Články&Eseje

Běžím ulicí Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 24

S trhnutím se probouzím. V pokoji vládne příjemné šero, těžké závěsy jsou zatažené. Trochu zmateně se rozhlížím po důvěrně známých předmětech – ozdobně vyřezávaný stůl s horou papírů, těžké křeslo potažené rudým sametem, široká postel, moje postel… Jsem doma. Letím ulicí… temná ulička… mám strach?... Zvedám hlavu a hledám ho. Není tu. Ještě tu nebyl, nebo už ano? Ano, je tu večeře, zlatý tác plný dobrůtek, které mám ráda, ale já nemám hlad. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy jedla z tohoto tácu. Včera, před týdnem? Záleží na tom? Cítím, že záleží, přesto se nedokáži přimět pozřít jediné sousto.

Znovu si lehám, choulím se klubíčka. Srdce mi buší, cítím se slabá… Kde je? Proč mě tu nechává samotnou, vždyť ví, jak se bojím, zná můj strach! Vidí mi ho na očích a já se vidím v jeho temných zorničkách. Nejsi ošklivá, říká mi svým hebkým hlase, hladí mě po tvářích a já se tisknu k jeho dlani jako toulavá kočka… Vděk. Vděk a strach… Točí se mi hlava, ach, jak se mi točí hlava! Běžím ulicí… letím… Dlažební kostky se slévají v jednolitou šedou šmouhu… Kdosi mi uniká… Mizí v temných zákoutích…

Zavírám oči, pach dobrot na zlatém tácu mi zvedá žaludek. Nemohu utéct, nemám kam a nemám vůli. Nemám ani volnost… Kolem krku mám kožený obojek, kvůli mému bezpečí, říká on. Věřím mu, ale jsem nebezpečná? Odkdy? Jak dlouho tu vlastně jsem? A kde to je? Snad na tom nezáleží, protože necítím strach z tohohle pokoje, ale ze… sebe? Škubnu sebou, chci vstát, ale řetěz mi dovolí jen cestu k tácu. Odvracím se, zavírám oči… Spát, ponořit se do měkkého snu, pravidelně dýchat.

Vznáším se nad špičatými střechami, měsíc bledě září obklopen kotoučem mlhoviny. Zírám do něj, je to opojné, tisíckrát opojnější než… víno. Víno? Kdy jsem naposledy pila víno?

Trhám sebou, v paměti se mi míhají podivné obrazy. Jsem v sále, ano v sále, uvědomuji si s překvapením. Všude je spousta lidí, jejich nadýchané šaty se vznášejí, šustí, voní opojnými vůněmi, které mi však nevadí. Zvedám ruku a s údivem sleduji svou hebkou bledou pleť a prsty obtížené zlatými prsteny. Klopím oči – mám tytéž šaty jako oni, bledě zelené, jemné, z mušelínu. Jak vím, že jsou z mušelínu? Co je to mušelín?

Sténám ze snu. Bledě zelené šaty mi cosi trhá, vystupuji z cárů jako lesní víla, jsem bledá jako světlo měsíce a nahá jako v den svého zrození. Očima těkám po okolí, je tma, ale ne zase taková, odkudsi sem doléhá zpěv a jiskřivý smích. Kdosi mi podává pohár vína… Poprvé zvedám zrak a poprvé poznávám jeho. Usmívá se, ale jeho oči jsou chladné, téměř nelidské.

Ze zahrady jsem vržena zpět do temné uličky. Znovu běžím, skoro letím, znovu sleduji zostřeným zrakem šedou šmouhu ulice. Mění se jako řeka, vlní se mezi domy tisknoucími se k sobě jako holoubata. Cítím kohosi před sebou, vím, že hledám jeho. Neznám ho, přesto mi jeho pach připadá důvěrnější než vůně mého polštáře. Na chvilku se zastavím, srdce mi buší touhou potěšit svého pána a ještě něčím, něčím divokým, co mě ovládá, čemu musím podlehnout. Nohy se mi měkce dotýkají střech a pak blátivé cesty, v kterou se změnila šedivá řeka kostek. Už ho vidím, opírá se o oprýskanou zeď, vidím jeho oči, jeho rty, které cosi tichého ševelí. Jdu blíž, měkce, tichounce se plížím, hmm, ano, tohle se mi líbí…

