Navzdory osudu
| Autor: | Kolif |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Předstírala, že kartáčuje koně, ve skutečnosti však bedlivě sledovala krále, vidět panovníka se jí přece tolikrát nepoštěstí. Přimhouřila oči. Nemohla říct, že by se jí Václav líbil, ale spíš ji překvapilo jeho chování, tolik rozdílné od hrubého a mužného vystupování jejího otce a ostatních šlechticů, které znala. Co ji nejvíce zarazilo, bylo, jak král mluví. Přišlo jí, že snad každé slovo pečlivě vybírá, aby zapadlo přesně do věty, jeho zvláštní hlas, měkký, přesto podivně rozhodný.
Sklonila hlavu a začervenala se, panovník na ni pohlédl, snad se jen díval jejím směrem, ne na ni, ale rychle vzala koně za uzdu a odváděla ho do stájí. Když se vrátila, už na dvoře nikdo nebyl, zamířila do své komnaty a převlékla se do šatů.
„Je tam otec?“ zeptala se opatrně panoše, stojícího před dveřmi.
„Je,“ kývl chlapec, „ale jedná s králem a nechce, aby jej kdokoli…“ nedořekl, Anežka vzala za kliku.
Markrabě zvedl hlavu od listin. „Nevíš, že mě nemáš rušit? Copak nemáš žádné vychování?!“ rozzlobil se. „Jen se neboj, manžel už tě jistě naučí…“ dodal zlobně. „Teď odsud vypadni…“ odfrkl si.
Král se otočil, příchod dívky mu byl vítaným zpestřením zdlouhavé debaty.
„Nech ji u mě jako dvorní dámu,“ pokrčil rameny.
„U tebe, jo?“ ušklíbl se Prokop. „Všichni vědí, že královniny dvorní dámy neslouží Žofii, ale tobě v noci,“ řekl nesouhlasně.
Václav se usmál. „Tak jsem to aspoň zkusil, krásko,“ kývl hlavou.
Anežka, celá zmatená, vyběhla z komnaty, ani se neuklonila.
---
Neuběhly ani dva dny od návštěvy krále, a Anežčiny obavy se vyplnily. Širokou zatáčkou podél valu se ke dvorci blížila družina jejího budoucího ženicha. Rychle seskočila z půdy do stájí, vyběhla brankou na dvůr a schovala se za hromadou pytlů sena. Malou škvírou mezi vaky viděla sesedat pana Ondřeje, zdravil se s jejím otcem, neslyšela je, na nádvoří byl hluk, po chvíli odešli do paláce.
Kousla se do rtu. Co teď bude dělat? Třeba si ji chce ten šlechtic rovnou odvézt…trochu se otřásla. To přece nemůže…
„Anežko! Anežko?!“ volal ji otec.
Lépe se skrčila za pytle. Nesmí ji najít, jinak pan Ondřej neodjede a…najednou ji napadla spásná myšlenka. Utéct. Prostě se sebrat a odjet, nebude přece ženou toho starého, slizkého zemana!
Naštěstí se pan z Levnova dlouho nezdržel, na slabou hodinku už odjížděl. Anežka si protáhla ztuhlé nohy a vyhrabala se ze svého úkrytu. Spokojeně se dívala za posledním odjíždějícím jezdcem a oprašovala si kalhoty. O to více ji překvapilo, když ji někdo hrubě chytil za halenu.
„Jak si to představuješ?!“ cloumal s ní Prokop rozhořčeně. Tvrdý políček jí přistál na tváři, kryla si obličej rukou, neodvažovala se na otce pohlédnout.
„Jak si jen tohle můžeš dovolit? Za koho mě asi teď Ondřej bude mít? Mám tě hlídat jako malýho spratka?!“ křičel. Takhle rozčíleného jej snad Anežka nikdy neviděla, bála se jeho silných paží, krčila se před markrabětem.
„Za týden tě k němu sám odvezu, to ti slibuju,“ pustil ji konečně. „Do tý doby se nehneš z dvora, rozumíš?“ syčel.
Kývla hlavou.
„Teď se mi kliď z očí. Pěkný děti, jen co je pravda. Jeden lepší než druhý…“ bručel a odcházel zpátky do domu.
Uraženě si vlezla do stájí, seděla na hromadě sena, těsně u stěny, ale neplakala, vztek v ní pěnil, zatínala pěsti. Kdyby tu tak byl její bratr, Jiřík…jenže odešel do kláštera, proto s ním nebyl otec spokojený. Chtěl z něj mít rytíře, a Jiřík místo šermování četl knihy.
Někdo skočil vedle ní do kupy sena, Martinova rozčepýřená hlava se jí objevila přímo před obličejem.
„Co tu trucuješ?“ ptal se a usmíval se. „Chtěla jsi vidět toho nového arabáka, jdeme ho projíždět, pojď s námi,“ pokračoval a chytil ji za ruku.
„Nech mě,“ vysmekla se mu.
„Copak je?“ zvážněl.
„Neslyšel jsi otce?“ ptala se nepřítomně.
„Ne,“ zarazil se. „Byl jsem venku v ohradě,“
„Za týden se budu vdávat,“ řekla dutě.
„Za týden?“ vypravil ze sebe Martin nechápavě.
Pokusil se ji políbit, ucukla mu a sjela z hromady.
„Počkej, Anežko!“ volal za ní, ale dívka se ani neotočila. Sklesle se posadil zpátky. Neměl si vůbec dělat nějaké naděje. Jak by se mohla markraběcí dcera, byť levoboček, provdat za obyčejného podomka ze stájí?
---
Ležela na posteli, ponocný troubil půlnoc, nemohla spát, ruce za hlavou, přemýšlela, její poslední noc na rodném dvorci, zítra už bude…ne, nesmí o tom přemýšlet. Na mysli jí vytanulo jediné slovo. Útěk.
Vstala a opatrně se oblékla, natáhla si kožené kalhoty, teplou spodní košili a sametovou, zelenou kazajku. Na opasek si ještě připnula dýku a přes hlavu přetáhla kapuci, potichu zavřela komnatu a opatrně přecházela přes chodbu, snažila se, aby okované boty co nejméně klapaly, stráže byly sice až o patro níže, ale nočním palácem se každý zvuk pronikavě nesl. Vzala za kliku do otcovy komnaty, zapálila několik dalších svící. Na truhle ležel meč ve zdobené pochvě. Vzala jej do ruky, vytáhla z pochvy. V lesklém ostří se odrážela její vystrašená, bledá tvář. Zastrčila zbraň zpátky, čepel zaskřípala. Polekaně couvla, Prokop se otočil na posteli na bok, přikrývku odkopanou. Ve dveřích se na otce naposledy podívala.
„Sbohem, tati…“ zašeptala zklamaně a pomalu zacvakla zámek.
S mečem v ruce se pomalu proplížila schody vedle sálu až na půdu, nemohla jít přes nádvoří, tam všude stály stráže. Propletla se mezi trámy, seskočila o kus níže pod krov stáje a dopadla na hromadu sena. Pár koní hluk probudil, nespokojeně zařehtali, po chvíli se ale naštěstí uklidnili. O nohu se jí otřel černý kocour, neměla ale čas se mu věnovat, potmě nahmatala sedlo a ohlávku svého hřebce a s rukou napřaženou před sebe tápala stájemi. Prásk! Zakopla o vědro a rozplácla se na ušlapanou dlažbu. To její útěk neskončí moc slavně…pitomý kbelík!
Chvíli tiše seděla na zemi, už myslela, že se přece jenom nikdo nevzbudil, když za rohem spatřila světlo louče. Více se přimáčkla k chladné stěně.
„Je tu někdo?“ ozval se známý hlas.
„Martine…“ zvedla se.
Chlapec zasunul smolnici do držáku a překvapeně si ji prohlížel. „Co tu děláš?“ nechápal.
„Utíkám,“ vysvětlila jednoduše.
„Cože?“
„Mám jít radši k tomu šedivýmu zemanovi? Vždyť bych mohla být jeho vnučka…ani mě nenapadne…“ odfrkla si.
„Anežko, tohle…co asi budeš dělat sama venku? Všude se toulají žoldáci a lapkové, jseš jen malá holka…kam půjdeš?“ bál se o ni.
„Zvládnu to,“ ubezpečila ho. „Pomož mi utéct. Odlákej stráže od brány. Prosím,“ řekla úpěnlivě.
Martin se zamračil. „Tvůj otec mě pověsí,“
„Nedozví se to. Prosím tě o to…“ škemrala.
Přikývl. „Ale řekni mi, kam pojedeš. Nepustím tě nikam, kde by ti hrozilo nebezpečí,“ odpověděl pevně.
„Schovám se v klášteře, u klarisek ve Znojmě. Tam budu v bezpečí, pak uvidím,“ zalhala.
„Dobře,“ přislíbil jí pomoc.
Osedlala Jaskera, za sedlo si přivázala přikrývku, Martin jí sehnal měch s vodou, bochník chleba a několik jablek. Na nádvoří se ozval hluk, výkřiky stráží. Tohle byla její chvíle, zatímco vojáci hledají vetřelce u vchodu do paláce, kde se rozkutálely prázdné sudy a odbrzdil vůz, Martin jí otevíral bránu. Rychle vyvedla hřebce ze stájí, vyhoupla se do sedla a tvrdě jej pobídla. Odpočatý Jasker vyrazil jako šipka po dlážděné cestě, z pod kopyt mu odletovaly jiskřičky.
Bohužel, plán nebyl zas tak dobře vymyšlený. Zbrojnoši si hned všimli ujíždějícího jezdce a za chvíli zburcovali celý palác. Prokop překvapeně vyběhl na chodbu, polonahý, jen v kalhotách a chvatně natažených vysokých botách.
„Kde je Anežka?!“ křičel rozespale.
„Milosti, v komnatě není,“ ukláněl se strážný.
„Do prdele!“ zaklel tvrdě. „Všichni na koně! Nebude daleko, louče a psi, hned vyrazíme, hned, slyšíte?!“ rozkazoval ve spěchu a rychle si natáhl košili a kabátec.
Skočil na narychlo připraveného koně a s loučí v ruce vyrazil s houfem jezdců ze dvorce. Smečka psů se se štěkotem hnala za nimi, měsíc v úplňku jim svítil na cestu.
Nebyla dostatečně rychlá, museli ji vidět zajíždět směrem k řece do lesa, hnali se za ní, psi štěkali, na poli se rozvinuli do rojnice, svítili za ní jako bludičky. Vrazila do temného hvozdu, vůbec neviděla na cestu, Jasker se někam slepě řítil, ani trochu si v sedle nebyla jistá, takhle rychle snad v životě nejela, zoufale se držela za hřebcovu hřívu, větvičky ji šlehaly, tvrdé údery kopyt o zem, les okolo ní plný jezdců s loučemi, otcovo volání…
„Anežko! Anežko! Anežko!!!“ ozývalo se po celém lese, ze všech stran, měli ji v pasti, smyčka se stahovala, srdce jí divoce bušilo…
Přeletěla potok, hřebcovy zadní nohy pročísly hladiny, chladný vánek tmavé noci, vůně lučního kvítí, bledá zář měsíce…a klid. Zvláštní, všemocný klid se snesl na krajinu, les pohltil křik jezdců a štěkot psů, slyšela, jak zhluboka oddychuje, Jaskerovi šla od nozder pára, věsil hlavu, plece se mu leskly potem. Ohlédla se. Neviděla světla, hustý hvozd jakoby spal. Nemohla uvěřit, že jim unikla, že je svobodná... Volná jako pták.
---
„Kde je?! Sakra, kde je?!!!“ křičel markrabě a otáčel koně.
„Nevíme, pane,“ odpovídal udýchaně velitel. „Psi se nehnali za ní, chytili stopu nějakého jelena, ztratili jsem ji,“ vydechl omluvně.
Prokop prudce trhl uzdou. „Do svítání prohledáte celý les, jestli ji nenajdete,“ vyhrožoval.
„Pane,“ sklání hlavu voják.
„Jestli ji nepřivedeš, nevracej se,“ sykl ještě a vyjel po lesní cestě zpátky.
Velitel se sklesle otočil ke zbrojnošům. „Slyšeli jste rozkazy. Psy rovnou odveďte zpět, nebudou ji hledat, znají její pach, budou ji brát jako jednoho z nás, akorát by nás zase vodili dokola. Ráno uvidíme stopy, teď si odpočineme,“ skončil a seskočil z valacha.
Vojáci se s brbláním rozešli nasbírat dříví na oheň a postarat se o koně.
---
Světlo několika svic tančilo zachmuřenému Prokopovi po tváři, prohlubovalo jeho vrásky, svíral pohár, hlavu podepřenou. Přemýšlel, kde se stala chyba, proč Anežka utekla, proč nic neřekla…sevřel pěsti…věděl moc dobře, že nemá šanci dlouho v lese přežít, doufal, že se sama vrátí, nechal by ji, aby si klidně vzala toho podomka, jen ať se proboha vrátí! Dopil víno, přecházel po komnatě, svítalo, kapitán nikde. Strach mu svíral útroby, na moravském pomezí se potulovala spousta žoldáckých tlup, neustálé potyčky mezi ním a jeho bratrem Joštem přivedly do kraje mnoho vojáků a na cestách nebylo bezpečno ani pro muže, natož pro šestnáctiletou holku. V tu chvíli ještě netušil, že právě žoldáky dívka zanedlouho potká…
---
Choulila se v plášti, sedlo pod hlavou, Jasker cloumal provazem, bál se, nezvyklý na noční přírodu. Ozval se sýček, několikrát dlouze zahoukal. Hřebec sebou trhl, divoce řehtá, vzpíná se, k smrti vyděšený, provaz jej drží, bije do vzduchu kopyty, tančí na zadních, šílený strachy, touha být co nejrychleji pryč z toho strašného místa mu dává neskutečnou sílu, smrčky pod jeho podkovami praskají, motouz skřípe. Anežka se prudce postavila. Bála se k rozdivočelému hřebci přiblížit, obrovská kopyta se míhala vzduchem. Uzel pomalu povoloval.
„Ne!“ vykřikla náhle. Jestli jí hřebec uteče, nemá šanci přežít.
„Jaskere!!!“ zařvala hystericky. Kůň se na chvíli zastavil, klopil uši k hlavě, oči vytřeštěné. Trhl provazem. Uzel praskl.
Skočila po ohlávce, plnou vahou se na ni pověsila, Jasker ji zvedá do vzduchu, chvíli ji táhne za sebou. Nakonec zůstává unaveně stát, splavený. Utřela si z čela pot. Tohle teda bude společník na útěku…
Ráno se probudila celá zmrzlá a ztuhlá, začátek října byl studený a foukal prudký vítr. Snědla trochu chleba a sbalila se, stála u stromu a hleděla do kraje. Teprve teď si uvědomila, jak je bezmocná, jaké nebezpečí jí hrozí, že vůbec neví, kam jít. Bála se jet do vesnice, peníze sice nějaké měla, ale vojáci po ní budou všude slídit, a v lese neumí přežít. Kdyby aspoň měla kuši, zkusila by něco ulovit, ale takhle? To už spíš něco uloví ji… Zkusí vyrazit na východ, směrem ku Praze, nemohou ji přece hledat po celém království.
Vydala po směru potoka do údolí Bobravy na kupeckou cestu, jela po silnici slabou hodinku, nikoho nepotkala, zdánlivý klid ji ukolébal. Najednou za zatáčkou uslyšela hlasy a klapot kopyt. Co teď? Proč ji nenapadlo, že právě na cestách budou nejvíc čmuchat? Seskočila z koně, vyškrábala se kousek do stráně, schovala se za vývrat, Jasker ji nechápavě sledoval. Vynořili se jezdci, vojáci v barvách jejího otce, napočítala jich asi osm. Zastavili se před Jaskerem, hřebec stříhal ušima a zvědavě si je prohlížel.
„Tohohle koně odněkud znám…neříkal náhodou markrabě, že má Anežka šedivého koně?“ přemýšlel kapitán nahlas.
„Je to její hřebec, poznám ho,“ přisvědčil světlovlasý voják a slezl na zem. Pokusil se zachytit zvíře za uzdu, ale Jasker mu couval, frkal a pohazoval hlavou.
„Sakra, hloupej mezek,“ zaklel zbrojnoš. Hřebec sebou cukl a cvalem vyrazil po cestě směrem k Jihlavě. Několik jezdců za ním.
„Stůjte!“ křičel kapitán. „Nechytáme koně, ale tu holku! Jestli ji nepřivedeme, nemáme kde spát. Když jí utekl kůň, bude snadné ji najít. Sesednout a všichni hledat!“ mávl rukou na druhou stranu, než vyběhl Jasker.
Vojáci začali opatrně lézt do stráně, další pokračovali po cestě. Anežka se kousek posunula, aby viděla i za ohyb cesty. Stál tam Jasker. Usmála se. Začala pomalu a opatrně slézat ze srázu, vojáky za zády. Vyhoupla se do sedla a tiše se zasmála. Napadlo ji něco velmi škodolibého. Zbrojnoši nenechali stráž u koní, jen jim provázali uzdy provazem. Vykoukla za zatáčkou, viděla už jen dva vojáky na samém obzoru cesty. Vzala za uzdu prvního koně, ostatní se poslušně pohnuli také. Pobídla Jaskera a vyrazila klusem po cestě. Po chvíli se upřímně rozesmála. Právě se jí podařilo ukrást osm koní i se sedly a uzděním, a zároveň se zbavit stejného počtu vojáků.
Dobrá nálada jí ale nevydržela dlouho. Za lesem přes pole byla vidět vesnice Rosice, věž hrádku čněla nad nízká stavení. Asi nebude nejlepší nápad vrazit do vesnice s osmi osedlanými koňmi, pomyslela se. Opatrně sundala všem koním sedla a ohlávky, všechno hodila na jednu hromadu u cesty a zvířata nechala pást na kraji hvozdu. Přesně si dovedla představit, jak se bude tvářit její otec, až se do dvora k večeru přiloudají utrmácení, opěšalí vojáci, a budou se snažit vysvětlit, kde mají koně i jí…
---
„…to ji mám snad jet hledat sám?! Jak si to vůbec představujete? Dám vám nejlepší koně, a vy se vrátíte bez nich a blábolíte něco o tom, že někam utekli?“ rozčiloval se Prokop a bouchal pěstí do stolu.
„Ty koně našli u Rosice, někdo je odstrojil a nechal pást u vsi. Sakra, moji nejlepší vojáci si nechají nějakým šprýmařem ukrást všechny koně!“ rozkřikl se na ně.
Kapitán zvedl hlavu z úklony. „Pane, viděli jsme jejího hřebce…šli jsem jí hledat…“ špitl se strachem.
„Skvělé…opravdu skvělé. Takže Anežka je někde sama v lese, bez koně, jídla i pláště…a bůhví, jestli je ještě živá,“ povzdechl si.
„Neustanu v hledání, dokud nebude stát přede mnou jako teď ty, dokud nebude zpátky…zítra ráno vyrazíte znovu, připojí se k vám i ostatní družiny, a pročesáte všechny okolní lesy, všude se budete ptát, hledat stopy, začněte od místa, kde jsme ji ztratili. Jestli někde spala nebo rozdělala oheň, poznáte to, nebude po sobě zahlazovat stopy, a nemá koně, nebude daleko,“ dokončil vyčerpaně.
---
Anežka taky strachy nemohla spát. Sice se úspěšně vyhnula všem vesnicím i hlídkám, ale vůbec nevěděla, jak dál. Nemohla přece stále utíkat…kdyby se dostala k Praze, mohla by se třeba někde ubytovat, ale v okolí Brna po ní všichni pátrají. Seděla pod mohutným smrkem, smrákalo se, rukama objímala kolena a sledovala ztemnělý les. Vzpomínala na otce. Jak mu asi teď je? Zuří, nebo je mu to líto? Co by se stalo, kdyby se vrátila? Kdyby přitáhla zpátky jako zpráskaný pes po dvou dnech? Nejspíš by ji přijal s otevřenou náručí, trochu by se zlobil, ale jinak by řekl, že ji chápe, a všechno by bylo zdánlivě dobré. Jenže do týdne by se vše opakovalo, místo Ondřeje by ji nabídl dalšímu, nehledě na její city. Poprvé od chvíle v komnatě si vzpomněla na krále. Na jeho zvláštní, tajemný pohled, hluboké oči, letmý úsměv, který jí věnoval. Ne, to už raději bude ženou pana z Levnova, než milenkou krále. Aby její dítě bylo parchant, stejně jako ona…jenže, co jí otec vyprávěl, její matku opravdu miloval, nemohl si ji vzít jen kvůli jejímu neurozenému původu. Ale král? Copak může milovat? Zavřela oči, zase cítila první Martinův polibek, jak se objímali na seně, cválali po louce… Stýskalo se jí. Po všech, po Martinovi, otci, kamarádkách, Jiříkovi, kterého už více jak půl roku neviděla, po celém dvorci, po domovu…
Začala se třást zimou, podzim o sobě dával vědět. Vytáhla z váčku dva křesací kamínky, chvíli si je prohlížela a přemýšlela, jak jí tehdy Martin učil rozdělávat oheň. Natrhala hrst stébel suché trávy, stočila je do hnízdečka, připravila se tenké smrkové větvičky a klacíky, bylo naštěstí sucho, podpatkem vyčistila zem od jehličí až k vrstvě hlíny. Nezkušeně o sebe křesla kamínky, několik slaboučkých jiskřiček se rozlétlo tmou a hnedka zhaslo. Klekla si, křemeny nad suchou trávou, a po několika pokusech se konečně začalo z hromádky kouřit. Opatrně ji sevřela v dlani, silně s ní švihala, aby se k plamínkům dostal vzduch, a rychle hořící troud zasunula pod chrastí. Za chvíli už měla slušný oheň, pečlivě jej udržovala, vytáhla poslední jablko a zamyšleně se do něj zakousla. Kapsy měla plné bukvic, louskala je, chutnaly skoro jako ořechy. Jasker, přivázaný k širokému keři šípku, se popásal na mýtině, ostražitý.
