Čas krkavců
| Autor: | pelleron |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Čas krkavců
Besaně se zdál sen: Stála na vysokém útesu, dole pod ní bylo jen moře. Byla udýchaná, dlouhou dobu běžela. Kousek za ní letělo hejno krkavců a hrozivě cvakalo zobáky. Zahnali jí až na okraj skály.
Převrátila se z boku na bok.
Už nemohla utéct jinam, když jí něco bouchlo do ramene. Nepatřilo to ale do snu. Ihned se probudila.
Manžel, který spal vedle ní, měl do široka otevřené oči. Byl bledý jako stěna a zhluboka dýchal. To se stávalo každou noc.
Sklouzla pohledem k jeho sevřené ruce. Držel v ní chomáč vlasů. Svých, které si vytrhl ze strachu při noční můře. Už to dělal mnoho dní, hlavu měl zpola holou.
"Byl to jen sen," řekla Besana konejšivým hlasem.
Manžel neodpověděl. Opatrně ho pohladila po hlavě. Rierk se na ní otočil, zorničky měl stále ještě rozšířené, jak se bál.
Začal křičet. Besaně to rvalo uši, bylo v tom tolik strachu a zoufalství. Co se mu to zdálo?
"Prosím, přestaň," zašeptala a přikryla si rukama uši.
Rierk se prudce posadil, rozhrnul nebesa a vylezl z postele. Pak vyběhl z místnosti.
"U Dissaré, kam to běžíš?" Besana stěží potlačovala pláč. Rierk neodpověděl. Do místnosti vlétl průvan, jak otevřel dveře na zahradu.
"Stůj," rozkřikla se za ním Besana. Už se nepokoušela neplakat, velké slzy jí kanuly po tváři.
--------
Místnost osvětloval mihotající se plamínek svíčky. Uspořádal bál pro lidi i nejrůznější děsivá monstra, která teď v družném hovoru tančila tanec stínu po stěnách.
U velkého masivního stolu seděl muž a žena. Hlavami byli nakloněni k sobě a něco si spiklenecky šeptali. Z ulic sem občas dolehlo tiché zafrkání velblouda. Sklepení bylo přímo pod tržištěm, na kterém teď nocovala většina karavan.
----------
Rierk běžel liduprázdnou ulicí, Besana jen kousek za ním. Město ještě spalo, ale i tak měla pocit, že je někdo sleduje. Mrazilo ji v zádech, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost a snažila se doběhnout Rierka.
Ten několikrát zabočil, takže se dostal do křivolakých uliček chudinské čtvrti a pak k Žebrácké bráně, ta na noc nebývala zamčená.
Vyběhl z města, Besana jen kousek za ním. Nechápala, kam to utíká, dokud k ní vítr nedonesl šum moře. Útesy, blesklo jí hlavou. Strachem se jí podlomila kolena a několikrát klopýtla.
,Nechceš si přece nic udělat´, prosila ho v duchu.
Mezitím se jí Rierk ztratil kdesi ve tmě.
Natáhla před sebe ruce a rozhrnula křoví, které zavíralo cestu na útes.
Dopadalo tam matné světlo Šeravého měsíce. Na okraji skály tento kulatý pozorovatel osvítil mužskou siluetu. Besana neváhala ani na chvíli a rozběhla se za Rierkem. Ten se na ni otočil, v obličeji stále bledý, jako by se ho dotkla smrt. Besana si všimla, že i on má oči zarudlé od pláče.
"Neskákej, prosím," podařilo se jí vykoktat mezi vzlyky.
"Promiň," vykroužil Rierk ústy. Ani ta slova neslyšela, domyslela si je.
Pak skočil.
Jen o chvíli později zaslechla tichý náraz na vodní hladinu.
------
Žena se usmála a z vaku vytáhla dýku. Sjelo po ní světlo a čepel se zaleskla. S tichým zaduněním ji položila na stůl.
"Je to ta nejlepší," řekla, jako když přede kočka a sametově hebkým prstem přejela po ostří. Bylo výborně nabroušené, na prstě se jí objevila kapka krve.
------
Slunce začalo svádět svůj každodenní boj s tmou. Besana ležela na okraji útesu, oči měla stále upřené na ocelovou hladinu moře. Neměla sílu jít dolů, nechtěla vidět Rierkovo promodralé tělo, pohmožděniny na zádech a brčálové řasy vetkané do vlasů. Stačilo jí pozorovat ho seshora, jak si s ním vlny rozpustile pohrávají a pohazují ho ze strany na stranu.
Za jejími zády zakřupal písek. Besana dál ležela, vůbec si zvuku nevšímala.
"Bolí to?" ozval se za ní skřehotavý hlas. Teprve teď se Besana otočila.
Za ní stál muž oblečený do pláště šedivých barev, které se měnily s tím, jak se pohnul. Kolem krku měl spletená péra, nejspíš z krkavce, jako přívěšek. Stejná měl zapletená i do vlasů. Besana nikoho, kdo by vypadal tak zvláštně, ještě neviděla. Přešel na okraj útesu a podíval se do hlubin pod ním.
"Kdo jste?" zeptala se Besana a hlas se jí třásl. Vystrašeně vstala. Muž se usmál, ale neodpověděl.
"Tak co, bolí?" zeptal se znovu.
"Co?"
"Ta ztráta," když mluvil, připomínalo to spíš skřehotání krkavce, jehož peří mu zdobilo tělo, než to, jak mluví lidé.
-----
Muž si vzal dýku do ruky. Potěžkal ji, několikrát s ní cvičně proťal vzduch a pak spokojeně přikývl.
"Výborná." Zvedl se ze židle a obešel stůl. Stoupl si naproti ženě, objal jí kolem pasu a vášnivě políbil.
"Jseš si jistá, že to mám udělat?" zeptal se hlubokým hlasem. Žena rozhodně přikývla.
-----
Besana přitakala a oči se jí znovu zalily slzami. Ani jí nepřipadlo divné, jak to ten zvláštní muž ví.
"Proč to udělal?" zeptal se. Kolem se prohnal vítr a roztančil pírka v mužových vlasech.
"Měl strach," odpověděla Besana a fascinovaně si prohlížela černé tanečníky.
"Z čeho?"
"Já nevím," řekla Besana a zamračila se. ,Co je mu do toho?´
"Je mi do toho hodně," odpověděl muž na její myšlenku. Hlas mu ochladl. Besana se nahrbila jako malé děcko, které někdo peskuje za to, že snědlo sladkost, jež nebyla jeho.
"Tak proč?" zeptal se Krkavec znovu. Z hlasu čišel chlad.
"Já - já - já," chystala se říct, že neví, ale pak jí něco probliklo hlavou. Kratičký záblesk, světlo odražené od čepele.
Muž se usmál, ale jeho oči potemněly. Vypadalo to, jako by se závoj šera rozprostřel i po okolí.
"Lidské vzpomínky, hmm, jsou tak zvláštní," řekl. "Některé jsou patrné jako pohozený smaragd, ale jiné jsou tak malé a nevýrazné jako zrníčko písku v poušti. Snažíš se na ně zapomenout, zaházet je jinými zrníčky, ale stačí malý vánek, aby tvou snahu zničil a ty jsi je zase viděla."
------
Byla tma. Muž se plížil místy, kam nedopadaly kužely světla od luceren, hledal křivolaká zákoutí, kradl se prázdnými ulicemi. Stále blíž a blíž ke svému cíli. Zrychlil se mu tep.
Stejně jako dravci, který vycítí svou oběť.
------
Muž s krkavčími pírky ve vlasech se přestal dívat dolů z útesu a přistoupil ještě blíž k Besaně. Přejel jí rukou po tváři, z jeho doteku jí mrazilo v zádech. Ucukla.
Muž najednou v ruce držel pírko, černé, krkavčí.
"Zapletu ti ho do vlasů, co říkáš?"
"Proč bych měla nosit peří ve vlasech? Co je to za výmysl?" zeptala se Besana nechápavě a zamračila se.
Muž se znovu usmál. "Jsi také krkavec. Žiješ ze smrti druhého." Jeho slova se jí do duše zaryla jako ostří dýky a odhalila další zrníčko. Tentokrát bylo už o něco větší a nebylo tak hluboko pod ostatními. Bezděky si promnula prsty. Na jednom cítila vroubek, drobnou jizvičku, jak se před lety pořezala nožem.
-----
Dům. Otevírání dveří. Tiché zavrzání schodů. Měkký koberec. Další otvírané dveře. Honosná místnost, ložnice. Spící dívka. Stíny klevetící na stěnách. Tak křehká, tak bezbranná.
----
Krkavec Besanu pevně chytil kolem ramen. Naklonil se k ní blíž a hrubě s ní zatřásl.
"Tak co? Měla bys ho nosit ve vlasech?"
"Ne," vykřikla Besana a pokusila se muži vyprostit. Ale on měl obrovskou sílu, připadala si jako lapená do zobáku dravce. Ubohá šedá myška, nad jejímž osudem si někdo přivlastnil moc a teď si s ní necitlivě pohrával.
"Hříšníci končí vždycky špatně, Besano," řekl muž.
"Žila sis dlouhá léta v přepychu, že?" odfrkl a hbitě jí z krku strhl krásný zlatý náhrdelník.
"Ale dokázala sis ho vychutnat?" a rozvázal jí zlatě vyšívaný pás, kterým měla omotanou noční košili. Odhodil ho pryč.
Besaně se vybavily všechny ty dlouho potlačované vzpomínky. Jednotlivé kamínky vytvářely mozaiku jedné studené noci před dvanácti lety. Pálily jí oči. Zvedla ruce, aby si otřela slzy, ale muž ji chytil za zápěstí. Prstem přejel po každém prstenu, který měla navlečený.
"Myslím, že sis to vychutnat nedokázala," sundal jí první prsten a odhodil ho k jehlici.
"Musela jsi stále myslet na to, že jsi všechno sprostě ukradla." Další prsten opustil hebký prstík.
"A jakým způsobem si to udělala, pche." Prsten se zakutálel do spár mezi kameny.
"Na nic jsi neměla právo." Šperk se poskakoval po skále a odrážel zlatavé paprsky slunce.
"Nic ti neodkázali." Poslední prsten provázelo sotva slyšitelné žblunknutí, které hned pohltil příboj.
----
Muž vytáhl dýku a jediným rychlým pohybem jí vrazil dívce do hrudi. Vzepjala se na posteli a doširoka otevřela oči. Pak její tělo ochablo. Ani neviděla svého vraha, manžela její sestry. Byla hned mrtvá.
Muž se otočil a vyšel z pokoje.
Ohlédl se. Odvedl práci, za kterou by se nemusel stydět ani nájemný zabiják.
Dýka se rozplynula, garda nikdy nenajde vražedný nástroj.
----
"Chladně si ji nechala zabít, svou vlastní sestru" chytil ji za kadeře vlasů. Besana se chvěla.
"Jak to víš?" zeptala se. Plakala. "Nevěděl to nikdo kromě mě a Rierka."
"Já vím všechno co ty," řekl muž a po tváři se mu rozeběhl samolibý úsměv.
"Jak to?" Besana se celá třásla. ,Kdo byl ten muž? A proč to tvrdil?´
"Kdo jste?" vykoktala z námahou.
"Já jsem ty, jsem tvoje svědomí. Podívej, kolik musím nosit pírek," rukou si přejel po ozdobě na krku. "Vidíš, jak odpornou věc si udělala?"
Besana se vyprostila z mužova sevření sevření.
O krok od Krkavce odstoupila směrem ke konci útesu.
"Mě už nebaví to, jak mě šimrají na kůži," pokračovalo Svědomí a přistoupilo k Besaně. Ta znovu o krok ustoupila.
"Nevíš, jaké to je," rozkřiklo se a udeřilo Besanu přes obličej.
"Pořád je vidím kolem sebe," chytilo ji kolem ramen a surově s ní zatřáslo.
Slzy Besaně máčely hedvábnou košily. Couvala pořád dál, jen aby byla z dosahu rukou Svědomí.
Klopýtla, podklouzla jí noha. Snažila se nabrat ztracenou rovnováhu, ale pod ní bylo jen prázdno.
Padala. Mořská hladina ji přijala s otevřenou náručí.
Když se o pár hodin později rybáři vydali na moře, nenašli žádná mrtvá těla, jen stovky pírek. Černých a pokroucených, přesně takových, jako bylo svědomí Besany a Rierka.
Diskuze
Aratan: 1)Byste a by jste pořádně nechápu kdy se používá : (
2) Jej, kolik sis představil pod tím chomáčem? : ) A ja tam píšeš, že by tam musel mít holou lebku, nemyslím, že bych to tam někde vylučovala. To je trošku šalamounsky řečeno, ale nějak obhájit to musím : )
3) Záleží na typu dna, hloubce a výšce útesu. Předpokládala jsem, že když potom zemře, jde odvodit, že se jedná buď o kamenití dno, některé skály třeba i vystupují nad hladinu. Když chce člověk spáchat sebevraždu, nepoběží na písčité pobřeží.
S tím zvukem - to podle mě hodně závisí na okolnostech. Vítr tam třeba mohl zanést ten zvuk nebo tak. Ale není problém tu větu vynechat...
4) Tohle záleží jedině na psychice jedince.
To, že se milují, ještě přeci neznamená, že jsou dobráci. Milovat se můžou i ti největší hajzli.
Lidi nejsou jen klaďasové nebo záporáci. Mezi nima je celá ta šedivá škála nejrůznějších charakterů.
5) Podle mě jde o gradaci příběhu. Vyzradit jeho pointu někde urpostřed by podle mě nebylo nejvhodnější.
Ale jinak děkuju za názor. Vážně.
Povídka se mi líbila, přesto není dokonalá (to by to vypadalo). Je zde pár věcí, které musím vytknout.
...co BY JSTE zlepšili... Co byste zní lépe.
Držel v ní chomáč vlasů. Svých, které si vytrhl ze strachu při noční můře. Už to dělal mnoho dní, hlavu měl zpola holou. Utrhnout si chomáč vlasů je pořádná fuška, musel mít pořádnou párů. Navíc vlasové kořínka jsou pořádně hluboko v kůži, takže jestli netrpěl nějakou nemocí, musel mít půlku hlavy holou až na lebku. Případně by nějakou kůži měl, ale nevypadal by o moc lépe.
Pak skočil.
Jen o chvíli později zaslechla tichý náraz na vodní hladinu. Neznamená, že ten, kdo skočí z útesu, musí zemřít. Pro člověka je smrtelná výška asi tak padesát metrů. Pokud skočí někde z takové výšky, je to, jakoby narazil na beton. Pokud tedy byl útes o nějaký ten metr menší než je ona smrtelná hranice, mohl si nanejvýš zlámat půlku končetin, při troše smůly si možná zlomit i vaz.
Do místnosti vlétl průvan, jak otevřel dveře na zahradu. Předpokládám, že když byl průvan na zahradě, foukalo i u útesu. Navíc u moře je vítr podstatně silnější. Navíc bylo za Bessanou křoví, muselo šustit, a tudíž pochybuju, že slyšela náraz.
Těžko by měl výčitky svědomí někdo, kdo zabil vlastní dceru. Soudě podle chování páru to byli spíše dobráci než vrahové.
Stylisticky se mi příběh líbil, ale nemám moc rád, když někdo podstatu celého příběhu napere na konec.
Velice pěkná povídka...
Pilovat se dá vždycky...
Osobně doporučuji na chvíli dát do šuplete a po nějaké době se k tomu vrátit a zhodnotit...
dandalf: Teď pořádně nechápu, jak to myslíš ...
Povedená povídka, líbila se mi a dokonce mě při ní i něco napdalo (řečeno vznešeně, povídka je inspirativní). Rad, kterak uspět v soutěži Ti ale moc nedám - no, vlastně žádnou.
Jedna věc mě ale trošku zarazila - nejsem si jistý, proč se Svědomí vyjadřovalo k Besaniným vzpomínkám- copak je od začátku neznalo - tedy, copak nebylo u událostí, jež je vytvářely? Asi si s ní jen hrálo - součást psychického tlaku na ni. A nebo to byl pěkný prvek v povídce ( to bude asi ono) ?
Lischai: Posílat jí nebudu. Chtěla jsem to zkusit jen kdyby měla vyšší ohodnocení (tak 4,5), takhle to podle mě moc nemá cenu.
ad Ali, pelleron:
Netvrdím, že je ta povídka špatná, ale pokud píšeš do nějaké známější soutěže celostátní soutěže, připrav se na tvrdou konkurenci.
Asi takhle:S touhle povídkou určitě uspěješ.Dal bych ti i vyšší hodnocení, nebýt ovšem:
1) košile s tvrdým y (tohle by ale zas až tak nevadilo, i mistr tesař se utne)
2) to s těmy monstry co tančily po stěnách...já nevím...možná jsem divnej, ale přijde mi to jako zosobnění trochu přehnaný...
3) "monstra tančila po stěnách", "prohlížela si černé tanečníky": přišlo mi trochu divný, že jsou tam dvakrát za sebou slova ve významu "tančit" jako perzonifikace.
Jinak je to ale hodně dobrý.Dávám 4*
Ještě jedno malý hlasováníčko: Líbí se mi to. Nejsem literární kritik, vše už bylo níže řečeno. Můj názor - 4 body.
Moc vám všem děkuju, že jste si dali tolik času s tím si to přečíst a pak mi i ukázat chyby. Určitě mi to pomohlo a opravím to podle vašich rad.
Ty čárky a ji/jí jsou docela ostuda ( o košili ani nemluvě :) ) ale poslední dobou se mi to všechno nějak plete. Asi budu muset začít zase psát pravopisná cvičení : )
Ještě jednou moc děkuju.