Zimní nálada
| Autor: | Korhul |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Zimní nálada
Venku sněžilo. Lehounké vločky se pomalu snášely na zem a cukrovaly zemský povrch, jako povidlovou buchtu, právě vytaženou z trouby. Běloučkým lesem projížděl po úbočí krytý vůz tažený bujným hnědým koníkem s dlouhou srstí kolem kopyt. Poslušně rozhrnoval závěje a kráčel vpřed. Malá postava na kozlíku zabalená v hustém kožíšku držela opratě a sem tam si přihnula z placatky. Zpod plachty občas vykoukla hlava malého bílého psíka, který se svými černými očky plaše rozhlédl po okolí, otřepal z čenichu studenou vločku a zase se stáhl zpět do úkrytu. Vozka se jen usmál a začal si hvízdat písničku. Koník pohodil hlavou a vyrazil s novým elánem vpřed. Po chvilce vyjel povoz z lesa a otevřel se pohled dolů do údolí, kde bylo vidět malé městečko krčící se mezi kopci. Vypadalo jako postavené z perníku a polité sněhovou polevou. Z domků stoupaly pramínky kouře a na protějším kopci svážel někdo dolů dřevo. Kočí pobídl koně opět vpřed a za chvíli již zastavil před hostincem „U Pily a sekery“. „To je překvapení! Zase jste k nám přijel…vítám vás.“ přiběhl k příchozímu hostinský s otevřenou náručí. „Vždyť víte, jak to tady mám rád…je tu klid, díky bohu alespoň někde.“ odvětil mu kudůk, zbavující se své beranice a zpod kabátu vytahující svého malého psíka, který se ještě třepal zimou. „Postaráte se mi o Magdu, Pivoji, že ano? Z povozu si věci odnesu sám.“ „Spolehněte se. Celé město se už nemohlo dočkat, kdy přijedete a povíte nám něco o tom, co se děje za horama. To víte, pro práci nemá nikdo trochu času podívat se za kopec a jarmark je až za dlouho.“ Hostinský odběhl na dvorek obstarat koně, ale do krčmy již přispěchal břichatý místní patron. „Vítejte zpátky, mistře! Já jsem vás viděl hned, jak jste sjížděl dolů z kopce. Sekal jsem dřevo a to víte sem tam se od špalku zvednu a podívám nahoru. No a koho to nevidím? Sám velký Zvonimír Matička!“ „Nepřehánějte. Ještě se budu červenat“ řekl kudůk, sundávaje z ramena svoji loutnu. „Vaše skromnost není namístě, mistře…vždyť ty vaše příběhy jsou oblíbenější než ty tlachy, co vykládají v chrámu. Tady každý věří spíš vám, jak těm tlustejm mnichům na náměstí.“ Bard už byl ale v jiném světě. Párkrát hrábl do strun svého nástroje, potočil kolíky a již se začaly zpod jeho prstů linout tklivé tóny. Hospodu naplnilo zvláštní, přátelské teplo. Svět dostal nové, netušené odstíny zářivých barev a vše se zdálo býti krásné. „Promiňte, mistře, ale co si dáte?“ vytrhl jej z transu hostinský. Zvonimír se otřepal. „Nic se nestalo.“ řekl s úsměvem. „Dám si vývar ze šípků a kdybyste mi mohl do něj dát trochu toho nakládaného rybízu. No a Míšovi ohřejte trochu mléka s vajíčkem, však vy víte…“ „Ano, usmál se hostinský. A ty Jaro?“ Přísedící jen zvedl ukazovák pravé ruky. Pohledem však visel cele na tom drobném umělci. Krčmář se usmál podruhé a odkolébal se pro konvici. Za chvíli byl lokál plný obyvatel všeho věku. Chyběla snad jen nemluvňata a jejich matky. Vůně dýmek a mátové kořalky se rozlévala po místnosti, oheň vesele praskal a Pivoj nestíhal běhat od stolu ke stolu a roznášet korbele. Ale nikomu to nevadilo. Do města přijel bard Matička, a již opět jako tolikrát, rozechvíval struny a vyprávěl dávno zapomenuté hrdinské legendy o dracích a rytířích, pohádky o rusalkách a divých pannách, či jenom zpravoval o tom, co se děje v dalekých zemích za obzorem. Vesničané viseli na každém jeho slově, a tak jediný, koho dění kolem nezajímalo byl jeho pejsek s plným bříškem spokojeně dřímající na židli u krbu. V nastalé pohodě nikomu nevadila meluzína v komíně a nestaral se o to, jak půjde domů ve větru a vánici, která tam již dvě hodiny zuřila, jakoby chtěla zkazit atmosféru večera něčím hrozným. A písně pokračovaly. Byly veselé i smutné. Mnoho slz zkropilo řasy posluchačů a mnohokrát někteří spadli v křečích za židle, když byl popisován průnik koktavého hobita Kokošky do pokladnice krále Arenulfa a dech se tajil při líčení dobrodružství statečného Dragana Lubce v hradě strašné medúzy Kyrény, která proměňovala všechny v sochy. Čas jakoby se zastavil. Když dozněla píseň o pyšném a bohatém princi z Alúnie, kterého kouzelnice Anagra proměnila ve věčného poutníka hledajícího cestu doba a Zvonimír dopíjel sedmý šálek jablečného grogu se skořicí, vstoupil náhle zvenku do místnosti vysoký muž, zahalený v zeleném plášti, byl zavátý sněhem od hlavy k patě a vypadal hrozivě. Náhlý průvan probudil pár spáčů, kteří se zmateně začali ptát na hodiny. Nikdo jiný však nevydal ani hlásku. Muž beze slova hodil plášť na věšák z dvaadvacateráka, kterého ulovil Pivojův děd před šedesáti lety, a pohlédl na barda. Na rtech, skrytých v mohutném plnovousu, měl potměšilý úsměv a v očích mu plály radostné plamínky. „Věděl jsem, že míříš v tyto kraje ,kamaráde,…trvalo mi to, ale našel jsem tě!“ „Ctibore! Ty? Tady? Jak? To je let, co jsem tě neviděl!“ Oba přátelé, se slzou dojetí na krajíčku, si padli kolem krku, i přestože se musel nově příchozí sehnout, aby na něj Zvonimír dosáhl. „Toto je můj přítel Ctibor Lesoplach“ pronesl opět po chvilce bard ke shromáždění místních, jenž se do jednoho usmívali nad nenadálým shledáním obou druhů. „Navzdory svému jménu, je to ten nejlepší stopař a lesní průvodce, kterého znám. Těch dobrodružství, co jsme spolu prožili. Vyprávěl jsem vám už O vrbě u potoka a jejích kouzlech? Ne? Tak tedy poslouchejte.“ A opět se rozezvučela loutna mistra Matičky, nastolující pohodu a klid v duších těch, kteří naslouchají s láskou dávným příběhů, které se jistě staly, a pokud ne, určitě k tomu jednou dojde, neboť jsou to příběhy o lidech, jejich trápeních a radostech.
Diskuze
Pěkný...moc pěkný... ;)
Pěkné pohodévé stvárněné, jen místy nevhodně formulované ale jinak hodně dobré.
Podarene musim dat za pravdu niekolkym prispevokm pod tym mojim. Je to pekne 4*
Mě princ taky nenapad... trochu jsem se obával, že to bude další bard. Ta poslední věta je dost zajímavá..
Korhul: Non-humanodiní čtenáři se nepočítají ;-) (joke)
Je zajímavé, že mně to nenapadlo vůbec..!!
To je zajímavé, jak některé myšlenkové postupy u čtenářů jsou stejné :-), mě to s princem z Alúnie taky napadlo...
Jinak moc příjemné čtení.
je to krasna pohodovka...Alcator mel pravdu s princem s Alunie, ale to by bylo snad az moc jasne...Male chybicky, ale krome te s konikem je clovek musi opravdu hledat.
Dostanes 4 zasnene * :o)
Ano, ta gramatika trochu třískne do očí, ale mě tahla krátká povídka jaksi inspirovala, protože zrovna nevím, jak pohnout se svým dějem.... Pj
Moc pěkné. Pěkný bardovský role-playingový příběh :-) Vzhledem k chybičkám (nemnohým) dám čtyři.
Osobně jsem sice čekal, že ten příchozí řekne: "Tak jsem tě našel, princi z Alúnie!" :-) ...... ale to nevadí, i tohle je pěkný prolog něčeho většího :-)