Noc se začala přehupovat do své druhé, světlejší poloviny a já seděl u ohně a pořád ještě nevěřil tomu štěstí. Udělali jsme to ! Když asi před týdnem za mnou přišel můj nejlepší přítel Troptar, celý od krve, jelikož rány se mu ještě dost nezacelily a řekl : „ Udělal jsem to ! Udělal ! “ vyhrkly mi slzy do očí. Objal sem ho, obdivně se vyjádřil k jeho “ rameňáku “ a nakonec ho lehce políbil na čelo, kde se mu již sloupával krvavý kříž. Poté lehce poodstoupil, podíval se mi do očí, do mých krásných zlatých očí a otevřel pusu, ale místo slov nevydal ani hlásku, pochopil jsem, že se dnes vidíme na posledy. Nechtěl jsem, aby se můj nejlepší přítel trápil a proto jsem mu podal pravačku. Stiskl mi ji a já rád vřelý stisk opětoval a zašeptal : „ Jsem hrdý, že mohu býti Tvým přítelem, Válečníku Troptare ! “ „ Děkuji Tragi “ odpověděl a rychle odešel.

Jeho věta mi vyrazila dech. Ještě nikdo mi neřekl jménem a vlastně jediný Troptar a můj otec znali jméno, které jsem si vybral a tajně jim ho pošeptal. Pamatuji, jak mi otec za to napráskal, co se do mě vešlo. Když skončil, složil jsem se do své krve, která již stačila udělat, na zemi našeho skromného příbytku, malou louži. Holt otcova protéza, je otcova protéza. Když jsem se sunul k zemi, raději sem zavřel třetí oko, abych tolik nebrečel. Jak sem tam tak ležel, uslyšel jsem otcův pyšný hlas : „ Za to, že si nevydal ani hlásku, si jméno svého pradědy zasloužíš. Rád Tě příští léto tímto jménem nazvu jako první. Děláš své rodině čest, mládě. “ Poté mě pohladil rukou po hlavě a odešel. Poté sem brečel rád – protože sem brečel štěstím.

Slabé zapráskání ohně, mě na chvilku vyrušilo ze vzpomínání. Mimoděk jsem pohladil svou fenku Lessu , která jen tak chňapla po mé ruce. Podrbal sem ji za ušima a nechal si olíznout ruku. Poté jsem přiložil pár větévek a oddal se dál svým vzpomínkám.

Dva dny po Troptarově odchodu, přišla řada na mě. Blížil se ten dlouho očekávaný okamžik – okamžik, kdy se z mláděte stává dospělý jedinec. Poklekl jsem do kruhu a uviděl svého otce, jak hrdě nese můj ramenní plát, na kterém jsme pracovali posledního půl roku.. Za nim šla má láska, v ruce moji protézu a za pasem čtyři dlouhé jehly. Přestože zastupovala mou mrtvou matku, bylo vidět v lesku jejích zlatých očích, jak je hrdá na to, že se dnes může z účastnit rituálu. Rituál započal. Zvedl jsem ruku s pískem. Po celou dobu rituálu jsem nevydal ani hlásku, přestože má milá byla značně nervózní a vpich na pravém boku se jí povedl až na počtvrté. Pokaždé, když zarážela rozžhavenou jehlu do mého těla, cítil jsem, jakou musí vydat sílu, aby ji protlačila pod mou kůži a při každém prolomení šupiny, mi cukly koutky bolestí. Taková bolest – ale tak krásná.

Škoda, že se toho nedožila moje matka. Při opětovné vzpomínce se mi zkrabatilo čelo a do tváře mi spadla malá lokna černých vlasů. Jako by to bylo včera, co jsme spolu šli podél břehu řeky Právy, kde jsme se poté posadily do stínu kaštanů. Za chvilku jsme uslyšeli dusot a za chvíli k nám dorazili jezdci na koních. Zastavili se u nás a já je po chvilce poznal. Byli to lidé. Lidé ! Ti, kteří nás již desítky let napadají, ztrpčují život, protože se nás bojí a připadáme jim odpudivý. Jak jsou jen zlí a zapšklí tihle lidé. Při této myšlence jsem se prudce zavrtěl, až Lessa vyskočila ze svého místa, pod mýma nohama.

Jezdci sebou měli malé dítě – děvče. Moje matka byla také zrovna v očekávání, slyšel jsem jak radostně sděluje otci, že budou mít holčičku. Toto lidské děvče, bylo celé potlučeno od kopanců a biče. Přestože jezdců bylo asi pět, bylo na nich vidět, že se bojí mé matky, která si shrnula plášť a odhalila své svalnaté tělo a paže, z nichž jedna byla zakončena protézou, jejíž konec byl upraven jak na zabíjení, tak na domácí práce. Ten malý okamžik stačil tomu děvčátku, aby se vytrhlo a dalo se na útěk. Mělo ruce zavázané za zády a proto nestačilo nabrat potřebnou rychlost, aby se dostalo, alespoň na chvíli z dosahu biče, který se mu v momentě zakousnul do pravého ramene a tváře. Děvče vykřiklo a škobrtlo v běhu což mělo za následek pád do řeky.

V tu ránu se vymrštila moje matka a jedinou ranou protézy, do krku koně s mužem, který švihnul bičem, ho zabila. Než si vůbec jezdec stačil uvědomit co se stalo, chytla ho pravačkou a mocným rozmachem ho odhodila dobrých pět, šest sáhů daleko. Nebyl to měkký dopad, i přes splašené koně bylo slyšet praskání kostí. Má matka na nic nečekala a vrhla se k dívce do řeky. Bylo mi teprve dvanáct let a tak jsem tam stál jako solný sloup, když jsem uslyšel matku > Chyť tu dívku a běž s ní hned do vesnice ! < A než jsem se nadál letěla ke mně dívčina vzduchem s rukama rozvázanýma.. Špatně sem ale odhadl její váhu a tak mi při dopadu strhla mojí protézu, na kterou jsem měl jako mládě právo, pěkně s kůží a masem až ke kosti. Přehodil jsem si ji tedy přes záda a utíkal. Kolem hlavy mi proletěly asi tři nebo čtyři šípy, naštěstí mě žádný netrefil. V hlavě mi pak uvízl výkřik jednoho z jezdců : „ Serte na mladýho, sejmem tuhle zrůdu, dokud je ve vodě – tam jsou ty svině slabší ! “ Když jsem konečně doběhl do vesnice, byl už můj otec dávno na cestě k mé matce. Celý zesláblý ztrátou krve, jsem si přendal dívku ze zad do náruče, ale tři šípy v jejích zádech mě přesvědčily o marnosti mého snažení.

Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy se otec vrátil s matčiným tělem, které bylo zohaveno k nepoznání. Otci se oči té noci zalily krvavou červení a už nikdy se tohoto zbarvení nezbavil. Otec pak asi měsíc chodil po kraji a vracel se pozdě večer. Nikdo nevěděl kam chodí a proč a otec sám od sebe o tom nikdy nemluvil. Jen jednou večer si mě zavolal a řekl : „ Nikdy nesmíš mluvit o své matce, i když jen v dobrém , když jsem přítomen ! “

Jednoho dne, asi po roce, se k nám do vesnice vřítilo asi deset jezdců. Všichni byli ošklivě potrháni – vypadalo to na nějakou strašnou bestii. Po dlouhé době jsem opět spatřil lidi a zvedla se ve mně vlna nenávisti a hněvu. Požádali mého otce o přístřeší a pomoc, že dobře zaplatí. Můj otec, který nedávnou převzal funkci Vůdčího, po zemřelém Trittovi, odmítl jejich peníze a dal vyklidit místo pro raněné. Ani po dlouhých měsících jsem nemohl zapomenout obličeje vrahů mé matky – byli tam dokonce tři z nich ! Okamžitě jsem se otočil k otci a sdělil mu : > Otče, to jsou ti vrazi – poznávám je ! < > Jseš si jist ? < zeptal se mě otec, zatímco se bavil s jezdci. > Ano, teď přišla chvíle msty ! < téměř jsem vykřikl, ale otec neodpovídal. Když ale neodpovídal ani na další mé volání, vzteky jsem popadl lopatu, která byla zrovna jediná po ruce a rozběhl se s řevem k jezdcům. Chvilku na mě zděšeně koukali a pak jsem všiml, že mě jeden z nich podle zničehonic rozjasněné tváře pochopením, poznal. Cestou jsem křičel kletby a s potěšením jsem sledoval strach v jejich tvářích. Nejbližší jezdec zvedl ruce k chabému pokusu se bránit proti mocné ráně, která měla přijít, když mě něco silného udeřilo do plátu a odmrštilo tak tři sáhy zpět. Nevěřícně jsem koukal na promáčklinu v plátu a otočil pohled k jezdcům.

Nad nimi se hrozivě tyčil můj otec, v ruce svírajíc své kladivo. Sebral jsem se z prachu a skoro vykřikl : > Proč ? Proč chráníš ty, ty ( nemohl jsem najít slova, která by vyjadřovala mou nenávist ) ty lidi ! Proč ? < Ale otec mlčel a jen se na mě díval. Mezitím dal vědět svému pobočníkovi ať je odvede do bezpečí. Hněv kolem mě začal pomalu zhušťovat vzduch a poté jsem udělal druhou největší chybu svého života. Zaútočil jsem na otce. Otec můj útok hravě vykryl a ještě mi vyrazil lopatu z ruky. Nenávist, vztek a bezmocnost zamlžily můj rozum a já vyslovil to – co nemělo nikdy býti vysloveno. Naneštěstí jsem si neuvědomil, že křičím, takže to museli slyšet všichni až na jezdce, ať chtěli nebo ne. > Ty zbabělče, to Ti za to nestojí ani smrt mé matky ? < vykřikl jsem a jediné co si od té doby pamatuji, bylo to, že se nade mnou skláněla má láska a palčivou bolest v hrudi.

Později jsem se dozvěděl, že můj otec v jediné, bleskurychlé ráně, mě vzal otočenou stranou kladiva přes celou hruď a já odletěl asi osm sáhů. Jediný důvod proč ještě žiji je ten, že vzápětí prolétl šíp ramenem mého otce a na vesnici zaútočili lidé, kteří na nás připravili past s jezdci a ti nás pak napadli ze zálohy. Byla to prý tuhá bitva a můj otec si počínal neobyčejně krutě.

Náhle jsem se probral a všiml si, že si mimoděk hladím jizvu, která byla teď schovaná z velké části pod mým novým plátem. Oheň již skoro dohasínal, tak jsem ho jen trochu prohrábl větévkou s myšlenkou, že až dohoří, tak dohoří. Zavřel jsem své zadní oko a jelikož občas mezi mraky prosvítal měsíc, rozhodl jsem se pro přetáhnutí blan na zbývajících očích. Párkrát jsem mrknul a za chvilku jsem viděl jako ve dne. Pohladil jsem Lessu po hřbetě. Všiml jsem si, že chudinka spí, ale co, byl to perný den, má na to právo. Pozoroval jsem okolní krajinu a když jsem nenašel nic co by vybočovalo z normálu, posadil jsem se jak jen to šlo, co možná nejpohodlněji na kořen Břízy. A začal znovu vzpomínat.

Když jsem se trochu vyléčil, šel jsem odprosit otce. Bohužel rána byla příliš hluboká. „ Nebudu Tě bít mládě “ řekl otec, „ mám pro Tebe horší trest. Od této chvíle nesmíš chodit se staršími na cvičné výpravy a ani navštěvovat mistra Válečníka Tapklara.“ Hlava se mi zvedla v marném prosíku – otec byl neústupný. Můj sen stát se skvělým válečníkem, jako všichni muži v našem rodu se rozplynul. Byl to ten nejhorší trest pro každé mládě, když nemohlo pokračovat ve šlépějích svých předků. Ale to úplně nejhorší mělo, jak jsem brzy zjistil, teprve přijít. „ Zapsal jsem Tě do učení u mistra Kouzelníka Trottka “ podotkl otec jakoby mimochodem. Podlomily se mi kolena. Kouzelník – největší ostuda pro mládě válečníka. Dlouho jsem ještě otce odprošoval, ať vezme ten kurs zpátky a po asi deseti hodinovém klečení mi, otec povolil stát se hraničářem. S díky jsem rychle odešel, aby otec nezměnil své rozhodnutí.

Nemohl jsem usnout, pokaždé, když jsem zavřel oči, tak se mi zjevovali strašné noční můry a když jsem konečně usnul, neměl můj spánek dlouhého trvání. Zdálo se mi, že si každý z mých předků na mě ukazuje prstem a směje se mi a když otevřela pusu i moje matka, tak než stačila něco vyslovit, raději sem se probudil Byl jsem zpocený jak myš a rozhodl se, že se půjdu opláchnout ven do sudu.

Před domem jsem uviděl svého otce, jak sedí na schodech. Opatrně jsem přišel blíže a všiml si jak se mu klepou ramena. Zadní oko měl naštěstí zavřené a tak jsem se k němu mohl nepozorovaně přiblížit. A pak jsem to uviděl. Můj otec, který neznal slovo bolest, můj otec který se nikdy ničeho a nikoho nebál, můj otec pro mnohé symbol tvrdosti a síly, držel v ruce malou panenku z oceli, kterou mu věnovala má matka, jako symbol blížícího se děvčátka, tu seděl uprostřed noci a plakal.

Chtěl jsem pomalu odejít, ale otec mě uslyšel. Otevřel zadní oko a řekl : „ Pojď si ke mně sednout, můj synu. “ Můj synu ! To je to nejuctivější oslovení mláděte, které se mu muže dostat. Má dokonce větší význam, než jméno, jelikož spousta mláďat a po tom i dospělých jedinců, za celý život oslovení „synu“ nikdy neuslyší. Rozechvěle jsem si přisedl a můj otec mě objal kolem ramen. Pak začal vyprávět o vztazích mezi námi a nejčastěji potkávanou rasou, lidmi.

„ Pamatuj “ řekl, „ to co nás od lidí nejvíce odlišuje, není vzhled, ale to co máme a nosíme v srdci. Nikdy nedopusť, aby Tvé hodnoty se staly stejné, nebo podobné těm lidským. Hamižnost, pomstychtivost, ješitnost, sobeckost a mnoho dalších jako zrada, lež, podrazáctví to je ten hlavní rozdíl. My nehodnotíme podle vzhledu nebo peněz, my hodnotíme podle toho jaký jsi uvnitř, jaké máš srdce, jakou máš mysl, jestli Tvé slovo má váhu Tvého života a není pouze plkáním do větru. Nikdy nesuď podle vzhledu – třeba elfové – jsou to jistě krásná stvoření, ale jejich srdce a mysl nikdy nebude tak čistá jako naše. Jediný komu můžeš věřit jsi Ty sám, Tvoje rasa a zvířecí přítel, jelikož ten se nepřetvařuje. I když lidé nám ztrpčují život již úplně od začátku – vždy vzpomeň na Tritorna, který obětoval svůj život pro život člověka, který se ho právě chystal zabít.“ Mluvil ještě hodně dlouho. A čím déle mluvil – tím více jsem chápal.

Už jsem přestával lidi nenávidět – začal jsem je litovat.