Probouzím se, všude tma, hrobové ticho, je tu něco zvláštního, pocit... zvláštní klid, jako v hrobce, jsem snad mrtvý? Ne své tělo cítím, ale tak nějak jinak, není to ten známý pocit, nic necítím, žádná bolest, chlad.

Rek začal štěkat jako pominutý... co je, kdo to může být? Otevírám dveře stojí tam v šedém plášťi s kápí, zcela zahalující jeho tvář, vyhublý, vysoký. Promluvil, nepříjemný hlas zní nějak zvláštně, mrtvě. Rek kňučí a krčí se v koutě. Rozeznávám slova... nemám rád psy. Mam chuť zabouchnout před ním dveře, ale nějak nemůžu, slyším se jak jej zvu na večeři. Lisa jde s Rekem do světnice.

Zavírám dveře, muž už sedí na mé židli, dlouhé vyzáblé nohy nataženy pod stolem, mi připomínají hnáty umrlce. Nabízím mu zbytek kaše co zbyla od večeře, prosím jej, zda by nemohl odložit kápi. Záblesk. Tma.

Kde to vlastně jsem? Všude tma, vždyť je to náš sklep. Mám hlad, mám chuť na maso. Jak jsem se sem vůbec dostal. Večeře, muž, záblesk... Mám chuť na maso, na syrové maso. Je tu tma, kde je nějaká svíčka... AU, o něco jsem se praštil, ale... žádná bolest co to co se mnou je? A stále ta chuť na maso, krvavé maso. Musím nahoru, musím se podívat co je s Lisou a taky s naší malou Dorkou. Konečně zábradlí, stoupám po schodech v domě je ticho, tma, kde je Lisa? jdu do ložnice, v mihotavém světle svíčky vidím Lisu. Leží bez pohybu... proboha je mrtvá... ne jenom spí, její hruď se klidně, pravidelně zvedá. Její hebká, tvář, rudá ústa, lákají mě... musím ji políbit přiblížím k ní svou tvář cítím její dech, je nějak podivně horký až nepříjemně moc, je snad nemocná? probouzí se, otevírající se oči jejichž blankytu jsem kdysi podlehl však na mne nehledí, s láskou, ale rozšiřují se hrůzou... výkřik, ticho. Ze zadu slyším hlas, ten hlas znám, ano ten cizinec, večeře, záblesk a pak tma... ne ještě nějaké formule, nerozumím co říká, je to odporné, zvláštní světlo, proboha mé... Slyším ten hlas, je to spíš syčení než mluva, ale tentokrát už rozumím dobře...

Zab ji, Zab ji stále to slyším ale ON už nemluví, slyším to ve své hlavě. Hladím ji po krku, sjíždím níž, tak hebká a horká, ten žár... Líbám ji, laskám svými rty, cítím tu vůni, jakoby poprvé, hlad. Dívám se na své dílo, cítím ten nasládlý pach krve. V rohu se krčí vyděšená Dorka; náš andílek, strach ji oněměl. Prchám pryč, proboha co sem to udělal??? „Liso“ promiň nechtěl... nechtěl jsem. Zase ten hlad, mám hlad, ještě zůstala ruka.
Proboha co se to se mnou děje... „ta bílá ručka...“ Už vím kdo to byl... Bože proč jsi to dopustil, proč, PRÓÓÓČ.