Články&Eseje

Past na fantazii Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 50


„Dobré ráno, Andreji.“

Slyšel jsem ho. Slyšel jsem ho moc dobře, ale nestál mi za odpověď.

„Dobré ráno, Andreji,“ zopakoval žalářník a posadil se naproti mě.

Mlčky jsem ho pozoroval. Díval jsem se mu do těch jeho modrých a zoufale neoblomných očí alespoň pět minut. A nic neříkal. Za poslední týden jsem se namluvil až dost. Jak jsem ale dobře věděl, k hovoru tenhle mužík v bílém plášti potřeboval jen velmi málo. A moje mlčení mu rozhodně nebylo na obtíž.

„Jakpak se ti dneska vede, Andreji?“ strojená laskavost v jeho hlase mě zvedala žaludek. „Vyspal jsi se dobře?“ pokračoval žalářník a rovnal si na stole nějaké papíry. „Netrápily tě nějaké noční můry, Andreji?“

Pozoroval jsem toho zvráceného chlapa, jak se mile usmívá a předstírá zájem. Dal bych všechno na světě, aby mi jednou řemeny zapomněli utáhnout a já po něm mohl skočit a vrazit mu prsty do těch jeho vodnatých očních bulv.

„Víš, že když se mnou nebudeš mluvit, Andreji, nebudu ti umět pomoct, víš to, viď?“ do žalářníkova hlasu se vloudila pečlivě propočítaná výčitka. Jen tolik, aby mě mohl pokárat a přitom ještě neurazit. Měl jsem sto chutí narvat mu do krku všechny ty jeho papíry a pera. A on to věděl.

Bestie na opačné straně stolu nasadila výraz triumfujícího karbaníka: „A musel bych ti bohužel zvýšit dávky léků.“

Zatnul jsem zuby a pokoušel se zhluboka dýchat.

Letní slunce prosvítalo zamřížovaným oknem a přikrylo stůl zlatým ubrusem. Pokud bych otočil hlavu, určitě bych mohl vidět nebe.

„Nejmenuji se Andrej,“ vydechnul jsem. „Nejmenuji se Andrej a požaduji, abyste mě okamžitě propustili.“

Můj trýznitel se jen shovívavě usmál. Dělal to vždycky, když jsem se mu pokoušel něco vysvětlit. „Jsi nemocný, Andreji. Pochop to, prosím,“ žalářník nasadil naléhavý hlas a začal chlácholivě pohybovat rukama. „Snažím se ti pomoct.“

Pozoroval jsem to falešné divadlo a toužil zarazit mu ten jeho poskakující ohryzek do krku. Nemělo vůbec žádnou cenu pokoušet se tomu hadovi cokoli vysvětlit. Už jsem to opakoval tolikrát, že se mi ta slova pomalu začínala hnusit. Kdybych dostal zlatku pokaždé, když jsem řekl své jméno, byl bych boháč.

Ale k ničemu to stejně nevedlo. Ta zrůda v bílém mě prostě nechce pustit ven. Chce si mě tu nechat a hrát se mnou ty svoje zvrhlé hry. Bože, kdy už to skončí? Já chci pryč! Pane Bože, proč mě tak zkoušíš?

„Ty mě neposloucháš, Andreji?“

„Jděte k čertu!“ vyhrkl jsem.

Můj věznitel si upravil klopy bílého kabátu a klepnutím o hranu stolu srovnal papíry. „Hrubostmi a vulgaritami si, Andreji, nikam nepomůžeš.“

„Co chcete slyšet?“

„Pověz mi ještě jednou, jak se to všechno stalo,“ pobídl mě žalářník a připravil si papír.

„Už to všechno víte. Říkal jsem vám to,“ odsekl jsem. Neměl jsem chuť mu to znovu vysvětlovat a snášet ten jeho pohrdavý obličej. Nemělo to cenu.

„Tak mi to pověz ještě jednou,“ zopakoval žalářník svoji žádost. „Znovu.“

„K čemu to bude?“ vydechnul jsem. Už jsem začínal být z našeho rozhovoru unavený. I nenávist časem omrzí.

