Články&Eseje

Sny Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 24

Pro Elfku
Za inspiraci a za příjemné chvíle strávené v její společnosti.
A také proto, že jí to s tou elfkou skrytou pod maskou člověka svým způsobem věřím.





Lesní mýtina s kobercem svěže zelené trávy…
Prastaré duby zalité měsíčním světlem…
Lehký šum ptačích křídel, teplo zvířecí srsti, sladká chuť lesních jahod…
Pocit klidu, bezpečí a uvolnění. Neskutečně jemná hudba louten a překrásný zpěv…
Záře zapadajícího slunce odrážející se od mořské hladiny…
Obrazy se ztratily a trpaslík se probudil. Přitáhl si deku blíže k tělu a ze svého lože pod skalním převisem, s úsměvem pod hustými bílými vousy, pozoroval noční oblohu.
„Stejně tak já,“ zašeptal.


Malá můra zmateně poletovala chodbami, když v jedné místnosti spatřila hořící pochodeň. Vyrazila vstříc své domnělé spáse a zakrátko se její tělo rozpadlo v plamenech.

„Tohle nechápu,“ komentoval událost trpaslík Tar a upevnil pochodeň do držáku na stěně, „že něco tak blbého může vůbec přežít jako druh.“

„Stejný jak s elfama,“ odpověděl jeho společník. Komentář byl ze strany ostatních šesti trpaslíků odměněn zvláštní kombinací úsměvu a úšklebku.

Zatímco rozebírali dnešní cvičení, trpaslíci těžce dosedali na tvrdé dubové lavice, odkládali zbraně do stojanů, svlékali ze sebe těžké zbroje a osvěžovali se z pramene čisté ledové vody, tryskajícího ze stěny v rohu místnosti. Pak ukrajovali krajíce chleba a vyhřívali se u ohně sálajícího z krbu.

Až dlouho po ostatních dovnitř dorazil Dorin. Mezitím, co se odstrojoval, si ostatní vyměňovali výmluvné pohledy. Nakonec Tar pokrčil rameny a začal: „Poslouchej Dorine, co je to s tebou?“

Dorin ztuhl, ošil se a pak nespokojeně odpověděl: „Ale, jsem jen trochu unavený, prostě mě to jen nějak zmohlo.“

Ostatní koukali zdánlivě klidně do ohně, všichni však byli zvědaví, jak bude rozmluva pokračovat.

„Co to je za nesmysl?“ nenechal se Tar odbýt tak snadno, „vždyť jsi sotva dýchal.“

Dorin si do obličeje chrstnul dlaň plnou vody. Po chvíli se otázal: „Co je teď tam nahoře?“

Za chvíli se nejistě ozval Goreh, nejstarší z přítomných trpaslíků: „Poledne?“

Dorin pokýval hlavou: „V tom případě to trvá už den. Začalo to včera kolem poledne a zhoršilo se to večer, než jsem šel spát. Jsem pořád unavený, cítím se, jako kdybych několik dní nejedl, podlamují se mi nohy, motá hlava a občas je mi špatně od žaludku,“ vyčerpaně dosedl na jednu z lavic a přitáhl si houni k bradě, „nevím, co to má znamenat, ještě nikdy se mi nic takového nestalo.“

„Snad to nebude nic vážného, měl bys zítra zůstat v klidu,“ nadhodil Tar.

„Já bych…“ začal Goreh, ale najednou ho přerušilo prudké zapraskání a Dorin se ze židle sesul k zemi. Těsně kolem místa, kde ještě před chvílí seděl, proletěla Tarem bleskurychle hozená sekera a zazvonila o protější stěnu. Všichni trpaslíci byli na nohou, ozbrojení sekerami či noži a pomalu pročesávali celou místnost.

„Co to bylo?“ otázal se Goreh potichu, aby mu neunikl sebemenší šramot.

„Myslím, že mám zlomenou nohu,“ okomentoval stejným tónem Dorin situaci.

„Hm, ale co tě zasáhlo?“ zeptal se znovu stařec.

„Nemám ponětí. Nic mě nezasáhlo, prostě mi jen zapraštělo v kosti,“ řekl trochu zmateně zraněný trpaslík.

Tar sykl: „Vypadá to, že tu nic není.“ Goreh pokýval hlavou: „Tare, jdi ohlásit, co se stalo. My odneseme Dorina k ranhojiči.

*

Vrchní lékař Argon, dlouholetý a zkušený ošetřovatel, kroutil nad zraněním hlavou: „Bylo by to naprosto jasné. Má rozdrcené kosti po úderu tupým předmětem, kůže stehna nese taktéž stopy zásahu, ale na jeho oblečení nelze nalézt vůbec nic. Shrnuto má zranění po zásahu, který prokazatelně nedostal.“

Jeho pomocník přikyvoval a Dorin zmateně poslouchal. Najednou mu v noze několikrát silně škublo a pak se mu z rány začalo šířit tělem příjemné teplo a během několika vteřin trpaslík usnul klidným spánkem.

*

Dorin se vzbudil zborcený studeným potem, pamatoval si, že měl noční můru, ale nevěděl už, o čem byla. Rozhlížel se pomalu po místnosti a s radostí zjišťoval, že přeražené stehno přestalo úplně bolet.

Stačil se jen posadit na posteli, když se do místnosti nahrnulo několik lidí. Prvními byli Argon s pomocníkem, za nimi vkráčel rázným krokem Horan „Lopata,“ trpasličí vojvoda, člen Rady a vládce tohoto sídliště. Poslední vešel „Usměvavý“ Urin. Tento stařec byl mezi místními legendou, zamlada byl výjimečným válečníkem, ovšem jak stárl, nalézal útěchu ve víře a hledal cestu k bohům a magii. Na rozdíl od většiny ostatních trpaslíků byl v tomto směru poměrně úspěšný.

Vrchní ranhojič přispěchal k Dorinovi a začal vysvětlovat: „Vidíte? Je úplně v pořádku, nechápu, jak se mohl tak rychle uzdravit.“

„Vidíme,“ potvrdil Horan a kývl na Dorina, „pověz nám o čemkoli neobvyklém, čím by se to dalo vysvětlit.“

Dorin zopakoval monolog o své únavě, co cítil během svého zranění a vyléčení. Pak ještě přidal: „A ještě mám noční můry. Nepamatuji se, o co v nich jde, ale dneska ráno i teď se mi zdálo něco moc zlého.“

„Pověz víc,“ zahuhlal „Usměvavý“ Urin a postoupil blíž. Po ráně šavlí horského trolla mu kdysi zachránil včasný zákrok ranhojičů život, ovšem zaplatil nepříjemnou daň. Přišel o levé oko i ucho a jeho levá část tváře byla znetvořená, jeho rty zůstávaly stále zakřiveny do zlověstného úsměvu a každé slovo mu způsobovalo silné bolesti.

„Nevím, co bych řekl, pamatuji si z nich jen pocity. Špatné pocity,“ dostalo se mu odpovědi.

„Do očí! Vezmi s sebou“ šeptl stařec, přistoupil k Dorinovi, položil dlaně na jeho spánky a upřeně se na něj zadíval. Když mu trpaslík pohled opětoval, pocítil lehkou závrať, vzduch slabě zmodral a za chvíli se Dorinovo vědomí začalo vracet zpět do dnešních snů.

Viděl něčíma očima, obrazy i zvuky ale byly velmi nezřetelné, stínové postavy se míhaly těsnými chodbami, občas zaslechl zvuk boje či nezřetelné výkřiky. Nejsilnější byly pocity, bolelo ho celé tělo, měl strach, až panickou hrůzu a necítil pro sebe žádnou naději. Obraz probíhal jakousi místností, kde Dorin rozeznával trpasličí reliéfy, postava, kterou byl ve snu, se zmateně rozhlížela po několika chodbách a pak se rozběhla jednou z nich…

Trpaslík procitl a znovu se díval do škodolibého Urinova výrazu. V očích starce viděl hněv, oba dva moc dobře poznali ten pach, který se vznášel snovými tunely.




Dorin zatřepal hlavou a otevřel oči. Prohlédl si znovu křižovatku, porovnal její číselné označení na stropě s tím, které přečetl v místnosti ve svých vidinách a pak oznámil: „Tudy!“

*

Screug seděl v kamenném výklenku a držel svou hlídku. Byl za to vděčný, nebavila ho hra na schovávanou s těmi špinavci, pro kterou se velitel hordy rozhodl. Bylo to asi správné, protože v rovném boji by je nikdy nedokázali porazit, takhle je pomalu unavovali a bylo vidět, že jsou vítězství čím dál blíž. Na druhou stranu, Screug si byl téměř jistý, že kořist z nich bude mizerná a on sám tím nic nezíská. Jen velitel hordy si pravděpodobně vyslouží nějaké uznání. Svého vůdce respektoval, byl velmi opatrný na životy svých mužů, což nebylo zrovna běžné. Nic z toho ovšem nemohlo změnit fakt, že se Screug hrozně nudil.

Tento stav se velmi rychle změnil, když se zdálky začalo ozývat dunění okovaných bot. Screug byl ovšem velmi zkušený bojovník, proto se vmáčknul co nejhlouběji do svého výklenku a tiše doufal, že půjdou jinudy.

*

Její vědomí bloudilo opuštěnými chodbami. Neviděla, jen cítila. Snažila se zachytit odpověď, ale stále nic nepřicházelo.

Ze soustředění ji vytrhlo volání o pomoc: „Alcielle!“

Elfka se, za zvuku srážejících se čepelí, s námahou zvedla a sebrala pochodeň. Chvíli jí trvalo, než rozhýbala předevčírem magicky vyléčené zranění stehna a pak vyrazila chodbou do vedlejší místnosti. Spatřila Irima, jak odrážel tři dotírající skřety.

„Alcielle! Běž jim pomoci do sálu, já to tu zvládnu!“ zavolal na ni. Přikývla a bez obav ho opustila. Skřeti nechtěli zemřít, takže neútočili, jen ho zdržovali, aby nemohl podpořit ostatní.

Dorazila do menšího sálu se stěnami z opracované žuly. Uprostřed byli čtyři elfové obklíčení nejméně patnácti skřety, kteří už své útoky vážně mysleli. Veškerou svou energii soustředila do vytasení lehkého meče a prvního úderu. S křikem vyrazila z chodby a nazdařbůh vedeným úderem zasáhla jednoho ze skřetů do ramene. Ostatní překvapeně uskočili a elfové se tak mohli stáhnout zpátky k ústí chodby.

Alcielle se unaveně opřela o stěnu a pomalu klesla k zemi. Vyčerpáním už nemohla téměř ani chodit. Byli to už čtyři dni, kdy neopatrně vstoupili do bludiště podzemních chodeb a po napadení skřety ztratili orientaci. S neustále dotírající hordou za sebou hledali cestu ven, téměř nejedli, nespali a jeden po druhém umírali. Zbylo jich už jen osm, z původních sedmnácti, elfka pozorovala své čtyři druhy v chodbě a uvažovala, který bude další.

Nechtěla propadat zoufalství, ale její síla už byla ta tam. V každé volné chvíli, zatímco ostatní bojovali se skřety a snažili se zorientovat v podzemí, vysílala své myšlenky do okolí a hledala někoho, kdo odpoví na její prosbu o pomoc. Ale po celé ty čtyři dni nezachytila nic jiného, než skřetí vědomí.

Už nebyla hrdá, plná naděje, pyšná na své schopnosti, něco se v ní zlomilo a ona už cítila jen beznaděj. Chtěla se vyplakat, ale nedostávalo se jí slz. Při smyslech ji držela již jen Irimova podpora a jeho vůle vzdorovat až do konce. Poprvé stála tváří v tvář téměř jisté smrti a toto poznání ji naplňovalo ochromujícím strachem.

Proto, když zaslechla vzedmutou vlnu skřetího řevu, nepochybovala, že konečně přišel ten poslední útok. V odpověď však rozburácely podzemí hrdelní hlasy volající do boje a skřetí řev najednou připomínal spíš ustrašené pištění. Alcielle vstala a přistoupila ke svým druhům, kteří stáli v ústí chodby a překvapeně pozorovali malé, svalnaté postavy navlečené v kroužkových zbrojích, jak svými kladivy a sekerami nemilosrdně dobíjejí členy skřetí hordy.

Když skončili, rozběhli se někteří dál, aby pokračovali ve svém lovu a čistili místnost po místnosti, chodbu za chodbou, naháněli své protivníky do pastí na křižovatkách a ve slepých uličkách.

Tři trpaslíci zůstali v sálu a přistoupili k vyčerpaným elfům, kteří na ně upírali podezřívavé pohledy. Pak však malí válečníci sundali své helmy a s úsměvem nabídli měchy s vodou a několik kousků chleba. Elfové nejprve jeden po druhém uctivě poklekli a sklonili své hlavy před svými zachránci a pak se hladově vrhli na nabízené jídlo.

Alcielle se jen spokojeně posadila na zem a konečně usnula klidným spánkem.




Elfka stála u vchodu do jeskyně a zamyšleně pozorovala plující oblaka. Ozvalo se odkašlání a vedle ní se posadil trpaslík.

„Nikdy ti dost nepoděkuji,“ pronesla do větru.

„Není za co, šli jsme tam jen kvůli skřetům. Vy jste měli prostě štěstí,“ odpověděl Dorin.

Alcielle se po něm ohlédla, ale namísto očekávaného pobaveného obličeje spatřila naprosto kamenný výraz. Nestačila si ještě na způsob trpasličí komunikace zvyknout.

Po tomto úvodu najednou Dorinův tón změkl: „Alcielle, já cítil to samé, co ty. Nic takového jsem nikdy nezažil. Myslím, že žádný trpaslík si nedokáže představit, jaké to je. Tolik různých emocí a pocitů. Nedokážu to ani popsat, ale konečně jsem pochopil, proč je mezi námi tak veliký rozdíl.“

Elfka se zmohla jen na přikývnutí. Trpaslíkova slova ji naprosto vyvedla z rovnováhy, protože posledních několik dnů, které strávila v trpasličím sídlišti, měla velmi podivné sny. Začalo to ve chvíli, kdy pochopila, že se jejímu vědomí toulajícímu se v labyrintu chodeb podařilo navázat kontakt s trpaslíkem. Zdálo se jí o věcech, které ji nikdy předtím nezajímaly a její snové postavy vyznávaly velmi zvláštní hodnoty.

„Občas se to ještě vrací ve snech. Alcielle, prosím, přestane to někdy?“ pokračoval Dorin.

„Nemám ponětí. Neslyšela jsem o nikom, komu by se povedlo telepatické spojení s trpaslíkem. Možná to zmizí zítra, možná za rok a možná už nikdy,“ elfka mu mohla dát jen tuto neurčitou odpověď.

„Hm, tak to se s tím asi budu muset nějak vyrovnat,“ zaznělo už opět tím tvrdým a chladným trpasličím tónem.


Skalní stěna pokrytá zlatým žilkováním…
Ostří sekery blížící se ke skřetímu tělu…
Přesné a pracné broušení malého diamantu…
Silný hrdelní smích, táhlé tóny hlubokých pomalých písní…
Přátelství, čest a hrdinství…
Pocit sounáležitosti, důvěry k rodu i vědomí síly jednotlivce…
Elfka otevřela oči, vstala z mechového lože a přešla k okraji skály. Upřela svůj pohled k horám daleko na obzoru a zašeptala: „Jsem ráda, že se máš dobře, můj malý příteli.“
„Stejně tak já,“ pronesl do ticha starý trpaslík stovky mil daleko.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Pro začátek děkuji Pavettě, že mne svým nadšením donutila povídku zveřejnit.

Vám všem jsem vděčný za Vaše názory. Jsem polichocen, kolik lidí si udělalo čas na to, napsat pouze to, že se jim povídka líbila. Co příjemnějšího bych mohl slyšet?
Není mnoho na co reagovat, přesto se pokusím o pár poznámek:

Shelagh a Kiki: Těžkopádné vyjadřování beru. Snažím se to hlídat, ovšem občas mi uteče nějaké překombinované souvětí.

Nathaka Warrior: Děkuji za chválu, nicméně knihu příštích několik let nechystám. Snažím se mít čas na povídky a už to je často problém. Navíc bych se do tohoto příběhu pouštěl velice nerad. Mám ho rád takový, jaký je...

Darian: Omlouvám se, ale nebudu reagovat. Musel bych se pustit do rozebírání věcí, které rozebírat nechci. Ale byl to pro mne přínosný příspěvek do diskuze. Děkuji.


 Uživatel úrovně 8

Fantazíjna poviedka, čiastočne vyskladaná z lesklých kamienkov známych ikon (motív, dej, pointa). Napriek tomu veľmi pekná a podarená, hlavne čo sa týka obrazovej (opisnej stránky). Veľmi pekne diferencuje oba protipóly, rozlišuje ich nielen porovnaním, ale aj farebnejšie, najmä obrazmi. Určite je toto zrejmý klad poviedky, ktorý treba vziať do úvahy – inovácia, premyslenosť a citlivosť, s akou sa pustila do galimatiášu známeho, a vyťažila si pre seba nový jas. Jas istej sugescie a obrazovosť. Tu musím spomenúť úvodný a záverečný obraz, tie sa mi veľmi páči, istým spôsobom v nich badať dokonca pokusy o lyrizáciu.

Čo ma trochu sklamalo, bola absencia istej disharmónie, pohyblivej atmosféry. Postavičky sú dosť archetypálne a obligátne, i keď čiastočne musia byť, aby sa mohli prezentovať unanimisticky, no zároveň som z nich mal niekedy pocit, akoby boli len dosadené do hry. Hlavné postavy sú príliš nevyhranené, mám pocit, že ich jedinečnosť je len situačná. Podobne je to so samotným dejom: absentuje konkrétnejší, hrubší konflikt. Možno je to spôsobené snahou o priezračnosť, rovnováhu, dôrazom na predkladanú snovosť, napriek tomu si však myslím, že väčší dôraz na vnímanú, nie absolútnu skutočnosť (ako v divadelnej hre), by dielku dal živší nádych.


 Uživatel úrovně 0

Čekal jsem dlouho a přemýšlel. Ale toto dílo je opravdu výborné. Nemá chybu. Například skvěle propracované rysy ras se mi strašně líbí.
Jen bych chtěl komentovat názor ostatních: že je tohle dílo dlouhé? Mě ani nepřijde. Ostatní dílka jsou mnohem delší, a nikdo u nich nic neříká. To jen takova připomínka.
Jinak všechna čest Adso. Piš dál!


 Uživatel úrovně 0

Tady můžu říct jen jediné: kvalitní práce =)


 Uživatel úrovně 0

Skvělý úvod a zakončení.Celé dílo je vlastně naprosto skvělé.Zprvu jsem si řikal , že tyhle dlouhý díla jsou fakt extrémy ale u tohoto jsem se začetl a nezastavil,tak mě to upoutalo.Klidně bych dal i víc * než 5.

S úctou
Loren


 Uživatel úrovně 0

I když se mi tato povídka zdála zprvu dlouhá, zhltla jsem ji během chvilky. Už dlouho jsem nečetla něco takového, čemu bych nemohla nic vytknout. A tady se to stalo. U této povídky jsem nepotřebovala hledat něco, co bych chtěla vytknout, protože mé nadšení z čtení přebilo touhu šťourat se v textu. Nápad i zpracování se mi velice zalíbilo. Máš moje uznání a 5*


 Uživatel úrovně 0

Hledám..hledám...něco co bych mohla tomu extrapisateli vytknout...hledám...hledám...no, třeba mě něco napadne časem...:-)

Povídka je pěkně napsaná, má pěkný nápad a je všeobecně pěkná...to je pravda...ale takových je spousta. To, co z ní dělá pro mě něco vyjímečného, co jí dává ten šmrnc...jsou charaktery postav. Jakmile jsem se dostala k místu, kde se provalí, že se elf spojil ve snu s trpaslíkem (a naopak) bála jsem se, že to sklouzne k plitkému vzniku přátelství...že k sobě elf a trpaslík najdou cestu. Osobně mám mnohem raději trpaslíky...a asi by mi bylo hodně nepříjemný, kdyby k něčemu takovému došlo. Vždyť trpaslík si vždy musí udržet tvář...a před elfem zvlášť. Takže tímto chci Adsovi složit poklonu, za to, jak dokázal udržet trpaslíky takové, jaké si je představuji...hrdé, přímé, vznešené a svým způsobem drzé a pro ostatní rasy nepochopitelné. A to celé bez toho, aby nějakým způsobem elfy shodil.

Na konci je naznačeno, že se z hlavních hrdinů stali svým způsobem přátelé...to by mohlo vyznít opravdu klišovitě a celý příběh srazit (a s ním i mé hodnocení) do bezedných hlubin teatrálnosti a uslzené radosti... Ale kupodivu to tak není...vůbec ne...snad je to tím, jak se trpaslík choval předtím (viz "Tak se s tím asi budu muset nějak vyrovnat" - to bylo vážně dobrý:-)), snad tím, že je to přátelství, kde se dva přátelé možná už nikdy nesetkají, možná nikdy nepochopí a hlavně spolu nikdy nebudou nuceni strávit delší čas jinak než ve snech. To by pak jejich přátelství brzy skončilo rychle UŤATÝM výkřikem....elfským výkřikem pravděpodobně:-)

Povídka, kupodivu je taky téměř bez chyb...vím, že Adso s tím moc velké problémy nemá, ale i tak...je příjemné číst něco, kde až na pár čárek žádná chyba nebije do očí.

Ale protože nic není dokonalé, neodpustím si nějakou tu kritiku. Ale vím, že je to už nehorázný šťouralství...ale jak se zlepšuje dílo, musí se i chyby hledat stále méně a méně významné a více a více skryté.
Shelagh sem psala o tom, že příběh je někde trochu těžkopádný...a já s tím částečně souhlasím. A pokud hledám, čím by to mohlo být, tak jsou to občas trochu neohrabané věty a souvětí.
Nejsem příznivcem dlouhých a zamotaných souvětí a ty se v textu opravdu moc nevyskytují...ale třeba "Prohlédl si znovu křižovatku, porovnal její číselné označení na stropě s tím, které přečetl v místnosti ve svých vidinách a pak oznámil: „Tudy!“ by se dalo o něco vylepšit. Takových vět je tam ještě pár a podle mě by třeba mnohem lépe znělo, kdyby se to rozdělilo na dvě věty (Ještě jednou si prohlédl křižovatku. Oznečení na stěnách bylo stejné jako v jeho snech ... ")

Jenom pro pořádek, příběh mě strhnul tak, že jsem si tohodle na první čtení vůbec nevšimla, jen ve mě zůstal pocit, že jsem pár vět nepřečetla tak lehce jako ostatní. A pokud si tohle někdo přečte a osočí mě z toho, že je to záležitost vkusu...klíďo píďo mu dám za pravdu.

Toť vše.


 Uživatel úrovně 0

Váhal jsem, co do hodnocení této povídky napsat. Zda opakovat, že je hezká, a že autor napsal kvalitní práci nebo za každou cenu hledat, těžko říct najít, nějakou chybku. Možná některý z nepřejících kritiků by poznamenal, že ta povídka nemá tu pravou "šťávu", ale já tvrdím opak.
Co tuhle povídku opravdu vyzdvihuje, tak jsou to právě sny, jak její název uvádí. Oslnilo mě právě počáteční snění, které, když jsem jej četl, očekával, že se právě zdálo probouzející se elfce daleko od domova. Avšak byl jsem mile překvapen nápadem, který se stál hnacím článkem příběhu.

Nekroskop


 Uživatel úrovně 0

Jsem vážně rád, že jsem si mohl toto dílo přečíst. Nedokáži si to vysvětlit, jako bych z něj cítil závan nesmírných dálek (ve všech slova smyslech).


 Uživatel úrovně 1

Je to doslova nádhera.
Je to nádherně vykreslené, především úvod a závěr, jak bylo řečeno.
Je to opravdu impozantně napsané, nedá se od toho odtrhnout. To myslím zcela vážně, já jsem u toho dokonce vypnul Winamp a upřímně, to už něco znamená.
O mém hodnocení nemůže být řeč, chybky, dokonce ani gramatické (krom také již zmiňovaného pramenu) jsem nenašel žádné a navíc se mi to moc líbilo.
Sám ve svých hrách kladu na telepatii velký důraz a psychická pouta mezi osobami, dá se říct dušemi, se snažím trochu vmotat svým hráčům do popředí. Málokdo v tom bude hledat víc, než je napsáno, ale například já si myslím, že by se na toto téma dala napsat velmi slušná kniha, používající tento kousek jako prolog. Námět (přátelství trpaslíka s elfkou stvrzené i psychickým poutem) je doslova poutavý a rozhodně ne nudný.
Dílo neobsahovalo žádné zbytečné výmysly, jen základní rasy a obyčejné dějiště, to oceňuji. Protože se vždy snažím hrát reálně a dokazovat hráčům, že DrD není jen o záchraně světa, o boji se super-monstry a pěstování ohromné síly a moci, protože se věnuji pravému roleplayingu, protože charakter postavy a to, jak se do ní hráč vžije, je pro mě podstatné, proto a nejen proto dávám pět hvězdiček a velmi, velmi hlasitou pochvalu. Téměř dokonalé :o)