Vzpomenout si
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Feťák seděl ve staré opuštěné budově, která kdysi sloužila jako koridor potrubí. Až na ten prach, ticho a podivný pocit v zádech to vypadalo, jako by se tady stále pracovalo. Trubky nikdo neodšrouboval, mechanické zařízení nikdo neodnesl. A feťák pozvedl v ruce stříkačku, mezi zuby pevně tiskl gumovou hadičku, jeho žíly již naběhly. Dávka byla připravena, jen začít.
Špinavá jehla lehce pronikla skrz opotřebované žíly, stěny pokožky se pevně semkly kolem kousku kovu, a feťák vzpomínal. Vzpomínal, jak spával v bleděmodrém pokojíčku, plyšového medvídka pevně přitisknutého k hrudi. Vzpomínal, jak se jednou večer probudil a podíval se skrz okno. Na dokonale čisté obloze svítil měsíc a kolem něj spousta hvězdiček, tvořící jeho zářný doprovod. Vzpomněl si, že uslyšel něčí kroky. Rychle zase vklouzl pod peřinu a rychle zavřel oči. Nechtěl nikoho rozzlobit. Slyšel, jak se po pokoji někdo pohybuje. Snažil se uklidnit svůj dech, ale nebylo mu to dopřáno. Na tváři ucítil něčí dotek. Byl jemný a teplý… musel být maminčin. Pak ho náhle ovanul ledový vítr a on poznal strach, který ho uvnitř dusil ještě řadu let. Dal by cokoli za to, jen kdyby tehdy otevřel oči…
Když se podíval na nebe nyní skrze špinavé okno mezi narezlým potrubím, neviděl tu naději, kterou byl uvyklý zřít před časem. Všichni bohové opustili tento svět a jeho tady nechali samotného. Skrytý měsíc mu sebral i tu poslední kapičku síly
Špinavý palec pomalu dosedl na píst stříkačky. Přes nehet mu přeběhl podivný brouk. Nemusel nikam spěchat, nikdo ho nehonil. Feťák zavřel oči a vzpomínal. Vzpomínal, jak stál nad hrobem. Zrovna spouštěli rakev. Pevně v sobě držel pláč. Musel být silný, když to otec nedokázal. Její povrch byl z černého leštěného dřeva, na které dopadaly malé kapičky vody… ne tehdy nepršelo. Byly to jeho slzy, které déle nedokázal zadržet. Chtěl se té truhly dotknout, ale ruce se mu třásly, jako nyní, a tak je rychle schoval do kapes.
Píst stříkačky se pomalu dal do pohybu. Šlo to ztuha., neboť ji již dlouho nečistil. Feťáka zaplavil dobře známý pocit euforie. Do očí mu vyhrkly slzy, jak si ještě mozek dokázal uvědomit, co to znamená… další prohru. Ve volné chvíli feťák vzpomínal.
Už byl starší. Dětský pokojíček plný věcí, které vzbuzovaly jen násilí a bolest. Bleděmodré, nyní již oprýskané stěny byly pokryty plakáty lidí, co neunesli vlastní velikost a zhroutili se do malých trosek žijících v okamžicích. To byli jeho idolové.
Cizí látka pomalu pronikala celým jeho tělem a když dřela, jako střepy o jeho nitro, on ztrácel pocit viny nad nepodařeným životem. Ztrácel spojení s konečky prstů a tak mu stříkačka vypadla z ochablé ruky. Na ruce ucítil štiplavou bolest a horký pramínek krve… nebyl až tak horký. A krev už taky nebyla sytě rudá. Při té trošce bolesti, co pronikla do otupeného mozku vzpomínal. Vzpomněl si, jak seděl na útesu nad mořem a sledoval měsíc… ne sledoval dvojice pod sebou. Zamilované, kteří si užívali JEHO života mu na očích. A on tam jen tak seděl. V očích slzy, zostuzen sám před sebou, že nebyl jako oni, že oni nebyli jako on...
Slzy tehdy otřel do bundy, jako teď do kabátu, přímo pod výšivku, která kdysi možná měla nějaký smysl. Pod nášivku, na které byl nápis VOLBA. Ano. Právě tehdy si ji strhl a hodil těm dolů, těm co ho zabili… ne oni za to nemůžou…, ale proč odpovědnost musel nést on? Tehdy se rozutekl vstříc temnotám, které s otevřenou náručí přijímají další bratry a sestry.
Feťák si pažemi objal kolena. Byla mu zima jako tenkrát… byla podobná noc. Stejně zlá… zlá žena, co ho neměla ráda. Vzpomněl si jak klečel u té dívky. Už od prvního pohledu se mu líbila, od prvního pohledu ho přitahovala. Doufal, že ona cítí to samé. Necítila.
Opět začal plakat, když mu barva vybledlého potrubí připomněla její roztrženou sukni. Plakal jako tehdy, když si uvědomil, co vlastně provedl. Ona také plakala, ale asi trošku jinak. Chtěl ji utěšit, vysvětlit ji, že ji má rád, ale jakmile se jí dotkl, rozklepala se a pláč zesílil. Najednou se mu z něho ze samého lidského nitra udělalo zle… byl zrůda! Byl tím největším sajrajtem… byl… byl zrůda. Tenkrát zase utekl do temnot, které ho opět přijaly. A on už nebyl sám… zdeformované stíny mu byly rodinou, ztracené existence se staly jeho přáteli.
Feťák se postavil a sbalil svoje nádobičko. Slunce bylo ještě daleko, ale on se zde necítil dobře. Musel odejít, vrátit se zpátky do temnot. Na chvíli… opět zapomněl…
Pozn. redaktora: Tento příspěvek nespadá do koncepce rubriky, přesto jsem se rozhodl ho zde zveřejnit. Důvody, které mne k tomu vedly uvádím ve svém komentáři. Toto není klasická úvaha, autor tento článek zařadil jako povídku, přeřazení jsem provedl já – i to vysvětluji ve svém komentáři.
Holger
Diskuze
ten příběh je takový ....opravdový
Ano, je. Až mě z toho zamrazilo v zádech. Je dobře, že se tohoto témata někdo ujal.
- Třetí odstavec - vzhledem ke stylu působí v kontextu slovo "zřít" ( "neviděl tu naději, kterou byl uvyklý zřít před časem" ) poněkud archaicky. Za poslední větou odstavce Ti chybí tečka.
- Čtvrtý odstavec - "malé kapičky vody… ne tehdy nepršelo" - myslím, že za třemi tečkami by to působilo lépe, kdyby za "ne" byla čárka, popřípadě středník - "...malé kapičky vody...ne; tehdy nepršelo..."
- Pátý odstavec - " Feťáka zaplavil dobře známý pocit euforie" - postava už je čtenáři známa; to, že ji nazýváš "feťákem", ji odosobňuje. Nebo to byl účel ??
- Sedmý odstavec - "a když dřela, jako střepy o jeho nitro" - zde bych naopak čárku vynechala, nebo použila odrážky - "...a když dřela -jako střepy- o jeho nitro..."
"...ztrácel spojení s konečky prstů a tak mu stříkačka vypadla z ochablé ruky..." - vynechala bych "tak", působí to na mně poněkud křečovitě. "...ztrácel spojení s konečky prstů; stříkačka mu vypadla z ochablé ruky..."
"...sledoval měsíc… ne sledoval dvojice..." - opět postrádám čárku : "...sledoval měsíc...Ne, sledoval dvojice..." když už jsem u toho, ocenila bych tu u "měsíce" velké M.
- " ne oni za to nemůžou " - ad nahoře. " Ne; oni za to nemůžou..."
- Poslední odstavec - "nádobíčko" - máš tam krátké "i" ;-).
Inu, dost už kritiky...
Mě se to líbilo...A líbilo se mi to moc.
Je to čtivé, poutavé a má to atmosféru...To jsou tři hodně velká plus.
Přiznám se, že budu tak trochu hnidopich a 5* nedám kvůli té občas...podivné...interpunkci...Ta mi prostě nesedla a trochu rušila výsledný dojem z celého díla...
...nicméně...
U mne za 4*.
Prostě se mi to...líbilo :-).
(a toho si važ, já jsem sakra náročná :-)) )
Je to jiné, než co jsem zatím četla, což tomu asi přidalo tu hvězdičku navíc. Dobře napsané, resp., dobře vystižená atmosféra. Pár věcí navíc nebo míň, to nedokážu ještě posoudit, které skřípou a nějak neladí. Zase to dětství, popisované zbytečně afektovaně, ale budiž. Vím, že takové věci se těžko píšou, máme k nim osobní a pevnou citovou vazbu. Jsou pro nás asi moc důležité.
Nejde o to, jestli jsem dospělý nebo dítě, odpovědnost mám od té doby, od kdy vím, že já jsem já. Kazím průměr servu, jak byl pravil Ssin, ještě výrazněji než mgr. Holger, ale jsou selhání z třinácti nebo čtrnácti, na která jsem dodnes nezapomněla.
To je něco jiného, než věk, kdy se mé činy stanou trestné anebo kdy mi něco společnost už neodpustí jako dětskou nerozvážnost. A taky něco jiného než fakt, že opravdu až dospělosti náleží odpovědnost za druhé. Dvojsečně, jsou tragedie, které nutí děti dospívat předčasně, protože jim připadne odpovědnost za sourozence anebo taky maminku alkoholičku. Tady nebyla Maris uplně přesná, když psala o Čečně, ono to na čečenskýho kluka může spadnout i dřív, stačí aby byl nejstarší žijící mužský člen rodiny (a to zase není u pětiletého v této oblasti tak nevídané).
Mohla bych se asi té odpovědnosti za činy svého někdejšího nedospělého já zříct, mohla bych se asi vzdát i kusu odpovědnosti, kterou poci´tuju za to, co dělám (anebo, co nedělám) dneska, ale vzdala bych se tak vždycky kusu sebe sama.
Povídka je formálně dobře napsaná, pointovaný závěr by k ní nepatřil, v tom má Tristan svatou pravdu, ale je trochu a téze.
Po špinavé jehle (zrezivělé, nevyvařené, ale špinavé?) mě potěšilo alespoň jedno nerealistické ulehčení, které autor tomu nešťastníkovi dopřál, totiž že jehla pronikla snadno do opotřebované žíly - kdyby ten kluk byl tak na dně, že by si to šlehal popsaným nádobíčkem, asi by těžko hledal místo, kam jehlu zapíchnout, do paže už by to nešlo, při troše štěstí by mu třeba ještě zbývaly nezhutovaný místa někde na kotníku.
Kráááááása
Po čase se vracím k úvaze. To, že nemá pořádný závěr, mi nevadí, naopak - v mých očích její neukončenost symbolizuje nekonečný kolotoč života feťáka mezi touhou po další dávce a úlevou.
Taky bych se chtěla vyjádřit k diskuzi, kterou jsem si konečně celou pročetla, i když nejspíš s křížkem po funuse.
Kromě alkoholu, drog a podobně se dá od sebe samého utéct i jinak... mnozí se ponoří knih, nebo neustále pracují. Ale už Marsia zmiňovala, že někdo tvrdil, že ”jedinym konecnym utekem je smrt.“
Smrtí se možná dá definitivně utéct od pocitu zodpovědnosti, odpovědnost sama však zůstává.
”Vzdycky mej u sebe cigarety a zapalovac. prolomi to ledy, huleni funguje na vsechny; nejsnaze najdes kamarady na chlastani.“ (cour)
S tím musím souhlasit. Nehledě na to, že pod parou je většina lidí, které znám, o hodně přítulnější a objímá každého na potkání. Ale taky stačí venku zamávat zapalovačem a hned si přijde někdo zapálit. A nová známost je na světě. Je zajímavé, jak se banda cizích lidí vždy ochotně rozdělí o krabičku cigaret.
”Zodpovednost mame za sebe vzdycky my sami - od te doby, co nejsme deti.“ (Ssin)
Možná. Ale i malé děti si svou zodpovědnost uvědomují. Vidím to na svém vlastním bratrovi, který má pět let. Kdykoliv něco rozbije, hledá vhodnou oběť, na kterou by svoji vlastní vinu svalil. Pokud mu přesto vážně sdělím, že za to může on sám, začne plakat. Zodpovědnost se mu nelíbí.
To to se mi líbí a né málo.
Maris: Asi mají velmi vyspělé muže, 7 let mi přijde přecejen dost málo...
Marsia: U Čečenů je (muž) zodpovědný před komunitou za své činy od 7 let...
Souhlasím: Svoboda rozhodovat s sebou nese nutnost přijmout vlastní zodpovědnost za následky svých činů (i pasivity). I za všechny pravděpodobné následky...
Toto dílko mě nějak zvlášť neoslovilo, vlastně v něm nevidím ani úvahu o zodpovědnosti jedince či společnosti. Ovšem diskuze mi přijde mnohem zajímavější. A dovolila bych si reagovat na pár myšlenek v ní.
Cour kdesi na začátku (15:10:22 02.12.2004) pronesl, jedinym konecnym utekem je smrt. presto, ze jsem to nezazil, verim, ze jsou situace, kdy jedinym spravnym resenim je smrt. S tímto názorem nesouhlasím. Jsem zastáncem toho, že každý nese odpovědnost za své činy a pokud je smrt útěkem, je útěkem od této odpovědnosti. A rozhodnutí opustit život, protože mi nemá, co dát, je ke mě jen zlý a krutý, nikomu tím neublížím... V útěku nevidím řešení, je to pouze nejsnadnější možnost.
Odpovědnost... Jak už jsem řekla, jsem zastáncem toho, že každý nese odpovědnost za své činy, svá rozhodnutí, svůj život. Je lehké dát vinu společnosti, mluvilo se tu o genech, vlivu výchovy a prostředí. Ale stále lze volit. Vždyť každý může být svobodný pokud chce, může o sobě sám rozhodovat. Může zvolit i smrt, když nevidí jiné lepší řešení.
Pokud člověk vyroste v prostředí, kde je normální zabíjet, tak prostě zabíjí lidi. (Syrus 18:05:59 02.12.2004) Ovšem pokud ten člověk žije v dnešní civilizované společnosti, tak by měl vidět, že to normální není.
Zodpovednost mame za sebe vzdycky my sami - od te doby, co nejsme deti. A možná i tady je ten pes zakopaný, protože bych vsadil boty, že i když to Mgr.Holger kazí, stále ještě průměr servšeru nepřesáhne 17 let... (Ssin 14:00:03 02.12.2004)
Jako 17ti letý chci být nazíván dítětem, nechci nést žádnou zodpovědnost, nechci se začleńovat do výrobního procesu, chci si stále jen a jen hrát. (Fafrin Vok atd. 20:07:23 02.12.2004)
Jsem dítětem, dokonce je mi jedno, jestli mě tak nazývají. Prostě jsem a nehodlám to měnit. Je mi jedno, jak mě nazývají... Hmm... A není ten pejsek zakopaný právě tady. Kdyby mi v desti letech dali občanku a řekli, jsi dospělá, byla bych dospělá? Asi ano, protože to bych se nedovedla rozhodnout sama, jestli to je správně a jestli je to to, co chci a co cítím. Proč tu padla zrovna hranice 17? Proč ne 15 nebo 12? Z mého pohledu je člověk zodpovědný za své činy, když začne rozlišovat, co je správné a špatné, a proč tomu tak je, ne pouze na základě "maminka řekla".
Nesuďte tedy lidi podle toho, co si myslíte, že je dobře nebo špatně. Možná, že oni budou mít nakonec pravdu a vy ne. (Syrus 18:05:59 02.12.2004)
A podle čeho soudit, neříkám lidi, ale cokoliv? Jak jinak rozhodnout, co je správné a co ne, než podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Nikde není napsaná žádná univerzální pravda, která by řešila všechny morální otázky. Takže jen já rozhoduji o správnosti všeho. Já rozhoduji a já také nesu za to rozhodnutí plnou odpovědnost. Toto je přece svoboda. To znamená být svobodný.