Žalářník si promnul dvěma prsty bradu. „Třeba to nakonec pochopím,“ na chvíli se odmlčel. „A budu tě moct pustit,“ dokončil tiše.

Neodpověděl jsem. Venku bylo slyšet šumění stromů. Slunce si hrálo se zdí a bílou podlahou. Všechno se tak třpytilo. Tam kousek bylo nebe.

„Jsem Gerhard Ravencaster,“ mé jméno mi začínalo připadat cizí. To by nemělo.

Parchant přikývnul a udělal si nějaké poznámky. Tvářil se zaujatě. To on dělal vždycky. Přísahal bych, že si na ty papíry jenom čmárá.

Ale přesto jsem pokračoval: „...A jsem pátou čepelí Královské gardy Anvalionu.“

Můj trýznitel tázavě zvednul obočí: „Anvalion je...?“

Vůbec mě neposlouchá. Ten zatracený prevít mě vůbec neposlouchá: „...Království jemuž sloužím,“ doplnil jsem odevzdaně.

Chápavě přikývnul. „Ah, promiň, zapomněl jsem. Pokračuj, prosím. Jak jsi se objevil tady?“

Tahle otázka mě začínala dost zlobit. A zlobila mě tím víc, čím víc jsem si uvědomoval, že na ni neznám odpověď. Já to nevěděl. Pokusil jsem se pokrčit rameny ale měl jsem zápěstí a předloktí připoutaná k opěradlům židle.

„Snaž se vzpomenout,“ pobídl mě mužík a poškrábl se na nose. „Je to pro mě moc důležité. Jak jsi se ocitl tady?“

„K čertu, nevím!“ křikl jsem podrážděně. Ten čubčí syn věděl kam kopat. Věděl to moc dobře. Čím jsem se provinil, že musím tohle snášet?

„Jen klid, Andreji, jen klid.“

Byl jsem tak rozčilený, že jsem ani nepostřehnul špatné oslovení. „Možná...“ začal jsem. „...Možná za to může nějaký rituál magistra Mayheliana,“ samotného mě překvapilo, že se snažím najít nějaké rozumné východisko. Muselo tu být. Jak jinak bych se ocitl na tomhle prokletém místě?

„Jakého magistra?“ zajímal se žalářník.

Sakra. Neměl bych prozrazovat jména členu Magické rady. Ale co. Je to jedno. Všechno je to stejně jedno. K čemu by to tomu pacholkovi bylo?

„Je to první dvorní mág,“ odpověděl jsem na otázku.

Můj věznitel přikývnul a na svém papíře si cosi podtrhnul. „Aha... mág. On umí kouzlit?“

Teď už jsem se neudržel a na toho povýšeného biřice v bílém kabátci z plných plic vykřikl: „Samozřejmě že umí kouzlit!“

„Jen klid, jen klid,“ už zase se mě ta svině snažila ukonejšit. Kdybych tak dokázal ty pouta roztrhnout, mohl bych mu tu jeho grimasu z obličeje vymlátit. Proč s ním vlastně mluvím? K čertu. Měl bych se na něho vykašlat. Když ale já si chci povídat. Chci si povídat!

„Možná to mohl být nějaký magický rituál, který mě přenesl sem,“ pronesl jsem váhavě. „Možná magie Sedmé Brány nebo prastará moc Acheronského artefaktu. Nebo to má co do činění s mojí pravomocí jako...“ zarazil jsem se vprostřed věty.

A potom mi to došlo. Všechno mi to došlo. Každé ozubené kolečko zapadlo do jiného. První vedlo k poslednímu. Najednou to všechno bylo jasné. Tak jasné, až mě samotného překvapilo, že jsem na to nepřišel dřív. Najednou jsem znal odpovědi na všechny otázky a celý tenhle cirkus dostal smysl. Už jsem věděl, co je tohle za místnost, věděl jsem, kdo je ta zrůda v bílém plášti. Chápal jsem najednou úplně všechno.

„Druidi!“ zařval jsem, plný radosti. „Druidi!“

Křičel jsem a smál se. Smál se na toho překvapeného žalářníka v bílé haleně. Smál jsem se na bílou celu v odpoledním jasu. „Byli to Stínoví druidi! To celé byl jejich komplot! Odstranili mě, protože jsem byl zastáncem otevření obchodní cesty přes Léthský hvozd!“ měl jsem to. Věděl jsem to. Smál jsem se, až mi z očí tekly slzy. „Byli to druidi! Ti zatracení druidi!“

Bylo to tak jasné. Proč jsem na to nepřišel dřív? Já hlupák. Hlupák...

Žalářník dlouho mlčky pozoroval mé hysterické vystoupení. Až po chvíli se mu rty pohnuly: „Nebyli to druidi.“

„Co?“ zvednul jsem hlavu a prohlížel si ho uslzenýma očima. „Cože?“

„Nebyli to druidi, Andreji,“ řekl tiše. Skoro omluvně.

„Já nejsem Andrej. Já jsem...“

„Ne,“ zavrtěl můj věznitel hlavou. „Jmenuješ se Andrej Sawatsky.“

Lež! Tohle byla lež a ten parchant to věděl. Určitě spolupracuje s druidským Kruhem. Je to přece lež! Nejsem Andrej! Nejsem Andrej!

„Nejsem Andrej!“ křičel jsem na toho démona v bílém, seč jsem mohl. Do ochraptění jsem na něj posílal jednu kletbu za druhou. Přes slzy vzteku jsem téměř neviděl jeho tvář. Vzdor všem příkořím, vzdor všem léčkám a utrpení. Vzdor osudu. Chtěl jsem do světa vyřvat jen tu jednu pravdu:

„Jmenuji se Gerhard Ravencaster! Gerhard Ravencaster! A jsem pátou čepelí Královské gardy! A nic s tím nenaděláte! Vy, ani vaše kouzla! Ani vaše léky!“ ječel jsem. „Protože já JSEM Gerhard Ravencaster!“

A pak na mě ten chlap upřel ty svoje modré oči. A já v nich poprvé uviděl pocit, který bych tam nikdy nehledal. Pocit, který tam dřív nebyl. Neměl tam být.

„Ne, Andreji, nejsi,“ zašeptal. V dlani sevřel malý lesklý předmět a nastavil mi ho před tvář.

Byla to lítost.

V malém zrcátku se v odrazech odpoledního slunce chvěla pihovatá tvář ubrečeného osmiletého chlapce.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

No tak tohle mi silně vyrazilo dech....V dobrym slova smyslu. Nemam co vytknout. Hned mě to upoutalo a dost jsem se začet (a rychle), což je pro mě důležitý. Má to hloubku a skvělou piontu. Je až zarážející jak snadno se toto může stát v realitě..jak snadno se může nechat mladý kluk (děvče), a ani nemusí být nějak zvlášť mladý,zmanipulovat a ,,oblbnout". Teď narážim třeba na filmy a pod. No každopádně to se už netýká tohoto skvělého díla...

No abych to shrnul: je to prostě super..:)


 Uživatel úrovně 0

Velmi dobré a zajímavé. Dost se me to libilo a je to i zajímavé, tajemné a nečekané. Dobrý (: :)


 Uživatel úrovně 0

Tak jsem slyšel, jak na tuto práci všichni pěli ódy na vyhašování OHZD. A to si přece nemůžu nechat ujít!

Hned v úvodu jsem si všiml jedné takové úsměvné skutečnosti. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsi kdysi u svého stolu "Nefantasy povídky" napsal, že fantasy příběhy moc nemusíš. A pak vidím tvé dílo v ČaE...
Ovšem i z toho ses vykroutil :)) Příběh je z moderní doby a fantasy prostředí hraje jen takovou "kulisu v hlavní roli". Už před tímto zdařilým počinem skláním svou šíji v tichém obdivu...

Na celém díle mi neseděla jedna věc. A to jak jinak, konec. Copak by ho hned na začátku nezarazil dětský vzhled jeho těla a klukovský tón hlasu? Navíc děti se nesmí držet spoutané v blázinci a už vůbec se jim nedávají "oblbující" léky...
Věř, že na tohle jsou zákony VELICE přísné. Navíc se jedná o chlapce, který svému okolí zjevně není nebezpečný, takže by ho řešil pouze psychiatr a volný pohyb by neměl nijak omezený. Vždyť i mladiství vrazi a psychopati si žijou o poznání lépe, než Andrej Sawatsky... A to mi přijde přinejmenším nereálné.

Jinak na mě povídka působí jako velmi zdařilá a opět jsem nucen obdivovat se tvým stylistickým schopnostem...
Všechna čest.

S pozdravem
Deeph


 Uživatel úrovně 0

Zdravím Lischai,
i přesto, že jsem četl většinu tvých povídek na webové stránce, opět mě překvapila dokonalost projevu. Tato povídka je velmi kvalitní, jak po stránce pointy, tak po technické. Naprosto souhlasím s Tvým názorem na Kerouaca. Mistrovství literatury je nejen v upoutání čtenáře dějem, ale i v uspokojení náročného, který si při četbě vychutnává každou větu (i proto tak obdivuji Umberta Eca). Je to jako s dobrým jídlem, nezáleží jen na surovinách, ale i na přípravě a také konečném vzhledu; jednotlivých komponentách, které pak splynou v jeden dokonalý celek. Kdy každá pasáž sama o sobě je malým uměleckým dílkem.
Nejvíc mě ovšem fascinuje, že vím, jak pohotově dokážeš jednat tímhle stylem i z jedné vody na čisto. Proto jsou ty povídky tak dobré, mají už výborný start.

Měl bych jen pár poznámek:
Věk chlapce opravdu trochu zaráží vzhledem k jeho vyjadřování, ovšem na druhou stranu, pokud na povídku nahlížíme opravdu z úhlu dítěte (kdy je pak doktor vykreslován jako daleko cyničtější a krutější), může být i vyjadřování jen vizí dítěte, které ve skutečnosti mluví daleko (teď mi tu chybí pravé slovo.... možná infantilněji). Stejně tak může vnímat své připoutání daleko pevnější, než ve skutečnosti je.
Jinak lítost doktora nepovažuji za chybu, rozhodně se nedá profesionální deformace citů u doktorů generalizovat a v tomto případě je její absence jen ku prospěchu děje.
Celkově vzato jsme nenašel žádnou závažnější chybu. Že "chyby" o kterých se tu diskutuje, jsou ve skutečnosti takové drobnosti, to svým způsobem jen zdůrazňuje kvalitu díla.
Jen tak dál, Lischai.

S úctou, Adso.


 Uživatel úrovně 5

kaiserin to chvali... ze stylistickeho hlediska velmi dobra koncepce, ma to vsechno, co ma tento typ gradujici povidky mit. Jsem mile prekvapena.
Ale nebyla bych to ja, kdybych nepridala pravopisnou poznamku. Vyraz "Jsi se" je gramaticky neprijatelny, misto toho se pouziva "ses".
Jinak jsem spokojena;)


 Uživatel úrovně 0

Rozhodně to není povídka pro mezičas při zálohování disku, takže snad ani vzhledem ke své situaci hodnotit nebudu.

S povídkou se asi nějak neshodnu na vlnové délce. Do konce jsem čekal na vyřešení jednoho problému, ze kterého se stal nakonec problém úplně jiný a vyřešení nepřišlo. Moje neformální logika jaksi nepojí dohromady příběh s pointou, možná to beru moc věcně. Každopádně to je moje osobní interpretační chyba, kterou jsem si osvojil asi v době, kdy se mi začalo na verši "Miluji svůj chtíč|spalující andělská křídla na prach" zdát něco v nepořádku (ne, nejsem věřící). K Lischaiově řemeslnému provedení nemám moc co říct, pochybuju ostatně že by to bylo nějak přínosné.

Nedostatek morálního úsilí mě nakonec donutil nepřečíst si diskuzi, já bych snad jen řekl: Díky za povídku, zdar do další tvorby a nakonec bohužel musím doplnit i onu kousavou hlášku "Besinn dich".


