Družina vznešených Draků
| Autor: | zwejk |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
DRAČÍ DOUPĚ
Svazek 2 , kapitola 1
Seznámení družiny
Dnes jsem se seznámila ze skupinou prima lidí. Domluvili jsme se, že bychom pro začátek mohli cestovat spolu. Dle hesla víc lidí víc ví, jsme utvořili novou družinku. Zbývá jí jen vymyslet nějaké jméno. Úryvek z Eliščiných pamětí.
Slunečný den se pomalu chýlil ke konci a v malém městečku jménem Dračí stín se na první pohled nic nedělo. Ovšem jen na první pohled. V hostinci U vepřový kýty se sešlo nezvykle mnoho „dobrodruhů“, hostinskými nazývaní mlíčňáci – celých sedm (Grubok, jeho bratr Baxter, Thomas, Eliška, Vodouch, Glubo a Vlčice).
V kapse pár drobáků, u pasu levná tupá ocel, kterou optimisticky nazývají meč a spousta naivních myšlenek a snů.
„ Hej, Bendore, kdepak se loudáš s tím zatraceným pivem. Jednou hezky dokola,“ vykřikl jeden barbar od stolu „mlíčňáků“ a vytrhl našeho hostinského ze zasnění.
Ten se vrátil k nálevnímu pultu a načepoval sedm piv do krásných nových hliněných korbelů.
„ Stejně je tohle poslední na co vám budou stačit peníze, bando jedna. Škoda jen těch novejch korbelů,“ prohodil si jen tak pro sebe a jal se obsluhovat své hosty. Jakmile bylo hotovo, vrátil se zpátky za pult, ale stoupl si tak, aby mu neuniklo ani jediné slůvko.
„No, alespoň mají trochu inteligence a budou cestovat spolu. Namísto vytahování se dokážou rozumně domluvit. Hlavně aby měli čím platit,“ uvažoval Bendor po chvíli nenápadného odposlouchávání. Ze zamyšlení ho vytrhla nově příchozí skupinka hostů a on se musel začít věnovat svým novým zákazníkům.
Jakmile se celá skupina náležitě představila a alespoň trochu seznámila, mohlo se začít slavit.
Vodouch začala s Thomasem hrát oblíbenou slovní soutěž a ostatní si sázeli na výsledek.
Vždy když se ozval Vodoušin jemný melodický hlas naskočila hostinskému husí kůže.
„Dostat tu elfku do postele, to by bylo něco,“ posteskl si smutně a šoural se za pult pro další korbele plné pěnivého moku. Nakonec se celá skupina domluvila, že si zítra vyrazí do okolí, kde se ukáže kdo co umí. Teď však nastal daleko závažnější problém – kde strávit noc, když peníze už dávno došly.
„No já sebou mám flétnu a mohla bych zahrát. Je tu celkem plno a za pokus nic nedám,“ pochlubila se Eliška a jala se vyndat flétnu z batohu. Ostatní se nejistě rozhlédli po lokále, aby zjistili odkud z největší pravděpodobností začne létat shnilé ovoce.
„No co, kousek odtud je taková hezká stodola, kde se v případě nouze můžeme uložit,“ uklidnil ostatní Thomas, ale řekl to tak tiše, aby to malá hobitka neslyšela.
2
I od ostatních stolů začali zvědavě pokukovat co se děje u jejich stolu a když zahlédli hobitku s flétnou proběhl v sále hlasitý šum. Ten však okamžitě utichl jakmile Eliška vyloudila ze své flétny první tóny. Vůbec nikdo nečekal, že by mohla hrát tak krásně.
Už po první písničce se k jejím nohám slétlo několik mincí. Eliška nadšeně pokračovala ve své hře ještě téměř dvě hodiny a za tu dobu si vydělala tolik, že se mohla ubytovat společně s celou skupinou a ještě zbylo na pořádnou snídani.
„Tak tahle banda možná chvíli přežije,“ napadlo hostinského když jim podával klíče od jejich pokojů.
X
Poledním lesem se v tichosti pohybovala sedmi členná skupina. Tedy podle toho, co se považuje za tichý pohyb. Na druhou stranu, co lze čekat od bandy začátečníků.
Nakonec se družina dostala až na jakousi velkou lesní mýtinu, na níž se váleli dva obří dikobrazi.
