www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Poslední soud

Příprava pro tisk (tisknuto 1070x)
Autor:Folcwine
Přidáno: 14:20:27 06.02.2007
Hlasovalo: 15
Průměrné hodnocení: 4.53

Anotace: Předchozí publikace www.rpgportal.cz

Studený večerní vítr je předzvěstí neklidné noci. Blesky bičují potemnělou oblohu, přes dunivé hromy není slyšet vlastního slova. Mihotavá předehra nesčetných světelných provazců ustupuje jinému rozmaru počasí. Element ohně se nechává vystřídat elementem vody – provazce vody visící ze zataženého nebe rychle proměňují úzkou cestu táhnoucí se osadou v koryto dravé řeky. Není vidět na krok.

Nebeské bubnování hromů a světelná hra blesků jsou jen některé části dnešního divadla. Zkušeného cestovatele, jako jsem já, jakékoli rozmary počasí nemohou překvapit. Přestože nejsem nijak chráněn proti přívalům z mračen, necítím chlad deroucí se mi do morku kostí ani tíhu vodou nasáklého oblečení. Zvolna míjím domy se zabedněnými okenicemi, vyhlížejícími uzavřeně – sveřepě, až nepřátelsky. Není nikoho vidět, všichni se krčí ve svých chatrčích zahnaní do kouta jak zbabělí psi.

Po chvíli chůze se přede mnou rozevírá jezero, které pokrývá plochu, jež je obvykle návsí a příležitostným tržištěm. Voda se rozlévá do postranních uliček, vzlíná po zdech domů až do výše mých kolen. V tomhle psím počasí bych tu nečekal nic jiného než vlastní stín občas vykreslený jedním z blesků na zeď některého z domů, podél nichž se opatrně plížím. V okamžiku, kdy jsem to nečekal, zpola zatopenou vesnici ozářil bílý blesk a já si uvědomil, že tu nejsem sám.

Stařec se zkrabatělou tváří sedící na ošumělé verandě na mne zadumaně hledí a přitom si nacpává dýmku tabákem. Zřejmě není překvapený, že mě vidí, ale já ano. Nejsem však schopen číst jeho myšlenky, ale výraz v jeho tváři zrovna nevyjadřuje přátelství. Veranda mu skýtá dostatečnou ochranu před proudy vody, nikoli však před lezavým studeným vichrem. Kdybych měl starce posuzovat, pravděpodobně bych řekl, že býval velkým bojovníkem. Avšak nyní, vlivem zubu času, představuje pouze matnou karikaturu dávné moci. Jeho oči se střetávají s mými, jako by se pokoušel polapit mou duši. Přeběhl mi mráz po zádech. Nevím proč, ale pohled na jeho tvář jako by postupně stravoval mou duši – ta tvář je mi povědomá, nebezpečně povědomá.

Proběhlo mnou další zamrazení jako předtucha skryté hrozby. Ani nyní, po době trvající skoro celou věčnost, si nevybavuji jeho jméno, ale do nahlodané mysli se mi vkrádá divný pocit – někdy dávno jsem mu ublížil a teď jsem tu, abych zaplatil. I mne asi nakonec dohání minulost, abych splatil dávné, zapomenuté dluhy.

Najednou jsem v zádech ucítil, že někdo přichází. Nemusel jsem se ani otáčet, abych poznal své dva přátele a společníky. Vzápětí mi ale jejich přítomnost vypadla z paměti – byl jsem vtažen do starcových očí jako ryba do sítě. Znepokojivá aura obklopující starce mi dočasně zatemnila paměť. Ani jména, ba ani podobu těch, co jdou se mnou, si nemohu najednou vybavit. Nechci se kvůli malému výpadku paměti obtěžovat otáčet, vím, že od nich nic zlého nehrozí, vždyť už tolikrát … ale, co tolikrát?

Ne, nejsou to přátelé! To poznání konečně proniklo přes stín halící mou mysl. Jsou to mí žalobci, kteří mě přivedli na toto prokleté místo, abych byl souzen! Paralyzující strach mi nedovoluje udělat jakýkoli pohyb. Vzduch je nasycen nejen vlhkostí, ale i takřka hmatatelným napětím. A bezmocí. Mou bezmocí.

