Maedwin stál na břehu malé lesní říčky a pozorně sledoval vlnění hladiny. Posledních pár paprsků zapadajícího slunce proráželo mezi stromy a dopadalo až na vodní hladinu. Jeho oděv ladil s barvami pozdního léta.

Náhle se uprostřed proudu zvedla voda a z ní se zhmotnila dívčí postava. Jemné rysy zakrýval jen průsvitný, nebesky modrý závoj, jen o něco světlejší než její pleť. Jiskřivé vlasy odrážely světlo do všech stran a v očích tančily blesky bouřek. Dívka vykročila po hladině ke břehu. Maedwinova tvář ožila úsměvem.

„Ráda tě opět vidím.“

„Já tebe také. Tvé oči mě ve tmě vedly lépe než světlo hvězd.“

„To už jsi říkal minule,“ pronesla s úsměvem.

„Ale stále to platí, a já nejsem básník. Jinak bych o tobě psal verše.“

„Máš srdce básníka a já to vím.“

„Tvé rty ovládají mocná kouzla, Tinätuin.“ Ústa mladého elfa a dívky se setkaly. Jejich polibek byl dlouhý a plný citu. Kolem břehu zavanul lehký vánek a načechral Maedwinovy dlouhé světlé vlasy. Netrvalo dlouho a oba dva leželi v trávě na pomezí břehu řeky a okraje hvozdu. Žádný tvor je nepozoroval zatímco se milovali, pouze slunce zapadlo, jako by chtělo dodat této chvíli větší intimitu.

Maedwin a Tinätuin leželi vedle sebe v trávě a drželi se za ruce. Pozorovali hvězdy na obloze a naslouchali zvukům lesa a jemnému šplouchání říčky. Ve světle hvězd vše vypadalo jiné.

„Co se stalo, vidím smutek ve tvé tváři,“ promluvil po dlouhé době Maedwin.

„Dějí se zlé věci. Někdo otravuje řeku.“

„Kdo? Proč by to někdo dělal?“

„Kerighové.“

Na Maedwinovi byl znát údiv. „Kerighové, tady? Myslel jsem, že je naši otcové rozprášili“

„Oni se vrátili. Do týdne otráví celou řeku.“

„Říkáš to, jako kdyby to bylo neodvratné. Já to tak nenechám!“

„Věděla jsem, že to řekneš. Jen jsem doufala, že se setkáme dříve a budeš mít více času. Je jen jediná možnost …,“ další slova již Maedwinovi šeptala do ucha, jako by někdo mohl jejich hovor odposlouchávat, jako by zpráva vyřčená nahlas ztratila svojí váhu.

Zatímco byl Maedwin u řeky, Corhar připravoval na malém ohništi bažanta. Dával si záležet, aby maso bylo dobře propečené. Co chvíli přivoněl, zda kořeněná pečínka už není hotová. Když ta chvíle nadešla, nečekal na elfa a pustil se do té dobrůtky sám. Snědl polovinu a Maedwin stále nikde. Jeho lehké kroky uslyšel, až když se pozdě v noci chystal jít spát. Po letech společně strávených je již dokázal rozeznat.

edwin přišel k vyhaslému ohništi, beze slova sebral půlku bažanta a zakousl se do ní.

bě ale nějak vyhládlo! Rozmlouvání s duchy hvozdu muselo být tentokrát obzvláště náročné,“ pronesl Corhar lehce rýpavým tónem. Maedwin však neodpověděl.

alo se něco? Nevěřím, že tě moje poznámka tolik nakrkla, už sis na ně přeci zvyknul!“

lfově pohledu se zračil smutek. Ve světle hvězd jeho oči vypadaly jako dvě černé díry, prázdné, neodrážející světlo.

"Krighové se vrátili. Snaží se otrávit řeku a vím o tom jenom já. Za týden už bude pozdě.“

Corhar znal Maedwina již dvacet let. Nic moc na elfské počítání, ale pro člověka to bylo půl života. Za tu dobu se mezi nimi vyvinul zvláštní způsob komunikace. V boji bývá čas luxusem, naučili se proto sdělovat si informace co nejrychleji.