 Uživatel úrovně 0


Lischai: hm, obávam sa, že naše názory sa v tejto veci asi nezhodnú. Myslím si, že keď autor techniku spontánneho písania zvládne, može z toho vyjsť skvelá práca. Tým nechcem tvrdiť, že si to po sebe nemá ani len prečítať. Súhlasím, každý pri písaní robí chyby, vypadne ti slovo, proste ho tam zabudneš napísať, aj keď v hlave ho máš, nehovorím o preklepoch a iných nepríjemnostiach, ktoré robia život zložiteším:)
Ja mám ale zhruba ten problém, že ak nepíšem najrýchlejšie ako sa mi dá, tak už len sedím a pozerám na blikajúci monitor. Neviem ti to opísať inak, akože mám katastrofálny bordel vo vnútri hlavy, a príbeh/nápad/inšpirácia/pointa sa na chvíľu objaví, ale ak s tým okamžite niečo nespravím (nenapíšem to), tak zbohom, a je preč. Preto mi nie sú neznáme chvíle, keď je pol tretej v noci, a ja sedím potme na zemi v kúpeľni (všetci na koleji už spia, tak nemožem písať v izbe), a mlátim do PDAčka, aby som to stihol zaznamenať skor ako to bude preč. Lebo už sa mi to stalo neraz, že odrazu som sa zastavil, aby som sa nadýchol k novému riadku/veršu/slohe a v tej chvíli mi utiekla niť a už sa mi k tomu ani pri opakovaných pokusoch nepodarilo vrátiť.

Nehcem to ale nijako rozpitvávať, to je moj štýl (a asi jediný, ktorým dokážem niečo vytvoriť), a ty máš zas svoj. A prináša ti viac než dobré výsledky, tak načo sa tým zaoberať, že.


 Uživatel úrovně 5

Xsicht:

Osobně mám ke Kerouckaovi vztah veskrze záporný. Nelíbí se mi způsob jeho (ehm) tvorby a neshledávám na něm nic hodného obdivu.
Rovněž taky nemám moc sympatii ke stylu psaní: "sednu, napíšu, pošlu". Kvalita takového díla pak obvykle bývá nuzná. Ne kvůli neschopnosti autora samého, ale zkrátka kvůli faktu, že každý při psaní dělá chyby. A na jejich odhalení a spravení je třeba na textu nějakou dobu pracovat.
Už nevím, kdo to ŕekl, ale moc se mi jeho rada líbila:

"Pokud jste ve stavu, kdy jste své dílo četli tolikrát, že se vám samotnému začíná hnusit každá věta, pak jste v ideálním rozpoložení pro dotažení práce k dokonalosti."


 Uživatel úrovně 0

Apea: s tým, že autor má pilovat každú vetu celkom nesúhlasím, podľa mňa tým v istých momentoch dielo stráca na kvalite a povodnosti výpovede. Je mi jasné že štýl Kerouacovho spontánneho písania každému nesadne, ale nedá sa mu uprieť sila a spontánnosť, ktorá dodáva knihám na presvedčivosti ako asi nič iné. Samozrejme nepopieram fakt, že sa to može zvrhnúť do maximálne nečitateľných poloh, pokiaľ to autor nezvládne. Ale prepisovať dookola dielo, kým si človek nie je istý, že to každý dokáže pochopiť, nie je fakt mojou šálkou čaju, ako vravia angličania.


 Uživatel úrovně 0

Ad Xsicht

Proč schizofrenie? Ta by navíc byla s plně rozvinutým rozštěpem osobnosti u osmiletého chlapce krajně nepravděpodobná. Autor diagnózu neposkytl a myslím, že ani není potřebná.
Kdybys chtěl uplatnit vztah ke stávajícím možnostem diagnostiky, musel bys také uvažovat o postupech dnešní humánní medicíny. A pak by se stalo dost nepravděpodobné i to přikurtování v okamžiku komunikace lékař - pacient, a téměř bych měla i podezření, že to zrcadlo na konci by také bylo na hraně. Ale i kdybych trvala na reálnosti prostředí, Lischai povídku časově žádným detailem přesně nezakotvil, odehrává se prostě v moderní době, podle vybavení by se hodila tak první třetina dvacátého století. Podobně může být nezakotvená i diagnóza, myslím, že by se ta vhodná našla, ale proč?

Ad "lítost"
Riziko dobrého autora, musí zkoušet, co ještě čtenář unese. Asi by se dalo mluvit o čtyřech fázích vývoje.

a) začátečník: Často přetěžuje čtenáře složitým a nepřehledným vyjádřením, protože to neumí říci lépe.

b) uživatel: Ví, jak se vyhnout úskalím, píše srozumitelně a přehledně, ale neriskuje formální výboj.

c) tvořivý uživatel: Pracuje i v krajních polohách, které mu jazyk poskytuje (řečeno parafrází Karla Krause, klín řeči je mu otevřen a spojení je milostné), avšak platí za toto plné používání rizikem, že někdy ujede a při hledání lepšího vyjádření se stane v kousku textu nesrozumitelný.

d) Mistr - v zásadě se tento stupeň nevyskytuje, takže není třeba popisovat.


Ad Lischaiova sebekritika:

Milý autore,

"když v prsou mých byl záměr můj, pak popravu mým se zval, však změněn v čin on cizí mi je a nevládnu jím více,"
či tak nějak to vykřikoval u Schillera Valdštejn.
Platí to i o textu. Napsals to a publikoval. Teď už ten text žije svým životem a ty můžeš leda poslouchat, cos podle čtenářů chtěl vlastně říct. A myslím, že tu nebyl čtenář, kterého by zarazila ta údajná nesrovnalost ve větě:

"Žalářník dlouho mlčky pozoroval mé hysterické vystoupení. Až po chvíli se mu rty pohnuly..." </i>

Ono by to mohl člověk číst jako subjektivní střih časů - partner v rozhovoru může mlčet zatraceně dlouho po banální otázce, zda potom, co se dozvěděl s Tebou ještě chce žít, to dlouho může trvat tak nekonečný čas jako je minuta. A když pak pohne rty a ty přijdeš na to, že nevěděl, jak Ti rozumně říct, že nechápe, jak se na to vůbec můžeš ptát, tak se to předchozí nekonečno promění v chvilku.
Ale daleko spíš to můžeš číst jako běžný rozpor, jakými se hemží promluva každého z nás. Vyprávíš -li v ich - formě, měl bys dokonce dbát na to, aby to vyprávění nebylo příliš logické a bezrozporné.

A když už jsem Tě, milý autore, tak chválila, tak Ti do těch dvou vět zareju, abych nevyšla ze cviku (Stejně o mně mgr. Holger roznáší, že jsem příliš přejícná v hodnocení :-)

Ani "pátá čepel Královské gardy Anvalionu", ani osmiletý kluk by své jednání nepopsali jako hysterické. Menší obtíž je, že by to slovo pravděpodobně ani jeden z nich neznal, větší, že sebejistý bojovník na sebe takhle nahlížet nemůže a osmiletý kluk už vůbec ne.
A ačkoliv jsem se snažila najít bona fide ospravedlnění Tvého stylistického záměru, drhne mi: "Až po chvíli se mu rty pohnuly...". Proč ten žalářník prostě a srozumitelně ne- "pohnul až po chvíli rty..."? Proč tady potřebuješ tu zcizující konstrukci s dativem? Kdyby to bylo výše, když rozehráváš v popisech žalářníka/lékaře zjitřený stav mysli Andreje /Gerharda, chápala bych tu složitější konstrukci, ale proč na tomhle místě?
Ale viděla jsem tu povídku před odesláním a psala jsem Ti k ní tuším jednu výhradu. To, co jsem napsala v předchozím odstavci, mi vůbec nezarazilo, nevadilo to. Samozřejmě, autor má pilovat každou větu, ale neměl by to přehánět ad absurdum.
Chválila jsem již minule a jsem baba šetrná...