Šedá smrt - Konec vlády šedé a rudé
| Autor: | Master_of_Drakes |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
O dva roky později…
Po schodech radnice stoupal urostlý muž. Šedá uniforma a rudá pláštěnka dávali tušit, že jde o příslušníka jednotky Šedé smrti. Výložky z leštěného bronzu odkazovaly na vysokou důstojnickou hodnost.
Kráčel středem širokého schodiště rozvážně, důstojně, pateticky. Vystoupal do nejvyššího patra a stanul před vysokými pobíjenými dveřmi. Zhluboka vydechl a otevřel je.
V místnosti seděl za širokým ebenovým stolem jiný muž. Byl už postaršího věku, širokého masitého obličeje s kozí bradkou, který ještě dokresloval cvikr. Zbytky svých vlasů nosil nakrátko zastřižené. S léty zřejmě přibral víc, než mu bylo milé, ale i tak vypadal, že je schopen své tělo ještě velmi dobře ovládat. Hleděl kamsi do neznáma a levou rukou si neustále hladil bradku.
Gardista stanul v uctivé vzdálenosti od stolu.
„Volal jste mne, pane?“
„Veliteli Salwine,“ začal starší zeširoka, „jak dlouho jste v čele Šedé smrti?“
„Tři roky, pane.“
„A chtěl byste v této činnosti pokračovat?“
„S největším potěšením, já…“
„Tak mi laskavě vysvětlete tohle.“
Starší muž sáhl do svého stolu a vytáhl jakýsi balíček. Opatrně rozbalil látku a odhalil zrakům nechápajícího Salwina podivný předmět. Dýku s jílcem ovázaným šesti šátky.
Salwin se rychle zorientoval.
„Poslední svobodní… Ano, to je stále naše bolest, ale…“
„Jak to, že to dokázali doručit až mě?“
„No…“
„Známe jejich identitu?“
„Nevíme, kdo přesně jsou ti s modrým a červeným šátkem, ale ty známe už z dřívějška…“
„Ano, vím.“
„Oranžový a fialový šátek zřejmě patří dvěma bývalým studentům univerzit. Tady máme i jména…“
„Nepotřebuji, dál.“
„Šedý má nějaký uličník, nepodstatný…“
„Nepodceňujte ho… Ale co zelený?“
Velitel sklopil oči.
„Nevíte?!“
Velitel se neodvážil ani pohnout.
„Podívejte,“ začal starší jakoby se uklidnil, „Šedá smrt je elitní útvar. Víte, co za jeden rok stojí její provoz?“
Velitel věděl.
„Očekávám tedy od vás výsledky! Rozumíte?! Výsledky!!!“
Velitel se začal slabě třást.
„Do týdne chci vědět, kdo je nositelem zeleného šátku.“
Do velitele jakoby uhodilo, ale neodvažoval se vznést ani slůvko námitky. Požádal o dovolení odejít a Ghuram z Modrých borů, primátor a diktátor města mu je udělil.
Salwin nešťastně scházel po schodech. Tohle nenáviděl. Nebál se největších pouličních rváčů, jeho tvář zatím nezdobil jediný šrám utržený v boji, ale tenhle psychický nátlak ho prostě děsil.
Na schodech se proti němu kráčela dívka. Bohové! Ta je krásná… Uhlově černé vlasy i oči, vypracovaná figura, šaty které odhalují skoro všechno… Tahle dívka byla druhou věcí, která doháněla Salwina k šílenství. Bohužel, byla to primátorova dcera.
Už kvůli ní, umínil si, už kvůli ní musím zjistit, kdo ten zelený šátek vlastně má.
Muž s brkem seděl v prosté plátěné říze za jednoduchým psacím stolem. Cosi velmi soustředěně sepisoval. Náhle ho od práce vyrušil nenadálý hluk a lomoz. Maličkou chodbičkou sem jako dělová koule v několikanásobném kotoulu vletěl mladík oblečený celý do černého, s šedým šátkem kolem zápěstí.
„Blbečku,“ utrousil píšící, „sraz si vaz!“
„Ale no tak, strejdo Kaleriku, už to na tebe zase jde? Jak je to dlouho, cos nebyl venku?“
„Ani nevím… Nechybí mi to…“
„To není pravda. Potřebuješ se trochu proběhnout, vždyť se zapomeneš hýbat!“
„Nech mě psát…“
„S tebou poslední dobou něco je… Není s tebou k vydržení. Už i Daklim začíná. Pořád jen nad knihami a něco čmářete. Co to je?“
„Nech ho, Tobiáši,“ zarazil mladíka vstoupivší muž v černém s modrým šátkem na ruce, „je to přirozené.“
„Co je přirozené?! Že tady už třetí týden sedí zavřený u lampičky a něco si furt píše?!“
„Pojď vedle.“
Oba muži v černém zašli do vedlejší místnosti.
„Podívej Tobiáši,“ začal Modrý, „ty jsi lupič, pán střech a nočního větru, vládce města a všelijak podobně. Stejně jako já nebo Červený. Kalerik s Daklimem jsou ale jiní…“
„Nerozumím.“
„To máš tak krátkou paměť? Oni původně nejsou žádní větroplachové. To se naučili, protože museli přežít, ale nebaví je to, chápeš? Jsou jiní, než my. Chybí jim jejich práce.“
„Co s tím?“
„Sám nevím… Ale zato vím, kam půjdeme zítra.“
„Nenapínej mě.“
„Půjdeme se podívat na univerzitu.“
Velitel Salwin došel do kasáren Šedé smrti ve velmi špatné náladě. Podařilo se mu najít službu u brány se špatně upravenou pláštěnkou. Pomalu a systematicky si začínal vybíjet zlobu na podřízených. Obrátil kasárna vzhůru nohama, seřval koho potkal a nakonec si vyžádal pětičlennou hlídku, aby sám vyrazil do ulic.
Jak byl přinucen dávat ostražitě pozor v terénu, vrátil se mu klid. Takovéhle odpolední dýchánky u Ghurama nenáviděl. Z původního překážkového běhu a letu se stala důstojná chůze po bulvárech. Salwin si sundal šedou kuklu a vedl útvar jako o přehlídce. To ho vždycky uklidnilo, a to teď potřeboval nejvíc.
Hřál se na výsluní své hodnosti, lid uctivě uhýbal, bylo mu blaze, když tu spatřil, jak proti němu jde primátorova dcera. Bohové, dnes už podruhé! Salwin rázem ztratil veškerý klid. Kdyby mu to nebylo trapné, nejradši by si nasadil zpět kuklu, aby zakryl rozpaky. Viděl, jak se primátorova dcera usmívá a míří k němu. Musel si sevřít za zády ruce, aby se mu viditelně netřásly.
„Dobrý den, veliteli!“
Oslovila ho! Pro všechno svaté, oslovila ho!
„Eh… Velmi dobrý… Chci říci, děkuji, ano…“
Nejradši by se propadl.
„Veliteli mám k vám prosbu…“
„Jen račte, prosím můj rozkaz je vám přáním… Tedy ne, samozřejmě… Chci říct…“
„Jen mezi čtyřma očima…“ Pravila sladce a nasadila nevinný úsměv.
Velitel byl a pokraji infarktu. Dokázal se na okamžik ovládnout a rádoby pevným gestem poslal hlídku pryč.
„Nenabídnete mi rámě? Ovšem, není-li to proti služebnímu řádu…“
„Och to samozřejmě je, ale…“
Salwin přece jen neohrabaně nastavil svou mužnou paži. Dívka se do ní zavěsila. Pomalým tempem korzovali po vylidněném bulváru.
„Jak už jsem řekla, měla bych k vám prosbu.“
„Poslouchám.“
„Večer se chystám do společnosti a potřebovala bych diskrétní ochranku na cestu a pobyt.“
„Rozumím, přidělím vám několik spolehlivých mužů v civilu…“
„Nerozumíte. Chtěla bych vás.“
Velitel se nespolečensky prudce zastavil.
„Mě?!“
Nasadila psí oči.
„Neurazila jsem vás? Chápu, povinnosti, málo času…“
„V žádném případě! Doprovodím vás sám s největší radostí.“
„Tedy o půl osmé před zadním vchodem radnice.“
„Ano, dobrá… Budu tam.“
Salwin se s úklonou rozloučil a dalo mu velkou práci udržet kamennou tvář, než se dívka vzdálila z dohledu. Pak se po jeho tváři rozlil úsměv jaký by asi slušel měsíčku na hnoji, ale rozhodně ne veliteli elitní jednotky. Ale netrvalo dlouho a ovládl se. Léta tréninku nebyla nadarmo.
„A co vůbec dneska říkal náš dobrý Ghuram?“
Otázku položil Červený a patřila Tobiášovi.
„No legrace byla velká… Přišel mu náš milostný vzkaz.“
„Co udělal?“
„Zavolal si mladého komandéra Salwina a ukázkově ho zjebal.“
„Mluv slušně ty kmete nad hrobem. Salwin je o deset let starší, než ty. Co mu všechno chtěl?“
„Považ, rozhovořil se o nás. Tebe s Modrým označil za známé firmy, já jsem byl nařčen z nepodstatnosti…“ Tobiáš naoko fňukl.
„No jo… Hodnej, malej…“
„A nakonec se ptal po osobě se zeleným šátkem…“ Tobiášovi blýsklo v oku.
„Hm… A kdes byl ty?“
„Mám za chrličem před oknem takovou malou pozorovatelničku. S takovým malým, ale účinným naslouchadlem…“
„Dobře.“
„Jen dobře?“
„To ti stačí!“
Salwin se dlouho nemohl rozhodnout co si vzít na sebe. Uniformu napřed zavrhl, ale nakonec se v něm opět vzepjal služební duch, vykartáčoval promenádní úbor a vyrazil.
Dívka přišla společensky o pět minut pozdě. Salwina udivilo, že nepřišla v šatech, ale v prostém loveckém úboru. Ó božská kráso jednoduchosti!
„Krásný večer, že?“
„Vám se krásou rovnat nemůže.“
Jakou měl z té pitomoučké repliky radost!
„Půjdeme?“ Otázal se.
„Ano, povedu vás.“
Salwinovi bylo sice trochu divné, že ho vede směrem, kterým rozhodně neležela žádná hostinská zařízení vhodná pro mladou dámu, ale rozhodl se to nekomentovat. Visel na dívce očima tak, že div několikrát nezakopl.
„Je u Šedé smrti těžká služba?“
„Ne moc. Máme na to velmi tvrdý a dlouhý výcvik.“
„Ach, to bych nevydržela!“
„Ženy u nás sloužit nesmí…“
„To je štěstí. Víte, mám z vás pokaždé tak trochu strach.“
„To dělají ty kukly… Jsou k tomu navržené.“
„Aha…“
Nějakou dobu kráčeli mlčky. Ani teď si Salwin nevšiml kudy jdou. Mučil ho další problém. Jak ji má oslovovat…
„My jsme vlastně takoví dva sluhové města. Vy na něj dáváte pozor a já jej musím reprezentovat.“
Salwinovi ani nepřišlo nad tím přemýšlet.
„Ano, vlastně je to tak.“
„To bychom si měli tykat…“
Do Salwina jako kdyby uhodilo. Chvíli trvalo, než se ovládl.
„No, když myslíte.“
„Ty jsi Salwin, viď?
„No…“
„Já jsem Armea.“
Daklim přecházel po místnosti. Poslední dobou nedokázal udržet na uzdě své neposedné ruce. Chyběl mu dotyk baněk a křivulí, práce s laboratorními vahami, jeho oblíbené počítadlo, truhla, pracovní stůl…
Z úvah ho vysvobodil příchod kolegů.
„Tak co pánové,“ pravil až příliš bodře, „byli, byli na zboji?“
Tobiáš vykročil ze stínů s ohromným pytlem. Sáhl do něj a mrštil po Daklimovi podivným předmětem.
Daklim ho s mrštností profesionálního vrhače nožů zachytil a prohlížel si ho. Skleněná trubice, uvnitř další skleněná trubička stočená do spirály… Daklimovi zasvítili oči.
„Zpětný chladič!“
Přiskočil k pytli a doslova od něj odmrštil Tobiáše.
„No to je nádhera! Všechno vybavení co má mít prvotřídní alchymista! S takovýmhle vercajkem vyhodím do povětří klidně celou Šedou smrt!!!“
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co vlastně řekl. Opatrně zvedl hlavu a setkal se s chladným párem očí Červeného.
Ten neznatelně kývl hlavou na souhlas.
Po schodech radnice kráčel muž. Na sobě měl přehlídkovou uniformu příslušníka jednotky Šedé smrti, tělo držel vojensky v lati. Jako před nedávnem vešel do místnosti, kde ho rozhodně nečekalo nic moc příjemného.
„Veliteli Salwine!“
„Ano, pane.“
„Jsem s vámi nespokojen.“
„To je mi líto, pane.“
„To vám ještě bude líto. Kde byla Šedá smrt včera večer?! Kde jste byl vy?! Kde jste byl, když byly vykrádány sklady na univerzitě?!“
Kde jsem byl? Kde jsem byl? S tvojí dcerou! Na procházce… Pak v domku nějakých nezvěstných studentů… Jen na obchůzce… To je ono!
„Prováděl jsem osobně obchůzku v odlehlejší části města.“
„Za jakým účelem?“
„Obhlížel jsem okolí domku domnělých majitelů fialového a oranžového šátku.“
„A zjistil jste?“
Že tvoje dcera má nádhernou figuru… No, to asi bude chtít jinou odpověď.
„Zajistil jsem některé stopy a budu osobně pokračovat v pátrání.“
„Jaké stopy?“
Salwine ty tupče! Zase ses nechal chytit!
„Závažné.“
Ghuram posupným úsměškem přešel velitelovu kličku.
„Jsem s vámi hrubě nespokojen! Nesouhlasíte snad s některými mými kroky? Vypadá to na první pohled jako dokonalá sabotáž…“
Úmyslně přehání. Chce mě zase naštvat. Postupně psychicky zničit. Ještě chvíli…
„To bych si nikdy nedovolil.“
„Ale chováte se tak!“
Co na tohle slyšet!
Velitel mlčel. Primátor nepostřehl, že mu v očích hrají zlé ohníčky, jako nikdy.
„Zcela otevřeně, veliteli! Co vám vadí?“
Chceš to opravdu slyšet, dědku?! Máš to mít…
„Vadí mi způsob, kterým tyranizujete město. Vadí mi styl boje Šedé smrti. Příliš krvavý a bezohledný. Takto se nedá dlouho vládnout! Už brzy vaše vláda skončí a já budu jeden z těch, kteří se o to postarají!“
„Vy… vy…“
Ghuram se uklidnil.
„Och vy patetický hrdino! Co myslíte, že dokážete? Šedá smrt stále podléhá mému velení a dokud tu bude ona, nemáte šanci. Například teď vás můžu…“
„Co? Víte co je to jediné, co mi teď můžete?“
„Stráže!“
„Políbit prdel!“
Salwin se rozběhl přes místnost, přeskočil psací stůl, srazil Ghurama ze židle a proskočil oknem. Tobiáš za chrličem taktak stačil uhnout.
Ghuram seděl jako opařený. Kde se v tom klučinovi najednou vzalo tolik rozhodnosti? Tolik reakcionářství? Vytáhl ze stolu dýku ovázanou šesti šátky. Začínal se bát.
„Je čas to celé skoncovat.“
Stáli v té malé místnosti všichni. Věděli, že tahle věta přijde a přece se jí tak trochu obávali. Nakonec ji vyslovil Modrý.
„Jak?“ ptal se Kalerik.
„Nejdřív musíme vyřadit Šedou smrt, dál je to legrace…“
„No úplně k popukání…“
„Plán je jednoduchý. Nemůžeme porazit Šedou smrt v přímém boji, takže ji porazíme lstí.“
„Jak prosté.“
„Když se nám podaří poslat ke hvězdičkám jejich kasárna, zbudou jen hlídky na ulicích a o ty se už jsme schopni postarat.“
„Jak provedeme ten odstřel kasáren?“ začal se zajímat Daklim. „Podminovat? To asi těžko..“
„Na dálku. Něčím co by letělo samo…“
„Torpédo? Rachejtle? Raketa? Odkud?“
„Z města ne, to je příliš nebezpečné. Jsi schopen trefit se ze stráně nad městem?“
„Když provedu nutné propočty, nezklame mě vítr…“
„Zkrať to.“
„Je to riskantní, ale mělo by to jít.“
„Dobrá. Kaleriku! Máš naše svolení.“
Kalerikovi se rozzářily oči. Náramek samozřejmě už dlouhou dobu nenosil, ale Šátky mu nepovolili kouzlit. Přitahovalo by to příliš pozornosti.
„Tak. Jdi si cvičit gesta. Nezapomeň, žes to už nějakou dobu nedělal.“
„Hned? Můžu hned?“
„Dnes v noci ne. Ve městě bude rušno. Zasadíme totiž velkou ránu primátorovi.“
„Jakou?“
Zase to umlčující gesto…
„Armeo!“
Salwin se držel okenního parapetu radnice. Jediné okno už nesvítilo.
„Armeo!“
Dívka vyhlédla.
„Bohové! Co tu děláš? Když tě najdou, zabijí tě!“
„Nebojím se.“
„Ó tys měl vždycky sklony k romanticky patetickým scénám!“
Jak na to probohy přišla? Vždyť jsem ještě před několika hodinami byl jen uniformní velitel…
„Armeo, pojď někam, kde můžeme být sami.“
„Takhle večer?“
„Kdy jindy?“
„Máš pravdu… Jen se převléknu.“
Salwin v závěsu čekal.
Z pokoje zazněl výkřik.
Salwin se úlekem málem pustil.
„Armeo! Pro bohy, Armeo! Co ti je!?“
Vyšvihl se do okna. Na podlaze leželo bezvládné tělo mladé dívky a nad ním se skláněl černý stín, kápi až přes oči. Otočil se na Salwina a odhalil zápěstí. Byl kolem něj omotán šátek. Zelený.
„Byla primátorova dcera, proto musela zemřít!“ zasyčel Zelený.
„Ne!!!“
Černý stín se prosmýkl pokojen a zmizel v okně.
„Dostanu tě!“ řval smyslů zbavený Salwin a jal se stín pronásledovat.
Kalerik, Daklim, Tobiáš a Modrý s Červeným seděli nad mapou města. Probírali podrobnosti plánu na ovládnutí klíčových bodů města.
Náhle od vchodu zaznělo výstražné zahvízdání. Červený a Modrý vyskočili, jako kdyby byli na pérko.
„Všichni zůstat sedět!“ zařval si Červený.
Oba doslova vylétli z místnosti.
„Tak tohle ne…“ začal se rozčilovat Tobiáš, „To není fér. Nasazujem krk společně s nima, takže bychom měli vědět, co se vlastně děje. Jdu ven.“
Kalerikovi ani Daklimovi se nějak ven ani nechtělo, takže Tobiáš s odfrknutím odešel sám.
Primátor se začínal bát. Nejdřív ta dýka, pak zrada jeho nejlepšího muže, a teď ty noční události. Co teď? Posílit teror? Ne. Tudy cesta nevede. Posílit svou autoritu, ale jak? Dlouho seděl s hlavou v dlaních. V místnosti se mezitím začínalo zvolna šeřit.
Ano. Nakonec, ano. Jinak to nepůjde. Nechal si přinést dopisní papír, pečetítko a zavolat kurýra.
Navzdory hluboké noci za chvíli vyjel z bran jezdec a tryskem se pustil do svahu nad městem.
Salwin už dávno zanechal pronásledování, nepřestal však běžet. Se svištěním vzduchu v uších letěl ulicemi i nad nimi. Smyslů zbaven utíkal stále dál a dál, pryč od prokleté radnice.
Nepozoroval, že se mu na záda pověsil stín. Postava v černém plášti bez kápě. Ubíhala rychleji než on a kvapem se k němu blížila.
Salwin se zastavil na široké střeše poslední budovy před městskými hradbami. Byla to správní budova nějakého cechu. Nevěděl už přesně kde je.
Usedl za jeden z komínů a bezmyšlenkovitě se díval na východ slunce. Taková krása! A jak málokdy si ji městský člověk takto dopřeje.
Od dalšího rozjímání ho vyrušil zvuk kroků. Ten kdo šel se zjevně vůbec nesnažil, aby ty kroky byly nějak tlumené.
„Vstaň, Salwine.“
Před nešťastným bývalým velitelem se objevil mladík. Salwin odhadoval, že může být tak o osm, devět let mladší, než on. Byl celý v černém a na zápěstí mu svítil šedý šátek.
„Ty… Vy… Vy jste zabili…“
Salwin zjistil, že ani není mocen souvislé řeči.
„Salwine, jednou pochopíš, ale teď vstaň a utíkej se někam schovat, než tě dostane tvá vlastní jednotka.“
Mluví se mnou jako s dítětem, pomyslel si Salwin. No, možná tak teď trochu vypadám.
„Pozabíjel bych vlastní jednotku. Nenávidím tohle město!“
„Omyl. Dokud jsi v tomhle stavu, nebyli by to oni, kdo by opouštěl bojiště bradou vzhůru.“
Má pravdu… Proč ho nezabiju? Protože už na to nemám… Chladné uvažování velitele je v prachu…
„Dobře. Co mám tedy dělat?“
Salwin nevěřil vlastním uším, že to řekl.
„Zmiz někam, kde tě nebude nikdo hledat a jako první…“
„No?“
„Jako první se převleč do něčeho použitelnějšího.“
Salwinovi teprve teď došlo, že má stále na sobě promenádní uniformu Šedé smrti s velitelskými výložkami. Od kraje střechy zazněl písknutý signál. Tobiáš se otočil a rukou naznačil, aby neznámý přišel blíž. Byl to Kalerik. Salwin sebou opět trhl a jeho obličej zrůznila nevole, ale umírnil ho jediný Tobiášův pohled.
„Jdou sem.“ Sípal bez dechu Kalerik.
„Kdo?“
„Kdo asi? Šedá smrt. Tenhle člověk (ukázal na Salwina) se neumí na útěku moc krýt. Kdo to vůbec je?“
„Jejich velitel, strejdo.“
„Aha… hm… Poslal mě sem Modrý, když viděl manévry u kasáren. Byli jsme tam na obhlídce.“
Buď blažen, Modrý, pomyslel si Tobiáš. Mohlo být po nás.
„Ty, strejdo, tebe neposlal příkazem. Tys šel sám.“
Kalerik provinile sklopil oči.
„Tys šel sám ze své skryté, ale mocné frajeřiny. Ty si dokonce tak věříš, že ani nemáš zbraň.“
„Jak to víš?“
„Vidím ti to na nose… A hlavně v očích. Takhle se ti leskly vždycky, když jsi mohl provozovat nějaké magické kejkle. Tak ukaž co umíš…“
Vidí do mě, jak do flašky, zkonstatoval Kalerik.
Modrý s Červeným a Daklimem se už vrátili do svého skladiště.
„Zvládnou to?“ strachoval se Daklim.
„Zvládnou…“ ujišťoval Červený. „Vsadím se, že Kalerik nezapomněl nic z toho, co ho učili a je tam s nimi náš mládežník.“
„No, ten to vytrhne…“
„Nepodceňuj ho. Ten má v sobě víc, než my tři dohromady.“
„Dobrá, dobrá… Zpátky k plánům. Ještě jednou od začátku.“
Slova se ujal Modrý.
„Pozítří odjedete s Kalerikem z města a vybudujete si svoje stanoviště na stráni nad městem. Než odjedete, zprostředkujete nám nějaký kontakt s univerzitou. Nemůžeme do toho jít úplně sami.
Za tři dny to spouštíme. V časných ranních hodinách odstřelíte budovu kasáren Šedé smrti. My obstaráme zbytek práce ve městě.“
Daklim přikývl.
Kolem budovy se začali stahovat gardisté Šedé smrti. Trojice zůstávala zalezlá mezi komíny. Jako první se vztyčil Kalerik.
„No tak hoši! Vím, že jste tam. Pojďte si pro mě. Živý budu cennější. Mohu být exemplárně potrestán…“
V odpověď přišla salva šipek. Kalerika netrefil nikdo. Náhoda?
„Ale, ale… Hoši, hoši…“
Prvních pět gardistů vyrazilo na střechu. Kalerik je nechal.
„No, pojďte… Podívejte, jsem neozbrojený.“
Na důkaz své nevinnosti zvedl ruce nad hlavu. Gardisté se osmělili jít blíž.
Náhle z Kalerikových rukou vyšlehly fialové plameny. Nikdo z pěti gardistů nepřežil.
Rozpoutal se boj. Na střechu skákali noví a noví gardisté a byli usmrcováni zuřivými proudy magenergie.
Tobiáš vyrazil zpoza komína a taktéž se zapojil. Boj se začínal podobat jakémusi tanci. Šedorudé stíny se míhaly mezi ohnivými záblesky, mezi nimi se prosmýkával černý Tobiášův plášť.
Během deseti minut nezůstal jediný z gardistů naživu.
Salwin za komínem jen nevěřícně zíral.
Na hradbách stála postava se zeleným šátkem kolem zápěstí. Po tváři jí stékala slza.
Po stráni nad městem se za ranního kuropění ploužily dva stíny. Zřejmě na krátké ranní procházce. Bylo to bezpečné. Město se o své okolí tak moc nezajímalo.
„Ty, Kaleriku…“
„No?“
„Přemejšlíš taky vo tom, proč tu provádíme takhle blbě?“
„Jak, blbě?“
„Vždyť pro naše drahé soukmenovce by bylo mnohem jednodušší ten barák jednoduše podminovat. Takováhle kanonáda může celou akci tak maximálně…“
„Ty nevíš proč?“
„No, to fakt ne.“
„Ve městě bude husto a nám se v přímým boji přece jen tak nevěří.“
„A tomu našemu usmrkancovi jako jo?“
„Probuď se, Daklime! Ten je mnohem lepší, než my dva dohromady.“
Mručení.
„A za další. Co bude mít za efekt, když budova jen vyletí do povětří. Nemůže se to rovnat té patetické scéně, kdy torpédo rozčísne oblohu a pošle Šedou smrt do pekel.“
„No jen aby…“
„To už je na tobě.“
V budovách univerzity bylo po celou noc cítit napětí. Neprojevovalo se nijak navenek, ale zato bylo přítomno všude. Dnes ráno. Už dnes ráno to má vypuknout. Magie znovu zavládne městu. Přesně ve čtvrt na sedm.
Primátor také nespal. Něco bylo ve vzduchu. Cítil to. A bál se.
Tobiáš spal jen asi hodinku. Zbytek noci věnoval prohlídce výstroje a výzbroje. Ráno měl dostat na starosti část města kolem jižní brány a chudinské čtvrti.
Modrý s Červeným usedli do ztemnělého skladiště a tiše čekali.
Kalerik s Daklimem se vraceli do svého rychle vybudovaného tábora.
„Můžeme to udělat tak, jak jsem spočítal včera.“ Dokončoval Daklim svou myšlenku. „Fouká slabý vítr směrem k městu. Nastavím torpédo tak, aby až se netrefím spadlo spíš do méně obydlených čtvrtí.“
„Vím, už jsi říkal.“
„Potřebuju to říkat pořád. Sem nervózní… Umíš si představit co to bude, až se netrefím?“
„Propočítals půlku noci. Určitě se trefíš.“
„Jo, jo… Nějak to dopadne… Respektive, někam to dopadne.“
Bylo šest hodin.
Všichni starší posluchači, mladí asistenti i ti čilejší z profesorů stáli v aule univerzity. Nikdo je sem nesvolal, přišli sami. Za čtvrt hodinky to začne.
Bylo šest deset.
Daklim zasunul Torpédo do ocelové trubky. Zkontroloval úhel a odešel pro doutnák.
Modrý s Červeným vstali aniž by na sebe pohlédli, rozloučili se stiskem ruky a odešli každý na jinou stranu za svým závěrečným bojem.
Primátor vyšel na balkon a rozhlédl se po spícím městě. Věděl to už určitě, něco se chystalo. Vzbudit stráž? Zavolat Šedou smrt?
Bylo šest čtrnáct.
Tobiáš si pevněji utáhl šedý šátek na ruce a zamířil mezi domy chudinské čtvrti, své rodiště.
Kalerik vytáhl z kapsy svůj mechanický chronometr po dědečkovi a kývl na Daklima. Ten přiložil doutnák.
Primátor na balkoně měl nádherný výhled. Od stráně nad městem vyšlehl plamen, ohnivý chvost přelétl hradby a vydal se přes město. Po chvilce zmizel primátorovi z dohledu díky střechám a v zápětí se ozvala ohlušující rána.
Aulou univerzity to zašumělo. Bez jakéhokoli povelu si všichni přítomní stáhli z ruky jejich náramky. Kouzelníci se zvolna, ale s divokým plamenem v očích rozcházeli do ulic.
„Trefil jsem se?! Trefil jsem se?!“
„Copak já vím…“
„A kdo je tady pan velký mág, co?“
Kalerik pokrčil rameny a udělal mnohoznačný pohyb rukou. Před dvojicí se objevilo mlhou orámované zrcadlo a v něm město. Kalerik cosi zašeptal a zrcadlo ukázalo kasárna Šedé smrti. Za zadního traktu zbyl jen kráter, který zasahoval i na pozemek za kasárnami. Naštěstí se tam nacházel jen cvičák a ne obydlené domky.
Čelní část kasáren ale stála a odtud právě v houfech vybíhali rudí a šedí gardisté.
„A do hajzlu…“ neodpustil si Daklim.
Město se probudilo velmi rychle. Někteří obyvatelé se zabednili ve svých příbytcích, jiní vybíhali s různými podomácku vyrobenými zbraněmi do ulic. Vznikla panika. Oddíly Šedé smrti obsadily náměstí a okolí radnice.
V různých částech města se začali objevovat muži odění v čerň s šátky na rukou a organizovat obyvatelstvo.
K prvním střetům došlo mezi gardisty a kouzelníky.
Pětičlenná hlídka běžela úzkou uličkou, když se jí postavil do cesty seschlý stařík.
„Uhni, dědo!“
„Jak to se mnou mluvíš?“
Gardista se chystal srazit protivného dědka k zemi, ale náhle zjistil, že se nemůže pohnout. Většina hlídky najednou začala mít podobný problém.
„Chlapci,“ začal stařík káravým tónem, „za ta léta jste se odnaučili dobrým způsobům. Musíte se povznést nad vaše žabomyší války a vzhlédnout k věčné harmonii všehomíra.“
Užaslí gardisté nejen, že vůbec nerozuměli, co to ten stařík žvatlá, ale navíc začali při slově „povznést“ bůhvíproč stoupat od země.
„Tak vás chlapci musím trochu potrestat, aby si to ostatní pamatovali.“
Pád z třicetisáhové výšky.
Oddílu osmi gardistů se v uličce postavili čtyři mladíci. Mezi Šedou smrtí už se vědělo o běsnících kouzelnících, takže jednotka neprodleně zahájila palbu všemi prostředky. Po několika minutách už neměl být nikdo z mladíků naživu, ale…
„Pánové,“ ozvalo se za střílejícím oddílem, „mohli byste přestat střílet do těch iluzí?“
Za oddílem stáli zjevili čtyři mladíci.
Později na tomto místě byla postavena hospoda. Nesla přiléhavý název: „U osmi smažených“.
Modrý s Červeným stáli za prvním blokem budov od náměstí. Kolem nich se krčila hrstka nejstatečnějších občanů města.
„Je jich moc. Přežilo jich víc, než jsme schopni zvládnout.“
„Ale něco dělat musíme. Přece teď nevyjdeme s bílou vlajkou a neprohlásíme – Hoši, konec zábavy! Domů, napapat, vyčurat a spát.“
„Hm… To asi ne.“
„Hlavně rychle. Tady nás za chvíli dostanou.“
Jako v odpověď se rozlehl dupot nohou v okovaných botách všude kolem.
„Sme v loji! Nechali jsme se chytit.“
Hlouček začal pobouřeně hučet.
„Budeme bojovat!“ zahučel kdosi.
Slova se ujal razantnější Červený.
„Blbost! Pobijou nás! Sme slabí! Holt to vzdáme a budeme doufat, že nám někdo přijde píchnout.“
Mručení sice utichlo, ale ani sám Červený si evidentně nebyl jist tím, co říká.
Netrvalo to snad ani minutu a byli obklopeni gardisty v šedých a rudých uniformách.
Nahoře nad nimi se od okenní římsy odlepila postava v černém. Barvu šátku snad ani není potřeba zmiňovat.
Tobiáš vedl svůj hlouček občanů a občánků města. Nepouštěl se zbytečně do křížku s Šedou smrtí, zaměřil se na ničení strážnic běžných městských hlídek. Ve své skupince měl několik výrostků, pár hřmotnějších chlapíků a jednu mladou alchymistku s nesmírně drzým výrazem ve tváři. Vždycky když se na ní podíval, uvažoval, jestli Daklim nemá sestru.
Náhle uslyšel známé signální hvízdnutí. Vzhlédl. Na zem před něj seskočila postava v černém se zeleným šátkem na ruce.
„Pojď honem,“ šeptala , „Modrý s Červeným jsou v problémech a bez nich tuhle záležitost těžko dokončíme.“
Tobiáš pochopil. Zapátral očima ve své rádobyjednotce a vyzval kývnutím alchymistku, aby přišla.
„Veď je teď chvíli.“ Obrátil se k ní, „Nechoďte k náměstí. Snažte se udržet chudinskou čtvrť, ale ne za cenu ztrát na životech. Před Šedou smrtí utíkejte. Rozumíš?“
Alchymistka přikývla.
Šedý a Zelený šátek bez vzájemného pohledu vyrazili.
„Jsme jen dva. To je málo,“ uvažoval v běhu Tobiáš. „Najdi toho… No, víš koho myslím a přiveď ho do našeho milého skladiště. Tam se poradíme co dál.“
„Ale, co když mě bude chtít zabít?“
Tobiáš se zcela proti smyslu věty uchechtl.
„Pochybuju, že by o to stál. Zkrátka, přiveď ho co nejdřív. Co nejdřív, rozumíš?“
„Jo, jasně… Jen malá otázka… Ty víš, kdo jsem?“
„Kdo nemyslí kolenem to ví už dávno.“
„Kaleriku?“
„Hm?“
„Proč tu trčíme?“
„Protože nám to nakázali.“
„A není to blbost?“
„Možná…“
„Hele, co trochu vlastního uvažování?“
„No, asi je…“
„Takže, proč nejdeme do města?“
Salwin samozřejmě zpozoroval, že se ve městě už od časného rána něco děje. Zabednil dveře svého úkrytu a nevěnoval tomu pozornost. Sváděl ohromný duševní boj.
Na jedné straně stále nepřebolela ztráta Armey, na druhé straně jím lomcoval vztek, že nezabil jejího vraha. Salwinem zmítal prudký žal a neméně prudký hněv. Byl nervózní. Neměl chuť k jídlu, už dva dny nedokázal spát.
Zaznělo zabouchání. Salwin podvědomě vykročil ke dveřím, ale pak si ke svému úžasu uvědomil, že ten někdo klepe na vikýř. Vyklusal schody a vikýř otevřel.
Neznámému nebylo vidět do očí. Celý byl oblečen v černém. Ruka, která se držela okraje vikýře měla kolem zápěstí omotán zelený šátek.
Salwin se tentokrát vzpamatoval rychleji.
„Vrahu!“ vykřikl a vrhl se vikýřem na svého protivníka.
„Kušuj Salwine!“ zasyčel Zelený, „Seber se a pojď se mnou.“
Salwin zmlkl a zajiskřilo mu v očích.
„Kamkoli si budeš přát, ale… Jak?“
„Vysvětlím cestou, hlavně nezdržuj a pojď.“
„Hoši už vycházejí ze cviku…“ Poznamenal Červený.
„Proč myslíš?“ Otázal se předpisově Modrý.
„Podívej, my dva jsme de facto nebezpeční zločinci. Proč nejsme každý na samotce a zbaveni čehokoli, na čem by se dalo oběsit?“
„Hm… Vycházejí ze cviku… Kdo je to učil…“
Červenému zaplálo v očích, ale úsměv Modrého ho uklidnil.
Oba dva seděli společně s jejich slavným zajatým oddílem v jedné z podzemních kobek vězení, kterého užívala Šedá smrt. Místnost měla těžké ocelové dveře a jediné okénko zcela u stropu, které navíc bylo tak úzké, že jím člověk nemohl prostrčit ramena.
„Jestli se nestane zázrak, je po nás…“ mínil Modrý.
„A ten se nestane… Je jich málo. Zbývá jen Tobiáš a Armea. Kalerika s Daklimem jsme odeslali mimo město. Ti se nevrátí, jsou moc poslušní.“
„Třeba Tobiáš udělá ještě nějaký zázrak…“
„Proč on?“
„On jediný z nich na to má. Dobře to víš.“
„No… Vím.“
Tobiáš čekal podle domluvy ve skladišti. Salwin s Armeou dorazili, jak měli. Armea, postava se Zeleným šátkem na ruce, přišla už bez kápě. Tobiáš se usmál.
„Tak, výborně,“ zkonstatoval. „Ale předtím, než se pustíme do nějaké bezhlavé činnosti chci slyšet celý příběh Zeleného šátku. Ctím zásadu, kterou moji učitelé nectili, a sice, že pokud spolu riskujeme krk, měli bychom o sobě vědět všechno.“
„Dobře,“ souhlasila Armea, „kde mám začít?“
„Tak zaprvé, kdo jsi? Vážně pochybuju o tom, že jsi primátorova dcera.“
„Správně. Primátorova dcera nejsem. Ono totiž… jak to říct…“ Dívku polil ruměnec.
Naznačila obscénní gesto ve vzduchu.
„Cože?!“ Vyjevil se Salwin. „Náš drahý primátor a impotent?“
„Jsem dcera jeho zesnulé manželky, ale on není můj otec. Jeho jednání se mi hnusí. Vůbec mi nedělalo výčitky svědomí pracovat proti němu, a navíc jsem byla stále vlastně vysoká představitelka městské moci. Primátor svou impotenci úzkostlivě tajil.“
„Jenže to takhle nešlo táhnout donekonečna, takže jsi musela ´umřít´.“ Hádla Tobiáš.
„Bylo to složitější. Má smrt měla zároveň zlomit nejschopnějšího primátorova muže, velitele Salwina, a to se myslím povedlo…“
„Chápu…“
„Toho jsem svedla podle předem stanoveného plánu…“
„Dobře, dál to nebudeme rozebírat, pojďte za mnou.“ ukončil diskusi Tobiáš.
Sešli chodbami dolů do výstrojní místnosti.
„Modrý s Červeným by nikdy nepřenesli přes srdce,“ vysvětloval Tobiáš, „kdyby mstitelé nepřišli řádně oblečeni. To bychom je tam rovnou mohli nechat.“
„Jak to vůbec provedeme?“ tázala se Armea.
„Detailně? Nevím. Jinak asi klasicky. Armea a Salwin odlákají stráže a já se nějak dostanu dovnitř.“
„To je dost riskantní…“
„Nějaké lepší návrhy?“
Ticho.
„Salwine, tady si obleč pěkně naši černou, tumáš šedý šátek.“
„Moment, a co ty?“
„Já si vezmu jiný…“
Tobiáš beze slova sáhl po černém.
Armea tiše hvízdla a Salwin zvedl obočí, ale nikdo se neodvažoval nic namítat.
„Kdyby tady tak bylo něco, čím by se daly rychle a jednomužně dělat díry do zdí…“ posteskl si Tobiáš.
„A stačí pánovi obyčejná trhavina nebo si přeje něco speciálního?“
Daklimova slova zněla Tobiášovi v uších jako rajská hudba.
Skupina vedená mladou alchymistkou zběsile uháněla ulicí. V patách měla oddíl Šedé smrti. Měla dobrou šanci na únik, dokud… jim cestu neuzavřel druhý oddíl gardistů. Vzduchem začaly létat okřídlené věty.
„Vzdejte se a darujeme vám život!“
„Nikdy! Budeme bojovat!“
„Nemáte šanci!“
„To se uvidí!“
„Patetická amatérko!“
Zazněl signální hvizd a oba oddíly gardistů se rozeběhly proti sobě. Vzápětí zaznělo několik výbuchů a většina gardistů se poroučela k zemi s různými zraněními. Ze střechy seskočili Kalerik a Daklim. Posledně jmenovaný odhodil poslední podomácku vyrobený výbušný projektil mezi mrtvoly gardistů.
Alchymistka vykročila k nim. Na Kalerika se šibalsky usmála a Daklimovi vrazila neuvěřitelnou facku.
„Kde ses flákal, co? Tvrdí mi, jak mě miluje, a pak se dva roky neukáže! Cos dělal celou tu dobu?“
„To probereme jindy, má ampuličko, teď k praktičtějším věcem. Kde jsou ostatní?“
Vězení, které běžně užívala šedá smrt byla přízemní budova s velkým atriem. Směrem do ulice měla okna až ve druhém patře, a to zamřížovaná. V posledních hodinách to byla druhá nejstřeženější budova ve městě, hned po radnici.
Tobiáš ji pozoroval přes hřebeny střech a přemýšlel. Armea a Salwin už by měli být na svých místech.
Nad vězení vylétla světlice. Signál. Vzápětí zaduněly dva výbuchy, každý na jiné straně budovy. Výborně.
Tobiáš se přehoupl přes hřeben střechy a běžel po dalších směrem k vězení. Přeskočil dvě uličky a ocitl se proti budově vězení. Vzdálenost zde byla na skok příliš velká. Shlédl dolů do ulice, kde se hemžilo množství gardistů. Každý směřoval k místům výbuchu, tedy od Tobiáše. Dokonale.
Tobiáš se svezl po okapu dolů. Upoutal tím samozřejmě pozornost hrstky gardistů číhajících v ulici. Nedal jim čas zasáhnout. Přeběhl ulici a ztratil se v klenutém vchodu do atria. Tam se ocitl v obklíčení skupiny gardistů z ulice a strážní hlídky. V průjezdu bylo šero, všude se míhaly postavy v pláštích. Tobiáš se dokázal v nastalém zmatku ztratit a položit jednu ze svých min. Skvěle.
Na dvůr se mladík dostal poháněn od vchodu mocnou tlakovou vlnou. Z různých stran nádvoří se k němu seběhlo pět strážců a kruhem ho obklopili. Vzduchem zasvištěly tasené čepele. Tobiáš se saltem dostal ven z kruhu a bleskově bodl jednoho z protivníků zezadu. Nejrychlejší ze zbylých čtyř se otočil k Tobiášovi, který mu dopřál krátký výhled na svou letící dýku. Mistrovský zásah do oka. Zbylí tři obklopili Tobiáše ze tří stran a zároveň zaútočili. Tobiáš provedl bleskově záklek, takže dva gardisté se probodli navzájem. Černý stín byl nyní čelem ke třetímu a třemi rychlými švihy mu rozpáral břicho. Tobiáš klečel mezi mrtvolami pěti zbylých gardistů. Precizně.
Modrý s Červeným stále dumali ve vězení.
„Udělali jsme taktickou chybu…“ mínil Červený.
„Taktickou chybu?“ pousmál se Modrý, „Probouzejí se staré instinkty?“
„Nech si toho. Prostě jsme to zvorali. Přecenili jsme svoje síly a naopak podcenili kouzelníky a alchymisty. Udělali jsme klasickou, blbou chybu všech nafoukaných válečníků a lapků…“
„Třeba se to ještě nějak spraví…“
„Vážně?“ zaironizoval si Červený, „A jak prosím tě?“
Do kobky dolehl hluk boje na nádvoří.
„No, třeba takhle.“
Netrvalo dlouho a stropním okénkem zazněl Tobiášův hlas:
„Tak tady jste… Nevěřili byste, kolik tady těch kobek je. Tak pojďte ven, ne?“
„Promiň Tobiáši,“ ozval se Modrý, „ale nevšiml sis něčeho? Stěny, dveře, malé okno, co?“
„Zalezte do kouta.“
Tobiáš zmizel z okna a ozval se malý výbuch. Část stropu se zřítila.
„Tak jsem vám zvětšil okno.“ Hlásil Tobiáš. „Už půjdete?“
Salwin a Armea dorazili podle Tobiášových instrukcí na náměstí. To bylo změněno k nepoznání. Všude bylo plno mrtvých, ale překvapivě, jasně převažovali gardisté. Všechna ústí uliček vedoucích do náměstí byla prakticky ucpána bojovně vyhlížejícími mágy a alchymisty.
Najít Daklima a Kalerika jim nedalo velkou práci. Stáli v ústí velkého bulváru obklopeni slavnostně oblečenými, bojovně vyhlížejícími studenty.
„Zdravím, co to tu provádíte?“ ptala se Armea.
Daklim a Kalerik jen tupě civěli na ni a na zelený šátek. Armee došlo, že ji vlastně nikdy neviděli. Zopakovala tedy svůj příběh.
„Uklidili jsme na náměstí“ vysvětloval Kalerik, když se vzpamatoval, „a teď nevíme, jak se dostat na radnici.“
„Počkáme na Tobiáše a zbytek.“ Rozhodl Salwin.
Modrý s Červeným a Tobiášem dorazili zanedlouho. Kompletní pětice teď vzhlížela k věži radnice.
„Kolik jich tam ještě je?“ ptal se Červený.
„Asi třicet.“
„To je stále ještě dost…“
„Tak to vyhodíme do povětří!“ zablesklo se v očích Daklimovi.
„Ne,“ zarazil ho Modrý, „výbuchů už bylo dost.“
„Zkusím se dostat dovnitř.“ Navrhl Tobiáš.
„To by snad šlo, ale…“
„Je to jednoduchý. Dostanu se oknem dovnitř a zajmu primátora. Podržím si ho jako rukojmí a dostanu se s ním ven.“
„Tak dobře…“
Tobiáš překonal náměstí kryt výpadem kouzelníků. Začal šplhat po okapech a ozdobných štucích. Osobám na náměstí se ztratil z dohledu za velkým chrličem.
Primátor seděl ve své pracovně. Svou ochranku vyhnal z místnosti. Chtěl být sám. Netušil, jakou chybu dělá.
Naráz se okno změnilo ve vodopád jiskřících střepů. Do místnosti vlétl jakýsi černý stín. Než mohl primátor zakřičet, měl dýku na krku.
„Buď ticho a ani se nehni.“ Zaznělo primátorovi u ucha.
Ghuram poslechl bez odmlouvání.
„Tak, výborně,“ pokračoval hlas, „teď pomalu vstaneme a půjdeme ven na náměstí. Kdyby se mě pokusil někdo z tvých strážných nějak ohrozit, bez váhání tě zabiju. Rozumíme si?“
Ghuram zabručel na souhlas.
Když se Tobiáš objevil ve vchodu radnice, sledován nevraživými pohledy gardistů Šedé smrti, propuklo celé náměstí ve vítězný jásot. Pro jistotu kryti několika kouzelníky, zapadli Tobiáš a primátor do hloučku svých spolubojovníků v ústí jedné z ulic.
„No sláva!“ jásal Daklim, „Tak to přece jen nakonec všechno dobře dopadlo!“
„Mírni se,“ klidnil Modrý, „ještě to zdaleka nedopadlo dobře nebo špatně. Podívej se.“
Na náměstí vjelo pět jezdců na koních. Jejich průnik na náměstí vděčil za svůj úspěch jen totálnímu zmatku, na obou stranách. Koně byli na první pohled ušlechtilého rodu, mužové byli oděni v lesknoucí se zbroje, které měly na prsou…
…královské erby.
Primátor roztáhl ústa v úsměvu. Jeho poslední trumf právě dorazil.
„Rebelové!“ zvolal nejstarší z mužů, „Vydejte nám primátora! Zmocnili jste se ho neprávem!“
Z davu vystoupila Armea.
„Nemůžeme být trestáni jako rebelové. Jedná se o konflikt mezi osobami urozenými. Dovoláváme se tedy pouze soudu.“
Posel vykonávající královu vůli byl zřejmě poněkud zmaten.
„Kdo z vás je členem urozeného rodu?“
„Já. Jsem primátorova dcera.“
Náměstím proběhl vzrušený šepot.
„Kdo ti to dosvědčí?“
Z davu vystoupil vysoký starší muž v prostém, ale důstojném hábitu.
„Já jí to dosvědčím. Je to skutečně primátorova dcera. Mé slovo je slovem rektora Univerzity kouzelníků.“
Posel sesedl z koně a vykročil směrem ke skupině.
„Nebudeme tedy jednat,“ začal o něco diplomatičtěji, „jako bychom byli na bojišti. Jsem Nurel, markýz z Kanwe, v tomto případě králův zplnomocněnec.“
„Jsi tedy oprávněn nás soudit?“
„Ano, jsem.“
Byli tu všichni. Modrý, Červený, Tobiáš, Salwin i Kalerik s Daklimem. Seděli na městských hradbách a dívali se na ztichlou večerní krajinu. Mlčeli. Byli nervózní.
„To je hrozný,“ protrhl ticho Kalerik, „Takhle sem nebyl nervózní ani před zkouškou z časoprostorový magie!“
„Klid…“ Tišil ho Modrý, „Armea to zvládne. Za jejím svědectvím stojí oba rektoři, za primátorem jen pár úředníčků…“
Kalerik jen nervózně vzdychl.
„Ty poslechni,“ obrátil se na Modrého vždy čilý Tobiáš, „mohl bych se na něco zeptat?“
„Posluž si.“
„Kdo vlastně jste?“
Modrý se usmál.
„To tě trápí už dlouho, viď? Dokonce jsi i zkoušel se něčeho sám dopátrat, ale nebylo kde, co?“
Tobiáš se zakřenil na znamení souhlasu.
„No, je asi čas, abychom jim to řekli. Mají na to koneckonců právo. Nasazovali za nás i s námi krk. Co?“
Otočil se na Červeného.
Ten neznatelně kývl.
„Pamatujete si,“ začal zeširoka Modrý, „proč vznikla Šedá smrt?“
„Jasně,“ vmísil se do hovoru Daklim, „víme. Protože se ve městě pohybovala nějaká obzvlášť nebezpečná zločinecká gilda.“
„Správně. Tu gildu se podařilo Šedé smrti velmi rychle zlikvidovat. Tedy, ne úplně zlikvidovat. Zbyl její náčelník.“
Tobiáš pochopil a ostatní chvíli po něm.
„Se mnou je to o dost jinak,“ ujal se slova málomluvný Červený, „Já jsem byl nejlepší gardista městské stráže v tomhle městě. Cvičitel prvních cvičitelů Šedé smrti.“
„Co vás, probohy, svedlo dohromady?“
„Nutnost. Zpočátku jsme samozřejmě byli zavilí nepřátelé, ale nakonec se ukázalo, že nám oběma záleží na jediném, na svobodě města, i když každému z trochu jiných důvodů.“
Nit dalších myšlenek přerušilo zahvízdání. Dole pod hradbami stála Armea.
„Nenapínej nás!“ Vykřikl Kalerik.
„Je to naše!“ volala dívka, „Primátor uznán vinným z několika zločinů!“
Propukl všeobecný jásot.
„A co bude dál?“ Volal Kalerik.
Armea zvážněla.
„Primátor bude deportován ke královskému soudu a vláda nad městem přechází na mně.“
Město tu noc nešlo spát. Zpívalo se a tančilo až téměř do rána. Volně na ulicích předváděli své kejkle alchymisté a kouzelníci, lidé svlékli ošumělé nenápadné šatstvo a oblékli se dop sytých a pestrých barev.
Svítalo. Stranou všeho veselí na náměstí stálo sedm postav.
„Předpokládala jsem,“ začala ztěžka Armea, „že tu nezůstanete.“
„Nemůžeme…“ potvrdil Modrý, „Něco jsme pro tohle město udělali, a proto tu nelze zůstat. Staly by se z nás postupem času jen otylé modly, pomníčky slavných dnů. Ale mi potřebujeme život, rozumíš? Ne věčný blahobyt na obecní účet. Kromě toho, já jsem vlastně nikdy nedostižený zločinec.“
Málomluvný Červený jen kýval hlavou.
„Ale aspoň klíče od městských bran…“
„Ne, ani to.“
Modrý se obrátil k Daklimovi a Kalerikovi.
„A co teď čeká vás?“
„Já,“ začal Kalerik, „musím především dodělat Univerzitu. Tady kolega nastoupí zpět na svoje místo asistenta. Stálý plat, časem postup do vyšší pedagogické funkce…“
„Mě,“ převzal nit hovoru Salwin, „mě vrátili na mé původní místo. Jsem velitel nově vzniklého útvaru městské stráže.“
„Ty?“ poprvé promluvil Červený, „No tak to jsem tu už dál zbytečný…“
Byl čas se rozloučit.
Všichni si beze slov stiskli ruku. Ze stínů se vynořil dosud nemluvící Tobiáš.
„A kam půjdeš ty?“ zeptal se Modrý, ale předem to věděl.
„Půjdu s vámi. Nemůžu tu zůstat. Bratr… a to všechno.“
Modrý se usmál a pokynul mu rukou.
Trojice prošla branou a zamířili do kopce. Nikdo se už neotočil.
Zbylá čtveřice stála v bráně a dívala se. Salwin objal Armeu.
Diskuze
Oranžový a fialový šátek zřejmě patří dvěma bývalým studentům univerzit.
To bylo dost dobré by mě zajímalo ze ketré je to tak nějak asi školy zda tam třeba mohli nosit i stejnikroj.) Povídka moc hezká.Klady zápory tak to má být:))
Tak tohle se mi líbilo ještě víc než první díl.Samozřejmě,že to mělo i pár záporů.ale všechny už tu byli jmenovány a už se jen těším na nějakou další dobrou povídku..
Povídka je pěkná, příjemně čtivá ale bohužel trpí určitýmy nešvary:
1)Jako kdekoliv jinde, i zde se objebují pravopisné chyby, pozor na ně.
2)Místy pozor na sloh.
3) V příběhu se vyskytuje několik míst, které nejsou čtenáři dostatečně osvětlena, například kdo byla ta nastražená mrtvá Armea.
4)Gradace příběhu a prolínání scén je pěkně svižné, přesto je čtenář ochuzen o zážitek z rozuzlení snadnou předvídatelností děje.
5) v povídce je také psáno, že mágové nosili nějaké náramky (asi aby byli pod kontrolou) a při útoku si je bez problémů sundali. Proč to tedy neudělali už dříve?
6)Salwinova postava je velmi kontroverzní. Vyvolává dojem jako by neuměl do pěti počítat, do boje se snad ani nezapojí a to je velitel šedé smrti.
7)Někdy by neškodil detailnější popis nebo menší zabroušení do psychologie postav.
Toť vše. Dílo je to přes to všechno opravdu pěkné. Hodně štěstí do další tvorby.
Alexej
Škoda, tento příběh je docela čtivý. Bohužel, zbytečně předvídatelné scény a fakt, že to nejspíš opravdu skončí přesně tak, jak čtenářovi dojde dosti brzo, kazí efekt. Především se tím ničí motivace k dočtení povídky. A to je škoda.
Zato se mi líbilo střídání jednotlivých situací a činností, které se nakonec střetly. Prosté, zábavné a dynamické. Naproti tomu mne potom zmátla řada drobností, poznámek a narážek, ke kterým, jako by autor zapoměl dodat vyústění nebo alespoň kratičké vysvětlení. Respektive, nakonec mi došlo, co a jak, ale rušilo to moje soustředění na text a tím i jeho plynutí.
Příjemné počtení, klady i zápory, které vidím, byly pojmenovány, takže si jen přeji, aby si Master vzal rady k srdci a napsal zase nějakou tu zábavnou limonádu.
This is the end
My only friend, the end.
Když se na to podívám komplexně, připadá mi to jako dosti sestříhaná knížka. Ale fest, aby mohl vzniknout podprůměrný americký film. Jednotlivé pasáže na sebe navazují podivným způsobem a mě se zdá, že ten pravý příběh měl být mezi nimi!
Trošku detailněji. Přiznám se, že jsem čekal, že se třeba nějak vrátí ona... hm Therei? Které byly věnovány první odstavce minulého dílu, a která tam zahynula poněkud podivně a tak nějak nezřetelně. S tohoto místa a času se mi zdá, že to tedy byla úplně zbytečná postava, která měla ulehčit rozjezd příběhu... ale opravdu mi přijde, že je to jakou nepoužít po celou dobru hry chráněný trumf.
Stalo se, co jsem si tak trochu přál. Rozšíření na Šedou smrt... ale nakonec jsem to byl zklamán. Nikde žádní tvrdí hoši připomínající SS nebo tak něco. Vlastně jsem je celou dobu dost litoval.
K jejich veliteli... opravdu... jeho myšlenkové pochody mi byly po většinu doby velkou záhadou (navazuji na chybějící doplňující pasáže).
Opravdu ti to nepřišlo celé krásně idylické? Mě jo... asi jsem zastáncem realismu, ale z tohohle mám hodně špatné pocity... jestli si tahle představuješ vzpouru, revoluci, povstání... tak máš hodně pohádkové představy.
K vyvrcholení... opravdu si nejsem jistý, že by něco takového mohlo fungovat v místech, kde žijí lidé... aby král dal za pravdu vzbouřencům... chybý jakákoliv manipulace se soudem, korupce, která tady měla své opodstatněné místo.
Král jim prostě nemohl dát za pravdu aniž by chtěl... by v pohodě mohlo způsobit povstání po celém království.
Psychologie postav opět poněkud zaostává... je to ten klasický dračákovský způsob, kde jsou hodní a dobří rozdělení podle pravítka a každý dělá, co musí dělat (a jak vše napravuje láska).
gramatické a stylistické chyby už vypisovali lidi přede mnou. Něco takového se stane, zvlášť při díle takového formátu.
Závěrem: Podle mě jde o klasickou přímočarou fantasy řežbu, která by se dala narvat do gameconovského dobrodružství. Ale já jsem si v tom nic nenašel a celá série, se mi s odstupem času, přestala líbit a zamlouvat, bohužel.
Hlavní pozitivum bych viděl, ve zkušenostech, které si při tom musel získat. Příště to bude určitě lepší.
S úctou Tristan de la Tour
No, teď se trochu rozmýšlím, jestli 3 nebo 4. Asi dám 4*. Některé pasáže jsou moc přehnané, ale některé jsem opravdu krásné. Trojice prošla branou a zamířili do kopce. Nemělo by tam být "zamířila"?
Chybí docela hodně čárek, tak si na to dej pozor!
Talent rozhodně máš, takže doufám, že v psaní neskončíš.
Skorpion
dokonalé moc se mi to líbí pomohlo mi to s mím příběhem a taky jsem četl i minulí díl supr proto 5 hvězd
Dokonáno jest. Volejte sláva a tři dny se radujte. Doba Šedé smrti skončila, proradný Primátor je zatčen a Salwin, Salwin má svoji Armeu. Happy end jak má být.
Po té, co jsem podtrhnul všechny kladné a záporné stránky povídky, skutečně musím říct, že Šedá smrt je průměrným dílem. Přesto ale netvrdím, že je ničím nevybočující. Masterovi se, tedy alespoň dle mého názoru, podařilo v některých místech vytvořit cosi jako „hutnou atmosféru a napětí“. Celá Šedá smrt tedy udělala krok stranou a zahlaholila: „Ano, celkově jsme na 2-3, ale některé kousky by zasloužily víc.“
Pokusím se projít jednotlivá místa povídky, která mě nějakým způsobem zaujala a nějak vyložit, proč právě ony jsou dobrá nebo špatná. Tak tedy:
Již na začátku povídky vtrhne do místnosti Tobiáš (šedý) v „několikanásobném kotoulu“. Tahle vlastnost jej pronásleduje celým zbytkem povídky. Bohužel často jsou jeho schopnosti do té míry naddimenzované, že celá scéna působí až komicky. Někdy je méně více. Doporučuji nechávat hrdinům menší sousta a spíše než statistikou mrtvých se pokusit čtenáře zaujmout obtížností nebo choreografii souboje.
Dalším ne úplně povedenou scénou je domnělé úmrtí Armeii. Celé to přijde strašně ráz na ráz. Čtenář nestihne postřehnout kde – co – jak a už slečna leží na zemi. Než si stihnete uvědomit, že asi bude mrtvá a že Salwin ji miloval, děj už zase utíká jinam. Je to nevyužitá příležitost. Dost negativně jsem vnímal i scénu, kdy se Salwin po neúspěšném pronásledování posadí na střeše a sleduje západ slunce. Smrt milované osoby je do té míry děsivá věc, že voják – nevoják, já bych plakal jak želva, pološílený mlátil do komínu a spílal všem Bohům, co mi to provedli.
„Rozpoutal se boj. Na střechu skákali noví a noví gardisté a byli usmrcováni zuřivými proudy magenergie.“
Toto byl jednoznačně krok do propasti. Podobné jako u Tobiáše, i zde scéna dostává podobně zábavnou dimenzi. Kultovní scéna ze Žhavých výstřelů „Skóre jako: Nejkrvavější film všech dob“ Je opět až ošklivě přesné přirovnání.
Později na tomto místě byla postavena hospoda. Nesla přiléhavý název: „U osmi smažených“
Další krůček vedle. Celá scéna má mít charakter spíše heroický akční. Nikoli humorný. Poznámka je zde až nepatřičná, trapná a nevhodná. Jenom ruší hezký dojem ze scény, kdy šokovaní vojáci hledí na čtyři magiky, kteří ve vysokém střehu stojí bok po boku a v natažených pravičkách jim hrají plaménky a výboje magenergie.
„Nahoře nad nimi se od okenní římsy odlepila postava v černém. Barvu šátku snad ani není potřeba zmiňovat.“
Můj osobní dojem je, že bys měl. Nenechával bych to čtenáři.
Šedá uniforma a rudá pláštěnka dávaly tušit.
A nyní k perličkám v textu a moc hezkým okamžikům:
První odstavec rozhovoru je velmi dobrý. Líbí se mi jeho spád, líbí se mi i velká část replik. Pouze poslední čtyři věty začínáš stále slovem „velitel“. Což jak víš není úplně dobře.
„Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co vlastně řekl. Opatrně zvedl hlavu a setkal se s chladným párem očí Červeného.
Ten neznatelně kývl hlavou na souhlas.
I velká část tohoto dialogu měla své kouzlo.
A do třetice všeho dobrého, trhaná scéna v závěru, při odpalování rachejtle. Trhanost jednotlivých scén a průhledy na různá místa měly, alespoň v mých očích, šmrnc.
A co říci závěrem?
Šedá smrt je příběh budovaný na standardním schématu hrdina – pomsta – láska – happy end. Může to být škoda - pravděpodobně to i je škoda - ale bohužel je to rovněž fakt.
Výrazným kladem je – stejně jako u prvního dílu - prokreslenost města a celkové pozadí příběhu. Škoda jen, že do tohoto světa v předvečer pádu tyrana, nebyly zasazeny o něco více živé a lidské charaktery a že se autor nepokusil rozehrát složitější hru citů, motivací a vztahů.
Druhým plusem jsou dialogy, které – ač někdy poněkud chromé – místy moc hezky plynou, mají náboj a jiskru. Bylo by dobré však začít s nimi více pracovat, uvozovat jednotlivé věty a neodbývat je pouze stylem: Replika A. Replika B.
Upřímně mě – spíše než jiná dobrodružství Šedé smrti – zajímá, jak se autor vypíše a co bude jeho dalším (případným) dílem. Potenciál na to, Masteře, totiž máš.
Hodně štěstí v dalším psaní.
Lischai
Ahoj,
Zdá se, že Mgr.Holger a ostatní řekli snad všechno, co by k tomu říci šlo. Podle mě je to velice povedené dílo, které si určitě zaslouží nadprůměrné hodnocení. Opravdu vydařené dílko a to se přeci cení.
Dávám 4*, sice se mi líbí, ale zas tak tolik mě to bohužel nezaujalo. Jinak skvělá práce...:-)
S pozdravem Desaan