Nikdy mne nic tak snadno nevyleká. Mě … vždyť už ani nevím kdo jsem. Moment. Možná vím, byl jsem hrdinou, dělal jsem skutky, kterých se nikdo jiný neodvážil. Jsem hrdinou? Nic si nevybavuji. Jen prchavý pocit, že jsem skutečně dělal odvážné činy. Byly ale hrdinské? Byly vůbec dobré? Jedno slovo mi v rozházené paměti přece jen utkvělo – čin. Čin, ano, to je to slovo, jediné správné slovo. Mám snad za nějaký čin pykat?

Starcova tvář má podobu všech, jichž jsem znal. Všech, jichž jsem miloval. Všech, jichž jsem nenáviděl. Je to moje studnice emocí, obraz mého svědomí. Toto je určitě trest, ale za co? Nepamatuji se, že bych něco zlého udělal. Třeba je toto součástí mého trestu. Nebo odpuštění. Možná obojí.

Dveře za soudcem se se skřípotem otevírají, z ponurého domu vcházejí na starou verandu připomínající popraviště tři mlhavé postavy. Vidím skrze ně, nejsou hmotní, ale také to nejsou přeludy. Podivné obrysy duší držící v průhledných spárech erbovní znak se svícnem. Vím, co znamená, ačkoli se divím, odkud to vlastně vím. Je to znak zatracení. Znak země hrůzy a zmaru. Znak našich utiskovatelů. Znak upírů, kteří by ze všech nejraději vysáli i tu poslední kapku svobody.

Moji „průvodci“ mi stále stojí za zády, začínají se radit, ale nerozumím jim. Vír náhlé nicoty mě silou věčnosti strhává pryč. Pryč z mé podstaty, pryč z mého těla. Skrz dunění hromů ke mně neproniká jediného slova. Přízraky udeřily strašnou zbraní - mysl mi zaplňují pocity při jejich smrti, mé nejčernější noční můry, jejich zloba a jejich utrpení. Propašované obrazy střídají pestrou škálu strastí – smutek, bolest, žal, nenávist a nakonec rozčarování ze smrti. Silou vůle se zbavuji jejich pařátů utrpení. Křičím hrůzou a vzdorem:

„Nikdy se vám nepoddám! Trpte dál v zatracení, v posmrtné nicotě!“ má slova se mi několikrát vracela v hlubokých ozvěnách.

„Nikdy nepodlehnu, nikdy se vám nepoddám!“

Ticho. Nic než ticho. Vodopád kapek se tříští o hladinu na návsi a tvoří na ní příznačné kruhy. Blesky křižují oblohu. Avšak žádné hromy, ba ani žádný jiný zvuk neslyším. Otáčím se, za mnou se skloněnými hlavami celý zástup lidí, jichž jsem kdy miloval nebo milovali mne. Těch, kterým jsem ukřivdil tím, že jsem nic nepochopil a kterým křivdím i teď, protože stále nechápu. Ty, které mám rád, ale kterými jsem vždy v skrytu mysli opovrhoval a stále opovrhuji. Nemám se k omluvě k žádnému z těch mnoha lidí – žebráním o odpuštění se nic nezmění. Neznám se k žádné z tichých smutných tváří. To oni mě vydávají do rukou necitelného kata. Křičím na ně:

„To je zrada. Slyšíte? To je ZRADA!

Hrom a blesk. Nápor vichru mě sráží do bláta. Meluzína smutně skučí:

„Zase špatně… Ztrácíme tě! Ztrácíme těéé… Ztrácííí…..mééé...“ volala stále úzkostlivěji, kvílela až k uzoufání bolestným hlasem, až nakonec splynula s bouří v kakofonii hysterických výkřiků.

Stařec – soudce stále stál na verandě, ale už sám, bez přízraků. Čekám na rozsudek, čekám na jeho ledový hlas, který vynese konečný ortel. K mému překvapení má v očích slzy. Nelituje sebe, lituje mne. Má tvář, kterou konečně poznávám. Je to jeden z těch, jimž jsem nejvíce ublížil, a pláče, protože se zříkám očisty. Smutně se obrací a zachází do domu, na temeni má ošklivou, ještě krvácející ránu. Ránu ode mne, ránu jíž jsem ho zabil. Jsem opět sám, sám s rostoucí hladinou vody. Kalná voda zavířila a strhává mne do hlubin. Deru se na hladinu, ale nejde to. Hladina zamrzá mně takřka před očima, silný ledový krunýř neprorazím, začínám se topit v té studené špíně. V uších mi zní pořád dokola to samé slovo, slovo, které jsem sám vypustil:

„Zrada, zrada, zrada …“ klesám stále hlouběji a hlouběji do propasti zapomnění, smířen se svým osudem, „… zrada, zrada, zrada.“

Propadám se velkou černou nicotou. Jen padám, klesám, vzdaluji se jedinému světelnému bodu, který září kdesi nade mnou jako bílý plamen. Stále se zmenšuje, čím hlouběji padám, tím nicotnějším bodem se zdá. Nevyužil jsem poslední šanci. Hen Aer Gaele. Hvězda naděje. Říše oblačná. Poslední zášleh bílého plamene. Už není nic, jen prázdnota. A já stále padám. Kolem není světlo ani tma, voda ani vzduch. Kolem mě je Nic. Nekonečné Nic. Nic, jež neexistuje, Nic, jež je koncem i začátkem. Příliv zla, nenávisti, opovržení. Padám neustále níž a níž, až najednou spatřím kam. Hrůzný pohled. Ledové pustiny osvětleny nadzemským světlem a hora, a v ní uvězněno to, co má být navždy skryto. Padám. Tam nechci! Avšak neomylně jsem přitahován k hoře uprostřed nekonečných ledových planin.

Slovo zarývající se až do morku kostí, slovo, jež je podstatou zoufalství. To slovo je NIC. To slovo mě trhá, zní mi cize. Takové bych nemohl nikdy vyslovit, ne s takovou zlobou. Propadám se pláštěm hory jako duch a blížím se ke konci. Je tam ON, strašný ve své podstatě, směje se mi mým vlastním hlasem.

Po nekonečné době nesnesitelných muk se vše vyjasnilo a já stojím zase v zatopené vsi. Je to stejná ves a přece jiná, už není zaplavena a na obloze lze zpozorovat hvězdy. Vodu vystřídal lezavý chlad. Oddechuji těžce a s námahou. Překonal jsem stíny svědomí a noční můra je snad konečně pryč. Postupně se uvolňuji a trošku pobaveně pozoruji shrbeného muže postávajícího na zápraží, jak bezmyšlenkovitě pokuřuje. Nepoznávám jej, i když je to asi ten samý, co před chvílí. Muž po chvíli odkládá dýmku a usrkne trochu čaje. V jeho tváři se zračí údiv, asi nechápe, proč stojím venku v mrazu. Něco mumlá, ale nerozumím, snažím se odezírat. Jeho rty mě zvou na teplý čaj. Po malé chvíli už mluví docela zřetelně. Má noční můra se vrací. Starcovy vrásky se prohloubily.

„Špatně!“

Nechápavě na něj hledím.

„Špatně jsi si zvolil,“ pokračuje, „odmítl jsi světlo, tvá duše propadá temnotě!“

Starcovy rysy se ještě více prohlubují, vypadá, jako by se mračil. Vypadá to, jako by jeho kůže byla jen schránkou pro něco uvnitř. Začíná se jakoby nadouvat a měnit. Jako by mu přestala stačit jeho tělesná schránka, rozpíná se rychleji. Šaty se potrhaly, uvolňovaly místo pro rostoucí nepojmenovaný děs. Je to stále ON? Ach ano, je, a prorůstá přístřeškem domu, v metamorfózní agónii boří další domy za ním. A řve! Ach ten řev, ten strašlivý, ničemu nepodobný řev! Hrozivý kvil se mísí s nářkem tisíců duší, které ten odporný ďábel za celé věky pohltil! Zase ON, sám Nejmenovaný mě přišel mučit! Co jsem provedl, že na mě byl uvalen tak velký trest? Nic ze života si nepamatuji, proč? Je to snad součástí trestu?

