Tma. Všude okolo byla tma. Tma, chladno a zase ta tma. Otevřel oči. Znovu ta tma. Na chvíli ho popadl úděsný strach z toho, že do konce svého života tam bude pořád. Naštěstí začal po čase obraz získávat světelné obrysy.
     Rozhlédl se. Ležel na tvrdé kamenné zemi v nějaké místnosti. Ne, nebyla to místnost, ale ležel v nějaké chodbě. Stěží se postavil na nohy. Podíval se před sebe, podíval se za sebe. Na obou stranách stejné, jen dlouhá kamenná chodba, která byla lemována zapálenými pochodněmi.
     Kde to jsem? Co tady dělám? Kdo jsem? Tyhle myšlenky mu vířily v hlavě a ať se snažil sebe víc, nedokázal si vzpomenout. Dosáhl jen toho, že ho začala bolet hlava. Prozatím se vzdal snažení a vydal se chodbou dál.
     A čas plynul. Nejdřív to byly vteřiny, pak minuty a nakonec i hodiny. Nikde nebylo známky něčí přítomnosti. A on byl unavený. Sedl si a opřel zády o zeď. Napadlo ho, že by se měl prohledat, třeba se mu podaří něco zjistit. Po kapsách nic nenašel, ale jak vidno, byl oblečen do lepších šatů, možná je nějaký obchodník nebo šlechtic. Pak však zahlédl něco zvláštního, na boku měla jeho košile díru, která byla lemována krvavým obloukem. Na těle však nebylo po ráně žádné známky. Je tedy snad lupič nebo snad vrah? Ta nejistota…
     Když si odpočinul vydal se dál trýzněn svými myšlenkami. Zabil jsem vážně někoho? Proč bych něco tak strašného vůbec dělal?
     Náhle zaslechl nějaký podivný zvuk. Ze začátku byl nejasný a slabý, ale časem získával na síle. Pak to byl zvuk připomínající v bolestech umírající dítě. Stále to sílilo. U stropu, v temnotách, zahlédl původce toho zvuku nebo aspoň jeho stín. Křičelo to stále silněji a letělo to k němu.
     Na nic nečekal a vrhl se chodbou. Neslyšel své kroky přes ten strašný zvuk, který ho doháněl. Byl stále blíž a blíž. Bál se i ohlédnout. Už si myslel, že mu nějaká ohavná stvůra zatíná drápy do těla, když ten zvuk ustal. Zpomalil a stále se otáčel. Kam zmizel ten stín? Co to bylo? Proč mě to sledovalo? Kde to bože jsem?
     Jak se tak pořád otáčel, nevšiml si pohybu před sebou, takže málem vrazil do dalšího stínu. Leknutím upadl na zem. Stín se pomalu vydal jeho směrem. Tam kam vkročil, pochodně zhasínaly. On se snažil odplazit, ale nemohl odvrátit zrak od stínu. Náhle zahlédl obrazy, snad vzpomínky. Viděl oheň, a neznámé křičící tváře. To ho přimrazilo na místě. Stín se zastavil spolu sním.
     V tom okamžiku stín opustila postava v černé mnišské sutaně. Přiblížila se k němu. On, ať se snažil, nedokázal se pohnout. Prostě nemohl. Postava zvedla hlavu a odhalila bělostnou šklebící se lebku. On zatím sváděl boj se svým tělem. Přál si být kdekoli jinde, kdekoli!
     „Vážně bys chtěl?“ uslyšel hlas ve své hlavě, lebka ho stále pozorovala, ale čelist neotevřela. Tak co to bylo? „Někdy si přejeme něco, co vyřkneme ve spěchu, i když to, co by nás čekalo potom, by bylo mnohem horší. Nevíš kdo jsi? Kdo to ví? Že nevíš jak se jmenuješ? Co je to jméno? Jen označení. Že si nic nepamatuješ? Co jsou to vzpomínky? Jsou to řetězy, co nás spojují s minulostí a realitou. Co je to však realita? Ano, je to to, co je skutečné, ale jak rozeznáš skutečnost od výmyslu? Pravdu od lži? Nevíš a přesto si přeješ. Chtěl by jsi zpátky i kdyby tě to mělo stát tvou existenci? Nebo by si radši začal znovu? Třeba šťastněji než minule? Že nevíš jak si žil minule? Vždyť jsou to vzpomínky. Řetězy, realita,výmysl, skutečnost, pravda a lež. Pořád dokola.“
     Hlas v jeho hlavě umlkl. Sebral veškerou sílu, a vlastně ani nevěděl proč, řekl do ticha: „Chci vědět, co jsem zač, i kdyby mě to mělo stát můj život, mou existenci.“ Jeho hlas zněl slabě a bezvýznamně. Postava se však rozpadla na prach. K nohám mu spadlo něco ocelového a narazilo mu to do boty. Byla to dýka…

     Probudil se. Nad sebou spatři svůj obraz. Strachem se mu málem zastavilo srdce. Jeho obraz byl celý zkroucený a temný, vypadal, že ho každou chvíli chytne pod krkem. Až po chvíli si uvědomil, že je to jen vlastně podivné zrcadlo, že leží v podivné chodbě tvořenou stovkami a tisíci zrcadel. Všiml si, že i když byl každý odraz jeho, byly tu rozdíly. Ve výrazu, barvě kůže, věku…na některých byl mladý a čilý, ale na některých byl shrbený a starý. Jeho kůže byla mrtvolně bílá a jediné, co prozrazovalo, že dotyčný ještě patří do světa žijících, byly jeho oči. Nikde nebyla vidět žádná lucerna nebo něco na ten způsob, přesto však bylo v chodbě světlo.
     Přemýšlel, co se s ním děje teď, zdálo se mu ti předtím? Ne, vždyť držel v rukou dýku. Ale kde tedy jsem? Dozvím se to vůbec? A co já? Kdo jsem já?
     Neměl tedy vůbec na vybranou. Vydal se skleněnou chodbou. Začínal mít žízeň, ale nikde okolo neviděl nic pitného. Musel tedy pokračovat. A čas plynul. Nejdřív vteřiny a minuty. Nakonec i hodiny. Ke konci dne…jeho dne už se sotva vlekl. Zjistil, že ať je kdokoli, tak určitě není zvyklý na nedostatek pití. Když už si myslel, že přišel jeho konec, došel do skleněné místnosti. Uprostřed ní stál velký stůl, plný všelijakého jídla a pití. Samé specialitky a vyhlášené pochoutky. Známá vína…ani nevěděl, že je zná, ale po čichu je poznal.
     Za stolem seděl muž. Byl oblečen do pestrého, dobře šitého obleku. A usmíval se. On se mu snažil zaostřit do tváře, ale snad to bylo tou žízní, ale nedařilo se mu to. Muž promluvil: „Vítej u mého stolu. Trhá mi srdce, vidět tě, tak trpět, když já si tu tak žiju. Přisedni. Pij a jez, co hrdlo ráčí.“
     On pořádně stiskl rukojeť dýky, až mu zbělaly klouby. Ale nějak vycítil, že teď není správná chvíle k jejímu použití. I když se mu sbíhaly sliny, jeho vnitřní část mu radila, ať je opatrný.
     „Víš kdo jsem? Kde to jsem? Co je tohle za místo? Jak se z něj dostanu?“ Zeptal se muže s nadějí, že se něco dozví.
     „Všechny otázky mají svůj čas. Stejně pak i jejich odpovědi. Podívej se na sebe. Rty máš suché, že se ti na nich vytváří hluboké rokliny. Pojď! Napij se! Pak si promluvíme.“ Odpověděl ten muž s přátelským úsměvem na tváři.
     On měl vážně velkou žízeň. Sedl si na jedinou volnou židli a vzal do ruky před něj položený pohár s vínem. Voněl krásně.
     Zatím ho muž stále pozoroval s tím známým vše vědoucím úsměvem.
     „Na co čekáš? Čeho by ses bál? Podívej se na sebe, potřebuješ to, taky by sis mohl odpočinout, vždyť není kam spěchat. Stejně ani nevíš, kdo jsi. Už tě napadlo, že by jsi mohl být vrah? A to by ses chtěl do takového života vrátit? Do míst, kde tě budou pronásledovat jak lovnou zvěř? A jednou, až by tě dostihli, by tě čekala pomalá a bolestná smrt. No tak, pij!“
     On se už už se chystal napít, když opět zahlédl ty obrazy. Tentokrát viděl řeku s polem. A na něm mrtvé a smrt. Tu smrt. A zapomnění. Leknutím upustil pohár a vyběhl z místnosti. Za sebou slyšel jen tichý smích…

     Probudil se a nic neviděl, ne že neviděl. Viděl a viděl nic. Jako by někdo tento pokoj vymaloval bílou barvou. Bolely z toho oči. A tělu se to taky nelíbilo. Stejně náhle jako se místo objevilo se i změnilo. Ocitl se v přepychovém pokoji s krbem, širokou postelí s oblaky a velkým stolem z černého dřeva. On ležel na nějaké kožešině z podivného zvířete.
     Až teď si všiml, že z pokoje nevedou žádné dveře ani okna, a že není sám. Na stole seděla mladá žena v bílém kožichu, z kterého přecházel zrak. Tak ostrou barvu člověk zažil jen, když se díval do slunce. Dívka se usmívala a příjemně se culila. On se s námahou postavil.
     „Taky jsi tu uvězněná?“ zeptal se jí. Ona se jen tiše zasmála, až ji zlatý pramen vlasů spadl do očí.
     „Ne.“ Zavrtěla hravě hlavou a zase se zachichotala. „Já tady žiji.“
     „Žiješ? Tady?“ tohle ho vyvedlo z míry, začínal mít ošklivý pocit. „A nemohla bys mi říct, jak se odtud dostat? Když tu teda žiješ?“ po těch slovech dívka seskočila ze stolu jak kočka a ani se ne nadál a stála těsně před ním.
     „Snad by si mě tu nenechal samotnou, tak dlouho jsem tu sama…“ konec jejich slov zanikl v dlouhém a vášnivém polibku. Byl jako přílivová vlna, krásný, vášnivý a nebezpečný, pomalu cítil, že podléhá a to ani nevěděl čemu. Když skončila, a mohlo to trvat vteřiny a minuty a možná i hodiny, opět se na něj usmála tím svým úsměvem. „Zůstaň tu se mnou! Venku tě čeká jenom bolest a utrpení. Nevděk a nenávist, závist a obavy. Copak to máš zapotřebí? Se mnou tu můžeš zůstat na vždy, copak se ti nelíbím?“
     On se jen těžko zmohl na slova: „ Ale já musím zjistit, co jsem zač…musím. Prosím pomoz mi!“
     „Copak se ti vážně nelíbím?“ jakoby neposlouchala, „Se mnou můžeš mít vše a tam jen tu nejistotu. Proč bys mě chtěl opustit, jen se podívej,“ rozhrnula svůj kožich a odhalila tím své dokonalé, obnažené tělo. On nebyl schopen slov. „Buď tu se mnou navždy!“ zašeptala mile.
     On se už chystal říct „ano“ když se opět objevily ty obrazy. Viděl ženu, kterou neznal a miloval. Byl šťastný, to věděl. Byl šťastný, dokud obraz neskončil. Pak se vrátila nejistota. Pozvedl dýku: „Nevím, co se to tady děje, dokonce ani nevím, kdo jsem, ale nelíbí se mi to, co se mnou děláš!Teď mi okamžitě řekneš, jak se odtud dostat nebo…“
     „Nebo co? Ublížil by si mi?“ Dívka se zasmála, až mu přeběhl mráz po zádech. Už mu nepřidala tak hezká a ani milá. Z nějakého podivného reflexu se po ní ohnal dýkou. Ale ona uskočila. On ji pořád sledoval a snažil se ji dostihnout, ale ona byla pořád před ním a uskakovala divoce se u toho smála. Zdálo se, že ji to nejspíš baví.
     „Ale no tak miláčku, dyť si můžeme hrát jinak. No tak, vzdej to.Nesnaž se vrátit. Někde vevnitř už cítíš, že tě tam vlastně nic nečeká. Zůstaň tu se mnou. Zapomeň navždy. Můžeš tady žít šťastný a navždy. Bez té nejistoty. Opravdu dáš všechno v šanc? Odtud stejně nevede žádná cesta. Zůstaneš tu, ať se ti to líbí nebo ne. Smiř se s tím a podlehni! v jejím hlase byl podivný důraz. On zrovna zhluboka oddychoval.
     „Máš pravdu,“řekl a na její tváři se objevil vítězný úsměv, on však pokračoval, „Už nechci žít v nejistotě, už mě nebaví. Chci mít nějakou jistotu. Chci mít tu základní jistotu a stále ji mám a ani má paměť mi ji nevzala…“, na jeho tváři se začal rozlévat zvláštní úsměv spojený s návratem několika vzpomínek. Podíval se na dýku, kterou stále držel v ruce. Chtěl se zbavit té nejistoty za každou cenu. Nebál smrti. Tak nějak cítil, že už ji zažil. Vší silou si vrazil dýku po jílec do srdce. Dívka ustrnula. Kůže a maso z ní začalo opadat, jak na podzim listí, až na bílé kosti. V ruce se jí pomalu začala zhmotňovat stříbrná kosa…

     Probudil se. Ucítil ostrou bolest v boku. Měl strašnou žízeň a uši mu trhal podivný řev. Otevřel oči. Na něm leželo jiné tělo. Byla to ona. Mariana. Jeho jediná milovaná a nedýchala. V dáli řvalo nějaké dítě srdceryvným křikem. Ten řev mu byl povědomý. S námahou nadzvedl tělo ženy a položil ji vedle sebe. Někdo ji vrazil do hrudi kopí takovou silou, že jejím tělem projelo skrz na skrz a ještě jemu zajelo do boku. Na bílé látce se začal rozšiřovat krvavý oblouk. S bolestí si ho z těla vytáhl. Už si na vše vzpomínal. Na dětství, na svou životní lásku, na útok a na sebe. Byl Kurt. Kurt Sebeck a to, co zažil nikdy nezapomene. Podíval se na svou milou a čekal. Kdo ví, třeba bude mít stejné štěstí. Čekal. Vteřiny a minuty uplynuly. Pak uplynuly i hodiny, nastal večer a ona tam pořád jen tak ležela. Kurt se opět ztěžka postavil. Zašel do blízké vypálené vesnice. V jedné z neporušených kůlen si vzal lopatu a loveckou kuši. Vrátil se, aby vykopal hrob, do kterého svou jedinou pohřbil. Když práci dokončil, svítil už na nebi měsíc. Narovnal se a vydal se směrem k němu. Pozvedl kuši a odjistil ji. Když už byl zpět, rozhodl se, že mu svět zaplatí za to, co mu smrt vzala…i když neměl jistotu, že se tak stane. A ta kuš? No, co kdyby se chtěl svět bránit?