„Připravte se, půjdeme na ně. Určitě za ně dostaneme nějaký peníze. Maso se prodá a ty ostny taky určitě něco hodí,“ spustil Thomas, jehož obouručák už dávno nebyl v pouzdře na zádech.
„Podívejte se támhle. Vidíte ty dva chlápky v černém,“ řekla Vlčice a ukázala prstem na druhou stranu mýtiny. Tam se opravdu zpoza křoví vyplížila dvojice černě oděných postav a namířila si to též přímo k obřím dikobrazům.
„Vždyť nám je vyfouknou přímo před očima. Rychle, ať jsme u nich první,“ zařval Thomas a s bojovým pokřikem na rtech vyběhl v před. Ostatní by jej nakonec nejspíš následovali, nebýt té maličkosti, že nestihl uběhnout ani deset metrů. Jednomu z dikobrazů se Thomasův projev vůbec nelíbil a vypálil po něm několik svých ostnů. Dva z nich jej zasáhli do hrudníku a bez problémů prorazili jeho koženou zbroj. Třetí jej pak zasáhl do levé ruky.
Thomas se z nevěřícím pohledem zřítil v bezvědomí k zemi. V tu chvíli nastal zmatek. Nikdo nevěděl co má dělat. Všichni stáli na místě a koukali na Thomasovo bezvládné tělo, z kterého rychle unikal život. Nikdo nejspíš nikdy nepochopí, jak to Elišku napadlo, ale ona si prostě sedla na zem a začala hrát na svou flétnu. Věřte nebo ne, ale oba obří dikobrazi se jí podařilo svou hudbou uspat. Jakmile se obě zvířátka ocitla v říši snů, obě dvě postavy v černém se zvedly a pádily k ležícímu Thomasovi.
Nikdo se jim v tom nepokusil zabránit a tak se k němu bez problémů dostaly. Z postav se vyklubali dva poměrně hezcí mladíci v černých špinavých cestovních šatech. Oba u Thomase poklekli a začali ošetřovat jeho rány. Jeden z nich vytáhl jakýsi nožík a rozřízl jeho koženou, zbroj jako by to byl jen list pergamenu. Poté velice opatrně odstranil ostny, které mimochodem obsahovaly i malinkaté zpětné háčky, které bylo umění vytáhnout, aniž by člověk postiženému ještě více neublížil. Po celou tu dobu mu druhý mladík velmi obratně asistoval. Nakonec mu rány obvázali a jeden z nich mu dal přičichnout k jakémusi malému předmětu. Thomas se okamžitě probral.
„Budeš v pořádku, hlavně se moc nehýbej. Nechceš zase začít krvácet, že?“ řekl mu jeden z mužů.
„Děkuji. Já umím být vděčný. Dnes musíte povečeřet s námi, jistě budete po dlouhé cestě unaveni. Nikdo z nás určitě nebude proti,“ řekl Thomas a spražil své kolegy přísným pohledem za to, že ho nechali na pospas jisté smrti. Oba muži se na sebe podívali a jeden z nich poté krátce přikývl.
„No a je to - výborně. Pojďte za námi,“ křikl Thomas a spolu s ostatními se šoural zpátky k Dračímu stínu.
3
X
Galen ( Čiko ) a jeho bratr Karon, jak se muži představili měli opravdu velký hlad. Aby ne, oba jejich vaky zely prázdnotou. Byli celkem hovorní, ale když se jich někdo zeptal odkud jsou, nebo kam mají namířeno, zarytě mlčeli. Jejich oblečení však neslo známky dlouhé cesty. Nikdo jim nic nevyčítal, každý máme svá tajemství. O to čím zaplatit se opět postarala Eliška. Tentokrát se k jejím nohám přikutálel i zlaťák a zajistil tak všem opravdu plný žaludek.
Hostinský byl samozřejmě k službám. Eliščino hraní přitáhlo spoustu hostí a dokud měli čím platit, mohli si přát co jen budou chtít. V jednu chvíli se u jejich stolu objevili dva barbaři. Jeden z nich nabídl Elišce velmi slušnou sumu peněz pokud, se připojí ke karavaně jakéhosi obchodníka tábořícího za městem.
K velké radosti jejich kolegů však hobitka odmítla s odůvodněním, že si svou družinu již našla. Oba barbaři však byli neúnavní. Jejich přemlouvání a začínající narážky jí silně naštvaly, což jim dala jasně najevo. Teprve poté, co začalo vstávat krollí duo se barbaři dali na rychlí ústup. Když přišel čas spát, oba mládenci z odpolední bitky se rozhodli dát přednost spánku ve stodole. Ostatní dali přednost teplým postýlkám.
X
Nočním městem se pomalu plížili dvě postavy. Prošly kolem seníku, kde aniž by si to uvědomili vzbudili Galena s Karonem a pokračovali k hostinci. Jejich cíl byl jasný – unést hobitku za každou cenu, ale hlavně nezraněnou. Oběma mužům se podařilo dostat až k jejich pokojům, od té chvíle se však jejich plán začal hroutit.
V Eliščině pokoji se sehrála menší bitka na jejímž konci vyskočili oba muži z okna (to protože Thomas a ostatní zablokovali dveře ). Galen s Karonem na ně bohužel číhali u vchodu a chvíli jim trvalo než se dostali za hostinec. Tam našli ležet jednoho z mužů v křoví přímo pod rozbitým oknem.
„Karone podívej, to je jeden z těch dvou barbarů z večera. Vyskočil po hlavě a zlomil si vaz,“ konstatoval Galen, ale v tu dobu už Karon hledal stopy druhého z barbarů. Jakmile je našel vyrazil po nich.
Pár minut za ním se hnal jeho bratr, ( který ulehčoval pozůstalosti barbara pod oknem ), společně se zbytkem ospalé družiny, včetně lehce vyděšené hobitky.
Stopa je zavedla až na jeden vysoký kopec v Torských pahorkách. Tam našla družina sedět Karona vedle mrtvoly druhého barbara, kterému trčela šipka z kuše v hrudníku.
„Někdo si očividně nepřál žádné svědky,“ konstatoval smutně Karon. „ Teď už nejspíš nezjistíme, kdo zatím vším stál.“
„Tak ho alespoň obereme, ať tenhle noční výlet za něco stojí,“ odvětil Thomas a jal se prohledávat mrtvolu.
„Pozdě,“ odvětil mu s úsměvem Karon a ukázal na barbarův měšec, nyní pevně připoutaný u svého pasu.
„Hele, támhle na té pěšině se něco hýbe. A blíží se to k nám,“ řekla Dráče a ukázala na starou zarostlou pěšinu.
4
„To je jenom nějaký velký had. Já mu zahraju na flétnu a bude klid,“ odpověděla naprosto nevzrušeně Eliška. Tentokráte však zvolila špatnou melodii a hada, který byl pouze na noční procházce rychlé tempo melodie spíše vydráždilo a ten rozhodl se zaútočit.
Těsně před hobitkou se vztyčil, zvedl jí do výšky a hodil kamsi za sebe. Ostatní se za ním ihned vrhli a kousek od plošinky s mrtvým barbarem se strhla bitka. Kamarádi hobitku nikde neviděli. Buďto se skutálela kamsi dolů, anebo leží někde v křoví v bezvědomí.
Bránící se had měl jednu velkou výhodu. Cestičku, na které, ležel obklopoval z pravé strany velice prudký a nestabilní sráz. Hada se nakonec podařilo zachránit, ale Vlčice a její pes leželi pod cestou na srázu a jejich jedinou starostí bylo to, jak se udržet. Baxter vytáhl dlouhý provaz a hodil jej dolů k Vlčici. Společně s Grubokem pak drželi lano a snažili se Vlčici vytáhnout. Ta si však při pádu vykloubila zápěstí (nemluvě o spoustě dalších odřenin) a nebyla schopná udržet se na laně. Celou situaci nakonec vyřešil Karon, který se obětavě nabídl a slezl dolů k Vlčici. Té kolem pasu omotal lano, aby nemohla spadnout a pak pomohl nahoru jejímu psovi. Po celou tu dobu mu sráz doslova klouzal pod nohama, ale on se jakýmsi zvláštním zázrakem dokázal udržet.
Pak se ovšem stalo něco hrozného. Baxter se chtěl nejspíše podívat jak jim to jde a při nakukování dolů ztratil rovnováhu. V okamžiku letěl dolů, kde se naštěstí zachytil lana. Při pádu však srazil Karona, který se jen taktak držel konce lana. Při pádu se ošklivě poškrábal a zle si poranil jednu ruku, takže se držel jenom svou levačkou. Grubok však takovou váhu nemohl sám udržet a nezadržitelně se sunul k okraji. Situaci na poslední chvíli vyřešil Galen, který uchopil lano za Grubokem a společně jej dokázali udržet.
Pomalinku se celá trojice sunula zpátky na cestu.
Najednou však okolím zazněl strašný řev. To se již Karon déle nedokázal udržet a spadl.
Ostatní se naštěstí již nahoru dostali bez problémů. Mrtvolu nebohého Karona našli zkrvavenou o několik desítek metrů níž.
„Můj bože. Je mrtvý, on je úplně mrtví,“ opakoval Galen stále dokola.
Ostatní se jej snažili utěšit jak nejlépe dovedli, ale moc to nepomohlo.
„Svého bratra si pohřbím sám, vystavím mu hranici. Jestliže se ho někdo mezitím dotkne osobně ho zabiju. A to myslím smrtelně vážně,“ řekl nakonec Galen a šel sbírat dříví. Ostatní se přidali a s ranním svítáním byla hranice hotová. Jakmile se oheň rozhořel a plameny začaly olizovat Karonovo tělo, začal jeho bratr pronášet jakousi modlitbu. Jazyk kterým mluvil však nikdo z ostatních neznal. Byl jakýmsi způsobem zvláštní, hrozivý, až všem při pronášení těch slov naskočila husí kůže.
Celá skupina se odebrala zpět do hostince teprve když z hranice zbyla jen hromada žhavého popela. Celý další den se pak pilo na památku statečného válečníka, který položil život za to, aby někdo jiný mohl žít..
(K večeru se objevila i Eliška, která se skutálela sice jen o několik metrů, zato do pěkně hustého křoví. Tam se taky po pár hodinách probrala z bezvědomí a vydala se zpět k městu.
A tak končí tento zápis. Družinu utvořilo devět osob. První akci však přečkalo jen osm členů.
„Sbohem Karone. V srdci nás všech pro tebe navždy zůstane místo.“
Zapsal: Galendar, rok 845, Dračí stín
Jsem Pj a hráč jedné Modřanské družiny a toto je náš příběh. Doufám, že se vám bude líbit. Pokud se tak stane, poskytnu další části .Je to jedno z mých prvních pokusů o příběh, tak ho prosím, berte s rezervou (přeci jenom je to popis dobrodružství a ne román). Konstruktivní kritika velmi vítána. Hezké počtení přeje Žwejk :-)
PS: Jméno příspěvku je odvozeno od názvu minulé družiny (ta nám nějak umřela).
Diskuze
No jo velmi pěkné.......velmi pěkné
Moc se mi to líbí. Je v tom vidět hodně snahy, ale taky pár začátečnických chyb (myslím v hraní). Jen tak dál ...
Já mám slabost pro tyhle příběhy.Jen piš dál.
Hezky.
Jen bych podotknul ze hada se asi nepodarilo zachranit ale ubit :-)
Pěkné a hodně nejisté, ale nějak to k té příhodě patří. Možná bych ani nevěřil, že je to opis dobrodružství i když v některých úsecích rozhodně zněli kostky na pozadí :o) Co říct máš talent a určitě se těším na pokračování, jen mám jednu žádost napiš mi do pošty, že je tady, mám totiž tendenci dobré věci zmeškat. Trochu je problém jen s tím, že jsou tam ploché a nevykreslené postavy, ale to se podle mě každým dílem zlepší. Rozhodně se mi líbili myšlenkové pochody hospodského, až na narážky na elfku i když kdo ví třeba to tam opravdu pasuje, to je věc osobního vkusu. Ještě o jednu věc tě požádám, napiš mi do pošty jestli cheš teď čtyři* s tím, že příště tě srazím k zemi nebo tři a na přístě rezervu?
Mně se to velice líbilo!!!
Od začátku co jsem to začal číst, tak jsem byl velice zvědav v jakou pointu se to vyvine.
Nehodnotím počínání družiny, ale to jak je to napsáno a jak to na mně působilo, takže 5*
Zdraví Roland z Gileadu
Docela hezké.
Je z toho vidět chyby začínajícií družiny.
A jistou dávku nesmělosti začínajícího kronikáře.
Není to deník, který by se dal dávat za vzor deníkům ostatních družin, ale je to poutavé vyprávění o začátcích jedné družiny.
To se cení.
Jen tak dál.