Namarië
| Autor: | Eddy |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
„Myslím, že nás sem poslali, aby se nás zbavili…“promluvil Sighan, bojovník proslaven záchranou generála Lainda v bitvě u Ocelových hradeb. „Jsou tu jenom ty bledé Drowy a jinak nikdo. Zničili jsme snad několik jejich slabých jednotek jen tak ? Proč nás jsem vlastně poslali ? Nemá to tu žádnou cenu.“
„Vidím,“ pravil velitel Däwind „že jste se za ta léta ničemu nenaučili. Rozkaz, je rozkaz ! Ten se má splnit, ne komentovat !“
„A jak dlouho tu ještě máme být ?“ zeptala se Nawiel. „Máme málo zásob.“
„Drahinský Týden.“ odpověděl Däwind.
„Devět dní ?? Máme zásoby na dva !“ upozornil Sighan.
„Uskromníme se.“ odvětil velitel.
Toho dne družina ulehla na náhorní plošině u staré vyschlé Studny kouzel. Měsíc vyšel nejvýše, co mohl, když se ozvalo dlouhé zavytí.
„Vlci ?“ zvedl se Sighan.
„Tady ?“ zakroutil hlavou jeho společník, Laneva z Bílých lesů.
„Bude jídlo.“
„Budou potíže.“ odvětil na Sighanovo povzbuzení Laneva.
Opět se rozhostilo hrobové ticho a obklopila je hluboká tma. Zavál silný vítr a nesl sebou nářek a bolestný stesk. Oheň, který doposud Laneva udržoval zmizel. Vytí se ozvalo podruhé. Bylo blíž. Ale to nebyl vlk. Přihnal se opět vítr a srazil Lanevu na zem. Sighan tasil meč a pozdvihl štít.
„Vstáv-“ zavolal Sighan, ale jeho hlas náhle zanikl. Laneva se neopovážil pohnout. Z vedlejšího hřebene se ozvalo zarachocení kamenů.
„Sighane ?“ Žádná odpověď.
„Sighane, kde jsi ?“ … Ticho.
„Vstávejte kruci ! Vstávejte !“ křičel Laneva a hledal ve tmě křesadlo. Ve stanech někdo
zanadával.
„Co je herdek ?“ vyklopýtal ze stanu Zävir. Nikde nikdo. Jen tma kolem táboru.
„Sighane ?“ Nic.
„Lanevo ?“
„Ta- tady.“ ozvalo se podlomeným hlasem odněkud zespod náhorní plošiny. Zävir došel až ke kraji. Na svahu stál Laneva s pochodní.
„Sighan zmizel.“
„Jak ? Co ??“
„Ozvalo se zavytí a najednou začal foukat vítr… A-a … Sighan byl fuč, zmizel !“
xxx
Sighan se probral na další náhorní plošině. Kolem byla tma jen z povzdálí ho sledovaly modré, slabě zářící oči. Měl promáčknutý štít a ohnutý meč. Jen o vlásek unikl jisté smrti. Sighan se rozhlédl. Byl u kraje. Zavrčení. Teď se už nepohnul. Oči se zlověstně přiblížily. V jejich samotném svitu zahlédl kolem nich šupiny. Rychle udělal kotoul vzad a spadl z hřebene. Začal se rychlostí valit dolů společně s drobnými kameny, které uvolnil. Shora se ozval zvuk zamávání křídel. Na plošině zavířil prach a písek a tvor se vznesl. Sighan dole narazil o pěšinu. Rychle se vzpřímil přes bolest v zádech a běžel pryč. Vydal ze sebe všechny síly, ale tvor se blížil. Blížil. Byl moc rychlý.
Do temné noci se odrážel nářek a bolestný stesk. V měsíční záři se ozval hlasitý výkřik. Nikdo jej však neslyšel.
xxx
Příští ráno Jedenáctka už nebyla ve své formě.
„A co se stalo pak ?“
„Už jsem vám to říkal. Sighan tu prostě nebyl.“
„Nic zvláštního ?“
„Ne.“
„Doopravdy ?“
„Tak sakra, nevěříte mi ?“ křikl Laneva, „I když,“ zamyslel se „na chvíli jsem zahlédl zvláštní modré světýlko.“
„Jaké modré světýlko ?“
„Hm,“ mávl rukou „to se mi asi zdálo.“
Jedenáctka putovala pustými horami. Hraničářka Nawiel našla stopy Sighana končící u velké plošiny celé nasáklé krví. Kolem byly jen velké stopy s drápy. Rudě zbarvený písek se zvedal s větrem a odnášel zvěst o smrti. Nikdo se neodvážil odhadnout, co by to mohlo být a ani si představit jaké utrpení bolesti musel Sighan prožít. Všichni na tom místě vzdali hold Sighanovi a pohřbili jeho roztrhané tělo i s promáčknutým štítem a zlomeným mečem. Něco tu běhalo a zabíjelo a oni nevěděli, co nebo kdo to je. Spíš co, než kdo, soudě už z těch stop.
„Namarië“
xxx
Celý den Jedenáctka stopovala než došla na další náhorní plošinu se studnou. Ta ale nebyla vyschlá. Dokonce kolem ní byla trochu mokrá půda. Tam se stopy ztratily.
„Utáboříme se tady. Ta bestie se sem jistě vrátí. Asi tu čerpá vodu.“ A tak se stalo. U studně postavili dva stany a kousek vedle ve vyhrabané prohlubni oheň, aby ho tenkrát nesfoukl vítr tak snadno. Tajemná půlnoční hodina se dostavila. Měsíc ozařoval svým bílým jasem špičky hor a stěny roklí. Na hlídce byl sice Laneva z Bílých lesů a velitel, Däwind z Listnatého kraje, ale nikdo v tu chvíli nespal. Nešlo to. Zanedlouho začal vát studený vítr. Laneva pozdvihl meč a hbitě se kryl štítem. Däwind seslal ochranné kouzlo a vzpřímil se, třímajíc svou hůl. Něco prořízlo vzduch. Provaz, který držel vědro na rumpálu se v mžiku roztrhl a vědro s hukotem spadlo dolů. Když dopadl poslední kamínek, opět se rozhostilo ticho. Laneva se oháněl mečem a mračil se do tmy.
Vzduchem zasvištěl šíp. S neobyčejnou přesností letěl Lanevovi na hlavu. Zastavil se však těsně před ním. Ten si skoro ničeho nevšiml. Velitelovo kouzlo působilo na chlup přesně. Za hřebenem se ozvalo zlostné zanadávání.
„Útočí na nás !“
„Toho sis všiml sám ?“
Po Lanevově zvolání vyskákali všichni ze stanů, kupodivu v plné zbroji. Ticho, tma a měsíc.
Ozvalo se napnutí několika tětiv najednou. Bojový výkřik. Na hřebenu se objevilo asi třicet postav a zpoza nich vyletěl kobereček černých šípů. Ale ty zůstaly trčet nehybně ve vzduchu před družinou a na Däwindův pokyn spadly na zem. Temní elfové. Už se blížili. Opět zvuk natahovaných tětiv a opět kobereček šípů. Velitel ovšem úzkostlivě zvolal: „Kouzlo již nepůsobí. Kryjte se !“ a šíp mu projel ramenem. Upustil hůl a skácel se na zem. Všech devět elfů z „Jedenáctky“ se drželo v ochranném kruhu okolo velitele, jež se s námahou natáhl po své holi. Bojovníci snadno odráželi útoky a jenom stříkala krev po jejich zásahu. Po chvíli ovšem zbylo jen devět temných elfů. Vyrovnaný souboj. Na chvíli se všichni zastavili a podívali si do očí. Protivník musí zemřít !
Nawiel padla mrtva k zemi a ihned po ní další bojovník. Spolu s nimi ovšem i jejich protivníci, ale byla to velká ztráta. Hned po nich padl Zärwin, Amoniel a Nad-thün. Ozval se zvuk napínání tětiv … Däwind pozdvihl hůl.
„Mocný Orrine, dej mi svou magickou sílu !!“ zvolal Däwind ze všech sil a udělal gesto holí za mumlání nesrozumitelných slov. Šípy se na polovině cesty zastavily a obrátily se na střelce. Nebe zakryly mraky v neuvěřitelné rychlosti a do všech temných elfů sjelo několik blesků. Byli na místě mrtvi. Velitel padl vysílen a již tušil svou smrt.
xxx
„Ten šíp je otrávený.“
„Cože ?“
Všichni seděli ve smutku kolem Däwinda a jejich mysl se zatoulala do světa vzpomínek. Velitel umíral a nebylo mu nijak pomoci. Jejich přátele byli mrtví. Velitel „Jedenáctky“ jim umíral před očima a oni byli bezmocní. V některých to stupňovalo vztek.
„Musíme ti nějak pomoct, jen nesmíš ztrácet naději.“
„Lanevo, já umírám.“
„NE, ty neumíráš !“
„Už jsem tě naučil zacházet s mečem a …“
rozkašlal se „- a magií. Teď se… ještě musíš naučit říct ‘Sbohem’… “ a opět se těžce rozkašlal.
Mysl se všem zatoulala do krásného světa vzpomínek. Ztráta blízké duše se blížila velitel odcházel do světa, jistě moudřejšího a spravedlivějšího než je tento.
Däwind z Listnatého kraje, vítěz bitev u Ocelových hradeb, věrný přítel a ochránce Veličenstva, byl mrtev … Padl v boji za sen, lásku a boj, který nikdy nemohl vyhrát.
„Namarië.“
xxx
Lítost a bolest, vystřídala zlost a hněv. Hněv a zlost, která dokázala překrýt ukrutný žal v jejich srdci.
xxx
Ve velkém pokoji s chladnými kamennými stěnami si hrály stíny s tančícími plameny. V krbu občas zapraskalo a komínem vylétlo několik malých jisker. Dlouhý a jemný dubový stůl se nechal ozařovat měsíčním světlem Lunegánu. Na vzácném koberci bylo na jedné straně stolu pohodlné křeslo potažené sametem. V křeslu seděl elf zahalený do fialově magické róby a na tváři měl slzy vzpomínek.
…
Temná melodie se vlnila v modrém tichu a černé mraky se chystaly zakrýt stříbrný kotouč na obloze.
…
„Pane, přišel jistý Gäwind z Listnatého kraje. Mám ho vpustit ?“
…
„Gäwind ? Listnatý kraj ? … Ano. Ať jde dál.“ Mávl rukou a drobný hobit běžel otevřít dveře. Vešel zahloubaný elf. Též ve fialové robě, která se matně leskla v záři ohně z krbu.
„Kde jste vzal tu- ?“
„Jsem bratr Däwinda, Däwinda který padl v boji ve slavné Jedenáctce.“ řekl náhle. Odešel čas zbytečných otázek. Přišel jsem za Vámi, jako za jediným dosud jediným z elity Elfů z Göniwy. Posílá mě samo její Veličenstvo, abych Vám předal toto.“ a položil na stůl stočený pergamen s prstenem a malou mincí.
„Bylo mi ctí setkat se s legendou, Lanevou z Bílých lesů.“ poklonil se a odešel.
Laneva potichu vzal svitek a četl: „Ctěný Lanevo z Bílých lesů,“ smutně se nadechl „k tomuto dopisu přikládám prsten Däwinda z Listnatého kraje jako poctu vašim hrdinským činům. Vaše činy nikdy nebudou zapomenuty. Nechť je Vám uděleno čestné vyznamenání Zlatého draka, za hrdinství, kterého se Vám dostalo… Podpis Přítel.“
Laneva se rozplakal a vykřikl bolestí přítele, který tu není. Přítele, který tu nebude.
xxx
…
Smrt ačkoliv přijde náhle, její příchod přetrvá v mysli. Život ačkoliv odejde náhle, bude se na něj vždy vzpomínat. Cit jež přetrval, cit jež zůstal, nikdy nebude přemožen, když slza za slzou v lesku noci vznáší se světem.
… Temná melodie se vlnila v modrém tichu a černé mraky zakryly stříbrný kotouč na obloze …
(c) Eddy nebo také Hujoun. Určeno pro svět Pevnina (pevnina.svetjinak.net) ovšem nepodrobeno korektůře.
Diskuze
Eddy:
Ad 4: Dobře, může to tak být.
Ad 8: Rozhodně Tě za hlupáka nepovažuji a je mi líto, jestli má poznámka tak špatně vyzněla. Můžeš mi tedy osvětlit, proč tam byla?
Ad 5: Ne, o elfích mečích či jejich skutečných vlastnostech nic nevím. Ráda se nechám poučit, protože např. středověké meče se lámaly vzhledem k tomu, že nebyly dělány z kvalitní oceli.
Ad 6: Já asi chápu, co jsi tím chtěl říct. Jen mi toto spojení přišlo v kontextu nešťastné.
Ke kritice Shelagh:
K bodu 1, 2, 7, a 9 - Přijímám. Je to pravda.
K bodu 3 - Tak v tomto tanečník zrovna nejsem, takže nevím.
K bodu 4 a 8 - Náhorní plošina vždy nemusí znamenat velkou plochu o čemž jsem se přesvědčil již dávno od učitele zeměpisu a ta studna s rumpálem tam není náhodně a já (nevím jestli mě pokládáš za hlupáka) vím, že je pravděpodobnější pramen.
K bodu 5: Ne. Záleží na slitině a pokud víš o elfských mečích mělo by ti to dojít.
K bodu 6: Tak o tom víš asi velmi, velmi málo. Věř, že bolestný stesk nejsou jen dvě definované slova v pravidlech povídkáře.
Takže abych to shrnul. Povídka na mě udělala velký dojem. I když ve většině musím souhlasit se Shelagh, zasloužíš si dobré hodnocení. dávám 4*
Takže: mě osobně se dílko moc nelíbilo. A to především z toho důvodu, že to vlastně není žádná povídka – postrádá základní věc, která je pro povídku tak důležitá: pointu. Text je pouhým popsáním jednotlivých obrazů, kterým chybí zdůvodnění: proč opravdu byli v těch horách, jestli jsou jejich domněnky správné, kam se podělo několik dalších elfů, když na konci zůstal Laneva sám a podobně.
Teď k jednotlivým nedostatkům a nejasnostem:
1. Stylistické neobratnosti: těla padala dolů s přesně vedenými údery na srdce nebo hlavu, Odešel čas zbytečných otázek, zvuk zamávání křídel.
2. Opakování slov nebo podobných výrazů: elf padl se skutálel z hřebene, jediným dosud jediným z elity
3. Správnější asi je použití mužského životného rodu: ti bledí Drowové, ale tady záleží na tom, jestli jsou to drowové jako v ADaD nebo něco jiného.
4. Příliš mnoho náhorních plošin: jsou požívány ve smyslu skalních říms, či jiných plochých míst. Náhorní plošina je termín označující plošně dost rozlehlé území v horách (stovky čtverečních metrů až kilometrů), těžko se spadne z jedné na druhou.
5. Meč jen tak neohneš. Spíš se zlomí, protože je sice pružný, ale tvrdý – a tato kombinace vede spíš k lámání (technologové opravte mě, jestli se mýlím).
6. Bolestný stesk je vidět maximálně v očích či v obličeji, nebude se odrážet do noci, protože to není zvuk, ale výraz.
7. Některé výrazy a spojení jsou příliš hovorové či stylově nevhodné k takovému v podstatě heroickému stylu, který se snažíš držet: Jedenáctka už nebyla ve své formě, působilo na chlup přesně.
8. Na náhorní plošině (resp. v takovém terénu, co popisuješ) nebudou studny s rumpálem – tady se dají spíš předpokládat prameny, potůčky, jezírka…
9. Dialogy jsou dost ploché, postavy málo prokreslené, resp. charakterizované a jak už jsem napsala na začátku, děj je chatrný.
Na povídce je opravdu vidět, že byla psaná narychlo. Je to škoda, protože si myslím, že pokud by byla domyšlená a odstraněny různé neobratnosti, mohla by být velmi slušná. Některé obrazy mají svou sílu, ale jednotlivosti k síle celku nestačí.
Povídka byla psána na rychlo a na žádost redakce Pevniny. Proto asi není zrovna nejlepší. Prostě byla napsána v časovém spěchu. Jen očekávám upřímnou kritiku.
LordLoskuták: Cítíš naprosto správně (resp. shodně se mnou, autorem). Kdyby měla Jedenáctka nějaký význam tak bych ho tam napsal, ale takto nemá. :-))) Jinak děkuji za hezkou kritiku a čas strávený nad čtením mého díla.
No, nějaké ty chybky tam jsou, ale to se při přepisování stane... Jinak v podsatě souhlasím s Loskutákem.
Zpočátku, jak již podotknul Marigold, se povídka odvíjí směrem k fádnímu popisu party "těch dobrejch", co zase zvítězí nad intrikami a házením klacků pod nohy. A postupně se přerodí ve smutný příběh o ztraceném přátelství.
Ovšem na to, co jsi asi chtěl napsat, jsi zvolil příliš rychlý spád. Proč jsi nezvolil pomalejší, smutnější tempo? Daleko víc by mi to k tomu sedělo. Koneckonců to má být asi smutná povídka.
Mohl jsi tomu dát alespoň náznak té poetičnoti, pokud by jsi se pozastavil nad vnitřními prožitkami hrdinů, nad tím, co cítí, postupně je nechal zlomit...
A pak tu shledávám jistou nelogičnost. Píšeš, že je "cosi" vraždilo, ale postupně se dostáváš k útoku nočních elfů. Proč?
A povídka, zvláště na začátku je dost krkolomná. Tak trochu ohrané formulace, maličko frázování. A maličko o ničem.
Symbolika jedenáctky? Má to nějaký skrytý význam?
Mohl jsi té povídce věnovat daleko více píle, přijde mi maličko nedotažená. Taky konec je zbytečně useknutý. Nějak nevím, co si i tom mám myslet...po prvním přečtení jsem ti dal 5*. Ale zamyslel jsem se. A vidím to spíš na tři. Prmiň, pokud ti snížím průměr, ale prostě to tak cítím...
Tak...Namarië. S přáním mnoha lepších děl.
Dávam za pravdu Obsidianovi a Marigoldovi. Je to skutočne pekné ba až skvelé po každej stránke. No comento 5*
… Temná melodie se vlnila v modrém tichu a černé mraky zakryly stříbrný kotouč na obloze … - pěkné
A vůbec, celý ten závěr se mi silně líbil. Taky bych souhlasil s Marigoldem, no prostě je to po všech stránkách skvělé. Chyby jsem tam v tom rychlém, čtení nenašel.
Dám tomu zasloužených 5*
No já na to taky moc nekoukal po pravopisné stránce. jen jsem se mrkl na příběh. je silný, ale ze začátku mi to přišlo jen jako mlácení hrdinů, pak mě to chytlo a pak dokonce i vzalo..no fakt pěkná povídka..