"Ne!" vykřikl Traëstran, lesní elf, mistrný lukař a lučištník, námi toho času považovaný za mluvčího skupiny, a bouchl pěstí do stolu tak silně, až korbele nadskočily. "Poslyš, myslím, že nemáme jinou možnost, Traëstrane," pravil smířlivě mozek našeho spolku, lidský čaroděj Stříbrného Bratrstva, jehož jméno nám bylo i přesto, že s námi putoval již pěknou řádku měsíců, stále utajeno. Pro nás to byl prostě Stříbrný. Nervózně se probíral hnědým strništěm na tváři a vyčkával - věděl, že Traëstran nesmí mít pocit, že je do něčeho tlačen - ucukl by. Byl příliš mladý. A svobodomyslný. A my potřebovali jeho luk a orientaci. "Nevystavím našeho klienta zbytečnému nebezpečí. O to víc, když nás proti mému výslovnému zákazu dohnala má drahá žena!" Poslední slova patřila Traëstramově ženě Maëwě, krásné zlaté elfce se zářivýma modrýma očima. Teď ale její oči nezářily - byly upřeny k ulepené desce stolu a snažily se ve skulinách starého dubu najít spojence. "Už jsem se omluvila. Neměla jsem inspiraci...," řekla tiše, ale záhy byla přerušena rozzlobeným hlasem svého manžela. "Neměla inspiraci!" vybuchl Traëstran a znovu udeřil pěstí do stolu."Poslyš," pokračoval "Ty jsi jednou malířka, a máš malovat. Tím, že se rozhodneš s tim praštit když Ti to náhodou nejde a vyvádět takové hlouposti jsi ničemu nepomohla. Spíš naopak. Pěkně jsi nám tím zamotala hlavu a my ztratili drahocenný čas. Stříbrný se mě snaží přesvědčit, že nemáme jinou možnost, jak splnit požadavky našeho úkolu, než vystavit našeho klienta když už ne přímo nebezpečí, tak zcela jistě nepohodlí. Děkujeme mockrát!" Maëwa pevně stiskla rty k sobě a raději už nic neříkala. Tak jako několikrát předtím, musel jsem se sám sebe ptát, proč je Osud tak nespravedlivý. Proč dal tak výjimečnou ženu, jakou Maëwa rozhodně byla někomu takovému jako je Traëstran? Proč mi bylo souzeno narodit se jako barbar Hunthor Iwe Benethor, syn kováře a švadleny někde v Severních polích? Proč jsem se nemohl narodit jako krásný a vznešený elf? Proč mi bylo dovoleno poznat místo vzdělávání v hudbě, recitaci, střelbě a lásce pouze tvrdou dřinu, ruce plné krvácejících mozolů, hlad a stálé souboje se svými vrstevníky o kus smradlavé leklé ryby čímkoliv co bylo po ruce? I přesto, že mám Traëstrana rád, tak skvělou ženu si prostě nezaslouží. Mezi těmito úvahami jsem si najednou uvědomil, že mluvím. "Já se na Maëwu nezlobím. Jestli Ti jde o to, že bychom mohli kvůli tomu příjít o příplatek za hladký průběh cesty, měl by sis především uvědomit, že to udělala kvůli Tobě! To Ti jde vážně víc o pár šlupek, než o vlastní rodinu?" Najednou zraky všech pátraly v mé tváři. Maëwin pohled byl vděčný, Traëstranův kamenný a Stříbrného prostě jen překvapený. Traëstran sklopil zrak a tiše řekl:" Ano, máš pravdu, Hunthore. Přehnal jsem to. Tobě, Maëwo, se omlouvám, ale přesto jsi udělala chybu...." Jeho snahu pokračovat však překazil Stříbrný "Přesně tak. A tu chybu je třeba napravit, takže dojíst, dopít, zaplatit, dojít pro klienta na pokoj a hurá přes Rozeklané hory, ať je máme do večera za sebou, jasné?Když si pospíšíme, může se nám podařit zdržení dohnat." Situace povolila a nejenom na mně byla znát úleva. Maëwa se na mne vděčně usmála, a ani já jsem se neudržel a pousmál jsem se. Nebylo to spravedlivé,ale sebelítost k ničemu nevede. Za chvilku jsme již stáli před hostincem a před námi se tyčily Rozeklané hory. Poníci vdechovali jiskrný vzduch, který jim dával tolik síly, že kdybychom je neměli na uzdách, zcela jistě by se rozběhli k Zubatému štítu a pokusili by se ho zdolat sami. Při pohledu do jejich veselých oček plných radosti ze života mne už všechny chmury opustily. Náš klient, radní města Ganepa, pan Ivigenus z rodu gnómů seděl na jednom z poníků a evidentně i jemu dělal horský vzduch dobře. Naším úkolem bylo ho v pořádku a co možná nejdříve dopravit do Pontgaardhu na nějakou schůzi. Byl to důstojný starší muž, který za celou cestu z Ganepy, která trvala už pár dní, prohodil jen pár nejdůležitějších frází. Asi nepovažoval konverzaci za nutnou,a a bych byl upřímný, nikterak mi to nevadilo. Nyní ještě jednou zkontroloval, zda jsou všechny jeho osobní věci na svém místě a pak dal mlčky příkaz k odjezdu. Kdybych ho za těch pár dnů už neznal, skoro bych přísahal, že i on se pousmál.

Jízda po příjemné cestiččce pokryté malými oblázky, lemované vysokými a prastarými borovicemi, jež rozkládaly svou mohutou náruč vysoko nad našimi hlavami, poměrně rychle ubíhala. Horské slunce, přestože místo tepla poskytovalo pouze světlo, nám dodávalo nálady a všechny spory jsme nechali daleko za sebou, za branami vesnice Eronia, z jejiž bran jsme vyšli asi před dvěma hodinami. Tatam byla hádka v hostinci Na Podkově, a Traëstran a Maëwa už zase vypadali jako spokojený pár. Stříbrý si pohvizdoval nějakou písničku, kterou zaslechl kdesi v hospodě od místních bardů a poníci poslušně dusali po úzké kamenné cestičce, která se vinula nahoru do hor, k cíli naší cesty - průsmyku u Zubatého štítu. Všechno se zdálo přívětivé, ale podivný svíravý pocit u srdce - takový, který mívám skoro vždycky, než se stane nějaká potíž - naznačoval, že to asi nebude dlouho trvat. Slunce se pomalinku klonilo k Západu, a můj pocit byl stále intenzivnější. Nemohl jsem si nepovšimnout, že nejen já jsem neklidný. Oba elfové, mág, i zvířata - všichni tušili problémy. Jediný, kdo zůstával v bohorovném klidu byl náš klient - jeho instinkty byly vycvičené spíše na věci politické, a to bylo dobře. Jen ať je dál ponořen ve své sladké nevědomosti, dokud k něčemu nedojde. Mám dost problémů se sebou, natožpak uklidňovat někoho dalšího. Jak nesnáším to napětí, kdy nevím, co se stane! Ať už to bude cokoliv, chci to vidět, poznat - utkat se s tím. Nervy mám napjaté jak Traëstranova tětiva. Uklidňuji se položením ruky na jílec meče. Ale má nervozita neklesá. "Ukaž se, ukaž ...!" mluvím v duchu se zatím nepoznaným nebezpečím, ale kdykoliv si tohle přeju, pár okamžiků na to toho velmi lituji. Přede mnou je teď úsek, kde nízké keříky tvoří neprohlédnutelnou masu. Ideální místo na skrytí možných nepřátel, velí mi rozum. Proto jako první v průvodu zastavuji a zvedám levou ruku zaťatou v pěst - signál pro zastavení. Za sebou slyším zvuk šípu vytahovaného z toulce. Pohyb! Zdálo se mi to, nebo to bylo skutečné? A přece. Zpoza jednoho keříku vylézá drobná postavička oděná do otrhaných hadrů. Nevypadá to, že by měla zbraň. Podvědomě tasím meč a volám tak, jak mi velí dobré vychování: " Hunthor Iwe Benethor, syn Urgalia, syna Reagnise. Kdo jsi Ty?" Za sebou slyším tiché povzdechnutí. Nemusím se otáčet, abych věděl, že to byl Stříbrný - nesnáší, když to dělám. "Zaprvé, " říkává vždycky "nemusí každý vědět, jak se jmenuješ, našemu inkognitu to dost škodí. A zadruhé, ne každý je tak slušně vychovaný a než stačíš říct, koho jsi to vlastně syn, můžeš mít v hrudi šíp. To si zapamatuj!" Ale dost, teď se musím soustředit. Postavička se blíží, už je ode mne asi na pět sáhů. Je to