Slunečná naděje...Povídka o psychice...ze života bohužel.
| Autor: | ccrew šílený vyvoláva? |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 9 |
„Máte strach?“ Řekl plavovlasý elf s lukem na zádech.
„Mistře?“
„Ano Kate?“
„Opravdu se moudří nespletli, opravdu dnes?“
„Tvrdí se to, pročistěte si hlavu a vyčkávejte.“
Pršelo. Déšť lil už po sedm let, tisíce a tisíce dní plynoucích jeden za druhým a od jednoho konce k druhému naplněných deštěm, bubnováním a stříkáním vody. Kapky vody neúnavně a neustále dopadaly na les a tříštily se o hradbu stromů. Jinde se stromy ohýbaly pod vahou deště, jen proto aby se znovu napřímily a znovu ohnuly. Takhle vypadal v Nyllianu každý den a všechny dny už od počátku věků a nyní lesem pobíhalo spoustu elfích dětí. Jejich rodiče sem přišli, aby se zde schovali před zlou mocí lidí na okrajích. Nyllian byl poslední baštou civilizace elfského národa. Bylo to již dávno co se trpaslíci stáhli hluboko pod zem a uzavřeli cesty pro cizince. Barbaři a Krollové byli vyvražděni v lidských válkách protože byli jiní, odlišní. Teď se poslední z nich ukrývají hluboko v horách a jsou loveni jako atrakce pro lidský svět. Hobiti se stali dávno zapomenutou legendou stejně jako ostatní pranárody. Božská moc byla svržena a lidé se zmocnili celého vnějšího světa. Nic nechápou, zákony, nic…planeta se blíží vstříc dalekému, ale nevyhnutelnému konci…začátek konce nastal když lidé experimentovali a magickými silami a uměním alchymie. Atmosféra světa byla nenávratně změněna a z nebe se začalo valit nekonečné množství vody, jenž bylo přerušenou jen jednou za sedm let. Slunce jakoby se vrátilo se na pár hodin, dnů vrátilo na oblohu a dodalo všem novou naději.
„Už přestává, přestává!“
„Ano, ano!“
Kate postávala opodál, mimo klubko dětí, které nikdy nepoznaly čas, kdy obloha nechrlila déšť. Všem z nich bylo devět let a jestli opravdu existoval den, před sedmi lety kdy se na hodinu objevilo slunce a ukázalo omráčenému světu svou tvář, nemohly si to pamatovat. Některé se uprostřed noci probouzeli a vzali žlutou větvičku a stočily ji do kroužku. Jindy zase vzali zlaťák a představovaly si jak je hřeje, jak je teplý a nádherný. Pokaždé ale znovu a znovu uslyšely jen bubnování kapek.
Včera si ve vyučování s mistrem celý den četli o slunci. O tom, že je jako citron a jak je vřelé. Mladičtí elfové psali své úvahy a básně.
Myslím že slunce květem je
Co pouhou hodinu jen kvete.
Tuhle básničku napsala Kate a přečetla ji slabým hláskem před mistrem a kamarády, zatímco venku zuřily přívaly deště.
„Ne tohle jsi ty nenapsala!“ Zařval jeden ze starších elfů.
„Napsala,“ řekla klidně Kate a obrátila se na mistra. „Napsala jsem to já.“
„Smily!“ napomenula elfa učitelka.
Jenže to bylo včera. Teď déšť polevoval a děti se tísnily u okna ze silného skla.
„Kde je mistr?“
„Vrátí se.“
„Měl by se vrátit rychle, nebo to prošvihneme.“
Elfské děti postávaly v hloučku u okna a jen Kate se od nich držela dál. Byla to křehounká dívenka, která se zdála ztracená v přívalech deště.
„Na co se to díváš?“zeptal se Smily.
Kate nic neodpověděla.
„Mluv“ zařval Smily a strčil do ní.
Ale ona se ani nepohnula, jen naklonila pod silou toho úderu. Děti se o ni přestaly zajímat a odešli. To všechno se dělo jen proto že ona si pamatovala paprsky slunce. Byla půlelf. Když se přistěhovali do Nyllianu byly jí čtyři roky a slunce viděla. Děti jí za to nenáviděly a nevěřili jí. Když jí zatahaly za vlasy, ona se nebránila jen stála. Viděla slunce a nemohla vystát tyhle deště. Její matka jí slíbila že se někdy vrátí do vnějšího světa, ale Kate dobře věděla že to není pravda. Její jedinou nadějí jak spatřit slunce byl dnešek. Stála…a děti se vraceli.
„Je jako drobná mince.“řekla se zavřenýma očima.
Smily k ní přistoupil a tvrdě ji udeřil do obličeje.
„Není!“
„Je jako oheň v kamnech!“
„Ne, lžeš!“
Jenže ona si je pamatovala, namáhavě se zvedla a běžela pryč. Elfové ji začali pronásledovat. Byla jiná, zaplatí za to. Chytili ji přede dveřmi a vyhodili ven. Kate se zhroutila. Slunce nepřicházelo a ten odporný déšť na ni padal. Nenáviděla jej zakryla si hlavu rukama a začala řvát a brečet. Děti se trochu lekli a hrubě ji vtáhly dovnitř.
„Takhle nás mistr nesmí vidět!“ zařval Smily.
Děti ji dosoukaly do temné místnosti a zamkli ji tam. Zevnitř se ozývalo bušení pěstiček a vzlykot. Děti se smály a odběhly pryč.
„Jste připraveni?“řekl mistr.
„Ano.“
„Všichni?“
„Ano.“
Mistr otevřel dveře a děti vyšli ven. Déšť kapek se zmenšil až nakonec ustal. Všichni pohlédli vzhůru a poprvé spatřily slunce. Nádherné, krásné a zářivé. Teplo se do nich opíralo a oni mu nastavovali tváře. Mladí elfové začali pobíhat v kruzích a poprvé v životě byli šťastní. Poprvé v životě neslyšeli déšť, proud vody, ale jen krásné ticho. Dvě hodiny, dvě hodiny po sedmi letech čekání…
„Ne, podívejte!“řeklo jedno z mladých děvčátek a ukázalo na kapku ve své dlani. Ostatní s hrůzou doufali v nemožné, potom spadlo dalších pár kapek a nakonec nastal liják v plné síle. Děti doběhli domů a na chodbě se zastavily. V očích jim zářilo štěstí.
„Potrvá to dalších sedm roků?“
„Ano, sedm.“
„Kate!“
„Cože?“
„Je pořád zavřená v té komoře, kam jsme ji zamkli!“
Zůstaly stát jako opařené, jakoby jim někdo zarazil nohy do země. Podívaly se ven a spatřily jen proudy vody. Byly vážné a vyhýbali se pohledy mezi sebou.
„Tak?“řeklo jedno z děvčátek.
Mlčeli a dívali se do země.
„Pojďme.“vyzvalo je.
Za zvuku deště se pomalu došourali ke dveřím od temné místnosti, bez jediného okénka. Zevnitř nevycházel žádný zvuk, nic co by připomínalo že by v ní někdo byl. Smily pomalu zvedl klíč a ještě pomaleji odemkl dveře a pustil Kate ven… Pokud jste četli pozorně tak vás zaujala věc jakto že Kate viděla slunce? Odpověď zní; uprostřed lidských sídlišť ve vnějším světě se našli místa kde slunce procházelo atmosférou a z jednoho takového místa pocházela Kate.
Diskuze
Capina ccrew...chce to akci.
No Glain jestli to je časopis tak se v jeseníku neprodává a podobnost je náhodná protože to částečně vychází z reálií mého bývalého světa. Taky sem to psal v rozmrzení a slunce je metaforické.
Tiara no není ale snazim se:)
Dobré - Jen trochu moc roztáhlé a občas se to moc zplétá.
Musím říct, že mi to připomíná jednu povídku. Hodně připomíná, až na to, že tam nebyli elfové. Nechci být podezdřívavý, ale mám takový divný pocit... Nebylo to náhodou v jednom čísle Science Fiction&Fantasy?
Hmmmm, mě se to líbí docela hodně. Dám čtyři
Celkem se mi to líbí. Kdyby se vzali jen úryvky, tak by to bylo úplně super, ale dohromady...no prostě podle mě tam je trochu horší návaznost a plynulost děje. A ten konec tam taky mohl být líp vpuštěný, ale jinak je to dobrý.
Není to skvost literatury.
Ale není to ani špatné.
Rozhodně doporučuji nevzdávat to a psát dále.