„K pramenům je to čtyři dny. Vyznáme se v lese. Pokud jich nebude víc jak třicet, dostaneme je postupně jednoho po druhym. Bude to nebezpečný, ale dá se to zvládnout.“

„Není to tak jednoduché. Mají šamana, na kterého naše zbraně nestačí.“

„Tak promluv s duchy, ať nám naše zbraně posvětí“

„Musí být svěceny ohněm…“

Corhar se za ta léta naučil věřit Maedwinovým slovům, pokud byla pronesena takto vážně. Když řekl, svěceny ohněm, nic jiného nemohlo stačit. Jejich pohledy se setkali. Oba dobře věděli co to znamená.

Dva dny rychlého pochodu uběhly jako by ani nebyly. Před dvojicí ozbrojenců stál kamenný dům vědmy Anaide na palouku uprostřed lesa. Na obou dvou byly znát rozpaky. O vědmě kolovaly v širokém okolí různé znepokojivé zvěsti. Maedwin s Corharem s ní už měli i osobní zkušenost, na kterou ani jeden nevzpomínal rád. Nelíbilo se jim být odkázáni na pomoc této ženy.

Společně vykročili ke vchodu do domu, dveře se však náhle otevřely a Anaide ve dveřích s úsměvem uvítala příchozí: „Ráda vás vidím chlapci. Čekám vás již týden, plameny mi pověděly, že přijdete“

Anaide byla sice mladší než elf Maedwin, ale pětačtyřicet let je pro člověka něco úplně jiného. Její vlasy byly směsí popela a mouru, věk se na ní již začal zřetelně projevovat a měla dost nadváhu. Nosila černočervené šaty, jejichž krása již dávno minula. Nebyl to však její zjev, co oba trápilo. Vědma Anaide vždy požadovala za své služby platby na hranici únosnosti.

„Pak tedy možná víš i co potřebujeme,“ snažil se působit sebejistě Corhar.

„Vím, ale cena se vám možná nebude líbit.“

„Řekni co chceš.“

„Nic, co by jste nemohli postrádat, chlapci.“ Její úsměv se ještě zvětšil. „ Za posvěcení vašich zbraní chci strávit noc plnou vášně s jedním z vás.“

Maedwin s Corharem čekali leccos, ale tohle je nenapadlo. Corhar zatnul zuby, aby zkousl jízlivost, která mu přišla na jazyk.

„Tak který z vás to bude?“ Anaide zjevně v dobrém rozmaru si prohlížela tu Maedwina, tu Corhara, její zrak ovšem častěji ulpíval na sličném elfovi.

„Já půjdu, udělám to,“ vykročil vpřed Corhar, „ale až nám posvětíš zbraně!“

„Škoda, doufala jsem, že se osmělí tvůj přítel, ale ty také nejsi k zahození, fešáku.“

„Jednu posvětím předem a jednu potom.“

„Tak tedy dobrá.“ Corhar sebral elfovi jeho shievan a podal jej vědmě. „Začni.“

Hlas Anaide byl náhle jako med: „Počkejte chvíli! Svěcení musím udělat sama, ale za chvíli jsem zpátky a noc – je dlouhá!“

Svěcení netrvalo déle než deset minut. V rukou vědmy teď ležela zbraň, jejíž ostří se lesklo rudou barvou. Maedwin uchopil svůj shievan a přiložil si jej tupou stranou čepele ke tváři. Pocítil žár uvnitř a zasunul zbraň zpět do pochvy.

Corhar znechuceně následoval ženu dovnitř domu. Anaide uvolnila dveře, aby mohl vstoupit. Sebrala ze stolu karafu s červeným vínem a misku s ovocem a odnesla jí ven elfovi. „Tady máš pití a jídlo a ne abys nás v noci rušil! Až kohout zakokrhá, posvětím druhou zbraň a můžete jít – ne dřív!“

Maedwin neměl v úmyslu nějak Anaide rušit. Nechtěl vše zhatit nějakým neuváženým činem. Čas teď byl příliš cenný. Dlouhověký elf na takovýto stav nebyl zvyklý. Zakoušel netrpělivost, pocit, který mu vůbec nebyl příjemný. Neměl chuť na jídlo ani pití. Zatímco v domě potemnělo světlo, šel kus do lesa. Myslel na Tinätuin a její obětí a představoval si, co asi v tuto chvíli zažívá Corhar. Neměl nejlepší představivost a tak toho raději nechal.

Po třech hodinách v lese, ještě před půlnocí, zbývalo do rána hodně času. Času, který by nejraději využil k pochodu k pramenům. Musel však čekat zde. Víno mu nakonec přišlo k chuti.

Jak tak Maedwin popíjel mimořádně chutné víno, začaly se mu klížit oči. Co lepšího by také mohl v tuto chvíli udělat? Nenapadlo jej nic a tak usnul.

Sotva co Corhar vstoupil, zaplavil jej žár. V domě hořelo několik ohňů, největší v kovové míse uprostřed místnosti. Ve vzduchu byla cítit zvláštní vůně. Anaide vrhla na Corhara pohled plný lačnosti. „No tak si odlož, nechci čekat.“ Corharovi, díky nervozitě, šlo svlékání součástí výzbroje pomalu. Anaide si sundala nějaké šperky a zezadu se k němu přitiskla, rukama jej hladila na hrudi a při tom mu pomáhala zbavovat se svršků. Když měl na sobě již jen kožené kalhoty, posadil se na postel. Anaide si povolila šaty tak, aby odhalily ramena a poněkud uvolnily její bujné poprsí. Naklonila se, až se její rty přisály ke krku statného válečníka.

Nesmlouvavě jej na posteli povalila a obepnula nohami. „Jistě máš zkušenosti s ženami, tak se taky trochu snaž.“

Protáhla se a jednou rukou za zády si rozepnula šaty. V této poloze Anaidiny křivky lépe vynikly, až působily na Corhara docela přitažlivě.

Dotkl se jejího levého prsu a druhou rukou jí chytil za bok. Šaty sklouzly na zem. Anaide na sobě měla již jen amulet, jehož ostré hrany se dotýkaly Corharova hrudníku. Rychlým pohybem jej přehodila na záda. Nahá Corharovi již nepřišla tak děsivá, jak si jí vždy představoval. Začal jí hladit od uší přes krk až k prsům. Anaide mezitím zapálila dvě kovové pochodně vedle postele.

Corhar se díky žáru v místnosti značně potil. Na Anaide nebyla ani krůpěj potu. Její oči planuly velikou vášní a ústa se stáhla do smyslného úsměvu. Začala se vlnit celým tělem. V Corharovi se probudily instinkty muže. Rukama jí přejížděl odshora dolů a pak zpět. Přitom nahmatal na jejích zádech četné jizvy. „Kdo ti to udělal?“

„Kdysi jsem byla mladá a naivní. Taky dost tvrdohlavá. Chtěla jsem být samostatná a soběstačná. Nikoho jsem se na nic neptala a dělala si co mi zrovna přišlo na mysl. Hvozd mě takto potrestal za mé nerozvážné činy.“

