Malý princ, ne starší deseti let, se prosmýkl houštím a vklouzl na malou mýtinku, ohraničenou tmavou hradbou nočního lesa. Udýchaně se posadil na pařez a začal si broukat rozpustilou písničku. Nudil se, proto pozoroval potrhaná černá mračna, plující přes kulatý zářivě bílý měsíc. Náhle křoví zapraskalo a na kraji svitem měsíce zalité mýtiny stanula druhá postavička, výškou mírně převyšující prince. Navzdory tomu, že poznal důvěrně známou postavu svého dlouholetého kamaráda, veselého kožišníkova syna, s kterým se přátelil, co si pamatoval, se princ Felix zachvěl. Nebylo to poprvé, co princ utekl ze své komnaty a vydal se spolu se svým kumpánem za noční zábavou, vonící pryskyřicí, mechem a elektrizující vůní všeho zakázaného, ale dnes to bylo jiné, ještě nikdy se neodvážil tak hluboko, do sametovou tmou prosyceného lesa. Když se Felix vesele zdravil s příchozím, kterého všichni ve městě nazývali Jeřáb, jeho oči jiskřily jako drahokamy spalující touhou po dobrodružství. Bylo s podivem, že mezi Jeřábem, dvanáctiletým synem věčně opilého a nuzného kožešníka, a princem vládlo tak věrné a vroucí přátelství. Jeřáb si prohrábl nepoddajnou rezavou kštici, nakrčil jemnými pihami pokrytý nos a ve tmě blýskla jeho usmívající se ústa, plná bílých zubů. Poté ho Jeřáb vedl hustými houštinami dál k srdci hvozdu, princ se chvěl vzrušením, neboť věděl, že takhle hluboko v lese se nemusí objevit ani živáček po celé měsíce.

Znenadání se Jeřáb napřímil, otočil a jako pružina skočil proti Felixovi, který nestačil ani vykřiknout, když šlachovitá ruka, zocelená prací v otcově dílně, vystřelila vpřed, s hlasitým křupnutím lámajíce a drtíce princův nos. Felix polykaje svou krev upadl do vlhkého listí, jeho sněhobílý obličej protínaly stružky krve, jeho oči již nebyly jiskřící, jeho obrovské modré oči se zrcadlily úlekem panikou a bolestí, když se střetly s pohledem Jeřábovým, narazily na kamennou hradbu krutosti vzteku a nenávisti.

,,Ale proboha veličenstvo, vy krvácíte” vznesl se do tmy zrzavcův štiplavý hlas:

,,Dovolte mi vás ošetřit” poté následovala další prudká rána do Felixova obličeje.

,,Ty jeden fňukající pse, máš všechno, nač si vzpomeneš, nemusíš pracovat, tvůj otec tě nebije, matka tě miluje a ty se ještě přátelíš se mnou, aby si se mohl naparovat a povyšovat” drtil mezi zuby kožešníkův syn. Princ nevěděl, co se kolem vůbec děje, od prvního útoku si připadal jako ve snu, rány ho pálily a začínal mu opuchat ret, tuto bolest však téměř nevnímal, větší se usídlila v jeho srdci, měl Jeřába vždy upřímně nejradši ze všech, nikdy se nad něj nepovyšoval a on to věděl, co se to proboha děje? Po princově tváři se svezla slza a za ní další a další, slzy se na jeho obličeji spojily v jednu nevysychající řeku bolesti a smutku.

,,Jeřábe, co to děláš?”,, Proč mi tak ubližuješ?” zavzlykal.

,,Fracku,” zasyčel hystericky Jeřáb rozmáchl se a kopl bezbranného prince do žaludku. Felix se pomalu vyškrábal na nohy a se skloněnou hlavou se opřel o strom, jeho mysl zachvátila panika z utržených ran a podivného chování svého kamaráda, otočil se a opile se začal potácet směrem od svého trýznitele, ten se jen zasmál a rozeběhl se za ním. Felix se prodíral pichlavými trnitými keři drásající jeho brokátový kabátek i kůži pod ním, vtom jej udeřil zezadu do hlavy hozený kámen velikosti pěsti, celý svět mu vybuchl před očima a tančil kolem v krkolomném pádu na dno mísovité prohlubně zarostlé travou. Po dopadu se princ opět umíněně zvedl a pokračoval v marném pokusu o únik, na zátylku cítil čerstvou lepkavou krev, zem se mu houpala pod nohama a jeho zrak obklopovala rudá mlha. Po čtyřech se s pěnou u úst drápal na protější svah údolíčka, náhle zaslechl zlý Jeřábův smích, otočil se a spatřil siluetu na vrcholku kopce. Felix zaťal zuby a s vypětím posledních sil vyšplhal na protější vrchol, vzápětí se hystericky zasmál, před ním se rozkládal malý výběžek skály, pod kterým v nesmírné hloubce zuřil potok, nebylo úniku. Opřel se zády o skálu a čekal, netrvalo dlouho a slyšel spěchající kroky, už nemohl dál a jen svou pevnou vůlí se držel z posledních sil při vědomí. Mezi několika mělkými přerývanými nadechnutími uviděl, jak zde ,na otevřeném prostranství jasně stříbřitá, měsíční záře zalila Jeřába, který se dostal, přes vrcholek stráně a teď stál přibližně na šest kroků od něho, Jeřábovy oči byly zúžené spalujícím žárem nenávisti, potlačované po mnoho let, jeho černé srdce plesalo nad těmito vytouženými okamžiky, ach, jaká to byla krása. Princ zaostřil svůj kalný zrak na Jeřába a zajíkl se strachem nad tím, co uviděl

,,Ne, Jeřábe, nedělej to” vyšlo z jeho opuchlých popraskaných rtů spolu s krvavým zabubláním. To, co uviděl, prince ochromilo, v Jeřábově ruce se zaleskl štíhlý matně šedý předmět.

Ráno se palác probudil hlasitými výkřiky a pláčem, trubky a rohy ztrápeně vyly do kraje, že princ se ztratil a není k nalezení. Zvuk se donesl až na kraj města do kožešnické dílny, zatímco starý mu nevěnoval ani pramalou pozornost, mladý zrzavý kožišník sevřel v kapse kousek bohatě zdobeného brokátu a pohledem láskyplně pohladil otcův dlouhý lovecký nůž visící jako obvykle na háku v pouzdře na svém místě u dveří.