Články&Eseje

Limbus Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

Ženu, která mě porodila, jsem nikdy nepoznal – když jsem byl asi týden starý, zabil jsem ji. Můj otec zemřel tři roky na to, padl v bitvě při pokusu o znovudobytí našeho ztraceného království. Mně tak zůstaly na krku trosky někdejší slávy mé rodiny – rozpadající se hrad v Avalonu, prázdná pokladnice a smečka krvežíznivých šlechtických rodů, bez ohledu na situaci prahnoucích po královské koruně prince Chaosu. A na to všechno jsem samozřejmě musel teprve uplatnit své dědické právo silou svých zbraní a svých čarouzel, protože ihned po otcově smrti jsem byl zabit a mé tělo bylo shozeno ze Zpívajících útesů do Našeho moře.

Není třeba dodávat, že to už jsem se fakt nasral.

* * *

Probral jsem se do vůně a zvuků moře. Ležel jsem na písčité pláži se zavřenýma očima a pokoušel si uvědomit sebe sama – připadal jsem si hůř než po týdenním flámu. A kdybych měl tušení, co všechno se dělo s mou duší během těch tří dnů, než mé teprve tříleté tělo dorazilo od Avalonu ke břehům tohoto bezejmeného ostrova, jakákoliv poznámka o kocovině by pozbyla lesku.

Pomalu jsem si začal vybavovat sny, které se mi v průběhu oněch tří dnů zdály.



Sen první

Horký trůn

První tady byl rod Devranů. V erbu měli ebenového dekapitovaného havrana na žlutém poli a každému, kdo byl ochoten je poslouchat tvrdili, že to má značit jejich sklony k aktivnímu životu a neschopnost odpouštět křivdy – jakým způsobem toto bezhlavý letící havran symbolizuje, už ovšem nikdy neupřesnili. Z krku mu tryskal proud krve, bez ohledu na to, že drobné havraní srdéčko sotva bije s takovým zápalem, aby dokázalo pumpovat krev v podobně veselém proudu. Na podobné téma jsem napsal několik prací, ovšem, až když jsem byl starší…v mládí mě heraldika nikdy moc nebrala.

Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, nechal jsem si zavolat lorda Neulanda, a zeptal jsem se ho, kde je má koruna.

„Oh, sire, vy myslíte korunu vašeho ctěného pana otce, krále Avalonu?“

Hrubě jsem jej přerušil, a není se mi co divit,

„Ta koruna je nyní po právu moje, lorde, a můj otec nebyl pouze králem Avalonu, nýbrž si činil nárok na titul vládce Chaosu, kterýžto mu nikdo nemohl upřít. Tento titul si hodlám v brzké době sám vydobýt, ovšem princem Chaosu jsem byl a králem nyní po otcově smrti jsem – a ptám se vás znovu, lorde, kde je má koruna?“

Při pohledu na lordův úsměv by se odvrátil i citron.

„Oh, dozajista sire vím, kterou korunu máte na mysli – vždyť ji měl váš nebohý zesnulý otec na hlavě, když vyjížděl do té osudné bitvy! Obávám se, že od té doby jsem ji já, ani nikdo z našich šlechticů nespatřil. Ovšem, jsem si jist že vás potěším sdělením, že…“

„Už po ní dávno pátráte, viďte, lorde Neulande.“

„Oh, sire, vaše bystrost si nezadá s vaší…eh…“ Zatímco v duchu marně vybíral některou z mých dalších mnoha kvalit, mávnul jsem rukou.

„Dobrá, lorde, vaše starost vás ctí.“

„Jistě, sire, rodu Devranů nikdy neleželo na srdci nic jiného než dobro královské rodiny, vskutku.“

Vskutku. Věděl jsem minimálně o dvou třech nehodách, zahrnujících obligátní závěsy a popůlnoční hradní schodiště…samozřejmě, tyhle věci se odehrály v minulosti. Ovšem, minulost jest velmi flexibilní pojem. Vskutku.

„Samozřejmě, lorde Neulande, o vaší loajalitě nikdy nebyl ani stín pochybností. A jsem si jist, že i ostatní šlechtické rody pátrají, seč jim jejich síly stačí, že? Tak trochu jako parta prospektorů na Aljašce, nemám pravdu?“

„Velmi vtipné, sire, dozajista…“

„Sklapni, Neulande.“

„Jistě…sire. Omlouvám se. Mohu nyní odejít? Rodové záležitosti, jistě chápete…“

„Ano. Přeji vám hodně štěstí v pátrání po mé koruně, lorde.“

„Sire…děkuji…a možná z mé strany trochu nevhodná poznámka na závěr, ale…uvědomujete si, že ta koruna nebude oficiálně vaše, dokud neproběhne, takříkajíc, oficiální korunovace? Za společné účasti a společného souhlasu většiny šlechtických rodů?“

„Buďte si jist, lorde, že tuto vědomost jsem nasál již s prvním lokem z prsů mé drahé neznámé nebožky matky. Můžete jít.“

„Děkuji, sire.“

Odešel, chcípák. Roztrpčil mě (a že jedenáctiletí se umějí trpčit), tak jsem si nechal zavolat Křeva.

Křev byl můj důvěrník a přítel, pokud se to tak dalo nazvat. Byl přítelem mého otce a pro mně představoval jediný pevný bod, o nějž se dalo ve víru „palácových intrik“ opřít. Často jsem se ho ptal, proč vlastně nejel do války s mým otcem, když byli tak dobří přátelé, a jeho odpověď byla pokaždé jiná.

„Přání vašeho otce, sire.“

„Byl jsem tou dobou nemocen, sire.“

„Musel jsem se zúčastnit pohřbu své nebohé staré pramatky, sire.“

„Žil jsem v iluzi vlastního těhotenství a nechtěl jsem v důsledku těžké cesty potratit, sire.“

Jak vidíte, můj záchytný bod nebyl v jistých ohledech příliš pevný. Ale byl jediný, který jsem měl.

„Hledáme korunu, Křeve?“ Otázal jsem se jej ihned, jak se ukázal.

„Ne, sire. Hledají ji všechny ostatní rody.“

„Všechny ostatní rody hrají ve prospěch všech ostatních rodů, Křeve, ty idiote, ne v náš prospěch. Chci, abychom ji hledali taktéž, a abychom ji našli. Ne, to nebylo úplně přesné…abychom ji získali. Mrk mrk.“

„Sire, právě jste nahlas řekl ‚mrk mrk‘“

„Sklapni, Křeve. Pochopils, co jsem ti právě teď řekl?“

„Přikývnutí, sire. Vydám patřičné pokyny.“

„Díky, Křeve. A teď mi něco zahraj, buď tak hodný.“

„Na co má můj pán náladu?“

„Snad něco mírně kabaretního, abych se mohl sám pro sebe pobavit všemi těmi jedy, dýkami a vlajícími záclonami.“

„Takže něco mezi temnou gotickou chodbou a zaplivaným bordelem z třicátých let?“

„Křeve, ty jsi dokonalý.“

„Byl jsem znám i pro tuto vlastnost, sire.“

„Tak spusť.“

Křev se posadil na rybářskou stoličku, zakřivil ruce a prsty v gestu, jako by držel mandolínu a začal brnkat do prázdného vzduchu. Já se posadil na podlahu k jeho nohám, přivřel oči a mírně povolil sevření pružiny, která byla napjatá i ve spánku – pružiny s čepelí pro každého úskočného šlechtice, který by snad měl příliš mnoho ambicí, než může lidskému zdraví prozpívat.

A nebo se to možná odehrálo takhle.

Vyplížil jsem se ze své komnaty, skryt ve stínech pochodní jako slavný Garret, král vznešeného umění vyzvědačského. Vyplížil jsem se v podvečer, protože jsem předpokládal, že mě budou očekávat spíš za hluboké noci – mohl jsem se také vyplížit k ránu. Ale hrát příliš dlouho podobný myšlenkový poker se nevyplácí, člověk nakonec dřív nebo později složí karty sám před sebou a to je definitivní konec. Nehodlal jsem však zatím ani jít do hry se vším – spíš jsem tak jako nenápadně klepal na dřevo.

Po temných chodbách jsem se proplížil až do kuchyně, kde jsem hodlal sehnat něco k jídlu – něco, co by nebylo „prověřeno“ zbytkem osazenstva na tomto hradě. Nenáviděl jsem se za to, že se stále nacházím v situaci nahrávající této paranoie, ovšem dosud se nedalo nic dělat – z hradu jsem utéct nemohl, neměl jsem se o co opřít – a i tady jsem měl pouze Křeva, který mi sice byl nápomocen jak jen mohl, ovšem i on měl své limity.

Hradební černá kuchyně páchla spáleninou, s podivných chuťovým ocasem, pokud člověk ten smrad ochutnal na jazyku. Těžko odhadnout, které ze vzácných koření na tom mělo svůj podíl, nebo který ze vzácných jedů. Udělat pořádek mezi rody, postavit je do latě…jeden z mnoha úkolů, které jsem si předsevzal.

„Sire.“

Sice jsem se ani nepohnul, ale v duchu jsem málem vyletěl z kůže. Ze stínu se vyloupnul mladý muž v černozlaté tunice, barvách DeVranů. Na svůj věk měl velmi prořídlé, světlé vlasy a obličej, ve kterém ostře řezané rysy pomalu prohrávaly bitvu s tukovými váčky na tvářích a pod krkem.

Dobrá, čas změnit taktiku. Ani náznakem jsem se nerozhlédl kolem – věděl jsem přesně, kam schovat tělo.

„Á, ty jsi…hmm…“ předstíral jsem se svraštěným čelem, že si nevybavím jeho jméno.

„Vikomt Lerain DeVran, sire, a váš ponížený služebník. Smím Vám snad něco obstarat?“

Ano, vikomt Lerain DeVran, jeden z těch menších křiváků a podloubníků, jehož vikomství je proslulé svými zaplivanými hernami a bordely. Malý, neurotický anarchista, kterému nejde ani tak o bohatství či moc, jako spíš o přilákání pozornosti. Chce být uznáván jako nebezpečný, nevyzpytatelný živel. Chce, aby si před ním nikdo nemohl být jistý. Dětinské, pokud se ptáte mně.

„Obstarat, vikomte? Snad leda kdybych chtěl balík cinknutých karet nebo špinavou děvku, ale jak můžeš sám vidět, na oboje mám ještě trochu času.“

„Oh, výborný žert, sire. Je vidět, že lež má krátké nohy. To samozřejmě neměla být žádná narážka. Teď někdy bude přece jeho Jasnost slavit narozeniny, že? Kolik že už to…“

„Třináct, vikomte. Doufám, že nějakým vkusným způsobem projevíš svoji oddanost koruně.“

„Ale o tom nemůže být pochyb, sire. Tedy, když je řeč o koruně…“

„Pořád ji hledáte, co? Jako smečka prasat na lovu Zlatého lanýže.“

„Haha, velmi vtipné sire. I když, jsem téměř přesvědčen, že prasata netvoří smečky…“

„Netvoři, to se ti povedlo, vikomte. Ať už tvoří cokoliv, ať už jsou to prasata nebo netvoři, jedno je jisté – tu korunu dostanete leda přes mou mrtvolu. To je slovo do pranice, že?“

„Tedy, sire…opravdu nevím, co Vám na to mám říct. Když jsem se Vás prve otázal, zda vám smím něco obstarat, měl jsem na mysli něco k jídlu – vida, že jste se takhle pozdě vypravil do kuchyně a nikoho zde nezastihl.“

„Zvláštní, viď? Obvykle se tu vždycky někdo ochomýtá. Zajímalo by mě, kam všichni zmizeli.“

„Haha, sire, vypadá to, že jsme tu jen mi dva.“

„Haha, vikomte.“

„No, přál byste si tedy něco, sire?“

„Ano, vikomte, přál. Pořádně silný vývar, mám pocit, že na mě něco leze.“

Šlechtic bezeslova zatleskal rukama a pod hrncem s vodou vyšlehly plameny, které se vzápětí zmírnili v potřebné míře.

„Pěkný trik.“

Lerain DeVran něco zamumlal a sebral ze stolu nůž na krájení masa. Nemohl si všimout toho, jak jsem přivřel oči a jak plamen pod hrncem zintenzivněl, až se kov rozpálil takřka do ruda.

Ve chvíli drobného bezčasí, kdy se linka nože jakoby rozhodovala mezi masem hovězím a masem následníka trůnu, se od kamenných stěn černé hradní kuchyně odrazil zmučený výkřik, který sílíl a kolísal a nabýval na tragičnosti, až se zlomil v bezmocné bublání a crčení ze dna podlahy.

Prázdný hrnec jsem odkopl stranou, vytáhl vlastní vystřelovací dýku, kleknul jsem si zmítajícímu se šlechtici na hruď a s výhružným cvaknutím mu přejel hrotem oční víčko.

„Buď tiše, malý vikomte. Zajdi si za mastičkářem, ať mi na oslavě neděláš ostudu. A dobře si rozmysli své další kroky, důrazně tě k tomu nabádám. A pro tvé vlastní dobro doufám, že můj kuchař je stále schopen vykonávat svou funkci, ten chlap je poklad. Teď tě tady nechám. Dobrou noc.“

Z jeho oka ukápla malá kapka krve doprovázená zakňučením. Nakonec asi bude přecejen k ničemu. A mě teď čeká osud všech zlobivých dětí…půjdu spát bez večeře. To by ho jeden vážně zabil.

* * *

„U nás máme takovou malou průpovídku…bytosti řádu konstruují složité a citlivé mechanické přístroje a pomůcky, aby s jejich pomocí změřili a určili čas. My jednoduše nikdy nechodíme pozdě.“

* * *

Sen mi probleskl hlavou jako tříštivá kulka. Jméno…? K čertu…Měl jsem pocit, že se mi hlava pokouší odtrhnout od krku a jde se vykoupat do moře. Konečně jsem se odhodlal pootevřít oči…k mému překvapení mě neoslnilo tropické slunce, jen jsem zahlédl hejna racků na pozadí přelévajících se ocelových mračen, skrze něž si k mým očím nenašel cestu žádný sluneční šíp. Nad očními oblouky se v mírném vánku kývaly ostrobřité listy palem a do řevu ptáků konce mých nohou neustále omýval příliv slané vody, až se mi z toho udělalo nevolno. Popolezl jsem na loktech o kousek výš, a ozvalo se hrábnutí do strun.



Sen druhý

Matka Babylonská

Blížil jsem se ke konci své poutě. Oba moji rodiče byli mrtví, ale přestože jsem se toho o nich v průběhu let dozvěděl spoustu, nic z toho mi nedávalo odpověď na některé drobné nejasnosi o mně samém.

Stál jsem před těžkou branou chrámového nevěstince. Bylo to uprostřed noci a déšť bičoval zdi Paříže. Z dalekého, krásného a slavného Avalonu jsem se dostal až sem, do největší odpadní jímky Galie. Abych Paříži nekřivdil, určitý zašlý lesk minulosti se jí podařilo si uchovat, ale anarchie panující v celé Galii měla na hlavní město tragický dopad.

Zabušil jsem na bránu, ztěžka. Nečekal jsem tak dlouho jak jsem si myslel, že budu – po chvíli se ve vratech odsunulo kukátko a do mých se upřel pár očí protkaných hustou spletí rudých žilek. Člověk za branou buďto nespal posledních třista let, nebo neměl daleko k smrti předávkováním. Nebo to nebyl člověk.

„Otevři bránu.“ Řekl jsem. Měl jsem na sobě dlouhý černý kabát se stříbřitě rudými sponami, nemohl jsem popřít svůj Avalonský původ. Deštěm slepené vlasy mi rámovaly tvář, velmi krásnou tvář, pravdu povědíc. Odpověděl mi drsný, hlasitý šepot, z něhož čišela smrtelná únava, která v kombinaci se škytavkou zněla poměrně exoticky. I přes dveře jsem cítil zkažený dech páchnoucí po cibuli.

„N-n-nebudu otevírat žádnou posranou bránu, ty n-n-nevystříkanej debile. Padej do fronty jako fšichni v-v-vostatní, kurva. Je tam úplně speciální vchod p-p-pro vás, co nedokážete ani sbalit babu, ani udržet č-č-čůráka v kalhotách.“

To byla zčásti pravda. Chrámový nevěstinec byl samozřejmě v provozu i v noci, ovšem tradičně se do něj vcházelo jedním z mnoha bočních vchodů, na rozdíl od hlavní brány doslova zvoucích k návštěvě. Měl jsem však své důvody, proč chci vstoupit zrovna tudy.

„Bránu otevíráte jen při zvláštních příležitostech, že? Většinou z obřadních důvodů. Otevři.“

„Jo, při zvláštních p-p-příležitostech. Hele, bejku, je mi jasný, že přijít vo věneček je p-p-pro tebe hroznej vodvaz, ale my vostatní z toho až tak vodvázaný nejsme, takže…“

Jedním gestem ruky jsem odsunul druhá dvě kukátka, každá o něco níž než to první – návštěvníci tohoto místa byli různých velikostí (a potřeb). Než ze sebe smrtelně unavený dveřník vykoktal protest, jedním otvorem jsem ho držel za tuniku a přes druhý do něj vrážel ústí pistole.

„Nechej otevřít bránu, nebo zavolat svého představeného. A vzhledem k tomu, že volání představeného by z tvojí strany vyžadovalo spoustu vysvětlování a v zásadě by to pouze posloužilo jako odklad k otevření brány – co kdybys rovnou otevřel tu bránu? Věř mi, nerad bych si ji otevíral sám…co kdybyste ji někdy potřebovali zase zavřít?“

„Fajn, k-k-kámo, stačí říct, ne? Takže kdybys mě p-p-pustil…“

Pustil jsem ho. Ze zkušenosti už vím, že dovedu být velmi přesvědčivý, takže jsem se nebál toho, že by neuposlechnul. Dar po rodičích? Jestli, tak je to lepší než pihy na nose…

Brána se začala otevírat.

* * *

Ve vstupní chodbě nebylo mnoho světla, hořelo tam jen několik pochodní. „Bratr dveřník“, jak jsem si pojmenoval svého neochotného vrátného, byl drobný mužík s bledým obličejem, kromě chaotického strniště pokrytého ještě jakousi vyrážkou, nejspíš z nařezaného toluenu. Nervózně si mnul ruce a pokukoval po zvonu, který měl položený na stolku u stěny a kterým by jistě mohl přivolat ostatní mnichy.

Nechápejte to špatně. Mnichové v chrámu Divženy nebyli žádní pasáci. Jen se starali, aby se děvčatům nic nestalo.

„Vidíš, ani to nebolelo.“ Zle jsem se na něj usmál a schoval pistoli do pouzdra. „Teď mě dovedeš nahoru do kaple. A nemusíš mít strach, nebudou z toho nepříjemnosti…možná se staneš dokonce slavným, pokud mě něčím vážně nenasereš, ty malá vychcaná hromado sraček. Jdeme.“

Šli jsme. Do skály tesanými schody obloženými dubovým dřevem, kolem překvapeně a nedůvěřivě se tvářích mnichů a kněží, kteří byli zrovna ve velkém shonu – kvapem se blížil Divženin svátek. Čety sester praly obřadní roucha, leštily ceremonální hole a čistily kožené řemeny. Nižší novicové byli roztroušení po městě a sháněli tradiční sváteční drogy na poslední chvíli s tradičními svátečními přirážkami. Starší mnichové dávali dvojnásobný pozor na klientelu děvčat a zvláštní Divženiny oblíbenkyně pro tento rok doslova zamykali v jejich celách, aby před oslavou nepřišly ke zbytečné úhoně. Kněží si v šibeničním termínu opakovali prastará skripta a výtahy z posvátných textů, které byly na mnoha místech potřísněny alkoholem, krví a plné propálených děr. Panovala velmi napjatá atmosféra a všichni byli napjatí jako struny – o to víc, že právě pod tímto tlakem si nemohli vyjímečně střelit nic na uklidnění.

„Co to má kurva znamenat?!“ Zaburácel hlas za námi, když jsme procházeli kolem chodeb s ubytovacími celami. Zastavil jsem se a bratr dveřník se roztřásl jako somrák bez bot uprostřed zimy.

Dlouhými kroky k nám mířil vrchní akolyta, masitý hlap s býčí šíjí a holou hlavou. Měl stejnou, nikdy nikým nepranou kutanu jako všichni ostatní mnichové, ale místo lana ji měl převázanou ostnatým řemenem se spoustou okultních symbolů. Na nohách měl obrovské sandály s kovovými přezkami a v ruce držel smotaný černý lesklý bič stylizovaný do podoby zmije zahrady zakázaného zla, hada, který obývá sféru blízko Gehenny a obecně symbolizuje velmi silnou neřest a neschopnost odolávat pokušením.

Had ze mě nespustil oči a tiše syšel.

„Co to má znamenat?“ Zopakoval vrchní akolyta svou otázku. „Kdo je tenhle Avalonský šupák, Slámoši? A jak je možné, že jsi ho pustil hlavní branou?“ Zaměřil pozornost svého biče mým směrem. „Půjdeš se mnou, vole…“

„Přišel jsem si promluvit s hlavním knězem. Půjdu, jakmile budu mít své odpovědi – nebo ještě lépe, půjdu, až se mi bude chtít. Jdi mi z cesty. Vole“

Vrchní akolyta se usmál, napůl unaveně, napůl zhnuseně, asi jako kdybych mu do přihrádky „k vyřízení“ hodil vzorek stolice. Začal schválně pomalými pohyby odmotávat svůj hadí bič. Bratr dveřník, řečený Slámoš, se pokoušel splynout se stěnou a předstírat, že tam vůbec není. Moc se mu to nedařilo, protože bez vlastního vědomí neustále vyrážel krátké kníkavé zvuky, jak jeho rozežraný a překopaný nervový systém reagoval na náhlý nával adrenalinu.

„Řekl jsem, abys mi šel z cesty!“

Akolytovy prsty ztuhly, kobra přestala syčet a bratr dveřník škytnutím polknul své další kníknutí.

Byl to trochu risk, ale ukázalo se, že jsem se trefil – kněží a zasvěcenci kultu bohyně Divženy znali podobný tón velmi dobře. Je to modulace hlasu, která z vašich vnitřností nadělá struny a vy budete tancovat, jak já hraju…

Obvykle jej používají nejvyšší kněží při určitých klíčových částech obřadů a rituálů a dospějí k němu celoživotním tréningem – a celoživotním pálením čibuku.

* * *

Dveře do pracovny nejvyššího kněze se rozletěly, když jsem jimi prošel, a za mnou neochotně poklusával vrchní představený noviců, několik nižších akolytů, hlouček mnichů a pár kněží – nikdo z nich asi zrovna neměl nic na práci a každý si domýšlel jiné důvody, proč nějaký cizinec vede očividně rozhořčenou výpravu k nejvyššímu představiteli tohoto chrámu – to už jsem působil dojmem, že sem jistým způsobem patřím. Někteří si mysleli, že jsem nějaký druh inspekce a šli za mnou nejspíš z jakési zvrácenosti; jiní se dohadovali, že jsem přišel oznámit nějaký neuvěřitelný zázrak, který by spadal do klína Divženě – to se občas stávalo, i když podobné případy byly často vyřízený ještě před vchodem, množily se nejčastěji s každým drobným oživením místního rostlinného trhu. A zbytek si prostě myslel, že jsem přišel hlavního kněze z nějakého důvodu zabít či zbavit funkce a chtěl vidět pořádné divadlo.

Nejlepší bylo, že pravdu mohli mít všichni.

Ignoroval jsem vzrušený šepot za zády, jak si jednotlivé náboženské šarže vyměňovali názory na vzniklou situaci, jen představený akolytů mlčel.

Za těžkým kamenným stolem, jehož desku podpíralo poměrně poutavé sousoší několika velmi vyvinutých a velmi spoře oděných šlapek – patrně tradiční součást inventáře – seděl prastarý vyschlý stařec, který se prudce narovnal, jakmile jsem bez zaklepání vešel. Jeho tvář byla tváří starého prostopášníka, jednoho z těch, kteří mají to štěstí a všechny jejich neřesti je nepřipraví o život v mladém věku, takže můžou beztrestně pokračovat v jízdě. Jeho kůže připomínala pergamen máčený ve víně, poslední chomáče vlasů měl nažloutlé, oči vypadaly jako dvě scvrklá zkažená vejce, v důlcích se ale pohybovaly čile jako ruce skořápkáře.

Překvapením se rozkašlal, sípal a dusil se, jako hyena v posledním tažení. Křečovitým pohybem pleskl dlaní někam pod stůl. S vyjeknutím odtamtud vyskočil malý zlatovlasý hošík se zarudlýma očima a nudlí u nosu. Při pohledu na mě vystrašeně vypísknul a vběhnul do jedné ze stěn pracovny, která jej dokonale pohltila, jako by tu nikdy nebyl.

„Kazicuce,“ vykašlal prastarý kněz mým směrem. „Kdo jsi a co chceš, že mě rušíš z přípravy na veledůležitý sváteční obřad, co? A proč sebou táhneš polovinu mých podřízených? Mluv, cizinče!“ Zesílil hlas a zaplatil za to dalším záchvatem kašle. Ze záhybů roucha vytáhnul hrst nějakých smaragdových pilulí a zapil je mocným douškem z neoznačené láhve, která stála mezi bordelem na jeho stole.