Připadám si nicotný a prázdný. Stal jsem se součástí zapomnění, součástí nesmírného Nic. ON svými nečistými kouzly pomátl mysl všech vesničanů, doteď se krčících v těch jejich dírách jako krtci. Vesničané v panice opouštějí svá obydlí a bezhlavě utíkají pryč. Nevnímají nás, snad jako bychom zde ani nebyli. Jeden mnou dokonce proběhl, jako by byl duch. Ne, to já jsem nehmotným duchem, to já se ohromeně dívám na důsledky svých ohavných činů. To ON všechno toto způsobil. Začalo mi zvolna docházet, že na mě právě dopadla největší kletba zločinu – pochopení. ON nemůže do našeho světa, je uvězněn na ledových planinách a hrůzu může šířit pouze skrze loutky, které jakoby ze svého vězení ovládá. ON má jména. Má jména všech, kteří šíří jeho hrůzy. Mé jméno je jedním z Jeho jmen.

„Vidíš, co jsi udělal?“ hlasem trhajícím uši se na mě obrátila ďábelská postava.

„Díky tomu patříš mně!“ zařval a hurónsky se zachechtal.



Poděkování

  • Skorpionovi, Shelagh, Maris a hlavně Lyrii za najítí a opravu gramatických a některých slohových chybek
  • Patologovi za jeho nehrané nadšení při četbě mých literárních počinů



Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 10
Ikonka uživatele Mandara    [pošta] reputace: 1
zerafel: +1
NEW     10:14:14 26.02.2007
Začátek byl takový ospalý, nic moc se nedělo, začátek jaký má každá tuctová povídka. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se pročetla do půlky. Děj se stočil úplně stranou, než kam jsem předpokládala, že se bude ubírat a poté jsem už oči nemohla odtrhnout, dokud jsem se neprokousala až k:

„Díky tomu patříš mně!“ zařval a hurónsky se zachechtal.

Ani, když jsem si to přečetla napodruhé, nezjistila jsem přesně, zda se jednalo už o trest nebo to byl duševní soud, který měl naposlední chvíli se pokusit hříšníka napravit. Také by to teoreticky mohl být sen, který by varoval před následky toho, co postava právě činí. Ohhadem bych to tipla už na ten trest.

Se začátku jsem nějaké ty nevhodné výrazy registrovala, jako element atp, ale později mě to natolik vtáhlo, že jsem si už ničeho nevšimla. Zajímavý slohový styl, úmyslné opakování slov v následujících větách nádherně navazuje. Je to hodně osobité dílo, kdybych četla další od stejného autora, určitě bych jej poznala.

Bravo, takřka bez výtek. Je to jasné hodnocení:-)

Ikonka uživatele Astrální oko    [pošta] reputace: 2
nedohledatelné: +2
NEW     11:53:04 12.02.2007
Nuže autore...

Úvod do děje je velice pěkný, avšak použití výrazu "element" je v něm jako pěst na oko. Myslím si, že "živel" by v tomto případě rozhodně stačil a atmosféru by spíše doplnil, než narušil. Zkrátka "element" zní moc vznešeně a učeně.

Nepochopil jsem používání pomlček ("vody – provazce vody", "uzavřeně – sveřepě", "pocit – někdy" atd.). Je to nevhodné, tam se přeci dá bez nějakých komplikací použít čárka nebo lze i zakončit větu.

Okamžik, kdy popisuješ setkání se starcem je výborně provedeno a přečetl jsem si ho několikrát. Za tuto část chválím moc, jelikož všechna slovo jsou tam dokonale zvolená, má to hlavu a patu a čte se to výborně. Až opět na tu pomlčku.

Zjištění hlavního hrdiny, jeho tápání, ty jeho výpadky paměti, to, jak neví, proč tam je, kdo je kdo i kdo je on sám, to se také Ti povedlo. Jinými slovy: Dokonale popsaná Alzheimerova choroba. :-)

Další odstavce se čtou jedním dechem. Je to napsané výborně, žádná kritika tady není možná, můžu jen pochválit. Ovšem konec, konec mě trochu zarazil a sice to "hurónsky se zachechtal". To přece nemůže být myšleno vážně, takovéhle slovo v této povídce? Tedy Folcwine, to jsi nezvládl.

Shrnuto a podtrženo, je to výborná povídka, párkrát sice člověka zamrzí, když si čte pravopisné chyby, ty pmlčky nebo nějaký nehodící se výraz, ale to dílu na kvalitě moc neubírá. Proto nevidím důvod nedat plný počet.

