Na věkem unavené a zšedlé skále seděl starý muž. V ruce třímal kus provázku a neustále z něj vytvářel na prstech různé obrazce a tvary. Jeho obličej byl vrásčitý, plný rýh podobných těm, jimiž byla protkána skála. Jeho černé oči jako dva opály hleděly do dáli. Odkudsi se však vynořil další muž nejvíc čtyřicet let mu mohlo být a přes rameno měl přehozený dlouhý tisový luk a na zádech nesl mrtvou srnku. Ač vypadal neobyčejně silný a svalnatý, i v jeho očích barvy moře se zračila moudrost a jakási vyzrálost. jednou rukou si odhrnul rozcuchané havraní vlasy z čela a posadil se vedle starého muže.

Ten se však na lovce ani nepodíval, jes zasněným tónem řekl: "Tušil jsem, že se sem příjdeš podívat."

"To víš, nikdy bych si to nenechal ujít." odpověděl mu obratem a zahleděl se taktéž do dáli.

"Vidíš, tam na konci toho pikenýra?" zeptal se starý a prstem ukázal do míst, kam hleděl. Oba sledovali situaci, jež probíhala daleko před nimi a jíž by pouhé lidské oko nebylo schopno zahlédnout.

Po prašné cestě pochodoval oddíl nově rekrutovaných vojáků. Byli to v podstatě obyčejní vesničtí lidé. Někteří se k vojně přihlásili, protože museli, jiní, aby uprchli oprátce či vězení. Ve válce se skřety příliš nezáleželo na tom jaký člověk byl, ale jak se umí ohánět mečem.

V poslední řadě kráčel jakýsi mladík. Ani knír mu ještě nenarostl. Oděn byl v tyrkysově modrých kalhotách a umazané bílé košili. Přes rameno mu čněla píka a na hlavě měl helmici, která plně zakrývala jeho zlatavou kštici. Kráčel unaveně, ale hrdě a s chutí. Z jeho očí vyzařovala touha po vítězství, touha po boji. Jeho ústa byla sevřena do bolestné grimasi, jako by mu tíha píky měla každou chvílí utrhnout ruku, ale i ta grimasa vzdáleně připomínala úsměv, skrz který promlouvala odvěká touha být v armádě....

"Nadšenec," rozhovořil se stařec "Kolik takových blbců ještě země zplodí?!" pokračoval dále. Lovec chtěl něco namítnout, ale bělovlasý pokračoval dál "Podívej se na něj, jak hrdě si vykračuje. O válce nemá ani potuchy. Neví, jak je to strašné."

"Pravdu máš, věru." řekl lovec "jen se podívej na ty jeho oči. Vsadím svůj luk, že jakmile by se octl tváří v tvář nepříteli na bitevním poli, nedokázal by mu skřivit ani vlas."

"A hle ta helma. S tou se bojovalo v Jižní válce snad před sto lety, nemýlím - li se?"

"Nikoli příteli." dodal lovec

"Podívej, jak si hrdě vykračuje vojáček jeden vyšňořený a na tu jeho pyšnou chůzi!" pravil stařík a odložil provázek vedle sebe, aby se mohl pořádně podrbat na hřbetě.

"Jeho rodiče naň musí být pyšní." dodal mladší muž jakoby se chtěl vojáčka zastat.

" Dnes možná, ale zítra již třeba ne. Až příjde zpráva o synově skonu, začnou se navzájem haštřit a nadávat si. Matka bude proklínat otce, že mu v tom nezabránil, otec bude proklínat matku, že ho rozmazlovala, matka otce nařkne tím, že ho nenaučil prát se a tak dále. Nakonec začnou proklínat syna, že jim tam odešel, ale nakonec se dojemně rozbrečí a syna pohřbí jako hrdinu a jeho památka bude na vesnici žít pomalu déle než by žil on a tři další generace. Proč? Proč blednou památky blbců pomaleji než památky skutečných vojáků? Vždyť i většina hrdinů patřila a patří mezi ty naivní hlupáky nebo ne?" upadl do melancholie starý.

"Nevím, nevím. Ale musím se ti přiznat, že bych radši byl tím blbcem a umřel hned, než být bohem a sledovat umírání těch blbců..." dodal lovec.

Slunce se již pomalu sklánělo za obzor a začínalo být chladno. Oba muži už jen seděli na skále a hleděli do dáli. Tam někde, kam oni hleděli a kam lidské oko nemá šanci dohlédnout k nebi vztoupal hustý černý dým. Stařík zakroutil hlavou v odmítavém gestu, popadl opět svůj špagát a začal znovu skládat obrazce a symboly, ornamenty a tvary, postavy a značky...