Popošel jsem až k němu, takže nás dělila jen deska stolu, a opřel jsem se o ni klouby na rukou. Během těch pár vteřin jsem stačil prohlédnout jeho pracovnu. Byla přecpaná něčím, co bych označil jako něco mezi okultním svinstvem a sexuálními pomůckami. Byly tam pružné, bohatě zdobené plácačky, sada řetězů jako vystřižená ze sklepení Římské inkvizice, velká kolekce masek zobrazujících většinou různá zvířata z mnoha možných i nemožných sfér a potom lidské tváře, od andělů přes opilce, tváře vyjadřující náboženské vytržení, drogové vytržení, radost, nenávist a mnohé další. Byly tam stojany plné vysokých svíček, kostýmy a vůbec velká spousta věcí určená k popření všech možných tabu – všemu ovšem vévodila obří sbírka umělých penisů – gumových, dřevěných, zlacených, požehnaných, prokletých i magických, se žlábky na krev nebo s různými veselými zakončeními, kde jsem si povšimnul především něčeho, co vypadalo jako regulérní palcát.

Zadíval jsem se prasečímu knězi do očí.

„Kdo jsem je zároveň to, proč tu jsem – mnoho měsíců jsem pátral po svém původu a má cesta mě zavedla sem. Rád bych si s tebou, kněze, pohovořil v soukromí. Všichni ti lidé za mnou mě následovali pouze ze zvědavosti, jak se možná domýšlíš, nevešel jsem sem tradiční cestou.“

„Jo, přišel hlavní branou!“ Vykřikl někdo z davu namačkaného ve dveřích. Vrchní akolyta také popošel dovnitř a s drobnou úklonou se pravil: „Ovládá hlas, šéfe. Nechal jsem ho projít, protože si myslím, že by nebylo marné jej vyslechnout. Odpusťte.“

„V pořádku!“ Zaskřehotal stařec a dál na mě upíral své korálkové oči. „Už je to dlouho, co tenhle starý bordel zažil trochu vzrušení. Můj představený akolytů zde zůstane, cizinče…je to také můj důvěrník, proti jeho přítomnosti nemůžeš nic namítat. Vy ostatní zmizte! Jestli nebude do rána chrám v plné polní, budete měsíc o polovičních přídělech!“

Akolyta s hadím bičem a býčí šíjí se přesunul za stůl svého nadřízeného a po cestě zahnal kopancem kluka, jehož zlatovlasá hlava vykukovala ze zdi a poslouchala, co si tu povídáme. Hlouček zklamaných mnichů se začal s šoupáním nohou rozcházet po svých povinnostech. Starý kněz zašeptal skrze zmodralé rty několik tichých slabik a pravil:

„Tak, teď můžeme nerušeně hovořit, cizinče. Já jsem Dion, nejvyšší autorita v tomto chrámu bohyně Divženy, a toto je Bernard, můj vrchní akolyta. Tvoje jméno jsem přeslechl.“

„Žádné jméno jsem ti nesdělil, starče. Má matka mi žádné nedala, nebo si je aspoň nepamatuji – týden po svém narození jsem ji připravil o život. To není problém, protože mám všechny důvody se domnívat, že to nebyla má skutečná matka. Vystřídal jsem za život několik jmen, která vás teď nemusejí zajímat…“ Odmlčel jsem se.

„Jsem Avalonský princ, právoplatný dědic koruny Chaosu. Můj otec zemřel rukou Řádu kdesi na úbočích Rozervaných Alp. Každá živá duše na území Galie udělá jedině dobře, pokud se mnou bude spolupracovat, protože stačí jediné mé slovo, a legie Chaosu vyrazí směrem k branám Říma, aby pomstily smrt mého otce. A co stojí mezi Římem a královstvím Chaosu, starče?“

Během mé řeči se Dionovy vrásky prohlubovaly, zbytky vlasů zprůhledněly, ličidlo se mu začalo loupat z tváře. Vypadalo to, jako by se ve svém křesle zcvrknul, rozhodnut už nikdy neopustit bezpečí svého stolu. Když jsem mu, rétoricky, předal slovo, trochu se mu vrátila barva. Jeho pobočník zatím svíral násadu svého biče, až mu bělaly klouby.

„Země galského kohouta…“ zašeptal Dion. Vzhlédl, jen aby spatřil můj krutý úšklebek.

„Správně, starče. A jistě znáš vojáky…je mnohem lepší, pokud mají náladu spolupracovat. Nebudeme to teď dál rozvádět…legie Chaosu jsou daleko, teď jsem zde jenom já. Bylo mi řečeno, že se mi tu může dostat odpovědi na otázku mého skutečného původu…víš už, kam tím mířím, kněze? Pokud jsi chytrý…a já věřím, že hloupý nejsi…tak je ti jasné, že máš další velmi dobrý důvod, proč mi prokázat patřičnou úctu.“

Starcovi ruce se roztřásly, když se naklonil a přihnul si ze své neoznačené lahve. Poté, stále beze slova, neohrabaně vstal ze svého trůnu krále pasáků a vydal se šouravým krokem k malé poličce, kde bylo naskládáno několik málo odřených, odporných knih. Trpělivě jsem vyčkával, přestože mi to dělalo docela potíže. Střídavě jsem sledoval starého velekněze, střídavě si měřil vrchního akolytu – nemělo už ani smysl tvářit se vyzývavě, muž zcela podlehl starcově dojmu a zdráhal se i navázat se mnou oční kontakt.

Dion se nakonec dobelhal zpátky ke svému stolu, ohnutý pod vahou starých svazků.

„Tvá řeč je přesvědčivá…princi Chaosu. A jistě naráží na jedno z prastarých proroctví, na jedno z mála, které je uvedeno v těchto listinách…dáš mi teď okamžik, abych vyhledal patřičnou pasáž…?“

Nedopřál jsem mu jeho vzácný okamžik, neboť jsem zaujal prostou řečnickou pózu ulice a zadeklamoval mátovým hlasem:


„Když nesvaté příměří bylo znovu rozbito,
mezi blázny severu a pošetilci jihu,
démony z Jam a orly výšin
co bylo ztraceno se nalezne, to –

co mělo být záhy zapomenuto,
bude se připomínat po věčné časy
a vzejde z lůna Babylonských mešit
a šikmých věží Podzimu.

A bude vládnout mocí prokletých,
sám odsouzen k životu…“

Stařec složil své žílami protkané ruce bezmocně na hromadu posvátných textů, z nichž jsem zrovna citoval. On i vrchní akolyta se pohroužili do mlčení hlubokého a těžkého jako je nebe nad oceánem.

Potom, jako na nějaký nevyslovený signál, oba obešli sakrální stůl a padli předemnou na zem, jako by je zasáhnul blesk – rozhodili ruce, zvrátili brady ke stropu, oči doširoka rozevřené.

„Vstaňte,“ poručil jsem. „Potřebuji, starče, abys mě během nadcházející slavnosti Spálených vinic nechal promluvit se svým bohem – chci se zeptat své matky, jaké jméno jsem od ní dostal.“

Stařec se za pomoci svého akolyty zvedl ze země, stále přerývaně dýchal a hledal v záhybech roucha svoji medicínu.

„Sire…nechci se Tě nijak dotknout, ale pokud vám to jméno není známo, je tu ještě ta možnost, že…opravdu je to jen dohad…že možná nejsi jedním z jejích vyvolených, možná…že pro tebe ani žádné jméno nemá.“

V duchu jsem sevřel pěsti, až mi zpod nehtů vystříkla krev.

„Děkuji ti za tvůj fundovaný názor, starče…ale na to se tvého boha zeptám sám, pokud dovolíš.“

Nebyl jsem k veleknězi své matky tak docela upřímný. Neměl jsem žádné legie, neměl jsem žádný titul, a měl jsem jen zlomek schopností, které by mi příslušely. Byl jsem jen troska vyplavená na břeh, snažící si zoufale vybavit svou minulost. To se ale mělo změnit ve chvíli, kdy získám své jméno – a sám si určím svůj osud. A ten nebude menší, než koruna Chaosu jako dědictví po mém otci, moc poloboha jako dědictví po mé matce, a krev mých vrahů a vrahů mého otce na mých rukou, zatímco budu stát v rozvalinách Říma, Trionu a všech ostatních bašt Řádu jako první člověk v dějinách sfér, který vnesl chaos i do ocelového srdce Mechanu.

Dobře, ne tak úplně člověk.

* * *

Struny vzdušné mandolíny. Zničehonic mně místo mořské vlny zalil pocit domova, který jsem necítil již mnoho a mnoho let.

„Jste vzhůru, sire. Už bylo na čase.“

Hlas tak známý, že bych mu bezevšeho půjčil klíč od hradu.

Připoměl mi jiný hlas, tak specifický, že ani průstřel hlavy jej nedokáže vymazat z paměti. Hlas, v němž jsem kdysi slyšel hořící sféry, krvácející bohy a Řád slintající na podlaze. Hlas, který ke mně promlouval něhou.



Sen třetí

Křižovatka

Existuje jedno poměrně zvláštní místo – Křižovatka. Je to v podstatě místo anarchie, kde se Řád s nikým nemazlí. Je to jedno z největších center kultury skrze celé sféry, možná to největší vůbec. Je to striktně tolerantní místo – kdo se projevuje netolerantně, nebude se projevovat dlouho. Kterýkoliv ze smrtelných vládců či bohů se pokusil Křižovatce vládnout buďto zmizel, nebo se zbláznil. Defakto nikdo tam nevládne – je to nejdemokratičtější místo ve sférách. Na druhou stranu, najdou se tací kteří tvrdí, že to místo si vládne samo – že samo je jakousi tajemnou silou, jakýmsi středem všeho dění, že má vlastní duši a vlastní úsudek.

Je to obří vesmírná stanice visící ve vzduchoprázdnu, a ještě nikdy nebyla prozkoumána celá.

Vydal jsem se tam najít zbraň, která dokáže zničit celé sféry – a našel jsem ji. Když se umíte poohlédnout v úzkých uličkách Křižovatky, můžete najít cokoliv. Cokoliv.

* * *

„Víte, co mi vždy přišlo zvláště zvrácené a zároveň…fascinující?“ Otázal jsem se. Velký duch se zatím blížil svým tanečním krokem, při němž vypadal takřka jako na bruslích, ke svému zvířecímu příteli – třísetlibernímu puguárovi s přiléhavým jménem Zvíře 3/14.

„Ptám se, co vám přijde zvláštně zvrácené a zároveň…fascinující?“ Odpověděla ona.

Velký duch se narodil ve vzdálené sféře a Velký duch ani nebylo jeho pravé jméno, nýbrž přezdívka, kterou jej lidé na základě nepřílišného kulturního taktku počastovali a kterou kdyby uslyšel jeho soukmenovec, Velký duch by vypustil duši. Jeho domovem byla odpradávna divoká džungle a rozsáhlá step. Ve své rodné vesnici byl nejvyšším šamanem a díky svému vlivu ovládal i mnoho vesnic sousedních. Běžně hovořil s bohy a občas přišel s takovou myšlenkou, že z něj jeho soukmenovci dostávali husí kůži.

Při nájezdu otrokářů dokázal samojediný na jedné z jejich lodí vyvolat povstání, během kterého se lodi zmocnil a nastavil první kurz, který svou číslenou kombinací nepřípomínal žádného z jeho domácích bohů.

Nikoho nepřekvapí, že jeho cesta vedla do Říma.

Ukázalo se, že jednoduše potvrdil zpáteční kurz (na vesnické škole se mezihvězdná navigace brala jen zběžně) a dopravil loď do jejího domovského přístavu, kde se mu dostalo spíše vlažného přivítání.

Byl okamžitě zotročen a vzhledem ke svému exotickému původu nakonec nasazen na boj v aréně. Ihned se projevil jeho skrytý talent na komunikaci a manipulaci se zvířaty, a po mnoha obchodních tahanicích nakonec skončil v jedné z gladiátorských arén Křižovatky.

„Ptám se, co vám přijde zvláštně zvrácené a zároveň…fascinující?“ Odpověděla ona.

„Že totiž každý z otroků, který se dostane až sem, nemůže být v žádném případě nudný nebo nezajímavý člověk. Ať už bys vzala kteréhokoliv z nich, je to někdo, kdo toho spoustu zažil a má za sebou jistě velmi zajímavou životní dráhu. Scházejí se tu hrdinové, psanci, náčelníci, válečníci a žoldáci ze stovek různých světů. Každý je svého druhu pojmem, každý je obrovským potenciálem. A potom…“ Odmlčel jsem se. Otočila ke mně své pableskující oči a já ucítil její parfém, provedený mistrovskými tahy nezemských malířů.

„Ptám se tě, princi, a co potom?“

Za plexisklem se začala ozývat rytmická mantra, kterou Velký duch uvedl puguára do klidného stavu. Viděl jsem, jak hebce vytahuje z pouzdra svůj srp.

