Články&Eseje

Sen krásné Amaryllis Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9

Seděl v rohu kobky Antaluzského vězení a přemýšlel. Přemýšlel o kráse toho místa. Byl to zvláštní tvor, našel krásu i tam, kde by ostatní předem odmítli jí hledat. Seděl sám v rohu té kobky a pozoroval krysu, která u protější zdi řešila nějaké své, krysí věci. Viděl jí a přišla mu krásná. Dokonale zapadala do toho místa.



Drobný útlý mužík s rozpuštěnými vlasy v té tmě těžko rozpoznatelného odstínu oblečený jen v bederní roušce prostě seděl a pozoroval. Někomu, kdo nikde nikdy nebyl a zná svět jen z vyprávění poutníků procházejících jeho vískou by mohlo připadat, že je to divoch z dalekého jihozápadu, ale ti ostatní ho prostě s pokrčením ramen zařadí jako dalšího do skupiny možná trochu podivných a podezřívavosti hodných, nicméně vcelku běžných dobrodruhů.



Byla horká letní noc a venku bylo příjemně. Tady uvnitř bylo od toho kamene trochu chladno. Ale ve dne tu bylo paradoxně mnohem příjemněji než v parných ulicích města. V matném světle měsíce z malého okénka u stropu si prohlížel stavbu velkých kamenů v protější zdi. Obdivoval to nádherné dílo náhodného umělce, linie tvořené rýhami mezi kameny připomínaly snad síť surrealistického pavouka, snad vrásky na čele obra a ještě tisíce dalších možností. Celé světy.

Pak byly jeho prapodivné úvahy přerušeny.



“Mazlíček, Edriku, mazlíček, Edrikuuuuuuuuuuhuahuahuahuahua.“ Zoufalství v hlase nahradil šílený smích a to celé se pak odráželo kobkami sem a tam, při každém nárazu to ztratilo na síle a nakonec úplně zaniklo. Z nějakého vzdáleného konce se ještě chvíli potom ozývalo něco mezi vzlykáním a pohihňáváním, těžko říci. Zbylé obyvatelstvo kobek - když pomineme krysy - se omezilo na zvukové projevy a dva obtloustlé strážné, kteří každé ráno nosili misku s jídlem a kteří mu s železnou pravidelností a remcáním doplňovali vědro s vodou mnohem častěji než ostatním.



Pak zas chvíli pořvávali něco jiní obyvatelé kobek, někdo je bez účinku okřikl, za chvíli podruhé a za chvíli asi přestali. Tomu už nevěnoval pozornost. Sledoval krysu, jak s roztomilostí a svojí zvířecí inteligencí hledá v hlíně a shnilé slámě kousky potravy. Sledoval krysu několik minut a při tom popíjel z vědra vodu. Kupodivu nebyla špatná a nevypadala ani nijak závadná, jak by se v hradním vězení dalo čekat.



On sám by si toho nevšiml, teda spíš by ho to prostě nezaujalo, ale ta krysa se přestala věnovat své činnosti, zbystřila, a podivné zvuky jí poplašily tolik, že utekla kamsi pryč, kde bude bezpečněji. Co že jí to vlastně poplašilo? Škrábavé zvuky zleva. Přiložil ucho k podlaze - a skutečně, kdosi kopal tunel. Co však bylo zvláštní, dělal to zvenčí. Lidé jsou podivní. Jemu ve vězení nic nechybělo. Měl dost vody i jídla, nijak chutného, jistě, ovšem jedl už horší, také dost času na přemýšlení a je tu tolik zajímavých věcí. No dobrá, už před nějakou dobou přijal, že lidé jsou divní a chápal tedy i to, že se jim tu nelíbilo, i když tady je nikdo k ničemu nenutí, a že se pokouší všelijakými způsoby dostat ven. Kdyby ho někdo slušně požádal o pomoc nebo o radu, určitě by mu pomohl.



Jakkoliv byl smířen s lidskou podivností, ještě míň chápal, proč se někdo prokopává sem. Anebo to byl možná konečně někdo rozumný. Už přestával věřit, že někdo takový vůbec chodí po tomto světě.



Škrábání trvalo několik desítek minut, než ten někdo prokopal tunel až dovnitř. Docela by ho zajímalo, jak se tou tlustou zdí prokopal, jestli kouzlem, nebo nějakým přípravkem. Určitě ne jen tak. Mezitím zas nějací vězni něco křičeli. Nevnímal co. Po chodbě kobky prošel stín, někdo oblečený jako vrah, hadrem přes tvář tak, že jsou vidět jen oči a bledé čelo. Za ním už je zas jen tmavá šmouha vlasů. Byl to jen okamžik, ale když pohlédl pořádně, snadno prohlédl pravou podstatu stínu. Musel se pousmát. Zdá se, že přišla chvíle, pro kterou je vlastně tady. Vstal, došel do rohu kobky a zpod shnilé slámy vytáhl předmět. Byla to obyčejná plátěná brašna. Otevřel jí, vyndal z ní prázdný vak na vodu a naplnil ho z vědra.



