Sklo nevinnosti
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
Věnováno představám.
Malá dvířka se otevřela a do místnosti vplula nenápadná postava. Při procházení se musela i trošku sklonit, aby se nepraštila do hlavy. Pomalu poslepu zavřela dveře. Navyklý stereotyp ho vůbec netrápil. Tvor místnosti věnoval myšlenku a po stěnách se rozběhla stopa světel, která tam předtím nebyla.
Sál byl jednoduše obrovský. Zdi se táhly tak daleko, že jinde jasná světla se zdály jako nejvzdálenější hvězdičky na nebi. Středem místnosti se táhlo gigantické sloupoví, stoupající do černočerné tmy. Na prastarých kamenech nešel poznat jediný zub času.
A od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu stály těžké regály z dnes už neznámého dřeva. Na nich byl Pečovatelův zájem: milióny a milióny skleněných sošek.
Jak Pečovatel kráčel mezi policemi, pod nohama mu neustále praskaly střepy, ale on si toho nevšímal. Kráčel blíže neurčenou dobu, aniž by ho to nějak unavilo, až došel k jedné na první pohled obyčejné uličce, do které odbočil. A opět šel dobu, která by obyčejnému člověku mohla připadat snad neúměrně dlouhá, až se nakonec zastavil u jedné z polic. Naklonil se nad sošku, která stála nejblíže k okraji.
Soška mladé dívky s krásnou tváři a upřímným výrazem ve tváři. Do dlouhých vlasů ji šlehal neviditelný vítr a její prsty stydlivě držely lem dlouhých šatů. Tahle byla jedna z jeho oblíbených. Sledoval její růst a vznik půvabu od první nenápadné kapky. A dnes přišel čas zkoušky.
Přímo uprostřed průhledného těla bylo vsazeno zlaté zrno, které nyní začalo pomalu vydávat slabou záři. Pečovatel se zachmuřil - tak nyní to přišlo i na ni. Měl obrovské obavy, i když věděl, že ten okamžik přijde zrovna dnes.
Pozoroval jak ze zrnka klíčí drobné žilky. Pomalu se provrtávaly skleněným tělíčkem, až soška mírně vibrovala na dřevěné polici. Když se zlatá pavučina rozrostla do všech stran, začaly konečky vláken vypouštět zlatou mízu a pomalu a jistě se skleněná soška měnila ve zlatý klenot.
Pečovatel vyloudil na tváři starostlivý úsměv. Moc by si přál, aby to zase po dlouhé době vyšlo. Už se skoro zdálo, že se skleněná soška natrvalo změní v čiré zlato. Pečovatel pomalu i začínal věřit, že by ji mohl vzít a přenést k těm několika málo ostatním, u kterých se přeměna povedla, které se staly jedinečné, které se staly něčím jiným, něčím lepším. Staly se pevnými a krásnými, byly schopné dávat ze sebe tolik cenného a při tom to na nich nebylo skoro poznat.
Zlatá přeměna dosáhla až ke krku, naplnila zlatá ústa, očím dala zlatý, nebeský lesk. Zbývalo už jen pár vteřin. Na pravém spánku se objevila malá, nenápadná prasklinka. Chvíli se zdálo, že to nebude mít žádný vliv, když tu se náhle celá soška roztřásla a ve víru statické elektřiny se roztříštila v mraku zlatého prachu a skleněných střepů. Sklo potichu dopadlo do tmy u podlahy, zatímco oblak zlatého prachu unikal do mlhavého světla u stropu.
Pečovatel si z obličeje setřel kapky průzračné krve způsobené zásahy střepy a smutně si povzdechl…
Julie se nadzvedla na loktech. Sláma mokrá od potu ji nepříjemně píchala do zad. V slabinách ji to ještě trochu bolelo a po vnitřní straně stehna jí pomalu stékalo cosi mazlavého a horkého. Možná i krev. Jinak se ale vlastně nic moc nestalo. Vůbec nic, měla z toho pouze divný pocit. To podivné horko se po začátku její velké lásky kamsi vytratilo.
Podívala se nad sebe. Petr si už natáhl kalhoty, stál k ní zády a pohled upíral ke dveřím stodoly.
„Kam jdeš?“ zeptala se ho s velkou stopou naivity v hlase.
„Musím už jít, mám ještě něco na práci.“ Odpověděl nepřítomně.
„A… uvidíme se večer?“
„Nevím, mám té práce opravdu hodně,“ odsekl chladně. Z jeho hlasu se vytratila veškerá vřelost, touha, naléhavost i cit.
„C-co se děje?“ zeptala se Julie a cosi v ní začalo uvadat. Petr už byl oblečený a rukou si pročísl své krásně jemné zlaté kadeře a ještě na chvíli se k utržené květině naklonil. Do jeho hlasu jako by se nyní nakonec dostavila jakási zbytečná něha a zrádná dobrota.
„Promiň zlato, ale co bylo to bylo,“ začal sladce, že si ani pořádně neuvědomovala, co říkal. „Užili jsme si a vážně to bylo fajn. Byla si fakt dobrá,“ mladík ji letmo políbil na čelo a jeho hlas se vrátil do původního nadřazeného postavení. „Navíc jsem tě zbavil toho vašeho prokletí, takže teď už každému dalšímu nebudeš přidat jako nějaké usoplené děcko. Takže mi vlastně dlužíš díky,“ Petr se zasmál svým zvonivým nádherným smíchem.
Julie se k němu ještě trošku nervózně přidala.
„A jo vlastně… tak tedy… ahoj, třeba se někdy uvidíme na další lekci…“ pokusila se to říct oním tónem a s lehce oplzlým úsměvem, který vídala u starších dívek. Byla se sebou docela spokojena. Petr jí věnoval ještě jeden krátký úsměv a zmizel ve dveřích.
Julie se opřela a nadechla se. Snažila se vychutnat si ten pocit. Vcelku jednoduše se jí podařilo ho zlomit a poskládat do podoby, jaká jí vyhovovala. Těšila se na další den, kdy se bude moc pochlubit svým kamarádkám.
A vlastně pozítří je velká výroční oslava. A už se nebude Davida bát a nebo zkusí jít výš? Ten Jan je tak úžasný…
Pečovatel klečel na zemi a rukama zborcenýma od krve probíral střepy na zemi. Bolest proudící z ran pokládal za svůj trest, že mu jeho snaha zase nevyšla. Našel mezi střepy ono zrno, které se na jeho ruce rychle začalo obarvovat krví.
Koukal na něj a pevně ho stiskl v ruce, až mu vytryskly slzy z bolesti v srdci. Kdysi by to zrno schoval pro další sošku, ale nyní ho další neúspěch a prohra k čemusi nutilo.
Přemýšlel o tom, že by další soška už byla bez zrna, bez naděje, víry a
nevyčerpatelné síly. Na mysl mu přišla představa jejich života plného bolesti, úpadku a pochybných krátkých chvil štěstí, které jen díky náhodě vydržely třeba do jejich smrti.
Ale možná to tak má být, možná by to samy chtěly. možná se s tím nenávratně smířily. Možná to ani nezáleželo přímo na nich. Co věděl o jejich světě? Co vůbec věděl o svém světě? Možná je jeho práce nepodstatná a zbytečná. Třeba jim vlastně jen překáží. Kdo má taky zájem o to, aby mu někdo pomáhal, když to sám ani nechce? Nebo to nechtějí od něho?
Pečovatel držel malinké zrnko čehosi nepředstavitelného. A možná držel jedno z posledních…
Čtu po sobě svoje dílko s odstupem několika měsíců. A nějak v něm nevidím to, co jsem v něm viděl dřív. Nevím, co se stalo. Asi jsem poznal, že všechno není tak snadné, aby to zaplnilo dvě stránky. A spíš jsem se utvrdil v tom, že štěstí jsou jen ostrůvky v nekonečném oceánu.
Ano jsem si vědom faktických chyb. Život taky není dokonalý.
Tristan de la Tour
Diskuze
dava 4* za pekne prepojenie oboch pribehov... pekne vyjadrenie smutku pecovatela... podla mna dobre - dalo sa vzit do situacie pecovatela...
Má to něco do sebe, ale moc mě neoslovilo, snad protože se snažím tuhle "realitu" viz. Petr vnímat po svém, asi jsem z jiného testa :-(
Ke gramatické stránce již připomínky vznesla Apea, oněch zborcených rukou jsem si nevšiml, po stylistické stránce rovněž nemám výhrad, jen věta „tvor místnosti věnoval myšlenku a po stěnách se rozběhla stopa světel, která tam předtím nebyla” mě hned na začátku trochu rušivě odvedla od povídky k přemýšlení nad situací, jak tvor zabalí myšlenku do papíru a převázanou mašlí ji věnuje místnosti, která, toliko potěšena, je hned zákeřně pošlapána zhmotněným světlem. Vím, že to trochu zveličuji, ale tahle věta, no, jako by ji tam dopsal někdo jiný, nějak mi nekoresponduje s celkovým slohem.
Dílko chápu spíš jako netradiční úvahu, jejímž poselstvím je v čtenáře přinutit k zamyšlení a hlubším úvahám. Čtenáři na vyšším levelu pak od zamyšlení přechází k diskusi, kde vzájemně konfrontují své subjektivní výklady v závislosti na jejich životních zkušenostech, osobních názorech apod.
Celkový dojem : hodně nadprůměrné, oslovilo mě to a přinutilo se na chvíli zamyslet o výkladech a chápání štěstí… Jen tak dál.
za čtivost a velmi pěkné zpracování hodnotím plným počtem hvězdiček. Dílko mne velmi upoutalo, jen tak dál. Pro příště by se možná hodil trochu více polopatický příběh.
Omlouvám se za koncepčně nevhodné chování a nepodložení svých tvrzení důkazy. Dovolte mi abych to napravil: Tvrzení o lásce, které jsem vypustil v debatě s madam Apeou a něžným kvítem Lišajem je podloženo mými soukromými výzkumy mechaniky biochemie nedefinovaných pojmů a pochodů (výzkum ještě není ukončen, dílčí výsledky však samozřejmě poskytnu na požádání).
Zajímavá povídka, dávám 4* za originalitu a čtivost.
Omlouvám se za své nevhodné a netaktní chování.
Jenom technická: ruce ZBROCENÉ krví (nikoliv ZBORCENÉ).
Vzkaz od Mgr. Holgera
4.1. 18:30
Žehráte na mou nepřítomnost, pánové... (a okrajově i komentující dámo)
Z úhedně tříděné skládky se bez neustálého dozoru vždy stává smetiště, na
které se slétají hrabaví kuři. Dva kohoutci se pak přetahují o plechovku a
snaží se toho druhého ohromit, zastrašit, urvat co se dá. Jeden dává na odiv
své zbarvení alá poslední móda "nóbl se oblíkej" a cíleným kokrháním se
snaží vyprovokovat druhého. Ten staví na odiv svůj (bio)chemicky zbarvený
ocas v naději, že nepřirozené zabarvení bude prvního popuzovat. Kdybych
nemusel tohle smetiště uklízet a kdyby si ke svým strkanicím nevybrali
plechovku s nebezpečným odpadem, nechal bych je, ať se třeba roztrhají na
kusy. Ale kdo to má porád uklízet? Krom vyteklého odpadu se pak vnese čurbes
i mezi plechovky ostatní, všude se povaluje peří, pařátky či sražené
hřebínky...
Nejlíp jim nasypat zrní s tišícími prostředky, které zklidní jejich splašené
hormony, nebo vzít brokovnici a taky jim nasypat (ale do peřichu). Je to
radikální řešení, zkusíme napřed to zrní...
Přes veškerou snahu zabalovat své diskuse do neproniknutelných plášťů ne
vždy správně interprdovaných cizích termitů (nóbl se oblíkej) či pavědeckých
rádoby biocholerických analýz, přenášíte svou diskusi do osobního sporu a
osočování, který/é do této rubriky nepatří.
Nemíním rozvádět scestnost mnohých vašich tvrzení, zejména pak v kontextu s
tímto dílem, které je samo o sobě dostatečně výmluvné.
Třebaže reálné reakce aktérů mohou být jiné, je i tak hnidopišské se
touto maličkostí zaobírat, protože chování obou aktérů je možné.
Navíc je celé dílko objasněno závěrečným konstatováním, které nedovtipným
vysvětluje, že dílko může být do jisté míry autorovou interpretací tématu (a
nebýt tohoto konstatování, kdo by si troufl oponovat autorovi, kdyby řekl,
že je dílko autentickým záznamem, který mu podali aktéři sami a on je pouze
zaznamenal?)
Dílko je podobenstvím, které v souladu s žánrem používá archetypy a
archetypální jednání, které se nesnaží o reálné zachycení tématu, ale o
vytvoření funkční složky zapadající do celkového schématu. Tyto složky
podléhají zjednodušení ať již po stránce psychologické nebo dějové. Celek
pak sleduje cíl zobecnění tématu, jeho zjednodušení vedoucí ke zvýraznění
některého aspektu (úhlu pohledu). A vzhledem k tomu, že se autor obvykle
úpěnlivě snaží o odtržení od konkretizujících prvků, dochází u takovýchto
děl k paradoxní situaci, kdy se zobecněný text posouvá do roviny osobní
výpovědi - vlivem autoprojekce autora (protože do něj promítá pouze osobní
zkušenost).
Proto jsou taková díla často osobní a ano - mohou být i účelově zaměřená a
jako taková zneužitelná. Zejména v kontextu jiných troufalých výroků
uvedených v dřívějších diskusích si troufám tvrdit, že toto dílo není
takovým případem.
Ukončete tedy plané klábosení, které se již dávno přestalo věnovat dílu
samému, nebo si vysloužíte pár broků do peřichu (pro nedovtipné - pernatý
ekvivalent kožichu).
Zdrví
H.
Nepřijde mi to nijak neobyčejné.