„Kriste Ježíši…“ snažím se to říct, ale nejde mi to. Mohu to říkat jen ve svých myšlenkách a v bledě zelených šatech. On to však umí nahlas. Křičí to… Ach, on křičí…

Kriste Ježíši! Kristepane…!“

Zaujatě si ho prohlížím, nakláním hlavu na stranu. Kéž bych měla své zelené šaty, třeba by se tak nebál. Připlížím se k němu blíž, jeho pach mi proniká do mozku a probouzí tam podivný rozkaz. Nechce se mi, ale musím, pán by se zlobil. Pokládám mu ruce na ramena, zvláštní, jsou bez prstenů… V jeho očích se mihne strašlivý obraz, z hrdla se mu dere zubožený vzlyk a pak proud temně rudé krve. Nebo je to víno? Nemám pohár, piji z něj jako z poháru… vzlyká už jen tichounce, slyším ho, třebaže jiný by ho neslyšel. Pouštím jeho ramena a on se sesouvá po oprýskané zdi do mokrého bláta ulice. Mé nohy měkce našlapuji, pak se odráží a dopadají na další ze špičatých střech. Pán volá… Musím domů…


Stmívá se, cítím to. Nevím, jak je to možné, ale nepřemýšlím o tom. Dveře se najednou otvírají a do pokoje vstupuje on. K mému úžasu není sám, vede s sebou muže, malého, plešatého, s červenou vázankou kolem krku. Dívá se na mne a nedokáže přemoci odpor. Znovu zatoužím po zelených šatech a zlatých prstenech, ale pán se na mě vlídně podívá a já na svou touhu zapomínám. Hovoří spolu, nerozumím, co říkají, mluví ten malý muž, překotně, při řeči trochu zadrhává.

„Zbavte ssse toho, mylorde! Okamžitě! Kdyby ssse někdo dověděl, že… Přísahejte, že ttto zničíte!“

Pán mlčí, dívá se do mých očí a já se v jeho vidím jako cosi krásného. Usmívám se, odhaluji při úsměvu zuby… Plešatý muž hrůzou couve. Nevím proč, ale jeho pach se mi zarývá do mozku, do podvědomí, do srdce. Nenávidím ho a dávám mu to najevo, mé rty se křiví v nenávistném šklebu. Pán mě tiší, pššššš, pšššš, tiššše… Poslechnu, schoulím se do klubíčka, ale mé oči přesto sledují plešatce.

„Tumáte,“ strká bělostnou košili mému pánovi do náruče. „Ještě tenhle muž a pak se toho zbavte! Rozumíte mi?“

„Rozumím, pane ministře.“

Srdce mi vynechává hrůzou. Odcházejí, ale za chvíli se pán vrací. Sedá si ke mně na postel, hladí mě po hlavě, přivírám oči slastí. Toužím kňučet, líbat hřbety jeho rukou… Odněkud vytahuje bělostnou košili a pokládá ji na postel.

„Chceš se proběhnout, maličká?“

Upírám na něj oči, věřím, že v nich vidí oddanost spojenou s nedočkavostí. Usmívá se, vidí to tam. Uvolňuje mi obojek, otvírá dveře…Venku je tma, srp měsíce se ostře zařezává do sametu oblohy. Nasávám vůně města, je to tak opojné. Zachytím, co potřebuji, a vyrážím…

Zase letím, vznáším se jako pták, přestože ptákem být nemohu. Přeskakuji šikmé plochy střech, dopadám na zem… Je to jako pokaždé; strašlivý obraz v děsem vytřeštěných očích, křik bublající v hrdle… trochu mi překáží červená vázanka, ale jen chvilku, jen okamžik…

Probouzí mě kruté rány. Dopadají na má záda, kůže praská, rány štípají, jako by do nich sypal sůl. Snažím se odplazit do koutu, řetěz mi však umožňuje jen cestu k tácu s krvavými odřezky masa. Kňučím, kvílím, uhýbám, plazím se jako zvíře u nohou svého pána, který švihá mé tělo jezdeckým bičíkem.

„Zlá holka, zlá!“ křičí a nechává svou trestající ruku řídit rány bičem. Pláču… prosím, žadoním… nech mě žít… neslyší mě. Nakonec se unaví, klesne na zem a stáhne z postele nedotčenou bělostnou košili. Po nekonečné době se odvážím k němu připlazit, pomalu, obezřetně, bojím se ho, ale má láska k němu je silnější. Opatrně pokládám hlavu do jeho klína, z úst mi vytéká krev, teče i z ran, které mi způsobil… Po nekonečné době zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Vím, že mi odpustil… Přistrčí mi košili k obličeji a tiše pronese:

„Už to nespleť.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

Víte, ono se o Lyrii říká, že psát umí. A když si člověk přečte pár jejích děl, zjistí, že ona měsíční lučištnice je dnešním pokladem čaje.

Už jsem od tebe, Lyrie, něco četl a soudím (zcela subjektivně), že toto je Tvá nejlepší práce. Oproti mateřské lásce, která mě trochu zklamala, je tohle tak obrovský kontrast (formou, zpracováním, celkovým dojmem), že nemohu než chválit.

Nevím, jestli to bylo tvým záměrem při psaní, každopádně trochu zkušenjší čtenář vidí dějovou linii na můj vkus moc jasně - lehce se dá odhadnout, kam příběh běží. Leč je to opět jenom můj subjektivní pocit, protože si zcela jednoduše dokážu představit vcelku dost lidí, co tu linii nepochopili a tak i pointu.

Jinými slovy - moc hezká povídka, dělající jednu z vrchních mincí ČaE.


 Uživatel úrovně 0

Fee: neomlouvej se, vždyť záleží pouze na Tobě. Ale děkuji za Tvé příspěvky a hodnocení.:-))

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Lyrie:
Omlouvám se a ujišťuji tě že už jsem přišla po třetím přečtení na to že je to upírka.doufám že omluvu přijmeš.


 Uživatel úrovně 0

Lyrie: Sama jsi níže psala do diskuze, že ponecháváš možnost čtenáři dosadit si do role hlavní hrdinky vlastně kohokoliv , s tím, že záleží na představách a fantazii čtenáře. Právě proto, že jsi tu postavu nespecifikovala, si pod ní Fee mohla představit třeba i psa (fenu).

Jinak k dílu: Začátek byl pro mne celkem chaotický, musím přiznat, že jsem začala chápat až ke konci příběhu. V podstatě souhlasím s tím, co je napsáno níže, snad netřeba k tomu dodávat nic jiného, než že příběh opravdu zaujme a čtenář se u něj nenudí, aby pochopil, musí číst dál a jak čte dál, zvětšuje se i napětí. Celkem velice podařené dílko

--Tinny--


 Uživatel úrovně 0

Fee: Víš jistě, že jsem psala o psu?? Nijak jsem tu postavu nespecifikovala.


 Uživatel úrovně 0

Prosím uživatelku Fee, aby mi vysvětlila, proč hodnotila, jak hodnotila. Prosím, aby důvody uvedla do diskuze.

Děkuji

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

pouze jedno slovo: epesní!


 Uživatel úrovně 0

Ano,je občas dobré se na svět podívat z pohledu
psa či jiného tvora.To že se stůl(v jejich měřítku)
pne do výšky tří metrů,že když si stoupnou k
patníku chvíli čenichají a pak ho pomočí je jejich
obdoba e-mailu,to že vodítko je řetěz zabraňující
jim v pohybu jako otrokům(z jejich pohledu),že
když jim přikazujeme ať si sednou,oni si myslí:
"Já si teˇka dřepnu na zadek a pak něco dostanu".
Prostě mají jiné chápání než lidé a měli bychom to
pochopit,protože jim nějakým způsobem můžeme ublížit.


 Uživatel úrovně 8

Lyrie: Tak si to můžeš nechat pro sebe :), ačkoliv je dobré vědět, že tu je člověk, kdo zná pravdu....Lyrie :)


 Uživatel úrovně 0

Organizovaný chaos s příjemnou atmosférou je vskutku dobré přirovnání. Je to sice psáno schválně tajemně a zkrátka tímhle stylem, ale nemohu hodnotit lépe než 4*, protože mě toto dílo nezaujalo žádným nápadem. To by byl jediný důvod...