Temný stín blízkého modřínu dopadá na bílý sníh se zbytky jehličí. Jedle stojí opodál a sklánějí své větve s čerstvě napadenými vločkami k mé hlavě. Proč? Udělal jsem snad něco, co si zaslouží jejich obdiv?

Padající vločky si kolem mne bezstarostně tancují na rozmanité množství tónů, jež loudí nepříjemně štiplavý vánek. Smějí se mi. Já to cítím.

Topím se ve vlastních myšlenkách. Něco je špatně. Co?

Na špičkách stromů se kymácí několik zbylých šišek. Ponuře kymácí.

Je mi úzko při pohledu tam vzhůru, kde si osamoceně poskakuje rezavá veverka. Jen jediný chybný krůček a pádu do temnot by se asi těžko vyhnula. Opravdu je to to rezavé zvíře, o které se nyní tak bojím?

V pozadí těchto všedně dojemných okamžiků se nadechuje do dalšího dne obloha. Není blankytně modrá, jak tomu bývá po letních lijácích, ani temná, věštící lidský skon. Možná její barva naznačuje sled dalších událostí, které prožiji později. Při souboji.

Nedokážu to. Nechci se vymlouvat, ale smrt je tvrdý trest za vlastní hloupost.

Chvíle váhání. Přemýšlím. Mohu ještě vůbec rozumně jednat? Můj roztržitý duch se rozhoduje. Ach jak cenná by byla dobrá rada. Nevím, nevím už vlastně vůbec nic. Připadá mi to v této panenské přírodě stejně nepatrné jako život jepice. Zároveň si však uvědomuji veledůležitost mých dalších kroků. Odporný stav. Kterou cestou dál?

Jsem hlupák.

Teď to všechno vidím. Okamžik před vlastní smrtí si uvědomuji, že chci žít. Chci žít lépe než dosud a být odvděčen přízní Všemohoucího, kterým jsem natolik opovrhoval.

Ještě několik kroků. Nemůžu se vrátit. Má cesta ztrácí své pilíře - můj vždy

Zmatený zrak bloudí po okolí, sleduje pramínky vody, které přeskakují po kamenech vzpříčených v řece, a prodírají se přes ledové kry vytvořené mrazíkem včerejšího večera. V mysli si představuji, jak to tu vypadá v létě, jaký klid vždy pociťuji sedíce na jednom z kamenů a sledujíce život kolem vodního toku. Bože, dopřej mi toho klidu i dnes. Prosím tě o to! Slyšíš?

Ze smuteční vrby na protějším břehu se zvedlo několik havraních hlav, zamávalo křídly a odletělo si hledat ranní kořist.

Trápení. Vždyť je to možná má poslední cesta touto krajinou. Nemohu se rozloučit, nemohu říci sbohem, protože bych si přiznal, že odcházím. Já… já nechci odejít.

Poslední zákrut cesty. Už vidím mýtinu, na níž stojí můj sok, můj věrný přítel Robert. A po jeho boku tvář té prokleté ženy. Hrdá tvář, žhavé ženské tělo, divoký vzhled, úžasné rty, pronikavý pohled… Bože, jak jsem mohl neodolat?

Chtěla mě snad zahubit? Plánovala tento souboj a nyní se bude smát, když ze mě budou vytékat potůčky krve? Cítím to. Už krvácím.

Mé srdce je slabé. Nevzmáhám se na jakoukoliv obranu. Jejich oči ve mně propalují díry. Pálí to. Trpím.

Hlupáku. Myslel sis snad, že to bude jiné? Že s tebou uteče a opustí tak skvělého muže, jakým je Robert? Snílku. Žádá tvou smrt. Každým coulem svého těla ta žena touží po tvé smrti. Nevzdávej souboj s ní. Dokaž, že nejsi hoden takto potupné smrti.

Celé město si o souboji vykládá. Tíha je ještě větší. Ještě že neznají místo konání. Kdyby snad… jen hloupá myšlenka. Vzmuž se.

Vidím tváře, matku, strýčka Gerbera, ryšavého bratrance Davida, mistra Kublaje. Nevážil jsem si jich tak, jak si zasloužili, a Bůh mne za to musí ztrestat.

Příliš velký tlak na mé nervy.

Robert nevzrušeně vyčkává, ruce založené, u jeho pasu se setkávám se svou smrtí. Má krásný meč. Bude mi potěšením zemřít takovou zbraní.

Co to zase povídám? Potěšení? Činí snad někomu smrt potěšení? Začínám bláznit. Přestávám rozumně uvažovat. Proč? Copak se opravdu už blíží můj skon? Je tohle to, co pociťují odsouzenci před šibenicí?

Chci být obejmut a pochopen. Lituji svých činů, všech špatných, kterých jsem se kdy dopustil, slyšíte? Lituji. Lituji.

Stojím na okraji mýtiny. Stále čeká. Nač? Postoupím o několik kroků blíže. Palčivá bolest u srdce mnou projede jako blesk. Další nenávistný pohled. Odpusť, příteli.

Pozvedám hlavu k nebi. Možná už mne očekává. Zbývá mi několik minut na tomto světě, poté už budu navždy odpočívat v ráji: Já a ráj? Jak směšná představa, ale uspokojivá. Můj dech je klidnější, nejsem tak vzrušen.

Vždyť smrt je jen součástí cesty, čeká každého, nikdo jí neunikne. Nejsem první a nebudu ani poslední. Tisíce lidí umírají pro nevýznamné hádky králů, zabíjejí se z donucení, pro peníze či zábavu, ale já měl vyšší cíl. Byl bych dobrým bardem. Nikdo by mi nezkřivil ani vlásek. Mé jméno by znal každý hlupák a mnou vyřčené slovo by přirovnávali ke zpěvu slavíka. Kde vůbec je? Dluží mi to. Tehdy v zahradě jsem mu říkal, aby přiletěl, až budu umírat.

Jak dětinské představy. Realita je jiná, příteli. Poraz jej a zůstaneš. Dostaneš novou možnost, najdeš si věrnou ženu, vychováš mnoho dětí a odejdeš spokojen s vědomím, že jsi něco dokázal, něco si tu po sobě zanechal. Ale nyní? Necítím se jako ustaraný otec. Nejsem nic. Nezasloužím si ten ráj.

Rozhlížím se kolem. Louka je pokrytá sněhem, který pod mými kroky děsivě křupe a připomíná mi svou bezmoc. Již brzy se zbarví čerstvou krví.

Nabíhá mi na čele pot. Malé kapky. Kam se poděla má včerejší jistota? Dnes je vše pryč. Nevím nic z toho, co bylo včera. Už to chci mít za sebou.

Proč je tak tísnivé ticho? Vražedné.

Z úvah mě probírá sebevědomý hlas. Poslouchám jej omámen jeho silou. Další Robertovy projevy už nevydržím. Padnu. Zemřu na kolenou.

Zasloužím si to? Zemřít s pohledem upřeným na něčí boty není hrdinské, ale jsem hrdinou? Včera jsem si tak připadal, zbořil bych celý svět, ale dnes je všemu jinak. Bezbranný hlupák umírá. Ztrestán za svou chybu svým nejlepším přítelem.

Prober se. Co sis uvařil za patok, vypij si sám. Chceš snad umřít?

Nechci.

Tak se vzchop a nandej to tomu, co tě o ni připravil. Kdyby nechodil s bradou nahoru a v šatech zdobených sametem, tak by si ho ani nevšimla. On je jediná překážka. Zabij ho.

Zabiju ho.

Tak se mi líbíš.