Vidím vás.

Ikonka uživatele Fenqel    [pošta] reputace: 1
nedohledatelné: +1
NEW     19:54:17 08.02.2007
Folsík, no jo no, když jsem si to ze začátku začal číst, říkal jsem si, že je to až nějak moc filozofické, což bych k tobě moc nepřiřadil. Pak jsem si říkal, že chyba bude určitě ve mně, ale pak už jsem začal chápat také. A bylo to dobré. Celkový příběh je podle mě hodně udělán atmosférou a zaměřen na důsledky pochopení jeho činů. Zajímavé je, jak se v celé povídce dokážeš obejít bez toho, aniž by jsi použil jméno nějaké postavy. Myslím si, že je to hodně kvalitní povídka.

Celkově mě trošku mátlo několik přeskakování časů (teď jsem myslel jako časy v příběhu), takový klíč k celému rébusu této povídky byl poslední odstavec, protože tam už to bylo celkově vysvětleno. Nemyslím si, že každý, kdo si to přečte to okamžitě pochopí. Ale to vůbec nevadí, mám rád, no, tak nevadí mi povídky, kde se člověk musí zamyslet. Tady to bylo potřeba.

Smaozřejmě nesmím zapomenout na to, jak se krásně použily metafory a některá přirovnání, či jen popisy některých věcí. Opravdu - s tímto klobouk dolů. A to pro všechny, co se na tom podíleli (Lyrie: *mrk*), ačkoliv to bude asi dosti Folsova práce. To nic nemění na tom, že si to podle mě najistotu zaslouží pět hvězd, protože nesouhlasím s Darnovým tvrzením, nebo aspoň z části, já nemohu srovnávat Legii duchů a Poslední soud(ek) :), protože tohle je jiný druh povídky. Hodně k zamyšlení a je dosti na to, jak to kdo pochopí a co si z toho vezme.

Mi to dalo hodně. Děkuji a dávám pět.. Zasloužených.

Ikonka uživatele Sethem Tartir    [pošta] NEW     22:22:57 07.02.2007
Škoda, přeškoda, že má Folcwinova povídka těch pár malých chybek v čárkách a opakuje slova... měla by na 5 hvězd.

Na druhou stranu, konečně je tu zas nějaký příběh, kde není nutno řešit vlastnosti světa a logické nesrovnalosti, ale jen myšlenku. Třikrát bravo!
Další věc, co se mi líbí, je, že jsou tu témata dvě: "zločin a trest" a šílenství člověka pronásledovaného sebou samým a jeho uvědomění si toho. Obé mě velmi nadchlo.
Takže jen tak dál.

Ikonka uživatele Zaara    [pošta] NEW     19:58:07 07.02.2007
Na RPGportal.cz jsem (jako Skorpion) tuto povidku pomerne hodne negativne zkritizoval, ale nyni jsem nazor zmenil, i kdyz se toho zase tolik v dile nezmenilo. Jak bylo napsano nize, druha cast tu prvni prevysuje, nemam co dalsiho vytknout.
Pis dal, Folcwine...

PS: Omlouvam se za diakritiku, nemam tu ceskou klavesnici...

Ikonka uživatele Darnathorn    [pošta] reputace: 1
zerafel: +1
NEW     15:46:55 07.02.2007
Anotace mi toho moc neřekla, proto jsem do samotného čtení vstoupil poněkud nejistě, což se ovšem změnilo s příchodem druhého odstavce. Už tam jsem se "naučil povídku číst". Pak jsem si už mohl jen vychutnávat skvělé zpracování doplněné krásnými metaforami a popisy.

Příliš chyb jsem nenašel, pokusím se objasnit tři (a ani u těch to není až tak žhavé), které ještě nebyly zmíněny nebo jim nebyla věnována taková pozornost:

Čtvrtý odstavec mě kopl svým přítomným časem. Věděl jsem o něm, ale předchozí věty zvolna přešly do minulého, proto mě ten přítomný tolik vyrušil.
U toho ztrácejícího se hlasu jsem jednou napočítal pět teček namísto tří, za nimiž nebyla mezera, ačkoliv by tam (myslím) měla být. Jinde jsem zase našel tři tečky, které byly odděleny mezerou zepředu i zezadu, což (opět jen myslím) taky není správně.
Taky se mi příliš nezdá slovní spojení "stále stál".