„Proč jsi tedy neodešla jinam?“

„Stále jsem tvrdohlavá!“

Anaide uchopila Corharovu hlavu a přitiskla svá ústa na jeho. Corhar byl překvapen, dodnes netušil, co se v té ženě skrývá. Přejížděl jí po páteři v oblasti ledvin a druhou rukou jí hladil po stehně. Anaide přejížděla prsty po Corharově chlupaté hrudi a pak přes břicho zamířila do rozkroku. Rozepnula jeho kalhoty a zatímco si je Corhar sundaval, vyšlehl jí na dlani plemen. Plamenem si pohladila přední část těla. Corhar netušil o co jde, ale když ucítil, že plamen nepálí, přestal si jej všímat. Anaide foukla do plamene, „Toto je vášeň, které jsem plná,“ přitiskla ruku k Corharovu boku a plamen zmizel. V tu chvíli Corhar pocítil žár, neklid a touhu. Začali se divoce milovat. Corharovi se horkem točila hlava a připadal si jako ve zvláštním opojení. Bylo to příjemné a nezvyklé. Anaide byla velmi zručná a zkušená milenka. Zatímco jej její klín rozpaloval, polibky naopak působily jako dopadající sníh. Doteky jejích rukou jej vzrušovaly tak, jako masochistu rány bičem. Několikrát se domníval, že již to déle nevydrží, ale napětí jakoby náhle trochu povolilo a po čase se vrátilo s vyšší intenzitou. Skutečné vyvrcholení pak přišlo jako uragán z bezvětří.

Po chvíli kdy jen oba oddychovali Anaide vstala a přinesla víno, napila se a podala láhev Corharovi. Ten již měl značně vyschlo v hrdle a lačně jej jím prolil. Stále se necítil vyčerpaný, přestože jindy by po takovém výkonu upadl do hlubokého spánku.

Anaide odněkud vytáhla zelené šaty s černými lesklými šupinkami. „Chceš vidět, jaká jsem byla, když mi bylo osmnáct?“

Anaide vhodila cosi do mísy s ohněm a ten vzplanul o něco více. Náhle zpoza plamenů vystoupila urostlá dívka smyslných tvarů. Hříva jejích černých vlasů sahala až k pasu. Ladným krokem přistoupila k posteli.

Zelené šaty jí těsně obepínaly poprsí a rozparky na bocích ukazovali hladkou jemnou pleť. Plné rty svůdně rudé barvy se dostaly na roveň Corharovým. Vnitřní žár se v Corharovi ozval s novou silou. Přitiskl se k proměněné Anaide a svůj jazyk pohroužil hluboko do jejích úst. Rukama tiskl pevný zadek, zatímco se její noha sunula vzhůru k jeho rozkroku.

Šaty brzy putovaly na zem, postel se začala chvět jejich energickými pohyby. Tentokrát byl Corhar ten aktivnější, přestože Anaide se rozhodně nekrotila. Vždy když se Corhar domníval, že již bude, Anaide změnila polohu anebo jinak přibrzdila, čímž jej udržovala ve stavu neskonalé blaženosti. Po několikerém vystupňování se na Corharovi začala projevovat únava. V tu chvíli se k němu Anaide přitiskla ústy, ovšem ne jako při polibku. Místo toho Corhar ucítil žár a nové síly, rozhánějící krev v žilách. Za minutu se cítil, jako by právě vstal po vydatném spánku.

Anaide se proměnila do své původní podoby. Corhar si připadal jakoby do něj vstoupil démon. Jen co svlažil hrdlo několika doušky vína, jal se pokračovat. Přitiskli se k sobě a jejich ruce se proplétaly jako hadi. Za malou chvíli však…

Elf se vzbudil za tmy. Pohlédl na oblohu, aby viděl, kolik času ještě zbývá do svítání.

Vyběhl ke dveřím a zalomcoval s nimi. Závora držela pevně. Zabušil.

„Corhareee, podvedla nás, už uběhlo více jak den!“

Uvnitř cosi spadlo a do zvuku překotné činnosti se vmísily hlasy Corhara i Anaide.

Dveře se zprudka otevřely a proběhl jimi elfův přítel. „Jak je to možný, myslel jsem, že jsem tam jen pár hodin!“

„Uspala mě vínem.“

Corhar vzhlédl k Měsíci, jako by doufal, že se Maedwin spletl. Z očí mu vyhrkly slzy. „Nestačíme tam dojít včas!“

„Možná když nebudeme zastavovat na noc…“ Vykřesal poslední naději Maedwin.

Mezitím se ve dveřích objevila silně neupravená Anaide. „Kohout ještě nezakokrhal!“

Corhar se bleskově oblékl do své kroužkové zbroje, obul si boty a oba, aniž by se ohlíželi, vyrazili směrem k pramenům řeky Tinätuin.

„Blázni! Kam si myslíte, že se ženete! Co si myslíte, že vás tam čeká? Smrt je vám v patách!“ a další podobné věci křičela vědma za nimi.

Za pár chvil už byli oba z doslechu.

Běželi, když slunce vysvitlo, běželi, když bylo poledne, a stále běželi, zatímco se slunce schovalo za obzor. Za tmy už běželi velmi pomalu. Tma nečinila problém. Elfímu zraku světlo Měsíce a hvězd postačovalo a člověk byl zvyklý za noci běžet v jeho stopách.

„Maedwi..ne zastavíme. .. Takhle za chvíli … padnem.“

„NE!“

„Už běžíme tak pomalu, že … se .. sotva plazíme.“

„Tak tedy přidáme!“

„Počkej, … když budeme 4 hodiny odpočívat, … tak potom poběžíme o dost rychleji, doženeme čas, …. co strávíme odpočinkem.“

Elf zastavil, obrátil se a v předklonu se zapřel rukama o kolena. „Máš pravdu, promiň. Zoufalství mi zaslepilo rozum“

„Jsi vskutku moudrý, každému se někdy zakalí rozum, málokterý to však přizná. Mám pocit, jako bych si roztrhal plíce.“

Oba si našli relativně pohodlná místa pod vzrostlými listnatými stromy. Díky vyčerpání a starostem ani jeden z nich nemohl usnout.

Maedwin se pojednou začal rozhlížet po okolí a hmátl po zbrani. Corhar, aniž by tušil proč, udělal totéž. Jeho kladivo sice nebylo posvěceno, to mu však vůbec neubíralo na pádnosti. Po chvíli už i on slyšel zvuky přicházející z lesa. Nijak nápadné, ale cvičenému uchu zřetelné. Vlci přicházeli ze všech stran. Maedwin sklonil zbraň a pošeptal Corharovi: „Pokusím se s nimi domluvit. Pokud nemají velký hlad, nechají nás na pokoji.“

V okolí již bylo vidět mnoho odlesků vlčích očí, když Maedwin vystoupil z pod stromu směrem k nejbližšímu vlku, beze zbraně, s rukou napřaženou v přátelském gestu.

Pronesl cosi, čemu Corhar nerozuměl. Vlk zavrčel. Komunikace zřejmě byla navázána. Corhar spustil své kladivo na zem. Vlci stáli na svých místech a nejevili chuť zaútočit.

„Chtějí nám pomoci. Řeka napájí i je. Provedou nás vlčí stezkou, dojdeme včas!“

„Vlčí stezka? O tom jsem v životě neslyšel.“

„Je to cesta vedoucí přes zdánlivě neprostupná místa hvozdu. Nikdo jiný prý o ní neví.“

„No, tak to musí být situace hodně vážná, když nám jí ukážou.“

Oba dva už byli trochu odpočatí, a tak vyrazili hned. První běžel velký vlk s jizvou na čenichu a jedním okem – vůdce smečky, za ním Maedwin, potom Corhar a za nimi zbytek vlků. Cesta se klikatila mezi stromy a postupně se stočila do hustých porostů, které ač vypadaly neprostupně, nakonec nabídly jakžtakž schůdnou cestu.

Vlčí stezku následovali bezmála tři dny, než poprvé spatřili prameny Tinätuin. Tam je vlci opustili a šli si svojí cestou. Zdáli byl vidět palouk u menší skály, z které vytékala voda a na palouku chatrč, tři ohniště a celtový přístřešek. I na tuto dálku bylo vidět, jak je voda v říčce matná. Na palouku se pohybovalo přes tucet kerighů a ještě jednou tolik jich mohlo být v chatrči. Corhar si je důkladně prohlížel, nikdy dříve živé neviděl: „Mít tak ty tři dny.“

„Pokud jsme nedorazili pozdě, tak máme nanejvýš pár hodin.“

„Postupně se jich nezbavíme a všechny je nedostaneme.“

„Musím dostat šamana, potom se pokusíme o útěk.“

„Jasně, ty si vem šamana a já ten zbytek.“ Corhar se pousmál. V duchu však počítal své dny.

Maedwin vběhl na palouk a řítil se k přístřešku, kde zpozoroval šamana, zatímco Corhar kus vlevo od něj běžel směrem k jednomu z ohnišť, kolem kterého seděli čtyři kerighové.

Většina kerighů spala v chatrči, další se zabývali jídlem a jen pět jich bylo na stráži se zbraní v ruce. Naneštěstí i ti, kteří jedli, neměli pro zbraně daleko.

Elfský shievan se zaleskl v nápřahu nad hlavou. Nejbližší kerigh sotva stačil pozvednou svou zbraň, aby vykryl prudký sek z levé strany, ale nevšiml si dýky v Maedwinově levé ruce. Dýka pronikla pod hrudním plátem vzhůru. První kdo měl dnes zemřít se zhroutil k zemi. Před elfem nyní stál jeden plně opancéřovaný nepřítel s mečovým tesákem a jeden neobrněný s palcátem, za nímž dobíhal další, stejně vyzbrojený.

Corhar přiběhl k jednomu z ohnišť tak rychle, že se čtveřice kerighů u něj sotva stačila postavit. Corharovo kladivo dopadlo na hlavu jedné z těch černých zarostlých oblud. Beztvará masa zasyčela v ohništi. Zbylí tři popadli zbraně, ale příliš pozdě, než aby zastavili ránu směřující hrotem kladiva na hrudník dalšího. Síla rány odmrštila kerighovo tělo do cesty přibíhajícího obrněnce.

Maedwin uhnul palcátu a náznakem výpadu donutil útočníka k uskočení. Tím získal dostatek času ke krytí série seků tesákem. Pomalu se přesouval doprava tak, aby měl záda k říčce. Dva palcátníci dotírali ojedinělými výpady, ale tíhu boje nechali na kolegovi v brnění.

Elf naznačil sek na úrovni pasu a zatímco se jej soupeř snažil svým tesákem krýt, jeho čepel obkroužila soupeřovu zbraň a přesekla mu podkolenní vazy. Vzápětí však do útoku vyrazili oba palcátníci současně.

Maedwin sesekl výpad pravého, ale palcát kerigha nalevo mu poranil bok. Zranění nevypadalo vážné. Maedwin zablokoval nepříteli vpravo dýkou zbraň a čepelí shievanu mu rozpáral břicho. Rána zasyčela, krve vyteklo málo. I Maedwin ucítil žár čepele.

Na Corhara dotírali dva kerighové beze zbrojí a jeden těžkooděnec. Od skály přibíhal další. Těžkooděnec nebyl hlupák a soustředil se na obranu, aby poskytl druhému čas zapojit se do boje. Odvahou kerighové očividně neoplývali, ve čtyřech však začali Corhara zatlačovat k ohništi. Corhar provedl neočekávaný výpad, kterým donutil dva kerighy vpravo k ústupu a následně úder přetočil a zasáhl stehno jednoho z neobrněných. Za tento úspěch ovšem zaplatil ranou na pravé paži a přesila tři ku jedné byla stále příliš.

Než k Maedwinovi stačili doběhnou další dva kerighové, sťal druhého palcátníka. Všiml si Corharovy zoufalé pozice Corhara a vrhl dýku po jednom z obrněnců. Uchopil shievan druhou rukou za hlavici a vyběhl vstříc dvěma kerighům přibíhajícím od druhého ohně. V poslední chvíli však uskočil do strany a prosmeknul se kolem nich. Vběhl pod přístřešek, kde kerighský šaman míchal své dryáky, cestu však blokoval jeho osobní strážce.

Corhar využil nenadálé smrti nepřítele zasaženého dýkou. Švihl kladivem tak, že zbývajícího obrněnce odhodil, a zbylé síly úderu využil k podražení nohou lehkooděnce. Síla švihu jej přetočila, uklouzl a skončil na zemi. Zasažený obrněnec se velmi rychle vzpamatoval a přiskočil k ležícímu Corharovi s úmyslem jej probodnout, ten však hmátl po kladivu a ranou vzhůru zasáhl kerighův nekrytý rozkrok. Zatímco se obrněnec sesunul k zemi, Corhar vstal. Kolem prosvištěla střela z kuše příliš zbrklého střelce z chatrče. Corhar se postavil tak, aby měl zbývajícího nepřítele mezi sebou a střelcem.

Maedwin zasypal šamanova strážce salvou rychlých útoků, vyvedl jej z rovnováhy a probodl. Zatímco vytrhával svoji zbraň a postupoval k šamanovi, přes pravé stehno mu přejel meč. Dva bojovníci, které oběhl mu vpadli do boku. Zaútočil na šamana, který se kryl holí. Těžkooděnec se snažil nasunout mezi něj a šamana, ale Maedwin byl příliš hbitý. Vyměnil si sérii výpadů a krytů s těžkooděncem, zatímco šaman stál stranou, a začal vyvolávat nějaké kouzlo. Přesně to Maedwin chtěl. Věděl, že vyvolávání kouzel znemožňuje dobrou obranu. Vyrazil vpřed a ignoroval meč, jenž mu rozsekl levý bok. Vší silou vbodl svůj shievan do šamanova hrudníku. Magie zajiskřila, když rozžhavená čepel pronikla kouzelným štítem, jenž šamana chránil před každou neposvěcenou zbraní. Zaklínání se změnilo v bublání krve. Shievan se vzpříčil mezi šamanovými žebry a vyklouzl slábnoucímu elfovi z rukou. Rána na boku silně krvácela.

Corhar se snažil krýt před střelci. Okrajově stále sledoval Maedwina. Když elf přišel o zbraň hodil mu svůj záložní mečík. Ten však již nebyl k ničemu. Maedwina zasáhly dvě šipky a těžkooděncův meč. Rány strašlivě bolely, ale více než smrti se elf bál, jestli dorazil včas.

V momentě, kdy šaman opustil tento svět, skála s třeskotem pukla a jindy klidný pramínek začala tryskat ohromnou silou. Proud vody srazil několik kerighů vybíhajících z chatrče. Říčka ihned zaplavila celý palouk. Směr gejzíru se měnil a postupně spláchl většinu kerighů. Corhar stál po kolena ve vodě. Jemu se proud vždy vyhnul. Jen pár nepřátel uprchlo do lesa.

Když se proud vody ustálil a hladina opadla, vyhledal Maedwinovo tělo. Nikde kolem nebyla krev, její poslední zbytky odnášela říčka. Elfovy rány zmizely, jeho oči však byly zavřené a hrudník nehybný. Štěstí v tváři ukazovalo, že když umíral, věděl, že dorazil včas.

Corhar se posadil vedle mrtvého přítele a hledal v jeho tváři sebemenší stopu těch dvaceti let, které s ním strávil. Nenašel nic, byla stejná jako tehdy, když jej potkal poprvé.

Voda náhle opět vystoupila a obkroužila Maedwinovo tělo, zvedla jej a odnesla do proudu. V oparu kapiček u pramene se tak jako jindy duha objevila tvář krásné dívky.

„Teď bude se mnou. Jeho duch zůstane v mých vodách.“

Corhar sebral Maedwinovu dýku, která zůstala na bojišti a vhodil ji do říčky. Mlčel, neboť nenacházel žádná vhodná slova.

Zatímco slunce zapadalo, vracela se vláda nad lesem vlkům. Pak již bylo slyšet jen zoufalé výkřiky z kerighských hrdel.