Články&Eseje

Černé třešně Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 17

Learna i přes přísný zákaz přelezla opevnění vesnice a zastavila se až v poli, na úzké cestě lemované vzrostlými stromy. Zaclonila si oči proti slunci a zadívala se k černé hradbě lesů. Byl překrásný letní den, třešně podél rozbité cesty zrovna dozrávaly, skrz husté listy prosvítaly sladké srdcovky. Ptačí písně vzlétaly k nebi, výš a výš až do bílých načechraných obláčků, až tam, kde zářilo slunce a rozesílalo tisíce paprsků do všech stran. Nedaleko šuměla řeka, Learna si okamžitě představila své bosé nožky ponořené v ledové, jiskřivé vodě, dokonce skoro cítila, jak se jí o lýtko otřela neposedná ryba.

Nikdy by neřekla, že je válka.

Přesto byla, zuřila v zemi celé měsíce, a ani svěže zelená tráva dravě se deroucí z udusané země nedokázala zakrýt její hrůzné následky. Pole, ještě včera se vlnící příslibem hojnosti, lehla pod kopyty cizáckých koní, cestu vinoucí se poli do lesů zohyzdila kola těžkých válečných vozů. Palisáda kolem vsi byla na mnoha místech ohořelá – uvnitř vsi však život běžel dál.

Jaký to ale život v ponížení! Learna – snad právě proto, že byla jedenáctileté dítě – nedokázala pochopit, jak se mohli vzdát! Proč nebojovali, proč po prvním náporu otevřeli brány a uvítali hordu cizích vojáků s dary v náruči! Tak to přece nemělo být, tak to nikdy nemělo být! Vždyť její otec loni padl v boji, kdy spolu s jinými muži chránil krále a zem před nepřítelem. Matka jí to musela vyprávět večer co večer, bez toho příběhu odmítala usnout.

Bylo to loni, Learno, byl zrovna takový horký čas, slunce pálilo a na našich polích zlátla pšenice… Třešně odkvétaly, bílými lístky byla pokrytá celá cesta, jako když nasněží. Tehdy naši zem napadl nepřítel, král svolal všechny muže do boje! Hola, hola, přijďte všichni, král vás volá do boje!… Ach, Learno, vždyť to přeci už znáš… Ne, mluv, mami, vyprávěj…Dobře. Tvůj otec se nikdy nebál, byl to statečný muž, Learno. Vyjel králi po boku a položil za něho život. Jeho heslem bylo: raději smrt než ponížení, na to nezapomeň…Nezapomeň…Nezapomenu, maminko… Nikdy nezapomenu!

Nyní stála na cestě lemované třešněmi a chvěla se po celém těle. Tam v dálce, v černých lesích, měli hlavní tábor jejich nepřátelé. Sice obsadili vesnici svými vojáky, ale velitel zůstával tam, odkud pak vyjížděl s ostatními jezdci zabírat další a další osady v okolí velkého, nedobytného města Sarsagy. Častokrát ho vídala, jak v čele početné skupiny cválá po polehlých polích, jak kopyta jeho koně zadupávají obilí do země. Vždycky se zastavil v aleji a vždycky si utrhl pár třešní. Máma vyprávěla, že je sázel dědeček společně se svým dědou, že na ně kdysi táta lezl stejně obratně jako dnes jeho malá holčička. Jenomže už dlouho na nich nebyla, naposledy to léto předtím, než táta odjel, a nyní už nesměla. Pamatovala si, jak ji bral na ramena a smál se, když se jí podařilo natrhat celé hrsti sladkých srdíček!

Ohlédla se k vesnici. Měla štěstí, že proklouzla. Ne že by v osadě platil zákaz vycházení, ale každý, kdo šel ven či dovnitř, se musel prokázat hlídkujícím vojákům. Nikdo nesměl odejít s celou rodinou, aspoň jeden člen vždy musel zůstat doma. Měla štěstí, že cestou neztratila košík. Třešně byly zralé, rudé až černé, naplněné k prasknutí sladkou šťávou. Hejna vos na ně dorážela. Hejna kosů… Měla štěstí, že jí nevypadl mámin nůž na maso…

Znovu se ohlédla. Panoval tam klid, sluníčko se opíralo do střech, přes palisádu neviděla dovnitř, ale hádala, že na návsi budou jen ženy. Někde je tam i máma, tká nebo jde zrovna pro vodu, malé děti sedí před domem babičky Tongy a naslouchají jejím příběhům. Muži museli odjet s vojáky do lesů kácet stromy na jejich vysoké válečné věže. Až je muži postaví, nepřítel je převeze a zaútočí z nich na Sarsagu.

To o útocích Learna věděla z řečí, co se kradly osadou tiše jako myšky. Šeptaly se i jiné řeči. Postavit se nepříteli, bojovat! Přežít, přežít. Máme rodiny, malé děti…Musíme spolupracovat, musíme… Ach tati, ty bys to nikdy nedovolil, raději smrt než ponížení!

Zastrčila si mámin nůž za řemínek, kterým měla přepásané lněné šaty, a pak si vybrala tu nejvíce obsypanou třešeň. Obratně vylezla až do rozložité koruny a drobnými prstíky otrhala vše, nač jen dosáhla. Byly tak krásné, tak temně rudé! Nevzala si ani jednu, ani jednu sladkou třešinku, kdepak, tyhle byly určené pro někoho jiného. Netušila, jak to provede, ale raději smrt, raději smrt než to hrozné ponížení, než ty prohlídky u bran, než nečekané návštěvy opilých vojáků, kteří způsobili, že pak máma celou noc tichounce plakala.

Raději smrt než ty hnusné pohledy a plácaní po zadečku, a řeči, že vypadá k nakousnutí.

Slezla ze stromu a ukryla nůž mezi třešně – nijak hluboko, ale zase dostatečně na to, aby nebyl pod rudočernými plody vidět. Pak se vydala k lesu, kde měl nepřítel svůj hlavní stan. Nebála se, vždyť táta se taky nebál a to proti němu stála celá armáda strašlivého nepřítele!

Už z dálky viděla ležení – nebylo přímo v lese, spíše na samém okraji, na palouku zbaveném stromů. Ve středu velkých bílých stanů hořelo veliké ohniště, na rožni se opékalo celé kůzle, dva nebo tři vojáci zevlovali kolem, občas maso polili nějakou šťávou, občas si přihnuli z hliněných džbánů. Pár vojáků posedávalo před stany a leštilo si zbroj nebo ostřilo meče, někteří hráli v kostky, jiní byli u koní. Vypadali docela obyčejně, jak se tak věnovali obyčejným věcem – mohlo to být tím, že si na jejich přítomnost už dávno zvykla? Ó ne! Nikdy si nezvykne! Nikdy! Třebaže už jsou zde dlouho, třebaže jich mnoho zná od vidění. Pořád to jsou cizí lidé a navždy jimi zůstanou!

Sevřela košík s třešněmi v náruči a s hlubokým nádechem se vydala do tábora. Zprvu si jí nevšímali, koho by zajímalo malé dítě, ale pak přece jenom upoutala jejich pozornost. Několik mužů se po ní ohlédlo, několik z nich na ni křiklo nechutnou nabídku. Jakoby bezradně se zastavila blízko ohniště a upřela své modré oči na vojáka. Kdyby neměl v ruce meč a na sobě kroužkovou košili, mohla ho pokládat za obyčejného vesničana.

„Copak tady chceš, maličká?“

„Dobrý den,“ pozdravila tak, jak ji matka naučila. „Přinesla jsem třešně.“

„Ukaž?“ odložil meč a natáhl se po košíku. Ucukla s ním.

„Ne pro vás, pane. Pro velitele.“

„Ach ták,“ protáhl zklamaně. „Poslali tě s úplatkem, co?“

Pokrčila rameny; nevěděla, co je úplatek.

„Tak pojď se mnou,“ řekl unaveně, jako by ho nesmírně obtěžovala. Velitel měl třešně rád, to věděli všichni. Snad mu neutrhne hlavu, když mu přivede tuhle malou všetečku.

Learna se rozhlížela po táboře, nikdy v žádném dosud nebyla, ale téměř to tu vypadalo jako u nich ve vsi. Akorát místo domů měli stany a koně neměli ve stájích, ale v ohradě. Stany ale měli pěkné, vypadaly skoro jako malé domy a dalo se podle nich poznat, kdo je bohatý více a kdo méně. Takže když se zastavili před bělostným stanem protkávaným zlatou a červenou nití, před jehož vchodem stáli dva vojáci v plné zbroji, pochopila, že tohle bude stan velitele.

„Co je?“ houkl jeden voják na jejího průvodce celkem neurvale. „Kdo to je?“

„Asi ji poslali z vesnice. S dárkem…“

„Ukaž!“ přikázal voják dívce a než stačila něco namítnout, vytrhl jí košík z náruče. „Teda, ty ale voní, co?“ přistrčil košík k druhému vojákovi. „Z toho by byla pálenka jedna báseň!“

Oba se rozesmáli, její průvodce se k nim přidal. Learna se dívala jen na košík. Je v něm nůž, mámin nůž, nesmí ho odhalit! Ale muže ani nenapadlo prohledávat koš. Začali vzpomínat na ty nejlepší pálenky, jaké kdy pili, na země, odkud pocházeli, na své rodiny. Learna to nechtěla poslouchat! Nechtěla vědět, že tito lidé mají kromě plenění osad a zotročování cizích vesničanů na starosti také své rodiny, že možná i u nich rostou třešně… Nemají tu co dělat. Tohle není jejich zem, tohle není jejich osada! Nemůžou si přece jen tak přijít a zabrat, co jim nepatří!

Netrpělivě přešlápla, maličko si odkašlala a natáhla ruce po košíku. Kupodivu jí ho dali a pak rozhrnuli vchod do stanu. Strážce šel s ní, zatímco průvodce pomalu odcházel k ohni. Uvnitř bylo několik lidí, podle toho, jak byli oblečení, mohla jen hádat, že patří k těm bohatším. Různě postávali nebo posedávali podél stěn, nejvíce jich však bylo uprostřed, kde byly na zemi rozprostřené kožešiny pod dlouhým těžkým stolem, za nímž seděl on. Velitel. Zdál se jí jakoby menší, slabší, než když ho vídávala, jak jede na koni jejich třešňovou alejí. I tak bude asi hodně těžké trefit se do něho nožem.

…a táta měl na sobě zbroj celou ze zlata. Když vyjel po boku krále, oba zářili jako dvě slunce, Learno. Ach, jak jen ten pohled oslňoval! Zraňoval oči protivníků! Tvůj otec v jedné ruce třímal štít, abych chránil krále, a v druhé držel vysoko zvednutý meč. Tenhle meč, Learno, vidíš? To jediné nám po tatínkovi zbylo. Meč a vzpomínka na jeho hrdinství…

„Pane, nerad ruším, ale je tu dítě ze vsi.“ Když velitel zvedl poněkud unavené oči od jakési listiny, strážce se mírně ušklíbl: „Přineslo vám dárek.“

„A tím mě obtěžuješ? Nějakým dítětem s dárkem? Mám tu poradu!“

„Pane, já… já myslel, že…“

„Mlč,“ přerušil ho velitel podrážděně a pohlédl na Learnu jako na obtížný hmyz. „Pojď blíž,“ přikázal. Když poslechla – několik mužů jí dokonce ustoupilo z cesty – naklonil se přes stůl, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. „Posílají tě s dárkem?“

„Ne, pane. To já sama,“ řekla sice tiše, ovšem beze strachu.

„Tak cos mi donesla?“ najednou se pobaveně usmál a pohodlně se opřel do vysoké židle. Learna se poprvé trochu zachvěla, když obcházela stůl a přiblížila se k veliteli z boku tak blízko, že se mohla téměř dotknout jeho ramene. Zblízka vypadal docela mile. Měl vrásky kolem hnědých očí, pobavením svraštělé čelo, červená ústa se mu ztrácela v hustém plnovousu.

„Třešně, pane. Do… donesla jsem vám třešně. Máte je rád, že jo? Vždycky si je trháte.“

„To máš pravdu, mám je rád. Trhala jsi je sama?“ řekl a naklonil se ke košíku, který svírala v náruči.

…byla to ohromná bitva, Learno. Šípy pršely ze všech stran, koně se vzpínali na zadní, ale král se jako zlatý bůh řítil do těch největších řeží. Statečný byl náš král, statečný byl tvůj otec. Nepřátel však bylo mnoho, sama vidíš, kolik jich obsadilo naši zem, kolik jich jen je v naší vsi, v lesích… Odrhli krále od jeho družiny, odtrhli jeho a tvého otce. Bojoval jako lev, svým štítem chránil našeho pána. Pak ho strhli z koně, Learno. Nedalo se nic dělat. Zabili ho… zabili ho…

„S… sama…“ šeptla. Sama to musím udělat, a musím to udělat teď. Táta by to taky tak udělal, byl by na mě pyšný, ach tak pyšný. Jestli mě vidíš, tati, řiď mou ruku, ať je přesná…

Položila košík na stůl před velitele a pak sáhla dovnitř. Malé prstíky se okamžitě sevřely kolem ukryté rukojeti. Cítila, jak ji velitel pozoruje, stále ještě s tím mírně pobaveným úsměvem v očích, jako by byla opravdu jen hloupé děvčátko, co se chce zavděčit velkému pánu. Usmála se. Pak prudce vytáhla dýku a vrhla se na něj.

…ten den zemřelo mnoho mužů, Learno. Krále zajali a dodnes ho drží v nějakém vězení. Ten den naši muži přivezli mnoho mrtvých. Mnoho slz bylo prolito, mnoho bolestí se pevně usadilo v našich srdcích. Od té doby jsme jen otroky cizích pánů. Je lepší zemřít, Learno, než-li žít v otroctví. Neplač tedy pro tátu, je svobodný…

„Zatracené hádě!“

Cítila, jak ji silné ruce uchopily v pase a odhodily na tvrdou zem. Loktem jí projela bodavá bolest, na tváři cítila úder. Nemohla se ani nadechnout, nemohla vůbec nic, neboť na ní kdosi klekl a surovým způsobem jí zkřížil ruce za zády a svázal je provazem. Vyzvedli ji na nohy. Nevybíravě, krutě, a pak s ní mrštili před stůl. Zatmělo se jí před očima, v uších to šumělo jako listí v prudkém větru. Když pak strašlivý hluk utichl a s ním všichni ve stanu, odvážila se otevřít oči.

Nezabila ho. Nezabila! Vlastně se ho ani nedotkla, nikde nebylo vidět žádné zranění. Jak jeho oči planuly! V ruce držel mámin nůž a poklepával si s ním do dlaně. Zabije ji? Och ano, přece nepředpokládala, že odtud vyjde živá. Tak ať ji zabije, bude hrdinka. Máma na ní bude pyšná jako na tátu. Táta chránil krále, ona celou vesnici.

Aniž si to uvědomila, měla v očích takový vzdor a odpor, že velitel mimoděk couvnul. Pak se narovnal, vytáhl ji za bolavý loket na nohy a tvrdě se jí zadíval do očí: „Poslali tě? Poslali tě, abys mě zabila!“

„U všech bohů! Co je to za lidi!“

„Posílají dítě dělat mužskou práci!“

„Dítě!“

„Malou holku!“

„Mlčte!“ zavrčel velitel na přítomné, kteří kolem něho a Learny vytvořili kruh. „Kdo tě poslal? Tak mluv!“

„Nikdo mě neposlal.“ Zjistila, že má ústa plná krve, že se jí špatně mluví. Velitel natáhl ruku, aby jí vytékající krev ze rtů setřel, ale ucukla hlavou.

„Víš co tě čeká? Pokusila ses mě zabít.“

„Raději smrt než život v ponížení!“

„Museli ji poslat, pane!“ vykřikl jeden z mužů a ostatní se k němu přidali.

„Není možné, aby na něco takového přišla sama!“

„Vždyť je to ještě dítě!“

Velitel zvedl ruku, aby muže uklidnil. „To se brzy dozvíme. Dejte osedlat koně. Pojedeme do vesnice.“

***

Learna stála spoutaná před nastoupenou vesnicí. Hlídali ji zamračení ozbrojenci, jako by byla strašlivě nebezpečný válečník, před ní na svém koni seděl velitel, kolem něho družinka dalších vojáků. Přímo před nimi pak v obklíčení vojáků stáli lidé z vesnice. Bylo pozdě odpoledne, slunce stálo nízko nad obzorem a bylo tak rudé! Ta barva dělala z jejich tváří hrůzostrašné masky. Všichni na ni upírali zvědavé pohledy, byla tu jako na pranýři, Mlčeli, jen sem tam se ozvalo malé dítě. Byla tam i máma, byla docela blízko, držela si ruku na ústech a po tvářích jí stékaly horké slzy. Neplač, mami, prosím, neplač, chtěla jí říct, ale nemohla, měla v puse roubík.

Velitel se poposadil na svém koni a pak tvrdě shlédl na vesničany. Zdálo se, že hledá slova, ale to byl omyl. Síla jeho pohledu měla donutit lidi, aby se báli ještě víc. Když už ani jediné dítě nevzlyklo, když se i vítr utišil a psi zalezli do stínu, seskočil z koně, vzal Learnu zezadu za krk a vystrčil ji před sebe. S prsty pevně obemknutými kolem jejího krčku se pak rozhlédl.

„Vždycky jsem se s vámi snažil žít v míru! Na vaši ochranu jsem zde zanechal své vojáky, nerozprášil jsem vaši radu starších ani se nesnažil do ní přidělit své lidi! Jediné, co jsem po vás kdy chtěl, byla pomoc s výstavbou věží! A tahle se mi odvděčujete? Pošlete dítě, dítě!, aby mě zavraždilo. S ubohou záminkou, že mi nese dárek!“

Vesnicí zahučel překvapený vzdech. Lidé se po sobě začali zmateně otáčet, ale velitele to nijak nedojímalo. Zvedl ruku a ves okamžitě zmlkla.

„Pošlete dítě! Pošlete dítě udělat mužskou práci! Není ve vás kouska cti, vaše odvaha pochází z nejhorších hyen!“

„Ale pane,“ do popředí vystoupil sehnutý stařec, Erriond, bývalý vládce vsi. Kdysi to byl muž v plné síle, rozhodný a nebojácný. K jeho proměně stačily dvě vraždy a varování, že má ještě tři syny a ti mají přece také rodiny. Learna si pamatovala jeho paní i dceru, sladkou, malou Rewie, kamarádku, kterou zabili vojáci. To ho zlomilo, už nikdy nebyl takový jako dřív, třebaže jeho slovo ještě mělo ve vesnici svou váhu. „Ale pane,“ zopakoval roztřeseným hlasem, „odpusť, ale nevíme, o čem mluvíš. Co se stalo?“

„Co se stalo? Jsi snad hluchý, starče? Toto dítě dnes přišlo s úmyslem mě zabít! Poslali jste ho!“ Pár vojáků si znechuceně odplivlo.

„Ne,“ zašeptal stařec. „Nikdy bychom si nedovolili…“

„Chceš mi snad namluvit, že na to přišla sama?“ přerušil ho pobočník velitele vztekle. „Že se jen tak sebrala, vytratila se z vesnice s nožem v košíku, bez povšimnutí obešla všechny naše stráže? Museli jste jí pomáhat. Spikli jste se!“

„Ne, pane, věřte nám…“

„Věřit? Psům, co vyšlou bezbranné, nevinné dítě, aby vraždilo? Tropíš si z nás blázny?“

„Nikdy bych si nedovolil. Learno,“ obrátil se na dívku. „Řekni přece, že tě nikdo nenavedl.“

Nemohla mluvit, místo toho jen zavrtěla hlavou. Šlo to obtížně, velitel ji držel pevně jako malého psíka.

„Přestaň to dítě zastrašovat!“ vykřikl pobočník a udeřil Errionda loktem do obličeje. Bývalý vůdce se sesul na kolena, z rozbitého nosu mu začala vytékat krev. Přesto se dokázal znovu postavit, i když hlavu úplně nezvedl.

„Nikdy bych si nedovolil,“ zopakoval tišeji než kdy předtím.

„To má z těch povídaček!“ vykřikl kdosi z davu vesničanů. Okamžitě se menšího muže chopily stráže a dovlekly ho před velitele. Learna v něm poznala Avenela, dalšího muže z rady starších, která se někdy scházela tajně u nich doma, nebo si posílala po dětech krátké zprávy. Sama někdy donesla vzkaz ve vědru na vodu. Vzkazy se předávaly tajně, všichni spolu mluvili tiše, přeli se o vzpourách nebo poslušnosti veliteli – náročné řeči, Learna jim skoro nikdy nerozuměla, pouze vycítila, že většina z nich je proti podrobení se nepříteli. Avenele však byl jedním z těch, co chtěli spolupracovat a dostat zpátky aspoň trochu moci. Tak to aspoň říkal, bohové vědí, co tím asi myslel.

„Z jakých povídaček?“

„Avenele!“ Erriond se lehce dotkl jeho ramene, ale menší muž ho znechuceně setřásl. Stařec se stáhnul, vrhnul poslední, téměř omluvný pohled na Learnu a… vrátil se do davu.

„Z jakých povídaček?“

„Z těch, kterými ji plete hlavu její matka!“

Máma vykřikla. Několik žen ji muselo držet, jinak by se vytrhla a běžela ji ochránit. Learna se znovu zachvěla. Aniž by to chtěla, po tvářích jí tekly slzy. Když trhala ty třešně a spřádala svůj plán, netušila, jak těžké bude vidět mámu plakat. Vlastně na ni skoro nemyslela a když, tak jen na to, jak na ni bude pyšná. Ach, maminko, neplač… Neplač…

„Jaké povídačky, mluv!“ vyzval Avenela pobočník přísným hlasem.

„O jejím otci, pche! Jaký to byl hrdina! Všichni víme, jak to bylo!“

Learna se zmateně podívala na mámu. Ta jen zoufale vrtěla hlavou, upírala vyděšený pohled na Avenela, jako by ho tím snad mohla umlčet. Jenomže on se umlčet nedal.

„Byl to jen obyčejný markytán! Zabil ho ožralý voják, když mu došlo víno!“

Ne, to ne, to ne! Learna sebou cukla, chtěla vyrazit vpřed a umlčet toho lháře, její otec byl hrdina, hrdina, měl zlatou zbroj a chránil krále velikým štítem! Když vyjel do boje, zářil jako zlatý bůh, jeho meč se leskl ve slunci, jako by mu požehnali bohové! Ach, vrhnout se na tak na Avenela, vyškrábat mu oči jako kočka, vytrhnout z pusy jeho lživý jazyk! Ale velitel ji držel příliš pevně. Zmítala se v jeho sevření a v obličeji byla rudá vztekem.

„A kvůli tomu, pane, má být potrestaná celá vesnice? Nic jsme neudělali, ničím jsme se neprovinili! Vždycky jsme se s tebou snažili žít v míru.“

Shromážděním zahučel tichý souhlas. Learně se v tom okamžiku zhroutil celý svět. Nic nechápala. Je možné, že táta nebyl hrdina? Je možné, že by máma lhala? Proč? Proč? Čí je tedy meč, který je schovaný dole pod podlahou? Proč nikdo nikdy neřekl, jak to s tátou bylo? Věděli to všichni? I kamarádky a kamarádi, kterým se tak ráda chlubila svým statečným tátou? Co si mysleli? Že je lhářka? Ach, to bolelo více než stisk, který jí téměř drtil drobný krk. Hledala očima mámu, podpíraly ji dvě ženy, byla tak bledá, tak moc se třásla, její rty jen němě šeptaly ne, ne, Learno, nevěř jim, nevěř…

… a když táta zemřel, snesli se z nebe obrovští bělostní ptáci s růžovými křídly, aby doprovodili tátovu duši do síní Vyvolených. Tam na nás bude čekat, Learno, až zemřeme, přijde nám naproti. Bude obklopený stříbrnou září, po každé jeho straně budou stát velicí bílí psi – ano, skoro stejní jako psi pana Thorense – a společně nás odvedou do zahrad, kde budou zpívat barevní ptáčci, budou nám sedat na ramena, a v mísách bude spousta dobrot a v řekách poteče mléko a med…

„Přesto se mě pokusilo vaše dítě zabít! To nemohu jen tak přejít. Musím vás potrestat!“

„Proč nás, pane? Nemáme s tím nic společného! Chápeme, že…“ Avenele se obrátil čelem k vesnici. Oči všech se mu doslova přilepily na rty. „Chápeme, že ten odporný zločin musíš potrestat, chápeme to, že ano?!“

„Ano,“ ozvalo se napřed potichu, ale pak dav, stržen Avenelem, si dodal na odvaze: „Ano! Ano!“

„Potrestej tedy Learnu!“

Ucítila, jak stisk na jejím krku povolil, jak velitelova ruka podivně strnula. Dav kolem křičel, ach, tolik všichni křičeli, zvedali své hole, vidle a hrábě, dupali do země, pískali a pak se z davu vzneslo slovo smrt, smrt Learně, smrt, na popraviště s ní!

„Oni to myslí vážně,“ velitelův pobočník se ohromeně podíval na svého pána. Ten mu pohled zachmuřeně vrátil. „Pane, ve vší úctě k vám, to dítě je pouze zmanipulované. Ty řeči – raději smrt než život v ponížení, či jak to řeklo – muselo slyšet právě zde. V téhle vsi! Něco se tu děje, něco chystají, cítím to.“

„Vyhovíme jim,“ řekl velitel nebývale tvrdě. Jeho stisk náhle povolil, Learna ucítila, jak ji jeho prsty jemně, skoro něžně pohladily. Nechápala to! Nerozuměla. „Pokud něco chystají, tohle jim všechny plány překazí. Sebere jim to odvahu na několik let, možná navždy. Dojde jim, a na to si můžeš vsadit, drahý příteli, jak zbaběle se dnes zachovali, když vydali nevinné dítě na smrt. Ta hanba je bude pálit do konce života. A naučí to i svoje děti.“

A dav hlučel, hučel, vytrvale řval. Smrt, jen smrt, jen smrt!

„Pane, slituj se!“

Máma se konečně vytrhla ženám ze sevření a vrhla se do prachu před velitele. Ještě předtím však stáhla Learnu s sebou, nyní ji svírala v náruči tak pevně, že téměř nemohla dýchat. Líbala ji, hladila roztřesenýma rukama, jsi celá, neublížili ti? Neboj se, jsem tu s tebou, s tebou, neposlouchej, co říkají… Mluvila překotně, udýchaně, slzy jí stékaly po obličeji, když líbala dceřina ústa zacpaná roubíkem. Pak ji od ní odervali.

„Héj,“ křikl pobočník na Avenela. „Odveďte si tu hysterku!“

Máma se však z Avenelova sevření vytrhla. Bohové vědí, kde na to vzala sílu. Znovu se vrhla veliteli k nohám, ale už neplakala. Pouze na něj upírala zoufalý pohled. „Dovol mi s ní promluvit. Prosím, pane.“

Velitel krátce zvedl oči k nebi a pak neznatelně přikývl. Dav se přel sám se sebou, vydat Learnu na smrt, či prosit o slitování, propukaly slovní přestřelky, ano, vydat, zemře jedno dítě, ale my ostatní budeme žít! Na jednom dítěti nezáleží, jeho matka je mladá, může mít další. Nevšimli si, že se kruh vojáků kolem nich sevřel těsněji, že jsou hlídání, bedlivě sledování, zaobírali se svými pohledy na věc, jen pár lidí obrátilo pozornost k veliteli a Learně.

Máma se v kleku obrátila a vzala její bledý obličej do roztřesených dlaní. Dívala se na ni s takovou láskou, až se Learně svíralo srdíčko žalem. Pak promluvila, tak tiše, tak něžně, jako by znovu vyprávěla pohádku na dobrou noc. Ano, tvůj otec byl markytán, prodával vojákům jídlo a pití, nádobí i zbraně. Měl svůj vůz naložený jídlem, vždy měl to, co se zrovna potřebovalo. A ano, zabil ho opilý voják. Protože se tvůj otec zastal krále. Ten voják mu vytrhl meč a probodl ho. A víš proč? Protože tvůj táta věřil, že válka je nutná, protože věřil, že se musíme zbavit nepřítele, abychom žili ve svobodné zemi. Ten meč, co máme doma, ten meč… byl táty. Tvůj otec byl hrdina, Learno… Byl to hr-…

„To stačí!“ přerušil ji Avenele vztekle. „Chceš nás všechny přivést na smrt? Pane, odpusť té ženské, neví, co mluví! Je bláznivá a přenesla to na svý dítě!“ A odtáhl ji zpátky do davu, který se za ní zavřel jako moře. Learna už ji neviděla, na bledém obličeji vychládaly její horké polibky. Byly poslední, nyní už to věděla. Pak ji opět vyzvedli na nohy, tentokrát jakoby něžněji, jakoby ohleduplněji. Velitel pohlédl na Avenela, jediný pohled stačil, aby si uvědomil, že tohle je muž, který udrží ve vsi pořádek. Pokývl mu a naskočil na koně. Pobočník mu Learnu vysadil za záda.

„Posilte hlídky,“ přikázal mu pak velitel, „nespouštějte ty lidi očí, a toho muže,“ kývl na Avenela, „toho pověřte správou vesnice. Chci, aby tu byl klid. Budou se dívat, a ty mi zajistíš, že se opravdu budou jen dívat.“

„Jak si přeješ, pane. Kde přesně...?“

„Máš ráda třešně, že Learno?“ zeptal se přes rameno snad i s úsměvem. Pak se nečekaně obrátil, jednou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje, jeho oči byly najednou vlídné, soucitné a jeho hlas tak konejšivě měkký! „Neboj, bude to rychlé.“

***

… a společně nás odvedou do zahrad, kde budou zpívat barevní ptáčci, budou nám sedat na ramena, a v mísách bude spousta dobrot a v řekách poteče mléko a med…Bude tam dědeček i babička, bude tam malá Rewie a její maminka, všichni budou mít krásné bílé šaty a budou moc rádi, až nás uvidí… A teď už spi…

Spi, maličká.

Dobrou noc.




Za pomoc s touto povídkou, za rady a připomínky vděčím Shadowmagovi. Tímto mu velice děkuji.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Hm, vždycky když vidím Lyrčino dílo, tuším, že kritiku hned tak nenapíšu, protože v něm nenejdu nic, co by mě do očí bylo a pořád jen chválit se mi též nechce.

Dalo by se říct, (pokud smím), že se Lyrče to tzv. "dílo na rozloučenou" skutečně povedlo. Nevybočuje z nastavené laťky, takže zase nedávám nic jiného než pět, plus ta imaginární hvězdička, jak říká Sanifka. NEvím sice, jestli bude povídka mojí favoritkou pro OHyZDu, ale určitě bude patřit k těm nejkvalitněji hodnoceným.

Smekám tedy před Lyrčou svůj pomylsný širák se slovy "Máme se ještě hodně co učit."


 Uživatel úrovně 0

Tleskám. Lyrie, opět si dokázala, že tady patříš k nejvyšší povídkářské elitě. Nevím, kde začít, jak pokračovat a ani čím skončit. Celé dílo jsem četl jedním dechem a střídalo se ve mě vzrušení s dojetím...Neotřelý nápad, mistrnné zpracování a neskutečná poutavost. Obzvlášť hodně oceňuji prokládání děje příběhem o otci, dává povídce něco....něco zvláštního. Není co říct, není nad čím váhat...svých 5* si zasluhuješ.


 Uživatel úrovně 0

Čím bych začal?
Autorka stvořila docela dobrou povídku. Hned zezačátku se tu dobře rozvíjí motiv "ustup a skloň hlavu za ceny záchrany rodiny". Ach ano, všichni můžeme být hrdinové a říkat, jak bysme se postavili všem těm všivákům. Ale... jakmile máte dítě, rodinu: jste ochotni riskovat její bezpečí kvůli vašim ideálům? Není rozdíl žít život pod tím nebo pod oním, ale je rozdíl žít s rodinou a bez ní.
Ovšem otázkou je, co všechno byste byli ochotni strpět: v této povídce vidíme, jasný protimluv pana velitele. Tvrdí, že jim nic neudělali, ale pokud popřeme prvotní fakt, že je napadli a obsadili, v druhé řadě tam stojí znásilňování, plundrování kraje, nucené práce,... Ovšem nikde není zmínka, že by se tomu někdo postavil, že by se někdo ozval. Tyto parametry mi silně připomínají českou povahu...
Co se týče popisu postav, autorka ho zvládla mistrně: není to jednobarevné, ani dvoubravné... Je tu voják, který by si vzal třešně, ale je smutný, že nedostane, přesto neprosí ani za ochutnávka, ani si násilím nechce nějakou vzít? Vždyť, kdo by to zjistil?

Líbí se mi, jak veliteli nikdo neodporuje, přestože ukazuje jak je nelidský, jaký je to manipulátor etc. Obzvláště se mi líbí, že lidé staví věže proti vlastním lidem, potají hovoří o jakémsi odboji, ale přitom skutek utek´. Proč tedy alespoň nesabotovali nějakou věž a nesnažili se to zamaskovat za náhodu?

Líbí se mi jazyk, kterým je dílo psáno. Je melodický, občas veselý, občas smutný.


 Uživatel úrovně 3

Zdravím.

Dávám zasloužených 5 hvězd. Někdy se mi zdá, že čím Lyrie napíše kratší dílo, tím větší má emocionální náboj. Někdy se divím, proč už se mi nedostala do rukou nějaká její knížka. Když už se prodává i taková Neomilnerová, tak proč ne Lyrie?

A protože nemohu udělit reputaci, dodávám další imaginární hvězdu za výbornou obhajobu svého díla, která by sama o sobě mohla být v ČaE.

Jsou povídky, díky kterým můžeme snít, prožívat něco nádherného a neskutečného. Záleží jen na míře naší fantazie. A potom jsou povídky jaké píše Lyrie. Mám je ráda, protože se v nich nebojí ukázat, jaké to doopravdy je... Její povídky ve mně uvíznou jako střep a pokud si z nich nic neodnesu, ničím mně nepoučí, tak to měla Lyrie špatný den...

Je hezké snít ale důležité je hlavně žít v realitě a učit se žít. Bojíme se jak dopadne boj Voldemorta a Harryho a přitom zapomínáme na to, že kolem nás se děje tolik zla a příkoří... Proč raději prožíváme strach a utrpení s hrdiny v knížce než se skutečnými lidmi? Nevím...
Já jen doufám, že Lyrie se bude držet starších reálií a nikdy nenapíše příběh z dnešního světa. Horory jsem přestala číst už dávno.

Toliko mé rozvláčné psaní, když už se tu počalo filozofovat :-)
Děkuji za pozornost.


 Uživatel úrovně 0

Myslím, že dlouhých komentářů už tady bylo dost a dost, tak se budu snažit být stručný.
Takže nejdříve k hodnocení. Povídka se mi velice líbila, dokonce bych si dovolil tvrdit, že je jedna z nejlepších, co jsem kdy četl. Rozhodně se nebudu dlouho rozpakovat dát za 5.

Tak a pomalu se dostávám ke komentářům a celkového smyslu díla, jelikož po slohové a mluvnické stránce rozhodně není co vytknout.
Zastávám názor autorky, že přílišná „neodhadnutelnost“ děje by byla spíše na škodu. Já mám osobně raději (alespoň v literatuře) tvrdou realitu, než romantický, vysněný příběh s americkým „happyendem“. Těžko by se to dalo napsat jinak.
Za druhé mi z díla rozhodně nevyplývá, že by byla autorka nějakou šílenou zatvrzelou feministkou. Spíše mi přijde, že chce předložit čtenářům, jak hrůzná může být válka, jak dělá z normálních lidí zvířata a jak polyká vinné i nevinné se stejnou chutí. Jsou snad tito lidé k pohrdání? Lze je nazvat „srabi“? Sám si troufám s úplně čistým svědomím říci, jak bych se zachoval tváří v tvář mučení a smrti. Proto bych příště prosil o více tolerance, autorka to konec konců ve svém příspěvku vystihla přesně.
Na závěr bych chtěl ještě prezentovat svůj názor na otázku svobody, kterou Lyrie také zmiňuje ve svém komentáři. Asi by mě také zlomila její ztráta, možná by pro mě život ztratil smysl, možná by se jím stala pomsta a nebo jiný bláhový cíl.

A ještě jeda věc. Týká se Aveneleho. Podle mě to sice rozhodně nebyl žádný hrdina, ale možná jako jediný dokázal chladně uvažovat i v takovéto situaci. Ano, bylo v tom trochu vypočítavosti, ale možná svým počínáním i zachránil několik dalších bláhových odbojářů. Kdo ví? Snad autorka :-).

To by bylo snad vše.
Děkuji, přeji hezký zbytek dne
Tuor


 Uživatel úrovně 0

Fůj a blé...už jsem se myslím někdy zmiňoval, že není dobré psát příliš chytrácké komentáře k dílu...pak ledaskterý člověk lituje času, který promrhal jejich čtením. Toto dílo si vystačí samo.:-D


 Uživatel úrovně 0

Mnohokrát vám všem děkuji za hodnocení a kritiky, pokud ale dovolíte, ráda bych se k některým věcem vyjádřila.

V první řadě jsem napsala jednoduchou (?) povídku, jejíž děj je lehce odhadnutelný, neboť to prostě jinak napsat nešlo. Z jediného důvodu – povídka by nebyla pravděpodobná, sklouzla bych někam do nereálna a chování postav by nebylo ani trochu věrohodné. Tedy řeči o potřebě abstrakce a méně konkrétnosti naprosto odmítám, nemají v příběhu své místo. Tohle není žádná lyrizující povídka s mlhavými kotouči páry kolem dorůstající luny, kde se v poslední chvíli objeví statečný rytíř na bílém koni, tohle je pořádně tvrdá realita.

Jednoduchost, předvídatelnost a účelovost mi vytýká Salmar. Tedy to trochu objasním. Povídka není jednoduchá, jednoduchý je děj a to jen z toho důvodu, abyste měli čas přemýšlet. Kladli si otázky, pokoušeli se na ně najít odpovědi. Bohužel jste to nikdo neudělal, což mě mrzí. Chválíte sloh, chválíte výběr slov, mlátíte hlavou o strop, že tu není více hvězdiček, ale nikdo jste se nezeptal, co je důležitější, zda život jako takový, udržovaný za každou cenu, či svoboda, za kterou umírá jedno malé děvčátko.

Tak rádi se odíváme pravdou, tak rádi s ní vyrážíme do boje jako se zlatým štítem, ale kdo z vás by vystoupil z davu a Learny se zastal? Kdo by nahlas řekl, že pravda je taková a taková, že jako okupanti nás štvete, nemáte tu co dělat, zotročujete nás, znásilňujete nám ženy a věšíte malé děti, které se nebojí tu pravdu říct a mají více odvahy, než kdy my budeme schopni?

Vesničané se Learny zřekli – za cenu života. Mohli postupovat jinak? Patrně ne. Salmar to vidí jako účelovost, že jsem povídku napsala tak, aby účel světil prostředky. Už ho nenapadlo se zamyslet, že jinak to prostě nešlo. Vesničanů bylo málo a koneckonců – vždyť jim ti cizáci vlastně ani tak moc neubližovali. Nu což, byly sice prohlídky u bran, muži museli pracovat na obléhacích věžích, sem tam si nějaký voják podrobil místní ženu – nic tak hrozného, tohle se přece dá přežít. Vesničané samozřejmě proti tomu reptali, ale jak tiše, jak nenápadně! V tom odboji je tak patrná zbabělost, až to zabolí. Velicí mužové, silní vůdcové se scházejí v domě vdovy, jejíž dítě pak bez nejmenšího záchvěvu lítosti nechají pověsit, viz: …zemře jedno dítě, ale my ostatní budeme žít!. Scházejí se, rokují, debatují, posílají si vzájemně vzkazy po dětech, vymýšlí plány, jak se postavit nepříteli, a pak vše v jediném rozhodném okamžiku popřou. Svalí vinu na matku, která své jediné dceři vyprávěla pohádku na dobrou noc o jejím statečném tátovi. Ti samí, co horlivě volali po svobodě, pak stejně horlivě volají po smrti malého děcka.

Tímto se dostávám k Sethemovi. Jeho kritika je obsáhlá a plná… mno, nevím, jak to říct, abych ho neurazila, jen si myslím, že tu povídku nepochopil, či – a to je mnohem horší – jsem ji nedokázala napsat tak, aby byla pochopena. Začnu tedy od začátku, pokud dovolíte.

Jinak se ale jedná o naprosto klasickou Lyrii, opět se ocitáme ve světě žen-obětí, které svým naivním úsilím útočí ztečí proti mužským hradům, aby je ve smutném konci potřísnily svou krví v patetické výčitce.

Ve vší úctě, drahý příteli, mé ženy nejsou oběti! Nechovají se jako oběti, neskučí, nestáčí se do uplakaných klubíček, ale bojují. Bojují ve světě, který jim nikdy nepatřil, o kus úcty a uznání, a ten boj není naivní a už vůbec ne patetický. Nejsem žádná feministka, ale také nejsem z těch, kteří zavírají oči před vším násilím – a už fyzickým či psychickým – které je (nejen) na ženách pácháno. Pokud je jejich boj – občas marný – znakem feminismu, tedy nechť, ať jsou mé ženy označeny jakoukoli nálepkou, ale ony se nevzdají nikdy. Pokud sis v mých povídkách dosud nevšiml, mé ženy nebojují proti mužům, ale zhusta proti osudu, proti cestě, která jim byla vytýčena už při narození. Že by tu cestu určoval mužský svět? Nikoli, ženy i muži jsou odpovědni za vztahy k sobě navzájem stejnou měrou.

O mých kladných mužských hrdinech se už rozepsal Shadowmage, jen doplním, že mám muže velice ráda, obdivuji je a je mi v jejich společnosti velice dobře. Imponuje mi jejich analytické myšlení, tunelové vidění i ohromná spousta testosteronu. Líbí se mi jejich svaly i to, jak stateční dokážou být, když je skolí angína.

Další bod, který jsi uvedl, je matka – našeptávač. Opravdu tak Learninu matku vidíš? Jako ženu, pro kterou je politika, svoboda, intriky více než její malá holčička, která přišla o tátu? Že je tak zaslepená žalem kvůli ztrátě manžela, že žene své dítě na jistou smrt? Jako matku islámského radikalisty, která pomůže na jeho tělo přivázat pár kilo trhaviny, políbí ho na bledé čelo, a pak ho s klidným svědomím a s nadějí na jeho věčný život, pošle na zastávku MHD? Tak to přece není. Jak už řekl Shadowmage, matka si sama upravila příběh o tátovi, který měl svou malou holčičku tolik rád. Nemohla tušit, jak moc to Learnu ovlivní. Neměla v plánu ji nijak zneužít. Milovala ji, bylo to jediné, co měla. Lhala jí? A co je pravda? Kde je ta mrcha schovaná?

Matka je možná ještě statečnější než její dcera, která jedna pod vlivem okamžitého nápadu. Také to z příběhu nejde poznat? Mohla přece říct, že Learna konala tak, jak chtěla konat rada starších, neboť její plány byly veřejným vesnickým tajemstvím. Ovšem to by ten den zemřelo podstatně více lidí. Sama si uvědomovala, že touto pravdou by Learně nepomohla, její dcera by zemřela tak jako tak. Buď rukou velitele, nebo rukou samotných vesničanů, kteří by se chtěli pomstít. Ještě pořád se Ti zdá feministická?

O hlavní roli, do které jsem dosadila děvče, se nebudu rozepisovat, již to myslím dostatečně objasnil Shadowmage. Jen si neodpustím, že zatímco Ty mě považuješ za feministku, já Tebe za šovinistu a sexistu, třebaže jsi patrně k ženám velice hodný, nosíš jim květiny a umýváš doma nádobí :-) Nejsi zlý, zlý nebyl ani velitel. Shelagh dobře poznamenala, že není jednoduché si k této postavě vybudovat vztah. Byl zlý? Nemyslím. Byl to především voják, velitel své jednotky, proto ode mne nedostal jméno, jen hodnost. Chtěla jsem tím vyjádřit, že to byl pouze muž, který plnil své úkoly. Byl sice okupant, ale on tu válku rozhodně nerozpoutal. Byl tu, aby ohlídal vesnice, aby potlačoval případné vzpoury a dokončil stavbu obléhacích věžích.

Mohl to být výborný člověk a možná i byl, ale měl své rozkazy. Nemohl jednat jinak, musel Learnu pověsit, nemohl si dovolit soucit, třebaže ho s ní měl. Musel ve vsi upevnit svou moc a svou autoritu. Musel si ji udržet i před vlastními lidmi. A ano, mám tu postavu velice ráda.

Co se týče Errionda – nevylíčila jsem ho jako starého a nemocného! Byl starý, ale byl zlomený. Zabili mu ženu a malou dcerku, takže kde brát síly na vzpouru nebo na ochranu malého děvčete, když měl ještě tři syny a ti měli své rodiny? Co tedy zvolil? Možnost zastat se cizího dítěte, nebo chránit vlastní zbytek rodiny? Košile bližší než kabát? Jak bys v té chvíli jednal Ty? Kdepak je pravda, ta mrcha zlořečená? Nejvíce vytěžil Avenele – stal se vládcem vsi. Pravda – nepravda, on už pořádek udrží. Kdo by se také vzepřel? Jen bláhovec, snílek, milovník pravdy a svobody. Kdo z vesničanů si po tomto divadle ještě troufne byť jen pomyslet na svobodu? Možná nikdo a možná že všichni. Nedopovídám ten příběh, může pokračovat, jak budete chtít. Můžeme jen věřit, že vesničany pohled na oběšené dítě natolik rozlítil, že přece jen povstali. A nebo také ne.

Mno, raději už končím, neboť za chvíli by byl můj komentář delší než povídka sama. Doufám že se ještě rozběhne nějaká ta diskuze na téma svobody, pravdy, šovinismu a feminismu.

Přeji všem krásný den

Lyrie


 Uživatel úrovně 4

Omlouvám se, místy mi nefunguje klávesa "d"...


 Uživatel úrovně 4

Nebudu se příliš vyjadřovat k povídce samotné, protože co bych k ní mohl dodat, dodal jsem už dříve. opakováním už nikomu neprospěji. Dodám jen, že nejvíce se mému názoru na povídku přiblížila Shelagh. I ostatní kritiky si ale zaslouží komentář, nechci příliš mluvit za Lyrii, ale věřím, že sama autorka se v nejbližší době vyjádří, takže tu má slova nezůstanou stát jako vrátný odbývající příchozí před dveřmi královské síně, než vyjde sama Královna :-)

Salmar:
negativa se dají hledat v každé povídce, nejen té od Lyrie, tenhle přístup se tu ujal a stal se tradičním, přesto asi nebude tím pravým... snažme se k povídkám přistupovat tak, jako by identita autora nebyla známa. Samozřejmě jistá shovívavost vůči pracím nováčků je pochopitelná, ale ani povedenou práci u zavedených autorů bych nebral jako samozřejmost, vždyť kolik světových spisovatelů či režisérů si střihlo nějaký ten propadák...
Předvídatelnost zápletky: není to detektivka... víme, k čemu děj spěje, ale nejsme si jisti, kdy se ta rozhodující věc stane... Learna mohla zaváhat a nezaútočit, mohla ve strachu přiznat, odkud má své názory. Velitel také mohl jednat různě: jiná reakce vesničanů ho mohla přívést k jinému plánu, co s tou malou holkou. Řekl bych tedy, že předvídatelné může být směrování děje, ne tolik ale události samotné. Dramatičnosti je ze dosaženo možná ne tolik dějovými odbočkami, ale spíše psychickými pochody hlavních hrdinů. Minimlně Learniny názory na okolí prochází otřesem: nepřítel nemusí být nejhorší a hrdinství má více podob.

Sethem:
Nejdřív jsem si myslel, že to v tvé ikonce je lev. Asi kvůli tomu uáááu :-) Ale teď vážně:
S tím genderem si dovolím trošku nesouhlasit. Muži mají být ti, kdo páchají všechno zlo? To zlo páchá válka. A válka se dotýká všech, bez rozdílu pohlaví. Muž je akorát postaven do záře reflektorů, on drží v ruce zbraň. Jak s ní naloží, je ale na něm. Může s ní vyhrožovat, vymáhat si autoritu, stejně tak ale chránit. Většinou tohle rozhodnutí ale nezáleží na něm. Tihle vojáci z Černých třešní nejsou nijak zvlášť krutě vylíčeni, aby ses musel cítit zahanbován tím, že jsi muž jako oni. Válka je vytáhla od rodin, a oni musí plnit svou povinnost. To, myslím, lze pozorovat v částech, kdy Learna přemýšlí, jak je to asi u nich doma, i ona je dokáže (i když nechce) vidět v lepším světle. Velitel je pro ni personifikací zla, které zachvátilo kraj, proto ho chce odstranit. Ne proto, že by byl muž. Psal jsem o dvojí roli muže ve válce: tu druhou, tedy roli ochránce, přiznává Lyrie ústy Learniny matky v upravené historce o tátovi-hrdinovi. Kdyby byla Lyrie skutečně rozhodnuta vyjádřit se v duchu feminismu, táta by byl alkoholik, který je opustil, aby se mohl tahat s vojenským bordelem. Learna by se pak mstila za jeho slabost vzepřít se, ne ve jménu jeho odvahy.
Matka je matkou celou dobu, ne našeptávačem. Dělá pro svou dceru totiž možná to nejdůležitější: dává jí naději příběhem o otci. Neplete ji hlavu záměrně, jdi a zab toho velitele, tebe nikdo podezírat nebude... Pouze ukazuje, že to, co se děje teď, není jedinou možností, jak žít. Okovy lze sejmout, je-li odvaha. Mateřský instinkt se nedostává ke slovu jen ve scéně braní dítěte do náruče. To je pouze nejviditelnější (a klasický) obraz, vystupňovaný cit až k fyzické ochraně tváří v tvář nepříteli.
Děvče v této roli a kýč? No nevím, dostali jsme se v kritikách k úvahám o feminismu, nutno tedy pro férovost zamyslet se i nad šovinismem. Proč by nemohla dívka zvládnout tu roli stejně dobře jako chlapec? Není toho snad schopna? Naopak, u ní příběh o otci může spíše spustit tuhle reakci než u kluka, který v raných letech s otce "soupeří" a málokdy jde v jeho stopách (Oidipovský komplex, matka pořád povídá o tátovi, kterého pořádně neznám, když jsem tu JÁ...) Takže chlapectví této role je přinejmenším sporné. Ve větě s instalatéry a mnichy se dopouštíš možná určitého předsudku :-) postavíme-li toto srovnání jako muž-žena, vyjde nám, že by snad čtenáře nebavilo číst o rebelech-mužích a pasivních ženách...proč nebavilo? Protože přijímáme ženskou roli a priori jako pasivní? A naopak? Těmhle zjenodušeným pohledům se snažím vyhybat...
Myslíš, že vydání Learny je maskuliní znak? To s Pilátem je zajímavý postřeh, ale zůstaneme-li na poli biblické symboliky, zjistíme, že vše tak úplně nesedí. Žena na kříži, tedy jako oběť za ostatní davy, možná šokuje, zvláště církev samotnou. Přitom církev neudělala zřejmě nic jiného, když degradovala postavu Máří Magdaleny. Předhodila ji veřejnosti jako hříšnici, zcela v souladu s tehdejší morálkou (viz Nikájský koncil a strach ze sexuality a ženství u Origena apod.) Přehodila jedince místo přiznání (pro církev) stinných stránek v člověku. Takže evropské tabu padlo možná ještě říve, než je bylo z čeho odvodit :-)

Kladné mužské postavy existují i u Lyrie, např. Jacob, Bastien, ten křižák Wrann (?) z Deus Vult...

P.S. Nejsem feminista, jen se snažím vyhýbat se jednostranným honocením.


 Uživatel úrovně 0

Uááu.

Tak nám Lyrie opět spustila palbu, a zákopy protější linie jsou totálně našrot. Jestliže jsem jí někdy vytýkal přílišné zaměření na pointu nebo variování jednoho a toho samého tématu (což ale dělám v povídkách především já, hehe...), Černé třešně vystupují v mnoha směrech z řady a to správným směrem.

Mateřská láska, autorčino fatální téma, je zde uchopeno inovativním způsobem, kdy se přesunula hlavní role z milující na milovanou, což jsem doposud u autorky neviděl (i když s tím, kolik toho napsala, už je velice těžké se v tom orientovat), ale i v dalších věcech, o kterých se rozepíšu později.

Jinak se ale jedná o naprosto klasickou Lyrii, opět se ocitáme ve světě žen-obětí, které svým naivním úsilím útočí ztečí proti mužským hradům, aby je ve smutném konci potřísnily svou krví v patetické výčitce.

Tento motiv je podle mě silně ovlivněn feministickými názory (i když, definujte feminismus) a já s ním musím alespoň nesouhlasit. Já se omlouvám, Lyrko, ale když to čtu, tak mám pocit, že je to psáno tak, abych se cítil vinně za to, že jsem muž, že můj gender je ten, který znásilňuje, vede války, věší naivní děti, platí si lehké osoby opačného pohlaví, atd., atd. Byla někdy vůbec v jakékoliv Lyriině povídce vyloženě kladná mužská postava? Nevzpomínám si, pokud pomineme vyložené "kulisáky" typu Imrého Nádasdyie z Není úniku.

(Když už jsem to nakousnul, vezmu tedy i cestou, jak já chápu feministky - podle mě jde o dvě základní skupiny - šovinistky, které kritizují mužství jako takové, a latentní humanistky, které vlastně chtějí jen zrovnoprávnění pohlaví. První skupinu nemám rád a narážím na její vlivy právě u Lyrie. Příslušnice druhé skupiny mi přijdou akorát hloupé, protože si myslí, že aby si mohly tvrdit, že všichni lidé by měli mít rovnost šancí, musí na sebe hodit nálepku feminismu, což jim akorát dodá negativní reklamu kvůli házení do jednoho pytle s první skupinou. Jako kdyby humanistické ideály netvrdily to samé.)


Druhá tvář tohoto ženského manifestu se vyjevuje v mateřské lásce, která se v Třešních také silně hlásí o slovo, ale už méně než v předchozích povídkách, co zde Lyrie publikovala. Na povídce se mi líbí, že její etické hodnocení není zas až tak vysoké jako jinde u Lyrie - de facto bychom matku Learny mohli považovat za největšího viníka celé tragédie, jakožto vroucného našeptavače "kamikaze metafyziky", která popletla malé holce hlavu, i když zrovna tyto myšlenky by šly opět připsat mužům, když se podívám na islámský fundamentalismus. Oč je pak smutnější role matky, která je zprvu ne-matkou, strýčkem Samem, a až teprve, když jde její dceři o život, objeví v sobě pravý mateřský instinkt, který od Lyrie známe ("Ještě předtím však stáhla Learnu s sebou, nyní ji svírala v náruči tak pevně, že téměř nemohla dýchat.").

Docela mě překvapilo, že Lyrie použila do této povídky děvče, když je Learnina role tak chlapecká! Považuji to za vyhrocení celého obrazu hraničící až s kýčem, což je ovšem technika stará jako literatura sama. Nebaví nás číst o chlípných instalatérech, baví nás číst o chlípných mniších. A stejnětak dívka je v roli poblázněného malého zabijáčka víc kchůl než by byl chlapec, který by byl v roli uvěřitelnější. I když je pravda, že psychologické vyvrácení se z pramenu života se spíš stává mužům, ale když se stane ženě, je to o to víc nemocnější a silnější. Afričtí dětští vojáci tvrdili, že nejvíc se báli ne nepřítele, ale těch pár holek, co je měli v jednotce. Že ta děvčeta byla ještě tisíckrát větší psycha než všichni okolo.

Tedy k tomuto pohledu, abych to rozvláté ego-blití uzavřel, k tomuto kříženci mateřské lásky a ženského šovinismu, vznáším opět kritiku, a je to úplně ta samá kritika jako kdysi, ale stejně jako Lyrie stále staví svou myšlenku lépe a lépe, já si dávám víc a víc záležet s tímhle:-).

A stejně mi to nezabrání dát pět hvězdiček a ještě třískat hlavou do stropu místnosti, s křikem, že je na hvězdičkovém žebříčku málo místa pro takovou povídku. Na začátku (ano, to je takové to, co jste četli před půl hodinou) své recenze jsem se zmiňoval o vícero zajímavých a inovativních momentech, mezi nimi ční zvláště tyto:

Ježíš Kristus. Povídka se skutečně v jednom momentě přibližuje evangeliu, když Pilát (velitel) předstupuje před Židy (vesničané) a oni říkají, ať Ježíše (děvčátko) popraví, načež je Pilát ohromen krutostí a zbabělostí davu a meje si nad odsouzeným ruce.

„Potrestej tedy Learnu!“

(...) Dav kolem křičel, ach, tolik všichni křičeli, zvedali své hole, vidle a hrábě, dupali do země, pískali a pak se z davu vzneslo slovo smrt, smrt Learně, smrt, na popraviště s ní!

„Oni to myslí vážně,“ velitelův pobočník se ohromeně podíval na svého pána. Ten mu pohled zachmuřeně vrátil. „Pane, ve vší úctě k vám, to dítě je pouze zmanipulované. Ty řeči – raději smrt než život v ponížení, či jak to řeklo – muselo slyšet právě zde. V téhle vsi! Něco se tu děje, něco chystají, cítím to.“

„Vyhovíme jim,“ řekl velitel nebývale tvrdě. (...) „Pokud něco chystají, tohle jim všechny plány překazí. Sebere jim to odvahu na několik let, možná navždy. Dojde jim, a na to si můžeš vsadit, drahý příteli, jak zbaběle se dnes zachovali, když vydali nevinné dítě na smrt. Ta hanba je bude pálit do konce života. A naučí to i svoje děti.“"


Opět další maskulinní Learnin znak. Žena na kříži je tabu, které vydrželo v umění až do postmoderny, což je na tabu v evropské kultuře celkem výkon.

Dále se mi líbil Erriond, který nakonec přecijen vytváří na pár řádcích kladnou mužskou postavu (sic!), nicméně je za tu drzost autorkou řádně uzemněn tím, že je starý, nemocný a proti divoké živočišné síle Avenelově nemá absolutně žádnou šanci.

Salmar zmiňoval předvídatelnost. No vždyť. Ale ona je fajn. Už když známe plán děvčete, víme spolu s ním, že to skončí špatně. Stejně se ale Lyrii před Learniným koncem podaří ještě pořádně zakličkovat, asi jako v holywoodském béčku, kde zase víme, že to skončí dobře, takže - stejně jako zde - nás baví dozvídat i pouhé zjišťování jak se to celé přihodilo. Ale tohle béčko není.

I lyrická (Lyrická? hehe...) tónina příběhu, černé třešně, k příběhu krásně sedne, kdy září v nadpisu, stojí u expozice i pointy a pojí se v celém textu dobře s temnými harmoniemi války i odlehčenou metafyzikou psanou v kurzívě. Možná, že to jsou právě černé třešně - válka v kraji a přesto sladké sny o nebeském ráji Nevím, jak to Lyrie dělá, ale je to fakt super.:-)

Stejně tak musím souhlasit s Darianem, že sloh je famózní.

Zkrátka a dobře, číst Lyrii je slast, přemýšlet o tom, co Lyrie napsala, je slast, a kritizovat Lyrii, o tom snad ani nemluvím. Piš prosím dál, Lyr, je to super.



Jen taková poznámka na závěr - tato povídka bohužel také ukazuje nefunkčnost rubriky Hřbitov jako takové. Jestli by nebylo lepší ji zrušit...:-(.