www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Rytíř

Příprava pro tisk (tisknuto 1228x)
Autor:deshi
Přidáno: 17:21:34 24.03.2003
Hlasovalo: 33
Průměrné hodnocení: 4.64

Anotace: Podívat se pravdě do očí je někdy velmi těžké a člověk musí prožít nejednu bolest, aby si uvědomil ještě větší - pravdu. Dokáže-li se však přes tuto bolest přenést, stane se z něj někdo lepší, stane se z něj Rytíř.

Chrámem se nesl sborový mužský zpěv a rozechvíval tak duši bílých kamenů, z nichž byl největší Aurelin svatostánek v říši postaven, harmonickými tóny modlitby. Byla to prastará modlitba, ještě z dob, kdy božská Aurelia chodila oděna v lidské tělo po zemi a tak bylo těžké naučit se její slova. Byla to však pouze jedna z mnoha povinností přítomných Rytířů.

Třikráte dvanáct jich klečelo v šesti vyrovnaných řadách za sebou v hlavní chrámové lodi, před očima mírně vyvýšené podium, na němž stál oltář jejich bohyně. Před otářem stál osamocen velekněz Cwyn McAthor a prováděl zasvěcovací obřad, neboť oněch šestatřicet klečících rytířů ve slavnostních modrobílých tunikách za okamžik povstane a pronese slavnostní přísahu. Poté přijmou od staršího bratra Tiera, který stojí jako nehybná socha po pravé straně oltáře, nový meč, jakožto odznak svého rytířství. A teprve tehdy, až budou držet v ruce posvěcený meč, až dostanou požehnání od velekněze, pokleknou před svou královnou, která je přijme za své ochránce a ochránce svého lidu.

Modlitba dozněla a klečící Rytíři pozdvihli hrdě své hlavy. Cwyn pronesl posvátná slova a rytíři začali odříkávat svou přísahu jako jeden muž, přesně tak, jak si žádala tradice.

„Má královno, přísahám, že Tě budu chránit před každým skutečným, mystickým i magickým nebezpečím. Jsem připraven pro Tebe krvácet, jsem připraven pro Tebe milovat, jsem připraven pro Tebe zemřít, jsem připraven pro Tebe zabíjet ...“

* * * * *

Tier klečel samotný v Aurelině chrámu, před mladou královnou, srdce plné lásky, slepé lásky a odříkával slova přísahy. A v ten okamžik mu došlo, že nejsou celá, že někde se musela stát chyba. Pohlédl na svou královnu a oči se mu zalily slzami. Miloval ji z celého srdce a nyní, když měl splnění svého největšího snu, když se měl stát jejím rytířem, zakolísal. Zakolísal a harmonii chrámového klidu rozčeřil jeho hlas plný bezbřehého smutku. „Nejsem hoden, má paní, stát se Tvým Rytířem, alespoň ne touto přísahou. Není úplná a já se jí nemohu zavázat.“ Její tvář se ani nepohnula, ale čišelo z ní cosi zlověstného. Nastalé ticho jako by zhoustlo a počalo se barvit do temně rudé barvy. Tier cítil, že obřad byl přerušen a bohyně se hněvá, i zděšený výraz veleknězův mu dával za pravdu.

Ve vzduchu bylo cítit přítomnost nenávisti, zrady, touhy zabít. Zlo se vplížilo na svatou půdu. Čest královny byla ohrožena a to vše pro pouhý pocit, pro varování srdce, které jej nikdy nezklamalo. Nyní o něm však počínal pochybovat. Poskvrnil posvátný obřad a ztratí tak nejspíše jednou pro vždy naději, že jej bude milovat tak, jako on Ji. Slzy se řinuly po jeho tvářích, on je však neskrýval. Když první z nich dopadla na kamennou podlahu chrámu, znělo to jako svatokrádežná slova šeptaná do větru.

Znenadání prořízl hrozivé ticho hlas, který vyplnil celý prostor chrámu a tak nebylo možno určit, odkud přichází. Byl to hlas boží, hlas samotné Aurelie. Byl přísný a nesmlouvavý:“Přerušil jsi posvátnou přísahu a vystavil se tak mému hněvu! Tvé srdce je však plné lásky a proto ti dám šanci odpykat svůj hřích. Pátrej ve všech zemích, co jich na světě je a hledej poslední verš přísahy. Pokud jej nalezneš, staneš se opravdovým Rytířem, pokud ne, zemřeš při svém hledání s výčitky svědomí, žes ublížil milované bytosti.“

Nikdo nic tenkráte neřekl a Tier spěšně opustil chrám i město. Bloudil světem a hledal svůj verš i svou lásku. Pokaždé, když se vracel z cest, přivezl překrásné dary pro svou Královnu, které mezitím přísahalo věrnost mnoho dalších rytířů. Vždy však ráda vítala Tiera, ten ale odjížděl stále více sklíčený a zarmoucený. Jeho láska jej spalovala, zatemňovala mu mysl a duši uváděla na scestí. A to vše pouze proto, že nikdy nebyla opětována tak, jak má láska opětována být.

* * * * *

Byl Rytíř. Cválal šeřícím se lesem odlehlou cestou. Jeho zářivě bílý kůň, vědom si zmatku v Rytířově srdci, se snažil našlapovat tak lehce, jako by tančila vážka nad vodní hladinou. Znal tyto stavy svého pána. A věděl. Věděl, že srdce člověka, jehož nese na svém hřbetě, se souží. Člověk, jehož souží srdce, chodí podivnými stezkami lásky, křivolakými a nebezpečnými. A v tu dobu, člověk jakoby nežil. Tohle všechno zářivě bílý kůň věděl. A proto sledoval bedlivě okolní krajinu, jakoby to dělal člověk. Byl to dobrý kůň.

Rytíř jel mlčky. Jeho srdce bylo rozerváno na kusy, duše se strachy choulila v koutku, schovaná před běsnící bouří, jež zaplavila celé Rytířovo tělo. Blesk stíhal blesk a každý z nich vyhloubil v srdci další kráter. Z nich pak vylézalo stále více malých a zlovolných démonů, strach, vztek, zoufalství, ješitnost, pýcha, nenávist, žárlivost, zaslepenost a spousty dalších. Jejich pitvořící obličeje by přivítali každého, kdo by Rytířovým srdcem projížděl. Nikdo však nenašel odvahu vstoupit do jeho rozběsněného srdce. Nikdo?

Ačkoliv navenek vypadal klidný a jen bystrý pozorovatel by postřehl bouři, jež zuřila v jeho srdci, Rytíř se celý uvnitř třásl. Jak jen mohla? Tak dlouho Ji neviděl a pak, když Ji potkal na plese, byl ten nejšťastnější muž na světě. Byl tak oslněn štěstím, že Ji vidí, že si nevšiml skrytého stínu, jenž stál mezi nimi. Když se pak omluvila s tím, že je unavená, byl zklamán, ale nic se nedalo dělat. A pak se to stalo, za chvíli Ji viděl v družném hovoru s někým jiným. Stín se rozrostl a první blesk udeřil. Najednou se cosi změnilo. Jeho instinkty, či snad touha po životě, se prodraly skrze bouři do jeho zmučeného vědomí a upozornily ho na změnu.

Kůň se zastavil. Před ním se otevírala hluboká propast, na jejímž dně bouřila řeka. Neuměl měřit výšku, ale slyšel bouřící řeku, viděl oblaka vodní tříště a cítil chlad proudící zespoda. Věděl, že pád do hlubiny by jeho pánu přinesl smrt. Měl nepříjemný pocit, že smrt je to, co právě nyní hledal. Rozhlédl se a usoudil, že levá strana bude schůdnější. Chystal se vykročit, když ho lehké trhnutí za uzdu zastavilo. Jeho pán se vynořil z bouře jen proto, aby stanul tváří v tvář jiné.

Připadal si, jako by se probudil. Pamatoval se, jak utekl z plesu, narychlo osedlal koně a ještě u toho praštil štolbu, který byl při jeho náladě příliš pomalý. A pak vyrazil kamsi do lesů. Nejprve koně štval, jak jen to nejrychleji šlo, pak se ale rozpoutala bouře v jeho srdci naplno a svět kolem zmizel. A nyní stál na okraji nějaké propasti, za zády zšeřelý les. Sesedl a pohlédl přes okraj do hlubin. A bouře se rozpoutala nanovo.

Zvrásněnou krajinou plnou kráterů se vinula cesta. Úzká, pokrytá zašlou šedivou dlažbou, ale pevná a nepoškozená. Zázrak, že ji žádný blesk dosud nezasáhl. Proti sobě po ní kráčely dvě postavy. Zvenku přicházel urostlý muž.Havraní vlasy a pronikavé hnědé oči, úzké rty semknuté do posměšného úšklebku, to vše dodávalo jeho jestřábí tváři nebezpečný výraz. I pod černými kroužky jeho zbroje bylo vidět rýsující se svaly. Vyvolávaly dojem, že s jejich pomocí lze lámat skály. U pasu se houpal jedenapůlruční meč, na němž podle zvyku válečníků spočívala volně položená ruka. Každý ho znal a nikdo nechtěl potkat. Byl to potměšilý démon, chytrý a krutý. Provázel lidi, kteří sami hledali smrt. Říkal si Vykupitel.

Z druhé strany, zevnitř, kráčela malá dívenka. Zářivé vodopády měděných vlasů splývající volně téměř až k pasu, veselý srdčitý obličej prozářený úsměvem. Šibalská zelená očka sledovala s obavami okolní spoušť a při každém blesku se mimoděk přikrčila, přestože věděla, že jí nemůže ublížit. Pro tuto chvíli si vybrala olivově zelenou kamizolu a jezdecké kalhoty. Objevovala se všude tam, kam jí sestra Naděje poslala. Byla to Láska.,br>
Ti dva kráčeli po cestě vedoucí z Rytířova srdce ven a zvenku do Rytířova srdce. Oni jediní se odvážili kráčet krajinou jeho srdce, když v něm zuřila bouře. Tak byli stvořeni. Stvořeni Rytířem kdysi dávno, aby osídlil své tenkráte pusté srdce. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala, až se zastavili na tři kroky od sebe. A oni teď měli rozhodnou o jeho osudu. Nebo si to alespoň mysleli.

Divoká řeka se hnala skalnatým korytem a s neúprosností sobě vlastní po staletí omílala ostrá skaliska. Nikdo ji neuctíval, neboť zde nikdo nežil, tedy nikdo z lidí nebo jim podobných bytostí. Až dnes. Dnes se zde zastavil kdosi, kdo toužil zemřít. Kdosi, kdo toužil se obětovat řece. Cítila s ním, neboť znala důvod toho, co chtěl udělat. Nahlédla do Rytířova srdce a pocítila bolest zklamání a zradu lásky. A touhu. Touhu zemřít.

Rytíř poklekl na okraji a mechanicky si začal uvolňovat řemínky poutající pláty jeho brnění k sobě. Povolil poslední a pláty se rozevřely jako květ plané růže. S cinknutím dopadly na zem. Sebral je a vhodil do řeky. Sledoval, jak letí, jak se noří do vodní tříště. Ačkoliv neslyšel, jak dopadly, pocítil uspokojení řeky. Přijala jeho první dar.

Když zbroj dopadla, Vykupitel se zasmál řezavým smíchem a vytasil meč. Vykročil směrem k Lásce. Té se zčistajasna v rukou objevilo zářící kopí. Zaujala obraný postoj. Souboj se chystal započít, když tu náhle oba pocítili změnu přediva skutečnosti. Cesta, na níž stáli zničehonic popraskala a ztmavla. Rytíř zavřel bránu svého srdce. Dokázal se oprostit od všeho a nechat pouze sebe samého rozhodnout, co bude dál.

Zbroj následoval meč a zbylé nepotřebné oblečení. Zbyli mu jen kalhoty a lněná halena. Byl připraven. Jak to nyní je lehké. Stačí se zvednout a vykročit. Na poslední cestu. Vždyť jich ve jménu lásky vykonal již tolik. Již tolikrát stál smrti tváří v tvář, ale to bylo něco jiného. Vždy to dělal pro něco, pro někoho. Dnes ne, dnes byl jen on. Se zvláštním pocitem se pomalu zvedl a chystal se vykročit. Jeho myslí projel blesk a v místě, kam dopadl, se objevil malý ohnivý mužík. Zlomyslně se uchechtl a zadíval se na Rytíře. Ten zaváhal. Mužík zmizel, ale ten okamžik stačil, aby si Rytíř uvědomil jednoduchost svého rozhodnutí. Řešení pro jednu stranu, podlé a zrádné. Jak by asi reagovala na zprávu o jeho smrti? A zajímalo by ji to vůbec? Myšlenky se rozběhly.

Vykupitel drtil kletby mezi zuby a zlostně zatínal ruce v pěsti. Láska se smála, neboť věděla, že zvítězila bez jediného úderu. Ale zvítězila opravdu? Nevzdal se tím, že se před ní uzavřel, navždy možnosti, aby mu pomohla? A bude vůbec ještě její pomoc potřebovat? Usmála se na Vykupitele a ladným, provokujícím krokem se vydala nazpět do hlubin Rytířova srdce. I Vykupitel po chvíli odešel. Zvláštní věc, že zavřená brána vás pustí ven, ale už ne dovnitř.

Zažíval zvláštní pocit euforie. Dokázal zvítězit sám nad sebou, bez cizí pomoci. Dokázal si uvědomit, co znamená žít, že zemřít je útěk od sebe sama, úcty, lásky, povinnosti. Chtělo se mu křičet a jásat, ale zároveň i plakat. Pochopil, že jeho myšlenky jsou daleko před Jejími, že nelze již dále žít v trápení a že bude muset vydržet, dokud se Ona nerozhodne. Jak dlouho ale?

Kůň hlasitě zaržál a postavil se na zadní. V jeho očích se zračil strach. Rytíř se okamžitě otočil, dlouholetý výcvik získal navrch. Spatřil, jak se lesní stěna otevírá a vynořuje se z ní třísáhová bytost hrubých tvarů. Rozšklebený obličej, připomínající spíše tlamu divého zvířete, zdobily obrovské špičaté uši. Malý tlustý krk seděl na rozložitých ramenou. Dvě mohutné ruce s dlaněmi velkými jako stříbrné tácy, na nichž se servírují pečení bažanti, se klátily kolem statného těla. Ačkoliv hrůzostrašně, díky svému vzezření také jaksi směšně, působila tato bytost. Byl to kamenný troll.

Bez brnění, bez meče, jen s holými pěstmi proti kamennému monstru. Opět tváří v tvář smrti. Nebál se, neboť již věděl, že po smrti není nic, jen klid a tma. Ale vědomí toho, že už Jí nikdy nestačí říci, že Ji miluje, ho zabolelo. Toužil Jí povědět, čeho dosáhl dnešního večera, že poznal sám sebe zase o něco více, že Ji chce a že počká. Nějaký čas, aby se mohla rozhodnout. Toužil jí povědět, že ať její rozhodnutí bude jakékoliv, bude jí stále bratrem, otcem i ochráncem jako dříve. I když se rozhodne hledat svou lásku někde jinde.

Kůň opět zaržál a postavil se na zadní. Cítil ve vzduchu smrt a ačkoliv byl cvičen pro boj, takové stvoření, jaké vystoupilo z hlubin lesa, mu nikdy neukázali. Nebyl na setkání s ním připraven. Jeho pán, navíc beze zbraně, proti němu vypadal tak malinký. Bál se a toužil utéct, ale silou své vůle se nutil zůstat. Jeho pán také zůstal, když tehdy v bitvě uvízl v bahně. Zůstal a chránil ho svým mečem před bestiemi nepřátele, jejichž ostré zuby a drápy se jej chystali roztrhat.

V rytířově srdci se opět rozpoutala bouře. Tentokrát ale z jeho vlastní vůle. Toužil udělat tolik věcí, pro které stálo za to žít. A toužil žít. Neznal způsob, jak porazit kamenného trolla beze zbraně, snad jen lstí. Noc se však blížila kvapem, světla ubývalo a troll získával na síle. Jeho oči začínaly žhnout zlověstným červeným světlem.

Spatřil koně a člověka. Člověka beze zbraně, dobrou potravu pro hladového trolla. A on byl hlavový. Velmi hladový. Člověk se zvedl a otočil na něj. Otevřel tlamu a z hrdla se mu vydral křik, který otřásl zemí. Rytíř se držel statečně na nohou, pěsti zatnuté, v očích vzdor. Jak směšné gesto od toho lidského červa. Máchnul svou tlapou prudce zezhora. Ten úder by Rytíře jistě rozdrtil, ten však již na svém místě nestál. Když viděl napřahujícího se trolla, vyčkal chvíli a ve vhodný okamžik udělal dva rychlé kroky do strany. Naučeným pohybem vedl ránu pěstí. Do té rány vložil veškerou svou touhu.

Lidská pěst se střetla s kamenem. Klouby se zalily krví, jak pěst klouzala po hrubém povrchu trollí kůže. Troll vyveden z míry drzostí toho člověka zavrávoral. To byla ale chyba. Jeho poslední. Ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj. Jeho řev zněl dlouho ozvěnou ve skalách. Řeka hučela radostí, neboť se jí dostalo daleko lepší oběti, než lidského života. Kůň se začal pomalu uklidňovat, když k němu rytíř přikročil a začal jej konejšit. Brzy již bez ohlédnutí odjížděl ztemnělým lesem směrem k hradu, kde věděl, že Ji najde.

Seděl jakoby zadumán, ale jeho mysl byla veselá. Byl živý a blížil se k Ní. Již brzy jí vše řekne a pak bude čekat. Požádá ji za odpuštění a postaví před rozhodnutí. Největší v Jejím životě. Usmíval se sám pro sebe, neboť to bylo jeho rozhodnutí. Svobodné rozhodnutí. Od této chvíle totiž byl svobodný, ačkoliv miloval. Nalezl poslední verš a mohl přísahat. A to jí toužil povědět ze všeho nejvíce. Byl Rytíř.

* * * *

„... jsem připraven pro Tebe žít. Tak přísahám já, Tvůj Rytíř.“ Tier se usmál při vzpomínce na své cesty před deseti lety a srdce mu zaplavilo hřejivé světlo, to když mu božská Aurelie vložila do mysli pohled na jeho mladou ženu. Rytíři se počali zvedat a první si slavnostně kráčel pro svůj meč ...


Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 23
Ikonka uživatele dandalf    [pošta] NEW     17:29:59 08.03.2005
Působivé. Poezie v dlouhých řádcích... Tier je dle mého v naší (evropské) literatuře dost vzácný člověk. Nemohu se zbavit dojmu, že praktikuje zen...

Ikonka uživatele Aazyiah    [pošta] NEW     21:19:48 14.01.2005
Tohle dílo jsem buď hrubě podcenila, nebo jsem se překlikla na myši. Své hodnocení už asi těžko změním, ale stejně tak nezměním fakt, že pointa této povídky patří k nejsilnějším, které jsem četla.

Ikonka uživatele Nathaelen    [pošta] NEW     11:29:26 11.03.2004
Snad nezkazím tu chvíli po dočtení - děsivou, ale plnou.

Jen malá poznámka, která ale neovlivní ani pocit z Tvé povídky, ani její hodnocení. Dávej si pozor na shodu přísudku s podmětem.

Ikonka uživatele DeatKing    [pošta] NEW     18:20:24 06.09.2003
Vše už bylo řečeno, takže to jen shrnu...každý si najde nějakou tu chybyčku, abys nějakou část víc rozepsal, ale já si nemyslím že to jsou chyby, ale části ve kterých si může čtenář pohrát se svou fantazií a příběh doplnit podle sebe...a navíc si zahrál na moji nejlíp nalazenou strunu a to jsou RYTÍŘI, takže 5*......

Ikonka uživatele Morr    [pošta] NEW     23:36:20 24.04.2003
zdravím deshi: Musím říci, že jsem dlouho zvažoval jak tvou povídku ohodnotím. Váhal jsem , dát 4 nebo 5 *. Váhal, neboť kdyby to šlo dal bych 4 a půl *. Bohužel to nejde a protože raději ohodnotím lépe, rozhodl jsem se jak jsem se rozhodl. To však nemění nic na tom, že bych k tomu připomínky neměl.

Myslím, že samotný příběh i jeho struktura je zajímavá. Avšak některé části bych ještě obohatil, trochu více ( né moc, ale trochu přeci jen) rozepsal. Na mysli mám především část, která vedla k Tierovu putování.
Co se ti opravdu povedlo, je hra s nitrem člověka, jeho psychologické pochody, myšlenky... opravdu to je výborné a řekl bych, že v tom je největší síla celé povídky.
Snad jediná věc, která mi tady tak nějak vadí a nesedí je nalezení, poznání, uvědomění si konce přísahy... situace ve své obecné rovině je v pořádku, ale onen kamený trol mi tady zkrátka nesedne. Osobně bych použil něco více obyčejného. Někdy méně znamená více a to si myslím právě o této části.
Každopádně je to jen můj subjektivní názor, ale chtěl jsem abys věděl konkrétní výtky které k povídce mám...

Ikonka uživatele Aazyiah    [pošta] NEW     17:51:13 21.04.2003
Pěkně napsané, zajímavý příběh.

Ikonka uživatele ravager    [pošta] NEW     9:55:14 10.04.2003
zdravim deshi.
tak ses zase vytahl, celkem zajimava povidka. rytirske tema zase trosku jinak. Pro me mozna trosku neprehledne a hur stravitelne, ale kvalita se nezapre.
Jen bych mozna misto rytiru pouzil vyraz paladin.....

Ikonka uživatele Derekin    [pošta] NEW     23:25:17 29.03.2003
deshi samozrejme sem si delal legraci to bych nikdy neudela vazim si te ses dobrej a celkem schopnej krytyk a taky clovek co sy krytyku muze dovolit podívam se teda do te putyky

Ikonka uživatele Tuax    [pošta] NEW     15:17:22 29.03.2003
Skvělé.
Opravdu umíš ukázat nitro člověka a působivě to předat do poutavého příběhu.

Ikonka uživatele Afeir    [pošta] NEW     16:08:09 27.03.2003
Krása...přesně tohle jsem dneska potřeboval...po hektickém dni něco hodnotného...ad hodnocení porád za pět...já bych se bál že ti to spíš přeteče a místzo 5,9 získáš 0,9 :o) Ale Dnes nemůžu jinak i když mě spaluje závist :o) 5*

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
3 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.94918918609619 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách