Po tom, co mi nějaký obratný zloděj ukradl všechny mé peníze a mě zůstal nesplacený dluh za jídlo (hospoda U vypískaný flétny), jsem byl nucen najít si nějakou dobře placenou práci. Oslovil mě neznámý člověk (Torbut) a nabídl mi odměnu ve výši 30 zlatých, když zachráním jeho dceru z rukou únosců (únosci jsou z Temných uliček města). Náš hovor vyslechl mladý trpaslík Gunar Nevěrec a rozhodl se přidat ke mně. Po nezbytných přípravách a úpravách (nabarvení mých blond vlasů na černo, nákup zbraní a vybavení) jsme vyrazili směrem k Temným uličkám. Rozhodli jsme se zhoršit si trochu pověst, abychom se vloudili do přízně případných únosců a tak jsme zapadli do putyky nalézající se přesně naproti vchodu do Temných uliček (Hospoda U temných uliček). Dohodl jsem se s hostinským, aby přidal třem červeným orkům, kteří zde pili, něco silnějšího do piva, abychom je mohli pak lépe okrást (v tu dobu jsme ještě netušili co jsou zač). Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Orkové začali za chvíli poklimbávat. Gunar si k nim přisedl a slíbil, že jim přivede sličnou barbarku roznášející zde hostům pití. Ať počkají v Temných uličkám. Orkové souhlasili a odešli.

Mezitím jsem si všiml, jak jeden ze slizkých hostů obtěžuje barbarku a přispěchal jsem jako pravý kavalír na pomoc. Po vzájemném slovním napadení došlo i na pěstní bitku před hospodou. Gunar si to rozdal s jeho čtyřmi kumpány v hospodě. Oba jsme skončili na dlažbě. Bez peněz, bez bot a já dokonce bez brnění. Vykašlali jsme se na odvetu a vydali se do Temných uliček. Tři orkové už nedočkavě čekali. Abychom je zmátli, hrál jsem ženu. Po krátkém boji jsme je všechny omráčili. Jeden ale zemřel zadušen vlastními zvratky (následek přídavku v pití). Orky jsme obrali a zbylé dva nechali vlastnímu osudu. Vydali jsme se prozkoumat Temné uličky. V opuštěných a starých polorozpadlých barácích skončilo, díky našim zbraním, život pár potvor (pavouk křižák, obří krysa). V dalším z baráků, jsem se dozvěděl od jednoho orka, který bil před naším příchodem svou ženu (za což jsem mu pořádně vynadal), že dívku unesli tři červení orkové (můžete klidně třikrát hádat, na koho jejich popis seděl. Jasně, že to byli ti tři z hospody, které jsme později milostivě omráčili a nezabili). Najít jejich doupě už nebyl problém. Pár útoků a orkové vydechli naposledy. Únava nás ale přemohla a my usnuli. Druhý den ráno jsme odvedli Iramis (Torbutova dcera) otci a vyzvedli si slíbenou odměnu. Naše první dobrodružství jsme přežili a zdárně dokončili.

V hospodě U vypískaný flétny (stala se naší jakousi domovskou základnou) mě zaujal rozhovor (spíše hádka) tří mužů sklánějících se nad jakýmsi svitkem. Přistoupil jsem a zaslechl jak se hádají o tom, co je na svitku namalováno. První tvrdil, že je to mapa … (nepamatuji si místo, jenž zmínil). Druhý tvrdil, že je to jiná mapa a třetí, že jde o malbu jistého malíře. Najednou se na mě jeden z nich otočil a řekl, že dostanu 50 zlatých, když jim pomůžu rozsoudit je. Samozřejmý byl můj souhlas. Muž načrtl na svitek kopii dané malby a řekl abych ji zanesl do opuštěné tvrze (12 hodin chůze, severně od města), kde žije Goblin mudrc a ten bude vědět, co to je.

Okamžitě jsme se vydali na cestu (já a Gunar). Pouť k tvrzi proběhla bez problémů. Po těžkém výstupu jsme stanuli u tvrze (v dávných dobách musela být přímo nedobytná). Prohledali jsme věže, stáje a obytný dům. Až na pár věcí a dva gobliny, které jsme nechali jít, nic (teda až na tu obří krysu, kterou jsem byl nucen zabít). Později jsme ale narazili na něco opravdu zvláštního. Na huňáče modrého a Gunar se ho pokusil zabít, ale ukázalo se, že je to nad jeho síly a tak byl nucen utéct.

V přízemí druhého a většího obytného domu jsme našli čerstvou mrtvolu. Neměla u sebe nic zajímavého. Po točitých dřevěných schodech jsme vystoupali do vyššího patra. Rozbitá střecha, dvě čerstvé mrtvoly a tři obrovští supové na nich hodující. Tento hrůzný obrázek se nám naskytl. Jeden ze supů na nás zaútočil a byl nad síly nás obou. Vzít nohy na ramena, bylo naší jedinou možností.

Dveřmi v přízemí jsme prošli do hlaví věže. Uvítal nás kostlivec (sluha Goblina mudrce). Goblinovi jsem řekl o našem úkolu. Rozhodl se pomoci, ale musím mu odpovědět na dvě otázky. To pro mě nebyl žádný tvrdý oříšek. Za správné odpovědi mi řekl, že na svitku je malba malíře.

Ještě před odchodem nás napadlo, zeptat se jestli nepotřebuje pomoc. Potřeboval ji. Měli jsme zanést svitek Bertušovi do vesnice Kala. Přenocovali jsme a ráno se vydali na cestu. Mudrc nám nabídl, že k němu můžeme bez problémů kdykoliv přijít. Cesta byla bezproblémová. Doručili jsme svitek. Po jeho přečtení ztvrdnul Bertušovi úsměv na rtech. Okamžitě jsme nabídli pomoc. On ji přijal. Naším úkolem je zabít skřetího hejtmana a zmocnit se plánu útoku na tvrz Goblina mudrce. Tím začíná třetí dobrodružství.

Skřeti se rozhodli, že napadnou tvrz Goblina mudrce. Důležité jsou pro ně kobky pod tvrzí. Záhadou je, že o kobkách skoro nikdo neví. Zabitím hejtmana by byli skřeti bez vedení a o nic by se nepokusili. Na místě, kde teď táboří, se zdrží tři dny. Takže plán je jasný – pokusit se o noční útok. Bertuš ještě řekl, že až získáme plány, máme je doručit jeho bratrovi Gormanovi.

Nejdříve se ale vydáváme zpátky do města. Jdeme do hospody, abychom splnili úkol tří mužů. Díky mé „chytrosti“ z nich nakonec dostanu 80 zlatých místo slibovaných 50 zlaťáků. Nakoupíme nezbytné vybavení, jídlo a pití. Přespíme a brzo ráno se chystáme vydat na cestu. Rozhovor o našem nynějším úkolu vyslechne barbar Gildarius a přidá se k nám. Nakoupím mu lepší zbraně, zbroj a ještě nějaké vybavení. Pak se vydáváme na cestu.

Večer se dostáváme do lesa, ve kterém by měli tábořit skřeti. Zaútočí na nás vlci, ale zaženeme je ohněm. Za chvíli dojdeme na mýtinu, na které jsou dvě mohyly. Přiblížíme se. Najednou z nich vylezou dva ghúlové a kostlivec. Já jeden ghúl, Gunar druhý a Gildarius kostlivec. Bojujeme. Gunar omdlel, Gildarius zabil kostlivce, já omdlel, jeden ghúl mrtev, druhý ghúl mrtev. Gildarius nás křísí. Prohledali jsme mohyly a v jedné jsme našli nabalzamovaného kostlivce v kroužkovém brnění s krásným bastardem. Já si vzal brnění a Gildarius meč. Do mohyly jsem dal své kožené brnění a Gildarius svojí starou zbraň a Gunar svůj oběd (nechci být totiž sprostý). Mohylu jsme znovu navršili. Najednou se nám zjevila přízračná postava. Slavný vojevůdce, který zde byl pohřben. Nelíbilo se mu, že jsme znesvětili jeho hrob. Stihl nás trest – slabost. Gunara, který byl tak nechutný a znečistil mohylu, stihla ještě větší slabost. Málem se složil k zemi.

Co nejrychleji se snažíme opustit toto začarované místo. Najednou nás vylekal křik. Na mýtinu vyběhl skřet následován obrovským červem (ogloj-chorchoj). Z červa vylétl bílý blesk a zabil skřeta. Poté se červ pustil do krvavé hostiny. Zaútočili jsme na červa. Mě se podařilo ogloje zabít.

Posíleni tímto vítězstvím jdeme prozkoumat doupě červa. Gunar se spustí dolů a najde tam šperky. Chce si je všechny nechat a tím poruší naší nepsanou dohodu. Tím se rozdělíme. On odchází zpátky a my jdeme dál. Já si myslím, že půjde za námi, proto pošlu Gildaria napřed a v houští čekám na Gunara. Nic, nejde za námi. Mezitím co číhám na Gunara, chytí Gildarius vlka a odstraní dvoučlennou skřetí hlídku. Společně sledujeme z povzdálí skřetí tábor.

Najednou nás vyruší jakási osoba. Je to druid tohoto hvozdu. Nelíbí se mu chování skřetů. Povíme mu o našem plánu na zabití hejtmana. Nejenže s námi souhlasil, ale rozhodl se nám i pomoci. Díky stromům odláká skřety a my vnikneme do hejtmanova stanu. Ujednáno a za chvíli i vykonáno. Prořízli jsme díru ve stanu a zaútočili na hejtmana. Sek, sek a hejtman se skácel mrtev k zemi. Rychle sebrat listiny a honem pryč. Druid se taky činil. Někoho tak vystrašenýho jako byli skřeti z tábora jsem ještě neviděl. Ono popravdě, já měl taky strach. Představte si dva velký stromy jak do vás mlátěj větvema. To člověka (elfa, barbara) v klidu nenechá. V lese jsme se znovu setkali s druidem. Poděkoval nám a my samozřejmě jemu. Vydali jsme se přenocovat do tvrze a zároveň oznámit mudrci, že se nemá už čeho bát. Ráno jsme vyrazili do vesnice, předali dokumenty a dostali odměnu. A hurá zpátky do města. Tam jsme potkali Gunara a ten se rozhodl, že se k nám znovu přidá. Uvidíme, co nás potká příště.

Asi po dvou měsících jsme se opět sešli v hospodě. Když říkám my, tak tím myslím já a Gunar. Gildarius se někam zdejchnul. Během dopoledne se k „mojí“ družině přidali ještě další dobrodruzi. Nira kouzelnice, Troch – kudůk alchymista a Shea elfí kouzelník. Nira je půl elfka půl člověk. Nesmím zapomenout, že Gunar vyzval jednoho z barbarů v hostinci na pěstní souboj. Barbar přišel pravděpodobně o rodinu (Gunarova pravačka zasáhla velmi citlivé místo), ale přesto skončil Gunar na podlaze.

Po vydatném obědě (Gunar se mezitím probral) k nám přišel velmi smutný člověk. Skřeti z vesnice Togirn mu unesli jeho dceru Takarnu. Tuto práci jsme samozřejmé vzali. Většina družiny proto, abychom zachránili Takarnu a Gunar s chutí zabít co nejvíce skřetů. Pár domů a nějaké ruiny, tak by se dala popsat vesnice Togirn. Do jedné z ruin domu jsme vlezli a po menší prohlídce jsem propadl podlahou.Aúúúú. Ale, ale, podzemní chodba. Po chvilce váhání jsme vlezli do sklepení pod vesnicí. Shea našel v jedné místnosti tajný dveře, za kterými byla truhla a v ní pár cenností. Jinak nebylo ve sklepení vůbec nic, když nepočítám ty dva neškodný gobliny a pár skřetů (skřeti nedopadli dobře). Jedním z poklopů jsme vylezli ven. Gunar vylezl naneštěstí jiným poklopem než my. My se objevili v prázdném baráku a on v domě skřetí rodiny. Skřet, jeho žena a tři skřetí děti. Gunar se naštval a oba rodiče zabil. Prohledali jsme zbytek domů v této polovině vesnice, ale nic zajímavého. Prvním domem v druhé polovině, který jsme vzali útokem, byla stodola. Poslali jsme na věčnost pár skřetů. Shea jednoho zhypnotizoval a od něj jsme se dozvěděli, že skřeti drží Takarnu v jedné ze dvou zbývajících stodol ve vesnici.

Dveře stodoly se otvírají, napjaté tětivy zadrnčí dva skřeti se sunou k zemi. Gunar se šavlemi, Nira s holí vtrhli na skřety jako blesk. Opět napínám luk, šíp letí a další skřet je mrtev. Troch střílí z kuše. Netrvalo to dlouho a osm skřetů opustilo tento svět. Odvázali jsme Takarnu a odvedli ji do vesnice. Radost jejího otce byla bezmezná.

Další unesená dívka zachráněna. Aby se mě a Gunarovi nezačalo za chvíli říkat zachránci unesených dívek. Ha ha ha ha.

Pro nedostatek práce jsme byli donuceni jít se po nějaké podívat. Našli jsme vyhlášku, jejíž obsah se zdál býti zajímavý.

Hurá do hospody U zlatého klíče. Rutina jsme po chvilce vyptávání našli. Měl u sebe velice krásného psa.

Když provedeme vše správně, vyplatí nám 100 zlatých. Docela dost peněz, že ano. Lianu najdeme ve hvozdu Toposi. Než jsme se vydali na cestu, byli jsme nuceni dokoupit si zásoby. Hlavně jídlo a pití, protože cesta nám zabere týden. Myslím jen cesta tam.

Třetí den večer, zrovna když měl hlídku Gunar, vyrušili náš poklidný spánek dva tvorové. Napůl koně a napůl lidé. Představili se jako kentauři a varovali nás před vlky a hlavně jejich vůdcem – vlkodlakem, kteří řádí ve hvozdu. Mně darovali stříbrný široký meč, s jehož pomocí bychom mohli vlkodlaka zvládnout.

Na začátku hvozdu jsme potkali „Velký zlý strom.“ Tenhle ale zlý nebyl, a když jsme mu řekli, že jdeme za Lianou, tak nám dokonce poradil. Vydali jsme se stezkou, která se po jeho radě objevila. Jenže ouha, zaútočili na nás vlci vedeni vlkodlakem. Jedenáct vlků plus ten zavšivenej lykantrop. Boj započal.

Co si pamatuju, tak se všichni z družiny dost činili. Já zabil čtyři vlky a dost zranil vlkodlaka, Nira zlikvidovala svojí holí dva vlky (na to, že je kouzelnice to byl dobrej výkon), Troch vrhal po lykantropovi stříbrné dýky a dost ho zranil, Gunar zabil tři vlky a Shea zabil dva vlky a zelenýma bleskama dodělal vlkodlaka. Jsme prostě dobrý, nebo snad ne? Kdo s tím nesouhlasí a myslí si, že byl na světě už dlouho?

Potom už jsme celkem bez problémů dorazili k Lianě a doručili jí kořen. Zeptal jsem se jí na ty dvě otázky. Druhou věděla („Pegas“) a na tu první si mám prý něco vymyslet. Rutin uvěří čemukoliv.

Dříve než se rozepíšu o našem dobrodružství, musím napsat, že si nechal Gunar udělat na obličej tetování podle mojí předlohy. Já jsem si svůj vzor nechal jen namalovat na půlku obličeje.

A teď už k samotnému dobrodružství. Opět a jako vždycky se naše družina sešla v hostinci U vypískaný flétny. Abych to upřesnil, z družiny, kterou jsem vedl minulá dvě dobrodružství jsme zbyli jen tři. Já, Gunar a Shea. Ostatní zmizeli neznámo kam. Během dne se k družině připojili další dobrodružství chtiví dobrodruhové. Trpaslík Gloin (patrně válečník), barbar Fox (hraničář) a další dvě nepříliš věrohodně vypadající osoby: elf Zlatobýl a barbar Ghost. K večeru si k našemu stolu přisedl člověk jmenující se Celestial. Začal nám vyprávět o tvrzi Treskot a o pokladech, které by tam měly být schovány.

Při snídani (tentokrát už bez Celestiala) jsme se rozhodli podívat se do Treskotu. Dali jsme si dvě hodiny na přípravu. Zlatobýl a Ghost někam odešli a my se rozhodli vyrazit bez nich. Z města jsme vyjeli dostavníkem. Nechali jsme se najmout jako ochranka. Spolu s námi jelo v dostavníku ještě osm lidí – tři dámy a pět pánů. Čtyři z těch pánů nebyli zajímaví, ale ten pátý až moc. Barbar, který se nám představil jako Celestion (velmi zajímavé jméno, že?). Správci dostavníků jsem ještě namluvil, že Zlatobýl a Ghost by mohli být informátoři pro tlupu, která přepadává dostavníky. Až do první přepřahací stanice (vesnice Korm) se nic zvláštního nestalo. Hostinský v hospodě U mladého skřeta (Gunara jsme museli držet velmi, velmi pevně) nás varoval před nebezpečným úsekem, který je 40 mil za vesnicí. Tam, že dochází k nejčastějším přepadům.

Samozřejmě, že při vší smůle nás přepadli. Čtyřicet fanatickým lupičů v čele s chlápkem, který měl nezvyklý meč (z černé oceli). Vystřelil jsem na něj z luku, trefil jsem ho, ale šíp mu očividně nic neudělal. Mezitím hodil Gunar mezi ty svině láhev s olejem a Fox ten olej zapálil svým zápalným šípem. Asi deset fanatiků začalo hořet, ale ostatním oheň nic nedělal. Začali skákat na dostavník. Celestion vyběhl z dostavníku následován Sheem. Cílem jejich útoku byl vůdce. My bojovali s fanatiky. Zabili jsme jich ještě asi dvanáct, když se Celestion s vůdcem fanatiků navzájem probodli. Celestion to nepřežil, ale vůdce ano. Proměnil se v gorgonu a zmizel. Stejně rychle zmizeli i zbývající fanatici. Ztráty v našich řadách byli minimální, ale o to víc bolestné. Celestion a vozka bitvu nepřežili. Probrali jsem ty, co omdleli, naložili Celestiona a vyrazili dál. Cestou jsme si všimli, že za námi jedou dvě postavy na koních (Zlatobýl a Ghost). V další vesnici nás minuli.

Útok na dostavník jsme oznámili a dál jsme se vydali pěšky. Za tmy jsme dorazili k tvrzi. Utábořili jsme se. Během mé hlídky jsem zmerčil postavu, která se záhy změnila ve velikého vlka – vlkodlaka. Vyndal jsem z Gunarovy torny stříbrný meč a s ním vlkodlaka zahnal. Ostatní se vzbudili. Díky vytí vlků nikdo z nás už neusnul. Gunar ještě hlídal a zpozoroval dvě postavy. Zlatobýl a Ghost se nás snažili zabít. Nevyšlo jim to a sami zaplatili svými životy.

Ráno jsme se vydali do tvrze. V hlavní budově jsme narazili na dva kostise, se kterými jsme se vypořádali. Jenže po jejich zabití z nich vyšel jedovatý dým doprovázený následným onemocněním. Já jsem se nakazil. Sešli jsme po schodech dolů. Zde jsme potkali dva neozbrojené kostlivce rovnající nádobí. Jejich zbraně leželi opodál. Vyzval jsem je na souboj. Než jsem to stačil doříct, vtrhli na kostlivce Gunar a Gloin. Velmi rychle oba kostlivce zabili. Zaplavila mě obrovská vlna deprese a nechuti pokračovat dál. Otočil jsem se a rychle zmizel. Co nejrychleji jsem se pak dostal zpátky do města, kde jsem se také nechal vyléčit. Poklad jsem nezískal, ale přežil jsem a to je hlavní.

Gunar dorazil do města o několik dní později. Jako vždycky jsme trávili dny bez práce v hospodě U vypískaný flétny. Zde se k nám přidal starý známý barbar Gildarius. Čekali jsme v hospodě, jedli, pili pivo a víno a čekali, jestli se nenajde někdo, kdo by potřeboval pomoc dobrodruhů jako jsme my. Čekali jsme až do půlnoci, ale nikdo naše služby nepotřeboval. Uložili jsme se ke spánku.

Probuzení nám přineslo nepříjemné překvapení. Probudili jsme se totiž na neznámém místě. Jediným vodítkem nám byl tok řeky. Naštěstí jsme nedaleko nalezli pomateného skřeta, který nám řekl, že se nacházíme na sever od Erdioru. Když viděl Gunara tak omdlel. Samozřejmě, že jsme museli Gunara velmi, velmi pevně držet, aby z toho skřeta neuděl hnojivo. Když se skřet probral, tak nám řekl, že se Gunar stává všeobecně známým jako „Zabiják skřetů.“

Najednou jsme zaslechli dusot kopyt. Skřet vzal do zaječích. Muži na koních nás obklíčili. Hned jsme v nich poznali vojenskou posádku z Erdioru. Jejich velitel, barbar Tekeron, nám řekl, že jsme zatčeni za vraždu šlechtice. Ukázal nám zatykač. Popis padl přesně na nás. Tekeronovi se to nějak nezdálo, tak nás propustil. Museli jsme ale odejít jedinou cestou, soutěskou.

Soutěska končila vstupem do jeskyně. Neměli jsme na vybranou, proto jsme vstoupili. Jeskyně byla rozsáhlá. V severní stěně jsme našli otočný balvan. Najednou se do jeskyně vřítil obrovský medvěd Grizzly s čerstvě zabitou srnou v hubě. Pustil ji a zařval. My jsme se okamžitě zdekovali pryč. Před námi bylo velké dobrodružství skrytého labyrintu. V chodbách, které jsme prolezli, na nás čekalo spousta skrytých pastí a potvor. V jeskyni s menším pokladem (zlaťáky, brože, jehlice) a také nášlapnými pastmi, na nás čekali tři kostisové. Gunar se na ně vrhl se sekerou a já je začal ostřelovat z luku. Gildarius, který neměl ještě moc zkušeností se do místnosti neodvážil, hlavně kvůli těm pastem. Netrvalo to dlouho a poslali jsme ty zplozence pekla tam, kam patří. Pokládek jsme si samozřejmě vzali. V dalších chodbách a místnostech jsme narazili na spoustu červených orků, jenž naše útoky nepřežili. Hlavně Gunar byl ve svém živlu, protože pro něj není rozdíl mezi skřetem a orkem a zabíjí obě rasy se stejnou vražednou posedlostí.

Kovovými dveřmi jsme se dostali na velkou plošinu, na které se mimo jiné nacházela velká budova. Vydali jsme se na průzkum. Naskytl se nám tento pohled. Čtyři kostlivci sbírali zvláštní modrou plíseň, ze které vyráběli neméně zvláštní magickou surovinu. Mimo to se v místnosti nacházelo spousta lektvarů rudého kříže, rychlosti a také neznámé zelené lektvary a jeden lektvar fialový. Všechny jsme samozřejmě zabavili.< /p>

Malou či spíše velkou lstí donutil Gildarius kostlivce, aby nám vyrobili další lektvary rudého kříže, rychlosti a také obří síly. Také jsme se dozvěděli, co jsou zelené lektvary a jak působí. Jsou to lektvary koňského doplivu. O fialovém lektvaru nic nevěděli. Moje zvědavost byla silnější než já, tak jsem ten fialovej lektvar vypil. Účinky jsem zatím nepostřehl.

Vyšli jsme ven z budovy, kde na nás čekalo pěkné překvapení - Duchové ohně. Začali po nás střílet šípy. Většina z nich si našla svůj cíl. Vrhli jsme se na duchy a zabili je. K našemu zděšení se popel spojil v jednu obrovskou postavu, která zaútočila přímo na mě. Neměl jsem šanci. Zabila mě. Teda měl jsem být mrtvý, ale místo toho jsem se zhroutil v křečích k zemi. Objasnění tohoto „zázraku“ mi mělo být poskytnuto o něco později. Postava zmizela. Gildarius s Gunarem mě ošetřili.

Vrátili jsme se do spleti chodeb. V jedné místnosti, kde jsme vymlátili další hordu orků, jsme našli schody vedoucí nahoru. Naše kroky jsme proto vedli o patro výš. Zde jsme narazili na poletuchu, která byla zavřená v ozdobné klícce.Mimo ní byla v místnosti ještě obrovská truhla. Začali jsme se nejdříve věnovat poletuše. Gildarius roztáhl mříže klícky a tím poletuchu osvobodil. Ta se představila jako Elistecheris a poskytla nám spoustu zajímavých informací. Dozvěděli jsme se o plánech Chalstora na oživení velmi silné bytosti, kterou by zneužil ke svým zlým a podlým cílům. Také jsme se dověděli něco o Mirionovi, kudůckém alchymistovi, který si myslí, že výrobou bytosti slouží dobru a nechal se od Chalstora takto obelstít.

Rozhodli jsme se Chalstora zabít. Málem bychom zapomněli na truhlu, ale „hrabivý“ Gunar se samozřejmě musel podívat, co je uvnitř. Málem na to doplatil životem. Když totiž truhlu otevřel vyjela proti němu otrávená čepel. Zasáhla ho, ale naštěstí mu jed nic neudělal. V truhlici jsme našli dva svitky (Zab jednoho tvora, Oživ neživou hmotu) a tři zapečetěné knihy (Černá magie v praxi, Oživování všeobecné, Vázané metamorfózy). Svitky jsem si vzal a knihy jsme se rozhodli nechat zde a později se pokusit o jejich zničení.

Své kroky jsme namířili do velké místnosti, o které jsme věděli, že se v ní Chalstor nachází. Těsné před místností nás přepadla velká skupinu orků, kteří omráčili Gildaria a potom i Gunara, kterému se lektvar rychlost proměnil v lektvar protoplazmy. Stihl jsem zabít orka útočícího na mě a zastřelit jednoho z těch dvou, co Gunara táhli, ale více se mi nepodařilo. Když jsem vystřelil na posledního orka, použil Gunara jako štít. Proto jsem dále neriskoval.

Probral jsem Gildaria a společně jsme se vydali za orkem a současně do velké místnosti, protože právě tam ten parchant směřoval. Oba jsme vypili lektvar rychlosti a vstoupili do místnosti. Zde se nám naskytl zajímavý pohled. Gunar přivázaný na jakémsi stole se spoustou hadiček, kolem něj poskakující orkové a kostlivci. Naše oči však připoutal spíše Chalstor s Mirionem, kteří se v místnosti nacházeli.

Rychle jsem přečetl svitek Zab jednoho tvora a kouzlo namířil na Chalstora. Ten se rozpadl na prach. Mirion zůstal nevěřícně stát, ale Gildarius mu vše vysvětlil. Gunara jsme sundali ze stolu a přivedli k vědomí.

Mirion se rozhodl celou laboratoř zničit a vydat se s námi do Erdioru. Namítli jsme, že do hlavního města nemůžeme a ukázali mu zatykač. Nevím, čím to, ale na zatykači už nebyl náš popis.

Mirion zničil laboratoř i s knihami, které jsme my našli a společně s Elistecheris jsme opustili chodby. Elistecheris nám za odměnu dala každému Sluneční prsten. Poté se s námi rozloučila.

Spolu s Mirionem jsme se vydali do hlavního města. Cestou jsme se ještě stavili u Goblina mudrce, který mi daroval knihu „Umění severu – šerm.“ Já mu dal svitek Oživ neživou hmotu, protože u něj bude spíše v bezpečí.

V Erdioru na nás čekalo zvláštní překvapení – poprava. A to poprava nás samých. Teda ne přesně nás, ale tří osob, které nám byli velice podobné. Asi to byli naši dvojníci. Málem bych zapomněl na to, že jsem se Miriona zeptal, co způsobuje fialový lektvar. Také jsem mu řekl, že jsem ho vypil. Mirion zbledl a poté mi osvětlil záhadu fialového lektvaru. Tento lektvar dává člověku nesmrtelnost. Nikdy nemůže zemřít, ale jeho rány více krvácí a jsou doprovázeny strašnou bolestí. Jediným lékem je rostlina Iunagar, rostoucí v Savoji. Pokud bych se nechtěli vydat do Savoje, je mojí jedinou nadějí hobití léčitel Parbio žijící v hlavním městě Hispie, v Hispé.

Nezbylo mi nic jiného než se do Hispé vydat. Gunar a Gildarius se rozhodli jít se mnou.

Ještě než jsme se vydali na cestu, přidal se Gildarius do kultu boha války Walgrese. Z Gildaria se nám asi stane velký obávaný bojovník, prolévající krev svých nepřátel. Cestu do Hispé jsme se rozhodli procestovat v dostavníku. Nechali jsme se najmout jako ochranka. Po několika měsících únavné cesty jsme se dostali konečně do Hispé, ale Parbio se v tu dobu nenacházel zde, nýbrž v vzdáleném klášteře Ktarumo. Před námi bylo opět dlouhé cestování.

V klášteře na nás čekala neradostná zpráva. Parbio, který měl zasvětit dva nováčky do stavu, zmizel neznámo kam. Oba nováčkové se vrátili, ale každý z nich vyprávěl něco jiného. První z nich, Elaptus, tvrdil, že Parbia pozřela jakási obrovská šelma. Druhý jménem Virgo zase mluvil o přepadení sarkony, kteří Parbia odvlekli. Celá věc se zdá býti podivná. Každému musí být jasné, že se naše trojice rozhodla přijít té záhadě na kloub. Vzali jsme s sebou Virga, aby nám ukázal, kde k přepadení došlo. Místo přepadu jsme prozkoumali a vydali se po stopách vedoucích na sever. Virgo se vrátil zpátky do kláštera. Jednoho večera, zrovna když jsem měl hlídku, ke mně promluvila magická bytost, která se nazývá „záře neklidná“. A právě díky ní jsme se dozvěděli, co se doopravdy s Parbiem stalo. Záře byla stvořena elfím kouzelníkem Risiem, kterého postihla velmi silná nemoc. A právě za Risiem se Parbio vydal, ale tu nemoc chytil taky. Nyní nás oba prostřednictvím záře prosí, abychom jim pomohli. Jejich jedinou nadějí je rostlina Celzior, rostoucí ve hvozdu, ale bohužel v té části, která zasahuje do území Vikingů.

Nezbývalo nám nic jiného, než přijmout. Vydali jsme se na sever. Po mnoha dnech putování mě záře upozornila na přítomnost bytostí, které by nám mohli pomoci. Těmi bytostmi byli pegasové. Jeden z nich se vydal přímo k nám. K našemu velkému údivu na nás promluvil. Jmenuje se Salleon a je inteligentní pegas. Řekli jsme mu o našem problému a on souhlasil s pomocí. Ale na oplátku musíme pomoci jeho příteli, jednorožci Aravellinovi. Toho postihla nemoc zvaná „kentauří mor“ a pomoci mu může květina Celzior.

Na hřbetech pegasů (já letěl na Salleonovi), jsme urazili zbývající cestu. Narazili jsme také na hlídku Vikingů, ale ti si nás nevšimli. Také díky pomoci pegasů jsme konečně našli potřebné množství Celzioru. Poté nás pegasové donesli do menšího města Pilte, kde jsme měli předat poslovi požadované rostliny. Ten nám předal pergamen, na kterém jsme se dozvěděli strašnou zprávu:

Drazí dobrodruhové,
až budete číst tento svitek, nebudu již mezi živými. Dvě rostliny Celzioru dejte poslovi, který je předá Risiovi. Třetí rostlinu použijte na uzdravení Aravellina. Co se týče tebe, Erate, hledaná rostlina, která ti může pomoci, se nachází v kobkách pod klášterem Ktarumo. Kněží už o všem vědí, a tak vás dolů pustí bez problémů. Posel vám předá pečeť vrchního úřadu v Hispé, který můžete použít, když bude potřeba.
Přeji Vám mnoho štěstí, moji mladí přátelé.
Parbio

Všechny nás tato zpráva zarmoutila. Parbio, jeden z největších a nejslavnějších léčitelů je tedy mrtvý. Posel nám ještě sdělil, že si můžeme vyzvednout naši odměnu. Jen ať mu řekneme, co si přejeme. Já a Gildarius, bychom rádi koně a Gunar si přál ponyho. Musíme zde počkat pár dní, aby se všechno vyřídilo. Aby nebylo všem starostem konec, probudil nás jednoho rána velký hluk. Sarkoni, vedeni postavou zahalenou v tmavém hávu, obklíčili město. Stále praštěný Gunar se jim vydal vstříc. Samozřejmě, že se mnou a Gildariem po boku. Rozhodl se vyzvat jejich vůdce na souboj. Z davu vystoupil troll ozbrojený halapartnou. Gunarovi se zdál jako slabý soupeř, proto mě nechal, abych trolla zabil sám.

Hned první úder, který jsem dostal, a který se mnou nechutně zatřásl, rozhodně ukázal, že troll nebude tak lehkým soupeřem, za jakého ho považoval Gunar (spíš si myslím, že se Gunar lekl toho, jak je troll proti němu obrovský). Jenže pak se role obrátili. Po pár kolech boje padl troll k mým nohám, kde vydechl naposledy.

Zahalená postava zavelela k útoku. Jen tak tak jsme se stihli schovat. Sarkoni nás zasypávali sprškou kopí, které vrhali s vražednou rychlostí. Takhle nemůžeme dlouho vydržet. Telepaticky jsem oslovil záři, jestli by nám mohla pomoci.

Po menší poradě jsme se rozhodli teleportovat Gunara nebo Gildaria poblíž postavy v hávu, kde by ji mohl jeden z nich zabít. Jenže plán se zdál být velmi riskantní. V tom se za námi ozval neznámý hlas. Stanuli jsme tváří v tvář Risiovi, který se díky rostlinám uzdravil a přišel nám osobně poděkovat a také pomoci v nynější svízelné situaci. Za pár okamžiků jsme se rozhodli provést tento plán: Risio půjčí Gildariovi prsten, kterým sešle na protivníka kouzlo sugesce. Nejdříve ale bude Gildarius teleportován do nepřítelovi blízkosti.

Jak jsme se umluvili, tak se i stalo. Gildarius vsugeroval kouzelníkovi pocit bolesti a pak ho omráčil. Sarkoni se dali na rychlý ústup. Zvítězili jsme.

Vydali jsme se za Aravellinem, kterému jsme předali květinu. Další zastávkou byl klášter, v jehož kobkách jsme nalezli dlouho hledanou květinu Iunagar. Ihned jsem ji použil. Není však jasné jestli mi pomůže, protože její účinky zabírají jen ve dvou ze šesti případů. Příští boj, ve kterém budu zraněn, ukáže zda jsem opět smrtelný.

Kouzelníka, který sjednotil a využil sarkony při útoku na město, jsme předali vrchnímu úřadu v Hispé. Než jsme se dostali na řadu, trvalo to tři dny, i když jsme použili pečeť, kterou nám zanechal Parbio. Hrozní úředníci!

Všichni tři jsme se rozhodli zůstat nějaký čas v Hispii a plnit zde další dobrodružné úkoly.
pokračování příště...