Články&Eseje

Krvavé pohraničí Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

"Nad bažinou krouží v hejnech černí ptáci
Dým z požárů se už za obzorem ztrácí
Jdem po stopě uprchlíků jako stíny
A po naší stopě jde zase někdo jiný."

Krvavé pohraničí, jeden z mála českých fantasy cyklů. Vladimír Šlechta dokázal vytvořit uvěřitelný a živoucí svět, zasadit do něj zajímavé postavy a jejich osudy propojit čtivými příběhy. Lidské říše se rozrůstají a zabírají stále větší území. Probíhá kácení lesů, kolonizace nových území a střety s původními obyvateli. Pohraničí leží právě na takovém okraji "civilizace", lidé se zde setkávají s elfy, zwergy a menšími národy jako jsou orkové či goblini. Lze zde narazit na trosky dávné civilizace Pterrů, bytostí zobrazovaných s ptačími hlavami, nadané magickými silami i technickými dovednostmi. Lidé jsou ale nejagresivnější, nejschopnější rasou, pohlcující území ostatních se zvyšující se rychlostí. S jejich příchodem se mění krajina, zanikají prastará společenství i divoké a snad magické bytosti žijící zde přinejmenším od pádu Pterrské říše. V jednotlivých knihách a povídkách lze sledovat postup lidí, od začátku kolonizace až po vybudování prvních měst. Někdy je vypráví vůdcové, jindy se na svět díváme očima prostých lidí, kteří se jen snaží v drsném světě přežít. Knihy silně připomínají příběhy z Divokého západu, nepředstavujte si ale italské Spaghetti westerny. Atmosféra je spíš temná, postavy nejsou právě hrdinové bez bázně a hany. Mnohdy jde o žoldáky ochotné bojovat za každého kdo platí, či vysloužilé vojáky, kteří mají po prožitých hrůzách velmi blízko šílenství. Dochází ke střetům mezi lidskými státy, z bažin Orcigardu vychází bojovní orkové, elfové brání své lesy a všude se potulují lupičské bandy. Civilizace je příliš daleko a mnohdy není nikdo, kdo by udržoval pořádek.

Asi nejcennější částí knih je popis jednotlivých ras. Autor se velmi vzdálil tolkienovskému stereotypu, mnohem víc připomíná třeba Zaklínače. Elfové jsou divocí obyvatelé lesů, orkové konečně nejsou jen potravou pro meče hrdinů a goblini se ukáží víc než zdatnými obchodníky. Zejména popis společnosti stojí za pozornost. Nejde o nijak silné tvory, žijí v bažinách a většinou se starají jen o sebe. Jejich společnost připomíná dobu kamennou, nebo některé jihoamerické kmeny. Cizince nezabíjejí na potkání, jen v době páření jsou samci agresivní a dochází k válkám mezi kmeny. Toho se naučí využívat i lidé a komanda pobíjející orky se někdy nechávají najímat jednotlivými osadami k útokům na jiné. Goblini se na lidský svět adaptují mnohem lépe, jejich město se stává střediskem obchodu a otrokářských společností. Zatímco orkové působí díky svému "primitivismu" nevinně, z v goblinech jsem spíš viděl vypočítavé, bezectné kšeftmany. A konečně jsou zde elfové, dlouhověká rasa nadaná magickými schopnostmi, obývající rozsáhlé lesy. Nejsou to žádné éterické bytosti, zato v sobě mají dost agresivity a ochotu bojovat až do konce a jakýmikoliv prostředky (i když, teď Fëanorovi křivdím, Silmarillion obsahuje také dost velké divochy). I jejich písně se značně liší od Pána prstenů, namátkou:


"Vaši nepřátelé jsou jen stíny
Nedýchají, nežijí
Jsou mrtví a nevědí o tom
Zasáhněte je svými šípy
Probodněte je svými noži
Nechte je odejít do zapomnění
Čas zabíjení nadchází"

Objevují se i zmínky o trpaslících, zde zvaných Zwergové, ale nijak výrazně zde nevystupují. Zato se často objevuje problematika míšenců, zejména půlelfů. Ti jsou nenáviděni jak lidmi tak elfy, občas někde mohou nějakou dobu žít ale nakonec dojde k pogromům a jejich zabíjení. Rasismus se zde vůbec objevuje celkem často, každý národ se pokládá za nadřazený a to přátelským vztahům rozhodně nepomáhá.

Zápletky knih a povídek jsou překvapivě různorodé. Někdy jde o boje mezi národy či rasami, jindy o osobní pomstu, průzkumné výpravy, útěky, nebo třeba snahu uklidnit šílený les (takhle nějak by mohl vypadat probuzený hvozd v DrD). Knihy a povídky pokrývají celkem dlouhý časový úsek, takže se jednotlivé postavy mohou setkávat a jejich osudy se různě proplétají. Až do vydání Zahrady sirén ale byla všechna díla zcela samostatná, nezávislá na znalosti ostatních. Tím příjemnější bylo narazit na známé jméno nebo událost, byť často zkreslenou vyprávěním. Příbehy jsou většinou poměrně civilní, žádné výpravy skupinky hrdinů (nejlépe nezkušených) za záchranou světa. A když už nějaká hrdinská výprava proběhne, je vykoupena mnoha životy, na fantasy poměry je úmrtnost postav nezvykle vysoká.

Zmínku si zaslouží i pojetí magie. Je tu jednak umění elfů, vrozené dovednosti které mají i jejich míšenečtí potomci. K ní se přidává i magie přírody, kterou ovládají "primitivní" národy a někteří hraničáři. A konečně je tu vznešené umění Pterrů, které je pomalu znovuobjevováno lidmi. Kouzla jsou sice běžnější než v Pánu prstenů, ale zase ne tak běžná jako třeba v Tkáči iluzí (nebo je to alespoň můj dojem), což jim propůjčuje jistou mystičnost a neobvyklost. Navíc jsou zde na několika místech narážky na cenu jakou mágové za své schopnosti platí, zejména poškození orgánů. Skutečně mocní následovníci Pterrů zde dokáží stvořit nejrůznější bizarní stvůry, někdo se zmůže sotva na vyčarování světla.

Hlavním důvodem proč jsem si cyklus oblíbil jsou postavy. Chovají se skutečně lidsky, jejich motivy jsou uvěřitelné a pochopitelné. Někdy jde o ostřílené cestovatele či vojáky, jindy mladé cucáky nebo od reality mírně odtržené učence, muže či ženy. Díky rozsahu cyklu je hezky vidět že žijí i mimo rámec knihy, mají vlastní minulost a budoucnost. Autor nefandí jen jedné straně, takže jednu událost často prožijí a vypráví postavy z opačných konců barikády.

Vzhledem k záměru serveru opět zdůrazním že knihy mohou značně obohatit vaši hru. Jedním zdrojem mohou být zápletky, ty se mnohdy týkají skupinky postav ne nepodobné družinkám ve světech DrD. Většinou nejde o žádné velké činy, ale spíš "prostá" dobrodružství použitelná i na nižší úrovni. Poměrně dost prostorů je věnováno nejrůznějším putováním a útrapy dlouhých cest jsou vylíčeny velmi přesvědčivě. Je vidět, že cesta může být mnohdy náročnější než souboj s padouchem na jejím konci i jak se mění vztahy členů skupinky v závislosti na obtížnosti cesty. Stejně dobře je popsáno i vybavení cestovatelů, určitě jde o něco, co se hodí při popisech delších tažení.

Užitečné mohou být také popisy měst, jejich proměny s přílivem nových osadníků. Některá jsou stará jen několik měsíců, jiná třeba dvě nebo tři generace. Celá oblast je ale nově kolonizována, nejsou zde žádná skutečně velká a stará města. Těm s menší představivostí mohou práci ušetřit přiložené plánky a mapky, kterých je zejména v novějších knihách (Nejdelší den, Zahrada sirén) celkem dost. Popsaná prostředí jsou celkem rozmanitá, včetně třeba orčí vesnice ve které skupinka žoldáků stráví noc nebo gobliní obchodní město. Kromě samotného popisu měst najdete i dost informací o tom, jak obyvatelé reagují na cizince, kupce, jiné rasy a podobě. Občas se skoro zdá, jako by autor některé povídky pro herní zpracování přímo připravil.

Knihy doporučuji hlavně jako náměty ke zpestření vlastní hry, ať už díky realistickým popisům putování a vybavení nebo zajímavým novým cizím postavám. Jinak nejde o žádné literární skvosty srovnatelné třeba s Pánem prstenů, spíš příjemné akční čtivo, které snad nikoho neurazí a nabízí celkem příjemná a realistická dobrodružství.


Vladimír Šlechta
Série několika románů a povídek
Krvavé pohraničí - vydal Poutník 2000, 148 Kč,-, 266 stran
Šílený les - vydaly Straky na Vrbě 2000, 135,- Kč, 248 stran
Orcigard - vydali Straky na Vrbě 2002, 165,- Kč, 331 stran
Nejlepší den - vydali Straky na Vrbě 2005, 180,- Kč, 366 stran (soubor povídek)
Zahrada sirén - vydali Straky na Vrbě 2006, 225,- Kč, 452 stran (1. část trilogie, snad bude mít i pokračování)
několik dalších povídek, v Drakobijci I - V a VII, něco vyšlo i v Dechu draka, Pevnosti a Ikarii

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Musím se přiznat k tomu, že Vladimír Šlechta byl pro mne až dodnes autorem neznámým (ano, ano, vím, jsem nekulturní barbar), proto budu hodnotit trochu jinak, než Shelagh a Alexej.

Recenze se mi líbí. Není pojata až příliš odborně nebo profesionálně, zkrátka mi řekla to, co měla, což je určitě to nejdůležitější. Pominu pár chybějících čárek před vztažnými zájmeny, protože u recenze to není až tak podstatné, resp. není jich tam tolik, aby to podstatné bylo. Mnohem podstatnější je to, že už nemusím řešit, jakou knížku chtít na Vánoce.

Z obsahového hlediska recenzi snad nic nechybělo. Našel jsem jak objektivní, tak i subjektivní názory, stručný děj, charakteristiky postav, prostředí a v neposlední řadě byly též vypsány jednotlivé knihy s plusem v podobě ceny, nakladatelství a počtu stran.

Forma trošku pokulhávala, zčásti i kvůli již zmíněným čárkám. Co je pro mě však podstatnější je, že vedle slov spisovných a... jak to říci... vyšších umisťuješ výrazy, které by se vedle nich hodily snad jen v uvozovkách. Příkladem budiž tvé nazvání postav "cucáky" v místě, kde se to vůbec nehodí.

Jinak máš u mě vedle nějakých těch plusů - četná přirovnání - i pár minusů - odstavce se mi zdají mírně zpřeházené a chaotické.

Když to všechno sečtu, není to sice na maximum, ale čtyři hvězdičky si to zaslouží.

--Darn--


 Uživatel úrovně 0

Sám jsem přečetl Krvavé pohraničí, Orcigard a množství povídek od Vladimíra Šlechty publikovaných v různých časopisech. Byl jsem tudíž před čtením lehce napjatý, jak to Corwin zvládne. A nebyl jsem zklamán.
Corwin zde vyjádřil snad všechno, co by mohlo čtenáře zaujmout a dotlačit k přečtení některé ze Šlechtových knih. Napsal, co se mu na knihách líbilo, popsal zajímavosti a odlišnosti od ostatních knih (světů) žánru fantasy, zkrátka nevynechla podle mě nic důležitého a podstatného. Ani pravopisnou chybu jsem žádnou neregistroval (i když to občas nedokážu zaregistrovat, i když tam jsou :). Tato recenze mě opravdu nadchla a nedala mi jinak, než abych ji ohodnotil nejvyšší známkou.
Takže pokud jste až doteď váhali, zda si Šlechtu přečíst, neváhejte a pusťte se do toho. Svět pohraničí je opravdu.... no však vy už si to svoje správné slovo najdete. :)

S úctou Alexej


 Uživatel úrovně 5

Všímáte si? Roste nám tu recenzentská veličina.

Povídky Vladimíra Šlechty mám ráda, nicméně jsem je zatím cíleně nevyhledávala. Ale po přečtení recenze si hodlám doplnit mezery v Krvavém pohraničí a přečíst si všechno, co do série patří.

Neodpustím si poznámku, že po formální stránce chybí v článku pár čárek, nicméně že to nesnižuje jeho kvalitu.

P. S.: Pro zájemce doporučuji i stůl recenzí Literární klub (ID 1836), jehož je autor nejhojnějším přispěvatelem.