Články&Eseje

Oběť Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 22

Oběť


„Pane, vstávejte. Vstávejte, pane!“

Zvedl jsem hlavu ze stolu, na němž jsem večer usnul. V poslední době se mi to stávalo často, vzhledem k neutěšenému stavu mého měšce až nepříjemně pravidelně.

Muž, který mnou třásl, přede mě postavil hrnek s šedivou páchnoucí tekutinou. Nevěděl jsem, co přesně v hrnku je, ale nápoj byl horký. Také zaháněl únavu a mírnil sílu tupých úderů, které zevnitř bušily do mé hlavy. Zdejší hostinský víno neředil, tím byl pověstný na míle daleko.

„Před hodinou tu byl starostův poskok, ale nemohl jsem vás vzbudit. Prý se ztratilo nějaké měšťanské dítě. Máte jít za starostou nebo k vývěsce na náměstí.“

„Co je mi po dítěti? Můj fakan to není!“ zabručel jsem a obrátil jsem hrnek do sebe.

„Ten měšťan … má být nějaký starostův přítel. Prý zaplatí jakýkoliv obnos ... myslel jsem, že…“

Můj pohled musel být výmluvný, protože hostinský bez dalších řečí odcouval za výčepní pult. Nechal však na stole ležet můj tlumok a meč. Zbroj ležela na protější židli. Mohl jsem jenom zaklít a začít se strojit do pracovního.

Na náměstí právě řádil další šílený kněz. Před hloučkem lidí kázal o příchodu ďábla, který zničí všechny hříšníky, všechny, kteří si nevykoupí odpuštění. Samozřejmě nejlépe přímo u dotyčného kněze. Musel jsem se pousmát, když otevřel ústa a zahlédl jsem dva zlaté přední zuby v jeho ústech. Zjevně při plnění úkolu, který mu svěřila vyšší moc, netrpěl nouzí.

Ale měl jsem práci, která neměla s tím fanatikem nic společného. Protlačil jsem se davem k obecní vývěsce. Bod pro chudáka, ten opilec v hospodě měl pravdu:

„Ztratila se naše jediná dcera, Jaella. Za její nalezení nabízíme vysokou odměnu, bližší informace můžete dostat v Široké uličce v domě zlatníka Waryka.“

Tu vůni, která se linula ve vzduchu, jsem poznal hned. Byla to vůně peněz, vůně dobrého jídla, pití, společnosti luxusních děvek, vůně několika týdnů přepychu. Zkrátka bod pro chudáka. Nečekal jsem na nic, hned jsem zamířil do zlatníkova domu. Musel jsem se procpat zástupem nuzáků, kteří větřili příležitost k bezpracnému zbohatnutí, ale pár dobře mířených kopanců a několik ran pěstí splnilo svůj účel.

„Hledám Waryka,“ oznámil jsem sluhovi, který přišel otevřít dveře. „Jsem Carlo di Scarp a věřím, že jeho dceru dokážu najít.“

Sluha si mě krátce prohlédl, pak pokynul drobnému chlapci, zřejmě poslíčkovi pro všechno. Zatímco šel nahoru pro pána domu, prohlížel jsem si okolí. To, co jsem viděl, se mi líbilo, ostatně už zlacené klepadlo na dveřích dávalo tušit, s kým budu mít tu čest. Vstupní hala měšťanského domu však má původní očekávání překonávala.

Přímo proti dveřím visel portrét, stačil jediný pohled, abych poznal, že se jedná o Rimeta. Rimet, slavný to malíř, který ve svých honorářích nikdy nešel pod sumu se čtyřmi nulami. Sbírka zbraní vykládaných stříbrem, jemné dřevoryty, znázorňující jakýsi lovecký výjev. Celkový dojem korunovaly dvě nádherná ženská torza od Kyrdisse. Jenom za předměty v místnosti bych mohl při svém standardu žít asi tak … deset let.

Vrzly dveře a po schodišti scházel muž z obrazu. Zlatník Waryk byl muž asi padesátiletý, na jeho postavě se podepsala léta blahobytu. Z jeho vlasů zbyly jen řídnoucí paběrky, které nemohly zakrýt rostoucí pleš, ačkoliv se o to jeho kadeřník nepochybně snažil.

V závěsu za ním kráčel anděl, alespoň tak mi ta dívka v první chvíli připadala. Zlaté vlasy sahající do půli pasu, chrpově modré oči, dokonalá postava. Mohlo jí být šestnáct nebo sedmnáct let, ale stačil jediný pohled na pláčem zrudlý obličej. Okamžitě jsem pochopil, že je to matka dítěte a zlatníkova manželka.

Chladný vztek, který mě při pohledu na ten nerovný pár na okamžik popadl, se přeměnil v další přirážku k původně stanovené ceně. Několik týdnů přepychu se skokem změnilo na několik měsíců.

„Jsem Carlo di Scarp, svobodný poutník,“ představil jsem se. „Dokážu Jaellu najít, ale nebude to zadarmo. Jsem ten nejlepší, ale jsem velice, převelice drahý.“

Změřil si mě očima a já téměř viděl, jak mu za očima běhají nuly, slyšel jsem cinkání zlaťáků v jeho hlavě. Moje slova se mu nelíbila, ale křečovitý stisk paže, kterým ho počastovala ruka jeho mladé ženy, ho nejspíš přesvědčil.

„Kolik?“

„Pět tisíc florénů. Desetinu jako zálohu, zbytek mi dáte, až ji přivedu.“

Jen zalapal po dechu: „Za tu cenu mohu mít novou zaoceánskou loď. Jakým právem…?“

Přestal jsem ho poslouchat, posadil jsem se na zem a připravil si vše potřebné, abych se dostal do transu. Věděl jsem, že ho má jistota odzbrojuje, že ze sebe nedokáže vydat jediné slůvko. Začal jsem pohledem do očí dívky, napojil jsem se na její mysl, potom na mysl dítěte, mé myšlenky pluly dál a dál od mého těla. Byla tam, byla naživu a snažila se mi cosi naléhavě sdělit.

Trvalo mi sotva čtvrt hodiny, než jsem se dozvěděl všechno potřebné.

„Zmizela z vašeho domu? Strážní, ani sluhové si ničeho nevšimli, že?“ Nebyla to ani otázka, jako spíš konstatování. „Dva muži v šedých kápích, kteří zmizeli směrem ke Sluneční bráně…“

„To všechno vám mohl říct někdo od městské stráže. Jak mám vědět, že mě nechcete podvést?“ protestoval Waryk.

„Viděl jsem ji.“ Přerušil jsem ho. „Nechtěli po vás žádné výkupné, mám pravdu? Nemohli chtít, má se stát obětí jakéhosi rituálu. Viděl jsem jeskyni, ve které je ukrytá, viděl jsem oltář, na kterém ležela, dokonce i dýku, kterou ji obětují. Ale pokud si do dnešní půlnoci poradíte beze mě…“ nechal jsem slova viset ve vzduchu.

„Jestli jste ji viděl, jistě mi ji dokážete popsat,“ nadhodil zlatník. Jeho žena si mezitím spokojeně omdlela a sluha ji odnesl do vedlejšího pokoje.

„Pět měsíců staré mimino,“ pokrčil jsem rameny. „Modré oči,…“

„Všechny mé děti mají modré oči,“ prohlásil Waryk pohrdavě. „Učitel mého syna říkal, že je to nějaká ta … kinetika.“

„Mateřské znamínko ve tvaru motýla na pravé lopatce také?“ opáčil jsem.

Zarazil se, pochopil, že přišel čas mluvit vážně.

„Dobrá, věřím vám,“ konstatoval nakonec. „Chcete někoho, kdo vás do té jeskyně doprovodí?“

„Jsem samotář, vaši lidé by mi jenom překáželi.“ A dělali by si zbytečný nárok na část odměny, dodal jsem v duchu. Nejspíš to pochopil, protože pokrčil rameny.

„Jak myslíte, hmm…“ „Carlo,“ doplnil jsem ho po krátké odmlce. „Carlo,“ odkašlal si. „Ale pět set florénů zde v hotovosti nemám. Mohu vám zaplatit v drahokamech nebo špercích?“

Bod pro chudáka! Nedal jsem na sobě znát svůj triumf, ale vřela ve mně radost. Jedna noc práce a potom měsíce strávené mezi stehny Pidlooké Nely. Lidé, kteří odsuzují zločin, nevědí, co činí. Nebýt jeho, byl by chléb nás, ochránců zákona, o mnoho tužší.



Přívrženci temného kultu si svůj úkryt vybrali dobře. Jeskyně za městem, úzký vchod, za kterým se chodba větvila do několika směrů. Obětiště, které jsem viděl však mohlo být jedině v přírodní dutině, do které vedla jediná cesta. Před několika lety jsem v této jeskyni pobil sedm loupežníků, kteří ohrožovali nedalekou kupeckou stezku, dobře jsem ji tedy znal.

Strážný u vchodu si mě vůbec nevšiml. Stačilo několik okamžiků, pak tlumeně zachroptěl a skácel se k zemi. Jeho oči se na mě dívaly, ale už mě neviděly. Krk měl proříznutý tenkým ocelovým drátem. Krátce jsem nahlédl do ostatních chodeb, abych se nedočkal nepříjemného překvapení v zádech a šel jsem dál, vstříc nevyhnutelnému boji.

Byli tři, těsně před velkou jeskyní. Nejodvážnější z nich mi vykročil v ústrety, ostatní se hrbili za ním a čekali na svou šanci. V úzké chodbě nebylo místo na finesy. Vyrazil jsem mečem proti jeho očím. Když mi svou šavlí zablokoval čepel, vrazil jsem mu do hrudi dýku, kterou jsem měl ukrytou v levé ruce.

Druhý muž ani nestačil pochopit, že na něj přišla řada. Dýka se vynořila z mrtvého těla a prudkým letem překonala těch pár sáhů, které ji dělily od jeho hrdla. Když to viděl poslední, třetí strážce, začal přede mnou kvapně ustupovat.

V panice zakopl. Z úst, které otevřel, aby vykřikl svou prosbu o milost, vyšlo zachroptění. Za ním následoval proud jasně červené krve, který mi pokropil kalhoty a boty. Překročil jsem ho, od obětiště mě dělil jediný ohyb chodby.

Krev. Ještě čerstvá krev na oltáři. To byl první vjem, který se mi vryl do paměti, jakmile jsem vstoupil do místnosti. Přišel jsem pozdě. Skoro jsem slyšel zaklínací formule, které musely přírodním dómem před chvílí zaznít.

Výkřik, který se rozlehl pod kamennou kupolí by musel probudit i mrtvého, ale mně zmrazil krev v žilách. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem znovu získal vládu nad tělem.

Byl to výkřik malého dítěte, hladového, nejspíš podělaného a mokrého, ale byl to výkřik živé, zdravé pětiměsíční holky.

Pak jsem ji uviděl v prachu, byla jen kousek od oltáře, ale z ústí chodby nebyla vidět. Ležela na zádech, oči měla zavřené a řvala jako o život. Vedle ní leželo bezhlavé tělo kohouta, jehož krev ulpěla na oltáři. Zřejmě měl upozornit temného boha, že brzy přijde jeho hlavní host.

Přišel jsem tedy včas. Už zbývala jen ta složitější část úkolu. Dostat se ven s děckem na krku, pokud možno tak, aby ani jeden z nás nepřišel k úhoně.

Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli v ní nejsou temná zákoutí, kde by se skrývali nepřátelé, ale byla prázdná. Přistoupil jsem k Jaelle a opatrně jsem si k ní kleknul.

„Tak co, zlato, vypadneme z tohohle pajzlu?“ oslovil jsem ji. Odpověděla mi dalším vzteklým křikem a doširoka otevřela oči…

Byly rudé, beze stopy bělma. Carlo di Scarp se podíval do očí samotnému ďáblu.



Když dozněly jeho výkřiky, výkřiky k smrti vystrašeného muže, který utíkal směrem k východu, co mu síly stačily, odsunula se kamenná deska a z úkrytu za ní vyšli dva muži.

„Vezmi dítě a sejmi z něho tu prokletou iluzi. Půjdeme, zítra ráno nás čeká práce. Myslím, že až se ten chudák rozpovídá, přibude nám během několika dnů mnoho nových přívrženců,“ řekl ten vyšší.

Menší muž se sklonil k Jaelle a jeho tvář se zkřivila grimasou, která měla nejspíš znamenat úsměv. V šeru jeskyně se zablýskly dva zlaté řezáky…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora,

v tomto článku by se mohlo méně mluvit (je tam více přímích řečí než dosti)
jinak v ohledu na věc musím uznat že je to dost dobré dílo na 5*

runak


 Uživatel úrovně 0

Krteček:
Děj je fakt poutavy. Dobře se do něj začteš, ale jak už tady řekl Křeček ( Zdravim Křečka ) tak je tam pár věcí, které mi v příběhu vadí a to, že hrdina je nepřekonatelny master, ale jakmile uvidí iluzi zdrhne...to je přinejmenším divné, ne?
Jinak dobrý dal jsem ti 4*


 Uživatel úrovně 5

Hamster:

Zdravím křečka.

Kulhánka neznám, nemůžu se tedy urazit ani tvářit se polichoceně :o) Nicméně styl psaní ... se svým stylem nic nenadělám.

Ano, hrdina je takový statečnější brouk Pytlík. Ovšem všechno, co se stalo tak nějak čekal. Ale aby se mu v náručí choval Antikrist, to byla i pro něho nejspíš silná káva. Ani se mu nedivím, že vzal nohy na ramena...


 Uživatel úrovně 8

koukam, ze sem hodnotil nejmensim poctem hvezdicek... povidka je pekna, ma spad, je ctiva, ale vadi mi par veci
je zde plno "vulgarnich" nebo spise novodobych hovorovych slovicek, ktere mi zde zahani fantasy stredovekou atmosferu. spise nez jednotliva slovicka bych mel zkritizovat cely styl psani : )
dale hrdina mi prijde divny : ) je moc velkej master, vsechno vi, vsechno umi, vsechno vypatra... ale blba iluze ho vystrasi k smrti...
je to proste muj subjektivni pocit, s tim nikdo nic nenadela : ) jestli znas, tak te asi urazim, ale pripomnelo mi to Kulhanka

hodne stesti s dalsimi prispevky preje nejstastnejsimu krtkovi v nore krecek : )


 Uživatel úrovně 0

Krtku, to se ti zase povedlo.
Protože mi dlouhé popisy (pokud jsou dobré) nevadí, neocením tak ty tvé krátké, ale sem se vyloženě hodily.
Má to spád, má to pointu a je to dost dobře napsané. Už ten začátek mě hodil do děje a pak už jsem se ani chvíli nenudila.
Jedna věc mě pobavila - mateřské znaménko ve tvaru motýla :-)


 Uživatel úrovně 5

geraltriv:
Ten ostrý zlom je úmyslný. Celá povídka je postavená na ostře vypointovaném závěru, bez něj by to byl "kus textu". Takhle jsem to prostě zamýšlel.

Nezavděčím se každému, s tím nenadělám nic. Ale jak už jsem psal u minulé povídky - dokud mi ti kritičtější dávají 4, jsem tím nejšťastnějším krtkem v noře...


 Uživatel úrovně 0

Příběh je velmi pěkný. Pouze konec mě překvapil velmi rychlým přechodem/spádem. Tahle náhlá proměna děje mi přišlpříliš drasticka, proto nemohu dát plný počet. Jinka je to dílko velmi povedené ;-)


 Uživatel úrovně 0

Rychly spad,skvela je zvlast prima rec..co dodat jen ze 5* :-)


 Uživatel úrovně 0

Zdravím Krtecku,

když jsem četl tohle dílko v Dílně, pokoušel jsem se najít něco, co by se dalo vylepšit. Marně. Stejně tak nyní nejsem schopen jakýchkoli konstruktivních námitek či kritiky.
Takže budu jen chválit: skvěle napsané, příjemné na čtení, překvapivá pointa, minimum chyb.
Prostě výborná povídka.

S úctou Adso


 Uživatel úrovně 5

Maris:

Kandidát je schválený po uzávěrce - takže hlasování o něm bude někdy kolem Vánoc.

Mě se popravdě v ich-formě píše nejlíp, prostě se "vmyslím" do postavy a píšu, jak mi zobák (drápky) narostly. Přijde mi to mnohem přirozenější, než si v er-formě hlídat, co čtenář má, co nemá vědět, jak co nejlépe vypointovat příběh. Tady to vyplynulo samo - vlastně jsem celou povídku psal s tím, že pointu mám a potřebuji ji vhodně obalit do příběhu. :o)

Jsem rád, že se Vám všem Oběť líbí.