Každičký den se setkáváme s lidmi, kteří jsou z mnoha různých důvodů přesvědčeni, že hraní Dračího doupě je neskutečně infantilní a nedůstojný způsob zábavy. Lhostejno, zda je to jen krátkozraký remcal, který něco málo slyšel, ale mnohem více si domyslel, nebo rozumný člověk, který kdysi projevil dobrou vůli a zájem zjistit, co to vlastně Dračí doupě je a jen z různých důvodů (třeba i mylných) seznal, že to opravdu není ten způsob zábavy, jaký by vyhledával. Výsledek je vždy stejný: Mají svůj pohled na věc a ten jim stěží už někdo vyvrátí.

Na vašich tvářích vykouzlí názor někoho takového úsměv lehký jako spánek k ránu a dále už pro vás ten člověk nebude ničím jiným, než chudákem, který nic nepochopil. Zkuste ale na chvíli odhodit stranou vlastní pobavenost nad tímto jeho hloupoučkým názorem a zeptat se, kde ho vlastně ten člověk vzal. Odkud z temnoty se vynořil mýtus toho, že Dračí doupě je dětinským a pro téměř dospělého člověka nehodným způsobem trávení času. A ať už chcete či ne, stopy vás jistojistě zavedou k místu, ze kterého jste vycházeli. K hráčům Dračího doupěte samotným. Stranou veškerou hrdost, která nám brání připustit si, že je to pravda. Odkud jinud by se vzal?

Jedna, jinak asi docela fajn dívka, mě kdysi prezentovala svoje zkušenosti s Dračím doupětem jako:
PJ: „Stojíš na mříži. Co uděláš.“
Hráč: „Nevím.“
PJ: „Mříž se zlomila a ty padáš dolů. Nemůžeš nic udělat. Co uděláš?“

Ani všechna slova na světě nemůžou vyjádřit beznaděj, která mě tehdy obstoupila. Proč? Kde se neustále berou ti nemožní PJ, kteří nemají nic lepšího na práci, než že – byť neúmyslně – házejí špínu nejen na DrD, ale zároveň i na všechny další RPG hry, co jich tu je.

Na Vampire a jeho temnou verzi současného světa. Na cyber-punkový Shadowrun. Na GURPSy a jejich dokonalý systém. Na AD&D, jeho čistou fantasy a ukázku toho, jak to dopadne, když přes samá čísla už není hrdinu ani vidět. A na spousty dalších úžasných RPG, schovaných kdesi v kilometrech anglických pdf-scanů, o kterých jen občas uslyšíte na conech mluvit Jezevce a jemu podobné průkopníky žánru.

Za všechny tyhle nese Dračí doupě odpovědnost. Za všechny tyhle neseme odpovědnost my. Proč dokonce i na jednom z mála komunitních serverů – jakým tento nepochybně je – musí být pod odkazem ´Co je to Dračí doupě?´ tak zkreslený text? Yenni tu sice mnoho vysvětlí a spoustu věcí uvede na správnou míru, přesto všechno se ale pořád zoufale mýlí.

Dračí doupě přece není - a nemělo by být - o tom, jak si naházíte postavu, zaznamenáte do deníku svoje dvě lana, lucernu, láhev s olejem a křesadlo a jdete do jeskyně něco umlátit nebo polít olejem a zapálit a jediné dva skutečně tvůrčí kroky, které přitom musíte podstoupit, jsou vymyšlení jména a - vrchol blaha největšího - namalování vlastního erbu. To má být Role Playing Game? Ale jděte!

Já vím… teď mi řeknete, že to stejně tak nikdo z vás nehraje a že vůbec nevíte, proč vám to říkám. Nikdo z vás nemá elfa čaroděje s inteligencí 21+5 která mu „skutečně“ padla. Nikdo z vás nehraje chodce s mečem 14/0/0 a kroužkovou zbrojí +5. Nikdo z vás nezabil svého prvního draka na 8. úrovni salvou žlutých blesků a šermířem s rychlostí, aniž by šokovanou bestii napadlo vůbec použít dech nebo vzlétnout. Nikdo z vás nemá postavu která vládne nějakému tomu království.

Jako bych slyšel ten pobouřený chorál: „Ale nás to tak baví!“ Dobře. A zkusili jste někdy něco jiného? Zkusili jste někdy hrát obyčejného dřevorubce? Zkusili jste si střihnout otce, kterému jeho desetiletý kluk sebere meč po dědovi a s hlavou plnou dobrodružství se vydá do světa? Zkusili jste si někdy zahrát jenom tak? Bez neustálé touhy po větším meči, mocnějším kouzle a krásnější elfce? Ne? A není to škoda?

Schválně to zkuste: Schovejte všechna pravidla do šuplíku. Vyhoďte kostky z okna. Zapomeňte na svoje postavy a věčné levelení. Jen zhasněte světla a nechte svého PJ ať hraje s vámi. Ať vám tiše vypráví příběhy o osudech obyčejných lidí, kterým ještě hrdinství nestačili zkazit útočná o obranná čísla. O lidech, pro které je tou největší udatností požádat o tanec tu milou dívku z vedlejšího statku, nebo si konečně promluvit se svým otcem, který se vrací každý večer domů opilý jak zákon káže. Třeba vás to bude bavit víc, než házení kostkou a zabíjení nestvůr.

A pokud se vám do toho všeho nechce, tak o tom třeba jenom mluvte; s každým a se všemi. Zkuste si jenom připustit, že to všechno může jít i jinak… a potom všem okolo vyprávějte. Vyprávějte o tom, že Dračí doupě je taková hra, jací jsou její hráči a že to vlastně vůbec není o kostkách ani pravidlech. Vykašlete se na Hexaedr s jeho šestistěnkou ve znaku. Vykašlete se na stále nová a nová pravidla. Vykašlete se třeba i na to, co vám tu říkám já. Zkuste jen občas poslouchat lidi jako je Wulf nebo Jezevec. Čtěte články, zkoušejte, experimentujte, hádejte se, nadávejte. Nadávejte na mě, nadávejte na Altar, na role-playing, na DrD+, nadávejte na cokoli, ale hlavně mluvte. Mluvte! Nenechte mě v tom samotného! Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.

Vím, že mě za tohle nečekají ani pozitivní ohlasy, ani vysoká hodnocení. Přesto jsem to udělal. Nemyslím si, že všichni pochopí, co jsem chtěl říct. Přesto tu ale stojím a křičím do temnoty. A nebude na světě šťastnějšího člověka, než mě, pokud se z té tmy ozve:
„Pleteš se Lišaji, protože…“

Nekonečné diskuse o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků jsou jen řeka.

Tohle může být moře.