Tkáč iluzí Kamínek a jeho nadaní spolužáci a přátelé včetně draka Mrakožrouta unikli před mágy, kteří chtěli ovládat jejich talenty. Zabydleli se na Ještěru, ostrovu, kde sídlí drakova rodina. Našli zde dokonalé útočiště – ostrov poskytuje vše, co potřebují, každý z mladíků se věnuje svým zálibám, čas pomalu plyne a ráj se zdá být nekonečný. Jenže ráj dokáže být také nudný. K čemu jsou magické schopnosti, když je nemáte jak využívat? K čemu jsou staré a moudré knihy, když jejich poznatky není na kom aplikovat? Nastupuje omrzelost, nespokojenost a první rozepře. Poslední kapkou je zjištění, že přes svůj útěk Kamínek a spol. neunikli dozoru Blankytného kruhu mágů. Nezbývá nic jiného, než pokusit se uniknout definitivně...

Je velká škoda, že druhé pokračování o Kamínkovi a jeho přátelích má neduhy prostředního dílu. Autorka příliš okatě plánuje další díl, takže celá kniha působí neukončeně. Navíc na stylu Bialolecké je znát, že její těžiště je v povídkách. Delší román, resp. nyní už můžeme psát sága, se jí občas vymyká z rukou, najdete místa, kde jednotlivé příhody jsou chatrně pospojovány.

Autorka opustila styl Kamínkova vyprávění, nyní vše zažíváte z pohledu třetí osoby. Je to pochopitelné, zejména pokud máme být svědky událostí týkajících se ostatních členů Druhého kruhu. Bohužel tím ztrácí příběh na blízkosti. Zdá se, že navíc si autorka zamilovala všechny své hrdiny a snaží se rovnoměrně dělit pozornost mezi ně. Čtenář se pak hůře ztotožňuje s některým hrdinou, jak to bylo v případě Kamínka v Tkáči iluzí. A závěrečný zásah á la „deus ex machina“ je poslední ranou srážející Kámen na vrcholu do horší kategorie než byl předchozí díl.

Knize nelze upřít snahu posouvat vývoj hrdinů kupředu. Bohužel díky rozdrobenosti ustrnou povahy v určitém klišé – Mrakožrout se stále chová bez skrupulí, Myška je stále mírný a hodný, Paprsek je stále protivný se záchvaty kamarádského chování, a tak bych mohla pokračovat u všech. Trochu se osvětlí pozadí původu každého mladého mága, což třeba v Paprskově případě je celkem zbytečné, to podstatné už jsme se dozvěděli v Tkáči iluzí. Navíc je poněkud těžko uvěřitelné vysvětlení, že Paprsek je nesnesitelný kvůli tomu, že mu otec jako nevychovanému frackovi jednou jednu fláknul až druhou chytil o stůl…

Zdá se, že jsem na knize nenechala nit suchou. A je to pravda, protože u Tkáče jsem se namlsala, a tak byl pro mě druhý díl zklamáním. Samozřejmě, že se najdou dobré části – třeba příchod skupinky do hor a seznamování se zvyky horalů – i když i to jako bych už někde četla.

Takže tedy: nečekejte tak dobrou knížku jako byl Tkáč iluzí, nicméně na cestu autobusem nebo do školy pod lavici je pořád lepší než polovina věcí, co u nás vychází.

Ewa Białołęcka: Kámen na vrcholu. Obálka Martin Zhouf. Překlad Pavel Weigel. Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, 2004, vydání 1., 304 stran. Cena neuvedena.