www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Vděk dobrodruhům

Příprava pro tisk (tisknuto 1084x)
Autor:Adso
Přidáno: 14:38:59 22.03.2007
Hlasovalo: 31
Průměrné hodnocení: 4.84

Anotace: Všem, kterým stačí dobrý pocit...

„Zkusíme ještě tyhle dveře. Někde tu ta pokladnice musí být.“
„Co to je na nich napsané?“
„Nevím, vypadá to jako nějaké varování. Na to jim teda neskočím. Otevři je.“
„Jsou zamčené!“
„Počkej, mám tu na to takové hezké kouzlo. Tak a je to hotové. Počkej, slyšíš to? Co to je za zvuk?“
„Nevím, jde to zevnitř. Zní to jako chichotání.“


***

Ze zříceniny všichni tři vyrazili třetího května. Zatímco se míhali mezi paprsky měsíčního světla, které se marně snažilo prorazit těžká oblaka pod nimi, smáli se a křičeli radostí nad nově nabytou svobodou. A pak pod sebou spatřili něco, co změnilo jejich veselý výraz v masku kruté radosti. Pomalu a tiše se snesli k zemi.

***

Kapitán Jarlen si otřel ústa do rukávu své košile, rukou si prohrábl šedivé, řídnoucí vlasy a slabým hlasem prohlásil: „Sakra, tohle je i na mě moc!“

Otočil se ke své jednotce: „Nikdo další dovnitř nechoďte.“

Dvacet mužů z jízdní patroly tento rozkaz přijalo s kamennými tvářemi. Všem se jim sice ulevilo, ale nepřišlo jim vhodné dávat to najevo. Jejich představivost pracovala na plné obrátky, ale ověřit si, co vlastně přinutilo oba stopaře i kapitána zvracet, se jim moc nechtělo. Hleděli na rozmlácené dveře do dřevěné chalupy a byli rádi, že mohou zůstat venku na rozkvetlé louce zalité ranním sluncem.

Z hloučku se oddělil asi pětatřicetiletý muž bez uniformy, oblečený do obyčejné kůže, s mečem na zádech a přistoupil ke kapitánovi.

„Dovolíte?“ otázal se a pokynul do chalupy. Kapitán směr jeho ruky sledoval s nechutí a při pohledu do ztemnělého otvoru mu ve tváři zacukalo.

Pak pokrčil rameny: „Vám nic rozkazovat nemůžu, Rolande. Ale být vámi bych tam nechodil.“

Roland pokýval hlavou a vešel do zšeřelé místnosti. Se smrtí se setkával častěji, než ostatní, byl tedy připraven na to, co ho uvnitř čeká. Přesto i jemu dalo značnou práci, aby nezačal zvracet. Když nutkání překonal, již v klidu začal s nepříjemnou prací.

***

Po hodině vyšel ven s velkým plátěným pytlem a unaveně zamumlal k poblíž stojícím vojákům: „Vykopejte hrob.“

Pak se otočil k Jarlenovi: „Kapitáne, mohu na chvíli?“

Poodešli spolu kousek od chalupy k ohradě, ve které stály čtyři vychrtlé ovce s jehnětem. Kapitán zvědavě pozoroval malého vousatého lovce s širokými rameny, který se k jejich patrole přidal před třemi dny. Byl mu docela sympatický, a i když s vojáky moc nemluvil, bylo na něm vidět, že je za společnost vděčný.

„Muž a žena, stalo se to dneska v noci,“ začal Roland věcně, pak pokračoval naléhavěji, „kapitáne, měl byste se okamžitě vrátit do pohraničí a uvědomit své nadřízené. Vy se sice ničeho bát nemusíte, vás je dost, ale každému osamělému poutníkovi, který se vypraví do těchto kopců, hrozí smrt.“

Jarlen přikývl: „To mi nemusíte vysvětlovat, byl jsem uvnitř taky. Poslouchejte, víte, co se tam stalo?“

Roland chvíli váhal: „Mám jistou představu. Ale snadno se mohu mýlit. Kapitáne, je důležité, abyste na noc stavěl zesílené hlídky a aby chlapi nedělali večer velký hluk.“

Kapitán se na lovce zamyšleně zadíval. Naléhavost, s níž mluvil, se mu ani trochu nelíbila.

„Postarám se o to. Ale řekněte, kam se chystáte vy?“ otázal se opatrně.

„Rád bych se postaral o to, aby se tohle už neopakovalo,“ odpověděl pomalu lovec a kývl hlavou směrem k chalupě.

V kapitánovi chvíli soupeřil smysl pro povinnost a čest se strachem a pudem sebezáchovy. Po těsném vítězství jedné ze stran hrdě prohlásil: „Poskytnu vám tolik mužů, kolik řeknete, a rád se k vám připojím já osobně. Je naší povinností chránit tento kraj a my ji splníme.“

Roland se Jarlenovi podíval upřeně do očí: „Nejlépe ji splníte, když odtud odjedete a varujete co nejvíc lidí. Čeká mě nebezpečný lov, vaši muži by mi jen překáželi.“

Kapitán se trochu zaraženě zeptal: „Ale proč to chcete podstupovat?“

Lovec se smutně pousmál: „Mám s touhle prací zkušenosti. Vy byste to tak snad nechal, kdybyste věděl, že s tím můžete něco udělat?“ dodal.

Kapitán sledoval jeho pohled až k plátěnému pytli nasáklému krví, s pochopením přikývl a odešel dát rozkazy své čekající jednotce.

***

Lovec ležel natažený vedle statného dubu a pozorně sledoval skalnatou plošinu na protějším úbočí. Trvalo dva dny, než bylo jeho stopování úspěšné, ale konečně našel, co hledal. Zkušený zrak mohl na plošině chvílemi zachytit pomalé pohyby opatrných postav. Vždy jen přešly tam a zpět, déle by na slunci ani nevydržely. Z takové dálky se nedaly rozeznat podrobnosti, Roland tedy zanedlouho vzdal snahu zjistit, kolik jich je. Vrátil se zpátky do lesa, spokojený jen zčásti. Podle místa, které si vybrali, se alespoň dalo odhadnout, kde udeří příště.

***

Černý kůň nespokojeně pohodil hlavou, když na něj dopadlo několik studených kapek. Roland ho zavedl o trochu dále a zašeptal: „Promiň, ale budeš tady muset chvíli zůstat. Nerad bych o tebe zbytečně přišel, příteli.“

Vraník smutně odfrkl, nechal se odstrojit a poté, zatímco jeho pán odcházel, postával odevzdaně uprostřed jeskyně a pozoroval slunce směřující k horizontu.

Roland se vydal po úbočí směrem k potoku, do místa, kde stála menší chalupa s ohradou pro několik hubených ovcí. Okolo ní pobíhal pes a hrál si s malým chlapcem, ve dveřích stála paní domu a volala na muže sekajícího dříví. Z druhé strany údolíčka sestupoval sotva dvacetiletý mládenec, na zádech nesl statného jelena a za ním kráčela o něco mladší dívka. Když spatřili osamělého ozbrojence, všichni se rychle rozběhli k domu a za chvíli už muži stáli ve dveřích se sekerami v rukou. Roland zakroutil hlavou nad tou naivitou, zvedl prázdné ruce vysoko nad hlavu a pokračoval.

„Přicházím k vám v míru, dobří lidé,“ nasadil nejdůvěryhodnější tón, jakého byl schopen, „jsem jen poutník, který přišel o koně a rád by si chvíli odpočinul v klidu a teple a dosyta se najedl.“

Zastavil se, ale odezva nepřicházela. Oba muži, starší, vysoký, s dlouhou jizvou na krku i jemu velmi podobný, hezký mladík, se na něj jen upřeně dívali.

Roland si povzdechl a dodal: „Samozřejmě se vám, přestože nejsem nijak bohatý, za všechno rád odvděčím,“ a zdvihl do výšky měšec. Muži na sebe pohlédli a souhlasně přikývli. Pak sklonili zbraně a z domu ostýchavě vyšel zbytek rodiny.

„Já jsem Pren,“ začala hlava rodiny, „a tohle má žena Irin. A děti Melet,“ ukázal na mladíka, „Korin a nejmladší Rot.“

„Děkuji vám, dobří lidé, je mi ctí vás poznat. Já se jmenuji Roland.“

Pozorně si, s úsměvem na rtech, prohlédl celou rodinu. Zasmušilou Irin, jejíž krása byla dávno zlomena těžkou prací, hezkého a silného Meleta s nedůvěřivým pohledem, celkem pohlednou Korin, s tmavými vlasy a buclatými tvářemi, a sotva dvouletého žvatlajícího Rota s klackem v puse. Pak následoval Prena do domu a přitom se snažil pomocí torny udržet slintajícího psa co nejdále od svých kalhot.

Než vešel, zachytil obraz slunce ztrácejícího svou sílu a po zádech mu přeběhl mráz. Jsou blízko, čekají na noc a mají hlad. A tahle chalupa je pro ně jako stvořená. Bezděky obrátil zrak směrem k plošině na úbočí. Začínalo mu být těch prostých lidí líto. To, co je společně čeká, je nejspíš poznamená na celý život. A to bude ještě tou lepší možností.

***

„Opravdu nechcete zůstat s námi uvnitř?“ otázala se už asi popáté Irin.

„Děkuji, ale jsem zvyklý spát venku. Navíc, dnes bude krásná noc,“ odpověděl Roland a vzápětí si uvědomil absurdnost svého tvrzení. Zavřel za sebou dveře a kousek od vchodu si rozložil deku. Zkontroloval svou výzbroj, skládající se z obyčejné dýky, velkého loveckého tesáku a dlouhého meče s černým jílcem bez ozdob. Všechny lehce potřel bezbarvou tekutinou z malé skleněné lahvičky. Když v domě usnuli, vytáhl z vaku malou krabičku s jakousi mastí a důkladně ji nanesl na zámek a celé dveře. Pak se natáhl na deku a celý se posypal prachem z temně zelené dózičky. Meč si položil křížem přes prsa.

„Tak, teď můžete přijít,“ zašeptal. Ale spokojený se svým plánem nebyl. Věděl, že je spousta způsobů, jak se může pokazit, ale nechtěl si s tím lámat hlavu. Člověk si nemá dělat zbytečné starosti, má být jen opatrný, jak nejvíce to jde. A on byl přesvědčený, že už víc udělat nemohl. Jen doufal, že jich není víc než dva.

***

Ve dvě hodiny v noci Rolanda vzbudilo vyděšené štěkání, které velmi rychle přešlo v ustrašené kňučení. Obloha byla temná, měsíc se ukryl za hradbu mraků.

„Ty nekňuč, ty jsi v bezpečí,“ pomyslel si Roland a naslouchal. Za malou chvíli už zaslechl tlumené šustění křídel a tichý smích.

Přistáli nedaleko chalupy a Roland v duchu zaklel. Byli tři, dva muži a jedna žena. Mohl si v klidu prohlédnout jejich hubené, shrbené postavy, dlouhé pařáty, jemná blanitá křídla, protáhlé uši, bílé oči a ústa plná dlouhých ostrých zubů. S hrůzu nahánějícími úšklebky se blížili ke dveřím. Popel z posvátného dubu chránil Rolanda ležícího ve stínu. Žádný démon ho nemohl ucítit a na zrak se nikdy tyhle stvůry moc nespoléhaly. Dokud se nepohne, bude v bezpečí.

Trojice se plížila dál, najednou však všichni ztuhli. Zpoza dveří se ozvaly kroky a démoni se vznesli přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Roland zděšeně pozoroval Meleta, jak se protáhl a vyrazil pomalu kolem chalupy. Měl jsi jim to říct, nadával si. Byla to ale hloupost, démoni by strach vycítili, pochopili, o co jde, a zabili by je všechny. Pod černou rukavicí Rolandovi zbělely klouby, jak křečovitě sevřel jílec meče, a na čele mu vyskočily kapky potu. Když zaútočí ze zálohy, mohl by je dostat, mohl by ho zachránit. Věděl, že si to jen namlouvá, proti třem by neměl nejmenší šanci, i s jedním bude mít problémy. Pokud teď něco podnikne, nepřežije dnešní noc nikdo z nich. Věděl, že dělá rozhodnutí špatné, ale žádné lepší ho nenapadalo.

Zpoza chalupy se ozvalo přidušené vyjeknutí, zabublání, pak už jen mlaskání a zvuky trhání oděvu. Roland soustředil veškerou svou vůli na potlačení výkřiku, který se mu dral přes rty. Potil se po celém těle, prostupoval jím třas a po tváři mu tekly slzy, jen zčásti způsobené námahou. Jen pomalu se uklidňoval a odsouval své pocity stranou. Ve chvíli, kdy zvuky ustaly a démoni se s ústy a pařáty od krve opět objevili před chalupou, lovec už opět pevně svíral jílec meče. Všechna jeho lítost, zloba a pocit viny se proměnily v chladnou nenávist. Nemohl se dočkat boje a s krutým úsměvem pozoroval prvního démona natahujícího se ke dveřím.

Když se jich dotkl, krátce se rozzářilo jasné světlo. Tělo stvůry se prohnulo dozadu a odletělo od dveří. Dříve než dopadlo na zem, proměnilo se v prach. Zbylí dva démoni stáli jako zkoprnělí.

V tu chvíli se vymrštil Roland, dlouhým skokem překonal vzdálenost mezi sebou a okřídlenými stvůrami a jedním silným sekem přeťal démonku v pase. Poslední protivník zamával křídly a vznesl se kus nad zem. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo, a zmateně hleděl na útočníka. Menší svalnatý muž v kožené vestě právě zabil jeho dva společníky a očividně vyzývá i jeho. Chvíli váhal, pak nabral vzduch do plic, zařval na celé údolí a vrhl se dolů.

Roland se jen ztěží vyhýbal jeho náletům. Démon s řevem kroužil kolem něho, útočil dlouhými pařáty, občas se pokusil kousnout tlamou a nutil svého protivníka k neustálé obraně. Rolandovi se podařilo několika úspěšnými útoky zasáhnout, sám ovšem zaplatil bolestivou ránou na levém předloktí a dalšími menšími šrámy. Ustoupil ke stěně stavení, aby se mohl lépe bránit a donutil tak stvůru přistát. Křivé nohy démona byly ale neuvěřitelně hbité, dorážel na Rolanda čím dál divočeji.

Najednou se ode dveří ozval výkřik a Pren skočil k stvůře se sekerou. Ta se mu však hladce vyhnula a ohromným pařátem roztrhla chalupníkovi pravou ruku. Odkrytí využil hbitě Roland a než stačil démon zasadit Prenovi druhou rukou smrtící ránu, proklál mu dlouhý meč hrdlo. Stvůře přeběhl očima načervenalý záblesk, několikrát sebou cukla a klesla k zemi.

***

Ti lidé byli dost chytří na to, aby si domysleli, co se vlastně stalo, ale ne na to, aby pochopili Rolandovo rozhodnutí. Lovec si v tísnivé atmosféře ošetřil svá zranění a pomohl Prenovi s jeho rukou. To byla jediná pomoc, kterou byl chalupník ochoten přijmout. Nikdo na něj nepromluvil a ženy na něj hleděly s nenávistí. Pes se mu vyhýbal obloukem.

Lovec spálil démony na hranici s chrastím a pokropil zem posvěcenou vodou. Pak se otočil a beze slova odešel. Když sedlal v jeskyni svého koně, povzdechl si: „Tak vidíš, kamaráde, zase jsem přežil. Jsou ale chvíle, kdy mi to je skoro líto.“

Nasedl a rozjel se směrem k pohraničí. V mysli mu však zůstával vtisknutý obraz chalupníka kopajícího jednou rukou hrob pro svého syna, jeho manželky neschopné slova a hledící strnule do dálky, dívky s očima rudýma a nateklýma od pláče a stále stejně si hrajícího děcka.



Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 17
Ikonka uživatele Adso    [pošta] NEW     12:22:28 27.03.2007
Byl jsem připraven v diskuzi reagovat na jakékoli dotazy, výtky, návrhy na zlepšení, cokoli jiného než pochvaly. Samozřejmě, kdybych si nemyslel, že je povídka dobrá, tak ji sem neposílám. Tento výsledek mne ovšem zastihl zcela nepřipraveného. Chtěl bych poděkovat všem, kteří si udělali čas, aby sem napsali svůj názor. Vážím si toho a jsem vděčný i proto, že jsem v současné době potřeboval nějaké povzbuzení, abych koníček psaní povídek neodsunoval stále hlouběji do stínu ostatních činností.

Nekroskop: Celý den jsem o Tvém příspěvku přemýšlel. Může tu existovat nějaká souvislost, rozhodně však není záměrná a vlastně mě i trochu mrzí, že to tak může vypadat. Všechny věci, které jsi jmenoval (jménem počínaje, přes meč na zádech až po "lovení stvůr") mají své (troufám si říci dobré) důvody, které s důvody Geralta vůbec nesouvisí. Darian mě docela dobře prokoukl (a smekám před ním, protože stěží bych sám lépe vyjádřil, co jsem chtěl povídkou říci).
Celý smysl povídky by se znehodnotil, kdybych začal považovat Rolanda za někoho podobného Zaklínači. Za toho, kdo zabíjí nestvůry, protože nic jiného neumí, protože ho za to platí a protože mu řekli, že je to jeho Osud.
Doufám, že se mi podařilo můj postoj zformulovat smysluplně.

S úctou Adso

Ikonka uživatele Nekroskop    [pošta] NEW     22:59:42 25.03.2007
Ano, toto je hezká povídka. Myslím, že tady už není z mé strany nosit více dříví do lesa. Jen bych ale ještě něco přidal.

Hrdina příběhu se jmenuje Roland, což se nápaditě podobá jménu Geralt (zaklínače z Rivie). Obě jména jsou na pět písmen, oba hrdinové chodí v jednoduchém oblečení z kůže, které hldace přilíná k tělu. Oba dva hrdinové nosí měč na zádech. Oba řeší monolog, který se týka boje proti příšerám různého druhu a pomoci obyčejným lidem, kteří jej na konec vidí ve špatném světle, ikdyž jim "Geralt" pomohl.

Tímto nechci sižovat cenu dané povídky ani pošpinit jméno autora. Avšak Roland jakoby
geraltovi z oka vypdal.
Možná autorovi, stejně jako mě, přirostl zaklínač natolik k srdci, že snad touto povídkou jej chtěl částečně povolat z mrtvých.

Nekroskop

Ikonka uživatele Sidon    [pošta] NEW     21:15:56 24.03.2007
Presne tento typ zaciatku mam najradsej.
"Vhupsnut" hned do deja a nechat citatela nech sam zisti co sa vlastne deje.
To (aspon vo mne) podnecuje zvedavost a tak musim citat dalej :)

Inak mozem len suhlasit s predchadzajucou kritikou.

Ikonka uživatele Darian    [pošta] NEW     20:38:54 24.03.2007
Veľmi zaujímavá fantazíjna poviedka zo „starej školy“, postavená na prvkoch, ktoré poznáme, no rozhodne sa pri nej čitateľovi vybaví viac ako len nostalgia. Príbeh je veľmi predvídateľný, nie je postavený na obrate. Textovo je postavený výborne – aspoň do miery mojich schopností posúdiť to: je plynulý, jasný a obsahuje vhodne kombinované a využité nestatické opisy.

Najzaujímavejší sa mi však videl jeho motív. Už od názov nás núti k tomu, aby sme sa vydali na pátranie za myšlienkou ukrytou medzi riadkami. A naozaj sa napokon ukazuje zmysel nadpisu. Poviedka skúma vzťah dobrodruhov k „malým, bezvýznamným bežným ľuďom“. Lebo život dobrodruhov má zmysel – bojujú proti zlám, ktoré takýchto ľudí ohrozujú, púšťajú do nebezpečenstiev, o ktorých sa takýmto ľuďom ani nesníva. No takisto sú títo veľkí dobrodruhovia aj márniví, chamtiví a koľkokrát nadpriemerne arogantní. Presne ako v prvom odstavci: Je jedno, čo je za tými dverami – po nás potopa.

No a potom sa netreba čudovať ani tomu, ako chladne sa tá úbohá rodina zachovala k Rolandovi, i keď bolo zrejmé, že im zachránil holé životy, podarilo sa mu predísť horšej tragédii, aká sa vôbec stala. Ich tváre by sa nestratili vo víre veľkých udalostí, do ktorého nepatrili.

Práve pri zdôrazňovaní myšlienky urobilo sa z poviedky niečo oveľa väčšie, než čo by sa v potenciály samotnej výstavby zápletky vôbec dalo nájsť. Lenže nóvum je v postavách. Autor ich typizuje vo všeobecnej rovine – žiadna z nich nie je príliš vlastná, nenesie prílišné osobitosti, ktoré by ju mohli špecifikovať ako jedinečnú. A práve v tomto ja vidím majstrovstvo – ako rodinu, tak aj samotného Rolanda – autor fugúry zobrazil tak, aby sme si mohli uvedomiť všeobecnosť jeho odkazu medzi riadkami: Malý človek je až príliš často obeťou hier tých veľkých, a preto im nedôveruje – ich spôsoby, hodnoty a ašpirácie sú mu cudzie. No ale aj samotní dejatelia sa len málokedy zohnú k nim – ich problémy sú im cudzie, vo svojej titanskosti vidia len ich bezmocnosť a malosť.

Práve pre toto hodnotím dielko plným počtom – nádherná syntéza notoricky známeho s hlbokou myšlienkou. Tak ma napadlo. že príbeh by sa vynikajúco dal použiť ako motivácia, implementovaný aj do bežnej hry DrD. Obom, Pj-ovi i hráčom, by mohol dať impulz na zamyslenie, nakoľko reálny je ich svet, ako veľmi pália za sebou mosty, ničia osudy a vytvárajú nebadané následky svojich osudov.

Ikonka uživatele Skorpion    [pošta] NEW     18:03:46 23.03.2007
Hmm, piš dál, Adso.
Jak pravil irook a další pod ním, na té povídce vidím práci, pointa neskývá očekávání, ale to vůbec nemění nic na kvalité díla. Máš vytříbený sloh, ke kterému mohu jen říci úvodní větu:
Piš dál, Adso :-)

Ikonka uživatele Sára de Brauer    [pošta] NEW     11:05:26 23.03.2007
Zdravíčko.
Povídka je po technické stránce opravdu tip ťop.Jazyk je bohatý,ale přitom působí...přirozeně a neruší mne při čtení povídky.Povídka sama je skvělá,dokázals mne na začátku navnadit a postupně odkrývat celý příběh,aniž by byl děj někdy nezáživný.Dávám pět hvězdiček,protože si to bezesporu zasloužíš. :-)

Ikonka uživatele irook    [pošta] NEW     9:38:49 23.03.2007
Adso:
ani nevíš, jak MOC jde vidět, kolik času a práce jsi své povídce věnoval. Zdánlivě jednoduchá myšlenka je podpořena velmi kvalitním řemeslným zpracováním, které povídku v rámci serveru vyzdvihují do sekce těch nejlepších, ukázkových.

Každý začínající autor si tak může z povídky vzít ponaučení, že každá minuta navíc věnovaná přečtení bude posléze odměněna. Spěchat se nevyplácí.

Ocenit tuhle práci je tedy pro mě celkem jednoduché.

enjoy.

Ikonka uživatele Rhiannonn    [pošta] NEW     0:38:14 23.03.2007
Zdravím,
poctivě a dvakrát jsem si přečetla Tvoji povídku a stejně tak poctivě, i když jen jednou jsem přelouskala komentáře...
Souhlasím s nimi v:
a) v tom, že máš bohatý jazyk (já bych osobně řekla, že máš spíš širokou slovní zásobu ;D ) za b) pasáž ve které Roland bojuje se svým rozhodnutím, kde se však bojem nenechává unést a logicky uvažuje, pasáž ve které je rozsápán Melet + konec je absolutním vrcholem a dovolím si ji přirovnat k méně krvavému Sapkowskimu z jeho ranějších povídek
c) dlouhá práce dílo šlechtí (a docela by mne zajímala jeho prvotní forma ;) )
d) pět hvězd je zcela odpovídajích
ale nesouhlasím s nimi v tom, že úvod do děje je dlouhý - řekla bych, že je tak akorát - ale možná je to špatný dojem, sama, jak jsem zjistila, potřebuju víc prostoru pro rozjezd a taky v tom, že by byl nutný popis chalupy - to mě tam tedy nějak vůbec nechyběl.
A jen poznámka: Ten Prenův zásah do boje, mě nějak nezasáhl, ale nevím proč..:-/

- Rhi -
btw Teď si víc budu vážit Tvých připomínek ;)

Ikonka uživatele Sethem Tartir    [pošta] reputace: 1
Krtecek: +1
NEW     20:08:12 22.03.2007
Paráda. Kdyby byla každá povídka dotažená takhle, hned by na mém černém nebi SimpEvDarkových ČaE přibylo hvězd jak v metropoli po útoku darkerů.
Povídka má myšlenku, která není odhalena moc brzo, aby mohla překvapit, sloh je parádní, všechno sedí tak, jak má.
Snad jen začátek působí malinko kostrbatě, na druhou stranu "nízký rozjezd" umožňuje v povídce stálé zvyšování napětí a smyslu, aby mohly tyto komodity v posledních třech odstavcích vyvrcholit a zanechat čtenáře jako gurmána po večeři v pětihvězdičkovém hotelu.
Povídka si tedy víc než mnozí jiní zaslouží pět hvězd.

btw. Taktéž oceňuju dlouhou práci na díle, vím co to je, zrovna totéž dělám s jednou povídkou, akorát má ve Wordu 13 stránek (těšte se).

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     20:03:47 22.03.2007
Anotace opravena.

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
16 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.85168480873108 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách