Stejně jako Lem není jediným zástupcem dobré polské sci-fi, tak Sapkowski není jediným na poli kvalitní polské fantasy. Už jsem recenzovala Konrada T. Lewandovského a jeho Kočkodlakovu misi (přičemž první dva díly o Xinovi jsem zatím pominula), teď nastala vhodná chvíle představit vám dalšího z mých oblíbených Poláků, tedy pardon, Polek - Ewu Białołęckou a její první román Tkáč iluzí.

Tkáč iluzí Kamínek je chlapec nadaný výjimečným talentem vytvářet iluze nerozpoznatelné od skutečnosti. Jeho nadání je tak veliké, že je možné ho považovat za nástupce legendárního Mistra Iluzí. Má to ale jeden háček - Kamínek je hluchoněmý. Jeho iluze jsou dokonalé tvarem, hmatem, čichem, ale nevydávají žádné zvuky. A zdá se, že pomoci není - centrum sluchu zabralo „magické centrum“. Jsou dvě možnosti - přijít o talent, nebo být navždy nedokonalý Tkáč iluzí. Těžko je smířit se s takovou volbou. Ale řešení se přeci jen najde: Kamínek se spřátelí s Mrakožroutem, mladým drakem, který mu pomocí mentálního kontaktu zprostředkuje zvuky okolního světa. Cesta k vytouženému blankytu mágů je otevřena...

Tkáč iluzí se u nás poprvé představil ve stejnojmenné povídce v Ikarii 4/1996. V Polsku vyšla o tři roky dříve, v časopise Fantastyka, kde se stala neúspěšnější povídkou roku. Posbírala několik dalších cen včetně té asi nejprestižnější - Ceny Janusze Zajdla. Ikarie pak ještě uveřejnila další dvě povídky ze světa Lengorchie - Blankyt mágů (12/1997) a Noční zpěvák (3/2000). Také Blankyt mágů získal cenu Janusze Zajdla, a zároveň byl oceněn čtenáři Ikarie jako nejlepší zahraniční povídka roku 1997. Białołęcka pak zpracovala všechny povídky do románu, přičemž pouze Blankyt mágů se vyskytuje jako ucelená část. Pokud byste chtěli znát nejranější Kamínkovo a Zpěvákovo dětství, musíte si přečíst zmiňované povídky.

Vyprávění Białołęcké je velmi imaginativní, plné barev a vizuálních nápadů (možná to bude také tím, že sama se zabývá výtvarným uměním, konkrétně tvorbou vitráží). Děj plyne zpočátku mírně chaoticky, přeci jen je znát povídkový původ základní kostry. Autorka se zřejmě také nechtěla opakovat, což je podle mého škoda - zrovna počátek Kamínkova dětství byl zajímavý. Co bych ještě vytkla, je určitá uhlazenost děje či konfliktů - takový až typický rys autorek. Přestože dochází k velmi závažným střetům, relativně vše dopadá dobře. Na druhou stranu je nesmírně dobře popsán vývoj postav - od rozjívených kluků až po řekněme rozhodné mladé muže. A s jejich vnitřním vývojem se vyvíjí také jejich pohled na okolní svět - přicházejí o iluze, a to drsně a rychle. Ale takový může být život, ne?

Velice se mi líbil systém magie - každý mág disponuje pouze jedním talentem, tu slabším, tu silnějším. Mimo Tkáče iluzí tak potkáváme například Pozorovatele či Mluvčí disponující telepatickými schopnostmi, Strážce slov s eidetickou pamětí, Krotitele zvířat, či Větrovládce ovládající počasí. Čím je talent větší, tím ale musí dotyčný více zaplatit - o Kamínkově postižení jsem psala, Stvořitel Noční zpěvák je porostlý hustou srstí po celém těle a třeba Poutník Myška vypadá stále mladší než jeho vrstevníci.

Přes drobné nedostatky (ještě bych zmínila mírně infantilní obálku) přečtete knihu jedním dechem. Zásluhu na tom má také skvělý překlad Pavla Weigela. Ewa Białołęcka se honosí neoficiálním titulem „Královna polské fantasy“ a podle mého názoru jí právem patří.