Ozvala se hlasitá rána a několikeré cinknutí kovu o kámen. Pak zběsilý řev všech vevnitř. Sedl si do stínu a položil vedle sebe brašnu i měch tak, aby nebyly vidět. Za chvilku proběhly chodbou dvě postavy a hned za nimi stín se dvěma stříbrnými čepelemi v rukou. A hned za ním oba pupkáči. Ozývaly se zvuky boje, ale ty on nevnímal, měl teď hodně práce. Měl soustředěný výraz a jeho ruce kreslily ve vzduchu podivné vzory. Nikdo si ho nevšímal. Právě když své dílo dokončil, proběhla kolem skupina dalších stráží. Pod drátěnými kroužky už žádné pupky, jen svaly a ostré meče a kopí. Ve všeobecném lomozu a randálu snad zvuky boje i zanikly.



Co také pozornosti všech uniklo, byla malá snad žlutošedá věc u země, malá žlutošedá věc ozdobená dvěma červenými kamínky.



Chvilku to vypadalo, že už se nic nezmění, ale potom se ta malá šedivá věc rozběhla mimo jeho dohled. Za chvilku se vrátila. Byla to zažloutlá kostřička krysy, která zemřela už dávno a ty kamínky byly uhlíky v jejích očích. V tlamičce přinesla zakrvácený svazek klíčů. Vzal od ní klíče a jakmile to udělal, ozdobné kamínky se ztratily a na zemi ležela jen zažloutlá krysí kostřička. Chvíli trvalo, než našel správný klíč, ale pak odemkl nejdřív masivní řetěz a pak až samotný zámek mříže. Se zaskřípěním otevřel mříž, prošel jí a zase zamkl. Ostatní vězni už pomalu přestávali dělat hluk - nikdo jim z vězení nepomohl a tak nakonec proč se vysilovat.



Šel doleva chodbou k místu, kde došlo ke střetu. Ležela tam vedle sebe a na sobě těla strážných, kteří běželi zachránit situaci. Vrátil klíče tam, kde je jeho služebník získal a shýbl se pro jeden z mečů. Jednoduchý krátký meč, mohl by se hodit.



Něco není tak, jak se zdá. Vzal ještě pochvu a meč do ní strčil. Pak se rozhlédl. Zpoza rohu před ním zrovna vykoukl vysoký útlý mladík s kopím, oblečený v uniformě hradní stráže. Měl ošklivý šrám na ruce, rána prošla kroužkovým brněním a asi poškodila šlachy. Kopí držel dost kostrbatě, ale musí se mu přiznat odvaha, pozvedl svou zbraň špičkou k němu a vzkřikl: “Stůj a nehýbej se.“
Pak se přes hromadu mrtvol rozešel k němu. Drobnému mužíčkovi jen trochu ztvrdly rysy v obličeji a jedné z mrtvol povolila ruka tak hloupě, že mladík zrovna v nákroku o ní zakopl a spadl na zem. Stačilo málo a mladík byl v bezvědomí. Ten se nad ním jen ještě sklonil a nad jeho hlavou zamával rukou ne nepodobně, jak to udělal před chvílí ještě v cele.



Pak si dal pochvu s mečem přes ramenu, aby s ní mohl plavat, protáhl se úzkým tunelem, zamumlal něco, co znělo jako “plenere“ a pomalu se snesl podlé zdi až do vody. Když se snášel podél zdi, sledoval střídavě krásně pošitou deku oblohy a střídavě několik desítek sáhů po proudu tři kazy na dokonalém polodrahokamu vodní hladiny nasvícené měsícem. Už se těšil, až si zaplave. Snad to jediné mu ve vězení chybělo.

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

Máš dobré vyjadřovací schopnosti a používáš obraty, které jsou poutavé a čtivé, ale často , jak zmiňovala Shelagh, je to příliš složité...
Surrealistický pavouk se mi náhodou líbil :-) ;-)
A líbí se mi ten konec...Navazuje ta jeho zvýšená potřeba vody na to, že mu chybělo plavání..., nebo je to jen moje představa ??


 Uživatel úrovně 0

Jasně.


