Tristanova zpověď
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
Zaslechl jsem ticho. Ten pocit se nedá vyjádřit slovy, ale bolí. Tlačí na vás a ani nevíte odkud. Nelze se tomu bránit, lze jen podlehnout. Zaslechl jsem ticho, avšak nemyslím to, které vzniká pouze díky nepřítomnosti zvuku, ne, myslím ticho ve vaší hlavě…
Seděl jsem na kameni pod hvězdami. Všude kolem mě byly jen neprůchodné lesy. Nevím, jak jsem se na takové místo dostal. Možná, že si mě sem zavedlo samo. A nebo lžu, a i sem existuje nějaká cesta. Já ji možná objevil a teď se s vámi nechci podělit o návod. Myslím si, že byste to ani nechtěli.
Byl jsem úplně potichu a poslouchal jsem. Poslouchal jsem své myšlenky a čekal… ne, doufal jsem, že uslyším vzdálené odrazy, ozvěny dobrých myšlenek… vzpomínek… naději, či nebezpečný zvuk štěstí. Ale ne. Bylo tu jen to odporné ticho hnízdící v mé hlavě…
Ne, nebyl jsem sám. Oni byli se mnou a byli taktéž potichu. Čekali, co udělám, pozorovali, jak se asi nyní zachovám. Zdalipak měli pravdu…
Všichni stáli přímo za mnou, vzadu schovaní v mém těle. Přátelé nalezeni v mé hlavě. Sám jsem si je stvořil a teď tu byli se mnou. Stále byli se mnou a dnes podruhé za dobu své existence mlčeli. Čekali, co udělám. Jak se asi zachovám.
Nemusel jsem se otáčet, abych je viděl. Ne, stačilo podívat se na svou ruku. Na svou pravou ruku. Na jejím hřbetě byla jejich síla… jejich zrození a jejich pupeční šňůra. Pět vypálených koleček do mé ruky… z mojí vlastní vůle. JÁ je stvořil! A oni teď tady byli se mnou. Stále jsou se mnou. Nyní čekají a pozorují mě… odhadují mě.
Bylo snadné jim dřív naslouchat. Neomylně mě vedli temným světem. Byli průvodci v temných uličkách a pod špinavými mosty. Mohl jsem se na ně spolehnout, vždy zůstali až do konce. Byli se mnou, i když k tomu neměli důvod… to JÁ je stvořil. A stejně snadno, jako se objevili, jak jsem je stvořil, bylo… bylo vzdát se jich. Zavřít je do uhelné skříňky, strčit přímo do žáru mého srdce a radovat se… to ticho! Žádné hlasy. Svoboda a radost… štěstí. Jezdil jsem na ocase bestie jménem štěstí.
Tenkrát mě oslepilo světlo, které jsem poprvé ve svém životě spatřil, když jsem byl vytažen na povrch. Bylo tak krásné! Bylo tolik neuvěřitelné! Bylo snadné zvyknout si žít pod světlem. Bezstarostnými krůčky kráčet po bažině - nepropadat se. Byl jsem tím světlem a žárem držen přímo nad vším prachem a bahnem.
A pak jednoho dne, zrazen sám sebou, jsem šlápl na špatné místečko, zabořil se po kotníky do bahna… v tu chvíli se hlasy probudily.
Jako Fénix vstaly ze svého vlastního popela… začaly mluvit… začaly šeptat. Snažil jsem se neposlouchat, ale jejich hlasy sílily. Lákaly mě… tam dolů, zpátky do prachu.
Tam, kde nejsou oslepující světla!
Tam, kde není okřídlená stvůra jménem štěstí!
Tam, kde jsme pouze my!
Nechtěl jsem… opravdu jsem je nechtěl znovu poslouchat. Chtěl jsem… byl jsem závislý na zrcadlových střepech, které měly sladkou příchuť… žít na malém ostrůvku jen pro jedinou věc. Jen a jen pro ni! Pro kuličku… pro malý plamínek naděje, který uměl tolik, co všechna slunce dohromady. To stačilo… mně to stačilo.
Plamen však roste. Musí z něčeho růst, potřebuje na něčem plápolat… můj ostrůvek byl málo. Na špatném místě v nesprávný den, v rukou nesprávného člověka dlouho nevydržel. Plamínek, jak už to bývá, přeskočil. Dál ale vesele plápolal na kontinentě s neuvěřitelnou lehkostí a lehkovážností bytí. Byl na něj neuvěřitelný pohled. Nyní byl jiný, změnil se. Chtěl jsem… udělal bych cokoli, kdybych nevěděl, že něco takového už nejde zvládnout… vrátit na ostrůvek.
Opuštěn světlem, pohlcen zimou, ochromen bolestí v mé hlavě, hledal jsem způsob jak… jak vyjádřit něco, co člověk neumí popsat. Ale tenhle vzniklý chtíč dlouho nevydržel a zdegeneroval… stal se z něho pouze nástroj… nástroj nátlaku a lži! Využíval jsem ho, kradl, bral a zabíjel. Nic nemohlo být snazší, nic nemohlo chutnat lépe.
Zabořen již po kolena v bažině, začal se ostrůvek rozpadat. Když přestalo existovat teplo, které vysoušelo mokřad, velmi brzy se jeho původní stav začal navracet. A hlasy sílily. Řvaly mi do uší tak nahlas, že jsem nemohl slyšet nic jiného. Vyčítaly mi, nadávaly mi, uklidňovaly mě, litovaly mě…
V tom posledním jsem našel zalíbení… nic se nedokázalo vyrovnat tomuto druhu vampyrismu… ach jak to zaplavovalo krev… tlumilo bolest… ale způsobovalo to důvod. Důvod k bolesti a nenávisti… ke mně samotnému. Zhnusen sám sebou jsem se ponořil do hlubin.
Ještě v posledních vteřinách jsem chtěl zůstat na hladině.. zůstat na tom nepřátelském světě. Prosil jsem a žádal odpuštění pro klid sobecké duše, co chce být středem pozornosti. Možná, že se mi dostalo více, než jsem čekal a zasloužil. Nic než bahno a prach. Vrátil jsem se pod hluboký nános. Vrátil jsem se domů.
Vítej.
Z tohoto místa jsem nalezl tyto neprostupné lesy, tento kopec, tenhle plochý kámen a hvězdy, které neustále vrhají své mdlé světlo na moji hlavu.
Sedím tu a poslouchám ticho, ve kterém ještě před časem šlo slyšet odraz jiných myšlenek. Pocit k nenahrazení. A teď to ticho. Nový stupeň bolesti. Ne nenávist, ne ignorace, ale zapomnění… zapomnění reprezentováno oním tichem.
Zaslechli jste z něho aspoň kousek? Pochybuji. Nemáte ani zdání o čem tady ztrácím čas. Nebo chápete až moc, a smysl se vám stejně ztratil! Skočili jste mi na to? Litujete mě?
ŠPATNĚ! Máte mě nenávidět, či ignorovat. Takhle to nesmí pokračovat… tohle stálo na počátku všeho a vy byste to jen podporovali. Máte na mě zapomenout, říkají hlasy…
A slunce stále nevychází… přitom by stačilo tak málo. Jen takhle malinko. Stejně jako ostatně ke všemu. Co brání poslednímu pohybu ruky? Trhnutí čepele?
Odpověď je strach. Strach, že bych vás neslyšel, jak mě litujete.
Oni zatím čekají a pozorují mě. Co asi udělám. Bude rozdíl mezi zbabělostí a zbabělostí? V jedné z nich by mi to už mohlo být jedno. Tak jak se rozhodnu?
I kdyby existoval pouze jediný symbol… jediná jiskra. Stálo by za to na něm živořit a ničit i jeho? Když dopadne jedna velká kapka na kámen, nic se nestane. Namočí se a zase uschne. Ale co když ta kapka bude dopadat roky? Co by pro ten kámen mohlo být horší?
Ne, já už jsem se rozhodl, ne lítost, zhnusení sebe sama.
Postavil jsem se a ve své slabosti se otočil v tváří v tvář svým přátelům, ti se na mě jen usmáli. Prošel jsem mezi nimi a věděl jsem, že mě následují. Jsou blíž než jindy a pravděpodobně měli zase jednou pravdu.
Podíval jsem se na hvězdy… obloha byla jimi přímo poseta. Spousty malých plamínků… a každý z nich by mohl stejně hřát, stejně pálit. Mohl by stejně chránit, stejně ničit. Každému by se dalo věřit… každému by se muselo věřit, obětovat celý život, protože tak to má být. Z toho počtu možností a moci šel strach. Co když mě vidí? Co když mě zase vytáhnou? Pryč, honem pryč! Vzpomněl jsem si na své přátele…
Kdo obejme zoufalce? Kdo uvěří lháři? Kdo ochrání zbabělce? Kdo pomůže sobci? Nikdo. Nikdo správný a normální jim nepomůže. Každý si musí pomoct sám, tak zní zákon!
Ale já jsem jejich přítel a já je stvořil. Musel jsem jim pomoci, aby oni pomohli teď mně… stejně mě podvedou.
Tady u nás nejsou zákony. Jde jenom o přežití. Jde o to překonat jednu hodinu, aby se člověk bál o tu další. To ticho je nesnesitelné, ale já nejsem sám. Oni jsou se mnou, oni vyvrhelové, pořád jsou mi nablízku, a i když je zavrhnu já, neopustí mě. Budou vždycky připraveni a budou čekat… budou čekat na mé rozhodnutí.
Jejich slova na mě dopadají jako meteority a já jim nemůžu vzdorovat. A i kdybych to udělal, tak co kdyby odešli navždy? Mí přátelé… To ticho ne! Nesnesl bych ho. Roztrhlo by mě na milion kusů… oni jsou mí přátelé a já je stvořil. Tam nahoře nejde přežít.
Vrátil jsem se k okraji lesa a ulehl do díry vykopané v zemi. Vrátil jsem se domů. Cítil jsem přítomnost svých druhů a to mě děsilo a uklidňovalo zároveň.
A les kolem mě se rozrůstal z mojí krve. Větší a silnější hradba mého těla. Vše je zvrácené a zrádné. Musel jsem se bránit, nemohl jsem vydržet ticho a žár, které se na mě mohli snést.
Jděte pryč, řekl jsem svým přátelům tichým hláskem. Říkal jsem jim to každou noc, ale oni věděli, že to nemyslím vážně. Dlouhými jazyky zachytávali krev stékající z mého srdce a les sílil. Byli to mí přátelé, přátelé v mé hlavě… a chránili mě.
Nadechl jsem se a roztřásl se ve večerním chladu. Cítil jsem jak mě obepíná tma, jak slábnu, ale zítra se zase probudím, abych stejný den zažil znovu. Každým dnem však spím déle a déle, kolik mi asi zbývá času?
Jak pomalu usínám, snažím se vymanit se z ticha, ale to je stejně beznadějné, jako utéct lavině. Snažím se vyslat svých pár myšlenek dál, pryč. Dotknout se cizího vědomí, zanechat v něm stopu, varovat ho. Vše ale bude stejně špatně pochopeno. Rozebráno a znehodnoceno…
To ticho… slyšíte ho? Doufám, že ne. Nevidím vás, takže asi ne. Je mi zima, ale ohně se bojím. To ticho… víčka pomalu klesají, jak ztrácím sílu. Jděte, ať tady nezůstanete. Noci bývají chladné. To ticho… kdo mě to drží za ruku? To ticho…
Diskuze
Ako keby som nieco z toho prezil. Ale nie tymto sposobom. To uz by som bol mrtvy. Cakat, ze bude niekto lutovat?
Lutujte ma, budem rad,
kus svojej duse vam dam,
no ale budem stastny
zas len ja sam,
tak sam...
(Strecha)
Zly pristup, zober si z toho co prezijes co najviac. Co ta nezabije, to ta posilni. (Sakra, to som silny...). Inak sa neoplati zit.
Tristan: Odpusť mi. Ty víš sám nejlíp, proč.
Lítosti už pro tebe nemám. Všechnu jsi ji vysál.
hodnotit nebudu to neni pro me ... presto me toto neco rika ... neco velkeho i kdyz v malych kouscich ... neco desiveho a zaroven to ma kazdy a bojime se jinych veci ... nevim co rict vic ...
Vzhledem k tomu, jak mi toto dílo připadá intimní, se vzdávám hvězdičkového hodnocení...Přišlo by mi nepatřičné.
Měla bych tuhle kritiku napsat co nejdelší, aby zvuk klávesnice zněl ještě minutu, dvě, půl hodiny...
Protože pak se propadnu do hodně podobného ticha...
To jak to na mne zapůsobilo, se nedá vypovědět, aby to bylo pochopeno. Ale pakliže jsem to přečetl až do konce, tak asi dobře. Kdo by totiž četl něco do konce, kdyby věděl, že je to škvár.
Hmmm... Ako začať? Čo povedať? Neviem. Začnem asi takto:
Prečítal som prvý krát a... nepochopil som.(?) Mám rád náročné diela. Mám rád psychologické diela. ( Samozrejme ak som na nich "naladený". ) Zdalo sa mi však, že toto chce odo mňa niečo viac. Je problém vo mne? Je problém v žánri? Je problém v tvojom štýle písania? Rozhodol som sa pozrieť si tvoje predchádzajúce diela ( Havran; Vzpomenout si ). V tvojom štýle to nieje.
Musím sa priznať, že mi veľmi (VEĽMI) pomohol obdobný Holgerov príspevok v kritike. Ukázal mi, ako mám toto dielo čítať.
Prečítal som druhý krát. Bolo to už ľahšie. Teda aspoň do (cca) prvej tretiny. Čítalo sa ľahko a jasne. Opäť som sa však dostal do problému chápania príbehu. Miesto jedného plynulého deja som začal vnímať rôzne iné alegórie. Začal som sa v ňom vidieť ja, začal som ho vidieť všeobecne, začal som ho vidieť... na množstvo spôsobov.
Tretí krát ho čítať nebudem. ( Bojím sa? Možno. Čo ďalšie v ňom uvidím? A pochopil som ho vôbec? Možno nie. Neviem. ) Zdá sa mi, že tento príspevok každý jeden čitateľ pochopí po svojom, a úplne inak. Ja som si z neho niečo vzal. Ak nič iné, tak aspoň zamyslenie. Tretí krát ho však čítať nechcem. Aspoň nie teraz. Možno neskôr... keď budem pripravený...
Toto je spoveď jedného čitateľa, ktorý s necíti dostatočne schopný na ohodnotenie tvojho príspevku.
Je to poriadne nevďačná úloha, písať spoveď, alebo čokoľvek čo ide z hĺbky duše. Napíšeš, pošleš do sveta, a ľudia ti to potom pitvú, a rozoberajú do detailov. Nevravím že je to tak zlé. Má to tak byť, na serveri kde sa diela maj úhodnotiť určite. Ale aj tak sa nemôžem vzdať pocitu, že tak trochu poznám ten stav mysle, keď človek musí niečo také napísať.
A nemusí v tom byť racionálna príčina, nejako to celé odrazu na teba doľahne, a už nevieš čo odrazu so sebou. Už som bol párkrát takto hore do skorých ranných hodín.
Rozmýšľam ale, čo ťa viedlo k tomu, že si to zverejnil. Nie že by to bolo zlé (nebudem sa vracať k chybám čo vytýkali ľudia predo mnou). Ak je to naozaj spoveď, čiže to vzniklo takým spontánnym úprimným spôsobom, je pochopiteľné, že to nie je po "technickej stránke" dokonalé. Ale ako som už napísal, poslať dielo do sveta znamená vystaviť ho kritike za cenu, že to ľudia totálne nepochopia. Keďže sa mi to už pár krát stalo (hoci nie tu na serveri), viem čo je to za pocit.
Ale možno som to celé nejako zle pochopil a nič hlbšie v tom nie je. Každopádne dám 4, lebo keď si to tak vezmem v celku, nejdem strhávať viac za pár chýb čo sa vyskytli.
Mám z tohoto příspěvku dost rozporuplný pocit. Na jedné straně je stylisticky napsaný velmi dobře, ale na straně druhé se nejedná ani o nic, co by mě chytlo a nepustilo.
Lord above - why don't you tell me
why I'm here in agony?
I've been serving, I've been praying
now I'm caught in misery.
(Avantasia - Metal opera; part I: Reach Out For The Light)
Magister a Apea nám tentokráte poskytnuli do té míry komplexní rozbor díla, že již nemohu přispět žádnou další konstruktivní kritikou.
Snad jen pár slov:
Pokud chápu Tristana dobře - pokud mu rozumím do té míry, do které předpokládám - vznikala Zpověď spontáně a víceméně způsobem sednu_a_píšu_dokud_to_není_hotové_nebo_neusnu_na_k lávesnici.
Alespoň já v ní cítim stopu po stylu, kterým píší lidé, co se ze své mysli a svého srdce snaží něco dostat pryč. Něcho plného ostnů a slizkých chapadel. Tahle touha dává většině - alespoň minimálně telentovaných - autorů jistý druh neobjevené elegance psaní a osobité krásy díla.
Přesto ale Zpověď jaksi klouže po povrchu. Ukáže nám, že to hodně bolí, ale již nám neřekne "proč". Neřekne nám "co". A bohužel ani "jak moc"...
Série obrazů vyvolávají pocity, které jsme kdysi možná cítili. Ale nejsou natolik silné a dravé, abysme je mohli cítit znovu. I když zrovna tohle je možná dobře...
Za normálních okolností bych se díky velmi dobrému slohu rozhodoval mezi 3* až 4*, ale z osobních důvodů a zejména možné předpojatosti se tentokráte hlasování vzdávám.
Čert vem psaní. Hodně štěstí v životě, bráško.
L.
Tento způsob psaní připomíná přípravu špenátu. Pokud to kuchař umí, vznikne vynikající pochoutka, pokud něco nezvládne či ošidí, vznikne zelená břečka, která, nejčastěji zprostředkovaná školní jídelnou, pokazila většině z nás vztah k té vynikající zelenině. Tristanův text je psán rukou znalou a vypsanou, leč v tomto případě se nemilosrdně mstí i malé nepozornosti. Mnohé vytkl Holger, ale abych si udržela svůj hnidopišký image, přidám pár dalších:
a) Oslovení "vy" navozuje představu nemravu veřejné zpovědi, jednou sice pškně odstíněného v pasáži:
"Zaslechli jste z něho aspoň kousek? Pochybuji. Nemáte ani zdání o čem tady ztrácím čas. Nebo chápete až moc, a smysl se vám stejně ztratil! Skočili jste mi na to? Litujete mě?
ŠPATNĚ! Máte mě nenávidět, či ignorovat. Takhle to nesmí pokračovat… tohle stálo na počátku všeho a vy byste to jen podporovali. Máte na mě zapomenout, říkají hlasy…",
v celém ostatním textu však ono "Vy" zavádí, mstí se za to, že tradičním adresátem zpovědí je vždy "ty" a nechává autora pronášet kuriozity typu : "Ticho ve vaší hlavě" ("Vy" spolu hlavu nesdílejí, muselo by být "ve vašich hlavách").
b) Odosobňující hromadění infinitivních vazeb: pcit se "nedá vyjádřit", "nelze se tomu bránit", k tomu se přidávají zbytná abstrakta "teplo přestalo existovat" místo aby po lidsku zaniklo, zmizelo či jinak konalo, "poslední způsobovalo důvod" - A takhle vyprávíč, člověče, o svém nitru, o svém boji, štěstí a selhání? Vždyť démoni neosobnosti, kteří se v těch obrratech skrývají, už dávno museli sežrat všechno, co kdy bylo Tvé.
c) "Všichni stáli přímo za mnou, vzadu schovaní v mém těle. Přátelé nalezeni v mé hlavě."
Tak, k čertu, kde vlastně byli? To máš hrb, aby se v tvém těle mohli schovávat vzádu a vlastně za ním a kde to vlastně nosíš hlavu, když byli zároveň v ní?
d)"A stejně snadno, jako se objevili, jak jsem je stvořil, bylo… bylo vzdát se jich. "
Jeden z mnoha případů nezdůvodněného výpadku z vazby, "vzdát se jich" mohlo býti nejvýše "snadné", "snadno" by ses jich mohl vzdát leda osobně, bez onoho plevelného "bylo":
"A vzdal jsem se jich stejně snadno, jako jsem je stvořil, joko se objevili."
či chtěl lis zachovat odstup:
""A dokázal jsem se jich vzdát stejně snadno, jako jsem je stvořil, jako se objevili."
konečně, šlo by to i s tím "bylo", i když trochu archaicky:
"A bylo mi stejně snadno vzdát se jich jako je stvořit."
Vyčerpala bych k těm stylistickým obtížím, do kterých si autor opakovaně nabíha, snadno i zbylá písmena abecedy. Ale nechci. Chtěla jsem jen ukázat, že tenhle žánr, se svou zdanlivou volností, s basnickou licencí, která dovoluje rozvolnit ětu a popřípadě použít jejn její torzo, zároveň neodpouští, nemilosrdně v křivém zrcadle zvětší každou nepozornost či nedotaženost, která by by nerušila při vyprávění příběhu.
Náročný a poctivý pokus o zvládnutí úkolu, který chtěl ještě o něco víc. Doufám, že jsem předchozím výčtem zdůvodnila, proč se vzdávám hodnocení.