.02.2007
Tak Lyrie.... co bych k tomu řekla.... napoprvé jsem to vůbec nepochopila a připadalo mi to trochu zmatený.... teď sem si to přečetla znova a tím sem to pochopila líp.... proto jsem upravila svoje hlasování....
Co bych k tomu řekla je to že mi to pořád moc neleze do hlavy souvislost mezi částí poslední a jí předešlými....
A ještě bych ti chtěla říct že i napoprvé jsem přemýšlela mezi 3 a 4 hvězdičkami....

S veškerou úctou

Šáša

Ikonka uživatele deshi    [pošta] NEW     9:24:08 27.02.2007
Tak takovýto příběh se po kraji už léta vypráví. Pánem z Horce a Jestřábí je dnes Svatopluk, jeho žena očekává o úplňku dítě. Kam zmizel pečetní prsten pána Prokopa, se neví. A to je váš úkol. Najděte ten prsten a přineste mi ho. Za třináct dní bude úplněk, vám tedy zbývá dvanáct. Pokud to stihnete, slíbená odměna bude vaše...

Takhle nějak by mohl příběh pokračovat. Ano, více než cokoliv jiného vidím v této povídce úvod pro dobrodružství pro družinku. Úvod více než působivý, okořeněný správně tajemstvím, které dýchá ze "staročeských" pohanských jmen. Ona i celková atmosféra ve mně vyvolala obrazy dávných dob naší země, dob prvních králů...

Hodnotím dílo tedy podle toho, co mi přineslo, o co mě obohatilo.

S úctou deshi

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
6 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.88974618911743 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách