Takže se to stalo. Celý život jsem se vyhýbal problémům obyčejných lidí, a když už si myslím, že jsem našel klidné místo, všechno se pokazí… Říkalo se mi Havran, dnes již Šedý Havran. Lidé, co mě znali a neměli rádi mi říkali Krkavec. A těch lidí nebylo málo.

Narodil jsem se nejspíš do farmářské rodiny, kde jsem představoval jen další hladový krk. Mí rodiče měli jen dvě možnosti.Buď mě přijme klášter nebo ze mě bude nevolník u nějakého velmože.

Templáři z kláštera brali jen výjimečně silné jedince. Měl jsem tehdy štěstí, že jsem byl jeden z třinácti přijatých.

V klášteře mě brzy přejmenovali na Havrana a nová jména dostali i ostatní děti. Společně jsme tak tvořili takovou ptačí osadu…Sokol, Vrabec, Jeřáb, Straka, Racek, Holub, Datel, Čáp, Káně, Orel, Vrána, Sup a já…Havran.

Když se tak ohlížím zpátky, byly to těžké roky, hodně těžké, ale nic jiného jsem neznal, takže jsem se s tím nezatěžoval. Od útlého věku nás učili bojovat. Když jsme něco provedli nebo nesplnili povinnosti, byli jsme trestáni tím, co nás učili. Bylo to bolestné, ale nadmíru poučné. Museli jsme se učit i templářské kodexy, což byly velmi tlusté, staré a divně psané knihy. Mělo to i výhodu, naučili nás psát a číst, i když ke čtení toho v klášteře mnoho nebylo. Veškeré spisy obsahovaly jen kodexy a otřepané legendy.

V osmnácti nás čekala závěrečná zkouška. Měli jsme opustit klášter a vydat se do světa splnit hrdinský skutek hodný templáře.

Taková blbost! Hrdinský skutek! Každý, kdo se snažil hrát si na hrdinu velmi brzy skončil na hřbitově. Ale tehdy jsem to viděl jinak a zvládl jsem to. Vyčistil jsem jeden hřbitov od několika zombií, jenž byly výtvorem nějakého začínajícího nekromanta. Možná i on plnil závěrečnou zkoušku. Kdo ví…

Nejspíš to stačilo. Lidé byli šťastní a vděční. Tehdy jsem ještě věřil ve správnou věc a svůj kodex. Odmítl jsem jejich alkohol, výborné jídlo a krásné ženy. Měl jsem si užít, když jsem byl mladý. Ve stáří mě čekal jen pesimismus a nechuť ke všemu…

Pokaždé, když jsem se podíval na nějakou ženu, spatřil jsem ji, jak umírá odporným způsobem. To se pak člověk těžko soustředí na to… na to být příjemný společník.

Vrátil jsem se do kláštera. Po mě přišlo ještě šest bratří. Vrabec, Sup, Racek, Káně, Čáp a Jestřáb. Zbytek si asi vybral úkol, který byl nad jejich síly.

V příštích čtyřech letech zahynuli při konání hrdinských úkolů Čáp a Káně. Za dalších šest let to odnesl Racek. A chvíli po něm Vrabec, kterého zabila na objednávku žena, když…si spolu…když si jen…když ji zkrátka ohýbal přes postel.

Zbyl jsem tedy já, Sup a Jestřáb. Klášter zažíval zlé časy. Doba se změnila. Po světě už nechodily příšery jako za starých časů a nekromantů už taky ubylo. Svět teď byl plný vrahů a lupičů, kteří vybili skřety a nemrtvé kušemi a tím ďábelským vynálezem jménem hákovnice, co trhala lidi na kusy.

Lidé si nás dnes spíš chtěli najmout jako ochranku nebo pro špinavou práci. Ale to vše bylo proti kodexu.

Když mi bylo tři a třicet, byl náš klášter přepaden bandity a lupiči. Taková drzost! Předtím si nás každý vážil a ctil nás. Je opravdu zvláštní, jak rychle se lidé obrátí proti nám.

Mistři bojovali dobře, ale bylo jich málo a už byli staří. Když podlehli oni, ztratili jsme veškerou naději a jeden po druhém umírali. Probudil jsem se v hořících troskách obklopen mrtvými. Na týle jsem nahmatal zaschlou krev. Nevím, proč jsem byl ušetřen, nevím jaká náhoda tu hrála svou hru, ale to teď nebylo důležité.

Prostě nás vypálili jako bodnou ránu. A my je nedokázali zastavit. Sebral jsem ze země velmistrův meč. Ten jedinečný muž jim zabil tři bandity, aniž by ho vytáhl z pochvy. Bylo paradoxem, že už ho ani vytáhnout nestihl.

Vydal jsem se do světa s myšlenkou na návrat síly a pýchy mého kláštera. Ale zjistil jsem, že okolní svět se změnil, a nebylo to k lepšímu. On už nestál o strážce dobra.

Opustil jsem tedy tuto cestu a snažil jsem se aspoň šířit její myšlenku. Ani tohle však nevyšlo. Lidé už po tom netoužili.

Od toho okamžiku jsem dělal, co se namanulo. Morálky jsem se přesto snažil držet, i když to někdy bylo opravdu těžké.

Roky plynuly a světe div se, začal jsem být známý, lidé na mě začali mít větší nároky a ti druzí mi šli po krku. V tu dobu jsem vykonal ještě pár tzv. hrdinských skutků…hrdinských pro lidi jen na jedné straně. Tohle jsem dělal několik let, ale pak mi ta pozornost přišla až otravná a nepříjemná. Taky koho by pořád bavilo dívat se přes rameno, jestli za ním nejde jeho osud…poslední soudce.

Odešel jsem tedy do ústraní.

Dokonce jsem se přestal holit, což bylo přísně proti kodexu. Bylo zvláštní, že i po tom, co jsem přestal dělat povolání „dobrodruha“, tak se občas ozvala zpráva o Havranově dobrodiní…

Dnes je mi něco přes padesát…přesně to ani nevím a nijak mi to neškodí. S věkem přišly potíže. Mám problémy se zády, klouby, zuby…a močit už taky chodím častěji.

Nedávno do kraje přišla válka. Uchýlil jsem se do bezpečí jednoho velkého města, do města, kam válka neměla nikdy přijít, ale přišla…válka vždy zasáhne všechny a vše. Fyzicky duševně a vlastně i morálně.

Teď tu sedím v taverně a čekám na útočníky, jenž prošli před chvílí skrz hradby. Čekám tu na svůj osud neb se mu tu chci vzepřít.

Život už není to co býval a já už ho mám vážně dost. Umřu a se mnou zemře i Havran jenž se už stal vlastně někým jiným.

Už je slyším. Už je cítím…

Špinavý muž rozrazil dveře taverny a za ním vešel ještě jeden. První muž se rozhlédl po místnosti. Byli tu ženy děti a starci… Válečník se na jednu ženu chlípně usmál. Měli čas, obránci někam utekli a ostatní vojáci rabovali okolní domy, měli čas, než se velitelům podaří je ukáznit. A zastavit je nebo aspoň dát jim jako důstojníkům přednost…

Voják chytil nejbližší ženu pevně za ruku a vrhl ji proti hraně stolu a vyrazil jí tím dech. Žena se zhroutila na desku.

Děti nevěděli, co se děje, ostatní ženy plakaly a staří muži to se vztekem v očích bezmocně pozorovali, až na jednoho…

Násilník začal z ženy strhávat šaty, jeho kamarád zatím držel ženu ohnutou na stole. Ženě z úst vyklouzla tichá prosba o pomoc a její oči zrcadlily obavy z toho, co mělo přijít .

Havran se tiše usmál. Mohl by ji samozřejmě pomoci, ale i kdyby ty dva zabil, objevili by se jiní. Nemá to cenu, je to zbytečné. Ať se radši modlí za rychlý konec.

Nějaké dítě však mělo jiný názor na věc. Vytrhlo se z náručí svého dědečka a zakouslo se násilníkovi do nohy. Muž zařval a nohou vykopl. Dítě krátce vykřiklo, když hlavou narazilo do jednoho ze stolů. Upadlo na zem a obličej se mu pomalu zalil rudou krví.

Stařec toho chlapce pozoroval. Mělo odvahu a dětinský smysl pro dobro. Mohlo z něho něco být…

Dobře tedy. Chcete-li aspoň tu zrádnou naději, tak já vám ji poskytnu.

Jeden ze starců se postavil a vydal se k útočníkům.

První raubíř si ho všiml a šel mu naproti. Jeho pěst vystřelila a chystala se vrátit starce do hloučku jemu podobným. Ovšem pěst nikdy nedopadla. Havran pěst zachytil a jednoduchým chvatem ohnul do protiúhlu, až ji zlomil. Ještě než si to dotyčný uvědomil, zlomil se v pase pod starcovým kolenem. Pak už stačilo jen udělat další krok a dalším chvatem poslat mladíka vzduchem proti zdi. To by byl jeden.

Druhý násoska nechal ženu ženou a snažil se vytáhnout meč, jenž mu visel nad pravým ramenem. Zase jeden z těch, které okouzlila móda…má to ovšem nevýhodu.

Havran k němu jedním skokem přiskočil a otevřenou pěstí mu zlomil nosní přepážku. Muž přestal šmátrat po meči a chytil se za obličej. Stařec mu mezitím jeho vlastní zbraň vytáhl a vrazil ji ochromenému muži do hrudi. Havran se otočil a pomohl ženě do zbytků jejich šatů. Vzduchem se nesly tiché hlasy. Havran…Krkavec…Ytchir…

Stařec došel ke dveřím a pokynul ostatním, aby ho následovali. Nevyšli od hospody daleko, když se z jedné strany ulice vyběhla parta ozbrojenců. Všichni si strašně podobní, snad jako bratři. V očích tupý, nelítostný výraz…prostě zrůdy, ale když se podíval na každého zvlášť, viděl nějaké rozdílné detaily. A možná viděl i člověka nebo něco, co z něho zbylo.

Tady končí ta vaše naděje. Jen utíkejte. Dokud vás neobklíčí a nezabijí. Dám vám kousek času a další slepou naději.

Zatím co se skupinka uprchlíků vydala úprkem od útočníků, jeden stařec jim šel naproti.

Havran odhrnul kabát za jílec meče, ale netasil. Čekal. První k němu doběhl muž s kopím. Stařec se prosmykl kolem hrotu a zlomil ratiště . Pak ji v otočce zarazil udivenému vojáku do boku.

Otočku ani nedokončil a zaútočil na něj muž s mečem. V rychlosti ho chytil za zápěstí a půlkruhovou čepelí upevněnou na kloubech druhé ruky mu proťal krční tepnu. Postříkala ho horká tekutina. Havran si toho nevšiml, jen chytil padající meč a vrhl jim přímo proti běžícímu sekerníkovi. Meč se mu zarazil hluboko do hrudi.

Ne, neumím házet mečem. Byla to náhoda. Ale bylo úplně jedno, jakou stranou by ho to zasáhlo, nemyslíte?

Lidé ho se zaujetím pozorovali.

Blázni. Dál jsem jim čas a oni zatím na mě jen tak zírají! Jak dlouho si myslí, že je zdržím?

Z okolních uliček zatím vyrazili další vojáci a obklíčili ho i návštěvníky taverny.

A je po všem. Vše bylo zbytečné, jak jsem čekal.

Útočníci se dostali na vzdálenost dvou metrů. Až nyní vytasil stařec meč. Když to dělal, ozvala se známá hvízdavá melodie. Jeho protivníci znejistili. Všichni tu melodii znali. Všichni se ji báli… Byl to dobrej trik, napadlo Havrana. Horní dutá, dírkovaná část pochvy ten zvuk vydávala, když do ní vytahovaná čepel vháněla vzduch. Nepřátelé vždy znejistili a bojovali nerozhodně.

Kouzlo nevydrželo dlouho. Válečníci utáhli smyčku. Havran toho prvního srazil krátkým sekem, přes krk, druhou rukou zachytil padající palcát, jimž v letu dalšímu rozdrtil hlavu. A Stařec tančil, tančil tanec smrti. Vířil mezi útočníky a sekal na všechny strany.

Ať se útočníci snažili, jak chtěli, nikdo starce ani špičkou meče nezasáhl. Nebylo to tím, že by byl tak rychlý nebo silný, ale byl velmi dobrý pozorovatel a žák.

Celý život jsem studoval jiné kultury, jejich styly boje. Od severských kmenů, přes gladiátory, k pouštním nomádům. A zbytek obstaraly zkušenosti.

A k čemu to vše bylo? Abych se naučil nové útoky? Ach jak jste bláhoví! Učil jsem se to, abych poznal své nepřátelé! Každý styl má svou slabinu! A já se je naučil! V tom vězí umění boje! V tom a v zkušenostech. Havran bojoval mezi sloupy jedné z budov. Využíval sloupy jako štíty. Cítil se jako za mlada. Ti cucáci neměli žádnou šanci! Byli až k smíchu či pláči…

A pak přišel on. Mladík kráčejíc jistým krokem ke mně. Vojáci jak ho viděli, ustupovali mu z cesty. Mladík došel na vzdálenost píky. Chytrý hošík. Je drzý, ale opatrný. Mládenec vytasil svou čepel. Byla to jedna z těch nových, lehce prohnutých zbraní, které byly nejen pro účel, ale kovaly se i pro okrasu. Meč byl bohatě zdoben velkým množstvím run, které stejně nejspíš nic neznamenaly.

Mladík meč namířil na Havrana…no spíš na jeho medailon s havranem a po prastarém způsobu ho vyzval na souboj. Při tom se mu z pod šatu zaleskl jeho vlastní zlatý přívěšek s umně vyobrazeným rysem.

Zajímavé. Zná staré způsoby. Ale přesto mě táhne mezi své hrdlořezi. Takže nejsem poslední. To je dobře. Ukaž, jaký jsi student! Havran se rozhlédl. Obyvatelé v dáli bojovali. Měli utéct, ne bojovat. Uteč dnes, žij zítra, vychovej syny a pošli je pro svou pomstu…

Stařec vyšel z verandy a upustil palcát. Ten se ponořil do louže tvořenou krví a obsahem střev.

Starý templář zaujal ledabylé postavení uprostřed malého náměstí. Mladík ho začal obcházet.

Havran upíral svůj pohled do země a se sklopeným mečem čekal. I žoldáci se začali stahovat. Někteří začali natahovat kuše. Obyvatelé leželi na zemi v blátě a v krvi. Sledovali svou legendu…naivky.

Dramatickou chvíli přerušil mladík. Rychlým výpadem prorazil vzduch k starcově hrdlu.

Ghounský výpad…

Havran v poslední chvíli uhnul před čepelí a kopl mladíka do holeně. Toho to však ani moc nepřekvapilo. Ihned se vzpamatoval a krátkým sekem se snažil udělat si prostor.

Začátečnická chyba. Stařec přiskočil a vykopl pravou nohou. V tříslech mu ošklivě zapraskalo. Sice už nebyl tak mladý, ale svůj účel to splnilo. Vykopl mu meč z ruky a hned ho loktem skolil k zemi.

Jeho druzi už na nic čekali a vrhli se Havranovi po krku. Stařec se jim vrhl vstříc. Většinou stačil jenom jediný sek. Pak se však před ním objevili i kušníci. Tomu prvnímu uťal ruku, druhému nohou prokopl koleno. Třetímu meč zarazil hluboko do tváře.

K dalším se už nestačil dostat. Chytil pod krkem chudáka bez ruky a použil ho jako štít. Jeho druhy to nijak nezarazilo. Chladně se usmáli a v klidu vystřelili s nadějí, že šipky někde projdou skrz. Mrzák naposledy zachrchlal.

Pak se však za nimi objevil muž s hákovnici. Doutnák už mu hořel, jen tak tak stihl hlaveň opřít o vidlice, než se ozvala hrozná rána. Stařec odletěl i se svým štítem, kterému z hrudi zbyla jen spleť roztrhaných orgánů, krve a úlomků kostí.

Když se konečně postavil, byl ve hře opět i mladík. Byl mnohem opatrnější a každá rána byla promyšlenější. Do toho templáře rozptylovali i ostatní vojáci. Rychlým sekem přeťal ratiště střelcovy vidlice. Horní část zachytil a bodl nešťastníka do krku. Ten jen krátce zalapal po dechu. Pak skočil do houfu nepřátel.

Sek, úskok, kryt, bod, kryt, úskok, kryt, sek bod, kryt. Tempo nabíralo na obrátkách. A stařec to přestával zvládat. Začal vypadávat z rytmu. Jeho reakce začínaly být opožděné. Konec byl blízko. Přesto však bojoval dál. Když dokončil kryt, protivníci náhle přestali a rozestoupili se.

Mladík tam stál a lehkým úklonem vyjádřil svůj respekt. Ustoupil a ukázal mu tak volnou cestu z města. Rys měl na tváři vítězný a pokořující úsměv. Starci to nevadilo. Přikývl a zastrčil meč do pochvy.

Cestou pohlédl na obyvatele. V jejich očích poznal, že tomu vlastně ani nevěřili. Nevěřili, že by je onen Havran mohl opustit v nouzi. Oni neuznávají něco jako zradu. Když jim teče do bot, vzpomenou si na ty, co jim můžou pomoc.

Ty mě zabiješ Havrane…ty hrdino.

Stařec pár kroků za Rysem a opět vytasil meč. A vrhl se mu do zad. Bohužel ho prozradil hvízdavý zvuk jeho meče. Mladík to pohotově vykryl. A útok opětoval. Vyměňovali si rány. Jejich čepele se setkaly vždy jen na zlomek vteřiny, úder srdce, a hned se zase přesunuly jinam. Jen těžce šlo rozeznat, kdo útočí, a kdo se brání. Ostatní přihlíželi jejich úchvatné rychlosti.

A pak to náhle skončilo. Jediný bod a bylo po všem. Meč spadl do písku. Na chladný kov dopadly první kapky krve, pak meč a nakonec ještě medailon…

Chlapec se probral do spáleného světa. Jako zázrakem taverna ušla ohni. Okolní domy však to štěstí neměly. Na ulici se válela mrtvá těla civilistů, obránců i útočníků. Uprostřed náměstí, mezi nimi všemi, leželo jedno opuštěné tělo, meč a medailon…a ještě krev.

Klučina přistoupil. Nevěděl proč, ale to tělo mu připadalo zvláštní. Zvedl ze země těžký meč, stáhl z mrtvoly pochvu a připnul si ji kolem pasu. Dírek tam nebylo dostatek, a tak si meč přehodil přes rameno. Vypadalo to dobře…tak moderně.

Nakonec si za krk přivázal roztržený medailon. V tu chvíli na blízkou ohořelou větev dosedl havran a zakrákal. Pak odletěl k východu. Chlapec se rozeběhl za ním. Na prsou se mu leskl medailon…medailon s vyrytým Rysem.

Zvítěz dnes, vychovej syna, pošli ho do světa, ať i on pozná tu pravdu…nebo uteče, vychová syna a pošle ho pro svou pomstu a nebo zemře…pro nic. Pro sen, ideál. Pravdu…

Žijte jak nejlépe můžete…nic jiného vám asi stejně nezbude. Stejně to pak budete vy sami, kdo vás bude soudit…

Na zelené louce chlapec cvičil s dřevěným mečem. Havran na větvi krákal do rytmu jeho seků. Pod stromem seděl ve stínu stařec a sledoval ho…Ano! On bude další. Havran nebo Rys. Bude to on. Neutrální bojovník za dobro. Vítej, hrdino…