„Potom se ozve švih…“ protáhl jsem vzduch mezi zuby. „A všechno je pryč. Jeden úder, jeden zásah, jeden zlomek vteřiny stačí, aby to všechno bylo smeteno jako prach.“

Vteřiny. Přestat mumlat složitý relaxační chant z džungle, soustředit se na krční tepnu. Vteřina sem, vteřina tam, jako prach v přesýpacích hodinách. Ozvalo se zařvání jako úder bouře a do stěny kousek od nás narazilo tělo zalité krví. Ozval se tón a šum z tribuny. Lidé vstávali a navzájem se přelézali na cestě k sázkařským automatům.

„Jsi rozčarován, princi, takovým plýtváním. Zrovna ty, následovník Machiaveliho, Caesara, Xaviera. Tato dává najevo mírné překvapení a skrývanou radost.“ Cudně zavířila řasami a ve mně na okamžik vzkypěl vztek.

„Jsem následovníkem pouze svého otce…a své matky.“ Vycedil jsem s drobným náznakem, že v tomto tématu nechci pokračovat. Ona na to však nedbala.

„Vyjadřují pobavené překvapení spolu s pochopením, ale princi, vždyť jsi neznal ani jednoho z nich! Budeš opět následovat jen myšlenku, představu, kterou si o nich vytvoříš. A která bude taková, aby tobě samému nejlépe vyhovovala…“

Ponechal jsem to bez komentáře.

„Zabila jsi ho ty?“

„Mírně se červenám, nejspíš ano, princi. Pod dojmem tvých úvah. Domníváš se, že je to projev slabosti? Nedovedu skrýt svoji zvědavost.“

„Ano. A nezodpovědnosti. Jsi mladá…občas uděláš nějakou hloupost…“

* * *

Vlastně ji nešlo minout. Přestože se snažila skrýt, jako všechny jejího druhu, neodvedla tu nejlepší práci. Byla mladá a nezkušená, nejspíše jediná alespoň trochu bezbranná z tohoto velice, velice zajímavého sesterstva. Jak zvláštní, že ji nechaly volně pobíhat po Křižovatce…možná sama unikla z domácího vězení.

Potřeboval jsem ji uvěznit a vyslechnout, abych se dověděl o dalších jí podobných, starších, zkušenějších, nepohléhajících návalům emocí, nepokoušejících se snít své sny. S těmi je možno se domluvit, s těmi je možno především počítat. Do té míry, do jaké můžete počítat s tak mocnou bytostí chaosu. A pro každého jiného by to byla jen náhodná tvář v davu.

Pro někoho tak specifického je třeba nachystat velmi specifické okovy. Sevřel jsem ji rukama a dovolil jí, aby učinila všechno dokonalým. Ve chvíli kdy se otevřela, spoutala se se mnou ve velmi specifickém svazku. Uvěznil jsem ji v mýdlové bublině, uvěznil jsem ji v plameni svíčky. Zamknul jsem ji v její vlastní rajské zahradě.

A potom jsem ji začal mučit.

A potom vyslýchat.

Velmi, velmi se jí to líbilo.

* * *

Vydal jsem se tam najít zbraň, která dokáže zničit celé sféry – a našel jsem ji. Když se umíte poohlédnout v úzkých uličkách Křižovatky, můžete najít cokoliv. Cokoliv.

Jmenovala se…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

výborné. I v konfrontaci s mnohými soudobými autory fantasy, abych tak řekl. Dialogy byly sice sitcomediální, mě se ale velice líbily a vyjadřovaly mnoho z postav. Interakce myšlenek hl. hrdiny a dialogů postav byl skvělý. Byl zde i hezký sociální průřez, stručné, ale zato funkční nahození tradic a svátků.
Popisy skvělé. Celkem mi ale do celkového vjemu nezapadá "Křižovatka" a taky probuzení hl. hrdiny na pláži, resp. kdy se to stalo. Taky to, že první sen se mu zdál na pláži o horkém trůnu a další dva se mu zdály v prostředí horkého trůnu... je to tak? To mi nějak uniká, ale i tak je to velmi zdařilé dílo.


 Uživatel úrovně 0

Dobrý den, krásně jsem si početl, úžasná atmosféra textu a promyšlené neuchopitelno prostředí. Paráda. Čekám netrpělivě na pokračování. Před autorem smekám.


 Uživatel úrovně 8

Tato "věc" se velmi dobře četla, navzdory občasným chybám (jejichž koncentrace je však mírná) a puncu určité syrovosti a hrubosti textu (kteréžto jsou dány nejspíš právě tím, že Cohen to po sobě moc nečte). Ona syrovost ale působí jako klad, neboť text podobného typu, používající rétoriku vulgarit, snažící se o šokování čtenáře neznalého poměrů, není dobré zbytečně zdobit a umělkovat.

To neznamená, že popisy jsou odfláknuté, nebo že je to prvoplánové. Mám z textu dobrý dojem, že všechno v něm má své místo a vše je tam, kde to bylo zamýšleno. Zejméně popisy prostředí jsou geniální, a to ať už mám na mysli svět jako takový (který mě prostě zaujal při první zmínce a pak jsem jen hltal každou další informaci), nebo o konkrétní místa, zejména pracovnu velekněze, kde odstavec uzavírá gumový penis tvaru "regulérního palcátu". To bylo velmi trefně umístěné.

Že se Cohenovi daří vtisknout postavám charakter, to je jistě pravda. Nejsou to ploché loutky. Mám ale trochu pocit, že se mu nedaří vyhnout určitému druhu archetypů. Ono se jim ale vyhýbá dost těžko, protože vymyslet originální osobnost je fakt kumšt. Trochu horší věc, která se ale odstraňuje snáz, jsou dialogy. Nevím, co na to ostatní, mně přišly občas strojené, nepřirozené. Nedovedu si představit, že by takhle někdy plynul skutečný rozhovor. Lidé spolu prostě nemluví jako charaktery v temném fantazy sitcomu. Dá se to svalit na sen, ale to by se pak na něj dalo svalit všechno.

Další obrovský klad díla jako celku je zmiňovaná neurčitost času a místa. O tom se není moc třeba rozepisovat. Zaujme to a je to velmi chytrý tah. A i když svět Planescape: Torment znám jen odsud z doupěte a některých povídek (Holgerových a Melegantových), okamžitě jsem si na něj vzpomněl.

Tím se ještě dostávám k Lyriinu srovnání Cohena a Meleganta. Přikláním se ke Cohenovi, protože Melegant dá daleko víc na šokování a snaží se o něj příliš okatě. Také spoléhá na své pero a preciznost textu, takže zanikají jiné jeho klady. Naopak Cohen na preciznost nedbá a o to víc si pak vyhraje s napětím a plynulostí.

Jestli je to opravdu úvod k něčemu většímu, tak teda sem s tím.


 Uživatel úrovně 0

Velmi, velmi zajímavý příběh. Zdánlivě chaotický, nic v něm nemá řád, logiku, věci se dějí z důvodů, které nepotřebují, resp. které ani nemohou mít odůvodnění. Kdo kdy také hledal logiku a řád ve snech? Mno, třeba já. Zprvu jsem v tom hledala nějakou tajemnou červenou nit, co navlékne všechny sny či stavy nebytí bezejmenného prince vedle sebe jako korálky a myslím, že jsem ji snad našla, ale to není podstatné. Podstatné jsou obskurní výjevy, neuvěřitelno, které autor předkládá jako cosi samozřejmého, ba až banálního – např, tak na mne působil rozhovor dvanáctiletého prince se svými šlechtici, v druhém snu rozhovor s prastarým knězem, ve třetím rozhovor s „ní“.

Všechny postavy vyskytující se v příběhu jsou neuvěřitelné, když nad tím přemýšlíte. Nepřemýšlejte. Berte je takové, jaké jsou. Autor má skvělou schopnost vtisknout jim charakter, přiblížit je svému čtenáři a nechávat ho v napětí. Popis prostředí – moře, chrámu Div(no?)ženy i arény – doslova vás tam přenese a nechá vás pocítit sůl i svěží vánek stejně tak přesvědčivě, jako pach odporné knězovy komnaty i svist akolytova biče. Je dobře, že se příběh odehrává v jakémsi bezčase, že není určeno kdy (a kde) přesně to je a že si čtenář nemůže být ničím jistý.

Chvílemi mi to připomínalo Melegantův styl psaní – břitké, ironické, nic nezastírající rozhovory, úsečné věty, nadhled a sarkasmus, popisy lidí, věcí viděné kritickýma, nesmlouvavýma očima (dost možná jsem byla při čtení ovlivněna Zámky a klíči a dalšími jeho příběhy).

Ke gramatice: nebuď líný, Cohene, vyplatí se to. Veřejně přiznat, že jsi si to po sobě nepřečetl z důvodu své vlastní lenosti, pro mě znamená jistou neúctu k vlastnímu dílu (nehledě již k potenciálnímu čtenáři, po kterém Ti je, pravda, houby). Kdybys byl napsal, že Ti gramatika nejde, bylo by mi to milejší. Tolik jediná výtka. Jinak hodnotím plným počtem, Tvá povídka i Tvůj vypravěčský um si to zasluhují. Již nyní se těším na další pokračování.

S pozdravem

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Díky za schválení a hlavně za přečtení, chápu že textu je trochu víc, než je obvyklé (i když si myslím, že je poměrně stravitelný).

Co se týče jediné vytýkané věci, chyb v gramatice, ty jsou způsobeny hlavně mou leností...jedenáct stránek po sobě vážně nemám chuť číst. Ale jako ano, součást hodnocení je to též.

Gormenghast i new weird jsem četl, Torment hrál...co se vědomé inspirace týče, přidávám Zelaznyho Tajemný Amber.

Musím říct, že asi celkem chápu lidi, co nekomentují, protože mám taky problém nějak obsáhleji zareagovat na vaše reakce...snad jen, díky za chválu, pokračování (resp. teprve ten skutečný obsah, na který teto tři sny nahrávají) je ve vývoji.


 Uživatel úrovně 3

Je to moc hezké, Cohene.
Styl je skoro úplně podle mého gusta. Určitá nevyrovnanost textu a trocha chaosu v něm - to všechno mám velmi rád, a mám-li příležitost, sám toho používám.

Co je konkrétně pro mě asi nejcennější, to je nádech sprostoty, urážek, špíny a hnusu na tom všem. To dokážu ocenit zejména proto, že sám si tak psát netroufám a trochu mě to i bolí, když se do toho náhodou pustím. Tady v tomto případě je míra těchto "nečistot" (oproti jiným výtvorům) řekl bych ideální a vyvážená vzhledem k "příběhu".
Zkrátka mi zde nevadí, a to se mi nestává, takže to je nakonec ten hlavní důvod, proč se mezi čtyřmi a pěti přikláním k vyššímu.

Gramatika trošku... ale kdoví, jestli se tam pár chyb taky v zájmu chaosu spíš nehodí... :-)

Opravdu dobré.


 Uživatel úrovně 0

...můžu jedině přiznat, že něco takového jsem ještě nečetla. .-) Přidávám se k Shelagh, že je to opravdu "velmi, velmi zajímavý text." (Já vím, že se to většinou říká, když si ve skutečnosti myslíme, že to nestojí to za nic, ale tohle není ten případ.)
Moc dobře se mi to čte, jak se to tak různě proměňuje. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, něco takového nedokážu opravdu odhadnout. .-)
Tohle je jedna z mála...hm, řekněme podob fantasy (nebo čeho), co bych si ještě dneska přečetla.


 Uživatel úrovně 5

Velmi, velmi zajímavý text. Konglomerát přitažlivých dějových linek, neotřelých scén a bezvýznamného významu. Trochu mi připomíná Gormenghast Mervyna Peaka, trochu prózy new weird, trochu Planetscape Torment... trochu ode všeho, co je dráždivé, lákavé, tajemné, nedopovězené, cynické, protřelé, chvílemi povrchní – a trochu si to dělá legraci ze všech těch zažitých klišé (a čtenářů zároveň).

Moc mě bude zajímat, jak se to bude líbit čtenářům, jejich postřehy a vhledy.

Neodpustím si pár poznámek k výrazům a slovním spojením a správné gramatice:
Ostnatý řemen – úplně přesně nevím, co si pod tím mám představit, znám ostnatý drát, ale tohle je nějaká specialitka?
Hradební – je odvozeno od hradeb, nikoliv od hradu.
Velká písmena při zdvořilém oslovování druhou osobou se píší pouze v dopisech a jiné korespondenci, nikoliv v prozaickém textu.
Určitá ustálená spojení se stále píší zvlášť jako dvě slova (beze slova, přece jen, přede mnou).
Číslovky se každá píší zvlášť (tři sta), dohromady jen na složenkách.
Přídavné jméno odvozené od vlastního se píše s malým písmenem (avalonský).
Oslovení kněze je správně „knězi“ či „kněže“.
Jinak výborné dílko s velikou slovní zásobou a imaginací kazí i množství překlepů, ty dneska dokáže odstranit kdekterý textový editor (a také i hrubky), standardně zmíním ještě i chybky v čárkách.

Celkově jde o dílko originální, vybočující z řady (možná přímo vyskakující), provokující a velmi čtivé, a doufám že i podnětné. Za čtyři.