malá barbarská holčička, asi tak deset let stará.. Má umaštěné vlásky neurčité barvy a uplakanou tvář. Rozpačitě se otočím, vlastně poprvé od odby, co jsme zastavili, dozadu na ostatní. Traëstran s nataženým lukem taky vypadá překvapeně, ale v jeho tváři je znát odhodlání - jeden špatný pohyb a... Otočím se zpátky a koukám, že holčička se nejistými krůčky přibližuje ke mně. Pláče a je velmi vychrtlá Zmocňuje se mne soucit a meč v mých rukách mi najednou příjde nesnesitelně těžký - proč tu chuděrku nebohou ještě děsím zbraní? Už zcela ignoruji nervózní chvění mého poníka. "Copak tu děláš, maličká?" ptám se soucitně a uklízím meč. "Já....fňuk.......já..," vzlyká holčička a přibližuje se ke mně, ale když už je skoro u mě, padá vysílením na zem. Okamžitě seskakuji z poníka a chvátám k ní. Je strašlivě bledá a cvaká zuby. Musí být strašně prostydlá. "Já....já..," drmolí. "Klid, maličká, už bude dobře," říkám konejšivě a chystám se jí zvednout. Maëwa se kolem mne prosmýkne a už se nad ní sklání. "Hlad...já....mám...." chvěje se holčička. "Traëstrane, přines z mého batohu chleba a kus slaniny - to elfí ubožátko má hlad...," stará se Maëwa. V tom okamžiku se ve mne všechno zastavilo. I srdce. "Elfí?........ale vždyť je to přece.......," Strašlivý výkřik bolesti mne vytrhuje z tohoto stavu. Maëwa se pořád sklání nad zemi, ale holčička už neleží. Vlastně už to není holčička. Je to humaniodní bytost vysoká asi sáh s tlamou okolo celé hlavy a strašnou spoustou zubů, které teď právě rvou svalstvo z Maëwina krku. Okamžitě tasím meč a pokouším se trefim nestvůru do hlavy, ale je to těžké. Jak ona, tak Maëwa ve snaze to ze sebe servat sebou mlátí po zemi ve strašilvém tanci Smrti. Nemůžu poslouchat Maëwim řev. Už nemůžu. Svým bohům věnuji záblesk prosby a víceméně naslepo útočím. Můj jedenapůlručák prolétně vzduchem a zaboří svou ocelovou hlavu do masa. Maëwino roztržené nadloktí a tlumený výkřik mi prozradí, kam jsem zasáhl. "Uhni, zabiješ jí!" řičí nepříčetný Traëstran, "Uhni, ať můžu střílet!" Nemůžu se ale ani hnout. Zasáhl jsem Maëwu! Jsem naprosto ztrnulý hrůzou. Při pohledu na potrhaný krk mé milované a její krev na ostří mého meče nejsem schopen ničeho. Najednou černo před očima a naprostá dezorientace - kde to jsem? Z ničeho nic ležím o asi půl sáhu dál na zemi a bolí mne žebra,, jak kdybych do nich dostal beranidlem. SVIST! Kolem místa, kde jsem předtím stál letí rychlý elfí šíp. Zasahuje. Ale i když stvůře trčí mezi lopatkami šíp, nevypadá to, že by se chtěla pustit. "Sakra kouzli, Stříbrný!" křičí Traëstran mezitím co si vytahuje další šíp. "Nech mne soustředit, teď jsem uklidil Hunthora, abys mohl střílet, tak mi dej čas!" odpovídá nervózně Stříbrný. Začínám chápat co se stalo. Stříbrný mě odklidil z cesty, protože jsem Traëstranovi překážel. Mne, Hutnhora Iwe Benethora syna Urgalia, syna Reagnise odhodil jako kus hadru! Krev mých předků žádá okamžitou omluvu. Nebo krev. Vyskakuji na nohy a beru svůj jedenapůlručák. Tvrdý a hrdý jdu ke Stříbrnému. "Stříbrný, chci s Tebou mluvit - hned!" křičím a s každým slovem roste má síla. Stříbrný ale neposlouchá, je zcela zabrán do přípravy svého kouzla. "Stříbrný!" opakuji ještě hlasitěji. "Nech ho pracovat, Hunthore, potřebujeme jeho sílu!" křičí Traëstran a vypouští z luku další šíp. Teď ho ale štěstí opustilo. Šíp si našel svou cestu mezi křovisky a zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. "Chci, aby se mi omluvil!" obracím se na Traëstrana tónem , jaký nesnese odporu. "Potom, teď ho nech být!" naléhá Traëstran a automaticky sahá po dalším šípu. "Kdo jsi, že mi přikazuješ?" křičím na něj. "Tvoje zkáza, jestli nenecháš Stříbrného kouzlit!" šílený výraz v Traëstranově tváří potvruje, že to myslí vážně. On by na mne vážně vystřelil! Na mne! Na kamaráda!!! Zrádce - zaslouží trest. Ne, zradu odčiní jen Smrt! Další šíp mi prolétl kolem hlavy směrem k místu, kde se odehrávalo to, co to všechno zapříčinilo. Traëstran mě ale zná dost dobře na to, aby věděl, co se ve mně děje. "Jestli o to stojíš, můžeme to potom vyřídit po svém, ale necháš zemřít ji?" ptá se tiše, ale o to zoufaleji. Poznávám i výčitku v jeho hlasu. Nával vzteku, který se mne zmocnil ze mne najednou opadl, jako by ho ze mne někdo sejmul coby přilbici. S chladnou hlavou a mečem v ruce pospíchám na pomoc Maëwě. Stvůra má v sobě už dva šípy, ale stále se drží. Maëwin křik se změnil na chrapot a její tvář notně zbledla. Teď! Záblesk energie, jako by kolem mne prolétlo stádo splašených koní a v plné síle narazilo do těla bestie. Zapraskání kostí a nestůra sebou výkřikem plným překvapení, nesouhlasu a bolesti smýkne z Maëwina nebohého těla a povaluje se poloomráčená asi dva sáhy od něj. Chroptí a z úst jí vytéká Maëwina krev. Opět se mě zmocňuje vztek a s řevem a bojovým pokřikem mých předků "Benethor gonh isthe ravia!", tedy "Benthorův rod vítá krev nepřátel!" se vrhám kupředu. Jednou ranou ukončuji život toho stvoření.. Nemám ale dost, chci se mstít a rozsekávám tělo na kousky. Jsem celý od krve, ale už se trochu uklidňuji a kontroluji situaci. Stříbrný klečí u Maëwy a obvazuje strašlivý kousanec na jejím krku. Traëstran chodí nervózně dokola a kouká Stříbrnému pod ruce. "Bude v pořádku?" ptá se starostlivě. Stříbrný na chvilku ustane v práci a smtuně se otočí na Traëstrana. Po chvilce ticha, která se zná být věčností pokrčí rameny a dál obvazuje ránu. Přicházím k nim. "Tak co, Hunthore, chceš to dořešit?" ptá se Traëstran a podívá se mi zpříma do tváře. Při pohledu na Maëwu, bledou jako přízrak a jeho oči plné starosti o družku vím, že nechci bojovat. Sedám si na zem a skládám hlavu do dlaní. Nechci to vidět. Bolest v žebrech pomalu ustává. Za chvíli slyším Střibrného: "Rána je obvázána, ale musí zůstat v klidu. Jakýkoliv převoz je nemožný, musíme tady zůstat alespoň pár dní - je velmi slabá, nevydržela by to." Zvednu hlavu a dívám se na nelítostnou krajinu, na cestu pokrytou krví, na zakrslé, zlomyslné keře a na stíny, které se prodlužují. "Co to vůbec bylo za mrchu?" ptám se ve snaze prolomit to nekonečné, tíživé ticho. "Porgius. Využívá soucitu lidí tak, jak jsi viděl a řiví se jejich krví. Má zvláštní lalok u mozku, který mu umožňuje do Tvé mysli promítnout iluzi, že je to malá, ubohá, bezbranná holčička Tvého rodu. Mimochodem, Hunthore, mrzí mne ten energetický útok, ale překážel jsi Traëstranovi ve střelbě a jinak Tě odtamtud dostat nešlo. Bolest by měla za chvili ustoupit, bylo to slaboučké kouzlo." odpovídá Stříbrný. "Co když je jich tady víc?" nedá mi to. "Nemáme na výběr - jídla pro pět lidí máme asi na tři dny. Bude to stčit, Stříbrný?" rekapituluje Traëstran. "Doufejme, ....ale...proč pět lidí? Já, Ty, Hunthor a Maëwa ...." odmlčel se Stříbrný. Všichni jsme se na sebe podívali jako jeden muž. Bleskový průzkum okolí nám potrzuje, že po poníku pana Ivigena a jeho jezdci jakoby se slehla zem. "To nám scházelo," hodnotím situaci...................(v případě zájmu pokračování příště)