 Uživatel úrovně 0

Mno, Saladine, vše bylo již řečeno a jelikož jsem hrozně unavenej, po kritizování několiátého příspěvku, tak ti pouze odhalím hodnocení. Vím, že ty jsi výborný písař, abych tak řekl, tvoje řpedchozí dílo, tvé příspěvky v putyce, prostě celkově Ty, máš na víc!

S úctou Cryspy


 Uživatel úrovně 0

Ona by možná stála za to, ale je vytržená z kontextu. Ona totiž byla vytvořená v návaznosti na jeden příběh. A v tom byla její hloubka (přestože stále ne tak kvalitní). Ale ten příběh tady zná jen jeden člověk, který se sem téměř jistě nepodívá a navíc jen tuší, o co jde, a jeden člověk, který tady není ani zaregistrovaný. Takže jsem to jednoduše neměl odesílat.


 Uživatel úrovně 5

Není mizerná, jen průměrná. I když pro Tebe to slovo má asi stejný význam, co?


 Uživatel úrovně 0

Je to mizerná povídka. Odeslal jsem ji ve slabé chvilce. Dohodl jsem se s deshim, že jí zde nechá jen pokud by jí sám nedal více než tři. A to nedá. Doufám. Myslím, že jestli jí deshi dá víc jak tři - jak zněla dohoda - tak ho stejně požádám, jeho nebo Marigolda, aby ji smazal.

Ale možná ji zakomponuju do komplexnějšího textu.

Shelagh: Moc děkuji za kritiku.

1. Ano, moje chyba. Je to jen útržek. Kdybychom to ohli ad absurdum, tak by se to dalo považovat za sen, ten může být útržkovitý, ale to je chabá výmluva.

2. Ano, občas těžko rozeznávám, kde se to hodí a kde nikoliv.

3. I tady máš pravdu. Musím si dávat větší pozor.

4. Ano, s tím souhlasím, ale tady je to myšleno spíše ironická ...paradoxní metafora. Paradoxní. Nepřesně (ale nejpřesněji, jak jsem to dokázal) řečeno lidé na svobodě jsou v nepříjemném vedru, lidé ve vězení se mají dobře. Špatně popsáno, moje chyba.

5. Je to kousek, který se mi líbí nejvíc. Vlastně jediný kousek, který se mi na tomhle líbí. Ještě ten konec. A jinak už nic.

6. Možné je všechno. Rozhodně když se o tom píše.

7. Mno, možná to byl někdo, kdo vypadal jako stín, i když byl na plném světle. Kdo ví?

V každém případě je to pěkná kritika a jsem ti za ni vděčen.


 Uživatel úrovně 5

Milý Saladine, vrhnu se na kritizování:

1. Povídka působí značně neukončeně. Je to příběh, kde se něco nějakým způsobem stane, ale chybí vysvětlení proč se to tak stalo, co k tomu vedlo a vlastně i komu. Zkrátka chybí pointa.

2. Máš nadprůměrné vyjadřovací schopnosti, tady ale občas jsou na škodu - zejména v příliš dlouhých souvětích (např. druhá věta druhého odstavce).

3. Občas Ti uteče slovosled (s rozpuštěnými vlasy v té tmě těžko rozpoznatelného odstínu - působí jako tma těžko rozpoznatelného odstínu, Ležela tam vedle sebe a na sobě těla strážných - tady je opravdu lepší napsat Těla strážných ležela - čtenář se pak nezarazí a nevrací od prvotní myšlenky ...ležela nějaká žena...

4. To, že v kamenných stavbách je za parného dne chládek, není paradoxní, ale obecně známý jev.

5. Rozhodně ve fantasy povídce nepoužít surrealistického pavouka - působí velmi rušivě.

6. Zeď se dá prokopat spíš nástrojem, než přípravkem (ovšem jestli jsi neměl na mysli mistra Propra, co za vás rád těžkou práci udělá).

7. Když po chodbě projde stín, nevšimneš si, že je oblečen jako vrah - stínu si stěží všimneš, proto použiješ jen toto přirovnání, nebo pak rpvnou napíšeš, že po chodbě prošel někdo oblečený jako vrah (i když ani to se mi úplně nelíbí - já byl to jako vrah úplně vypustila a jen popsala, jak byl oblečen, čtenář si už úsudek, jesli vypadá jako vrah udělá sám.

Takže dneska jen za 3.


 Uživatel úrovně 0

mě se to docela líbilo, jsem rád že jsem se nenechal odradit délkou


 Uživatel úrovně 5

Působí to na nmne rozporuplně. Některé obrazy některé okamžiky...Ale svým způsobem je to kouzelné, ač mi místy unikaly souvislosti, asi ej ještě příliš časné ráno...