Články&Eseje

Pohádka aneb jak to bylo doopravdy Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 17

„Dědečku, vyprávějte nám nějakou pohádku.“

Byl teplý podzimní večer, možná jeden z posledních v tomto roce. Jen mírný vítr líně pofukoval ulicí a hnal jí zbarvené listy. Několik posledních obyvatel malého městečka se vyhřívalo v zapadajících paprscích červeného slunce. Na terase malého domku se shromáždilo několik napjatých dětí, které seděly v malém půlkruhu kolem starého proutěného křesla. Starý muž s dlouhým bílým plnovousem si povzdechl. Zatápal po tabáku a nacpal si dýmku. Děti jen nedočkavě civěly na dědečka a chvěly se vzrušením.

„Budu vám vyprávět jeden starý příběh o dávném společenství lidí, kteří si říkali Barvínkovci. Jen málokdo tehdy o nich něco věděl, ale známí byli, milé děti, to zase ano, o tom není pochyb! Mnoho a mnoho různých tvorů se přišlo podívat do jejich tehdejšího Svatostánku, který stával v horách.“ Dědeček se na chvíli odmlčel a vypustil pár dýmových kroužků, které pomalu přeletěly přes střechu. Děti si zatím našly pohodlnější polohu na sezení a napjatě čekaly, až dědeček začne znovu vyprávět.

„Měl jsem to štěstí, že jsem chvíli v jejich společenství pobýval. Ačkoli si ani teď nežiji špatně, nikdy nezapomenu na doby, kdy jsem byl u nich na návštěvě. Většině lidí zůstalo skryto, proč se vlastně dali Barvínkovci dohromady. Málokdo chápal jejich úžasnou svornost a nadšení pro věc. V jejich společenství nežili jen lidé, milé děti, ale i trollové, elfky, barbárci a různá jiná podivná stvoření.“

Dědeček se zasněně zahleděl do dáli a v jeho očích se zrcadlily vzpomínky na dávné doby. Malá holčička ho zatahala za vousy. Děda se s úsměvem probral a pokračoval ve svém vyprávění.

„Tak, milé děti, teď vám budu vyprávět, jak se vlastně dali Barvínkovci dohromady. Dnes už to neví nikdo jistě, ale já jsem jeden z mála, kterému byl příběh svěřen. Vlastně,“ starý muž se pousmál, „pověděl mi ho sám Srcibiskup. Pokud vím, jediné místo, kde je celá historie zapsána, je Grimoár, ale do něj se těžko někdo podívá. Kromě Folcwina, pokud ho tedy často topí v rumu.

Bylo to již dávno, mohli by to tak pamatovat rodiče vašich prarodičů. Lidé se k sobě tehdy nechovali o nic lépe než dnes. Do toho přišlo několik válek, které rozvrátily celé království, a mezi lidmi začala panovat nevraživost a podezíravost. Do této zlé doby se obyčejným chudým rolníkům narodil malý synek. Rodiče ho pojmenovali Fenqel. I když se to moc dobře nevyslovovalo a mnoho lidí jeho jméno všelijak komolilo, pro něj mělo zvláštní význam. Fenqel se už odmala vyjadřoval jinak, než jeho vrstevníci a ani si s nimi moc nehrál. Místo toho zkoumal, jak se dá rozložit světlo na jednotlivé barvičky. Ó, to bylo pro něj zajímavé. To měl moc rád, když vylouhoval z paprsků slunce tu červenou, tu zelenou nebo modrou barvu. To pak býval nejšťastnější na světě. Děti se mu za to posmívaly, ale on si žil ve svém vlastním vnitřním světě. A tak, milé děti, vyrostl v dospělého muže. Rodiče si mezitím trochu přilepšili a mohli si dovolit najmout jiného hocha na práci na poli. Fenqel odešel do světa za poznáním podstaty colorek.

Jednoho dne procházel temným lesem a tu potkal na cestě člověka v modrém kabátu. Seděl na ztrouchnivělém pařezu a něco si mumlal. Vypadal, jako by vstal po deseti letech z hrobu, ale nebojte se, děti, mrtvý nebyl, jen ho jako malého ozářil Grimoár.“

Děti se začaly usmívat, protože nevěděly, jestli to myslí starý muž vážně. „Ale co bylo nejdůležitější, zrovna si psal do nějaké knížky. Když Fenqel přišel blíže, uviděl tu nejpestřejší knihu na světě. Folcwine mu dal do knížky nahlédnou a oba se spolu pustili do řeči. Tak se tedy seznámili. Zjistili, že mají mnoho společného, a tak se rozhodli spolu procestovat svět.

Během několika týdnů se jejich přátelství velice utužilo. Folcwine mezitím změnil oblek z modrého na oranžový a ten modrý půjčil Fenqelovi, který ho nosil s úctou. Brzy Fenqel poznal Folcwinova starého dobrého přítele Barbara Cohena. Tenhle malý Barbárek měl poněkud neobvyklou zábavu.Strašně rád pitval všelijaké dětské hračky. Nejoblíbenější byly barbíny a panenky chou-chou.

A tak se z dvojice stala trojice cestovatelů. Prošli mnoho měst, mnoho a mnoho vesnic, poznali roztodivné lidi a spatřili věci, které jiní nespatří za celý život. Folcwine chodil každý večer něco zapisovat do své knihy, kterou s sebou neustále tahal. Nikdy se jim nesvěřil, co to má vlastně znamenat a oni se ho na to neptali, respektovali jeho soukromí. Ale zvědaví byli až až! Jak tak brouzdali světem, narazili na skupinku lidí majících podobné barevné záliby, a dali se s nimi do řeči. Nejvíce se rozvykládal Fenqel. A najednou… “ Dědeček tajuplně ztišil hlas. „…se stalo něco zvláštního! Fenqel začal hýřit všemi barvami! Ale nebojte se, děti, nic se mu nestalo. To do něj vstoupil sám Barvínek. Ostatní oněměli úžasem, vždyť něco takového ještě nikdy nikdo neviděl!“ Dědeček se opět odmlčel, aby si mohl protřídit myšlenky, ale vzápětí pokračoval.

„Když se Fenqel probral, obklopili ho zvědavci a páčili z něj, co viděl a co prožíval. Nebyl jim schopen nic říct, vlastně sám nevěděl, co se stalo. Spěšně se rozloučil s novými přáteli a značně zmaten odešel s Folcwinem a Cohenem na další toulky světem. Po nějaké době přišli do města, jež bylo poznamenané válkou a bídou. Jen na náměstí byl nějaký rozruch. Právě se tam chystali pověsit krásnou dívku v barevných šatech. Trojice se dozvěděla, že dívka má být popravena za vypravování příběhů tak barevných, až to lidi popuzovalo. Už jí dávali smyčku na krk, když co se vám, děti, nestalo! Smyčka se naráz rozpadla a všechny diváky i ženu obklopilo spektrum barev zářících tak, že všem oči přecházely. Takto zachránil Barvínek nevinnou básnířku před smrtí, ale už ne před zlými sousedy.

Vypravěčka, která se jmenovala Lyrie, raději z města odešla a přidala se k trojici poutníků. A to byl, milé děti – ne, nežužlejte mi ty vousy, nemám to rád - zlomový okamžik příběhu. Ukázalo se totiž, že Lyrie byla tak trochu věštkyně. Každopádně zavedla Barvínkovce vysoko do hor k malé zřícenině hradu, který se jí zjevil ve snu a měl se stát Svatostánkem vyznavačů boha Barvínka. Všichni se hned dali do oprav, když tu Fenqel všeho nechal a jakoby zhypnotizován odešel trochu stranou na tiché slunné místo, kde k němu znovu promluvil Barvínek. Když tam Fenqel chvilku meditoval, něco ho praštilo velkým a tvrdým předmětem do hlavy, až uzřel všechny odstíny barviček kromě černé a šedé. Otočil se a zjistil, že před ním stojí krásná krollice. Ta mu sdělila, že to ona společně se svým nastávajícím mužem vyvolala Barvínka. Fenqel ji uctivě pozdravil a přivedl ke kamarádům, kde byla všemi nadšeně přijata. A tak tato Cti hodná Matka budoucí i budoucnosti přivedla do Svatostánku svého dráčka a společně se všemi členy Kultu prožívala nádherný barevný život. Zpráva o společenství se roznesla po celém kraji a mnoho, mnoho lidí se na barevné vyznavače přijelo podívat.

Fenqel, jakožto zakladatel Kultu Barvínka, byl záhy prohlášen Srcibiskupem. Folcwine jako Grimoárec zapisoval do své knihy zvané Grimoár všechny události, které se kdy v Kultu staly. Lyrie byla proslavena po celém království coby vypravěčka neuvěřitelných barevných příběhů, stejně tak i její oslavné písně o celém Barvínkovském sdružení se těšily veliké oblibě. Cohen, který se činil jako vykladač Barvínkova slova a zároveň jako chirurg či patolog dětských hraček dál skromně bydlel na stromě a sláva se ho vůbec nedotýkala. Občas zaskočil do lesa, aby přinesl Lyrii dřevo do kuchyně a pak si vařil k obědu Srcíkovy boty. Ctihodná „Matka“ Maris měla největší znalosti, proto radila Kultu v jeho počátcích. Když měla pocit, že už je nemůže nic naučit, s těžkým srdcem se rozloučila a šla dál šířit víru v Barvínka. Založila Barevný bar, který byl spřízněn s Kultem Barvínka, a pořádala v něm výstavy děl jeho členů.“ Dědeček si povzdechl a zahleděl se na vzdálené hory, v očích měl slzy smutku.

„Pamatujte si, děti, ať děláte co děláte, vždycky se najde někdo, kdo bude proti vám. I v tomto případě se to potvrdilo. Nedlouho po vzniku Kultu Barvínka vznikla i Svatá Inkvizice, která byla pravým opakem Kultu. Založil ji pověstný rytíř Zdenál von Vyškov vedlov Pustiměřov, známý svým antibarevným vyznáním. S ním se proti Barvínkovcům postavilo ještě několik dalších lidí včetně rytíře Krtka von Hrabow a Snorcha z Karborous, kterému všichni přezdívali Šnorchl. Doprovázel je jejich věrný psék se záhadným jménem – Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Ten byl obzvlášť oddaný černé barvě. Jenže co se nestalo, milé děti!“ Děda se při té vzpomínce vesele rozesmál. „Zdenál se nechal v tehdejší dobové soutěži obarvit na růžovo a hned poté z Inkvizice odešel. Nedlouho po něm odešel i rytíř Krtek von Hrabow a záhadně zmizel i Psék.“ Děda mohutně zabafal ze své dýmky a pohladil jednoho kloučka po rozčepýřené hlavičce.

„V té době se do Svatostánku chodilo dívat mnoho zvědavých lidí. I já jsem byl mezi nimi. Někteří se k nim připojili, jiní se zážitky odcházeli. Tak se stalo, že se ke Kultu přidalo holčičí trio, takové výkonné barevné komando.“ „Rošťačky jedny, „ zasmál se. „A víte, jak se jmenovaly, děti? Byla to Lady Jay, Rubína a Ily. Takové uličnice jsem nikdy předtím a ani potom neviděl! Jedna trpaslice, druhá trollice a třetí modrovlasá elfka, každá jiná, a náramně si rozuměly! Dělaly všelijaké kulišárny, barvily sebe, chrám, nádvoří, schody, kontejnery, návštěvníky a dokonce i střešní chrliče! Nesmím samozřejmě zapomenout na Alanila. To byl moudrý muž, velice moudrý, ale přitom s Jay tropil mnoho všelijakých rošťáren. Dalším členem byl sir Dareth, malý, nenápadný pyroman, který se zabydlel ve staré studni uprostřed nádvoř. Byl podezírán, že si studnu vykopal schválně na takovém místě, aby mu tam každou chvíli někdo spadl. On totiž miloval společnost!“ Děda se opět rozchechtal při vzpomínce na Folcwina věčně ve studni.

„Později se ke Kultu připojil malý veselý mužíček jménem anarion. Byl to velice zajímavý člověk - strom. Měl moc rád svou dýmečku a veselý klobouk, na němž mu rostly květiny. Byl posledním, kdo se přidal k Barvínkovcům.

Ach, děti, nikdy nezapomenu na ty jejich večerní diskusní párty s ředidlem v květináči nebo na jejich barevné bitvy s Inkvizicí. Byly to ty nejkrásnější roky mého života! Měl jsem tu společnost velice rád. Škoda, že o nich někteří lidé vůbec nevěděli. Jistě by si byť jedinou návštěvou u nich spravili chuť do života!

Rada starších Kultu pak otevřela několik dalších poboček v mnoha zemích. A jestli si vzpomínáte na tu skupinku, kterou kdysi potkali na svých cestách Srcibiskup s Grimoárcem a Cohenem, tak ta založila spřátelený Kult v království za mořem a odtamtud jim pravidelně posílala soudky skvělého ředidla.“

Starý muž vstal, opřel se o hůl a došel na konec terasy. Pohledem spočinul na horách, v nichž kdysi stávalo Barvínkovské sídlo.

„A tak tam spolu všichni dlouhou dobu žili ve štěstí a radosti. A pokud máte rády dobré konce, tak vězte, že pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.“


Rád bych tuto pověst věnoval Kultu Barvínka a všem, kteří se s chutí podílejí na veškerém dění v něm. Kult a především lidé mi pokaždé zvednou náladu, podpoří mne, když mám nějaký problém, pomáhají mi, když se necítím zrovna moc dobře. Jsou mojí oporou. Děkuji všem těm osůbkám které mám opravdu rád pro jejich nadšení a humor, a přeji jim hodně radosti i v jejich skutečném životě.

Stejně tak bych chtěl moc poděkovat Lyrii za korekturu a pomoc s příspěvkem.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Abych odpověděl...

Milý Darne,

Jako povinnost jsem to nemyslel, chtěl jsem tě jen obeznámit s minulostí Kultu a kde se to lépe dozvíš, než v pohádce, či legendě že? :) Tvá reakce je moc pěkná, je to pro mě velikým oceněním číst něco takového po práci, jakou jsme si s tím dali. S intimností a vnitřností stolu bych to moc nepřeháněl, může se přijít podívat kdokoli a kdykoli :)) To, že jsi se k nám přihlásil je pro nás moc dobré a píše to novou historii Kultu Barvínka. Třeba i ji někdy zdokumentujeme.

Některé historky nás také baví i doteď a pokaždé se musíme smát, když si je navzájem vykládáme. Cítím nás teď jako jednu velkou rodinu.. Za chybějící písmenka se omlouvám, nějak mi to uniklo. Děkuji Ti za přečtení pohádky a za napsání nějaké reakce.

Fee: Pohádka je samozřejmě napsaná jako vypravování. Ale je podle pravdy. Vše, co je tady napsané, se skutečně stalo. Jen je to přesunuto ze serverového světa do světa fantazie. Všechno je pravda...

Folcwine: Děkuji Ti, Grímo. Jde o to, že mě opravdu tvůj příběh přivedl na myšlenku sepsat svůj vlastní, takový rozšířený, který by pravdivě popisoval historii a vznik Kultu. Uvažoval jsem dlouho, jak to provést. Jestli formou pohádky, či legendy, nebo jen obyčejného příběhu. Nakonec jsem se rozhodl pro formu pohádky vyprávěné dědečkem, protože mi to uskutečňovalo příběh lehce nakouskovat a vsouvat do něj nějaké ty vsuvky dědečka. trochu to pomohlo i napětí.

Moc se těším na tvoji knížečku, bude to vynikající věc, které jen bude dokreslovat historii Kultu Barvínka a zapadne další dílek skládačky o Kultu Barvínka, které se pomalu dostane do podvědomí neúčastnících se lidí.

Děkuji i ostatním, i Astrálnímu očku. My víme..


 Uživatel úrovně 0

Nikdy v životě mi nikdo nezadal hezčí povinnost než včera Fenqel.

Když jsem začal navštěvovat stůl Kult Barvínka, věděl jsem vlastně jen, že Barvínek je script na chatu. A vtom mě naprosto fascinoval hned první příspěvek, který jsem si prohlédl. Byl napsán tak... Vyzařovalo z něj, že ti lidé se mají navzájem rádi, že se znají víc, než jak poznáte za dlouhou dobu člověka, kterého vídáte dennodenně. Víc, než jak to anonymita internetu vůbec dovoluje. Naprosto mě zaujal ten humor, kterým je všechno propleteno a zároveň vážnost, se kterou je to myšleno. Když kdokoliv cokoliv řekne, musíte se pousmát a zároveň to žrát každým coulem. Ten stůl má „dveře dokořán“ a zároveň na mě působí tak vnitřně až intimně... Nedostává se mi slov.

Včera jsem sebral odvahu a napsal tam, „přihlásil“ se. Moc mile mě překvapil optimismus, se kterým jsem se hned setkal... Fenqel si mě hned vzal pod křídla a začal mi psát na ICQ. Jak to vypadá, jak to vzniklo, ukázal mi Barevný bar na RPGportálu a vysvětlil všechno se Svatou Inkvizicí (musel jsem se zasmát té události s Růžovým Péťovstvím). Do té doby jsem vůbec netušil, jakou historii a jaké kořeny mají Barvínkovci. Pochopil jsem o něco víc tu vážnost a uvědomil si, co KB znamená. Načež jsem dostal tu krásnou povinnost přečíst si pohádku o vzniku, což jsem vlastně plánoval už dlouho.

No a tak se vlastně dostáváme k samotnému příběhu. I když jsem byl v průběhu čtení na chvilku nucen opustit počítač, hned po návratu mě znova vtáhla atmosféra vyprávění do sebe bez jakýchkoliv obtíží. Nedá se popřít, že je celé povídání napsáno moc líbivě a čtivě. Jakási roztahanost textu mi vůbec nebránila v tom, abych hltal každé slovo a zasmál se při vsuvkách a poznámkách dědečka. Všiml jsem si jen jedné chybějící mezery za tečkou (v desátém odstavci za slovem "zábavu") a chybějícího "í" u slova "nádvoří" (u popisu sira Daretha), což jsou obojí jen překlepy a příliš neovlivnily mé vnímání děje. Zbytek nemůžu než hodnotit nejkladnějším myslitelným způsobem. Děkuji, Srcibiskupe, za velmi příjemné počtení.

--Darn--


 Uživatel úrovně 0

Drahý autore,
jakožto zatím celkem nováček musím také přiznat, že kult Barvínka moc neznám, ale tento příběh mne navodil k tomu, co si o něm mám myslet. Nevím do jaké míry mám věřit pravdivosti příběhu, avšak vztah jeho členů je zde popsán překrásně. Vypravování je krásně zasazeno, myslím tím že dědeček vypráví dětem. I přesto, že velice připomíná spíše pohádku, legendu nebo jak to říci, aby se autor neurazil...i přesto, že není příliš fantasy jako ostatní, zapadá sem svým tématem ideálně. Příběh mi učaroval, takže se nezdráhám dám 5*.
Trochu podivné je na příběhu snad propletení středověku a novověku, konkrétně panenky Barbie, Chou-chou proti nimž stojí třeba slovo rytíři. Jinak příběh krásný, pro mne velice působivý. Hlavně z té stránky, že sem se dozvěděla hodně u Kultu Barvínka.
- Fee


 Uživatel úrovně 5

Docela se divím, že dílo sklízí ohlas i mezi nezasvěcenou veřejností. Z toho plyne, že dílo je napsáno velmi kvalitně.

Nevím jakým je to psáno stylem, je to psáno rozvláčně a celkem dopodrobna, neřeší se žádná závažnější zápletka, přesto jsem pohádku přečetl jedním vrzem. Čím to asi bude? Velmi decentní, lehce stravitelný sloh, dává dílu šťávu.

Perfektně to vystihuje dětinskou náladu, asi jsem už moc starý a nic tak jemného a přesto dokonalého nejsem již schopen napsat. Vsuvky dědečka nebo vnoučat barvitě dotvářejí pohodovou atmosféru díla.

Zajímavou otázkou je i to, kdo je oním dědečkem. Grimoárec to asi nebude, protože ten by se svou zombíkovostí u dědí asi nezabodoval a Cohen by spíše jen vykládal slovo Barvínka. Takže to může být jen Srcík nebo Smrkáček, který vypráví pohádku školce malých stromečků.

Také jsem byl uchvácen nečím, co někdo mimo kult asi nepochopí, přesto je v díle většina zážitků napsána tak, aby je pochopila i osoba zvenčí.

Nečekal jsem, že "pohádka" (spíše fraška nejhrubšího kalibru parafrázující lidovou pověst) kterou jsem u kultu spolu s Lyrií napsal, vzbudí takové nadšení, že Fenqel napíše svou vlastní, vážnou, pohádku bez záplav sarkazmů a morbidních vtipů, bez kterých já nejsem schopen nic napsat. Pohádku takovéto kvality bych já nikdy nedokázal napsat, smekám klobouk. Sice moje verze "pohádka" byla poslána mnohem dříve, ještě není schválena a není jistá zda vůbec bude (daná rubrika je trochu zaseklá), ale i tak už se našli Fenqelové, kteří ji začali rozšiřovat. Velmi kvalitně rozšiřovat.

Do schválení v rubrice jsem o díle nevěděl, to se člověk pak může divit, co se děje za jeho zády. Překvapení a potěšení je pak o to větší. Ještě jednou gratuluji k dobrému dílu.


 Uživatel úrovně 0

Doufám, že Fenqela svým hodnocením neurazím, ale kromě nápaditých titulů (které pochválil Miki) v tomhle příspěvku nevidím nic, co by jej vyvyšovalo nad jiné. "Lehký humor", kterým má příspěvek prosakovat, mi opravdu neříká zhola nic a já tedy hodnotím dílo jen jako shluk vět. Čili průměrně.


 Uživatel úrovně 1

Já jsem nový a o Kultu nevím zhola nic. Ale tenhle příběh je pro mne absolutní špička. Vůbec se neostýchám dát pět hvězdiček a jestli tam byly nějaké gramatické chyby, nevím, protože jsem se do toho tak zabral, že jsem to nevnímal. Z toho, co jsem o Kultu pochopil, si dovedu představit, jak to mohlo vypadat. Občas do toho byly nádherně zamotané různé přídavky, speciálně pro ty, kteří tomu rozumí, takže pokud bych byl mezi nimi, asi bych se vztekal a požadoval speciálně pro toto dílo šestou hvězdičku. Neuvěřitelně mne to nadchlo, právě proto, jaký význam to mělo pro pár lidí i okolí. Já sám mám pro podobné společnosti lidí slabost a byl jsem členem jedné menší komunity, na kterou nikdy nezapomenu a nebojím se říct, že mezi lidmi jsou jejich vzájemné vazby jedna z nejdůležitějších věcí. Těžko se mi vyjadřuje pocit, který jsem po přečtení dostal. Od všeho něco. Nevím, proč mě to napadá, ale chci Vám všem pogratulovat k tomu, co jste dokázali vytvořit.


 Uživatel úrovně 0

Velice pěkné a vtipné, dostaly mě zejména ty šlechtické tituly :).


 Uživatel úrovně 0

Zdenál: Ano, to je pravda.. Kdyby se v tom někdo vyznal :) Ne, fajn, možná to tak mohlo být, ale i ten starý děda by se v tom zamotal..

Shelagh: I to máčení v rumu bude vysvětleno ve Folcwinově Grimoáru.. :)


 Uživatel úrovně 5

No, možná si mohl použít spíš naše managerské tituly než šlechtické...


 Uživatel úrovně 5

Já osobně kult Barvínka nijak blíž neznám, jen vím, že existuje. V textu jsem kromě toho máčení v rumu nenašla žádné nejasnosti, které by bylo třeba vysvětlovat. Všechno ostatní jsem si nějak vysvětlila - stačí zapojit fantasii. Co na tom, že to bude jiné, než ve skutečnsti, je to přece pohádka...