Náhle jí někdo zacpal pusu, přiklekl vedle ní. Překvapeně sebou cukla, neznámý jí držel ruce.
„Nekřič, uklidni se,“ promluvil měkkým hlasem a pomalu odtáhl svou dlaň.
Anežka se otočila, vyděšený výraz ve tváři. Neoholený, tak čtyřicetiletý muž v otrhaném plášti se na ni usmíval. U pasu se mu blýskal meč. Sáhla po dýce.
„Klid,“ zašeptal, krátkým pohybem jí nůž vytrhl a odložil z jejího dosahu.
„Sloužíte otci?“ vykoktala zmateně.
„Nesloužím nikomu,“ zasmál se neznámý hrubě. „Jsem Ješek, žoldák, můj pán je ten, kdo platí. Někdy král, někdy markrabě, někdy kupec. Co tady ale děláš ty? Jseš ta cácorka, po které se všichni tolik shání?“ ptal se a sedl si proti ní u ohniště.
Anežka neodpověděla, nedůvěřivě si neznámého měřila a zrakem hledala mezi dřívím dýku.
Muž se na ni pátravě podíval, přiložil do ohně a založil si ruce na prsou. Trpělivě si povzdechl.
„Neublížím ti, nemám k tomu důvod. Vojáci markraběte ve dne v noci pročesávají lesy, nepotrvá dlouho a najdou tě. Zvlášť když tu máš oheň. Víš, jaká je za tebe odměna?“ ušklíbl se.
Anežka zakroutila hlavou.
„Sto kop. Můžu je mít,“ zachechtal se.
Dívka zbledla. „Za sto kop se dá koupit pěkný dům…“ vykoktala.
„Co bych asi tak dělal s tolika pěnězi…?“ pokrčil rameny.
„Třeba si za ně něco koupil,“ přerušila ho kousavě.
„A helemese, jseš i pěkně drzá. Proč tě vlastně markrabě tolik shání? Nemůže spát s jinou harapannou?“ zajímal se.
„Nejsem děvka. Jsem jeho dcera,“ řekla kysele.
„Hm, tak co s tebou mám dělat, neposlušná dceruško?“ zadíval se jí do očí.
Vydržela jeho tvrdý pohled. „Odvézt mě zpátky jako nevychovanou holku a vzít si odměnu,“ odpověděla tvrdě.
„Tohle neudělám. Vezmu tě k mojí rotě, hned bude o zábavu postaráno!“ rozesmál se náhle.
V Anežčině tváři se objevila zmatená bezmocnost.
„Neboj se, nechceme tě jako markytánku pro všechno a pro všechny. Chceš se dostat z Moravy?“
Kývla.
„Jedeme k Plzni, tam tě otec nikdy nenajde, a než se vrátíme na Moravu, zapomene. Chceš s námi?“ nabídl jí pomoc.
Chvíli přemýšlela. „Nevím, jestli můžu otce takhle opustit…“ podotkla nakonec.
„Můžeš. Ale způsobíš mu obrovský žal a starosti, bude tě mít za mrtvou. Rozhodnutí je na tobě. Nemám moc času, jen jsem vyšel z našeho tábořiště kousek nad kopec a viděl jsem oheň, za chvíli mě budou postrádat. Jdeš tedy?“ ptal se a vstával.
Zavřela oči. Jak vůbec může Ješkovi věřit? Nezbývá jí jiná možnost než jít…
Pomalu se zvedla a přikývla.
Ješek uhasil oheň, rozprášil uhlíky a čekal, až si Anežka sbalí plášť a přivede a osedlá Jaskera.
„Pěkný hřebec,“ pohladil koně po nozdrách.
„Není moc poslušný,“ odfrkla si.
Ješek už nic neříkal a vedl ji lesem ke své rotě.
---
Anežce netrvalo dlouho a mezi žoldáky si zvykla, dokonce se jí i jeden líbil, kudrnatý Vojtěch. Učili ji přežít v přírodě, lovit, šermovat, střílet z luku, jezdit na koni i postarat se o raněné a vařit, za chvíli se už stala plnohodnotným členem družiny, jen přepadat karavany a krást s nimi nejezdila, ale její čas měl přijít.
---
Žoldáci, tvrdí, větrem ošlehaní chlapi, Anežka mezi nimi, ve tváři zvláštní, šílený výraz, lovec i kořist, kat i oběť. Stáli na návrší, meče tasené, dole pod nimi procházela skupina ozbrojenců a za nimi drkotal kupecký vůz. Naskákali na ně jako dravé kobylky, ostří způsobovala rychlé, smrtelné rány, za chvíli bylo slyšet jen bublavý chrapot umírajících…Jenže s něčím lapkové nepočítali. Krajinou projížděla velká družina nějakého pána, obklopená mnoha vojáky. Netrvalo dlouho a většinu jich pochytali, marný byl jejich odpor.
Krvácela jí paže, seděla na zemi, ruce svázané, zaprášená a potlučená, Vojtěch zády k ní, Ješek nedaleko. Nějaký voják do ní kopnul, něco blábolili, nevnímala je, hlava jí třeštěla, unavená, neschopná přemýšlet, foukal lezavý, listopadový vítr, byla jí zima, někam jí vedli, nějaký rozsudek, hlavy dolů…
Najednou u ní někdo klečel, rozvázali jí ruce, teplo, rána přestávala bolet, volal ji známý hlas.
Otevřela oči, skláněl se nad ní otec, v očích slzy, držel ji v náručí.
„Tati,…“ usmála se vděčně.
Pevně ji sevřel. „Moje holčičko, tohle už mi nikdy nedělej,“ zašeptal.
Diskuze
2Rotrigo: Díky za hodnocení, jména jsou strohá, protože je to prostě v Čechách a ne ve Středozemi nebo na Zeměploše...:-)
Je to výborná povídka. Jen se mi nelíbí jména, jsou strohá. Plzeň, Martin... Anežka je vpořádku, tenkrát bylo toto jméno, což Martin též, ale to se k tomu nehodí. Jak už bylo řečeno, konec je velmi rychle napsaný a odbitý. 4*
Co se markraběcích sídel na Moravě týče, byl by za Václava téměř kumšt se netrefit. Postavení vysoce urozeného levobočka záleželo opravdu na vůli otce (nemusel mít žádné anebo to mohl dotáhnout hodně vysoko - markrabě, arcibiskup, opat významného kláštera, abychom zůstali v Kolifině období, jinak taktéž, když se vrátíme o dvě století, kníže). U dcer zvláště.
Kolif
Čti si po sobě věty, příliš pospícháš, opakuješ výpadky z vazby. Někdy se to stylisticky hodí, ale mělo by to být vzácné koření, u tebe je toho, jak pepře v hospodském guláši - při kvalitě jazyka, dobré stavbě věty atd. zbytečná a odstranitelná vada na kráse (vidíš, už z tebe také vynechávám :-)
Konec už Ti vyčetli přede mnou, opět uspěchaný. Anebo spíše konec epizody v delším textu, ve kterém se ve vzpomínce (tak asi třetí kapitola), prokresluje charakter postavy, např. vysvětluje se, proč si ta panská panenka ví rady v nepohodě. Tak k tomu zkus dopsat ten zbytek - máš na to :-)
2Sethem Tartir: Vachratá reálnost? Myslím, že ne. Spojení "do prdele" si myslím, že i vychovaný člověk při rozčiletí klidně použít může.
Markrabě Prokop je historická postava a jeho levoboček Jiří je v kronikách doložen, taktéž jeho odchod do kláštera. A navíc-levoboček není pravý dědic, tudíž by mu titul nenáležel. Pouze Anežka je smyšlená.
Sídlo markraběte jsem umístila do Brna, kde podle mě dostupných informací i na konci 14. století bylo. A Rosice jsou potom od Brna kousek...
Jinak s tvou kritikou souhlasím, ale tohle jsem jen chtěla vysvětlit. kvůli tomu je i reputace možná trochu nemístná, ale oceňuji, že jsi dílo takhle dopodrobna zkoumal a všímal si i společensko-dobových souvislostí.
S úctou, Kolif
Nevím, co bych vytknul, snad jen někde v textu jsem myslím našel zeměpisnou nesrovnalost, ale nejsem si jistý. Dal bych 4*, ale ten konec to sráží na 3*.
Nebýt odbytého konce a vachraté reálnosti, nebylo by povídce takřka nic co vytknout.
Nemluvím tímto snad o situaci levobočků a bastardů, ale např. o jazyku, kdy by například středověký markrabě skutečně neklel "do prdele", spíše třeba "k čertu". Ta moderní přímá řeč dost kazí jinak výbornou atmosféru.
Při bližším zkoumání fakt mi ale přijde divné, proč autoritativní otec posílá svého jediného syna a tudíž pokračovatele rodu do kláštera, nebo proč je smířen se svatbou své milované dcery s člověkem z naprosté lůzy, jako je podkoní. Vždyť by jako šlechtic naprosto ztratil tvář...
A potom samozřejmě nepřesnosti zeměpisně-politické, když se hrdinka během dvou dnů "teleportuje" mezi okolím Brna, Jihlavy a moravskými hranicemi, když bylo sídlo markraběte (a taktéž biskupa) v Olomouci.
Ale jinak pěkné, čtivé, a pokud budou někdy poslední odstavce rozvinuty, tak proč ne. Takhle ale bohužel jen tři hvězdy ode mě, které jsou hluboce pod možnostmi autorky.
2Darian: Myslím, že zrovna ve vyjádření situace panských levoboční jsem chybu neudělala, ženy si muže nikdy nevybíraly...nevím, jestli myslíš tohle, ale moc jsem tvou poznámku nepochopila. prosím, napiš mi, co ti nesouhlasí, snažila jsem se o co největší reálnost.
Díky za kritiku, Kolif
No nic.
Doufám, že to nebude fungovat na autora demotivujícím způsobem, když zařadím jeho povídku do průměrných. Ten konec prostě není dobrý.
i.
Ano,pěkný příběh.Pěkný a klasický.Tím myslím,že příběhů,
kdy dívka uteče,aby se nemusela vdát za muže kterého nechce
je hodně,ale člověka potěší,když uvidí další v novém kabátě.
Pěkný romantický příběh,který působí tak,jako byste byli přímo
jeho účastníky,jenom jsem čekal,že se po útěku ožení s Martinem,
ale žádný Happy End není dost velký.Zkrátka a dobře je to moc
pěkný příběh.
Veľmi zaujímavá poviedka - rozsahovo prekvapivo veľká, i keď jej dej nepokrýva priveľmi komplikovaný alebo dlhý časový úsek v živote postáv. Ťažiskom je romantická vzbura hlavnej hrdinky a dejová línia sleduje jej cestu po divočine po úteku z domova.
Musím pochváliť náhľady do myšlienok hlavnej postavy, ktoré sú naozaj prirodzene vsadené do toku deja - vôbec nerušia, ba práve naopak: oživujú príbeh. Celkovo je to napísané dobre, to nemožno poprieť.
Zdalo sa mi však čudné to, že dielko pracuje s protikladnými motívmi náhľadov na realitu: stavia veľmi romantickú zápletku a pozadie postáv (napr. pôvod Anežky a jej dobré postavené, i keď bola ľavoboček) do sveta historických reálií. To by, samozrejme, ani v najmenšom nevadilo, ani nemalo vplyv, ale je pravda, že v niektorých aspektoch to môže medzi čitateľstvom vyvolávať polemiky. Už zmienené postavenie Anežky pôsobí pri porovnaní k tomu, čo je známe o postavení panských ľavobočkov v stredovekej spoločnosti, veľmi neprirodzene. A našlo by sa viac podobný momentov, keď reálnosť ustupuje romantike.
No a potom naozaj ten nešťastný záver. Povedal by som, že by sme pri tejto poviedke mali rozlišovať: kvalitný úvod s jadrom... a to ostatné, čo asi vzniklo z núdze. Už z vlastnej skúsenosti viem, že pokiaľ autor nemá poviedku premyslenú a robí vlastne výpravný dej, pri ktorom sa on sám posúva s postavou, môžu takéto veci nastať. Sám mám teraz podobný problém pri jednej svojej poviedke. Človek sa po dobrých siedmych stranách pozrie... a zdesí. Veď to mala byť poviedka...
Ale bude! Len sa naozaj - a tu plne súhlasím so Shelagh - netreba báť, už aj keď sa zdá, že je toho priveľa, a naozaj dopísať aj ten záver, hoc by bol výsledok na 20 strán. Je pravda, že potom sa veľa čitateľov na tomto serveri nenájde, no týmto sa netreba obmedzovať pri tvorení. Možno po napísaní pouvažovať, či by naozaj malo zmysel dávať taký rozsiahly príbeh sem, ale rozhodne platí pravidlo: najprv napísať a potom zisťovať, či sa to niekde bude dať uverejniť, nie naopak.
Záver mňa osobne trpko sklamal, pretože uvrhol to sľubné predtým do tieňa gýču. Je to veľmi ľúto.
Nad hodnotením ešte chvíľu pouvažujem.