Byl chladný podzimní večer pána našeho jediného. Vesnička Šenillken ležela v malém údolí Jasmín a stávala se jakým si majákem v okolní pustině. Vesnička to nebyla velká. Jak už to bývá, měla sotva tucet chalup, hospodu, kovárnu a jednoduchý chrám zaslíben bohu Yzinovi Pravdivému. Město žilo jen z toho, co samo vypěstovalo. Když byla úroda špatná, oni hladověli. Byl to ničím nerušený koloběh života.
     Až do dneška. Slunce zapadlo před pár chviličkami. Na obzoru byla stále ještě vidět rudá záře. Jakoby celé to místo bylo v plamenech. Od západu přijížděl jezdec, jako by to byl on, kdo to místo za ním zapálil.
     Kůň byl obrovský a černý. Stříbrem okovaná kopyta tiše klusala po ušlapané cestě. Kdyby měl ďábel nějakého oře, musel by to být on.
     Jezdec byl neméně strašlivý. Byl oděn do téměř roztrhané černé kutny a skrz ní byly zřetelně vidět ocelové kroužky. Jezdec měl u pasu meč. Pochva byla značně opotřebovaná. Hlavice meče byla ukována do tvaru odpudivého kozla. Dvojice vzbuzovala dojem, že opravdu existuje dobro a zlo. A tohle je představitel toho druhého.
     Jezdec se zastavil u jednoho z obyvatelů, který se včas nestačil uklidit z cesty.
     „Kde je tu hostinec, člověče?“ zeptal se Temný chladným a zlým hlasem.
     „Támhle! Na konci vesnice, urozený pane,“ odpověděl co nejslušněji obyvatel. Temný mu nevěnoval už žádný pohled a dal se klidným krokem ukázaným směrem. Cestou se ještě jezdec zastavil u kovárny.
     Mladý kovář se už chystal dalšího zákazníka odmítnout, ale po prvním shlédnutí dotyčného si to rozmyslel.
     „Co si přejete, vzácný pane?“zeptal se a snažil se, aby to vyznělo co nejzdvořileji.
     „Tady Deamon si pochroumal podkovu na přední levé noze. Můžeš to hned spravit?“ zeptal se opět Temný chladně a bez jakékoli známky emocí. I ta otázka ve větě byla slabá, jako by to bylo něco, na co není zvyklý.
     „Ale jistě. Pro vás vše, pane.“, odpověděl kovář stejně uctivě. Bože! Jeho kůň se jmenuje „démon“? Co je tohle za netvora? Pomyslel si ve stejnou chvíli.
     „Za hodinu chci opět vyjet. Snaž se a budeš bohatě odměněn.“
     „Budu se určitě snažit, pane.“ To si piš, že se budu snažit, ale ne kvůli penězům, ale proto, aby jsi co nejrychleji vypadl!
     Chvilku se zdálo, že Temný umí číst myšlenky, pak se ale otočil a došel do hostince.
     Ve stejnou chvíli vjel do vesnice další jezdec. Tenhle byl pravým opakem toho prvního. Jeho kůň byl bílý jako právě padlý sníh. A jezdec sám měl podobu anděla se zlatými vlasy a v bělostném oblečení se zlatým vyšíváním. I on měl u pasu meč, jehož jílec i hlavice byly ukovány do tvaru mladé krásné ženy.
     S úsměvem ve tváři dojel k jednomu z obyvatelů. Shodou okolností to byl ten samý, u kterého se zastavil Temný.
     „Zdravím tě dobrý muži. Můžeš mě prosím zavést k fojtovi? To bys byl moc laskavý.“ řekl Světlý zpěvným hlasem a zároveň se mu v ruce objevily stříbrné mince. Dotyčný neváhal a okamžitě se s ním vydal na cestu.
     Fojt byl muž ve středních letech a i když už měl ve vlasech šediny, pořád vypadal na pořádného bojovníka.
     „Dobrý večer. Mé jméno je Brulis Sillinkr. Jsem říšský vyšetřovatel. Hledám muže zvaného Ryšichtr. Řezníka od Merinberu. Nejel náhodou tudy?“ Brullis se stále usmíval.
     „O nikom takovém nevím a…“
     „Ale já ano! Asi před deseti minutami vjel do města. Měl namířeno do hostince U Tekoucích vod!“ skočil fojtovi do řeči vesničan.
     „Výborně! Veď mě!“ Stačilo k tomu pět minut a říšský vyšetřovatel stál před hostincem.
     Světlý se obrátil k obyvateli.
     „Zůstaň radši tady. Nechci, aby se ti něco stalo…“ Světlý se usmál takovým způsobem, že to obyvatele skoro polekalo, ale jenom na chvíli. Dyť někdo takový přece nemůže mít špatné úmysly. Obyvatel se otočil a pomalu odcházel. Světlý se zhluboka nadechl.
     Vešel. Byla to klasická venkovská hospůdka. Až na hostinského byla úplně prázdná. Až na hostinského a muže v koutě celého zahaleného do černého hábitu. Temný se při příchodu vyšetřovatele postavil.
     Světlý se natočil k hostinskému: „Odejdi dobrý člověče, a žij dlouho a blaze.“ pak se na točil k Temnému.: „A mám tě, ty vrahu nevinných!“
     Temný s klidným hlasem řekl: „Ty víš, že…“
     „Vím, že tě mám ty bestie! Připrav se na setkání s ďáblem. Zemřeš za své činy“, při těchto slovech se Světlý usmál. Vrhl se na temného. Hostinský se radši klidil z cesty.
     Temný tasil zbraň a vrhl se vstříc Světlému. Jejich barvy, bílá a černá, se srazily. Vířili kolem sebe ve smrtonosném tanci. Světlý s krásnou ženou a Temný pekelným kozlem. Světlý se snažil vše skončit prvním rychlým úderem, ale Temný se mu piruetou vlevo vyhnul a při tom ho škrábl do boku. Na bílé látce se rozlila červená barva.
     Říšský vyšetřovatel švihl krátkým smrtícím obloukem. Temný menším odskokem uhnul a hned následujícím výpadem se vydal vstříc k Světlému. Ten to jen tak, tak vykryl. To ho připravilo o jeho jistotu. Začal být opatrnější. Při dalším výpadu Temného se kolem něj obtočil a ostřím mu projel po zádech. Temný narazil do stolů před sebou a upadl. Meč s pekelným kozlem mu vyletěl od ruky.
     Světlý potěšen svým úspěchem se zhluboka zasmál a začal do temného mlátit mečem. Temný neměl jinou možnost než se kutálet mezi jednotlivými ranami. Když mu kolem hlavy lítaly třísky z podlahy, sjela mu kápě z hlavy a odhalila tak kdysi hezkou tvář, která byla zohyzděna silným požárem.
     Až teď dosáhl Temný na meč a několika rychlými švihy získal čas k tomu, aby se postavil.
     „Proč po mě jdeš? Už nic neznamenám. Jsem nikdo a nic…“ řekl potichu Temný.
     „Nesmíš ani existovat.“ odpověděl mu Světlý a znovu se na něj vrhl. Temný se jen bránil. Nechával meč Světlého sklouzávat po čepeli a ustupoval. Nakonec byl přiražen ke zdi. Oba dva naráz sekli a zároveň chytli tomu druhému ruku. Nastala patová situace.
     Temný si všiml tvaru jílce, který držel Světlý.
     „Jak jsi mohl?“
     „Snadno!“ Světlý zatlačil a odhodil Temného na zeď.
     „A máme tu šťastný konec…“ procedil skrz zuby Světlý a rozmáchl se s mečem. Temný počkal, až se meč přiblíží a sjel tělem na zem. Meč se mu zabodl nad hlavou do stěny. Světlý ho prudce vytrhl, zdvihl nad hlavu a sekl. Temný bodl…

     „Díky bohu, že jste tady, pane kapitáne. Už jsem začal mít starosti.“ Fojt stál s lucernou na návsi a byl vážně velmi rád, že vojáci konečně dorazili.
     „Jen se uklidni. Radši řekni, co se stalo.“ Kapitán si popotáhl řemeny na zbroji. „No? Tak, co bude?“
     „Jistě pane. Nejdřív přijel ten první. Ten byl celý v černým. To byl jistě zlej chlap. Pak přijel ten vyšetřovatel Sillinkr,“při vyslovení toho jména se kapitán zamračil,“ vypadal jako správnej chlap. Pak se ti dva střetli v hospodě. Chvíli se tam ozývali zvuky boje a pak byl klid. To je vše, pane kapitáne. Pak jsme poslali pro vás a čekali.“
     „No tak mě teda veďte.“ ukončil rozhovor kapitán a vydal se vesnicí. Za chvíli stál celý oddíl před tavernou. Kapitán dal rozkaz. Muži dovnitř vtrhli okny i dveřmi. Chvilku se nic nedělo a pak zavolal jeden z vojáků.
     „Je tu čistej vzduch, šéfe. Jen jeden mrtvý týpek.“ Kapitán pomalým krokem vstoupil do místnosti.. V rohu místnosti ležela postava zahalená do temného pláště. Kapitán si k ní přikleknul a sejmul jí plášť z hlavy. Fojt mu nahlížel přes rameno.
     „To je on. To je ten vyšetřovatel. Ta zrůda ho zabila!“ kapitán se tiše díval na blonďáka s prorudnutým hrdlem. Pak zvedl ze země meč s dívkou na jílci. Na obličeji měla stopy po krvavém otisku rtů.
     „Tohle není vyšetřovatel Brulis Sillinkr. Ten uhořel před několika lety se svou rodinou. Žhářem byl Ryšichtr. Žhářem byl tenhle…“ Fojt jen nevěřícně zíral na muže, který se nezdál jako psychopatický řezník.

Na malém kopečku před městem stál velký oř s temným jezdcem. Ten upíral svůj zrak na sever a stíral si z obličeje krev. Tohle byl ten správný dramatický závěr, který poetové jednou sepíšou. Sepíšou příběh o tom, jak krásný, odvážný hrdina našel zlého odporného záporaka a božskou silou ho rozdrtil. Vrátil se domů ke svým milovaným a žil stovky a stovky let…