Toť vše. Plný počet dávat nebudu. Ne proto, že by bylo dílko v něčem špatné, jen není tak dobré. Zkrátka IMHO nemá na "Její meč" nebo "Legii duchů", proto podle mě není dobré házet ji s nimi do jednoho pytle. Čtyři hvězdičky si však povídka určitě zaslouží.

--Darn--

Ikonka uživatele Elaine    [pošta] NEW     11:03:45 07.02.2007
Povídka se mi moc líbila a velmi na mě zapůsobila. Sice některé přívlastky a metafory působili dojmem, že jsou tam navíc, ale v konečném efektu to všechno hezky do sebe zapadlo a utvořilo to povídku s výbornou atmosférou.

Myšlenka se mi zamlouvala, hlavně byla skvěle napsána poslední část povídky, kdy hlavní postava doufá, že to byl jen zlý sen - ten se však "rozpije" do skutečné reality, která je opravdouvou noční můrou.

Taky si myslím, že autor velmi dobře vystihl stav na půl šílenství, beznaděje a zapomnění - tedy celkové deziluze.

Popsané obrazy se dobře představovaly a vytvořily vizi téměř apokalyptickou.

Toto dílo hodnotím plným počtem, protože na mě povídka velmi zapůsobila.

Elaine

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     10:19:34 07.02.2007
Samantha: Tvůj první dojem byl správný. Povídka zpočátku opravdu trpí přebujelými přívlastky. Ale to se s postupným autorovým vývojem (doufám) ztratí.

Ikonka uživatele Samantha    [pošta] NEW     21:11:23 06.02.2007
Dílko ve mně zanechalo silný dojem. Má skvělou atmosféru, kterou ještě podtrhuje použití přítomného času - mám dojem, jako by se to vše dělo právě teď, před mýma očima...

Líbil se mi i způsob, jakým byla povídka napsaná (popisy, slovní obraty...). Ze začátku se mi sice zdála souvětí příliš dlouhá a popisy poněkud složité, ale brzy jsem pochopila, že právě tohle vytváří onu atmosféru a pak už jsem je jen hltala:-) Místy byly popisy opravdu krásné - ať už momentální děj či pocity hlavního hrdiny.

Nejvíc mě ovšem zaujal právě hlavní motiv. Je to příběh k zamyšlení. Nutí vás přemýšlet během čtení i potom. Každý si vytvoří svou vlastní verzi toho, jak to bylo a proč.

Nenašla jsem tam moc chyb - jen několik drobných. Pár čárek, a pak to zmíněné „jenž“, které mě doslova praštilo do očí.

Celkově bych hodnotila velmi kladně - dávám plný počet. Za atmosféru a za již zmíněný silný dojem z příběhu.

Samantha

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     14:20:27 06.02.2007
Zajímavý počin, zejména druhá půle dílka na mne dosti silně působila.

Autor pokládá zajímavé otázky a nachází zajímavé odpovědi. Ač je téma viny a trestu staré jako lidstvo samo, dokáže přijít s neotřelými spojeními, podat je se silnými emocemi.

Škoda je těch chybek, které i po opravě zůstaly – jsou to zejména čárky, použití vztažného zájmena ve druhém pádě tam, kde by mělo být ve čtvrtém (jichž – jež), drobná stylistická klopýtnutí, jako je např. nedůslednost v dodržování používaných časů, dunivé hromy – dunící hromy, příliš mnoho metafor ve třetím a čtvrtém odstavci uvozených slůvkem „jako“ apod. Ubrala bych také na expresivitě zvolání „Ztrácíme těéé… Ztrácííí…..mééé...“. Osobně se mi nelíbilo na závěr spojení „hurónské zachechtání“, působí na mne příliš kýčovitě, čímž celý závěr mírně podkopává.

V celkovém výčtu považuji tyto chybky za drobné.

Příspěvek se pohybuje v rozmezí tří až čtyř hvězdiček, přikloním se k vyššímu hodnocení, protože se autorovi podařilo napsat čtivé dílko na nelehké téma, podat ho s působivými obrazy a přinutit tak čtenáře nad textem přemýšlet.



Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
3 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.77493691444397 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách