Ve jménu Týrie!
| Autor: | Mormakar?v ná?ek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
„Ach, Vraeli…“
Autoritativní postava s velkým orlím nosem stála klidně vedle černého koně. Jeho modré oči ulpěly na vedle stojícím spolubojovníkovi:
„Vraeli, jak dlouho stojíš po mém boku, jak dlouho? Nedůvěřuješ snad mému rozhodnutí? Řekni, kolikrát jsem vás vedl do zdánlivě prohraného boje? Proč jsme vítězili, proč bráníme svou zem? Moc dobře víš, příteli, že to má smysl!“
„Máte vynikající přesvědčovací schopnosti, můj pane. Snad dnes zvítězíme, budu tomu věřit. Sloužím vám oddaně už deset let a sloužím vám rád, ale mnohokrát, když mě vaše mocná paže zachránila, mnohokrát jsem se divil, že ještě žiji. A já chci žít! Pro svůj domov a pro svou ženu a dceru. Deset let jsem je neviděl. A proto, až pobijeme přesilu těch nuzných rypáků tam v dáli, jako to děláme, můj pane Dreinmare, už deset let, opiji se z radosti nad jejich smrtí. Z radosti, že naše zem přečkala další den. Ale i z veselosti, můj pane, že mám na koho vzpomínat, i ze smutku a žalu, protože dnes způsobím krveprolití v řadách zelených rypáků. A protože i oni chtějí žít, musím se uchýlit k této věci, kterou nenávidím.“
„Přísahám, můj pane, že budu bránit svou zem, že povedu své bratry ve zbrani do neodvratné bitvy a uchráním hranice před nájezdy nepřátel! Baží po naši půdě a myslí si, že jsou silnější než my! Ale oni nikdy neměli takového velitele! Jen díky vám jsme odolnější a odhodlanější než kdykoli předtím!“
Vrael poklekl před Dreinmara a na důkaz své věrnosti mírně sklonil hlavu.
„Vraeli, jsi mimořádný muž!“ řekl Dreinmar tiše, jako by se snažil zakrýt dojetí. „Teď však vstaň. Nemám rád, když přede mnou někdo klečí nebo se plazí a obzvlášť, když je to jeden z lidí, který je ctí a chloubou království!“
„Děkuji, můj pane.“ Vrael uposlechl a pak se zadíval veliteli přímo do očí. „Věřte, když říkám, že chci, aby naše korouhve vlály na všech věžích svobodně! Pojedu do bitvy po vašem boku, váš plášť bude vlát vedle mého. Nepřeji si nic jiného, než abychom naše štíty, meče a kopí ukázali pěkně zblízka těm odporným rypákům! A až to skončí, navštívím Týrii.“ Vrael se na chvíli odmlčel a v duchu si vybavil zdi rodného města, svou drahou ženu a malou dcerku. Když pak znovu promluvil, jeho hlas zněl odhodlaně: „A proto se dnes budu bít jako lev a bodat jako maličký štír! Ať ty zelené zrůdy vezme čert!“
Dreinmar opětoval pohled jeho planoucích očí a pak sevřel Vraelovy ruce, které držely zlatý meč.
„Bohové tě ochraňuj, příteli.“
Modré korouhve na dlouhých žerdích vlály v podzimním větříku. Stříbrné zbroje tisíce rytířů vrhaly ostře bílé pablesky na zelené netvory. Pak zaduly dlouhé trouby k útoku a jízda se pohnula cvalem k bestiím, kterých bylo více jak dvakrát tolik.
„Normane! Veď svou korouhev vlevo.“
„Rori! Korouhev vpravo!“
„Odveďte pozornost!“
„Vraele! My do středu hordy!“
Dreinmar ze sebe prudce vyrážel stručné rozkazy. Jízda byla lety výcviku a bitev tak sehraná, že nebylo zapotřebí vzletných slov. Každý věděl, co má dělat. V tvářích mužů se zračila vážnost a odhodlání. Nikdo se neusmíval, na to byla situace až příliš vážná.
Dreinmar vytáhl obouruční meč a ukázal jím na orky. „Nepřátelé země Týrie! Za porušování práv mé země vás hodlám zbavit vašich proradných životů!“
Mračno rytířských kopí rozvlnilo vzduch. Ostré hroty drtily kulaté štíty orků a srážely jejich těla do prachu bitevního pole. Orkové však nedbali svých mrtvých druhů, přelézaly jako zelení červi hromady mrtvol a se sekerami a kopími běželi vstříc rytířské jízdě. Jejich zálohy vrhaly dřevěná kopí jako vzteklé sršně.
„Štíty! Štíty!“ řval Dreinmar zběsile. Sehnul se právě včas, aby unikl svištícímu kopí a pak ihned překontroloval své bojovníky. Tyrijští rytíři uposlechli jeho rozkazu a kopí orků se zahryzla do oválných štítů jako zuřivé tesáky.
„Normane, Rorime, Vraeli! Vpřed!“
Vrael měl slzy v očích a tvář pokrytou prachem. Přesto viděl, jak se jeho pán přenesl na hřbetu Černého plamenu přes živou zeď nepřátelských bojovníků. Kůň ztěžka dopadl a vzápětí byl sražen kladivem mohutného orka.
Hrot rytířské jízdy rozerval hradby nepřátel. Propukla zuřivá bitva, všude řev, ryk, krev. Vrael, obklopen svými spolubojovníky na koních, se nesmlouvavě prosekával k místu, kde viděl Dreinmara naposledy. Jeho těžký válečný kůň drtil pod svými kopyty pomalé orky a zanechával je za sebou zkroucené v bolestech.
Vrael se postupně probíjel k místu, kde byl Dreinmarův kůň sražen palicí mohutného orka a spatřil hlouček zelenokožců, jak se marně snaží udolat jeho velitele. Dreinmar statečně vykrýval zákeřné útoky a přitom křičel, co mu síly stačily:
„Rungare! Rungarééééé..!“
Jeho slova pronikla hluboko do lesů tyrijské země. Křičel znovu a znovu, stále volal neznámé jméno a přitom ještě stačil odrážet rozvášněné orky. Jeho zorničky nezvykle plály modrou září, když jeho stříbrný meč srážel další a další bestie, které prahly po životě mocného bojovníka.
„Můj pane!“
Dreinmar zaslechl Vraelův varovný výkřik a následně jekot zelené zrůdy. Otočil se a spatřil Vraelův zlatý meč zabodnutý hluboko v orkově hrudi. Vraelova tvář byla potřísněná krví a potem.
„Můj pane,“ seskočil a zvedl ze zablácené země zástavu. Postavil se po boku Dreimarovi a část rytířů udělala totéž. „Padla spousta našich druhů, Dreinmare! Tady nás čeká jen smrt! Slyšíte? Jen smrt!“
„Tou cestou se jednoho dne dáme všichni, Vraeli! Můj přítel z lesů přichází! Vidíš, jak se roztahují mraky a slunce zaplavuje lesy?“
Vraela napadlo, že se snad velitel zbláznil.
„Ne, nikdo nepřijde! Orkové nás pobijí jako prašivé psi! Ano, jako psi! Norman s Rorim jsou mrtví, nedokázali čelit přesile, nedokázal jsem…“ větu nedokončil a zmateně se zadíval k lesu. Měl pocit, že za dlouhými řadami rytířů a orků zahlédl nepatrný pohyb.
Z temnot lesa se vynořila tajemná skupinka vedená vysokým mužem zahaleném v temně zeleném plášti…
„Rungare!“
Vrael se zmateně podíval napřed na Dreinmara a pak na podivného muže z lesa. Postava v zeleném si sejmula kápi a odhalila tak svůj nadpřirozený zvířecí zjev. V jemné fialové tváři zářily rudé oči, dlouhé uši byly zakončené ostrou špičkou… V uhlazeném obličeji se zračila letitá moudrost. Vznešenost této osoby podtrhoval větřík pohrávající si s jejími dlouhými havraními vlasy.
„Ty jsi mě volal?!“ otázal se příkře Rungar, aniž by vůbec pohnul rty. „Pak tedy víš, co tě čeká.“
„Ano, vím!“
V Rungarových rukou se zableskly krátké čepele. Modré plameny tančily na rudém ostří, jako by žily vlastním životem. Jeho tvář nyní připomínala kamennou masku. Skupina, která ho doprovázela, čítala pouhých třináct bojovníků. Vzhledli k vůdci, zákeřně se usmáli a zakrátko se jejich úsměvy proměnily v křik. Nebyl to křik třinácti, ale tisíců opravdu trpících hrdel. Šířil se bojištěm, zavrtával se každému do uší… Tak se stalo, že se vedle sebe krčil ork s člověkem a všichni si zacpávali uši dlaněmi. Nedbaje zbraní, nepřátelství ani dávných či blízkých sporů, tiskli se k bojem rozryté tyrijské zemi jako vyděšení kluci. Ani koně ani jiná zvěř neušla hněvu třinácti. Myši se ve svých norách kroutily jako hladová háďata, ptáci padali k zemi...
„To stačí!“ poručil Rungar svým bojovníkům. Ticho přerušoval jen vítr.
Dreinmar s Vraelem zmateně pozorovali děsem ochromené vojsko. Lidé i orkové... Ti všichni se třásli prožitou hrůzou.
„Pobijte orky!“ zavelel Rungar svou myslí. Jeho chladný příkaz pronikl jako ledový šíp i do mozků zmatených orků, kteří se po sobě vyděšeně podívali. Netušili, že Rungar jen plní dávný slib daný Dreinmarovi, ale co na tom záleželo? Třináct nelidských bestií se na ně nelítostně vrhalo, jejich děsivé zbraně - zahnuté půlměsíce - kosily jejich řady jako klasy obilí.
***
Na kopci stály dvě skupiny a shlížely do údolí, kde ležela pobitá těla orků.. Dreinmar jako vůdce svých mužů stál v popředí s Vraelem po boku a upřeně hleděl na Rungara. Dívali se na sebe bez jediného záchvěvu. Najednou se Dreinmar začal v těch rudých očích utápět... Nějakým zázrakem mohl nahlédnout do Rungarova temného nitra. To, co spatřil, vlastně znal, ale přesto ho to šokovalo. Spatřil šíleného vraha, který bůhvíproč zabíjí Rungarovu ženu. Později toho vraha dopadl a předal Rungarovi. Od té doby mu byl elf zavázán.
Skupiny bojovníků chladil studený větřík vanoucí z hor. Dreinmar se otočil ke svým rytířům:
„Moji bratři ve zbrani!“ Na okamžik se odmlčel, aby si zajistil pozornost. „Prožili jsme spolu víc jak deset let v bojích ve jménu Týrie. Bránili jsme ji, jak se dalo. Zemřela spousta našich přátel, ale nikdy jsme nepodlehli, třebaže nám často hrozila smrt! Nyní, když jsou naši nepřátelé poraženi a rozehnáni do všech stran, nyní nastal čas vrátit se domů! Jeďte domů, moji bratři! Obejměte své syny a dcery a pomilujte své ženy! Opravte domy a osejte pole! Nikdy nevíte, kdy vás Týrie znovu povolá!“
Dreinmar se otočil na Vraela a dotknul se jeho ramene, na kterém visel pochroumaný pancíř. Posmutněle se usmál: „Vyřiď svému otci, že vás zachránil můj elfský přítel a já že nyní musím splnit slib, který jsem mu dal. Přísahal jsem, že když ho jedinkrát požádám o pomoc, pak… „ odmlčel se, jako by nechtěl, aby Vrael znal zbytek. Místo toho pokračoval: „Sliby jsou posvátné, můj drahý příteli, a proto od této chvíle budu doprovázet Rungara na jeho cestách. Už nikdy se nesetkáme… Tady je prsten a dopis s pečetí, dej to mému otci. Ať… ať si o mne nedělá starosti…“
Vrael a rytíři mlčky a s úctou hleděli na Dreinmara a on hleděl na ně. Jako by se snažili vtisknout si do srdcí každý okamžik, který spolu prožili. První se vzpamatoval Vrael a přejel pohledem po spolubojovnících:
„Rytíři!“
Sbor mužů vytasil své meče k nebi: „Za čest a slávu země týrijské!“ Přísaha z tisíců hrdel se nesla krajinou jako vznešený chorál.
„Jaké jsou vaše rozkazy, můj pane?!“ zeptal se Vrael s hrdě vypjatou hrudí.
„Spalte ty nuzné rypáky, ať zemi a okolní lesy nezaplaví mor! Mrtvým bratrům postavte hranici a spalte je se všemi poctami, jaké náležejí hrdinům! Pak... pak jeďte domů.“
Diskuze
Podla mňa je to spracovaný príbeh,niekoľko gramatických chybiciek si nikto nevsimne a síce to nie je nic originálne,zaujme to.
Ten príchod Rungara jeho trinástich druhov na konci bol zasadený do deja trochu skoro,ja by som to odložil o pár riadkov nižšie,a prepracoval trochu ešte tú bitku,lebo bola podla mňa krátka.Celkovo za4*.
Shadowmage: Věř, že dílko bylo v MS a že se na něm dost pracovalo a dost se upravilo. Ale jak MN psal nížeji, za své chyby nese plnou odpovědnost, neboť v MS mu byly všechny chyby opraveny, včetně oněch tolik diskutovaných psů.
S pozdravem
Lyrie
Mormakarův nářek: V pořádku. Jak jsem již psal dole, byla to moje věc, kterou bych nezahrnoval do hodnocení díla, protože se ho to týká jen z jedné části. Vrael byla opravdu mocná bytost už jak jsi ty říkal a myslím, že se pro rytíře hodí dobře. Jen je to takový schod, takový divný přechod mezi úplnou fantasy, kde se Vrael proháněl na drakovi a tady, kde je téměř realistický -samozřejmě vyjma elfů a orků- prostě to neberu nijak jako chybku.
Vrael byla mocná bytost a ten, který má to jméno zafixované již v něčem jiném je mírně překvapen, ale není to špatné. Už to ani nijak neberu a hodnocení jsem také nestrhával.
Mormakarův nářek: Příběh mě zaujal, i když právě ty Krteckem zmíněné chyby tě stály u mě jednu hvězdičku. Tvůj heroický styl a místy až poněkud archaický jazyk se k tvému tématu dobře hodí, stejně jako styl dialogů mezi Vraelem a Dreinmarem, tady oceňuji, že se Vrael k vůdci chová skutečně jako k veliteli. Možná jen slovo "rypáci" se objevilo o něco častěji, než by bylo zapotřebí.
Ke jménům: Vraela znám z Eragona, ale tady mi ten výběr jména vůbec nevadí, něco jiného by bylo, kdyby se rytíř jmenoval třeba Aragorn. Všimnul jsem si, že jeden ze tří velitelů, Rorim, je nejprve osloven "Rori !". Možná jde o zkrácení jména (jako by bylo třeba Norme! z Norman).
Nápad s posilou z lesa se mi také líbil. Napadlo mě však něco k zamyšlení. Co kdyby byl příběh až do určité doby (nejspíš do tehdy, kdy by začali v bitvě prohrávat) vyprávěn z pohledu rytířů a následné chvíle, včetně Rungarova útoku, líčeny pohledem (a jazykem, to by bylo vzhledem k rytířům skutečně kontrastní) Orků. Na konci by ses opět vrátil k rytířům a jejich cestě do domovů.
To by možná mohlo příběhu dodat jistou přitažlivost i pro ty, kteří neholdují heroické fantasy.
Dílo se mi ovšem celkově velmi líbilo, myslím, že ses oproti minulým příběhům zlepšil.
Takže 4 hvězdy, za využitelnost příběhu v DrD i za příjemné počtení.
S úctou, Shadowmage
P.S. Nech si příště zkontrolovat dílo po stránce gramatiky v MS nebo někoho popros poštou.
Krteček: Všechno v pořádku, nepsal jsi nijak ostře, jen jsem měla pocit, že musím své jednání vysvětlit. A musím uznat, že s tím tryskem máš pravdu, že fyzikální zákonitosti jsou nad pocity...
vyborne napsany pribeh takove namety se mi libi ...velke bitvy plne hrdinskych cinu atd. jedinou vytku byh mel ke konci bitvy kde je armada lidi ztachranena ponekud silnym pritelem ... mozna by ta bitvy chtela trosku vic rozpracovat ale jinak jak rikam vyborne napsany pribeh ... :)
Shelagh:
2. Já jsem nehovořil o zásadní, ale o drobné chybce a stylové neobratnosti. A použil jsem IMHO.
4. Stopnul jsem si to. Je to přes šest sekund. U koně v trysku (15m/s) je to devadesát metrů. Řvát něco po dráze devadesáti metrů? A to jsem stopoval pouze citovanou větu. Přičteme tu větu před tím a máme něco přes sto metrů.
Ale myslím, že na nepatrnost chyby se kolem ní rozjíždí až příliš velká diskuze. Tímto tedy ze své strany končím.
5. Bez diskuse uznávám. Nicméně na mé hodnocení mělo hlavní vliv "ty psi"
Ohledně vracení příspěvků - myslím, že diskuze je vyčerpána. Omlouvám se, pokud jsem se vyjádřil nechtěně ostře nebo útočně, nebylo to mým úmyslem. Bylo to opět pouze vyjádření názoru.
Krteček: Podrobněji rozeberu Tvůj příspěvek z 23:47:41 23.11.2006
1. Psi jsou bez diskuse.
2. V dalším příkladu není zásadní chyba autoritativní postava - jeho oči, protože kontextově druhá věta odkazuje na koně.
3. Bez diskuse.
4. Délka pokřiku je věcí názoru, věta není natolik dlouhá, aby se nedala říci během sedmi kroků.
5. V tomto případě není přivlastňovací zájmeno "můj" chybou, protože je zdůrazněním kontextu věty - tedy: "vy cizáci pleníte moji zemi". Naopak "své země" by bylo chybně, protože by nebylo zřejmé o čí zemi hovoří, resp. významově by byl bližší výklad, že orci porušují řád orčí země.
Ohledně vracení příspěvků: Je to skutečně mé právo, ale nikoliv povinnost. Záleží tedy pouze na mém posouzení. A já jsem posoudila, že dílo je dostatečně kvalitní (proto také ode mne dostalo čtyři), že gramatické chyby nediskvalifikují obsahovou stránku a styl je na takové výši, že se směle může řadit k nadprůměrným dílům. Moje hodnocení vychází z kontextu rubriky, resp. děl, která schválím a která zamítnu.
Krtecek: pak promiň, že jsem nedokázal splnit Tvou představu a že jsem použil to, co jsem použil..
Mn:
Ale křičet "Ve jménu Týrie" je naprosto v pořádku! Třeba Rohanské vojsko, které ujíždí jako jeden muž a řve "Smrt!" je jedním z nejsilnějších momentů Návratu krále.
Stejně tak řvát "Vpřed!" nebo "Zničte je!", možná i ty rozkazy kdo na které křídlo bych unesl.
Ale něco jiného je vyjíždět do útoku a snažit se řvát takovéhle "filosofické traktáty." Jednak to nejde a jednak by byl velitel svým lidem tak maximálně pro smích. Asi to jsem chtěl k tomuto bodu říct.
Šermíř nejsem, ale tohle mi říká rozum.