Seděl jsem opřený pěkně ve stínu o košatou vrbu a přežvykoval stéblo trávy. Už dávno mě omrzelo krátit si čas broušením meče. Za prvé byl ostrý a za druhé jsem ho stejně ani pořádně nepoužíval. Přicházelo na mě spaní. Pomalu jsem zavíral víčka, když se konečně začalo něco dít.

Hladina jezírka se mírně zčeřila, zkušený rybář by strnul v údivu, o jak velkou rybu by se mohlo jednat. Zřejmě až o něco později by mu došlo, nakolik se zmýlil. To se totiž nad hladinou plynule vynořila koňská hlava s náznakem hřívy. Vždycky jsem miloval jejich azurově modré oči. Vypadaly tak záhadně přívětivě. Jak spěla ke břehu, objevily se i její duhové šupinaté plece a přední kopyta.

Pozoroval jsem, jak nepřirozeně rychle začíná schnout. Byla už skoro na břehu. Vodu pravidelně čeřilo hlasité plácání mohutného rybího ocasu, kterým se zvíře snažilo vysoukat na souš.

Nemotorně, jako hříbě, se pokoušela postavit na přední. Půvab očí zchřadl do běžných hnědých, rybí ocas se postupně přeměnil na zadní nohy, zapletence se prodloužily v nádhernou uhlovou hřívu. Po chvíli tu stála krásná klisna, za kterou by mnohý rytíř dal i svého nejlepšího oře.

Nespěchal jsem. Prostě jsem vstal, upravil si stéblo trávy v ústech a vydal se k ní. Jistě měla hlad a asi i velký, protože se ke mně vyrazila relativně svižným krokem. Její srst na slunci připomínala drahý antracitový samet. Voněla rybinou. Nestačil jsem udělat ani pět kroků a už byla u mě. Lísala se jak malé kotě a v očích jí plála radost psa, který se právě shledal se svým starým pánem. Pohladil jsem ji, byla tvárná a reagovala na každý můj dotyk i dech. Dokonalé.

Náhle jsem přestal a dělal, že si jí nevšímám. Otočil jsem se a šel si pro své věci. Popuzeně za mými zády odfrkla, přesto mě, ač uraženě, následovala. Byli jsme už na sebe svým zvrhlým způsobem zvyklí, proto jsem si dovolil přijít za ní až sem k jezeru. Ani se tolik necukala, když jsem jí dával lýkovou uzdečku. Vražedný pohled mi věnovala teprve v momentě, kdy jsem na ni hodil sedlo s veškerou bagáží. Nu co, neměla mi minule sežrat koně, sviňa.

Lesy i samotné jezero byly proslulé svou něžnou tajemností, vtíravou záludností i přívětivou zákeřností. Což bylo vynikající, protože se tu neustále objevovaly nějaké ty skupinky mladých dobrodruhů, které se ono pověstné zlo snažily z lesa vymýtit. Samozřejmě bezúspěšně.

Po několika hodinách jsme dorazili na místo. Dal jsem jí napít a vodou jsem jí trochu polil i kopyta. Odsedlal ji a sundal i uzdečku. Neutekla. Neustále se lísala a teď o to víc, co měla volné pole působnosti. Začal jsem se rozhlížet po nějakém trsu dlouhé trávy. Pořád mi strkala čumák do klína: „Huš, mrcho,“ zachrchlal jsem a utrhl si nové šťavnaté stéblo.

Lehl jsem si do mechové podušky, opřel si hlavu o oblý zarostlý kámen a čekal. Drze se svalila hned vedle mě. To, že by se jí jako koni mohly zauzlovat střeva, vůbec neřešila.

„Ty se se mnou nebavíš!“ cosi malého poskakovalo kolem něčeho druhého robustnějšího, ale stále malého, a vnucovalo mu to svou povídavou náladu. Za touto dvojicí šli ještě dva, moc jsem na ně neviděl, proto jsem se raději, avšak beze spěchu, postavil. Kelpie už stála a mžourala na cestu, byla příjemně rozespalá. Nasadil jsem jí normální ohlávku a jen tak tak schoval sedlo.

„Támhle někdo jééé!“ povykovalo to zakrslé a ukazovalo to, kam jinam než na mě.

„Dobrý den, poutníci,“ kelpie vedle mě se tvářila jak boží umučení, „nemáte skývu chleba pro potulného pocestného?“ snažil jsem se působit mile, což jsem nikdy moc dobře neuměl.

„Pro tuláka, říkáš?!“ osočila se na mě velmi, ale opravdu velmi, pohledná elfka ve vyšívaném, jistě drahém, hávu. Její oči působily vyzívavě, trochu mě spoutávaly, ale nakonec jsem z toho vystřízlivěl, díky ledové spršce jejích dalších slov.

„Kohos okradl před námi, hm?!“ ostřížím zrakem si začala prohlížet nahrbeného mohutného koně s lesklou srstí, hřívou jak z hedvábí, kopyty jak ze železa a meč zavěšený u mého pasu.

„Nikoho, drahá,“ nedůtklivě jsem se pod náporem nařčení ošil, „líbí se vám?“ rychle jsem nadhodil zcela konverzačním tónem.

„Je pěkný, jen co… Teqire,“ otočila se na muže, který se doteď tvářil nezúčastněně, „co si o tom koni myslíš?“ najednou nezněla tak povýšeně.

„Mohu si jej prohlédnout?“ byl jsem raději, dokud se nevyjadřoval. Jeho hlas zněl jak vlčí varovné zavrčení. Šel mi z něj mráz po zádech stejně jako z trpaslíka, který se na mě celou tu dobu díval bez jediného mrknutí, „prosím,“ jen jsem přikývl. Kelpie vypadala stejně nevypočitatelně jako vždycky. Udělala k muži vstřícný loudavý krok a zvídavě sklonila hlavu. Věděl, co dělá. Nejprve jí odhrnul pysky a skoukl její zuby, ale mě rozhodit nemohl.

Následně se jí zahleděl do očí. Ty jí zjihly, na malý okamžik jsem se bál, že se brouzdá její myslí. Že má nad kelpií navrch, že ona jako mrštně se učící šelma včas nezareaguje… Nakonec se od ní otočil opět na mě, ačkoliv promluvil k elfce: „nekupuj tu klisnu,“ řekl jen a poodešel zase o kus dál. To mě mírně zarazilo. Co s ní udělal?! Mimoděk jsem si koně pohladil, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Nevinně do mě žďuchla jako obvykle.

„Co se vám na ní nezdá, pane?“ zamrkal jsem na něj a překvapení jsem vskutku hrát nemusel.

Podíval se na mě pronikavýma očima dravce, a pak se ušklíbnul v náznaku ironie: „Nelíbí se mi,“ pokrčil rameny.

„Teqire, ale kůň by se nám hodil,“ zkusila to elfka, ke které se urychleně přidal hobit, „to teda. Na věci. Já jako taky teda netušim, co jako to… no… víš a my ne, ale co se ti na něm pro Bohy celýho pantheonu nelíbí?! By měla mít na krku mašli?!“ ihned, jak domluvil, jsem střelil pohledem zas na Vlka.

„Tak se mě napříště neptejte…“ rozpřáhnul ruce. Evidentně nebyl z jejich slov nikterak dotčený, asi byl zvyklý, morous jeden.

„Nedal bych vám jej draho, to víte, miluji karty,“ pousmál jsem se lehce nervózně, „nutně potřebuji nějaký ten peníz,“ hledal jsem oporu v trpaslíkovi, ale ten byl dál zticha a přeměřoval si mě zlým pohledem, „vskutku,“ o fintu, že jsem koně našel, jsem se raději ani nepokoušel, protože jsem opravdu nevěděl, co s ní ten chlap dělal nebo udělal.

„Vidíš, Teqire, dá nám jej lacino,“ naléhala žena, ale Vlk se dál tvářil kysele, prevít, „cožpak ty názory nikdy neměníš?!“ povzdychla si a já v duchu s ní.

Vlk znatelně přešlápnul z jedné nohy na druhou. Zvažoval možnosti. Svitla ve mně naděje: „Co znamená lacino?“ podepřel si pravou rukou bradu.

„Dva chleby a sto zlatých,“ tvářil jsem se neutrálně. Členové družinky si vyměňovali zmatečné pohledy a teprve nyní se ozval trpaslík, „nedám zlato za nic, co sere, pije a žere a vůbec je to živý a k ničemu,“ pak opět utichl. Moc mi tedy nepomohl. Naštěstí ti ostatní tři vypadali, že nebudou stejného názoru.

Promluvil hobit: „dva chleby nemáme, ale dáme ti jeden a něco solenýho masíka, co ty na to?“ no prosim, budu mít maso a chleba. Bez váhání jsem přikývl a nenápadně trhnul uzdou, aby se kelpie trochu probrala, protože jí začala z tlamy stékat slina a její nepřítomný hladový pohled je také mohl odradit. Vzpamatovala se a nahodila koňský výraz typu „kupte si mě.“

Dohromady opravdu dali sto zlaťáků, což nebylo tolik, i ten chleba s řádně prosoleným masem. Vřele jsem jim poděkoval a ženě předal otěže. Rozloučili jsme se, já si počkal, až zmizí z dohledu, vzal si sedlo a pomalinku se vydal směrem k městu…

„To bylo skutečně mazaný, jsme neskutečně dobrý,“ vítězoslavně poskakoval Pralinka okolo nového koně.

„To tedy,“ přikývla Anive, „Teqire, tvářil jsi se opravdu jako znalec,“ pochvalně přikývla, aby se následně začala dusit smíchy.

Teqir se jen uculil, měl pro ni slabost: „Vyberu si to. Pojedu na ní první, co ty na to?“ škádlil ji a trpaslík jen nevěřícně zakroutil hlavou…

Cestou jsem uvažoval, za jak dlouho se mám pro „svou“ kelpii opět vrátit k jezeru, kdy vyhladoví..